Andor.cz - Dračí doupě online

Cestou do nemocnice

Vysmyknout se požárníkovi ze sevření se mi samozřejmě nepodaří. A uklidnit se také ne. Místo dalšího dožadování, ať mě laskavě pustí, se mi však hruď sevře dusivým kašlem. Dalšími pár kroky se nechám odvléct z tmavého štiplavého kouře. Rudé nitky prasknou. Ta zvláštní moc mi proklouzne skrze prsty a druhý tlukot srdce zanikne v praskání ohně, syčení vody a zmatku okolo. Najednou je to všechno hlasitější, opravdovější, děsivější… Rozhlédnu se. Rozostřené domy v dálce jsou osvětlené mihotající se září požáru, avšak jsou v bezpečné vzdálenosti, než aby byly opravdu ohroženy. Bože. Otřeseně vydechnu. Poprvé na mě dopadne, co všechno se mohlo stát. A co se nestalo. Nevím, jestli bych to teď dokázala označit za štěstí, ale domy osvětlené mihotající se září požáru jsou dobrá připomínka, že… to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Když se z kouře konečně vynoří dvojice mužů nesoucí vévodu, automaticky vykročím. Svět nabírá ostřejší hrany, už ho nehalí snový závoj a já si začínám připadat víc jako já, jako Vera, přesto se nechávám unést nevysvětlitelnou potřebou zůstat s mužem ze snu. Je to víc než jenom touha pomoct. Je to… Na okamžik zavřu pevně oči. Nevím, co to je. Možná je to hloupé. Vždyť vévoda je především vévoda Essington, člen rady Sedmi, který mi nabídl obchod, dá-li se to tak opravdu nazývat, a já ho přijala. Víc nás neváže. Lhala bych, kdybych řekla, že to začíná dávat smysl, ale už to není tak… neskutečné. Děje se to. Cítím to. Cítím, jak se krev znovu zpomaluje a jak koriguji její proud.

„Děkuji,“ hlesnu k požárníkovi jenom tiše.

Co ten si musí myslet, probleskne mi hlavou, ale nezabývám se tím. Není to důležité. Někdy později možná bude, ale teď jenom pospíším k vozu. Ujistím zdravotníky, že jsem v pořádku, že nepotřebuji pomoc, a nechám se usadit stranou, abych nepřekážela. Nepotřebuji se ho dotýkat, zjišťuji. Stačí, když se držím v okruhu… několika metrů? Nevím. Až se nad tím budu schopna zamyslet, nepochybně mi to bude jasnější.

Na okamžik složím hlavu do dlaní. Jenom napůl vnímám všechno, co zdravotníci dělají, aby vévodu udrželi v co nejlepším stavu, než se dostanou do nemocnice. Musí přežít. Marně si snažím vzpomenout, co se vlastně stalo, ale jsem schopna poskládat jenom nesourodé záblesky. Zničehonic vykřikl. A pak se nad námi otevřel výhled na noční oblohu posetou tisícem hvězd. A peří. Viděla jsem černé peří. Byla to… nehoda? Nevím, opravdu nevím. Vlastně na tom nezáleží, musím se soustředit na něj. Na krev. Na všechno, co se děje teď. Znovu se napřímím a pokusím se shrnout rudé prameny, rozcuchané větrem a pádem, zašpiněné kouřem a vlnícími se na všechny strany, alespoň tak, abych nevypadala jako strašidlo. Matka ráda říkala, že dáma musí vždycky vypadat co nejlépe. No, nejsem si jistá, jestli havárie vzducholodě není výjimka…

„Bude v pořádku?“ odvážím se zeptat někdy v polovině cesty, když už se nemocnice Svatého Benedikta začíná tyčit nadohled. Muselo jim dojít, o koho se jedná… Měla bych někoho kontaktovat? Nepředpokládám, že se mi podaří udržet nablízku, až ho doktoři zavezou do sálu… Můžu se pokusit zůstat blízko co nejdéle, a taky to udělám, ale i mně je jasné, že zastavit krev není to samé jako zastavit krvácení. A vidět operaci nechci. Koupila jsem mu čas; tuším, že víc toho stejně nesvedu.

Hrozivá tragédie

Snažím se zachovat klid i když ve mně stoupá bolest, únava i frustrace. Jejich služebnictvo je věrné, vzhledem k tomu do kolika nekalých podniků mohl být Kenworthy zapojen to musel být docela podstatný požadavek co na ně měl. Nakonec ale najdu alespoň něco. V každém stádu ovcí je ta černá. Někdo, kdo neumí držet jazyk za zuby a touží po tom, aby se mu dostalo pozornosti, aby se doslechl pikantní detaily nebo jen mluvil a trochu se mu ulevilo.

„Jsem v moc ranné fázi vyšetřování abych něco mohl s jistotou potvrdit nebo vyvrátit. Vypadá to ale velice pravděpodobně. Jen se nám šelmu zatím nepodařilo najít.“ Držím se opatrně verze, která asi půjde na veřejnost. Smyšlené zvíře je rozhodně věrohodnější než žena s drápy na rukou krvácející zlatou krev. Pak se rozhodnu trochu zariskovat.

„Máte pravdu. Neskutečná tragédie.“ Nakloním se k ní a ztiším hlas. Vzbudím dojem důvěrnosti a ujistím jí tím gestem, že informace, kterou jí poskytnu je vskutku pikantní a jen pro ni. „Některé důkazy naznačují že tu šelmu mohl vypustit nějaký z Kenwortyho obchodních partnerů. Proto se na ně ptám a pátrám po nich. Potřebuji s nimi mluvit. Jakákoliv informace mi pomůže dostat ty muže před spravedlnost. Pokud víte, kde bych pana Webera našel… bude to pro mě neskutečná pomoc. Už jen kvůli těm dětem.“ Narovnám se a dívám se na ní soucitným pohledem který vyjadřuje, jak moc mi na celé situaci záleží. Ten ještě vymáčknu i přes únavou zastřené oči.

Hariel

Nuriel těká pohledem mezi tebou a skupinou mocných andělů, kteří jsou jen krůček od tasení zbraní. Alespoň Jehoel, ta jindy tak klidná a vlídná žena, tak skutečně působí. Zahalený muž po její pravici k ní skloní pohled, ale nic dalšího ke svým slovům nedodává. Nuriel nasucho polkne, podívá se na tebe a… udělá krok vpřed, když v tom zmíníš Akkada a varování, aby nedopadla jako on. Natahuješ se mezitím k její mysli. Skutečně, mysl andělů není pro tebe tak otevřenou knihou jako mysl smrtelníků. Ano, s vědomým svolením je i pro tebe možné se jejich myslí probírat, ale to je ten palčivý rozdíl, který ti to celé znesnadňuje. Nemáš Nurielino svolení.

Nuriel se zastaví uprostřed pohybu. Pátráš v její mysli po nějakém cizím vlivu a čemkoliv, co by si mohl opravit a dostat tak zpátky svou Nuriel, jak ti to jen tvé možnosti dovolí ale nic nenalézáš. Jediný vliv, který je v její hlavě je teď ten tvůj. Zahalená postava k tobě vzhlédne, zatímco Nuriel zatřepe hlavou a sáhne si na spánek, jako kdyby se jí udělalo nevolno. Přimhouří oči a pak je polekaně otevře pohlédne na tebe. „Harie…li?“ Zamrká překvapeně, stále si držíc ruku na spánku, a nejistě zase o krok couvne.

„Trochu nevychované, bratře.“ Zvedne zahalený muž ruku a ladným gestem jí mávne před Nuriel. V ten moment se jakýkoliv tvůj vliv i cítění její mysli utne. Jako když někdo přetrhne napnuté lano, které se vymrští a způsobí ti akorát tak nepříjemný bolehlav a chvilkovou ztrátu rovnováhy.

Kamael po tobě jen střelí starostlivým pohledem, zatímco Jehoel udělá krok v před. „A dost!“ Její maskování je to tam. Tři páry bělostných křídel se roztáhnou do stran a bílá záře vyplní celý prostor sálu. „Dost tvých her a lží. Kde je to?!“ Zahřímá její hlas.

„A co myslíš, drahá Jehoel? Vím, že se na mě často obracíte s tím, když se vám něco tam nahoře ztratí, ale já tu skutečně nejsem od toho, abych hledal každou tretku, co se vám někam zakutálí. Ani o ně nemám zájem. Většinou.“ Rozhodí nevzrušeně postava rukama s naprostým klidem tváří v tvář zářící moci Jehoel.

Vypadá to, že tohle už byla poslední kapka. Jehoel se odrazí a v rukou se jí rozzáří bílé kopí. Muž, na kterého se řítí doslova nebeská pomsta, jen zvedne ruku a luskne prsty. V tom okamžiku Jehoelina záře opět pohasne a padne na zem, křídla svěšená. Stejně tak Kamael padne na kolena a chytne se za hlavu. I ty cítíš jistý tlak v hlavě, který je ochromující, ale zatím se ještě držíš na nohou. Stěny kolem vás začnou pokrývat zářící symboly táhnoucí se od země až ke stropu a ještě dál. Připomíná to proplétající se hady.

„Víte, jak dlouho jim tohle trvalo postavit? A vy my sem přijdete to celé zkazit.“ Mlaskne nespokojeně muž před vámi a položí ruku na rameno Nuriel, která stejně jako ty vypadala, že brzy padne na zem. Jakmile se jí dotkne, je patrné, že se jí ulevilo.

„To… to… není přece nutné.“ Koktá jindy tak jistá Nuriel a s obavami v očích hledí na vás, jimž dochází každým okamžikem síla.

„Je mi to líto, sestro, ale některé věci jsou nevyhnutelné. Brzy to pochopíš.“ Řekně muž nezvykle měkkce a otočí se na ni, zatímco ty začínáš mít problémy se vůbec udržet na nohou.

Phelia Boulder

Muž zjevně znervózní, když na něj prakticky nepromluvíš, ale tím spíše se nesnaží cokoliv dál dodávat. Počká dole na tebe a pak společně vyrazíte k Ezrově aréně. Kráčíš svižným krokem a všímáš si, že tvůj doprovod má co dělat, aby ti stačil. Sice už nedorazíš na čas, ale tak alespoň nenecháš Ezru moc dlouho čekat. Víš moc dobře, že není zrovna jedním z nejtrpělivějších.

Ulice už ráno žijí svým životem. Oproti tomu nočnímu je to přeci jen poklidnější. Méně zápachu alkoholu a zvratků a více vůně čerstvě upečeného pečiva. Má to něco do sebe. Asi po půl hodině dorazíte k Ezrově aréně. Tedy aréně. Zvenku to tak nepůsobí. Je to budova starého tržiště. Klenutá střecha a oprýskané, dříve zdobené zdi. Tvůj doprovod tě vede stranou do jednoho z menších vchodů.

Vejdete dovnitř a před tebou je známá chodba, na jejíž straně jsou jedna dveře vedoucí k Ezrovi. Zaklepete a pak se ozve prosté a strohé. „Dále.“

Do místnosti vstoupíš tentokrát sama. Dveře se za tebou okamžitě zavřou. Ezra sedí za stolem, na kterém je otevřená velká kniha, jejíž listy jsou hustě popsané změtí čísel a písmen.

„Boulder… Popřál bych ti dobré ráno, ale na to už je trochu pozdě.“ Ušklíbne se Ezra na přivítanou. Jeho tvář je ostře řezaná a hledí z ní na tebe nesmlouvavé, šedé oči. Tmavé, krátce střižené vlasy má sčesané dozadu a na bradě má krátce upravený vous a knír.

Ezra

Vera De Lacey

Požárník tě vede jistě. Když klopýtneš, je ti pevnou oporou, avšak to i tehdy, když se snažíš alespoň trochu zdržet vás postup, protože se od vévody neustále vzdalujete. Muž tě však vede nekompromisně dál. „Uklidněte se lady. Prosím. Musím vás odtud dostat.“ Sevře tě ještě víc a místo opory tě teď už z hořící oblasti spíše vyvádí silou. Nejsi mu však rovnocenným oponentem. Cítíš, jak se rudé nitky napínají, až… prasknou.

Muž tě konečně vyvede na čerstvý vzduch mimo oblaka dýmu a ty se můžeš zhluboka nadechnout. I tak ale cítíš pálení v podrážděném krku a plicích a dělá ti problém potlačit kašel. Teď konečně vydíš to peklo, z kterého tě zachránili. Vzducholoď spadla na rozhraní jedné ze zahrad a ulice. Nedopadla tak na žádné budovy a oheň se tak neměl pořádně kde šířit. I tak ale hořící trosky osvětlující noční nebe vypadají doslova pekelně. Stále jste ještě byli nad Zahradami, ale dopadnout někam do hustěji osídlené čtvrti, je ti jasné, že by měli požárníci mnohem více práce.

Ve tvém okolí je ruch. Na místo se sjíždějí požární vozy tažené koňmi a také si všimneš několika, které musejí patřit nemocnici. V ten moment vyjde z dýmu také dvojice nesoucí nosítka s vévodou, který na nich nehybně leží. Zamíří k jednomu z vozů s křížem na straně. Požárník, který tě z plamenů vyvedl tě už pustil a jen se na tebe krátce pátravě podívá, než mávne na zdravotníky, kteří právě vystoupili z vozu, ke kterému nesou vévodu. „Vezměte ji s ním.“

A tak jsi společně s vévodou urychleně naložena do poměrně prostorného vozu, taženého čtyřspřežím. Vévoda má zavřené oči a v obličeji je bílý. Dvojice mužů, nejspíše lékařů, se věnuje především jemu. Tebe jen krátce prohlédli, než naznali, že nejsi ta, co tu potřebuje urychlenou pomoc, na rozdíl od vévody, a tak tě se vší slušností usadili stranou, aby ses jim nepletla do práce.

Kočár sebou trhne a vyrazíte. Vůz jede rychle a netrvá to dlouho, než zastavíte. Nemocnice nemohla být příliš daleko. Jakmile zastavíte, otevřou se dveře vozu a za nimi už čekají sestry s pojízdným lehátkem, na které vévodu opatrně, ale urychleně naloží a začnou odvážet do nemocnice.

Poznáváš to zde. Nemocnice Svatého Benedikta. Nejlepší nemocnice v Novém Jeruzalémě.

Dumah

♬♬♬♬♬

„Ano, už jsem o nich nemálo slyšel. Dumah, tichá smrt, že?“ Sleduje tě, ale místo jisté rezervovanosti, kterou tvé talenty vzbuzují u některých z obyvatel Zlatého města, vidíš v jeho očích zvědavost. Pak jeho výraz opět ztvrdne, když zmíníš, že se tu nehodláš, jakkoliv vychvalovat. Je těžké říci, jestli to byla správná odpověď. Pak se ale koutek jeho rtů povytáhne do nepatrného, křivého úsměvu. „Rozumné. Dobře tedy. Brzy je budeš moci předvést, Dumah.“ Pohlédne na druhou stranu arény, kde se už blíží další postava. Je to žena. Dva páry plavých křídel jsou opatřené zdobenou zbrojí. Kaštanové vlasy má na pár místech spletené do copů, převázaných provázky a kovovými sponami. Na částech odhalené kůže na rukou a nohou se jí táhnou spletitá tetování. V podpaží nese helmu s vykovanou tváří a křídly po stranách. Žádnou zbraň u sebe viditelně však nemá.

„Adriel, že? Děkujeme, že si se rozhodla zúčastnit.“ Otočí se na ni Lucifer a stejně tak jako u tvého příchodu krátce skloní hlavu. „Ano, děkujeme.“ Přidá se automaticky Kamael a ty začínáš mít pocit, že už to musí mít naučené.

„Potěšení je na mé straně.“ Usměje se Adriel široce a energický pohled stočí na tebe, měříc si tě. „Takže tohle je můj oponent?“ Otočí se zpátky na dvojici mužů s patrnou netrpělivostí a nadšením v hlase.

„Hmm, ne tak docela.“ Zavrtí Kamael neznatelně hlavou. „Alespoň zatím ne.“

„Tenhle test bude probíhat v lidských podobách, takže vás poprosím…“ Kamael počká, až tak učiníte a pak pokračuje. „Vaším úkolem bude přinést zlaté kopí, které se nedopatřením dostalo mezi smrtelníky. To, jak to provedete, nechám už na vás. Donést ho však může pouze jedna.“

„Zlaté kopí? Dobře… ale… Myslela jsem, že to proběhne zde?“ Rozhlédne se Adriel kolem vás po aréně, kde není po kopí, natož smrtelnících ani stopy.

„Ale ano, proběhne. To je na tom to nejlepší. Jestli dovolíte, sestry.“ Udělá krok dopředu Lucifer a zvedne ruku nejdříve k Adriel. Ukazováčkem se dotkne jejího čela, načež místo dotyku krátce zlatě zazáří, než se otočí k tobě. „Dumah?“ Usměje se, natáhne ruku k tvému čelu a pak se jej lehce dotkne. Ucítíš vlnu tepla a zlatý záblesk, který před tím u Adriel působil jen jako světlo svíčky, teď zableskne plnou intenzitou. Ještě v posledním okamžiku vidíš, jak se jindy vážný Kamael spokojeně usměje, než svět kolem tebe pohltí oslňující záře.

Zlatá záře ustane a najednou nestojíš v aréně Zlatého města, ale uprostřed sněhem zasypané krajiny. Jsi tu sama. Adriel nikde nevidíš. Nohy se ti boří do závěje a na kůži cítíš mrazivý vítr. Sněhová planina je obehnána v dálce vysokým pohořím, na jehož úpatí si všimneš neznámých rozvalin, kolem kterých je rozestavěno množství stanů. Slunce svítí zpoza vrcholků hor a sněhové vločky se tiše snášejí všude kolem vás. Na okamžik se od úpatí hory něco zlatě zaleskne, než se vše vrátí do své zdánlivě idylické harmonie.

Adriel

Jacob White

Hodiny se přehoupnou přes čtvrtou hodinu ranní. Drápy rozdrásaná hruď se stále ozývá, ačkoliv si ji schoval pod kabát, aby nebyly krvavé šrámy všem hned na očích. Přesto tobě se na ně nedaří zapomenout. Nepříjemně pálí a tepe v nich bolest. Náročnost dnešního večera se už začíná podepisovat i na tobě a rychlosti tvých reakcí. Přesto pokračuješ.

Vydáš se k části sídla, která je vyhrazená pro služebnictvo. Vzhledem k pozdní večerní hodině by se dalo očekávat, že většina spí, ale najdou se i tací, které dnešní události a přítomnost policie v domě rozrušily natolik, že ti otevřeli hned po zaklepání. Podezíravé pohledy se mění ve směsici strachu a nejistoty, když jim ukážeš svůj odznak. Jak ale zjišťuješ, vyšší rodinné služebnictvo je těžké zlomit. Ne nadarmo se říká, že služební jsou takoví rodinní důvěrníci a co se stane za zdmi sídel, ve kterých slouží, to tam také ponechají. Majordomus kolem tématu obratně a se vší slušností krouží, ale když se ptáš na jakékoliv Kenworthyho hosty a nebo spolupracovníky, odpovídá jednoduchým.

„Omlouvám se pane, ale nepamatuji si. Ta jména neznám. Je mi to líto, ale nemůžu vám pomoci pane.“ Nevypadá to, že by si z něj byl schopen dostat něco více i se svým odznakem. Věrní sluhové jsou k nezaplacení a Kenworthy asi zrovna u něj na platu nešetřil, nebo bůh ví, co za touto loajálností bylo.

Nakonec se ti poštěstí u jedné z mladších služek.

„Ehm, ano, pana Webera jsem zde vídávala. Chodil za panem Kenworthym přímo do jeho kanceláře. Vždy pouze on. Nikdy se tu nezdržel na večeři, nebo jinak. Vypadalo to… čistě pracovně. Naposledy tu byl asi před dvěma dny. Moc dlouho se nezdržel. Jen asi… čtvrt hodiny.“ Hleděla na tebe vyjukaně s kruhy pod očima. Určitě byla jedna z těch, kteří dnes oči nezamhouřili.

„A… je pravda, že je roztrhalo nějaké divoké zvíře? Slyšela jsem… slyšela jsem, že to bylo hrozné! Tolik krve! A ty nebohé děti!“ Hledí na tebe s očekáváním a nelze si nevšimnout jisté fascinace v hlase.  

Nic nedává smysl,
dokonce ani já sama sobě
nedávám smysl.  

„Budete v pořádku,“ řeknu.

Na okamžik sklopím hlavu. Ne, tohle mi nepřísluší… Který muž, natož vévoda, by se nechal utěšovat venkovskou holkou? Pokud mě Philip něco naučil, tak to, že mužská pýcha nezná mezí, dokonce ani ve chvílích, jako je tato. Možná bych měla předstírat, že v pořádku opravdu je, ale místo toho dál svírám jeho ramena. Pod pevně zavřenými víčky se mi míhají odlesky rudé a zlaté, v nose mě šimrá vůně krve, zvláštně nazlátlá, povědomá a vůbec ne nepříjemná, skoro jako bych pořád snila. Tlukot srdcí zpomaluje; jeho zvuk se proplétá, až splyne do jednoho. Buch, buch, buch. Cítím, jak proud brzdí, až konečně přestává barvit vévodovu nepochybně drahou košili doruda. Roztřeseně vydechnu.

Pořád mi to připadá… neskutečné. Tohle nemůže být pravda, tohle není možné – a přece něco hluboko uvnitř mě ví, že je. Cítím to. Stejně jako jsem cítila to, co se stalo Philipovi. Až v těchto chvílích to začíná dávat smysl, nebo možná ne, čert by se v tom vyznal; možná si to zaposlouchána do tlukotu dvou srdcí znějící jako jedno jenom namlouvám.

„Kdo…“ chci se zeptat.

Sotva naberu jistotu, že proud udržím – a udržím, to je na tom to nejzvláštnější, jakkoliv tomu nerozumím a nedává mi to smysl, vím, stejně jako jsem to věděla tehdy, co mám dělat –, otevřu oči a pátravě se mu zadívám do tváře. Znám ho… To on stál nedaleko Suriela, pod větvemi rozechvěných stromů, a nehýbal se. Zbroj měl zbarvenou krví. Z nějakého důvodu mě hlava táhne k tomu obrazu, připomíná mi ho, jako by byl z nějakého důvodu důležitý, ale já se soustředím jenom a jenom na jeho tvář. Znám ho.

Připadá mi to jako celá věčnost, kdy mu jenom hledím do tváře, a přece ani nestačím dopovědět svou otázku, než vzduch zaplní štiplavý kouř. Rozkašlu se. Ví, na co jsem se chtěla zeptat? A může to nevědět? Trhnu sebou a ohlédnu se za rychle se přibližujícím křikem. Rudé nitky mi na okamžik proklouznou skrze prsty a musím je honem všechny pochytat, ale… zvládnu to. Pomoc dorazila. Za chvíli ho odvezou do nemocnice a všechno bude v pořádku. Všechno.

A pak se najednou dá svět do pohybu prudčeji a rychleji, než jsem čekala. Je to, jako by někdo rozsvítil uprostřed noci a oči si teprve potřebovaly přivyknout pichlavému světlu. Hlasy mužů splývají, jejich slova nedávají smysl. Pevné ruce požárníka mě začnou zvedat. Nešikovně klopýtnu. Skoro se v té první chvíli ani neudržím na rozechvěných nohách, než se ho pokusím následovat, ale… Rudé nitky se natáhnou. Dochází mi, co se muselo stát, když se Suriel vzdálil z dosahu Zerachiel. Rána začala zase krvácet a pak – pak –

„Ne,“ slyším, jak mi to nesmyslné slovo přejde roztřeseně přes rty. „Ne, pusťte mě. Pusťte mě, říkám!“ Nemám sílu to zakřičet. Zním rozechvěně a vyprahle, možná mu budu připadat jenom jako hysterická panička, kterou pád vzducholodě pochopitelně otřásl, přesto se pokusím těm pevným pažím vzepřít. Musím zůstat blízko. Musím se vrátit k vévodovi – a jeho nosítkům –, musím… se udržet na rozechvěných nohách, to mi teď ze všeho připadá nejnemožnější, a přece se mi možná povede aspoň vyrazit zpátky za vévodou.

Až mi jednou – za několik minut, hodin, nebo třeba i dní – dojde, co se stalo a ke komu se tak zoufale vrhám, nepochybně se za to budu proklínat. Nejenom, že je to zcela nevhodné, ale nejspíše o to muž ani nestojí, ale… Viděla jsem ho ve svém snu. Možná to něco znamená, možná ne. Je zraněný. Můžu mu pomoct; vím, že můžu, a to přece není málo.