Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Úder z nebes Dumah Pohlédneš na Adriel, ale nezastavíš. Víš moc dobře, že nemůžeš. Kopí už je na dosah, ale jdete si pro něj dvě. Náskok je ale na tvé straně. Rozběhneš se. Sníh odletí od nohou, jak se prudce odrazíš. Vzduch kolem tebe zapraští a vlasy na zátylku se zježí. Místo kolem kopí je skutečně nabité energií, která se vsakuje do tvého těla.
Rychle doběhneš ke zbrani už už se natahuješ, když v tom za sebou uslyšíš tichý svistot, otočíš se právě včas, abys zahlédla zářící sekeru, která byla vržená tvým směrem. Jen tak tak stáhneš svou ruku od kopí, jinak by si o ni přišla. Sekera proletí a po chvíli zmizí. Adriel už stojí nedaleko. Asi tak deset metrů od tebe a kopí.
„Tak ještě jednou.“ Podívá se na tebe příkře. Helmu musela někde nechat. Vlasy jí vlají v ledovém vzduchu a vločky tají ještě než se dotknou její tváře. Dlaň se jí rozzáří a sekera se opět objeví v její ruce. „Nech to kopí být, Dumah. Nechci ti ublížit, ale… nenechám se zastavit.“ Mluví vážně. Víš to. Vše v jejím postoji i výraze napovídá tomu, že je připravená se vrhnout po kořisti jako kočka na lovu.
„Je moje. Víš to ty… i já.“ Udělá pár dalších kroků. Sníh křupe pod jejíma okovanýma botama a tetováními na její kůži proběhne zlatá záře. Víš, že tohle nevěstí nic dobrého. Najednou jako by kolem tebe bylo více světla. Jako by slunce vyšlo zpoza mraků. Sníh kolem tebe se zatřpytí jako jemná zrnka křišťálu. Rychle vzhlédneš, aby sis na poslední chvíli všimla, že se nad tebou a okruhem několika metrů zkoncentrovala sluneční záře, která pak ale udeří vši silou. Podobně jako na ty smrtelníky tam dole. Cítíš, jak ti hoří kůže a všude kolem je jen oslňující záře. Horko a bolest. Chtěla si se vyhnout konfliktu, ale ne Adriel.
Adriel rozhodně ne.
| ||
| |||
 | Den Ztráty On nás nechce zabít...? Úleva, že nebudu svědkem a součástí smrti Jehoel a Kamaela, ztráty všeho, čím jsme se stali, ale vydrží jen chvíli. Děje se tu něco, co zoufale nechápu a do čeho nevidím, co je ale hodně moc důležité - věci běží ve víc než jednom plánu a já jsem jen náhodný svědek, velmi bezmocný a bezradný. "Jehoel, to ne!" Pukliny v podlaze mě upřímně vyděsí. Vykřikl jsem ta slova vůbec? V duchu začnu bezděčně propočítávat, v jakém jsme patře, co bude potřeba na vyztužení poničené podlahy a jestli se nebude muset celý vršek Věže přestavět - a jestli na to bude v okolních dolech dost kamení - jestli nehrozí, že se patra nad námi začnou sesedat... Zmateně zdvihnu oči ke Skrytému, na hrudi tíhu a v hrdle balvan, který by slova možná ani nepropustil, ale z mysli splynou přirozeně, zřetelná a nepoznamenaná obavami a nejistotou. "Každý chce znát pravdu," odpovím prostě, protože co na to říct víc - věci musí být pravdivé, jinak nedokáží kráčet kupředu a jen se točí v kruzích - a už jak tu větu vyslovím, vím, že tomu tak není. Ty neochotné mysli, ve kterých se žádná myšlenka opravdu neuchytí, protože uvízne v pečlivě budovaném předivu iluzí o sobě i o světě, pohodlném ze zvyku nebo i z horších věcí... zdaleka ne vlastní jenom lidem... "Každý by měl znát pravdu," opravím sám sebe s hořkou pachutí na rtech. Protože ani teď nevím, na co ve skutečnosti odpovídám, ale ani jeden z těch tří nevypadá, že by byl svolný se mnou poodejít stranou a udělat mi jasno. Tolik hněvu! Až se toužím přikrčit a odvrátit oči. Na Jehoel je úchvatný pohled a Kamael jen málo ve své působivosti zaostává. Zlaté ornamenty na mojí kůži, zmatnělé a roztříštěné, se rozpadnou do nespočtu tenoučkých linek. Ale její slova - ta o ničení a zkáze - konečně něco, čemu rozumím, a kéž by tomu tak nebylo. Konečně najdu hlas a křičím hlasitěji než kdy před tím, ohlušený vlastním křikem, ale každá z těch vět zanikne rázem ve zvuku trubky a v zapomnění. Nuriel je zjevení jako z jiného světa, jenže k čemu je získat zpátky vládu nad sebou samým, když mě vleče špatným směrem. Proč se vůbec snažit, to nemůžeme stihnout, Jehoel zabije i nás... stejně se pokouším vzepřít, dostat se zpátky k šestikřídlé, zatřepat s ní, křičet a prosit - ale jako už tolikrát, Nurielina síla a rozhodnost vítězí nad mou rozkolísanou nejistotou. Že je to zrovna on, kdo... Hledím z dálky na hrdé město Babylon, největší a nejúžasnější z lidských sídel, tisknu zoufale Nurielinu dlaň a pořád ještě, ten nekonečný poslední okamžik, doufám. Kéž bych uměl zastavit čas - pozdržet ho a donekonečna se dívat, jak křehce stoupají proužky dýmu z krbů v lidských obydlích a z obětišť chrámů - dívat se na Věž vysokou tak, že jsem se snad už brzy mohl projít v oblacích... Na kolena padnu ještě dřív, než nás tlaková vlna smete do prachu. Je všude, nazlátlý a rudý, drobné kamení bodavě naráží do zcitlivělé kůže. Něco ve mně jako by právě zemřelo. Byl jsem tak... hrdý, že jsem součástí toho díla - jistě, postavily ho lidské ruce, a vůbec jsem nepochyboval, že jsem jen nepatrný hybatel věcí, skromný projev Boží vůle, které by se odestály tak jako tak, jenom ne tak snadno, tak rychle, možná trochu jindy a jinde - ale procházel jsem jejich dušemi po dlouhá pokolení... a teď je... konec. Z rozhodnutí prvního kúru. Ani ne Jeho. Prvního kúru. Nevěřím tomu, pořád ještě tomu nedokážu uvěřit. Není to poprvé ani podruhé, co ruce andělů přinesly lidem zkázu, ale nikdy se mě to nedotklo tak zblízka a tak hluboce. Slzy se mísí s prachem a padají do písku jako štěrk, zanechávají mi na tvářích zvrásněné cestičky. Nuriel, k nepoznání pokrytá prachem, jen bělmo očí jí svítí na špinavé tváři, se zdvihá vedle mě. Něco ve mně se láme ve smutku větším, než jsem kdy poznal, a v té chvíli vím, že celý svět oplakává tu ztrátu se mnou. | ||
| |||
| Verše: Poslední soud Hariel Natáhneš svou moc k mysli zahaleného muže před tebou, aniž by si čekal, že pronikneš jeho vlastními ochranami, avšak to není, o co ti jde. Promluvíš a máš pocit, jakoby tvůj hlas zněl i v tvé hlavě. Když v tom se v ní rozezní ještě jeden, cizí hlas.
„Bratře, ale to to tu vůbec nejde. K čemu by mi byla jejich smrt. Kohokoliv z vás. Nejsem tu od toho, abych bral životy, ale abych vám je naopak dal.“ Hlas, který ti zní v hlavě je klidný, bez typické jízlivosti, kterou si mohl slyšet před pár chvílemi.
Jehoel, klečící na všech čtyřech, udeří rukou zaťatou v pěst do země, kolem které se rozběhne série puklin. Vypadá to, že se snaží vstát, ačkoliv je pevně držená neviditelnou silou. Jindy nádherný obličej zkřivený soustředěním a bolestí. „Za tohle budeš pykat!“ Zavrčí.
„Ale jistě, drahá Jehoel, ale až po vás. Tahle věž je mistrovským kouskem architektury. Tak skvěle postaveným, že i serafín tu není o moc víc než obyčejný smrtelník. Copak to necítíš? Hmm?“ Udělá pár kroků k ní, až stojí jen pár metrů od zhroucené postavy, ke které se skloní. „Že jste tady v koncích?“ Usměje se široce.
„Co se to s tebou stalo?“ Ozve se Kamael, klečící na kolenou. „Tohle… přece… nejsi ty.“ V Kamaelově hlase znějí emoce, kterých si nemyslel, že je schopen. Jeho oči planou plamennou září, ale je na něm patrné váhání. Chybí zloba jako u Jehoel, která by jej hnala dál.
Zahalený muž se zarazí a chvíli na něj hledí, poprvé za tu dobu zde patrně váhá. „Snad to brzy pochopíš příteli, ale dnes ještě ne. Ty ne.“ Řekne tiše a odvrátí od něj pohled, otočíc se… na tebe.
„A ty, bratře? Cítím z tebe, že hledáš pravdu. Jako ona…“ Zní v tvé hlavě.
Ozve se další rána, jak Jehoel udeří do země. Zem se zachvěje a pukliny se rozběhnou po stěnách, které bohatě popraskají. Najednou cítíš, že se ti zase o něco svobodněji dýchá, ale k úplné volnosti to má daleko.
Jehoel se začne pomalu zvedat. Jde to ztěžka, ale bojuje. Nejdříve na kolena, pak pomalu do do vrávoravého stoje, než se celá narovná, šestice bělostných křídel roztažená doširoka. Muselo ji to stát ohromné množství sil. Oči i linie na kůži jí žhnou silným světlem. Zahalená postava s poděšeným výrazem o krok ustoupí. „To přece…“ Hlesne se stopou strachu v hlase
„Nemůžeš stát proti vůli nebes! Tohle bezbožné dílo bude zničeno a ty s ním. Tak zní rozhodnutí prvního kůru!“ Pronese a v ruce se jí při posledních slovech zhmotní stříbrná trubka. Nikdy si nic takového neviděl, ale podle vzhledu a toho, co si seš schopen dát dohromady to vypadá jako jeden z nejmocnějších artefaktů Zlatého města. Je to jedna z trubek posledního soudu. Zahalená postava pohlédne na Nuriel a ta se rozběhne. Běží k tobě. „Jehoel, ne!“ Kamaelovy oči se rozšíří šokem a pochopením.
Jehoel pozvedne trubku ke rtům a zatroubí.
☩
První čistý tón se rozezní a rozechvěje vzduch kolem vás.
☩
Nuriel doběhne k tobě a popadne tě za ruku. Jakmile tak učiní, jako by z tebe spadl veškerý vliv tohoto místa a můžeš se volně pohnout. „Musíme pryč!“ Zazní její naléhavý hlas, který tak dobře znáš a táhne tě k jednomu z východů.
☩
Druhý čistý tón prořízne vzduch a cítíš ho až v morku kostí.
☩
Jako by se stahovala nad místem bouře. Hodně silná a prastará bouře. „Pokud si to i po tomhle budeš přát. Najdeš mě.“ Uslyšíš v hlavě hlas toho muže, který je však najednou naprosto klidný.
☩
Třetí a poslední tón. Podivný pocit, jako by osud byl zpečetěn.
☩
Ještě naposledy se ve dveřích ohlédneš. Kamael stojí, křídla mu planou ohnivou září. Pokládá ruku na rameno Jehoel, jenž drží u rtů stříbrnou trubku. Vidíš, jak muži z viditelné části tváře zmizel vyděšený výraz.
Jeho rty se prohnuly do křivého úsměvu.
Zvedl ruku a lusknul prsty. Svět se ti najednou rozmazal, jako kdyby tě někdo přivázal k lanu a rychle jím trhl. Když v tom stojíš i s Nuriel na jednom z kopců a v dálce vidíš obrysy Babylónu a nad ním se tyčící věž. I takto z dálky je to obdivuhodný pohled na něco, co dokázaly lidské ruce stvořit. Když v tom se nebesa rozestoupí.
Paprsek světla protne mraky a zasáhne špičku věže. Ta ve světle prostě zmizí, stejně jako velká část města, kterou zahalí samotný výbuch. Je to tichý obraz. Obraz tiché desktrukce.
Až po chvíli se k tobě dostane hlasité zaburácení a tlaková vlna tebe i Nuriel shodí na zem a zahalí do prachu.
Najednou… Jakoby se v tobě něco zlomilo. Zalapáš po dechu, ačkoliv dýchat nemusíš.
Něco… něco je jinak…
Něco hluboko uvnitř tebe se právě změnilo…
A tento ten budou všichni na Nebesích nazývat Dnem Ztráty | ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Pes na stopě „Není třeba se obávat. Okolí jsme zajistili a hlídáme ho. Nehrozí vám žádné nebezpečí. Dokud ale vše nezajistíme chceme, aby služebnictvo zůstalo v domě. I pro vlastní bezpečí.“ Řeknu co nejvíce uklidňujícím hlasem a doufám že tohle se mezi služebnictvo dostane. Třeba je to uklidní a zároveň zhatí jejich chuť se co nejrychleji vydat domů. „Chápu vaši nezáviděníhodnou pozici. Nebojte se. Tajná policie není název jen tak pro nic za nic. Nic z toho, co mi řeknete se ven nedostane.“ Pokračuji v uklidňování a čekám co dál řekne. Nakonec je toho celkem dost a ukáže na můj další cíl s větší přesností, než jsem čekal. Coleburn destilerie. Mám další cíl. Dokonce vím, kde se budova nachází. Otec před nedávnem uvažoval o investici do alkoholového průmyslu. Chtěl vlastní značku pití. Mezi šlechtou v zahradách se to rozmohlo. Moci hosty uvítat vlastním pitím a předhánět se kdo má kvalitnější a dražší značku s vlastním jménem na lahvi. Nakonec z toho nic nebylo ale pamatuji si že i tahle destilerie se mihla v jeho hledáčku. Jeden nikdy neví, kdy se mu informace budou hodit. „Děkuji. Moc jste mi pomohla. Věřím, že brzy bude vše v pořádku a pachatele dopadnu. Zatím prosím počkejte v sídle. Strážníci vás upozorní, kdy bude možné a bezpečné ho upustit.“ Řeknu jí na závěr a vydám se chodbami sídla k východu.
☩
„Děkuji za trpělivost a spolupráci. Určitě to zmíním ve své zprávě nadřízeným.“ Pokývnu hlavou na unavené strážníky. Nehodlám jim říkat, že se do domu někdo dostal za jejich zády. Věřím, že nic neviděli. Pokud viděli přistálo jim do kapsy dost šekelů na to, aby mlčeli. Lepší je se tvářit že o ničem nevím a neztrácet čas. „Za mě je to vše. Můžete se postarat o těla a místo činu. Ještě jednou děkuji a přeji dobrou noc.“ Otočím se a vyrazím k Pascalovi. Podívám se na obzor, který se zalívá barvou svítání a tuším že bych dnes už nikam neměl. Nechat se ošetřit, dát hlášení a vyspat se, než začnu dělat chyby. Pak se mi ale před očima promítne její tvář. Vzpomínky na jinou dobu a můj unavený mozek prahne po odpovědích. Navíc potřebuji vědět víc abych tomu své hlášení uzpůsobil. Když jsem stranou a mám jistotu, že mě nikdo nevidí podívám se pod kabát. Šrámy jsou ošklivé ale nekrvácí. Musím se rozmyslet co dál a to rychle. Vlastně není moc o čem. Vím, že nedokážu stopu pustit. Sehnu se k sedlovým brašnám a vyndám malou železnou krabičku.
Naberu trochu bílého prášku na prst a vetřu ho do dásní. Zavřu oči a čekám až droga začne působit. Kokain jsem neměl od války. Přesto s sebou nosím stále železnou zásobu. Moc dobře vím co může způsobit, ale také vím, proč je vojákům na frontě podáván bez ohledu na jeho návykovost. Viděl jsem jeho efekt mnohokrát a sám ho nejednou zažil. Je to přesně to, co potřebuji abych mohl dál pracovat. Sám bych se na nohou už dlouho neudržel. Tohle mi dá dalších několik hodin k dobru, a navíc mě to udělá výkonnějším. Sebezničující touha odhalit co se děje je v plném proudu. Už kolikrát jsem si sliboval že s tímhle skončím. Budu se držet stranou a neponořím se do vyšetřování až po uši. Jenže tohle je moc osobní a moc neodolatelné. Pes na stopě je také k nezastavení.
Droga zapůsobí a cítím se jako znovuzrozený. Popoženu Pascala a vyrazím ulicemi kde se noc mění v ráno směrem k destilerii. Potřebuji zjistit co se tam skrývá a ideálně najít muže podepsaného pod útržkem papíru. Na ničem jiném nezáleží…
| ||
| |||
| Nevyhnutelně marné snahy "Velmi nevychované... ale ne bezdůvodné... že?" ucedím, ale než stačím cokoli dalšího dodat přímo k Nuriel, mám co dělat, abych se udržel na nohou. Taková moc, taková strašná... síla... Jen přitisknu sevřenou pěst na čelo a prudce se nadechnu. Nuriel, no tak... sem nepatříme, vždyť nás smetou jako pápěří! Rozzlobená Jehoel je jako když vedle mě vyjde slunce. A přesto je to právě ta absence čehokoli v Nurielině mysli, která bolí nejvíc. Nedokážu si představit, co mohla slyšet, aby se během jediné krátké chvíle nechala obrátit... k něčemu, o čem nemám ani představu, ale co docela určitě není správně - nemůže být, není možné, aby bylo. Důkazy stojí vedle mě, rozhořčené a planoucí hněvem, připravené bojovat. Dokladem je i Akkadova bezbožnost, jakkoli vím, že pouhý smrtelník by přítomným stěží stál za pohled. Pro mě důležití jsou a tak plane jako varovný maják někde o spoustu pater níž. Nuriel, tohle je celé špatně... vysvětli mi to! Děsí mě k smrti, když Kamael, ten úžasně silný bojovník, vedle mě padá na kolena. A když Jehoelino světlo pohasne a ona klesne, podobná padlé květině - ano, tenhle obraz, co se mi právě zjevil v hlavě, jednou někdo přenese na plátno. Přál bych si ho spatřit, ale... Nepochybně jen fakt, že mu nestojím za pozornost, mě dosud udržel na nohou, jenže to nebude trvat dlouho. Tasit meč je nesmysl, i kdybych to ještě dokázal. Tělem se rozlévá slabost větší, než jsem kdy poznal. Vyplašeně pohlédnu na Nuriel, na kratičko - kdykoli jindy bych ji už volal na pomoc a pak, se sklopenýma ušima, se omlouval za nepozornost či omyl, s jakou jsem se dostal do potíží, protože ona by mi jako vždycky pomohla pryč a pak otřepat křídla... Nevím, jestli ten ždibeček moci, který v sobě ještě mám, může k něčemu být. Navíc skutečně nesnáším, když ho nepoužívám k dobrému, ale dotýkám se věcí, po kterých se mám potřebu jít umýt, nebo slabostí druhých - nebo ne snad slabostí, něco mi říká, že ten přede mnou by to za svou slabost nepovažoval. Všechno ve mně se k němu touží vzepnout po soucitu, oslovil mě přeci bratře! Jen ve skutečnosti nevěřím, že bych se měl čeho dotknout. On můj vliv okamžitě rozpozná, samozřejmě. Zastaví ho ještě před branami své mysli. Bude přesně vědět, o co mi jde. Ale... to přeci neznamená, že ho neuslyší? Třeba ho alespoň pobavím. A třeba to bude stačit! A třeba přeci jen proberu k životu přesně to, co chci, to něco v něm, co pohrdá druhými - a co si to užívá. "... když je nezabiješ, můžeš je porazit příště znovu." | ||
| |||
| Chvíle odpočinku Vera De Lacey Sedíš v bílé košili na lehátku a tiskneš v rukou obálku se zprávou o svém zdraví. Skutečně ti jen přibyly další pohmožděniny k těm už skoro zhojeným. Je velmi nepříjemné uvědomit si, že pád vzducholodi tě nezřídil tolik jako noc s tvým manželem. Promluvíš na doktora, který se zarazí ve dveřích a trochu zamyšleně si tě prohlédne. „Ano… byla jste tam s ním…“ Udělá krok zpátky do místnosti a zavře za sebou dveře.
„Chápu, že bude lepší, když se tohle nedostane na veřejnost, lady. Alespoň ne tak, jak se to skutečně stalo.“ Hledí na tebe a tobě začíná být jasné, na co naráží. Samotná mladá žena s vévodou v jeho soukromé vzducholodi, bez svědků, bez služebných. Jakákoliv mohla být pravda, je jasné, co si z toho skandálu chtivý Jeruzalém vytvoří, pokud se mu dostanou fakta do rukou. „Nesoudím vás. Od toho tu nejsem. Jsem tu jen od toho, abych ošetřil zraněné.“
„Bohužel vás asi nepotěším. Nemám nejnovější informace. Vím jen, že vévodu Essingtona odvezli na sál, kvůli rozsáhlému, krvácivému poranění v oblasti hrudníku. Předpokládám, že došlo k poškození plic. Možná pneumotorax. To už se ale jen dohaduji. Nebyl jsem přímo tam.“ Mluví klidně, jako kdyby předčítal nějakou odbornou literaturu.
„Jeho prognózu vám zatím nemůžu říct. Jen bych odhadoval. Budeme se samozřejmě snažit udělat, co se dá. Vévoda je mladý a v dobré kondici. Jestli má někdo šanci to zvládnout, je to on. Přesto…“ Odmlčí se na moment. „Je to vážné zranění. Musíme počítat se vším. Vy byste měla také, lady.“ Dodá tiše „Ale dnes už se netrapte. Jeďte domů a pořádně si odpočiňte. My už se o vévodu postaráme. Je v nejlepších rukou.“ Usměje se chlácholivě a otevře dveře, aby už tentokrát skutečně odešel.
Sestra se na moment omluví a donese ti jednoduché, prosté šaty, do kterých se můžeš obléct. „Nemusíte se bát, lady. Vaše šaty vám necháme poslat.“ Ukáže na tvou poničenou róbu, z níž je stále cítit štiplavý zápach kouře. Pak tě nechá, aby ses převlékla a upravila, jak jen to v této situaci je možné. Máš nějaký čas sama pro sebe v prázdném pokoji. Z chodby sem tam slyšíš kroky a tlumené hovory, ale jinak tě nic dalšího neruší. Uběhne asi třicet minut, než se ozve zaklepání na dveře a v nich stojí sestra. „Lady, váš kočár je tady.“ Pousměje se zdvořile a pokyne ti, aby si ji následovala.
| ||
| |||
 | Bez pravidel Ezra mluvit umí. To rozhodně. Když chce tak zvládne slepému prodat brýle. Velký Jeruzalémský turnaj. To zní zatraceně dobře. Jen jestli je to skutečně pravda. Už mám něco za sebou a občas zůstalo jenom u slibů. Tentokrát však vypadá hodně přesvědčivě a kdyby to vyšlo aspoň z poloviny tak by to mohla být slušná zábava. Třeba by se tam objevil i Maw. S tím divochem bych si to ráda rozdala, ale zatím k tomu nebyla příležitost. Vyzvat jeho se dá docela těžko. Také jsou i jiní se kterými bych chtěla skončit v ringu, takže mě nijak přemlouvat nemusí. A ani nejde tolik o peníze i když ty jsou příjemnou odměnou. Beztak jako zápasník dostanu jenom tu menší část. Ezra si na tom určitě plánuje namastit kapsy. "Počítej se mnou. Vlastně kdybys mi to nenabídl asi by se mě to trochu dotklo, takže jsem ráda, že na mě myslíš," kývnu na nabídku a vycením zuby v úsměvu. Určitě už má všechno připravené a jenom čekal až mu to oficiálně odsouhlasím což už nejspíš tušil dopředu. Však to není poprvé. "Máš k tomu nějaké další podrobnosti? Kdo všechno by se tam mohl objevit? Bude se bojovat na více místech nebo jenom tady? Čistě jeden na jednoho nebo i dvojice, skupiny?" zasypu ho otázkami jak to celé bude probíhat. | ||
| |||
 | Verše Krveprolití Krok za krokem se blížím k lidskému ležení, nakonec po pár desítek metrů i přicházím na to, jak zvedat a klást nohy, aby se mi kráčelo závějemi lépe a každou chvíli jsem nezapadávala. Broukám si u toho tklivý popěvek proplétající se mezi kroužícími vločkami až k myslím spícím smrtelníků. Procházím tak ruinami nikým nepovšimnuta a nezastavena, jsem jen stínem, vzdálenou siluetou rozplývající se v temnotě za víčky. Pousměji se, v jejich spících tváří se odráží klid a... | ||
| |||
 | Ozvěny
Rychlým krokem následuji ujíždějící lehátko. Kdyby mě nezastavila dvojice sester, možná bych s ním napochodovala přímo do operačního sálu. Ne, že bych chtěla… jenom je těžké se odtrhnout. Naléhavá slova – nebo spíše jenom tón ženského hlasu – mě zastaví. Zadívám se za rudými provázky. Když konečně popraskají, zachvěji se. Dlaněmi si přejedu po pažích, jako by mi… bylo chladno a poprvé mi dochází, že je.
„Omlouvám se,“ trhnu sebou, když si uvědomím, že stojím uprostřed chodby jako náměsíčná a roztřesenou rukou si pokusím zastrčit kudrlinku za ucho, „co jste… Aha. Ano, samozřejmě. Jsem hned za vámi.“
S těžkým výdechem dosednu na nemocniční postel. Je nepohodlná, to se dalo čekat. Nejspíše nečekám ani tak dlouho, ale zdá se mi to jako celá věčnost. Nevím, co dělat. Co si s sebou počít. Ještě před chvílí byl každý krok zákonitý. Musela jsem zůstat s vévodou, zabrzdit tok krve, dojít do tohoto chladného pokoje. Teď… zamrkám. V očích mě štípou slzy. Stalo se toho dneska tolik. Vévodou počínaje i konče. Nešikovně si uhladím suknici drahých šatů, potrhaných a zašpiněných šatů, které bych teď mohla těžko poslat sestrám domů. Snažím se nemyslet na ten zvláštní sen, ale všechno ve mně se vrací ke chvílím, kdy Zerachiel ztratila dvě své přítelkyně… Přežil to nakonec Soriel? A přežije to teď vévoda?
Když se dveře zničehonic otevřou, vyletím na nohy a honem si setřu zbloudilé slzy. Nadiktuji sestře svoje i manželovo jméno, zodpovím případné otázky a pak se otočím zpátky k doktorovi. Nad pokynem se svléknout maličko zaváhám. Neznám ho, ale pak přeci jenom za plentu a nechám si pomoct ze šatů. Zadívám se na svou kůži, zbarvenou nejenom čerstvými modřinami, ale i těmi žlutými z předchozích dnů. V duchu si připravím odpověď na otázku, která nakonec nepadne.
„Anděli… strážnému?“ zopakuji, než se přinutím pousmát a přikývnu. „Ano. Ano, to máte pravdu… Děkuji. Vyřídím mu to,“ dodám, přičemž mezi prsty stisknu obálku.
A to je, zdá se, všechno. Muž v bílém kabátu se zvedne a zamíří ke dveřím dřív, než pořádně vstřebám jeho slova. Poněkolikáté sebou trhnu, jako bych se teprve teď probrala ze snu. Připadám si zvláštně opožděná, nešikovná a nesoustředěná. Nejspíše to bude normální, starosti mi to v žádném případě nedělá, jenom mám problém držet krok s energetickým doktorem a tou spoustou slov, které mi řekl.
„Počkejte,“ vyhrknu. „A vévoda Essington…? Máte už nějaké zprávy? Víte… Víte, přivezli nás spolu,“ řeknu v naději, že by to mohlo něco znamenat a ponouknout doktora k tomu, aby byl sdílnější. „Jak je vážně zraněný? Vzali ho na operační sál? Kontaktoval už někdo jeho domácnost?“ | ||
| |||
| Verše: Zlaté kopí Dumah Kráčíš sněhem. Je to pocit, na který nejsi ze Zlatého města příliš zvyklá, přesto je až s podivem, jak věrohodný každý vjem je. Skoro by se až dalo uvěřit tomu, že to vše je reálné. Naštěstí na rozdíl od smrtelníků tvé tělo netrpí zimou jako takovou, takže je cesta k táboru poměrně nekomplikovanou procházkou. Scházíš po úbočí hor a jakmile se začneš blížit známkám lidské přítomnosti, přidá se k šelestu vloček i tiché broukání. Zvuk tvého hlasu se nese kolem a skutečně uklidňuje vše ve tvém dosahu. Všímáš si do zbrojí oděných lidí, jak podřimují u ohňů a vedle stanů, jenž z části využívají jako podpěru staré ruiny zdobené geometrickými obrazci.
Postupuješ tiše a obezřetně. Přesto se ti nic nestaví do cesty. Vše spí. Pak ale z druhé strany ležení zahlédneš sloup světla, který udeří do země. Klid a mír je ten tam. Ačkoliv ve tvém okolí udržuješ vše spící, vidíš, jak je se před tebou v dálce míhají postavy, které míří směrem k světelnému výbuchu. Brzy se k tobě také i přes tvé broukání donese křik a řinčení zbraní. Vypadá to, že každá jdete za svým cílem ale jen z jiného směru a každá k tomu volíte naprosto odlišný přístup.
Jsi na vyvýšené pozici, takže můžeš po chvíli vidět, že skutečně dochází v dálce k boji. Postava s zářicí zbraní bojuje proti mnohanásobné přesile. Lidé padají a umírají a ona postupuje nezastavitelně dál ke svému cíli. K vašemu společnému cíli.
Vzpomínáš si, že záblesk původně pocházel odkudsi od úpatí hory, kolem které bylo ležení rozeseto. Nebyla jsi daleko. Vlastně ti docházelo, že když udržíš své tempo, musíš mít nad druhou osobou náskok. Zabíjení smrtelníků, ačkoliv pro vás nepředstavovalo výraznější riziko, znamenalo jisté zdržení. Další světelný úder už nedaleko tebe připomínající paprsky slunce se snesl z oblohy. Adriel si evidentně nebere žádné servítky.
Vyrazíš tedy, stále si pobrukujíc a skutečně u úpatí hory ho uvidíš. Mezi kameny zde stojí a zlatě se leskne na slunci. Vzduch kolem něj jako by praskal nabitý energií, která skutečně sem tam ve vzduchu probije ve světelné jiskřičce či zavlnění. Vyžaduje to jisté soustředění, aby si zde mohla stát a i nadále udržovat svou melodii. Energie toho předmětu přehlušuje totiž vše okolo.
„Počkej…!“ Uvidíš v dálce Adriel, která stoupá po svažitém úpatí do kopce k tobě. Její zbroj i tvář je zarudlá krví a v ruce třímá zdobenou válečnou sekeru, která září vnitřním světlem. Kopí je jen pár kroků od tebe, ale Adriel se rychle přibližuje, ačkoliv bez vašich křídel je pohyb zde dosti nepříjemným zdržením.
| ||
