Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan, Vera De Lacey

Ptáci křičí a hmyz bzučí, zatímco vítr ševelí skrz početné listy zeleně, jenž roste všude kolem vás. Skutečně jste uprostřed zahrad. Žádné zvuky velkoměsta tu nehrozí. Vlastně žádné jiné než zvuky přírody tu nejsou slyšet.

Vera postává v pavilonu a čeká. Co jiného jí také zbývá. Instrukce zněly jasně a nezbývá než doufat, že princ Rakesh nebude s Williamem jednat příliš dlouho. Ačkoliv dle rozpoložení, v jakém odtud odcházel, se tohle ani nedalo příliš čekat. Nepůsobil šťastně. Ani trochu. Ale to málokdo ze zúčastněných.

Mezitím pár metrů od pavilonu stojí rusovlasá dvojice. Nevypadají, že si toho mají tolik co říct. Možná nechtějí nebo to jen není třeba. Stojí tam a hledí zamyšleně do houstnoucí tmy, kterou se však v jeden moment proplete něco nezvyklého. A rozhodně nečekaného.

„Co?“ Otočí se Alexander na Delilah a na čele se mu vyryje ta typická vráska. „To je… Hmmh.“ Vydechne dlouze a přejede si rukou po čele ve skoro až unaveném gestu.

„Možná bych se měl… jít podívat.“ Promluví pomalu. Soustředěně. „Pro jistotu. Bude nejlepší, když tu počkáš. Někdo by tu s ní měl zůstat. Kdyby se Essington vrátil, byl by to… zbytečný olej do ohně.“ Otočí se k vstupu do pavilónu, který začíná bát zalitý zlatavým světle a ve kterém zcela jistě někde čeká ta mladá dívka. Zcela jistě by to nepůsobilo zrovna nejlépe, kdybyste se oba odtud jen tak vypařili. Ostatně na co se tu vymluvit? Na to, že tu někde někdo zemřel?

Avšak ty ho rozhodně nehodláš nechat jen tak odejít a už vůbec ne tu zůstat zrovna s ní. Nemluvě o tom, že Alexander nemá nejmenší ponětí, odkud to přesně jde. Smrt vycítit nedovede. Na rozdíl od tebe.

„Nevím… Možná by bylo lepší… počkat? Ale, ne… Dobře tedy.“ Kývne a zavře dlouze oči. Ať už si Alexander myslí cokoliv, fakta, která podporují tvůj plán, popřít nemůže ani on. A i když mu v šeru noci nevidíš pořádně do tváře, je na něm patrné, že působí prostě unaveně. Možná se ani není čemu divit, s tím, co máte za sebou. Nehádá se tedy. Souhlasí.

„Ale zbytečně neriskuj, Del. I tak… může to být jen nějaká… nešťastná náhoda. Palác je velký. Je tu spousta lidí. A lidé… umírají.“ Promluví na tebe, než se vydáš po pachu smrti.

☩

♬♬♬♬♬

Procházíš zahradou a snažíš se odhadnout, odkud se asi nese ten typický zápach tlejícího listí, který je ze začátku opravdu slabý, avšak postupně, váhavě, sílí. Procházíš pomalu kolem kašny, po prostranstvích, které takto po tmě ani pořádně nepoznáváš. Všude je prázdno. Viditelně jste museli skutečně dojít do části paláce, která byla oddělená od zbytku. Jsi zde poprvé a krást se takto po nocích bez doprovodu palácovou zahradou je samo o sobě dost problematické chování. Zvláště, když prince Rakeshe, pod jehož taktovkou dnešní večer probíhá, vlastně ani pořádně neznáš. Ani Alexander se s ním rozhodně nevítal jako s jeho otcem. Když o tom tak přemýšlíš, žádné vítání neproběhlo. To bylo… zvláštní.

Jako celý dnešní večer.

Propleteš se po úzké cestičce mezi dužnatými listy k místu, kde je menší prostranství s altánkem a nějakými květinami. Vše je osvětlené mihotavým světlem z olejových pochodní, které tu služebnictvo musí každý večer zapalovat. Když v tom mezi tančícími stíny zahlédneš pohyb.

☩

Stojíš a nadále se opíráš o jeden ze sloupů podpírající zdobené oblouky pavilonu. Je to tu skutečně krásné. Jako v pohádce. Ale nějak se ti nedaří setřást z mysli nedávné události a informace, které tu zazněly. Všechno, se to vyostřilo a nakonec vybouchlo jako vulkán, který zasypal popelem a lávou vše kolem.

Teď už však vše chladlo a z tuhnoucí lávy se zvedal jen dým. Ti dva, kteří vyšli ven, byli tiše. Sem tam ses po nich podívala. Ostatně nebyli daleko. Situace najednou začala vypadat zase o něco nadějněji. Rozumněji.

K uším se ti donesl zvuk tichého hovoru. To bylo něco nového. Většinu času tam stáli prostě bez jediného slova, ale teď… Ale teď se žena otočila a vykročila bez nějakého rozloučení kamsi do tmy zahrady. Generál však zůstal stát na místě. Pouze ji sledoval, dokud nezmizela z dohledu a pak se otočil k pavilonu a tobě. Vaše pohledy se setkaly.

„Nemusíte se bát.“ Ozve se jeho hlas, zatímco pár pomalými kroky dojde zpátky do pavilonu. Světlo lamp mu ozáří obličej, který působí… opravdu byl tak bledý i posledně? „Vrátí se. Šla jen něco… Projít se.“ Mlaskne a projde kolem tebe.

„Vévoda si dává na čas, že?“ S přivřenýma očima povytáhne obočí a ty si všimneš, že se mu na čele perlí pár kapek potu. Ale nezdá se ti, že by bylo až takové teplo.

☩

„Stát! Ani hnout!“ Ozve se náhle v jazyce, kterému už naštěstí rozumíš, protože kdyby ne… Kdo ví, co by se mohlo stát. Kolem tebe se pohne hned několik postav, které musely stát na menším dlážděném prostranství, na které jsi právě vstoupila. Poznáváš je. Jsou to vojáci v palácových uniformách. Tentokrát tě ale nevítají se zbraněmi pozvednutými na tvou počest. Místo toho jimi míří na tebe. Hledíš do šestice hlavní, ve kterých houstne temnota noci do zlověstné černi. 

„Okamžitě ruce vzhůru!“ Pokračuje jeden z nich ostře. Tak ostře, že se z jeho řeči vytratily všemožné zdvořilostní oslovení, na které si místní tak potrpí. Je to až nezvyk, že s tebou někdo z místních mluví takto napřímo. Direktivně. Vítr zesílí a pach smrti, který s sebou nese tě doslova zaštípá v nose.

„Půjdete s námi!“ Pokračuje voják, aniž by na tebe ostatní přestali mířit.

A pak ticho noci prořízne ostrý zvuk, který velmi dobře poznáš. Výstřel.

☩

Muž před tebou si zajede prstem za límeček bílé košile, který si pár možná až příliš uvolněnými pohyby povolí. „Ehm, pardon.“ Dodá skoro až omluvně a o něco více… chraplavě. Čím déle ho pozoruješ, tím více na něm začíná být patrné, že mu není zrovna nejlépe. Ve tváří začíná být poněkud zsinalý a kdyby si nevěděla, že je to přeci on, slavný generál, spíše by ti připomínal dámu, která se velmi brzy zhroutí. Už si to ostatně párkrát viděla. Někdy se samozřejmě jednalo o dramatická gesta, ale byla si svědkem už i pár případů, kdy si celý incident vyžádal neodkladnou péči lékaře. A že pan Archdale vypadá spíše jako ten druhý případ.

„Hmm?“ Stočí se k tobě Alexanderův pohled, když ucítí, jak na něj hledíš. „Jsem v pořádku jen… Asi bych se potřeboval napít. Jen…“ Větu nedokončí. Uprostřed slov se mu totiž podlomí nohy a zhroutí se na sloup, o který se opře ramenem, než se po něm sveze až k zemi.

A pak ticho noci prořízne ostrý zvuk, který velmi dobře poznáš. Výstřel.