Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

Elyse na tebe starostlivě hledí a tvůj poněkud netradiční vzhled nekomentuje. Ani na tebe nijak nenaléhá, když jsi patrně myšlenkami někde trochu jinde. Jen ti trpělivě tiskne ruku a čeká, až zformuluješ svou odpověď. Pomalu kýve, když začneš mluvit, ale po pár tvých slovech se zarazí.

„Ví?... Jak ví?“ Unikne jí šokovaně, než se kousne do jazyka a nechá tě pokračovat. S patrným přemáháním si tě vyslechne a až pak promluví. „Já… nevím, co si o tom mám myslet. Vy jste s ním jednala, paní. Dá se mu vůbec věřit? Co když… Co když tohle celé je jen nějaká šaráda?“

„A pád vzducholodi? To… to se mi ani nechce věřit. Vždyť tu teď sedíte se mnou. Slyšela jsem, že podobné nehody málokdy někdo přežije. A vévoda, co je to vůbec za člověka? Počkat není to… Ten Essington?! Ten z Rady Sedmi?!“ Obočí jí vystřelí vzhůru.

„A na operačním sále? Co když… Co když…“ Očima těká mezi tebou a okolím. „Možná by to tak bylo lepší.“ Zašeptá a v očích má ten chladný výraz, který tak dobře znáš z toho osudného večera. „Bylo by to vše jako dřív a vzal by si to do hrobu. No, nemyslíte, paní? Takhle vás vydírat.“ Pokývá hlavou a upře na tebe svůj pohled. „Bude určitě stejný parchant jako…“ Naštěstí vetu nedořekne a včas se zarazí, když si uvědomí, že tentokrát už překročila jisté společenské hranice. Nic dalšího už Elyse neřekne a uhne raději pohledem k okénku, aniž by se však za svá slova omluvila.

Kočár s vámi brzy zastaví u tvého domu. Thomas seskočí z kozlíku, aby vám otevřel dveře a pomohl ti vystoupit.

„Vše v pořádku?“ Otočí se na tebe s krátkou otázkou a nejistě stiskne rty při tom pohledu, který se mu naskytne. Doprovodí tě až ke vstupu do sídla, kde zůstane venku přede dveřmi. „Ehm, dobrou noc.“ Usměje se krátce a pak seběhne schody zpátky ke kočáru.

„Nechala jsem vám už připravit koupel. Pro jistotu. Myslela jsem si, že ji po takové akci oceníte.“ Promluví po delším mlčení Elyse a odvede tě známou cestou do koupelny.

Je to prostorná místnost. V tuto chvíli osvětlená množstvím lamp a křišťálovým lustrem. Na stěnách jsou velká zrcadla zasazená v ozdobných rámech a v podobném duchu je vyveden i zbývající zlacený nábytek. Z vany se už lákavě kouří a vzduch je naplněný příjemnou květinovou vůní koupelových olejů.

Phelia Boulder

„Hmm, nejsi první, kdo mi to vyčítá.“ Oplatí ti Ezra úšklebek a posadí se zpátky na svou židli. „Skvělé, jsem rád, že do toho jdeš. Ostatně už jsem tvoje jméno dal na rozpis. Tak nějak jsem s tím… počítal.“ Usměje se lišácky a založí ruce na stole. Nastane chvíle ticha, ale ne moc dlouhá. Je patrné, že chceš ještě něco říct. Netrvá ti to ale až tak dlouho. Ne, prostě to na něj vychrlíš.

„Založit?“ Povytáhne obočí a čeká. „Sto padesát? To není malá částka. Počítám, že za spodničky a voňavky je stejně neutratíš. No, je to tvoje věc. Mě do toho nic není. Dobře… Máš štěstí, že se už známe tak dlouho.“ Zamručí rezignovaně. „Snaž se ale vyhrát, protože ti to strhnu z výher. Rozumíme si?“ Zvedne prst a něco v jeho hlase dává jasně tušit, že na tuhle otázku je jen jedna správná odpověď.

„Sto padesát… Kam jsem to jen…“ Mumlá, zatímco vytáhne drobný klíček a odemkne jeden ze šuplíků na stole, aby na stůl vysázel příslušný obnos. „Tady…“ Poposune jej na druhou stranu, ale na moment na něm nechá ještě své ruce.

„Počítám dneska s tebou a nejenom dneska.“ Podívá se na tebe vážně a pak zvedne ruce, aby sis mohla peníze vzít a případně přepočítat. Je tam přesně sto padesát šekelů. Slušná částka. Na ruletě by se s ní dalo…    

„Takže, jsme domluveni. Dneska tě tu budu čekat.“ Opře se do opěradla židle a na tváři se mu roztáhne spokojený výraz. Ano, takhle se tváří vždy, když mu věci vyjdou dle jeho plánů.

Benedikt Tskilekwa

Elke na tebe jen nechápavě pohlédne, když zmíníš jakési pastevce, ale už se k tomu nevyjadřuje. Drží si nazlobený, důležitý výraz a tobě dochází, jak moc je jí v některých momentech podobná. Ten lehce nakrčený nos, to jak k sobě nesmlouvavě tiskne rty. Přesto, je to přeci jen Elke, nikdo jiný. Stejně jako ty jsi Benedikt. Nikdo jiný…

„Hmmh, to by si měl.“ Přejde opět do tykání, ale z hlasu se jí nevytrácí ostrost. Odkráčí místností, až jí podpatky divoce klapají o dlažbu. Můžeš si všimnout, že si však dává opravdu dobrý pozor, aby se tentokrát držela dál od veškerého laboratorního vybavení, které je tu skutečně na každém kroku. Na tvé rozloučení neodpoví, jen se krátce váhavě ohlédne, ale nakonec nic nedodá. Dveře se za ní bez rozloučení zavřou a ty zůstaneš sám. Jedinou společnost ti dělá tiché klapání a cvakání strojů.

V hlavě si stále dokola rekapituluješ svůj zážitek. Ten pocit, jaké je to mít křídla a plachtit svobodně vzduchem. To, jaké to je zažít skutečnou a nenávratnou ztrátu. To vše se ti honí hlavou, zatímco zametáš střepy a uklízíš to menší nedopatření. Na stole ještě lehce doutná miska s překvapením, které si Elke nachystal. Přijde ti to jako strašně dávno.

Vrháš se do práce. Papír s Heinzovými poznámkami je stále na svém místě, ale jestli ti před tím připadaly poněkud zmatečné, tak teď s tvým nesoustředěním je to ještě horší. Nezbývá ale než pokračovat v rozdělané práci. Pár snadnějších směsí a zbytek s roztoky nechat na potom. Jen bude problém s těmi částmi na domyšlení, ale… Nějak už to dopadne. Svět přeci neskončí. Nejspíš.

Říct, že ti jde práce od ruky, by bylo poněkud nadsazené. Lopotíš se s tím jako student, který je poprvé v laboratoři. Tu ti něco vypadne z ruky, tam do něčeho drcneš loktem, jak si duchem nepřítomen. Párkrát se ti stane, že navážíš špatné množství a musíš vše udělat znovu. Papír už ani neodsouváš, protože se neustále musíš do něj dívat, aby sis připomněl čísla, které se ti vypařují z hlavy jako pára nad hrncem. Místo nich tam je… Záře… Ta jména… Jehoel… Kamael… Babylón…

„Tak, to trvalo déle, než jsem čekal.“ Otevřou se dveře a v nich je Heinz. Sundá ze sebe plášť a povytáhne obočí, když tě vidí, jak zrovna skleněnou tyčinku místo kádinky bezděčně strkáš do plamene nad kahanem. Za okny už se smráká a místnost začíná být potemnělá. Ani sis toho pořádně nevšiml.

"Ah," vypadne ze mne zklamaně, avšak rozhodně Kamaelovo rozhodnutí nezpochybňuji, pouze kývnu hlavou. Lucifer k tomu má ještě svoje a jeho slova na okamžik vyvolají v mé tváři náznak úsměvu, když už ne pobavení. Má pravdu, samozřejmě má pravdu a svým způsobem obdivuji jeho přímost s jakou to říká. Jistě, je to serafín, anděl z prvního kůru, ovšem i tak je úplně jiný než jsem si někoho jeho postavení a moci představovala.
Vzápětí dojde i na mě s Adriel - a po pravdě to nepůsobí zrovna povzbudivě. Ze své "soupeřky" čtu jisté zklamání a odevzdanost s tím, že ať už byl ta zkouška o čemkoliv, tak pravděpodobně neprošla. Tak jako já. "I Tobě, Adriel," rozloučím se s ní tiše - uctivě - byť při pohledu na ni se stále nedokážu ubránit... Té vzpomínce. Nezáleží na tom, zda se to stalo nebo ne, vše působilo tak... Opravdově. A já si stále dokázala lehce vybavit bolest spalující kůži, zášleh zlatého světla, který do mne nemilosrdně uhodil...

"Děkuji," zlehka se na Lucifera pousměji a pohledem zavadím o Kamaela. "Lucifere, Kamaeli, bylo mi ctí," ukloním se při svém rozloučení než se vydám po vzoru Adriel z arény pryč. Neubráním se ještě letmému ohlédnutí přes rameno směrem k dvojici mužů. O čem se asi baví? Ovšem nad tím mi nepřísluší rozmýšlet. Kamael zřejmě musí být... Zklamaný. Přinesla jsem do arény více starostí než užitku.

Povzdechnu si, to už ovšem stojím před vstupem do arény. Srdce mi stále buší a cítím se zvláštně - rozhozeně? Snad proto bezmyšlenkovitě vykročím vpřed, vstříc uličkám Zlatého města jehož přívětivá záře mne zahalí a obejme, sotva jí nastavím tvář. Má pouť nemá cíle, procházím městem, zdržuji se hlavních ulic a míst oblíbených k odpočinku - aniž bych si to uvědomovala, podvědomě se vyhýbám jakékoliv společnosti. Nakonec se zastavím na jednom z ochozů, vyvýšených míst Zlatého města, odkud se otevírá pohled na nekonečná nebesa protkaná nazlátlým svitem. Ten pohled... Je v něm něco uklidňujícího, pomáhajícího najít zpátky vnitřní klid a vypudit z hlavy všechny zbytečné myšlenky.

Chvíli jen tak stojím, kochám sem tím výhledem a přemáhám nutkání roztáhnout křídla a zkrátka se jít proletět. Místo toho nakonec zamířím ke svému domu. To čekání... Je nepříjemné. Ubíjející. A také trochu kruté, kdyby nás Kamael odmítl hned... Jak dlouho budu čekat na jeho rozhodnutí? Hodiny? Dny? Netrpělivost drnčící pod kůží mne rozčiluje. Co se to se mnou děje?

Továrna na sny

Dumah

Posbíráš svou rozhodnost a odpovíš Kamaelovi na jeho otázku. Ten ale jen zavrtí hlavou. „Ne, žádné další pokračování. Myslím, že dnes to už stačilo.“ Odpoví nekompromisně.

Pak se otočí na Lucifera a ten jen pokrčí rameny. „Jak si přeješ, příteli. Je to tvé rozhodnutí. Já tu jsem jen jako… pomocná ruka.“ Usměje se bezelstně. „Ale aby si zase příliš nevybíral. Je pak snadné přebrat, generále. Navíc, městem už se šíří zkazky, že vyhovět generálu Kamaelovi je skoro až nemožný úkol. Začínám mít pocit, že ani já bych ti nebyl dost dobrý.“ Dovolí si Lucifer rýpnutí do Kamaela, který jen nakrčí nos. „Hmmh, možná na tvém pocitu bude něco pravdy. A řeči mě nezajímají. Vždycky nějaké jsou. Každopádně… Nemusíš mít obavy Lucifere. Mám dobrou představu o situaci.“ Vymění si dva přátelé pár vět, než se Kamael otočí na tebe s Adriel.

„Děkuji vám oběma. Vaše přístupy byly rozhodně zajímavé. Adriel, Dumah? Nebudu vás už dnes zdržovat. Já… musím si nechat nějaké věci projít hlavou. Někdo se vám každopádně co nejdříve ozve.“  Skloní hlavu na rozloučenou a vypadá to, že to bude od něj nejspíše vše.

„Ehm, dobře. Chápu.“ Pousměje se Adriel křivě, ale bez dřívější energie. Vypadá to, jako kdyby už předem znala svůj verdikt.  „Dumah, hezký den.“ Usměje se na tebe, než vykročí směrem z arény, kterým původně přišla. Po pár krocích se ale přeci jen ohlédne přes rameno k dvojici mužů. „To moře byla pro mě docela podpásovka, ale tak aspoň jsem se snažila.“ Zavolá na ně.

„Já vím, ale od čeho by byl život, když ne od překonávání překážek. A nevedla sis až tak špatně, Adriel. Naopak.“ Usměje se na ni na oplátku Lucifer a Adriel se jen ušklíbne a odkráčí. „I ty Dumah.“ Otočí se tvým směrem.

„Jistě se ještě uvidíme.“ Donese se k vám oběma Luciferův melodický hlas, než se otočí ke Kamaelovi. Zatímco odcházíš, můžeš si všimnout, jak se o něčem opět energicky baví a Lucifer se pobaveně směje, zatímco plácne Kamaela po zádech. Ten si jen promne unaveně kořen nosu a svěsí hlavu, až mu rudé prameny dlouhých vlasů spadají kolem tváří.

☩

Otevřou se před tebou opět ulice Zlatého města. Místa, které tak dobře znáš. Architektura je vzletná a majestátní. Andělé zde chodí často bez křídel, aby na první pohled nedávali na odiv své postavení. Častá jsou zde vzdušná roucha a dlouhé pláště. Vše umně zdobené jemnými výšivkami. Je zde množství zahrad a míst k odpočinku. Stejně jako ostatní i ty zde máš svůj dům. Zlaté město je opravdu velké a andělů nikdy nepřibývá, takže se na každého dostalo. Vše je zalito zlatou září, která jen podtrhuje všeobecný klid a harmonii. Vypadá to, že dnes tě čeká jen čekání na verdikt, bude už na tobě, jak se dnem naložíš.

… ale jenom pokud Popelka zavraždila Prince…

Při pohledu na netrpělivě čekající Elyse se chtě-nechtě usměji. Obklopena parádou plesu bylo snadné zapomenout na těch pár spojenců, které ve městě mám… ale pár jich mám. Ano, vypadám příšerně. Zvednu ruku. Málem se pokusím upravit zbloudilé prameny rudých kadeří, ale pak nad tím mávnu rukou. Je to předem prohraný boj – obzvláště teď.

„Jsem v pořádku,“ odpovím. „Ne, opravdu… Nejsem zraněná. Zvládnu to. Děkuji.“

Měla bych být zraněná, dochází mi. Bože, měla bych být mrtvá… Před očima mi znovu probleskne těch pár obrazů z hořící vzducholodě. Vévodova tvář, planoucí nebesa a peří barvy noci. Pořád se s tím snažím popasovat, pořád se mi to nedaří. Zhluboka vydechnu a rychlým krokem vyrazím ke kočáru. Thomasovi jenom kývnu na pozdrav; tomu nic nevysvětluji, to až, když v kočáru stisknu Elysinu ruku, se odhodlám o tom mluvit. Samotné mi není jasné, co bych si měla nechat pro sebe, ale… jsme v tom společně.

„Oficiálně ne,“ řeknu důrazně. Tohle se nesmí dostat ven, přinejmenším ne, pokud tomu můžu zabránit. „Vévoda Essington si mě předvolal. On… On ví.“ Odmlčím se. Dám ji pár okamžiků, aby tuhle informaci vstřebala. Aby pochopila, co těmi osudnými slovy myslím. „A je ochoten…“ zaváhám, pro tohle se slova nehledají snadno, „nám pomoct výjimkou za nějaké věci z Philippovy pracovny. Musíme je najít. Nicméně jeho vzducholoď… měla poruchu a… ztroskotala v severní části Zahrad. Je zázrak, že jsme to oba přežili. Teda… asi,“ dodám nejistě, pohledem zapátrám ven z okýnka a zhluboka se nadechnu, „vzali ho ne operační sál. Ráno by měli vědět.“

Klečím na zemi a těžce oddechuji, vnímám třas vlastního těla. Chvíli mi trvá než si uvědomím, kde to jsem. Že pod dlaněmi cítím písek arény a dlaň na mém rameni patří generálu Kamaelovi. Hovor, který nade mnou probíhá ke mne zprvu doléhá jakoby z velké dálky než se začnu na ty hlasy soustředit. A zhluboka dýchat. Bolest je pryč a vše je stejné jako když jsem sem přišla, přesto... Je těžké vytěsnit z hlavy tu vzpomínku. Stále mi rezonuje myslí a jen těžko sama sebe dokážu přesvědčit, že je vše v pořádku. Že se to nikdy doopravdy nestalo. Vše bylo jen v mé hlavě...
"Ano, slyším," odpovím rudovlasému tiše, takřka neslyšitelně. V koutcích očí mne ještě chvíli pálí neprolité slzy.

Hlas Adriel mě přinutí k ní úzkostně vzhlédnout. Starost v jejím hlase mne zarazí, stejně jako slova o moři. Jakém moři? Takže nebyla skutečná? Nebyla to ona? Polknu, víří mnou zmatek, když za pomoci Lucifera vstávám ze země. Zamrkám, neunikne mi jeho bolestný výraz. Ublížila jsem mu? Srdce mi na okamžik vynechá z taktu. A pak podruhé, když... Když se mi s úklonou omluví. Serafín! A omlouvá se mně. Pootevřu rty, v první chvíli ani nevím, co na to říci. Jak reagovat. Nakonec si dlaněmi přejedu po pažích a kývnu hlavou.
"Děkuji, omluvu přijímám a vážím si jí," hlesnu - stále lehce rozechvěle a krátce u toho sklopím úslužně hlavu. Nejraději bych se ukryla v objetí vlastních křídel, aspoň na krátkou chvíli se ztratila před vším a všemi, abych... Abych mohla vydechnout. A srovnat si to v hlavě.

Pod Kamaelovým pohledem se cítím tak trochu jako spráskaný pes, cítím jak se mi do jindy bledých tváří vkrádá horkost. Selhala jsem. Zklamala jsem. Jakkoliv jsem sem přicházela s tím, že ať už to dopadne jakýmkoliv způsobem, tak to tak mělo být... Tak mě to nyní mrzí.
"Jsem v pořádku, jen potřebuji chvíli, abych to vstřebala," odpovím pravdivě, zatímco se přinutím zase narovnat v zádech. Prsty si vjedu do vlasů, abych shrnula neposlušné prameny povlávající před tváří zpátky za ucho. "Jen pár minut, víc ne a budu schopná pokračovat, generále Kamaeli," dodám rychle.