Andor.cz - Dračí doupě online

Kamael moji poslední poznámku přejde – je to tak lepší. Rozhodně lepší. Neměla jsem to vůbec říkat nahlas. Naštěstí se nic hrozného neděje, byť… Povytáhnu obočí, když se rozejde k oknu, aby se podíval ven. V ulicích se nic neděje, je tu klid, a to mi vyhovuje.

„Ne, nečekám nikoho,“ odpovím s lehkým zmatením v hlase, „a neohlášené návštěvy také nemívám, takže nehrozí, že by někdo nečekaně přišel,“ dodám pro jistotu, když sleduji tu náhlou změnu jeho chování – a nejen chování. Světla zareagují na krátký posunek ruky mého hosta a místnost se bez varování ponoří do tmy. Nikoliv té opravdové černé noční temnoty, jaká vládla ve světě smrtelných, ale přesto…Nyní již Kamaela sleduji s jistou zvědavostí, tma mi nevadí – spíše naopak. Cítím se v ní dobře a ani můj zrak tím výrazně netrpí, naopak vše utone v příjemných tlumených tónech, a přesto stále zřetelných konturách.

Naštěstí díky tomu není patrný můj výraz, když mi dojde, jak moc nehorázný byl můj návrh. Kamael by z toho mohl mít problém, ostatně my oba. Dokud nemám tetování a on svolení se mnou mluvit o věcech týkajících se mé nové pozice… Nadechnu se, ale nakonec ze mne nevyjde ani hlásky. Nerozporuji mu to. Kamael jistě ví, co dělá a já mu věřím – stejně jako on nyní prokazuje svoji důvěru vloženou ve mně. Přesto se z toho cítím trochu nesvá. Ve svém nitru vím, co je správné a co ne - a tohle není. Existují jisté hranice a pravidla, která existují z dobrých důvodů, přesto se nyní vydáváme do zakázaných vod.

„Ah, ty se jen tak nevidí,“ vydechnu překvapeně při pohledu na broušený kámen v jeho dlani. Vím, co to je a k čemu slouží, přesto jsem nečekala, že Kamael vytáhne zrovna myšlenkový krystal jako by to byla nějaká trepka.
Poté zvážním, protože tohle začíná být… O co jde? Co se stalo? Jaké události? Kousnu se do vnitřku rtu.„Rozumím. Nikomu nic neřeknu, přísahám na své věčné jméno,“ kývnu hlavou, zatímco mi hlavou víří myšlenky. Dnešní den se stával zvláštnějším a podivnějším. Záhady mne vždy přitahovaly, ale tentokrát jsem z toho neměla dobrý pocit. Stalo se něco, co utajili před zbytkem Zlatého města a bylo to dost vážné na to, že to tak mělo i nadále zůstat.

Krátce vydechnu ve snaze se připravit na to, co mne může ve vzpomínce z krystalu čekat. Poté naposledy krátce pohlédnu Kamaelovi do tváře, působí… Klidně. A pokud se tak cítí on, měla bych také. Zvláštní to povaha. Koutky se mi nepatrně pozvednou, poté už ovšem se soustředěným výrazem sáhnu na krystal a ponořím se do výjevu, který mi nabízí.

Něco ve mne si navzdory předchozí nejistotě a neklidu užívá tuhle kratičkou chvíli, kdy mám navrch nad někým takovým jako je... On. Jistě, je to jen pomíjivý pocit, něco, co by se mohlo ve vteřině změnit, přesto... Mne to vlastně překvapí. Jako by ve mne Kamael zažehl pověstnou jiskru něčeho, co tam bylo vždy, jen jsem o tom dosud nevěděla. I mne po tváři splyne uvolněný úsměv, reakce mého nového velitele je příliš nakažlivá než abych tomu odolala. Můj velitel... Zní to tak zvláštně. Prohlížím si ho a... Udělala jsem opravdu dobře? Myslím, že ano. Věřím v to.

"To opravdu řekl?" podivím se, když mi odhalí ten podlý Luciferův plán, jak... Ah, tak proto Kamael přišel osobně a ještě v dnešní večer? Najednou to celé dává smysl a serafín si tím ode mne vyslouží o to větší obdiv a vděk. Už jen z důvodu, že jsem díky němu měla možnost vidět i trochu jinou tvář toho vždy přísného a odměřeného generála, který mne přivítal ještě před několika hodinami v aréně. "Není se za co omlouvat, bylo to náročné... Pro nás všechny," potřesu hlavou a tentokrát se už nevyhýbám pohledu na něj. Ještě chvíli, aspoň pár okamžiků, než si vzpomene na to, že by si měl nasadit zpátky svoji tvář...

Vstanu po jeho vzoru, loučí se rychle - skoro jako by před něčím utíkal. Nebo před někým? Přede mnou? Přesto váhá - takřka bolestně - až se mi dere na jazyk otázka, kam se poděla panská rozhodnost? Přenesu váhu z nohy na nohu, chvíle ticha, která nastane je takřka elektrizující.
"Nevadí mi to," vyhrknu dříve, než se mlčení změní v hradbu ženoucí Kamaela pryč ze dveří. Na okamžik se zarazím, odkašlu si. Tak... Ještě jednou. Lépe. Pomaleji. "Tedy, chci tím říci... Klidně to můžeme probrat teď. Nebo cokoliv jiného," dodám mile, možná... Možná trochu ostýchavě, nechci, aby to vyznělo... Kdovíjak. Jen...

Je to můj velitel. Měli bychom se trochu poznat, no ne?

Dumah

Koutky ti cukají, zatímco hledíš na Kamaela, který ti při posledních slovech doslova visí na rtech a je patrné, jak je pro něj teď obtížné zachovávat vážnou tvář. Čeká. Je však vidět, že čekání není jeho silná stránka. Oči mu trochu více zažhnou a ťukne prstem nervózně o stůl, než se zarazí při uvědomění, co udělal a raději ruku stáhne do klína. Vložíš do slov ještě dramatickou pauzu, než nakonec… Souhlasíš.

A pak se Kamael široce usměje. Není to ten jeho rezervovaný úsměv, který je stěží patrný na jinak nehybné tváři. Ne, tohle je upřímný úsměv se silnou dávkou úlevy. „Děkuji, Dumah.“ Dodá potěšeně.

„Už jsem se bál, že měl Lucifer pravdu, že na to nekývneš. Ačkoliv, když o tom teď přemýšlím…“ Nakrčí zamyšleně rty, ale pak jen s úsměvem zakroutí hlavou, až mu pramen vlasů spadne do tváře a on ho jen mimoděk zase shrne dozadu. „Myslím, že dnes zkoušel nejenom tebe. Heh, mohl jsem si to myslet. Každý máme nějakou zálibu.“ Uchechtne se pobaveně a stiskne ruku v pěst, zjevně stále ještě pod vlnou emocí, které tahle situace uvolnila.

„Ehm, ale to teď není podstatné. Omlouvám se. Nechal jsem se trochu unést.“ Pousměje se omluvně, o něco formálněji a s každou další vteřinou působí zase o něco více jako generál Kamael, kterého znáš.

„Děkuji ti Dumah za projevenou důvěru. Věřím, že ji nezklamu. Mohla by si zítra ráno přijít do Háje Nesmrtelných? Potřeboval bych s tebou probrat to, co se od nás výhledově očekává.“ Počká na tvé vyjádření a pak se postaví. „Nebudu tě už zdržovat. Už tak jsem ti jistě ukradl dost času a určitě nestojíš o to, abych tu vysedával celý večer.“ Natáhne se pro svůj plášť, který při příchodu přehodil přes opěradlo židle vedle.

„Každopádně asi bych měl…“ Zarazí se a přendá plášť do druhé ruky, zatímco se rozhlédne po místnosti. „… jít. Ano, měl bych jít.“ Kývne souhlasně na vlastní slova a ukáže tázavě směrem ke dveřím vedoucím na ulici, než k nim vykročí.

Vera De Lacey

Elyse ti pomůže při tvé až nezvykle běžné rutinně. Nebýt špinavé vody ve vaně a načernalého vlhkého otisku tvé dlaně na jednom ze zdobných umyvadel, bylo by to vše jako vždy. Přesto si po vynoření z vody můžeš všimnout dalších podlitin, které se ti barví na těle a jsou jen tichou připomínkou toho, že dnešní večer se skutečně stal.

Oblékneš se do připraveného oblečení a přepásáš těžký, lesklý župan v pase tak, že nakonec působí jako vcelku úhledné dlouhé šaty. Elyse ti je v patách i s rozsvícenou lampou, když opouštíš koupelnu a míříš dlouhou chodbou k známým dveřím. Měkké nazouvací střevíčky, přípomínající spíše trochu papuče, tiše dopadají na dřevěné parkety, které sem tam pod vašimi kroky zavrzají. Všudypřítomné obrazy na stěnách jsou plné tváří sledujících vaše kroky, ale také i loveckých výjevů, nebo prostých zátiší.

Nakonec stanete před Philipovou pracovnou. Je odemčená. Elyse trochu zaváhá, ale pak jen zavrtí hlavou. „Pomůžu vám.“ Řekne rozhodně a společně vejdete do místa, které bylo takovým menším královstvím tvého zesnulého manžela. Hned naproti vám ho vidíš, jakmile projdete do místnosti. Hledí na tebe z obrazu. Výraz má vážný a na sobě má lovecký úbor a ve stejném duchu je laděn i zbytek obrazu. Nevíš o tom, že by si Philip až tak liboval v lovu, ale působilo to dostatečně prestižně a na to si potrpěl. Jeho oči vás sledují, zatímco se dáte do práce.

Je tu množství papírů. Spousta knih s čísly a smluv i obyčejné korespondence, které ti nic moc neříkají. Samozřejmostí je zde také bar s alkoholem a sklenkami připravenými na to, až dostane pán domu chuť na něco ostřejšího, případně bude nutné pohostit návštěvu. Nenalézáš ale to, co potřebuješ. Nic, co by odpovídalo vévodovu popisu. Několik šuplíků u pracovního stolu je ale zamčených a je to pořádný masivní kus dřeva, takže ti je jasné, že na to bude třeba hrubá síla anebo někdo, kdo se vyzná v zámcích. Elyse obchází stěny pokoje a poklepává na panely z exotického dřeva, které tvoří jeho zdobné obložení.

„Myslím, že tady…“ Zastaví se u jednoho a zmáčkne ho, aby pak v reakci na její dotyk kus dřevy povyskočil a odklopil se. „Všichni si dávají podobné věci do pracoven, ale nikdo nechce, aby byly všem na očích. Každý musí něco schovat.“ Pousměje se a otevře dřevěný panel, za kterým je mosazný sejf.

„Viděla jsem jednou, jak ho Philip spěšně zavíral, ale nepamatovala jsem si už, kde přesně to bylo. Naštěstí to není až tak dobře schované.“ Dodá spokojeně, než se zahledí na otvírací mechanismus. „Ale, jaká je kombinace to skutečně netuším.“ Otočí se zpátky na tebe, jako kdyby si snad měla tuhle spásnou informaci.

Poslat ho pryč? To by mě ani nenapadlo. Byť tedy neohlášená neformální návštěva mi zní tak trochu jako taková skrytá zkouška, ovšem nijak jeho slova nerozporuji. Namísto toho jen zvednu hlavu a opětovně krátce kývnu hlavou, ovšem nijak ho nepřerušuji. Tentokrát jsem to já, kdo poslouchá vysvětlení toho druhého. Když zmíní iluzi a to ostatní... Nu, na okamžik si připadám ještě hloupěji než před chvílí kvůli tomu... Jak vážně jsem to brala. Jak jsem se tím nechala pohltit a jak moc jsem zpanikařila na jejím konci, když do mě uhodilo zlaté světlo. Rozhodně jsem to mohla zvládnout lépe, byť se mi i sám Lucifer omluvil za to, jak moc skutečné to bylo.

Nicméně v povídání Kamaela se neskrývá pokárání ani osten výtky, spíše naopak. Je to vážně... Chválí mě? Udělala jsem tedy správně? Přemýšlím nad tím, kolik a co mu k tomu musel říci Lucifer a čím díle nad tím dumám... Tím více mne to zajímá. Nicméně Kamael se narovná, výraz v jeho tváři se s nádechem maličko změní a já zpozorním.

A pak to řekne.

Něco, o čem jsem byla už od vstupu do arény přesvědčená, že nikdy nenastane.

Přistihnu se, že na něj hledím, zatímco ve tváři se mi zračí ten výraz nefalšovaného údivu. Zřejmě si mé mlčení vysvětlí trochu jinak a... Vážně mě on žádá o to, abych to neodmítala hned, ale promyslela si to? Zamrkám. A to jsem myslela, že mě dnes už nic nemůže překvapení. Drobně trhnu hlavou a rychle si zastrčím neposlušné vlasy povlávající podél obličeje za uši. Na rtech se objeví úsměv a koutky mi zacukají, jak ho musím krotit, abych si zachovala aspoň nějaké zdání... Já vlastně ani nevím čeho. Ovšem pocit radosti a úlevy je tak opojný, že na okamžik zaplaví moji mysl i tělo.

Nadechnu se. Na okamžik nastane další ticho. Mimoděk si vzpomenu na jeho výraz, když o mne hovořil prve. Dumah, tichá smrt.

"Není, co bych si měla rozmýšlet," řeknu se vší vážností, kterou si ta věta zaslouží, ačkoliv udržet si zádumčivý a stejně vážný výraz se mi příliš nedaří. Možná to sice natahuji zbytečně, ale... Kamael si to tak trochu zaslouží. "Přijímám tu nabídku."

Dumah

Kamael tě nepřerušuje. Pozorně a poněkud nehnutě poslouchá. Až když domluvíš, kývne lehce hlavou. „To rád slyším, Dumah. A není důvod být nervózní. Tohle už není žádný test. Jen poněkud neohlášená neformální návštěva. Kdykoliv mě můžeš poslat pryč, ačkoliv bych ocenil, kdyby si mě alespoň před tím vyslechla. Nebude toho zase tolik.“ Řekne o něco mírněji, zatímco klopíš pohled ke stolu.

„Dlužím ti předně vysvětlení, proč se na něco takového vůbec ptám. Sama Dumah víš, jak to celé probíhalo. Ty i ostatní jste věděli, že jde o iluzi. Často jsou naše jednání v tomto případě zkreslená. Většina vidí jen svůj cíl. Splnění úkolu, který dostali. Vědí, že jejich životy ani životy ostatních nejsou v sázce, a tak prostě… řekněme, že někteří se nechávají poněkud unést. Je to pro ně hra. Smrtelníci těm malým říkají.. ehm děti? Občas mám pocit, že někteří zde jsou také ještě dětmi. Potřebují čas. Možná pár století. Někteří možná věčnost.“ Pousměje se a stočí pohled krátce k oknu, než zase zvážní.

„Jednali by tak na opravdovém bitevním poli? Ne. Zcela určitě ne. Má pak tedy takový test správnou vypovídající hodnotu?“ Zmlkne na chvíli, snad jako kdyby čekal tvou odpověď, než po chvíli opět pokračuje.

„Ano, i ne. Dovoluje nám odlišit ty, kteří to berou vážně a ty, kteří do toho ještě nedozráli. A ty, Dumah, jsi jedna z mála, která to brala vážně. A dle toho, co si mi zde řekla, nepochybuji o tom, že jsi to byla skutečně ty. Tvé pravé já.“ Rozplete prsty na stole, narovná se v ramenou a nadechne se.

„Proto bych ti chtěl nabídnout místo pod mým velením.“  Pronese zvučným hlasem těch pár těžce uvěřitelných slov. Chvíli je ticho, než trochu nejistě semkne rty a ztiší hlas. „Samozřejmě, máš plné právo mou nabídku odmítnou. Pochopím to. Přesto… ocenil bych, kdyby sis to nechala projít hlavou a hned to nezavrhovala. Pokud tedy…“ Pátravě k tobě vzhlédne s povytáhnutým obočím a nechá větu nedokončenou. Viditelně čeká na tvá další slova.

Benedikt Tskilekwa

„No, to vidím, Tskilekwo.“ Povzdechne si Heinz a dojde k tobě. Překvapivě v jeho hlase nezní nějaké naštvání, ani nic podobného. Alespoň zatím. „Hmm, vidím, že alespoň něco jste stihl.“ Vytáhne několik lahviček s již namíchanými roztoky z přepravky a podrží jednu proti světlu.

„Ano, ano… byly to jen nějaké formality. Kdyby se dala věda bez zbytečné úředničiny, byl by svět mnohem snazší. Věřte mi. Jednou to taky poznáte. Ale…“ Vezme jednu z kádinek, do které si sesypával špatně navážené vzorky, samozřejmě pouze ty, u kterých nehrozilo, že spolu vesele nezreagují. „… ještě vás před tím čeká nějaká práce.“ Povytáhne obočí, ale pak kádinku položí zpět na stůl bez jakýchkoliv dalších komentářů.

„Vidiny? Vzpomínka? Tskilekwo a ten váš… ehm přítel, je si jistý, že se před tím něčeho nenadýchal, nebo si něčím nepomohl? Tyhle věci se nestávají jen tak. V lepším případě je to jen nějaký sen z únavy, v horším začínající psychická choroba. Myslím, že byste si měl především odpočinout Tskilekwo. Tohle není o tom, že byste to neměl v hlavě, ale jasná nepozornost.“ Ukáže na kádinku se zbytky, které jsou na vyhození.

„Myslím, že vám dám pár dnů volna. Stejně tu teď nic nehoří.“ Pousměje se pod vousy zjevně spokojený svým ostrovtipem. „No, ale teď se na to podíváme. Pomůžu vám, ať tu nejste celý večer.“ Uvolní si vázanku, rozepne manžetové knoflíčky na rukávech košile, které vyhrne a postaví se vedle tebe.

„Podal byste mi titrační baňku? A nařeďte dvacetiprocentní kyselinu chloristou.“ Řekne jakoby nic a podívá se na papír, kde si zakroužkoval nejisté vzorce. „Myslíte kyselinu wolframovou?“ Mlaskne. „No, možná jsem to dvojité W měl napsat trochu čitelněji.“ Nakrčí rty, ale pak papír zase položí zpátky na stůl. „Dáme se do toho. Otázky se vyřeší během ostrého procesu. Jako vždy.“ Usměje se spokojeně a vrhne se společně s tebou na práci.

A skutečně, společně vám jde práce mnohem lépe od ruky. Můžeš si všimnout, že Heinz moc dobře ví co dělá. Většinou ani nekouká na papír, jen se s tebou vždy ujistí, že pracujete na tom stejném. Dostáváš instrukce, připomínky i zajímavé tipy na vychytávky na usnadnění procesu. Je to skutečně inspirativní spolupráce. Snad jen, zažít to jiný den, užil by sis to mnohem více.

„A… o čem se tomu vašemu kamarádovi zdálo?“ Zeptá se jen tak mimoděk Heinz, zatímco přelévá jeden z už namíchaných roztoků do zkumavky.