Andor.cz - Dračí doupě online

Phelia Boulder

„V noci? Že mi o tom nikdo neřekl.“ Povytáhne jeden oblouk hustého obočí Ezra a změří si tě pohledem. „No, to už je teď jedno. Mám tu pro tebe kšeft. Co kšeft? Životní příležitost.“ Opře se o stůl a postaví se.

„Chystám tu jednu sérii zápasů. Ve spolupráci s dalšími. Už to nebude jen takové to místní vyrážení si zubů, ale bavíme se tu o výběru z celého Jeruzaléma. Samozřejmě, tedy z té … ehm méně oficiální části, ale tím lépe. Kdo by chtěl sledovat navoněný box nějakých páprdů ze Zahrad.“ Ušklíbne se a otevře skříň, ze které vytáhne flašku s nějakým alkoholem a nalije ho do jedné ze sklenek.

„Tady nebudou pravidla. Ne, na co pravidla? Stejně tomu většina lidí nerozumí. Nějaké body, pche. Jediný, co se počítá, je jestli ten druhej leží na zemi.“ Ezra začíná znít docela zapáleně.

„A tak jsem si říkal, jestli by si neměla zájem? Samozřejmě, čím víše v žebříčku, tím lepší odměny. Pojede se klasicky vyřazovacím způsobem. V rámci několika dní bude rozhodnuto. Žádná pravidla a ani žádné dělení. Je jedno, jestli seš ženská, chlap, nebo vůl dotažený z pastvy. Jasně, někteří jsou z toho v jisté nevýhodě, ale mají šanci umístit se alespoň na nějakých nižších příčkách.“ Ušklíbne se. Nejspíš naráží především na ženy, které to v aréně rozhodně nemají tak snadné a spočítala by si je ostatně na prstech jedné ruky.

„Tak co, Boulder? Jdeš do toho?“ Zajiskří mu v očích a pošoupne druhou naplněnou skleničku tvým směrem.

Vera De Lacey

Jsi soustředěná na to, aby si držela vévodovo zranění uzavřené. Skutečně, stačí ti pouze sedět stranou a s dostatkem pevné vůle ti nečiní nějaké velké problémy držet krev tak, aby neunikala z těla. Je to až k nevíře, jak zvláštně, a přitom snadno to celé působí.

„Ano?“ Otočí se na tebe jeden ze zdravotníků, který se před tím skláněl nad vévodou. Krátce zaváhá, než nakonec tlumeně promluví. „Na takové soudy je ještě příliš brzy lady. To zranění je… Ehm, samozřejmě budeme se snažit udělat vše, co je v našich silách. Vévoda bude v nejlepších rukou.“ Kývne krátce, než se opět otočí k nehybnému vévodovi.

Jakmile přijedete, jste oba odděleni, přesně jak si čekala. Kolem vévody se srotí spousta postav od lékařů po sestry a rychle jej odváží kamsi do útrob nemocnice. Cítíš jen, jak se nit opět napne, až pak nenávratně praskne. Teď už to ale musí být v rukou odborníků.

Tebe se chopí dvojice sester, které tě odvedou na jeden z pokojů, kam zanedlouho po zaklepání vejde jeden z lékařů. „Omlouvám se lady za zdržení. Dnešní večer je nabitý neočekávanými událostmi.“ Povzdechne si a dojde k tobě, zatímco jedna ze sester zůstane stát u dveří s deskami a psacími potřebami v rukou. „Byla byste tak laskavá a sdělila nám své jméno. Potřebujeme to zaevidovat a vyrozumět vaši rodinu.“ Počká doktor, až sestře nadiktuješ příslušné informace. Sestra je zapíše a pak na moment zmizí i s nimi na chodbu, aby se po chvíli zase vrátila.

„Jak se cítíte? Podle prvních zpráv to vypadá, že snad nemáte žádné vážnější zranění.“ Vezme tě lehce za bradu a začne si prohlížet tvé zorničky. „Přesto vás budu muset požádat, abyste si svlékla… ehm, róbu. Prohlédneme vás, abychom si byli jistí, že tu nehrozí žádné vnitřní zranění.“ Ukáže ti lékař za plentu a sestra se vydá ti pomoci a poskytne ti lehkou košili.

Doktor ti pokyne, aby ses položila na lehátko a postupně ti prohmátne končetiny i břicho a dává pozor na jakékoliv bolestivé reakce. Postupně tě celou dovyšetří a posadí se na židli. „Tedy… lady. Musím říct, že dnešní den můžete děkovat svému strážnému anděli za menší zázrak. Nestává se často, aby někdo přežil to co vy pouze s pár oděrkami, naraženinami a podrážděnými plícemi, ačkoliv to poslední padá na vrub až následnému požáru.“ Prohlíží si tě s lehce nevěřícným pohledem.

„V tom případě mám pro vás dobrou zprávu. Není třeba, abyste tu zůstávala. Zbytečně byste se tu jen nevyspala. Myslím, že místní postele pro vás budou moc tvrdé. Sestra už poslala zprávu k vám domů a brzy tu bude pro vás kočár. Samozřejmě vám napíšu zprávu pro vašeho rodinného doktora. Bude dobré, pokud vás v dalších dnech zkontroluje. Jen tak pro jistotu.“ Zabručí, zatímco se posadí ke stolu, kde začne v záři lampy cosi sepisovat na papír, na který pak foukne a po chvíli ho přehne a složí do obálky, kterou ti podá. „Pro vašeho lékaře.“

„Jestli mě omluvíte, mám tu další pacienty, kterým se musím věnovat. Sestra s vámi počká, než přijede váš kočár a případně vám pomůže. Věřím, že tu pro vás budou brzy.“ Pousměje se a vykročí, aby se vrhnul na další práci.

Jacob White

„Cože? Nepodařilo? To znamená, že tu ještě může někde být?!“ Vyhrkne žena a rozhlédne se, jako kdyby snad hrozilo, že se po chodbách Kenworthyho panství bude potulovat divoký tygr. Rychle se ale přesvědčí, že její reakce byla dosti zbytečná a poněkud hysterická a tak si jen omluvně odkašle.

Nakloníš se k ní a vidíš, jen jak tiše a rychle kývá. „Ano, ano… chápu vás. Víte… měla bych docela problémy, kdyby někdo viděl, že se tu s vámi bavím.“ Opět ten poplašený pohled po prázdné chodbě. „Ale přesně, už jen kvůli těm dětem.“ Pokýve hlavou.

„Pana Webera? Pana Webera… No, osobně ho neznám, ale vím, že pánovi nosil novinky týkající se Coleburn destilerie. Ta patří panu Kenworthymu. Tedy asi patřila. Ach, bože. Je to tragédie. Jak jsem ale už říkala. Často za ním chodil k večeru a ano, vzpomínám si, že měl s sebou pokaždé koženou brašnu. Asi na účetní zprávy?“ Pokrčí rameny, aniž by možná tušila, co si pod tím pojmem přesně představit.

„Jeho adresu ale neznám. Víte, já se starám o chod domácnosti. Nedostanou se ke mně až takové osobní informace hostů. Přesto… Vzpomínám si, že posledně byl pan Weber zraněný. Ano, dle jeho obličeje to vypadalo, že se musel dostat do nějaké rvačky a poněkud kulhal.“ Přispěchá přeci jen s nějakou drobnou informací. „Snad ale nebude problém najít dům někoho takového. Pan Weber je spořádaný občan Jeruzaléma. Určitě by přeci… Anebo myslíte, že ano?“ Nakloní se ještě více k tobě, očí až navrch hlavy. „Myslíte, že to byl tygr anebo snad vlk?“   Nevypadá to, že z ní dostaneš něco více o Weberovi. Přesto alespoň jeho adresu už máš od Elizy, ale zatím stále nikdo nezmínil to nové jméno A. Ackerby. Můžeš si tedy jen domýšlet, o koho že to asi půjde.

"Ano, tak mi říkají," potvrdím Kamaelova slova. Neprosila jsem se o to přízvisko, nejdříve mi tak začali říkat za mými zády než se to připojilo k mému jménu takřka jako jeho součást. Překvapí mne zvědavost, kterou čtu v jeho pohledu, jsem zvyklá spíše na tiché odměřené reakce. Každý jsme dostali jiné schopnosti do vínku, dary, které nás zformovali společně s rukou našeho Stvořitele za konkrétním účelem, přesto jsem se málokdy setkávala s takovou reakcí. Ten okamžik ovšem rychle pomine a já pocítím jistý... Zmatek.
Pohledem přelétnu z generála Kamaela na blížící se Adriel, ze které přímo čiší dychtivost, dravost a touha vrhnout se do arény a ukázat, co se v ní skrývá. Budu s ní bojovat? Do mysli se vnoří stín obav, Adriel působí jako těžký soupeř a já... Já opravdu nerada bojuji. A v aréně jsem byla již hodně krát kvůli výcviku, leč příliš jsem si tyto chvíle nikdy neužívala.

Mlčím, tiše vyčkávám vysvětlení toho, co se bude dít. Adriel pouze uctivě pokynu hlavou namísto pozdravu a sevřenou pěstí se dotknu hrudi na místě, kde buší srdce. K mému vlastnímu překvapení tato zkouška nebude soubojem, ne v pravém slova smyslu. Bez řečí se proměním. Mé vlasy zmatní a zlaté oči zmodrají, zatímco tvář nabere všedních rysů někoho, kdo sice v davu přitáhne váš pohled, ovšem vytratí se z mysli v okamžiku, kdy z něj spustíte oči.

Pozorně sleduji počínání Lucifera a teprve teď mi začíná docházet důvod toho, proč tu zřejmě je s Kamaelem. "Jsem připravena," brouknu soustředěně a naposledy ještě zabloudím očima k rudovlasému andělovi na jehož tváři se objeví nečekaně... Úsměv? Ovšem v tu samou chvíli mě zlaté světlo osvětlí, a když znovu otevřu oči... Jsem sama. Mimoděk se zapotácím, jak se do mne opře mrazivý vítr a zmateně se rozhlédnu kolem sebe.
Musím si v duchu připomenout, že jsme stále v aréně a tohle je pravděpodobně jen iluze, ale... Je to tak skutečné. Natolik, že mne to přinutí zapochybovat a kdesi ve svém nitru pocítit i záchvěv strachu z takové ohromné síly, kterou Lucifer právě předvedl s lehkostí lidského pouťového triku. Nohy se mi boří do sněhu a vzduchem tančí bílé ledové vločky sedající mi do vlasů i na oblečení. Mimoděk si přejedu dlaněmi po pažích a přimhouřím oči, jak si všimnu zlatého záblesku. Kopí? A kde je vůbec Adriel? Nahlas bych to nikdy nepřiznala, ale trochu mne znejistí, že ji nikde nevidím. Ne snad, že bych se jí bála, ale... Některé sestry i bratři občas zacházeli v rámci soupeření... Příliš daleko.

Nakonec ovšem není žádný důvod otálet na místě. Začnu se tak brodit sněhem směrem k úpatí hory, kde se rýsují obrazy rozvalin a snad nějakého lidského tábora či osady. Ostýchavé paprsky slunce dopadající na mou tvář nijak nehřejí, naopak cítím jak skrze kůži proniká mráz a chlad. Trochu lituji toho, že nemohu použít křídla, bylo by to mnohem rychlejší a pohodlnější, chůze závějemi je náročná a namáhavá... Přesto pokračuji vytrvale dál, blíže k lidským obydlím, zatímco si tiše pobrukuji tichou melodii tlumící mé vlastní kroky, jak mi pod chodily křupe sníh a zároveň konejšící vše živé, co by se ocitlo příliš blízko.

Stále mám na paměti, že tohle je zkouška a najít to kopí... Nebude jen tak. A to, že jsem zdánlivě uprostřed pustiny... Musí mít nějaký důvod.

Cestou do nemocnice

Vysmyknout se požárníkovi ze sevření se mi samozřejmě nepodaří. A uklidnit se také ne. Místo dalšího dožadování, ať mě laskavě pustí, se mi však hruď sevře dusivým kašlem. Dalšími pár kroky se nechám odvléct z tmavého štiplavého kouře. Rudé nitky prasknou. Ta zvláštní moc mi proklouzne skrze prsty a druhý tlukot srdce zanikne v praskání ohně, syčení vody a zmatku okolo. Najednou je to všechno hlasitější, opravdovější, děsivější… Rozhlédnu se. Rozostřené domy v dálce jsou osvětlené mihotající se září požáru, avšak jsou v bezpečné vzdálenosti, než aby byly opravdu ohroženy. Bože. Otřeseně vydechnu. Poprvé na mě dopadne, co všechno se mohlo stát. A co se nestalo. Nevím, jestli bych to teď dokázala označit za štěstí, ale domy osvětlené mihotající se září požáru jsou dobrá připomínka, že… to mohlo dopadnout mnohem hůř.

Když se z kouře konečně vynoří dvojice mužů nesoucí vévodu, automaticky vykročím. Svět nabírá ostřejší hrany, už ho nehalí snový závoj a já si začínám připadat víc jako já, jako Vera, přesto se nechávám unést nevysvětlitelnou potřebou zůstat s mužem ze snu. Je to víc než jenom touha pomoct. Je to… Na okamžik zavřu pevně oči. Nevím, co to je. Možná je to hloupé. Vždyť vévoda je především vévoda Essington, člen rady Sedmi, který mi nabídl obchod, dá-li se to tak opravdu nazývat, a já ho přijala. Víc nás neváže. Lhala bych, kdybych řekla, že to začíná dávat smysl, ale už to není tak… neskutečné. Děje se to. Cítím to. Cítím, jak se krev znovu zpomaluje a jak koriguji její proud.

„Děkuji,“ hlesnu k požárníkovi jenom tiše.

Co ten si musí myslet, probleskne mi hlavou, ale nezabývám se tím. Není to důležité. Někdy později možná bude, ale teď jenom pospíším k vozu. Ujistím zdravotníky, že jsem v pořádku, že nepotřebuji pomoc, a nechám se usadit stranou, abych nepřekážela. Nepotřebuji se ho dotýkat, zjišťuji. Stačí, když se držím v okruhu… několika metrů? Nevím. Až se nad tím budu schopna zamyslet, nepochybně mi to bude jasnější.

Na okamžik složím hlavu do dlaní. Jenom napůl vnímám všechno, co zdravotníci dělají, aby vévodu udrželi v co nejlepším stavu, než se dostanou do nemocnice. Musí přežít. Marně si snažím vzpomenout, co se vlastně stalo, ale jsem schopna poskládat jenom nesourodé záblesky. Zničehonic vykřikl. A pak se nad námi otevřel výhled na noční oblohu posetou tisícem hvězd. A peří. Viděla jsem černé peří. Byla to… nehoda? Nevím, opravdu nevím. Vlastně na tom nezáleží, musím se soustředit na něj. Na krev. Na všechno, co se děje teď. Znovu se napřímím a pokusím se shrnout rudé prameny, rozcuchané větrem a pádem, zašpiněné kouřem a vlnícími se na všechny strany, alespoň tak, abych nevypadala jako strašidlo. Matka ráda říkala, že dáma musí vždycky vypadat co nejlépe. No, nejsem si jistá, jestli havárie vzducholodě není výjimka…

„Bude v pořádku?“ odvážím se zeptat někdy v polovině cesty, když už se nemocnice Svatého Benedikta začíná tyčit nadohled. Muselo jim dojít, o koho se jedná… Měla bych někoho kontaktovat? Nepředpokládám, že se mi podaří udržet nablízku, až ho doktoři zavezou do sálu… Můžu se pokusit zůstat blízko co nejdéle, a taky to udělám, ale i mně je jasné, že zastavit krev není to samé jako zastavit krvácení. A vidět operaci nechci. Koupila jsem mu čas; tuším, že víc toho stejně nesvedu.

Hrozivá tragédie

Snažím se zachovat klid i když ve mně stoupá bolest, únava i frustrace. Jejich služebnictvo je věrné, vzhledem k tomu do kolika nekalých podniků mohl být Kenworthy zapojen to musel být docela podstatný požadavek co na ně měl. Nakonec ale najdu alespoň něco. V každém stádu ovcí je ta černá. Někdo, kdo neumí držet jazyk za zuby a touží po tom, aby se mu dostalo pozornosti, aby se doslechl pikantní detaily nebo jen mluvil a trochu se mu ulevilo.

„Jsem v moc ranné fázi vyšetřování abych něco mohl s jistotou potvrdit nebo vyvrátit. Vypadá to ale velice pravděpodobně. Jen se nám šelmu zatím nepodařilo najít.“ Držím se opatrně verze, která asi půjde na veřejnost. Smyšlené zvíře je rozhodně věrohodnější než žena s drápy na rukou krvácející zlatou krev. Pak se rozhodnu trochu zariskovat.

„Máte pravdu. Neskutečná tragédie.“ Nakloním se k ní a ztiším hlas. Vzbudím dojem důvěrnosti a ujistím jí tím gestem, že informace, kterou jí poskytnu je vskutku pikantní a jen pro ni. „Některé důkazy naznačují že tu šelmu mohl vypustit nějaký z Kenwortyho obchodních partnerů. Proto se na ně ptám a pátrám po nich. Potřebuji s nimi mluvit. Jakákoliv informace mi pomůže dostat ty muže před spravedlnost. Pokud víte, kde bych pana Webera našel… bude to pro mě neskutečná pomoc. Už jen kvůli těm dětem.“ Narovnám se a dívám se na ní soucitným pohledem který vyjadřuje, jak moc mi na celé situaci záleží. Ten ještě vymáčknu i přes únavou zastřené oči.

Hariel

Nuriel těká pohledem mezi tebou a skupinou mocných andělů, kteří jsou jen krůček od tasení zbraní. Alespoň Jehoel, ta jindy tak klidná a vlídná žena, tak skutečně působí. Zahalený muž po její pravici k ní skloní pohled, ale nic dalšího ke svým slovům nedodává. Nuriel nasucho polkne, podívá se na tebe a… udělá krok vpřed, když v tom zmíníš Akkada a varování, aby nedopadla jako on. Natahuješ se mezitím k její mysli. Skutečně, mysl andělů není pro tebe tak otevřenou knihou jako mysl smrtelníků. Ano, s vědomým svolením je i pro tebe možné se jejich myslí probírat, ale to je ten palčivý rozdíl, který ti to celé znesnadňuje. Nemáš Nurielino svolení.

Nuriel se zastaví uprostřed pohybu. Pátráš v její mysli po nějakém cizím vlivu a čemkoliv, co by si mohl opravit a dostat tak zpátky svou Nuriel, jak ti to jen tvé možnosti dovolí ale nic nenalézáš. Jediný vliv, který je v její hlavě je teď ten tvůj. Zahalená postava k tobě vzhlédne, zatímco Nuriel zatřepe hlavou a sáhne si na spánek, jako kdyby se jí udělalo nevolno. Přimhouří oči a pak je polekaně otevře pohlédne na tebe. „Harie…li?“ Zamrká překvapeně, stále si držíc ruku na spánku, a nejistě zase o krok couvne.

„Trochu nevychované, bratře.“ Zvedne zahalený muž ruku a ladným gestem jí mávne před Nuriel. V ten moment se jakýkoliv tvůj vliv i cítění její mysli utne. Jako když někdo přetrhne napnuté lano, které se vymrští a způsobí ti akorát tak nepříjemný bolehlav a chvilkovou ztrátu rovnováhy.

Kamael po tobě jen střelí starostlivým pohledem, zatímco Jehoel udělá krok v před. „A dost!“ Její maskování je to tam. Tři páry bělostných křídel se roztáhnou do stran a bílá záře vyplní celý prostor sálu. „Dost tvých her a lží. Kde je to?!“ Zahřímá její hlas.

„A co myslíš, drahá Jehoel? Vím, že se na mě často obracíte s tím, když se vám něco tam nahoře ztratí, ale já tu skutečně nejsem od toho, abych hledal každou tretku, co se vám někam zakutálí. Ani o ně nemám zájem. Většinou.“ Rozhodí nevzrušeně postava rukama s naprostým klidem tváří v tvář zářící moci Jehoel.

Vypadá to, že tohle už byla poslední kapka. Jehoel se odrazí a v rukou se jí rozzáří bílé kopí. Muž, na kterého se řítí doslova nebeská pomsta, jen zvedne ruku a luskne prsty. V tom okamžiku Jehoelina záře opět pohasne a padne na zem, křídla svěšená. Stejně tak Kamael padne na kolena a chytne se za hlavu. I ty cítíš jistý tlak v hlavě, který je ochromující, ale zatím se ještě držíš na nohou. Stěny kolem vás začnou pokrývat zářící symboly táhnoucí se od země až ke stropu a ještě dál. Připomíná to proplétající se hady.

„Víte, jak dlouho jim tohle trvalo postavit? A vy my sem přijdete to celé zkazit.“ Mlaskne nespokojeně muž před vámi a položí ruku na rameno Nuriel, která stejně jako ty vypadala, že brzy padne na zem. Jakmile se jí dotkne, je patrné, že se jí ulevilo.

„To… to… není přece nutné.“ Koktá jindy tak jistá Nuriel a s obavami v očích hledí na vás, jimž dochází každým okamžikem síla.

„Je mi to líto, sestro, ale některé věci jsou nevyhnutelné. Brzy to pochopíš.“ Řekně muž nezvykle měkkce a otočí se na ni, zatímco ty začínáš mít problémy se vůbec udržet na nohou.

Phelia Boulder

Muž zjevně znervózní, když na něj prakticky nepromluvíš, ale tím spíše se nesnaží cokoliv dál dodávat. Počká dole na tebe a pak společně vyrazíte k Ezrově aréně. Kráčíš svižným krokem a všímáš si, že tvůj doprovod má co dělat, aby ti stačil. Sice už nedorazíš na čas, ale tak alespoň nenecháš Ezru moc dlouho čekat. Víš moc dobře, že není zrovna jedním z nejtrpělivějších.

Ulice už ráno žijí svým životem. Oproti tomu nočnímu je to přeci jen poklidnější. Méně zápachu alkoholu a zvratků a více vůně čerstvě upečeného pečiva. Má to něco do sebe. Asi po půl hodině dorazíte k Ezrově aréně. Tedy aréně. Zvenku to tak nepůsobí. Je to budova starého tržiště. Klenutá střecha a oprýskané, dříve zdobené zdi. Tvůj doprovod tě vede stranou do jednoho z menších vchodů.

Vejdete dovnitř a před tebou je známá chodba, na jejíž straně jsou jedna dveře vedoucí k Ezrovi. Zaklepete a pak se ozve prosté a strohé. „Dále.“

Do místnosti vstoupíš tentokrát sama. Dveře se za tebou okamžitě zavřou. Ezra sedí za stolem, na kterém je otevřená velká kniha, jejíž listy jsou hustě popsané změtí čísel a písmen.

„Boulder… Popřál bych ti dobré ráno, ale na to už je trochu pozdě.“ Ušklíbne se Ezra na přivítanou. Jeho tvář je ostře řezaná a hledí z ní na tebe nesmlouvavé, šedé oči. Tmavé, krátce střižené vlasy má sčesané dozadu a na bradě má krátce upravený vous a knír.

Ezra

Vera De Lacey

Požárník tě vede jistě. Když klopýtneš, je ti pevnou oporou, avšak to i tehdy, když se snažíš alespoň trochu zdržet vás postup, protože se od vévody neustále vzdalujete. Muž tě však vede nekompromisně dál. „Uklidněte se lady. Prosím. Musím vás odtud dostat.“ Sevře tě ještě víc a místo opory tě teď už z hořící oblasti spíše vyvádí silou. Nejsi mu však rovnocenným oponentem. Cítíš, jak se rudé nitky napínají, až… prasknou.

Muž tě konečně vyvede na čerstvý vzduch mimo oblaka dýmu a ty se můžeš zhluboka nadechnout. I tak ale cítíš pálení v podrážděném krku a plicích a dělá ti problém potlačit kašel. Teď konečně vydíš to peklo, z kterého tě zachránili. Vzducholoď spadla na rozhraní jedné ze zahrad a ulice. Nedopadla tak na žádné budovy a oheň se tak neměl pořádně kde šířit. I tak ale hořící trosky osvětlující noční nebe vypadají doslova pekelně. Stále jste ještě byli nad Zahradami, ale dopadnout někam do hustěji osídlené čtvrti, je ti jasné, že by měli požárníci mnohem více práce.

Ve tvém okolí je ruch. Na místo se sjíždějí požární vozy tažené koňmi a také si všimneš několika, které musejí patřit nemocnici. V ten moment vyjde z dýmu také dvojice nesoucí nosítka s vévodou, který na nich nehybně leží. Zamíří k jednomu z vozů s křížem na straně. Požárník, který tě z plamenů vyvedl tě už pustil a jen se na tebe krátce pátravě podívá, než mávne na zdravotníky, kteří právě vystoupili z vozu, ke kterému nesou vévodu. „Vezměte ji s ním.“

A tak jsi společně s vévodou urychleně naložena do poměrně prostorného vozu, taženého čtyřspřežím. Vévoda má zavřené oči a v obličeji je bílý. Dvojice mužů, nejspíše lékařů, se věnuje především jemu. Tebe jen krátce prohlédli, než naznali, že nejsi ta, co tu potřebuje urychlenou pomoc, na rozdíl od vévody, a tak tě se vší slušností usadili stranou, aby ses jim nepletla do práce.

Kočár sebou trhne a vyrazíte. Vůz jede rychle a netrvá to dlouho, než zastavíte. Nemocnice nemohla být příliš daleko. Jakmile zastavíte, otevřou se dveře vozu a za nimi už čekají sestry s pojízdným lehátkem, na které vévodu opatrně, ale urychleně naloží a začnou odvážet do nemocnice.

Poznáváš to zde. Nemocnice Svatého Benedikta. Nejlepší nemocnice v Novém Jeruzalémě.