Andor.cz - Dračí doupě online

Odznak který budí strach

Nic, nic a nic. Nevím vlastně co jsem čekal. Že vystaví nějaké podivné věci přímo na obdiv? To by bylo hloupé ale zase bych to nebyl já abych okolí neobhlédl. Když se spustí déšť natáhnu dlaň a nechám na ní spadnout pár těžkých kapek. To ještě chybělo. Mám bouřky a deštivé dny rád. Ne ale tolik pokud jsem na ulici a mám vyšetřovat, hledat nebo honit svůj cíl. Zapnu několik přezek na svém kabátci. Vlhkost přes kožený kabát nepronikne. Zbytek těla je chráněný kloboukem a šátkem. Pak uvidím muže v oblečení, které rozhodně nevypadá jako dělnické. Vlastně alespoň v něčem se na mě štěstí usmálo. Pokud vede ven vůz nepochybně to může být jeden z předáků nebo mistrů. Vyrazím směrem k němu rychlým krokem. Zbraně teď nejsou vidět, a i když možná nevypadám zrovna reprezentativně nečekám, že by si myslel, že jdu vůz přepadnout. To bych musel být ještě o špetku bláznivější, než jsem teď.

Vůz mě mine a zamíří do ulic Nového Jeruzaléma. Co v něm asi bylo? To se jen tak nedozvím. Sledovat ho by ale byl výstřel do tmy. To si úplně nemůžu dovolit. Hlavně až bych zjistil že se ženu za dodávkou alkoholu pro nějaký podnik v Zahradách. Není čas ztrácet čas. Když uvidím záblesk stříbrných hodinek ušklíbnu se sám pro sebe. Tohle nebude obyčejný člověk z chudých poměrů. Mezi chudinou by se na něj kvůli něčemu takovému sesypali jako krysy a moc by z něj nezbylo. Navíc by něco drahého pravděpodobně sám prodal, aby měl alespoň na jídlo nebo alkohol. Záleží, zda by ho víc trápilo břicho nebo samotný život.

Přemýšlím, zda se nějak snažit zastírat kdo jsem. Na přetvářku ale nemám náladu. Něco ve mně stejně křičí že bych ho měl přimáčknou ke zdi, namířit mu zbývající pistoli do obličeje a začít se vyptávat rychle a efektivně. Vím, ale že to není rozumný nápad. Rozhodně není. To z něj ale nedělá nápad méně lákavý.

„Dobré ráno.“ Začnu a vyndám z kapsy odznak tajné policie. Možná by byl raději za přimáčknutí ke zdi. „Mám na vás pár důležitých otázek. Můžeme začít třeba tím, že mi povíte, zda se v budově nachází pan Weber.“ Rychle vypálím první otázku. Nedat mu šanci přemýšlet, argumentovat že se mnou nechce mluvit nebo cokoliv. Rovnou se začít ptát a nenechat opadnout první nervozitu z toho že ho našel někdo prosazující vůli Sedmi v Jeruzalému. Pokud nezačne utíkat zabere to. Něco ve mně si sice přeje, aby začal, ale přesto bych raději kdybych se něco dozvěděl.

Phelia Boulder

S penězi v kapse vyrazíš opět do ulic. Kdyby ostatní věděli, jakou částku ta otrhaná osoba u sebe má, jistě by tě nenechávali jen tak jakoby nic projít kolem sebe. Ty ale kráčíš s jistotou sobě vlastní a stejně tak ostatní si hledí svého. Z někoho jako ty koukají problémy a problémy nikdo nechce. Alespoň většinou.

Vůně čerstvého pečiva tě láká, ale nejdříve ses rozhodla zajít za Fiskem. Je důležité držet se vlastních priorit. Projdeš několik ulic, než se opět dostaneš k známému místu. Není to ani dvacet čtyři hodin, co si zde byla naposledy. Takto ráno tohle místo působí vcelku upraveně. Jako vždy zajdeš do postranní uličky a zaklepáš. Jako vždy zkontrolují tvou totožnost a jako vždy tě pustí dovnitř.

Fisk tam není, ale jeden z jeho nohsledů pro něj okamžitě zajde. Chvíli to trvá, než se dveře nad protějšími schody otevřou a dovnitř vejde známý muž.

Vera De Lacey

Místnost se plní vyházenými papíry a knihami. Není čas je pořádně do detailu procházet. Je ti jasné, že byste nad tím strávily i ve dvou věky a šance, že tam v nich najdeš zmínku o skříňce, nebo plánech se i tobě jeví dosti malá. Alespoň vše prohlédneš, jestli něco nevypadá jako plány s razítkem Dohertyho společnosti, ale ne… nikde nic takového mezi těmi papíry nenalézáš.

Trezor před vámi už ale představuje problém, ale zároveň zdánlivě největší šanci. Elyse na něj bezradně hledí a jen kroutí hlavou. „Já… já nevím. Neznám popravdě ani jeho datum narozenin, natož matky." Sklopí nejistě hlavu, jako kdyby se za to snad měla stydět. Ty však neváháš a zkusíš alespoň těch několik čísel. Philipovy narozeniny. Střelka mechanismu se otočí. Jednou doleva, pak doprava a zase doleva a tak dál. Vyzkoušíš kombinaci jak s číslicemi, tak jednotlivými čísly, ale i tak… nic. Sejf se ani nehne.

Druhý pokus. Narozeniny Philipovy matky. Střelka se opět několikrát pohne a…. Nic.

„Já nevím… nevím. Zkuste… Co já vím. Datum vaší svatby a nebo… číslo domu a nebo jedna, dva, tři, čtyři.“ Chodí Elyse po pokoji jako šelma v kleci a přehrabuje se papíry, jestli v nich přeci jen něco nenajde, zatímco zkoušíš další možné kombinace. „Nemohli bysme to nějak… vypáčit?“ Vzhlédne k tobě zoufale Elyse s rukama plnýma papírů. Nejsi sice žádný technik, ale něco ti říká, že otevřít sejf až tak snadné nebude. Od toho je to sejf. Zkoušíš i tak dál kombinace. Založené číslo stránky rozečtené knihy anebo prostě jen, co tě napadne, nebo zaujme na náhodné sbírce papírů a zpráv. Philip jen dál tiše a přísně hledí na ten nepořádek, který mu v pracovně tvoříte. Pak ti ale padne pohled na jednu z účetních knih. V kožené vazbě je vyražený zlacený letopočet. Je to loňský rok, ale tak proč to nezkusit. Už si zkoušela i šílenější kombinace.

Doleva... doprava... Vytočíš těch pár čísel, když v tom...

*cvak*

Sejf se otevře a odhalí svůj obsah. Nejsou zde žádné plány, ale je tam několik zlatých cihel, docela obstojný peněžní obnos a tam kdesi vzadu se cosi zlatě leskne. Prvně si myslíš, že je to další z cihel, ale pak si všimneš jemného reliéfu. Natáhneš se dovnitř a vytáhneš krabičku. Je menší, asi jako krabice na doutníky. Vypadá zlacená a velmi jemně, až filigránově detailně zdobená. Je zamčená a mechanismus na ní nepoznáváš. Nevypadá to, že by tam byla klíčová dírka ani nějaká možnost odklapnutí západky. Nic takového. Jen, co ji chytneš do rukou, podivně se ti rozbrní.

Benedikt Tskilekwa

Heinz tě po očku sleduje a popisuje štítky směsí, zatímco z tebe pomalu vycházejí slova, nad kterými by ostatní obyčejní lidé pozvedli minimálně obočí anebo se poklepali na čelo. Nejspíš by podobná historka neměla ani příliš úspěchu u místní církve. Vlastně, těžko říct, kdo by tomu byl schopen věřit. Možná nakonec jen ty.

„Babylón. Hmm.“ Zamručí Heinz a otočí se na tebe. „Ještě bych pochopil, že podobné sny byste mohl mít díky trávení přehnaného času nad historickou literaturou, ale spojené s anděly? A koho myslíte tím On? Boha?“ Nakrčí obočí a opře se bokem o pracovní stůl a překříží ruce na hrudi.

„Víte, v životě se dějí lidem zvláštní věci. Nechci odsuzovat někoho jen kvůli tomu, že má příliš živé sny. Ostatně hranice mezi géniem a bláznem je někdy až nepříjemně tenká. Možná právě proto, že něčí mysl funguje na hranici možností, je schopna přicházet s novými nápady a pokrokem. Kdo ví. Je takové nepsané tajemství, že většina úspěšných vynálezců by klidně zapadla mezi osazenstvo nějakého soukromého sanatoria. Věřte mi. Znám je.“ Mrkne na tebe spiklenecky.

„Nedělejte si z toho hlavu Tskilekwo. Myslím, že váš přítel se z toho dostane. Možná to byla jen nějaká epizoda přepracované mysli. Můžete na ni zapomenout a dělat, že se nikdy nestala.“ Pokrčí rameny jakoby nic, než se na tebe pousměje a zvedne ruku ke spánku, na který si poklepe ukazováčkem. „A nebo… zkuste přemýšlet. Někdy k nám přichází geniální nápady převlečené do podivných snů jen protože lidská mysl umí být pěkně záludná. Nemůžeme prostě vidět vzorec, plán, nebo rovnici, ačkoliv už tam někde třeba je. Ne, podvědomí nám to musí naservírovat se vší pompou jako v divadle. Přemýšlejte. Třeba se v tom vašem snu dá najít něco, co můžete využít. Něco, co vás povede.“ Kývne na tebe, než se zarazí a nuceně si odkašle. „Tedy ten váš přítel, samozřejmě.“ Ušklíbne se pod vousy a přejede prstem po již zašpuntovaných zkumavkách a nádobách.

„Takže to bychom měli… Sedm… Osm…. Dvanáct... Dvacet. Vypadá to, že jsme hotoví. Vidíte, ani to nebolelo.“ Řekne a ty si všimneš, že šero za okny už vystřídala hustá tma. Dnes to byl skutečně přesčas a to si ani neměl večeři.

Kdo hledá, najde?

Ve dveřích se zarazím. Na okamžik mám pocit, že přede mnou opravdu stojí Philip, sleduje mě těma chladně modrýma očima a odsuzuje každý můj krok, ale je to jenom obraz. Nic víc. S ostrým píchnutím u srdce odvrátím pohled. Tolik jsem si přála… Podobné myšlenky je ovšem lepší si nedovolit. Rychlým krokem vyrazím ke stolu. Prohlédám všechny šuplíky ochotné se mi otevřít a těmi zbylými aspoň zalomcuji. Někde tady přece musí být klíč! Prozatím pokračuji dál. Zběžně pročítám jména uvedená na podepsaných smlouvách, a dokonce se nestydím nakouknout do dopisů. Mrtví nárok na soukromí nemají… obzvláště ne můj muž.

Nikde to nenacházím. Projít všechny ty důležitě vyhlížející lejstra bude trvat věčnost. S těžkým povzdechem dosednu do křesla pána domu, promnu si oči a už přemýšlím, jakou výmluvu bych mohla použít pro zámečníka. Možná by to mohl rozbít Thomas? Když Elyse promluví a s cvaknutím otevře dřevěný panel, okamžitě vyskočím na nohy. Dobře, tohle už začíná vypadat slibně…!

„Netuším,“ zatřepu hlavou, přičemž přejdu k sejfu a prohlédnu si otevírací mechanismus. Teď by mě teprve zajímalo, jak tohle vysvětlím zámečníkovi! Ne, že bych byla ochotná nějakého povolat; vévoda by asi nebyl rád, kdyby se kolem tohohle motalo více lidí… „Jeho narozeniny?“ nadhodím. Philip byl přesně ten typ člověka, u kterého bych se ani nedivila, že používá zrovna tohle jako kombinaci. „Napadá tě nějaké jiné významné… datum? Událost? Možná narozeniny jeho matky,“ zamumlám napůl sama pro sebe, přičemž už otáčím číselky, abych vyzkoušela obě čísla.