Andor.cz - Dračí doupě online

Klečím na zemi a těžce oddechuji, vnímám třas vlastního těla. Chvíli mi trvá než si uvědomím, kde to jsem. Že pod dlaněmi cítím písek arény a dlaň na mém rameni patří generálu Kamaelovi. Hovor, který nade mnou probíhá ke mne zprvu doléhá jakoby z velké dálky než se začnu na ty hlasy soustředit. A zhluboka dýchat. Bolest je pryč a vše je stejné jako když jsem sem přišla, přesto... Je těžké vytěsnit z hlavy tu vzpomínku. Stále mi rezonuje myslí a jen těžko sama sebe dokážu přesvědčit, že je vše v pořádku. Že se to nikdy doopravdy nestalo. Vše bylo jen v mé hlavě...
"Ano, slyším," odpovím rudovlasému tiše, takřka neslyšitelně. V koutcích očí mne ještě chvíli pálí neprolité slzy.

Hlas Adriel mě přinutí k ní úzkostně vzhlédnout. Starost v jejím hlase mne zarazí, stejně jako slova o moři. Jakém moři? Takže nebyla skutečná? Nebyla to ona? Polknu, víří mnou zmatek, když za pomoci Lucifera vstávám ze země. Zamrkám, neunikne mi jeho bolestný výraz. Ublížila jsem mu? Srdce mi na okamžik vynechá z taktu. A pak podruhé, když... Když se mi s úklonou omluví. Serafín! A omlouvá se mně. Pootevřu rty, v první chvíli ani nevím, co na to říci. Jak reagovat. Nakonec si dlaněmi přejedu po pažích a kývnu hlavou.
"Děkuji, omluvu přijímám a vážím si jí," hlesnu - stále lehce rozechvěle a krátce u toho sklopím úslužně hlavu. Nejraději bych se ukryla v objetí vlastních křídel, aspoň na krátkou chvíli se ztratila před vším a všemi, abych... Abych mohla vydechnout. A srovnat si to v hlavě.

Pod Kamaelovým pohledem se cítím tak trochu jako spráskaný pes, cítím jak se mi do jindy bledých tváří vkrádá horkost. Selhala jsem. Zklamala jsem. Jakkoliv jsem sem přicházela s tím, že ať už to dopadne jakýmkoliv způsobem, tak to tak mělo být... Tak mě to nyní mrzí.
"Jsem v pořádku, jen potřebuji chvíli, abych to vstřebala," odpovím pravdivě, zatímco se přinutím zase narovnat v zádech. Prsty si vjedu do vlasů, abych shrnula neposlušné prameny povlávající před tváří zpátky za ucho. "Jen pár minut, víc ne a budu schopná pokračovat, generále Kamaeli," dodám rychle.

Dumah

Bolest prochází tvým tělem. Tvé ostatní smysly jsou ochromené, takže zůstává jen ta. Z hlasivek se vydere silný výkřik, který rozezvučí vše kolem.

„Dost!“ Uslyšíš známý mužský hlas a pak...

...Pak je bolest pryč.

☩

Vnímáš opět své tělo, které nebolí ani nikde nepálí. Nikde není po mrazu a sněhu ani stopy. Pouze srdce ti bije jako splašené. Klečíš na zemi v písku arény. Kamael klečí vedle tebe, ruku na tvém rameni, naklánějíc se, aby ti viděl do skloněné tváře, kterou halí spadané vlasy.

„Ehm, omlouvám se. Bylo to asi příliš reálné.“ Ozve se Luciferův hlas, na jehož čele stále žhnou linie zlatého tetování.

„Je v pořádku?“ Slyšíš hlas Adriel, z kterého je jasně slyšet starost.

„Dumah? Slyšíš nás?“ Promluví pomalu Kamael kousek od tebe.

„To se stává běžně? Jak to vlastně, že… Počkat, to nebyla ona? V tom moři… To nebyla Dumah?“ Mluví dál Adriel o věcech, které na první dobrou nedávají žádný smysl.

„Ne, nebyla. Byla to všechno jen iluze. Nic z toho se nestalo.“ Odpoví jí Lucifer a pak tě vezme za ruku, aby ti pomohl vstát. Nohy se ti lehce třesou, ale to spíše nervovým vypětím než únavou. Tělo jako takové vnímáš jako vždy. Bez zranění, plné energie.

„Dumah, byla to jen iluze. Omlouvám se, že tě to tak zasáhlo. Některé scénáře jsou někdy… příliš reálné.“ Dodá omluvně Lucifer a promne si s bolestivým výrazem čelo. „I pro mě.“

„Hmm, myslím, že tohle bylo už trochu za hranou.“ Otočí se Kamael a sjede Lucifera přísným pohledem, jako kdyby mu byl snad rovný. „Přiznávám, je to má chyba. Přesto, tyto věci se skutečně mohou stát... I tak, Dumah, prosím přijmu mou omluvu.“ Skloní se před tebou Lucifer, jeden ze serafínů, v úkloně.

„Myslím, že to už stačilo.“ Povzdechne si Kamael a jen zavrtí hlavou. „Jak se cítíš, Dumah? Opravdu.“ Otočí se po chvíli na tebe, opět si tě měříc tím nesmlouvavým pohledem.

Vera De Lacey

„Hmm, těžko říct. Řekl bych, že ne dřív než tak za čtyři, pět hodin.“ Zamyslí se doktor nad tvou otázkou, než se s tebou rozloučí a odejde. Je už něco po půlnoci, takže snad budou něco vědět v brzkých ranních hodinách.

Čekáš a čekáš. Stále ze sebe cítíš ten oheň a když zavřeš oči, jako by si ho mohla vidět. Tvůj odraz v zrcadle patří jen tobě. Jsi to ty a při tom… Není až tak těžké představit si zlaté oči, které by hleděly z tvé tak známé tváře. Nic jiného se ale nestane. Obraz v zrcadle je stále tvůj a neměnný. Očouzená a rozcuchaná šlechtična, která teď více připomíná nějakou prostou vyjukanou dívku z ulice, než manželku De Laceyho.

Ze zamyšlení u zrcadla tě vyruší až sestra, která vstoupí do místnosti. „Zprávu? Dobře, nemusíte se bát. Vyrozumíme vás, jakmile bude po všem.“ Kývne.

„Určitě to zvládne.“ Šeptne. Chvíli to vypadá, jako kdyby ti chtěla stisknout povzbudivě ruku, ale pak si to zase rychle rozmyslí a stáhne ji. Pořád si viditelně uvědomuje, že vás dělí nepřekonatelná společenská propast. Vyvádí tě ven. Tvé podpatky klapou na chodbě. Občas míjíte nějaké sestry nebo lékaře v bílých pláštích, ale nikdo vám nevěnuje příliš pozornosti.

Dojdete k hlavnímu vchodu, který sestra otevře. Před nemocnicí už stojí kočár. Tvůj dobře známý kočár. Kozlík je prázdný. U boku kočáru postává netrpělivě Elyse v dlouhém plášti a vedle ní Thomas, který se s ní o něčem baví. Když tě uvidí, Elyse rychle doběhne a sjede tě zděšeným pohledem.

„Paní, jste v pořádku?! Vypadáte... Není vám nic?!“ Vyhrne a mávne na Thomase, který tě s obavami sleduje, ale poslechne Elyse a vyhoupne se na kozlík. „Potřebujete podepřít?“ Zeptá se tě a případně ti nabídne rámě, aby ti pomohla na cestě ke kočáru. Otevře ti dveře a ty se můžeš usadit dovnitř. Thomas na nic nečeká a popožene zapřažené koně. Kočár se s vámi rozjede.

Elyse poněkud váhá, sedíc naproti tobě. Očima klouže po tvém novém já, než se přeci jen odhodlá.

„Ehm, co přesně se stalo? Řekli nám, jen že jste byla účastník v nějaké nehodě, ale vyvázla jste s lehkými zraněními. Stalo se něco na plese? Je ještě někdo zraněný? Nebo vám to snad někdo provedl?“ Zeptá se Elyse pevným hlasem.
„Slyšeli jsme jen, že v severní části Zahrad vypukl nějaký požár, ale tam jste přeci nebyla…“ Zarazí se. Tvé vzezření i odér mluví o opaku. „…nebo?“

Hariel

Prach. Ve vzduchu i nadále víří prach, který se pomalu usazuje na všem kolem. Na kamenech. Skalách. Vašich vlasech i tvářích. Je stále těžké to celé pochopit. Ještě před pár okamžiky bylo vše v pořádku. Kráčel si ulicemi Babylónu a ochutnával sladký datlový koláček. Rozhovor Akkada s jeho přítelem na úpatí věže. To živé a nic netušící město.

V dálce se vznáší jen obrovský mrak zvednutého prachu, který se jeví ohromný i takto z dálky. Není tam nic… Nic…

Nuriel klečí stále na zemi a nevěřícně hledí před sebe. Křídla i ruce bezvládně svěšené. Rty stisknuté do tenkých linek. „Co…co…“ Dostane ze sebe a její hlas drhne pod vlivem vdechnutého prachu. Jste jím ostatně celí pokrytí. Vaše vlasy, zbroje, tváře… vše dříve tak zářivé, bělostné, nadpozemské se slívá v jednu jedinou barvu. Narudlou barvu prachu. Nuriel vypadá skoro jako socha. Krásná, ale zlomená. Ta chvíle se zdá nekonečná.

Nuriel nakonec svěsí hlavu a pomalu se postaví. Vidíš, že i na jejích tvářích zasychají vlhké stopy slz, které smyly část prachu. Postaví se vedle tebe a pohlédne ti do očí.

Položí ti špinavou ruku na tvář.

„Měli bychom…“

Cítíš dotyk její ruky, která i přes všechny ty nánosy hřeje.

Benedikt Tskilekwa

Tvář tě pálí a Nuriel… Ne, Elke na tebe hledí s nasupeným výrazem. Stále klečíš na zemi, po které se ještě válí několik křehkých střepů z laboratorního skla.

„Takhle zneužít mé slabé chvíle. Pane Tskilekwo, na tohle si nezvykejte. Nebo… Nebo vás budu muset nahlásit za… za nevhodné chování!“ Vidíš, jak už se tyčí nad tebou, evidentně rozohněná tím co se stalo. Tváře má rudé a energicky gestikuluje.

„Myslím, že se asi zastavím časem, až tu bude váš nadřízený. Být tu s vámi, pane, by ještě mohlo dívce poničit dobrou pověst!“ Vyprskne a popadne zase své složky. „Nebudu vás už rušit při práci.“ Odsekne a otočí se na patě, než vyrazí ke dveřím z laboratoře.

Jacob White

„Dobře, dobře… bůh vás provázej.“ Šeptně ještě na rozloučenou a vnímáš, jak tě ještě nějakou chvíli pozoruje, zatímco odcházíš chodbou, než se přeci jen dveře jejího pokoje zavřou. Máš alespoň něco. Ačkoliv ti byly určitě nějaké podstatné věci vyfouknuty pod nosem, vytěžil si ze současné situace maximum. Máš jména, stopu a alespoň nějaké povědomí o tom, kdo by v tom mohl být namočený. Motiv toho všeho je ještě těžké odhadovat, ale jistě na to brzy přijdeš. Brzy… Bolest z hrudníku se ozve. Je to nepříjemná památka, kterou ti Eliza zanechala, ale už si zažil horší. Tím spíše dokážeš ocenit, že zranění, ačkoliv nepůsobilo zrovna jako obyčejné povrchové škrábnutí, přestalo vcelku rychle krvácet bez nutnosti jakéhokoliv ovazu, či šití. Máš dnes alespoň nějaké štěstí.

„Jistě, děkujeme. Rádi jsme pomohli.“ Promluví ten ze strážníků, se kterým si jednal nejčastěji. Vidíš, že mají kruhy po očima a unavené výrazy vepsané do tváří. Na druhou stranu, když si míjel pár vysokých zrcadel, mohl sis všimnout, že na tom nejsi o mnoho lépe, spíše hůře. Oči jsou totiž jedna z mála věcí, které jsou z tebe stále vidět, a i tak o tobě umí hodně prozradit.

Vyjdeš před sídlo. Ranní vzduch je dnes obzvláště chladný. Nejspíš ho sem žene vítr přímo z moře. Alespoň trochu tě to probere, ale není to žádná sláva. Obzor už růžoví blížícím se východem slunce a ty musíš potlačit zívnutí, které se ti dere na rty. Projdeš zahradami Kenworthyho sídla, jehož pán se už nikdy nevrátí a dojdeš ke svému koni. Nemůžeš to nechat být. Nemůžeš nechat stopu vychladnout. Stačí vzpomínka na ni. Vzpomínka na to, jak tě jedna zajížďka stála cenné důkazy a je ti jasné, že dnes ještě nekončíš. Přesto… mysl i tělo už otupěli, ale i na to máš řešení.

Kovová krabička cvakne a odhalí svůj obsah. Kokain. Ačkoliv si ho měl jen párkrát, je to něco, na co nikdy nezapomeneš. Cítíš tam kdesi v zátylku příjemné svědění. Jako kdyby tělo nezapomnělo a vědělo, co bude následovat. Těšilo se na to. Vetřeš trochu bílého prášku do dásní. Už i ta nevýrazná chuť je jako předzvěst toho, že se teprve teď kolečka pořádně roztočí. A brzy to cítíš. Tu nezaměnitelnou vlnu energie. To nakopnutí, které si tak potřeboval. Svět opět nabere pevnější kontury a už se ti tvé pohyby nezdají tak nepříjemně pomalé a neohrabané. Ne, teď si opět při síle. Opět na stopě.

Vyskočíš do sedla a vyrazíš za svým cílem.

Slunce už vyšlo nad obzor. Před tebou je Coleburn destilerie. Na první pohled ničím nevynikající budova. Našel by si dalších deset takových, jen kdyby si chvíli procházel Industriální čtvrtí. Sluneční paprsky prosvítají skrz mraky a kouř valící se z komínu nedaleko. Na ulici je poměrně klid. Musel si se strefit do doby, kdy se zrovna nestřídají směny. Otázkou je, zda v tak brzkou ranní hodinu zde zastihneš muže, které hledáš. Počkat se dá ale vždy. Prášku v krabičce máš také dost i kdyby se tvůj denní program nečekaně protáhl.

Phelia Boulder

„Hmm, ne tady budou jen první kola, pak to půjde dál. Tady to jen začíná, ale finální kola mají být Úřednické čtvrti. Jo, tam to má pod palcem Harris. To už je trochu jiná meta než tady.“ Ušklíbne se. Není zrovna časté vidět Ezru, aby přiznal, že je někde tráva zelenější, ale má pravdu. Harris, to jméno je na pořadatelské scéně legenda. Říká se, že má prsty i v turnajích, které se konají načerno v Zahradách.

„Kdo tam bude bojovat? Heh, no všichni. Co jsem se tak doslechl, tak každý, kdo za něco aspoň trochu stojí, tak se může přihlásit. Samozřejmě, pro ty absolutně mimo zápasnickou sféru, za které se nepostaví někdo z jejich arény, to bude představovat pár zablešených vyřazovacích kol pro amatéry někde v zapomenuté díře. Žádná velká podívaná a prakticky žádná finanční odměna. Jen se protřídí zrno od plev. To se tě netýká.

Protože až na oficiálním žebříčku, kam už arény budou jmenovat své lidi, tam to začne být zajímavé. Tam už se bavíme o slušných prachách a jisté prestiži.“ Pohlédne na skleničku, kterou ti pošoupl, ale když ji ignoruješ, tak do sebe její obsah kopne sám.

„Myslím, že minimálně tady lokálně by sis na pěkných pár stovek šekelů přišla…. Tedy kdyby si vyhrála.“ Uchechtne se. „Ale vím, že na to máš. Alespoň tady. Proto jsem tě ostatně kontaktovat a hodlám ti dát jednu z nominací pod mou arénou. Ze staré známosti.“ Usměje se pod vousy a postaví prázdnou skleničku na stůl.

„Jestli do toho jdeš, tak tu buď dnes nejpozději v sedm večer. Zápas začne nějak kolem osmé. Jo, trochu to spěchá, to jsem neříkal?“ Usměje se jakoby nic.

Jen tak tak stačím cuknout rukou a vyhnout se vržené sekeře. Zatrne ve mne a po zádech mi přejede nepříjemný mrazení. Opravdu by to Adriel udělala? Zašla by tak daleko? Jediný pohled do její zaťaté tváře vydá za tisíc slov. Energie ze zlatého kopí mi drnčí pod kůží, přitahuje mě, jen se natáhnout a dotknout se hladkého povrchu zbraně.

Nadechnu se, abych Adriel odpověděla a pokusila se tak odvrátit nevyhnutelné, když... Objeví se světlo. Tolik světla. A mně v tu samou chvíli dojde, co bude následovat. Žaludek se mi sevře, rozhodím rukama. "Adriel, to..." vyhrknu naléhavě, ovšem v další chvíli do mne uhodí sloupec zlaté záře. Zalije mne nepopsatelná bolest stahující každý sval v křeči, rudé agonii pálící se kůže, vlasů, všeho.

Nic nevidím.

Všude... Všude je jen spalující horkost. Padnu na kolena, prsty křečovitě zatínám do hlíny. Má slova se slijí do výkřiku, divokého surového zvuku spalujícího mé vlastní hrdlo stejně jako zlatá horkost zbytek těla. Do zvuku prosyceného mojí vlastní silou deroucí se zoufale na povrch, pronikající ven a zařezávající se do všeho živého v dosahu s jediným přáním. Ať tohle celé skončí... Hned.

 Prosba

„Jistě,“ přikývnu. Tenhle dojem jsem musela budit i v tom požárníkovi, ale… Zadívám se na své ruce v klíně. Dokud se to nedozví nikdo z vyšší společnosti, bude to v pořádku. „Děkuji. Kdy… myslíte, že by bylo možné dozvědět se víc? Děkuji. Na shledanou…“

Pak zůstanu sama. Je to jenom chvíle, a přece mám pocit, že bych jí měla využít. Rozmyslet se, co udělám. Mohla bych tady zůstat, kdybych si to umanula. Asi. Vyžadovalo by to však vnitřní odhodlání, které mi teď zoufale schází… Vzdychnu. Události dnešního večera mi víří v hlavě. Znovu si procházím rozhovor s vévodou, znovu se snažím rozuzlit, co udělal, když se nad námi otevřena planoucí nebesa. Nedává to smysl o nic větší teď než předtím.

Jednoduché, a přece zcela dostačující šaty, uvítám s vděčným úsměvem. Zvednu se. Spíše ze zvyku zajdu znovu za plentu, sundám si nemocniční košili a obléknu se. Rozcuchané a zašpiněné vlasy si utáhnu pevněji na zádech a – možná bych si mě teď na ulici už nepopletli s čertem, co zrovna vylezl z horoucích pekel. Možná. Nemůžu se dočkat, až se dostanu domů a do vany. Ano, tady nic nezmůžu, přemlouvám se, prostě pojedu domů, umyju se a najdu tu skřínku.

Přistihnu se, že stojím před zrcadlem. Nic víc teď nesvedu, to je mi naprosto jasné, a přece se přistihnu, že hypnotizuji odraz pohledem. Jak… vypadala Zerachiel? Vím, že měla rudé vlasy a oči zlaté, kterak ty mé jsou oříškové hnědé. Ano, jsou. Co mě vede k tomu, abych se o tom ujišťovala, nevím. Snad jenom hledám důkaz, že… můj sen byl opravdu jenom sen a… ano, uklidní mě to. Jsou hnědé.  

„Ano?“ Trhnu sebou, když se dveře otevřou, a přistiženě se podívám na sestru. „Dobře, děkuji. Vlastně… mohla byste mi poslat zprávu, až se vévoda Essington dostane z operace? Opravdu…“ podívám se na ni důrazně – jako žena na ženu, vždyť kdo jiný by to měl chápat, „bych ráda věděla, že bude v pořádku. Ve dne, v noci. Prosím vás.“