Andor.cz - Dračí doupě online

Krok za krokem se blížím k lidskému ležení, nakonec po pár desítek metrů i přicházím na to, jak zvedat a klást nohy, aby se mi kráčelo závějemi lépe a každou chvíli jsem nezapadávala. Broukám si u toho tklivý popěvek proplétající se mezi kroužícími vločkami až k myslím spícím smrtelníků. Procházím tak ruinami nikým nepovšimnuta a nezastavena, jsem jen stínem, vzdálenou siluetou rozplývající se v temnotě za víčky. Pousměji se, v jejich spících tváří se odráží klid a...

... zášleh světla mne málem vyvede z míry natolik, že se na okamžik zadrhnu ve své písni. Adriel. Ač pokračuji dál, nemám z toho dobrý pocit. Velice brzy se ukáže proč. Vzduch naplní výkřiky a zvuk umírání. Smrt navštívila tohle místo, leč tentokrát si propůjčila jméno Adriel. Se zeširoka rozevřenýma očima chvíli sleduji zkázu a zmar, které kolem sebe bojovnice roznáší. Její pohyby jsou ladné, přesto smrtící, pro lidi naprosto devastující. Nikdo proti ní nemá šanci. A já... Já nechápu proč. K čemu je zapotřebí takové síly, surovosti a brutality. Tito lidé sice nejsou skuteční, ale záleží na tom? Vždyť jediné, čím se provinili bylo to, že se ocitli na špatné straně tábora.

Potřesu hlavou a pokračuji dál k místu, kde jsem zahlédla zlatý záblesk. Pospíchám, musím, pokud chci dorazit ke kopí dříve než Adriel probíjející se skrze válečníky. A skutečně. Netrvá to dlouho a spatřím ho. Zlatě se lesknoucí kopí rozechvívající vzduch kolem sebe silou, o které se lidem může jen zdát. Je krásné jako všechno, co pochází ze Zlatého města. Nechávám melodii vytratit se do ticha, jen kousek od cíle již není potřeba.

Avšak...

Adriel.

Pootočím hlavu, pohledem na okamžik spočinu na její půvabné - krví zalité - tváři. Se sekyrou v ruce vypadá nebezpečně, v očích se jí zračí to krvelačné odhodlání. V zádech mě nepříjemně zamrazí, rychle mi dochází, že Adriel nebude chtít prohrát - za žádnou cenu. Děsí mě představa, že bychom se spolu měly zápolit až na krev a peří. Rychle se blíží - ale já mám stále výhodu. Rozeběhnu se tak, abych několika skoky překonala onu krátkou vzdálenost ke kopí a vytrhla jej z kamení. Nevím, co bude pak. Zmizí ta iluze, když jej sevřu ve svých dlaních? Budu muset odletět? Vlastně jsem ochotna udělat cokoliv, jen abych se vyhnula střetu.

Ozvěny

Rychlým krokem následuji ujíždějící lehátko. Kdyby mě nezastavila dvojice sester, možná bych s ním napochodovala přímo do operačního sálu. Ne, že bych chtěla… jenom je těžké se odtrhnout. Naléhavá slova – nebo spíše jenom tón ženského hlasu – mě zastaví. Zadívám se za rudými provázky. Když konečně popraskají, zachvěji se. Dlaněmi si přejedu po pažích, jako by mi… bylo chladno a poprvé mi dochází, že je.

„Omlouvám se,“ trhnu sebou, když si uvědomím, že stojím uprostřed chodby jako náměsíčná a roztřesenou rukou si pokusím zastrčit kudrlinku za ucho, „co jste… Aha. Ano, samozřejmě. Jsem hned za vámi.“

S těžkým výdechem dosednu na nemocniční postel. Je nepohodlná, to se dalo čekat. Nejspíše nečekám ani tak dlouho, ale zdá se mi to jako celá věčnost. Nevím, co dělat. Co si s sebou počít. Ještě před chvílí byl každý krok zákonitý. Musela jsem zůstat s vévodou, zabrzdit tok krve, dojít do tohoto chladného pokoje. Teď… zamrkám. V očích mě štípou slzy. Stalo se toho dneska tolik. Vévodou počínaje i konče. Nešikovně si uhladím suknici drahých šatů, potrhaných a zašpiněných šatů, které bych teď mohla těžko poslat sestrám domů. Snažím se nemyslet na ten zvláštní sen, ale všechno ve mně se vrací ke chvílím, kdy Zerachiel ztratila dvě své přítelkyně… Přežil to nakonec Soriel? A přežije to teď vévoda?

Když se dveře zničehonic otevřou, vyletím na nohy a honem si setřu zbloudilé slzy. Nadiktuji sestře svoje i manželovo jméno, zodpovím případné otázky a pak se otočím zpátky k doktorovi. Nad pokynem se svléknout maličko zaváhám. Neznám ho, ale pak přeci jenom za plentu a nechám si pomoct ze šatů. Zadívám se na svou kůži, zbarvenou nejenom čerstvými modřinami, ale i těmi žlutými z předchozích dnů. V duchu si připravím odpověď na otázku, která nakonec nepadne.

„Anděli… strážnému?“ zopakuji, než se přinutím pousmát a přikývnu. „Ano. Ano, to máte pravdu… Děkuji. Vyřídím mu to,“ dodám, přičemž mezi prsty stisknu obálku.

A to je, zdá se, všechno. Muž v bílém kabátu se zvedne a zamíří ke dveřím dřív, než pořádně vstřebám jeho slova. Poněkolikáté sebou trhnu, jako bych se teprve teď probrala ze snu. Připadám si zvláštně opožděná, nešikovná a nesoustředěná. Nejspíše to bude normální, starosti mi to v žádném případě nedělá, jenom mám problém držet krok s energetickým doktorem a tou spoustou slov, které mi řekl.

„Počkejte,“ vyhrknu. „A vévoda Essington…? Máte už nějaké zprávy? Víte… Víte, přivezli nás spolu,“ řeknu v naději, že by to mohlo něco znamenat a ponouknout doktora k tomu, aby byl sdílnější. „Jak je vážně zraněný? Vzali ho na operační sál? Kontaktoval už někdo jeho domácnost?“

Dumah

Kráčíš sněhem. Je to pocit, na který nejsi ze Zlatého města příliš zvyklá, přesto je až s podivem, jak věrohodný každý vjem je. Skoro by se až dalo uvěřit tomu, že to vše je reálné. Naštěstí na rozdíl od smrtelníků tvé tělo netrpí zimou jako takovou, takže je cesta k táboru poměrně nekomplikovanou procházkou. Scházíš po úbočí hor a jakmile se začneš blížit známkám lidské přítomnosti, přidá se k šelestu vloček i tiché broukání. Zvuk tvého hlasu se nese kolem a skutečně uklidňuje vše ve tvém dosahu. Všímáš si do zbrojí oděných lidí, jak podřimují u ohňů a vedle stanů, jenž z části využívají jako podpěru staré ruiny zdobené geometrickými obrazci.

Postupuješ tiše a obezřetně. Přesto se ti nic nestaví do cesty. Vše spí. Pak ale z druhé strany ležení zahlédneš sloup světla, který udeří do země. Klid a mír je ten tam. Ačkoliv ve tvém okolí udržuješ vše spící, vidíš, jak je se před tebou v dálce míhají postavy, které míří směrem k světelnému výbuchu. Brzy se k tobě také i přes tvé broukání donese křik a řinčení zbraní. Vypadá to, že každá jdete za svým cílem ale jen z jiného směru a každá k tomu volíte naprosto odlišný přístup.

Jsi na vyvýšené pozici, takže můžeš po chvíli vidět, že skutečně dochází v dálce k boji. Postava s zářicí zbraní bojuje proti mnohanásobné přesile. Lidé padají a umírají a ona postupuje nezastavitelně dál ke svému cíli. K vašemu společnému cíli.

Vzpomínáš si, že záblesk původně pocházel odkudsi od úpatí hory, kolem které bylo ležení rozeseto. Nebyla jsi daleko. Vlastně ti docházelo, že když udržíš své tempo, musíš mít nad druhou osobou náskok. Zabíjení smrtelníků, ačkoliv pro vás nepředstavovalo výraznější riziko, znamenalo jisté zdržení. Další světelný úder už nedaleko tebe připomínající paprsky slunce se snesl z oblohy. Adriel si evidentně nebere žádné servítky.

Vyrazíš tedy, stále si pobrukujíc a skutečně u úpatí hory ho uvidíš. Mezi kameny zde stojí a zlatě se leskne na slunci. Vzduch kolem něj jako by praskal nabitý energií, která skutečně sem tam ve vzduchu probije ve světelné jiskřičce či zavlnění. Vyžaduje to jisté soustředění, aby si zde mohla stát a i nadále udržovat svou melodii. Energie toho předmětu přehlušuje totiž vše okolo.

Phelia Boulder

„V noci? Že mi o tom nikdo neřekl.“ Povytáhne jeden oblouk hustého obočí Ezra a změří si tě pohledem. „No, to už je teď jedno. Mám tu pro tebe kšeft. Co kšeft? Životní příležitost.“ Opře se o stůl a postaví se.

„Chystám tu jednu sérii zápasů. Ve spolupráci s dalšími. Už to nebude jen takové to místní vyrážení si zubů, ale bavíme se tu o výběru z celého Jeruzaléma. Samozřejmě, tedy z té … ehm méně oficiální části, ale tím lépe. Kdo by chtěl sledovat navoněný box nějakých páprdů ze Zahrad.“ Ušklíbne se a otevře skříň, ze které vytáhne flašku s nějakým alkoholem a nalije ho do jedné ze sklenek.

„Tady nebudou pravidla. Ne, na co pravidla? Stejně tomu většina lidí nerozumí. Nějaké body, pche. Jediný, co se počítá, je jestli ten druhej leží na zemi.“ Ezra začíná znít docela zapáleně.

„A tak jsem si říkal, jestli by si neměla zájem? Samozřejmě, čím víše v žebříčku, tím lepší odměny. Pojede se klasicky vyřazovacím způsobem. V rámci několika dní bude rozhodnuto. Žádná pravidla a ani žádné dělení. Je jedno, jestli seš ženská, chlap, nebo vůl dotažený z pastvy. Jasně, někteří jsou z toho v jisté nevýhodě, ale mají šanci umístit se alespoň na nějakých nižších příčkách.“ Ušklíbne se. Nejspíš naráží především na ženy, které to v aréně rozhodně nemají tak snadné a spočítala by si je ostatně na prstech jedné ruky.

„Tak co, Boulder? Jdeš do toho?“ Zajiskří mu v očích a pošoupne druhou naplněnou skleničku tvým směrem.

Vera De Lacey

Jsi soustředěná na to, aby si držela vévodovo zranění uzavřené. Skutečně, stačí ti pouze sedět stranou a s dostatkem pevné vůle ti nečiní nějaké velké problémy držet krev tak, aby neunikala z těla. Je to až k nevíře, jak zvláštně, a přitom snadno to celé působí.

„Ano?“ Otočí se na tebe jeden ze zdravotníků, který se před tím skláněl nad vévodou. Krátce zaváhá, než nakonec tlumeně promluví. „Na takové soudy je ještě příliš brzy lady. To zranění je… Ehm, samozřejmě budeme se snažit udělat vše, co je v našich silách. Vévoda bude v nejlepších rukou.“ Kývne krátce, než se opět otočí k nehybnému vévodovi.

Jakmile přijedete, jste oba odděleni, přesně jak si čekala. Kolem vévody se srotí spousta postav od lékařů po sestry a rychle jej odváží kamsi do útrob nemocnice. Cítíš jen, jak se nit opět napne, až pak nenávratně praskne. Teď už to ale musí být v rukou odborníků.

Tebe se chopí dvojice sester, které tě odvedou na jeden z pokojů, kam zanedlouho po zaklepání vejde jeden z lékařů. „Omlouvám se lady za zdržení. Dnešní večer je nabitý neočekávanými událostmi.“ Povzdechne si a dojde k tobě, zatímco jedna ze sester zůstane stát u dveří s deskami a psacími potřebami v rukou. „Byla byste tak laskavá a sdělila nám své jméno. Potřebujeme to zaevidovat a vyrozumět vaši rodinu.“ Počká doktor, až sestře nadiktuješ příslušné informace. Sestra je zapíše a pak na moment zmizí i s nimi na chodbu, aby se po chvíli zase vrátila.

„Jak se cítíte? Podle prvních zpráv to vypadá, že snad nemáte žádné vážnější zranění.“ Vezme tě lehce za bradu a začne si prohlížet tvé zorničky. „Přesto vás budu muset požádat, abyste si svlékla… ehm, róbu. Prohlédneme vás, abychom si byli jistí, že tu nehrozí žádné vnitřní zranění.“ Ukáže ti lékař za plentu a sestra se vydá ti pomoci a poskytne ti lehkou košili.

Doktor ti pokyne, aby ses položila na lehátko a postupně ti prohmátne končetiny i břicho a dává pozor na jakékoliv bolestivé reakce. Postupně tě celou dovyšetří a posadí se na židli. „Tedy… lady. Musím říct, že dnešní den můžete děkovat svému strážnému anděli za menší zázrak. Nestává se často, aby někdo přežil to co vy pouze s pár oděrkami, naraženinami a podrážděnými plícemi, ačkoliv to poslední padá na vrub až následnému požáru.“ Prohlíží si tě s lehce nevěřícným pohledem.

„V tom případě mám pro vás dobrou zprávu. Není třeba, abyste tu zůstávala. Zbytečně byste se tu jen nevyspala. Myslím, že místní postele pro vás budou moc tvrdé. Sestra už poslala zprávu k vám domů a brzy tu bude pro vás kočár. Samozřejmě vám napíšu zprávu pro vašeho rodinného doktora. Bude dobré, pokud vás v dalších dnech zkontroluje. Jen tak pro jistotu.“ Zabručí, zatímco se posadí ke stolu, kde začne v záři lampy cosi sepisovat na papír, na který pak foukne a po chvíli ho přehne a složí do obálky, kterou ti podá. „Pro vašeho lékaře.“

„Jestli mě omluvíte, mám tu další pacienty, kterým se musím věnovat. Sestra s vámi počká, než přijede váš kočár a případně vám pomůže. Věřím, že tu pro vás budou brzy.“ Pousměje se a vykročí, aby se vrhnul na další práci.

Jacob White

„Cože? Nepodařilo? To znamená, že tu ještě může někde být?!“ Vyhrkne žena a rozhlédne se, jako kdyby snad hrozilo, že se po chodbách Kenworthyho panství bude potulovat divoký tygr. Rychle se ale přesvědčí, že její reakce byla dosti zbytečná a poněkud hysterická a tak si jen omluvně odkašle.

Nakloníš se k ní a vidíš, jen jak tiše a rychle kývá. „Ano, ano… chápu vás. Víte… měla bych docela problémy, kdyby někdo viděl, že se tu s vámi bavím.“ Opět ten poplašený pohled po prázdné chodbě. „Ale přesně, už jen kvůli těm dětem.“ Pokýve hlavou.

„Pana Webera? Pana Webera… No, osobně ho neznám, ale vím, že pánovi nosil novinky týkající se Coleburn destilerie. Ta patří panu Kenworthymu. Tedy asi patřila. Ach, bože. Je to tragédie. Jak jsem ale už říkala. Často za ním chodil k večeru a ano, vzpomínám si, že měl s sebou pokaždé koženou brašnu. Asi na účetní zprávy?“ Pokrčí rameny, aniž by možná tušila, co si pod tím pojmem přesně představit.

„Jeho adresu ale neznám. Víte, já se starám o chod domácnosti. Nedostanou se ke mně až takové osobní informace hostů. Přesto… Vzpomínám si, že posledně byl pan Weber zraněný. Ano, dle jeho obličeje to vypadalo, že se musel dostat do nějaké rvačky a poněkud kulhal.“ Přispěchá přeci jen s nějakou drobnou informací. „Snad ale nebude problém najít dům někoho takového. Pan Weber je spořádaný občan Jeruzaléma. Určitě by přeci… Anebo myslíte, že ano?“ Nakloní se ještě více k tobě, očí až navrch hlavy. „Myslíte, že to byl tygr anebo snad vlk?“   Nevypadá to, že z ní dostaneš něco více o Weberovi. Přesto alespoň jeho adresu už máš od Elizy, ale zatím stále nikdo nezmínil to nové jméno A. Ackerby. Můžeš si tedy jen domýšlet, o koho že to asi půjde.

"Ano, tak mi říkají," potvrdím Kamaelova slova. Neprosila jsem se o to přízvisko, nejdříve mi tak začali říkat za mými zády než se to připojilo k mému jménu takřka jako jeho součást. Překvapí mne zvědavost, kterou čtu v jeho pohledu, jsem zvyklá spíše na tiché odměřené reakce. Každý jsme dostali jiné schopnosti do vínku, dary, které nás zformovali společně s rukou našeho Stvořitele za konkrétním účelem, přesto jsem se málokdy setkávala s takovou reakcí. Ten okamžik ovšem rychle pomine a já pocítím jistý... Zmatek.
Pohledem přelétnu z generála Kamaela na blížící se Adriel, ze které přímo čiší dychtivost, dravost a touha vrhnout se do arény a ukázat, co se v ní skrývá. Budu s ní bojovat? Do mysli se vnoří stín obav, Adriel působí jako těžký soupeř a já... Já opravdu nerada bojuji. A v aréně jsem byla již hodně krát kvůli výcviku, leč příliš jsem si tyto chvíle nikdy neužívala.

Mlčím, tiše vyčkávám vysvětlení toho, co se bude dít. Adriel pouze uctivě pokynu hlavou namísto pozdravu a sevřenou pěstí se dotknu hrudi na místě, kde buší srdce. K mému vlastnímu překvapení tato zkouška nebude soubojem, ne v pravém slova smyslu. Bez řečí se proměním. Mé vlasy zmatní a zlaté oči zmodrají, zatímco tvář nabere všedních rysů někoho, kdo sice v davu přitáhne váš pohled, ovšem vytratí se z mysli v okamžiku, kdy z něj spustíte oči.

Pozorně sleduji počínání Lucifera a teprve teď mi začíná docházet důvod toho, proč tu zřejmě je s Kamaelem. "Jsem připravena," brouknu soustředěně a naposledy ještě zabloudím očima k rudovlasému andělovi na jehož tváři se objeví nečekaně... Úsměv? Ovšem v tu samou chvíli mě zlaté světlo osvětlí, a když znovu otevřu oči... Jsem sama. Mimoděk se zapotácím, jak se do mne opře mrazivý vítr a zmateně se rozhlédnu kolem sebe.
Musím si v duchu připomenout, že jsme stále v aréně a tohle je pravděpodobně jen iluze, ale... Je to tak skutečné. Natolik, že mne to přinutí zapochybovat a kdesi ve svém nitru pocítit i záchvěv strachu z takové ohromné síly, kterou Lucifer právě předvedl s lehkostí lidského pouťového triku. Nohy se mi boří do sněhu a vzduchem tančí bílé ledové vločky sedající mi do vlasů i na oblečení. Mimoděk si přejedu dlaněmi po pažích a přimhouřím oči, jak si všimnu zlatého záblesku. Kopí? A kde je vůbec Adriel? Nahlas bych to nikdy nepřiznala, ale trochu mne znejistí, že ji nikde nevidím. Ne snad, že bych se jí bála, ale... Některé sestry i bratři občas zacházeli v rámci soupeření... Příliš daleko.

Nakonec ovšem není žádný důvod otálet na místě. Začnu se tak brodit sněhem směrem k úpatí hory, kde se rýsují obrazy rozvalin a snad nějakého lidského tábora či osady. Ostýchavé paprsky slunce dopadající na mou tvář nijak nehřejí, naopak cítím jak skrze kůži proniká mráz a chlad. Trochu lituji toho, že nemohu použít křídla, bylo by to mnohem rychlejší a pohodlnější, chůze závějemi je náročná a namáhavá... Přesto pokračuji vytrvale dál, blíže k lidským obydlím, zatímco si tiše pobrukuji tichou melodii tlumící mé vlastní kroky, jak mi pod chodily křupe sníh a zároveň konejšící vše živé, co by se ocitlo příliš blízko.

Stále mám na paměti, že tohle je zkouška a najít to kopí... Nebude jen tak. A to, že jsem zdánlivě uprostřed pustiny... Musí mít nějaký důvod.

Cestou do nemocnice

Vysmyknout se požárníkovi ze sevření se mi samozřejmě nepodaří. A uklidnit se také ne. Místo dalšího dožadování, ať mě laskavě pustí, se mi však hruď sevře dusivým kašlem. Dalšími pár kroky se nechám odvléct z tmavého štiplavého kouře. Rudé nitky prasknou. Ta zvláštní moc mi proklouzne skrze prsty a druhý tlukot srdce zanikne v praskání ohně, syčení vody a zmatku okolo. Najednou je to všechno hlasitější, opravdovější, děsivější… Rozhlédnu se. Rozostřené domy v dálce jsou osvětlené mihotající se září požáru, avšak jsou v bezpečné vzdálenosti, než aby byly opravdu ohroženy. Bože. Otřeseně vydechnu. Poprvé na mě dopadne, co všechno se mohlo stát. A co se nestalo. Nevím, jestli bych to teď dokázala označit za štěstí, ale domy osvětlené mihotající se září požáru jsou dobrá připomínka, že… to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Když se z kouře konečně vynoří dvojice mužů nesoucí vévodu, automaticky vykročím. Svět nabírá ostřejší hrany, už ho nehalí snový závoj a já si začínám připadat víc jako já, jako Vera, přesto se nechávám unést nevysvětlitelnou potřebou zůstat s mužem ze snu. Je to víc než jenom touha pomoct. Je to… Na okamžik zavřu pevně oči. Nevím, co to je. Možná je to hloupé. Vždyť vévoda je především vévoda Essington, člen rady Sedmi, který mi nabídl obchod, dá-li se to tak opravdu nazývat, a já ho přijala. Víc nás neváže. Lhala bych, kdybych řekla, že to začíná dávat smysl, ale už to není tak… neskutečné. Děje se to. Cítím to. Cítím, jak se krev znovu zpomaluje a jak koriguji její proud.

„Děkuji,“ hlesnu k požárníkovi jenom tiše.

Co ten si musí myslet, probleskne mi hlavou, ale nezabývám se tím. Není to důležité. Někdy později možná bude, ale teď jenom pospíším k vozu. Ujistím zdravotníky, že jsem v pořádku, že nepotřebuji pomoc, a nechám se usadit stranou, abych nepřekážela. Nepotřebuji se ho dotýkat, zjišťuji. Stačí, když se držím v okruhu… několika metrů? Nevím. Až se nad tím budu schopna zamyslet, nepochybně mi to bude jasnější.

Na okamžik složím hlavu do dlaní. Jenom napůl vnímám všechno, co zdravotníci dělají, aby vévodu udrželi v co nejlepším stavu, než se dostanou do nemocnice. Musí přežít. Marně si snažím vzpomenout, co se vlastně stalo, ale jsem schopna poskládat jenom nesourodé záblesky. Zničehonic vykřikl. A pak se nad námi otevřel výhled na noční oblohu posetou tisícem hvězd. A peří. Viděla jsem černé peří. Byla to… nehoda? Nevím, opravdu nevím. Vlastně na tom nezáleží, musím se soustředit na něj. Na krev. Na všechno, co se děje teď. Znovu se napřímím a pokusím se shrnout rudé prameny, rozcuchané větrem a pádem, zašpiněné kouřem a vlnícími se na všechny strany, alespoň tak, abych nevypadala jako strašidlo. Matka ráda říkala, že dáma musí vždycky vypadat co nejlépe. No, nejsem si jistá, jestli havárie vzducholodě není výjimka…

„Bude v pořádku?“ odvážím se zeptat někdy v polovině cesty, když už se nemocnice Svatého Benedikta začíná tyčit nadohled. Muselo jim dojít, o koho se jedná… Měla bych někoho kontaktovat? Nepředpokládám, že se mi podaří udržet nablízku, až ho doktoři zavezou do sálu… Můžu se pokusit zůstat blízko co nejdéle, a taky to udělám, ale i mně je jasné, že zastavit krev není to samé jako zastavit krvácení. A vidět operaci nechci. Koupila jsem mu čas; tuším, že víc toho stejně nesvedu.