Andor.cz - Dračí doupě online

Zastavit a vydechnout

Možná by to tak bylo lepší… Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nenapadlo. Přesto je něco jiného to slyšet vyslovené nahlas. Maně se pro cosi nadechnu. Ani nevím, jestli se chystám Elyse napomenout nebo jí to odkývat, ale… Neřeknu nic. Kočár naplní ticho. Nezmůžu se na jediné slovo, ani když se má společnice odvrátí k oknu, jenom stisknu její dlaň pevněji a stejně jako ona se zadívám na ubíhající ulice Nového Jeruzaléma.

„Všechno v pořádku,“ odpovím Thomasovi, když otevře dveře, ale dívám se přitom na Elyse. Pomalu pustím její ruku a postavím se. „Děkuji, Thomasi.“

Nechám si pomoct z kočáru a zamířím ke dveřím domu. Samotnou mě překvapí, že se mi uleví. Představa koupele – a možná dokonce postele, byť bych těžko dokázala usnout – je příjemná. Možná si dokonce zvykám. Na dlouhé chodby, jimiž se takhle v noci rozléhá ozvěna klapajících podpatků. Na portréty lidí, které neznám a nikdy nepoznám. Na Nový Jeruzalém. A samozřejmě na Elyse.

„Ano… To zní jako dobrý nápad,“ vydechnu. Krátce zaváhám, ale pak se k ní otočím a pohlédnu jí přímo do očí. „Elyse, já… Nejsem si jistá, co je vévoda Essington za člověka, ale… mohl by nám pomoct. A my pomoc potřebujeme.“

Neodvážím se vyslovit své obavy nahlas. Dříve nebo později někdo přijde. Policie, Philipovi přátelé a příbuzní. Všichni budou mít na jazyku stejnou otázku: Kde je? Kam zmizel? A proč nedal nikomu vědět? Pokud to vévoda Essington zjistil za pár týdnů, je pošetilé doufat, že by na to časem nepřišla i policie. Několika kroky popojdu k vaně, zkusmo do ní ponořím prsty a teprve pak si začnu sundávat náušnice – nebo spíše náušnici, protože ta druhá se někde ztratila –, náhrdelník, a nakonec prosté šaty. Měla bych je poslat zpátky do nemocnice?

„Slyšela jsi o něm něco?“ ohlédnu se k Elyse, když už se ponořím do vany. Než si zvyknu na teplotu, zadržím dech a potom se konečně… uvolním. Tohle je pěkné. Dokonce i se všemi starostmi, které mě tíží, je příjemné si prostě jenom zavřít oči a nemyslet na nic jenom šimravé horko objímající mě ze všech stran. „Přinesla bys mi, prosím tě, něco na převlečení?“

Dumah

Procházíš ulicemi Zlatého města. Sem tam slyšíš smích, rozhovory, dokonce i na pár místech melodickou hudbu. Město žije svým životem, kterému se však dnes toužíš vyhnout.  Boční uličky a zapomenutá náměstíčka se ukážou jako vhodná trasa pro tvou dnešní cestu. Konečně dorazíš do svého cíle. Jeden z mnoha ochozů lemuje zlaté město a dává ti možnost pohlédnout na nekonečný oceán mraků. Ano, ta clona odděluje váš svět a svět smrtelníků, ale zatím si neměla příliš příležitostí tam dolů sestoupit. Ne, jako jiní. Mraky se líně převalují a přelévají jeden do druhého. Je to uklidňující, skoro až hypnotizující pohled. Přesně to, co si potřebovala po tom zážitku z arény. Stojíš tam, lehký vánek si pohrává s tvými vlasy a čas plyne. Ani nevíš, jak dlouho si tam stála, ale konečně už zase vnímáš ten svůj pravý vnitřní klid. To své ticho.

Opustíš vyhlídku na oblačný oceán a vydáš se známou cestou k sobě domů. Tvůj dům je v klidnější části města. Jak jinak. Není zde takový ruch, ale naopak je zde příjemný klid. Kolem domu se rozprostírá menší zahrada. Někteří z města si dávají velkou práci s jejich udržováním a jsou na ně patřičně hrdí. Ve vašem dlouhém životě je třeba si vždy najít něco, k čemu můžete upnout mysl v dobách zdánlivé nečinnosti. Pro někoho je to zahrada, pro jiné hudba, nebo četba a stejně tak i jiné druhy umění, či dokonce boj. Ve svém jednání jste svobodní. Ačkoliv je zde jedna věc, která je tabu. Vynalézání nových věcí, technologií. Máte pouze to, co vám bylo dáno do vínku, a to můžete přetvářet a znovuvytvářet dle vlastního uvážení, ale tvořit naprosto nové, dosud neviděné věci, to je výsadou pouze těch tam dole. Alespoň tak to bylo vždy všem předkládáno.

Vejdeš do svého domu a… čekáš. Ani nevíš, na co vlastně. Zlatá záře za okny postupně znatelně zeslábne. Temnou noc jako ti tam dole tu neznáte, avšak šero s oblohou, kde pouze doutná zlatavá záře připomínající tu polární, vám nabízí možnost nerušeného odpočinku.   

Ťuk, ťuk, ťuk

Ozve se zaklepání na dveře. Otevřeš je a za nimi je známá postava. Tentokrát už není ve své zboji a stejně tak u pasu nemá zavěšený ten ohnivě zářící meč. Místo toho je oděný do splývavé róby s dlouhými rukávy, která je přepásaná zlatým opaskem a stejnou barvou jsou pak lemovány výšivkami okraje jeho oděvu. Vše opět v jeho nejspíše oblíbené barvě - černé. Přes ramena má přehozený plášť, sepnutý na hrudi krátkým zdobeným řetízkem. Zrovna si sundává z hlavy kapuci, když v tom otevřeš dveře. Nemá na sobě tentokrát rukavice, takže vidíš, že zlatá tetování se mu v geometrických liniích táhnou i po hřbetech rukou, až na články prstů. Zarazí se, ale pak dokončí svůj pohyb a otočí se na tebe se svým rezervovaným výrazem v kamenné tváři.

Jacob White

Procházíš okolím destilerie. Sem tam už narážíš na nějaké lidi, ale je stále brzy. Po ulici se čas od času prožene poněkud nuzná drožka, ale jinak nic podezřelého. Je ti jasné, že s blížícími se hodinami se bude provoz na ulicích jen zvyšovat, ale zatím je poměrný klid. Možná v přístavu by bylo rušno i teď, ale Industriální čtvrť žije především v hodinách střídání směn. Pátráš a hledáš. Rychle se rozhlížíš kolem a udržuješ si energický krok, ale nic vyloženě podezřelého nenacházíš. S rozložením dveří a výroby je to pro tebe poněkud těžké odhadovat. Sám jsi zběhlý ve věcech týkající se armády a zbraní, ale o fungování destilerie, nebo jakékoliv jiné továrny máš jen povrchové znalosti a můžeš se tak jedině dohadovat.

Všimneš si, že na budově je několik dveří a pár větších vrat. Nejspíše pro vozy. Ovšem, žádné z dveří nevypadají od těch ostatních nějak více odlišně. Obcházíš kolem jako šelma v kleci a nenacházíš nic, po čem by ses mohl vrhnout a zase se posunout o kus dál k vyřešení případu. Je to frustrující!

A aby ti bůh dal najevo svou podporu, dopadne najednou vedle tebe na dlažbu pár kapek. Jedna, dvě… Kap, kap. Dopadají na tvůj široký klobouk, zatímco vidíš, jak se obloha zatáhla ocelově šedými mračny. Najednou jako kdyby nebylo ráno, ale zase noc. Je šero a zima. Rozprší se.

Těch několik postav, které se ploužily unaveně po ulicích, se rozprchne jako mravenci do stran k domům, kde přesahující střechy nabízejí alespoň nějakou ochranu před stupňujícím se deštěm. Z nebe začnou padat doslova provazy deště, když v tom si všimneš pohybu u destilerky.

Jedny z dveří na kraji budovy se otevřou a vyjde vysoký muž, rozložité postavy se širokými rameny. Dlouhý kabát, klobouk a šála kolem krku. Oblečení nevypadá nijak luxusně, ale také ne zrovna jako to od prostého dělníka.  Uslyšíš pár peprných nadávek s lehkým přízvukem. Zastaví se a vytáhne z kapsy kapesní hodinky, které se stříbrně zalesknou. Chvíli tam stojí, než na ulici zastaví drožka, ke které se neochotně, ale rychle rozběhne skrz hustý liják, aby do ní po pár krocích nasedl a ona se s ním rozjela neznámo kam.

Vera De Lacey

Elyse na tebe starostlivě hledí a tvůj poněkud netradiční vzhled nekomentuje. Ani na tebe nijak nenaléhá, když jsi patrně myšlenkami někde trochu jinde. Jen ti trpělivě tiskne ruku a čeká, až zformuluješ svou odpověď. Pomalu kýve, když začneš mluvit, ale po pár tvých slovech se zarazí.

„Ví?... Jak ví?“ Unikne jí šokovaně, než se kousne do jazyka a nechá tě pokračovat. S patrným přemáháním si tě vyslechne a až pak promluví. „Já… nevím, co si o tom mám myslet. Vy jste s ním jednala, paní. Dá se mu vůbec věřit? Co když… Co když tohle celé je jen nějaká šaráda?“

„A pád vzducholodi? To… to se mi ani nechce věřit. Vždyť tu teď sedíte se mnou. Slyšela jsem, že podobné nehody málokdy někdo přežije. A vévoda, co je to vůbec za člověka? Počkat není to… Ten Essington?! Ten z Rady Sedmi?!“ Obočí jí vystřelí vzhůru.

„A na operačním sále? Co když… Co když…“ Očima těká mezi tebou a okolím. „Možná by to tak bylo lepší.“ Zašeptá a v očích má ten chladný výraz, který tak dobře znáš z toho osudného večera. „Bylo by to vše jako dřív a vzal by si to do hrobu. No, nemyslíte, paní? Takhle vás vydírat.“ Pokývá hlavou a upře na tebe svůj pohled. „Bude určitě stejný parchant jako…“ Naštěstí vetu nedořekne a včas se zarazí, když si uvědomí, že tentokrát už překročila jisté společenské hranice. Nic dalšího už Elyse neřekne a uhne raději pohledem k okénku, aniž by se však za svá slova omluvila.

Kočár s vámi brzy zastaví u tvého domu. Thomas seskočí z kozlíku, aby vám otevřel dveře a pomohl ti vystoupit.

„Vše v pořádku?“ Otočí se na tebe s krátkou otázkou a nejistě stiskne rty při tom pohledu, který se mu naskytne. Doprovodí tě až ke vstupu do sídla, kde zůstane venku přede dveřmi. „Ehm, dobrou noc.“ Usměje se krátce a pak seběhne schody zpátky ke kočáru.

„Nechala jsem vám už připravit koupel. Pro jistotu. Myslela jsem si, že ji po takové akci oceníte.“ Promluví po delším mlčení Elyse a odvede tě známou cestou do koupelny.

Je to prostorná místnost. V tuto chvíli osvětlená množstvím lamp a křišťálovým lustrem. Na stěnách jsou velká zrcadla zasazená v ozdobných rámech a v podobném duchu je vyveden i zbývající zlacený nábytek. Z vany se už lákavě kouří a vzduch je naplněný příjemnou květinovou vůní koupelových olejů.

Phelia Boulder

„Hmm, nejsi první, kdo mi to vyčítá.“ Oplatí ti Ezra úšklebek a posadí se zpátky na svou židli. „Skvělé, jsem rád, že do toho jdeš. Ostatně už jsem tvoje jméno dal na rozpis. Tak nějak jsem s tím… počítal.“ Usměje se lišácky a založí ruce na stole. Nastane chvíle ticha, ale ne moc dlouhá. Je patrné, že chceš ještě něco říct. Netrvá ti to ale až tak dlouho. Ne, prostě to na něj vychrlíš.

„Založit?“ Povytáhne obočí a čeká. „Sto padesát? To není malá částka. Počítám, že za spodničky a voňavky je stejně neutratíš. No, je to tvoje věc. Mě do toho nic není. Dobře… Máš štěstí, že se už známe tak dlouho.“ Zamručí rezignovaně. „Snaž se ale vyhrát, protože ti to strhnu z výher. Rozumíme si?“ Zvedne prst a něco v jeho hlase dává jasně tušit, že na tuhle otázku je jen jedna správná odpověď.

„Sto padesát… Kam jsem to jen…“ Mumlá, zatímco vytáhne drobný klíček a odemkne jeden ze šuplíků na stole, aby na stůl vysázel příslušný obnos. „Tady…“ Poposune jej na druhou stranu, ale na moment na něm nechá ještě své ruce.

„Počítám dneska s tebou a nejenom dneska.“ Podívá se na tebe vážně a pak zvedne ruce, aby sis mohla peníze vzít a případně přepočítat. Je tam přesně sto padesát šekelů. Slušná částka. Na ruletě by se s ní dalo…    

„Takže, jsme domluveni. Dneska tě tu budu čekat.“ Opře se do opěradla židle a na tváři se mu roztáhne spokojený výraz. Ano, takhle se tváří vždy, když mu věci vyjdou dle jeho plánů.

Benedikt Tskilekwa

Elke na tebe jen nechápavě pohlédne, když zmíníš jakési pastevce, ale už se k tomu nevyjadřuje. Drží si nazlobený, důležitý výraz a tobě dochází, jak moc je jí v některých momentech podobná. Ten lehce nakrčený nos, to jak k sobě nesmlouvavě tiskne rty. Přesto, je to přeci jen Elke, nikdo jiný. Stejně jako ty jsi Benedikt. Nikdo jiný…

„Hmmh, to by si měl.“ Přejde opět do tykání, ale z hlasu se jí nevytrácí ostrost. Odkráčí místností, až jí podpatky divoce klapají o dlažbu. Můžeš si všimnout, že si však dává opravdu dobrý pozor, aby se tentokrát držela dál od veškerého laboratorního vybavení, které je tu skutečně na každém kroku. Na tvé rozloučení neodpoví, jen se krátce váhavě ohlédne, ale nakonec nic nedodá. Dveře se za ní bez rozloučení zavřou a ty zůstaneš sám. Jedinou společnost ti dělá tiché klapání a cvakání strojů.

V hlavě si stále dokola rekapituluješ svůj zážitek. Ten pocit, jaké je to mít křídla a plachtit svobodně vzduchem. To, jaké to je zažít skutečnou a nenávratnou ztrátu. To vše se ti honí hlavou, zatímco zametáš střepy a uklízíš to menší nedopatření. Na stole ještě lehce doutná miska s překvapením, které si Elke nachystal. Přijde ti to jako strašně dávno.

Vrháš se do práce. Papír s Heinzovými poznámkami je stále na svém místě, ale jestli ti před tím připadaly poněkud zmatečné, tak teď s tvým nesoustředěním je to ještě horší. Nezbývá ale než pokračovat v rozdělané práci. Pár snadnějších směsí a zbytek s roztoky nechat na potom. Jen bude problém s těmi částmi na domyšlení, ale… Nějak už to dopadne. Svět přeci neskončí. Nejspíš.

Říct, že ti jde práce od ruky, by bylo poněkud nadsazené. Lopotíš se s tím jako student, který je poprvé v laboratoři. Tu ti něco vypadne z ruky, tam do něčeho drcneš loktem, jak si duchem nepřítomen. Párkrát se ti stane, že navážíš špatné množství a musíš vše udělat znovu. Papír už ani neodsouváš, protože se neustále musíš do něj dívat, aby sis připomněl čísla, které se ti vypařují z hlavy jako pára nad hrncem. Místo nich tam je… Záře… Ta jména… Jehoel… Kamael… Babylón…

„Tak, to trvalo déle, než jsem čekal.“ Otevřou se dveře a v nich je Heinz. Sundá ze sebe plášť a povytáhne obočí, když tě vidí, jak zrovna skleněnou tyčinku místo kádinky bezděčně strkáš do plamene nad kahanem. Za okny už se smráká a místnost začíná být potemnělá. Ani sis toho pořádně nevšiml.

"Ah," vypadne ze mne zklamaně, avšak rozhodně Kamaelovo rozhodnutí nezpochybňuji, pouze kývnu hlavou. Lucifer k tomu má ještě svoje a jeho slova na okamžik vyvolají v mé tváři náznak úsměvu, když už ne pobavení. Má pravdu, samozřejmě má pravdu a svým způsobem obdivuji jeho přímost s jakou to říká. Jistě, je to serafín, anděl z prvního kůru, ovšem i tak je úplně jiný než jsem si někoho jeho postavení a moci představovala.
Vzápětí dojde i na mě s Adriel - a po pravdě to nepůsobí zrovna povzbudivě. Ze své "soupeřky" čtu jisté zklamání a odevzdanost s tím, že ať už byl ta zkouška o čemkoliv, tak pravděpodobně neprošla. Tak jako já. "I Tobě, Adriel," rozloučím se s ní tiše - uctivě - byť při pohledu na ni se stále nedokážu ubránit... Té vzpomínce. Nezáleží na tom, zda se to stalo nebo ne, vše působilo tak... Opravdově. A já si stále dokázala lehce vybavit bolest spalující kůži, zášleh zlatého světla, který do mne nemilosrdně uhodil...

"Děkuji," zlehka se na Lucifera pousměji a pohledem zavadím o Kamaela. "Lucifere, Kamaeli, bylo mi ctí," ukloním se při svém rozloučení než se vydám po vzoru Adriel z arény pryč. Neubráním se ještě letmému ohlédnutí přes rameno směrem k dvojici mužů. O čem se asi baví? Ovšem nad tím mi nepřísluší rozmýšlet. Kamael zřejmě musí být... Zklamaný. Přinesla jsem do arény více starostí než užitku.

Povzdechnu si, to už ovšem stojím před vstupem do arény. Srdce mi stále buší a cítím se zvláštně - rozhozeně? Snad proto bezmyšlenkovitě vykročím vpřed, vstříc uličkám Zlatého města jehož přívětivá záře mne zahalí a obejme, sotva jí nastavím tvář. Má pouť nemá cíle, procházím městem, zdržuji se hlavních ulic a míst oblíbených k odpočinku - aniž bych si to uvědomovala, podvědomě se vyhýbám jakékoliv společnosti. Nakonec se zastavím na jednom z ochozů, vyvýšených míst Zlatého města, odkud se otevírá pohled na nekonečná nebesa protkaná nazlátlým svitem. Ten pohled... Je v něm něco uklidňujícího, pomáhajícího najít zpátky vnitřní klid a vypudit z hlavy všechny zbytečné myšlenky.

Chvíli jen tak stojím, kochám sem tím výhledem a přemáhám nutkání roztáhnout křídla a zkrátka se jít proletět. Místo toho nakonec zamířím ke svému domu. To čekání... Je nepříjemné. Ubíjející. A také trochu kruté, kdyby nás Kamael odmítl hned... Jak dlouho budu čekat na jeho rozhodnutí? Hodiny? Dny? Netrpělivost drnčící pod kůží mne rozčiluje. Co se to se mnou děje?

Továrna na sny

Dumah

Posbíráš svou rozhodnost a odpovíš Kamaelovi na jeho otázku. Ten ale jen zavrtí hlavou. „Ne, žádné další pokračování. Myslím, že dnes to už stačilo.“ Odpoví nekompromisně.

Pak se otočí na Lucifera a ten jen pokrčí rameny. „Jak si přeješ, příteli. Je to tvé rozhodnutí. Já tu jsem jen jako… pomocná ruka.“ Usměje se bezelstně. „Ale aby si zase příliš nevybíral. Je pak snadné přebrat, generále. Navíc, městem už se šíří zkazky, že vyhovět generálu Kamaelovi je skoro až nemožný úkol. Začínám mít pocit, že ani já bych ti nebyl dost dobrý.“ Dovolí si Lucifer rýpnutí do Kamaela, který jen nakrčí nos. „Hmmh, možná na tvém pocitu bude něco pravdy. A řeči mě nezajímají. Vždycky nějaké jsou. Každopádně… Nemusíš mít obavy Lucifere. Mám dobrou představu o situaci.“ Vymění si dva přátelé pár vět, než se Kamael otočí na tebe s Adriel.

„Děkuji vám oběma. Vaše přístupy byly rozhodně zajímavé. Adriel, Dumah? Nebudu vás už dnes zdržovat. Já… musím si nechat nějaké věci projít hlavou. Někdo se vám každopádně co nejdříve ozve.“  Skloní hlavu na rozloučenou a vypadá to, že to bude od něj nejspíše vše.

„Ehm, dobře. Chápu.“ Pousměje se Adriel křivě, ale bez dřívější energie. Vypadá to, jako kdyby už předem znala svůj verdikt.  „Dumah, hezký den.“ Usměje se na tebe, než vykročí směrem z arény, kterým původně přišla. Po pár krocích se ale přeci jen ohlédne přes rameno k dvojici mužů. „To moře byla pro mě docela podpásovka, ale tak aspoň jsem se snažila.“ Zavolá na ně.

„Já vím, ale od čeho by byl život, když ne od překonávání překážek. A nevedla sis až tak špatně, Adriel. Naopak.“ Usměje se na ni na oplátku Lucifer a Adriel se jen ušklíbne a odkráčí. „I ty Dumah.“ Otočí se tvým směrem.

„Jistě se ještě uvidíme.“ Donese se k vám oběma Luciferův melodický hlas, než se otočí ke Kamaelovi. Zatímco odcházíš, můžeš si všimnout, jak se o něčem opět energicky baví a Lucifer se pobaveně směje, zatímco plácne Kamaela po zádech. Ten si jen promne unaveně kořen nosu a svěsí hlavu, až mu rudé prameny dlouhých vlasů spadají kolem tváří.

☩

Otevřou se před tebou opět ulice Zlatého města. Místa, které tak dobře znáš. Architektura je vzletná a majestátní. Andělé zde chodí často bez křídel, aby na první pohled nedávali na odiv své postavení. Častá jsou zde vzdušná roucha a dlouhé pláště. Vše umně zdobené jemnými výšivkami. Je zde množství zahrad a míst k odpočinku. Stejně jako ostatní i ty zde máš svůj dům. Zlaté město je opravdu velké a andělů nikdy nepřibývá, takže se na každého dostalo. Vše je zalito zlatou září, která jen podtrhuje všeobecný klid a harmonii. Vypadá to, že dnes tě čeká jen čekání na verdikt, bude už na tobě, jak se dnem naložíš.

… ale jenom pokud Popelka zavraždila Prince…

Při pohledu na netrpělivě čekající Elyse se chtě-nechtě usměji. Obklopena parádou plesu bylo snadné zapomenout na těch pár spojenců, které ve městě mám… ale pár jich mám. Ano, vypadám příšerně. Zvednu ruku. Málem se pokusím upravit zbloudilé prameny rudých kadeří, ale pak nad tím mávnu rukou. Je to předem prohraný boj – obzvláště teď.

„Jsem v pořádku,“ odpovím. „Ne, opravdu… Nejsem zraněná. Zvládnu to. Děkuji.“

Měla bych být zraněná, dochází mi. Bože, měla bych být mrtvá… Před očima mi znovu probleskne těch pár obrazů z hořící vzducholodě. Vévodova tvář, planoucí nebesa a peří barvy noci. Pořád se s tím snažím popasovat, pořád se mi to nedaří. Zhluboka vydechnu a rychlým krokem vyrazím ke kočáru. Thomasovi jenom kývnu na pozdrav; tomu nic nevysvětluji, to až, když v kočáru stisknu Elysinu ruku, se odhodlám o tom mluvit. Samotné mi není jasné, co bych si měla nechat pro sebe, ale… jsme v tom společně.

„Oficiálně ne,“ řeknu důrazně. Tohle se nesmí dostat ven, přinejmenším ne, pokud tomu můžu zabránit. „Vévoda Essington si mě předvolal. On… On ví.“ Odmlčím se. Dám ji pár okamžiků, aby tuhle informaci vstřebala. Aby pochopila, co těmi osudnými slovy myslím. „A je ochoten…“ zaváhám, pro tohle se slova nehledají snadno, „nám pomoct výjimkou za nějaké věci z Philippovy pracovny. Musíme je najít. Nicméně jeho vzducholoď… měla poruchu a… ztroskotala v severní části Zahrad. Je zázrak, že jsme to oba přežili. Teda… asi,“ dodám nejistě, pohledem zapátrám ven z okýnka a zhluboka se nadechnu, „vzali ho ne operační sál. Ráno by měli vědět.“