Andor.cz - Dračí doupě online

Nic nedává smysl,
dokonce ani já sama sobě
nedávám smysl.  

„Budete v pořádku,“ řeknu.

Na okamžik sklopím hlavu. Ne, tohle mi nepřísluší… Který muž, natož vévoda, by se nechal utěšovat venkovskou holkou? Pokud mě Philip něco naučil, tak to, že mužská pýcha nezná mezí, dokonce ani ve chvílích, jako je tato. Možná bych měla předstírat, že v pořádku opravdu je, ale místo toho dál svírám jeho ramena. Pod pevně zavřenými víčky se mi míhají odlesky rudé a zlaté, v nose mě šimrá vůně krve, zvláštně nazlátlá, povědomá a vůbec ne nepříjemná, skoro jako bych pořád snila. Tlukot srdcí zpomaluje; jeho zvuk se proplétá, až splyne do jednoho. Buch, buch, buch. Cítím, jak proud brzdí, až konečně přestává barvit vévodovu nepochybně drahou košili doruda. Roztřeseně vydechnu.

Pořád mi to připadá… neskutečné. Tohle nemůže být pravda, tohle není možné – a přece něco hluboko uvnitř mě ví, že je. Cítím to. Stejně jako jsem cítila to, co se stalo Philipovi. Až v těchto chvílích to začíná dávat smysl, nebo možná ne, čert by se v tom vyznal; možná si to zaposlouchána do tlukotu dvou srdcí znějící jako jedno jenom namlouvám.

„Kdo…“ chci se zeptat.

Sotva naberu jistotu, že proud udržím – a udržím, to je na tom to nejzvláštnější, jakkoliv tomu nerozumím a nedává mi to smysl, vím, stejně jako jsem to věděla tehdy, co mám dělat –, otevřu oči a pátravě se mu zadívám do tváře. Znám ho… To on stál nedaleko Suriela, pod větvemi rozechvěných stromů, a nehýbal se. Zbroj měl zbarvenou krví. Z nějakého důvodu mě hlava táhne k tomu obrazu, připomíná mi ho, jako by byl z nějakého důvodu důležitý, ale já se soustředím jenom a jenom na jeho tvář. Znám ho.

Připadá mi to jako celá věčnost, kdy mu jenom hledím do tváře, a přece ani nestačím dopovědět svou otázku, než vzduch zaplní štiplavý kouř. Rozkašlu se. Ví, na co jsem se chtěla zeptat? A může to nevědět? Trhnu sebou a ohlédnu se za rychle se přibližujícím křikem. Rudé nitky mi na okamžik proklouznou skrze prsty a musím je honem všechny pochytat, ale… zvládnu to. Pomoc dorazila. Za chvíli ho odvezou do nemocnice a všechno bude v pořádku. Všechno.

A pak se najednou dá svět do pohybu prudčeji a rychleji, než jsem čekala. Je to, jako by někdo rozsvítil uprostřed noci a oči si teprve potřebovaly přivyknout pichlavému světlu. Hlasy mužů splývají, jejich slova nedávají smysl. Pevné ruce požárníka mě začnou zvedat. Nešikovně klopýtnu. Skoro se v té první chvíli ani neudržím na rozechvěných nohách, než se ho pokusím následovat, ale… Rudé nitky se natáhnou. Dochází mi, co se muselo stát, když se Suriel vzdálil z dosahu Zerachiel. Rána začala zase krvácet a pak – pak –

„Ne,“ slyším, jak mi to nesmyslné slovo přejde roztřeseně přes rty. „Ne, pusťte mě. Pusťte mě, říkám!“ Nemám sílu to zakřičet. Zním rozechvěně a vyprahle, možná mu budu připadat jenom jako hysterická panička, kterou pád vzducholodě pochopitelně otřásl, přesto se pokusím těm pevným pažím vzepřít. Musím zůstat blízko. Musím se vrátit k vévodovi – a jeho nosítkům –, musím… se udržet na rozechvěných nohách, to mi teď ze všeho připadá nejnemožnější, a přece se mi možná povede aspoň vyrazit zpátky za vévodou.

Až mi jednou – za několik minut, hodin, nebo třeba i dní – dojde, co se stalo a ke komu se tak zoufale vrhám, nepochybně se za to budu proklínat. Nejenom, že je to zcela nevhodné, ale nejspíše o to muž ani nestojí, ale… Viděla jsem ho ve svém snu. Možná to něco znamená, možná ne. Je zraněný. Můžu mu pomoct; vím, že můžu, a to přece není málo.

Upírám svůj pohled na dveře vedoucí do arény a mám z toho... Zvláštní pocit. Z toho, že jsem byla povolána a bude to právě tato chvíle, která určí jakým směrem se bude ubírat můj život. Nebo také ne. Jméno generála Kamaela mi nebylo cizí, stejně jako mnoha ostatním, kolovaly o něm nejrůznější zvěsti, ačkoliv v několika ohledech se shodovaly. A pokud odmítl i taková jména jako Zerachiel či Ramiel, jak by se mohl spokojit se mnou? Drobně potřesu hlavou. Nejsem nervózní, společně s melodií mi myslí rezonuje i ten přízračný klid, díky kterému jsem schopná se dívat na celou věc s jistým... Chladným odstupem.

Jakmile se ozve zvon, sejdu těch pár schodů, abych v aréně spatřila dva muže. Bezesporu mocné, silnější než jsem já sama. Oba si prohlížím s jistou zvědavostí, zejména pak rudovlasého generála z jehož tváře se nedá vyčíst zhola nic. Jakmile mne světlovlasý vyzve, rozejdu se s kývnutím hlavy přímo k nim. Na mých rtech se objeví zdvořilý úsměv. Rusé vlasy mám rozpuštěné, róbu vybledlé vínové barvy mám přepásanou jen lehkou zbrojí a aspoň zdánlivě působí neozbrojená a oproti těm dvěma tak... Křehká.

"To já děkuji za pozvání i tuto příležitost," odpovím s uctivou úklonou, cítím na sobě Kamaelův hodnotící pohled. Mlčí. Je to dobře? Špatně? Jeho společník je rozhodně vše, jen ne zádumčivý a také to je... Lucifer. Oh. Ten Lucifer. Přítomnost někoho takového z prvního kůru mě na okamžik rozhodí. Zamrkám, ovšem v ten okamžik se ke mě otočí i Kamael a na popud svého přítele mi i poděkuje. Ti dva jsou tak odlišní jak jen mohou být, doslova protiklady.

Ovšem dostanu sotva chvíli na to, abych si to celé nějak přebrala v hlavě, když mě Lucifer nechá napospas svému příteli. Generál Kamael se ani nesnaží být příjemný a já začínám chápat, proč si asi dosud nikoho nevybral. Tvářil se a choval jako bych se tu snad ocitla omylem, zajisté mu nikdo z nás nebyl dost dobrý. Jak mám vědět, v čem bych měla být zrovna já tak jiná a odlišná od těch šesti, které již odmítl? Náš pohled se střetně a já... Já poprvé za... Poprvé ucítím záchvěv neklidu. Drobné bodnutí, ze kterého mě zamrazí v zádech a srdce mi poskočí. Nikoliv... Nepříjemně. To ne. Zamrkám.

"Víte, kdo jsem a zajisté i znáte mé schopnosti, generále," odpovím a shrnu si pramen vlasů za ucho. "Nevím, v čem bych měla být vhodnější než těch šest přede mnou, ale věřím vašemu úsudku, generále. Nechci se tu vychvalovat, to mi nepřísluší, mé schopnosti mluví za vše - ať už je zhodnotíte jako postačující či nikoliv," dodám, zatímco statečně čelím jeho pohledu. Nevím, zda to je dobrá odpověď - ovšem lepší nemám.

Na rozcestí

Vera De Lacey

♬♬♬♬

„Jsem…v pořádku.“ Vydechne bolestivě vévoda a přetáhne si přes rudnoucí místo lem obleku v marné snaze jej zakrýt. Ten sílící pach krve ve vzduchu i tak moc dobře cítíš. Stejně jako ten podivný konec té vůně, ne nepodobný buketu vína, který jsou someliéři schopní rozebrat na prvočinitele. Ano, to něco je ti totiž hodně povědomé. Podobně byla cítit krev tehdy v tom tvém podivném snu. Vše se zdá zpomalené. Svět kolem tebe, vévodův dech i tvé vlastní pohyby.

Začneš se soustředit a podobně jako tehdy se dotkneš vůlí té rudé kapaliny. Chvíli se tomu až nechce věřit, ale jako by tě skutečně poslechla. Jako tehdy s křídlem. Jako tehdy se Surielem. I teď vnímáš, že její proudění zpomaluje, až v určitém bodu skutečně zastaví, jako když se zavře hráz. Vévodova košile je však stále nasáklá krví, a tak je těžké poznat, zda jde jen o tvůj pocit a nebo fakt. Každopádně to nevypadá, že by se krvavá skvrna dále šířila. Dech vévody je mělký a přerývavý, ale drží se při vědomí. Plameny kolem vás i nadále hučí, avšak se žádné nepřibližují do kruhu, v jehož středu jste. Sami.

Zvuky požárních vozů se přiblíží a pak plameny začne skrápět voda. Vzduch zaplní spousta dýmu a páry a pak se mezi nimi vynoří první postavy, které se nad vámi začnou sklánět.

„Máme tu přeživší! A zraněné!“ Slyšíš jejich křik, zatímco se stále snažíš zůstat soustředěná na to, aby si udržela vévodovo zranění uzavřené. „Dámo, prosím. Můžete chodit?“ Vidíš jako ve snách, že si tě jeden z nich prohlíží a snaží se ti pomoci na nohy.

„Nosítka! Potřebujeme nosítka!“ Volá další, který se skloní vedle vás a pohlédne na vévodu. „Panebože.“ Zašeptá a nejsi si jistá, jestli je to tím, že odhalil jeho zranění anebo identitu. Možná oboje.

„Budeme ho muset dostat co nejdřív do nemocnice.“ Otočí se rychle na muže, který pomáhá tobě. Ten jen přikývne a pomůže ti na nohy.

„Pojďte, lady, musíme vás odtud co nejdříve dostat.“ Začne tě vyvádět z kruhu směrem k doutnající části, kterou se sem dostali. Štiplavý, černý dým z hašených trosek začíná naplňovat celé vaše okolí a dostává se ti do plic. Slyšíš, jak se vévoda rozkašle a nezní to vůbec dobře. Dosti sípavě.

„Nosítka. Zatraceně! Hned!“ Zařve naléhavě ten druhý, co u něj klečí a brzy poté vás v dýmu mine další dvojice tentokrát už s nosítky. „Lady… prosím, rychle.“ Táhne tě muž ven z oblasti požáru a zároveň z dosahu vlivu tvé záhadné síly.

Phelia Boulder

Usneš jako když tě do vody hodí. Ačkoliv byl večer oproti původním plánům docela divoký, pálenka pomohla učesat zbytky podrážděných nervů, a tak nebyl problém sklouznout do sladkého nevědomí.

*buch, buch, buch*

Probudí tě ráno bušení na dveře. Rozlepíš oči a vidíš, že pokoj už osvětluje denní světlo. Připadá ti, že si toho moc nenaspala a tvůj pocit asi nebude až tak daleko od pravdy. Za dveřmi je muž, kterého poznáváš z Ezrovy arény. Je to jeden z jeho podržtašků. Nic důležitého by mu nesvěřil, ale vždy se hodí někdo, kdo sem tam doručí nějaké zboží, nebo zprávu.

„Dobréráno, Boulder?“ Vychrlí ze sebe. „Ezra se ptá, kde jste? Měla jste tam dorazit v osm a už je…“ Podívá se na hodinky. „Půl devátý. Tom říkal, že jste mu to včera potvrdila. Ezra je docela netrpělivej a fakt… fakt by vás tam potřeboval co nejdřív. Začíná být nasranej a to je teprve ráno.“ Povzdechne si, než se zarazí a napřímí se. Zjevně mu došlo, že mu tohle zrovna nemělo utéct.

Hariel

Rozloučíš se s dvojicí, ale příliš dlouho neváháš. Pokud máš najít svou Nuriel, největší šanci máš přeci s nimi. Vyrazíš tedy v jejich šlépějích a dostaneš se tak do jejich ochranného vlivu, který mají nad nic netušícími smrtelníky. Dvojice projde pod lešením a zmizí v budově. Nikdo je nezastaví. Nikdo si jich nevšímá.

Vejdeš také a před tebou se rozlehne vstupní sál. Zatím je prázdný. Nějaké výraznější zdobení tu prozatím chybí, ale už teď si dovedeš si představit jeho budoucí majestátnost. Dvojice před tebou zastaví své kroky a ohlédnou se. Kamael jen tázavě pohlédne na Jehoel, která se… pousměje a přiloží si významně prst na rty schované za šátkem, čekajíc, až skryješ svou andělskou podobu. Pak se bez dalších slov vydají dál, nekomentujíc nijak tvou přítomnost.

Stoupají po nespočtu schodů podobně jako smrtelníci. Neměnným, svižným tempem. Nikde nikoho nepotkáváte. Jdete sami nedokončenou stavbou, která zevnitř působí snad ještě větší než při pohledu zvenku. Některé z místností, do kterých máš možnost nahlédnout, jsou z části zařízené, jiné vůbec. Někde už začaly práce na rytinách a jinde jsou pouze holé kamenné zdi.

Nevíš už ani v jakém patře jste, když v jeden moment si všimneš, jak se dvojice krátce zarazí a kývnou na sebe. Odbočí z části se schodištěm dovnitř do středu věže. Kamaelova ruka klesne k místu, kde nesl ve své pravé podobě meč, zatímco projdou pod velkým lomeným obloukem do rozlehlého sálu.

Strop nad vámi je tvořen množstvím oblouků, které hrdinně nesou váhu této mohutné konstrukce. Několika místy ve stropě sem dopadá sluneční světlo, které odhaluje reliéfy zdobící stěny. Na zemi je stále několik bloků kamenů, které budou nejspíše použity při dokončovacích pracích. Naproti vám je pak místo s kamenným blokem, který připomíná oltář. Místnost není prázdná. Jsou v ní dvě postavy stojící právě u kamenného bloku. Jednu z nich poznáváš. Je to Nuriel. Naproti ní se tyčí vysoká postava zahalená v tmavém rouchu s kápí. Vypadá to, že se s Nuriel o něčem hovoří.

Když vejdete Nuriel se překvapeně otočí a pohlédne na vaši trojici. Obočí jí vystoupá ještě výš, když uvidí tebe.

„Nečekal jsem vás tak brzy. A dokonce takovou delegaci. Z každé trojice jeden. To je nějaký nový postup?“ Otočí se na vás muž a rty se mu roztáhnou do pobaveného úsměvu. „Nemohli byste nám dát ještě chvíli. Zrovna jsme se tady s Nuriel dostali do zajímavé části. Části, kde…“

„Ticho!“  Rozlehne se překvapivě ostrý hlas Jehoel, který se odrazí od stěn. Máš pocit, jakoby se celá věž zachvěla jen díky jednomu slovu. „Drž svůj jazyk za zuby!“

„Ale, ale… Napomínat bych měl já vás. To vy rušíte mě a tady sestru. Přesto, alespoň někdo si tu musí zachovat trochu toho slušného vychování.“ Mlaskne otráveně muž zjevně naprosto nechápající situaci do jaké se dostal.

„Nech ji jít… Tohle se dá vyřešit i bez krveprolití.“ Promluví Kamael až nečekaně tiše a bez své typické ostrosti v hlase, kterou na tebe nešetřil. Naopak Jehoel probodává muže před vámi neústupným pohledem. Jakoby si ti dva prohodili role.

„Ale zajisté. Já ji tu nedržím. Nuriel je svobodná. Může si vybrat, co bude dělat.“ Usměje se pokyne jí rukou. Nuriel nejistě přešlápne, pohlédne na tebe a pak… pak uhne pohledem do zdi.

Zahalená postava

Delilah Blair Flanagan

♫♫♫♫♫♫

„Já vím, kdo je váš otec.“ Otočí se ve dveřích Sturges a sjede tě hodnotícím pohledem. Několik chvil je patrné, jak o něčem přemýšlí. Uběhne několik vteřin ticha, kdy z tebe nespouští pohled, než pak jen nespokojeně mlaskne a zavře před tebou dveře bez jakéhokoliv dalšího slova. Odpovědí ti jsou jen jeho vzdalující se kroky.

Postel pod tvou vahou zavrže. Je tvrdá, mnohem tvrdší než ta, na které si spala poslední týden. Je skoro až s podivem, že si v něčem takovém mohla žít tak dlouho. Asi bude něco pravdy na tom, že na lepší se zvyká lehce, ale na horší… Ze tmy jakoby vystupovaly obrysy tváří těch dvou žen, které si dnes nejspíš zachránila před bolestivým osudem, přesto jsou tu i další otázky, které vrhají na celé tohle sebeobětování i jiný pohled. Teď už zbývá jen víra v to, že takto to mělo být.

Přitáhneš nohy k roztřesenému tělu a schoulíš se, udržujíc si aspoň tu trochu tělesného tepla, kterou můžeš. Z hrdla se nese táhlá, tklivá melodie. Ta, kterou tak dobře znáš, ačkoliv si ji vlastně nikdy nezpívala, alespoň ne v tomto životě. Skoro jako by si viděla, jak kladeš prsty na tvé piano. Tam doma. Tam v Zahradách.

Jeden tón střídá druhý.

Druhý střídá třetí.

A..

Dumah

Do not judge by appearances, but judge with right judgment.

John 7:24

…Třetí střídá čtvrtý.

Stojíš a tiše si broukáš. Kolem tebe se tyčí vzdušná architektura Zlatého města. Před tebou je několik schodů vedoucích do arény, kde si stejně jako jiní už několikrát pozvedla svou zbraň při tréninku. Lehký vánek si pohrává s prachem, kterým víří u země a sem tam se nějaké zrníčko zaleskne ve všudypřítomné zlaté záři.

Víš , že dnes jde o hodně. Byla si zde povolána stejně jako několik dalších z vašich řad, aby otestovali své schopnosti a byli dle toho vybráni do příslušných jednotek. Dnes si volí své spolubojovníky jeden z generálů. Osobně ho neznáš, ale jméno už si zaslechla. Kamael. Říká se o něm, že je dosti náročný a naproti svému vnitřnímu ohni dost chladný. Posledně si prý nikoho nevybral, a to tu byly osoby i jako Zerachiel, či Ramiel.     

Ozve se zvuk zvonu, který tě vyzve ke vstupu do arény. Na jedné ze stran vidíš stát dva muže. Nejsou na ochozu určeném pro diváky, ale dole v písku s tebou. Vypadá to, že se o něčem přátelsky baví.

Jeden má rudé dlouhé vlasy, které mu spadají po odlehčené zlato černé zbroji. Oči má živé, ale s chladným výrazem v neměnné tváři. Naproti němu stojí druhý muž. Světlé, až bílé vlasy se mu vlní na zlaté zdobné zbroji a na čele má jemné linie zlatého tetování, které se táhne až na nos. Na rozdíl od svého společníka mu ale na rtech hraje vlídný úsměv. Je z něj cítit moc, ačkoliv na první pohled vypadá jako každý jiný zde v Zlatém městě. Oba mužové jsou zde ve svých podobách bez křídel.

„Skvělé, Dumah, že?“ Otočí se na tebe světlovlasý muž a vlídně ti pokyne, aby ses k nim připojila.

„Jsem rád, že tě tu můžeme přivítat, sestro. Především ti děkujeme, že jsi dnes tu.“ Skloní elegantně hlavu a podívá se úkosem na Kamaela, který si tě měří hodnotícím pohledem, aniž by cokoliv říkal. „Že? Kamaeli?“ Otočí se na rudovlasého muže a povytáhne obočí, až se jeho tetování na čele zablesknou.

„Ehm, jistě, Lucifere... Děkujeme.“ Otočí se na tebe Kamael a skolní ostře hlavu. Lucifer, ano jeho jméno znáš. Jeden z těch pár vybraných, kteří jsou Bohu nejblíže. Jeden z prvního Kůru.

„Musíš omluvit mého přítele. Na první pohled může působit dosti nepřístupně, ale…“

„Lucifere, myslím, že tohle zvládnu.“ Položí Kamael ruku Luciferovi na rameno a pohlédne zpátky na tebe. Lucifer jen zvedne ruce a s pobaveným úsměvem udělá krok vzad.

„Takže, dnes už tu bylo šest kandidátů. Nikoho jsme ještě nevybrali. Proč si myslíš, že zrovna ty jsi ta vhodná, Dumah?“ Opět na sobě cítíš jeho pronikavý pohled, zatímco Lucifer za ním jen tiše povzdechne, ale nevkládá se už do toho.

Lucifer

… probuzení…

Zase si jednou připadám, že já nejsem já. Cizíma očima pozoruji svět, jak ho neznám. V korunách pralesních stromů šelestí vítr, na větvích se houpou liány a pod prsty mi… krvácí muž, na kterém mi očividně záleží. Musím ho zachránit, prostě musím, protože odmítám připsat na ten osudný seznam těch, které jsem dnes ztratila, další jméno. Jakkoliv se snažím odvrátit od bolesti spalující mou duši a soustředit se na další krok, budu se jí však muset jednoho dne postavit. Tedy ne já, ta žena. Zerachiel. Jak zvláštní je to sen, jak živý… Málem bych uvěřila, že je skutečný, ale to by zároveň nesměl být tak neskutečný. Cítím pohyb krve, jako bych jí mohla poručit mávnutím proutku a ona uposlechla. Cítím toho spoustu. Zlatavou vůni ve vzduchu, navlhlou hlínu pod koleny, chlad noci na kůži a… bolest. Tolik bolesti.

Hlas naší společnice nás přinutí zvednout hlavu a podívat se… přímo… na něj. Zarazím se. Vždyť já ty oči znám. Mohla bych si tisíckrát opakovat, že je to sen a nic víc, ale tahle chvíle se mi zaryje hluboko do srdce.

Já tě… znám.

***

A pak je všechno jinak. V nose mě šimrá štiplavý kouř, v očích mě pálí neprolité slzy. Ležím zkroucená na zemi, šaty mám zašpiněné černým popelem a na několika místech potrhané a vlasy zdivočelé. Když se pokusím pohnout, ostře vydechnu. Jsem… naživu. Na úlevu je ještě brzy, teď se celá zachvěji bolestí a hrůzou, načež se přes rudý závoj rozhlédnu po – rozžhavených troskách vzducholodě. Měli bychom být mrtví. Oba.

Trhnu sebou, když na mě vévoda promluví. Spíše instinktivně, než abych věděla, co dělám, nebo dělat mám, položím vévodovi dlaně na ramena, aby nepropadal pomýlené potřebě se napřímit. Neměl by se hýbat, vždyť… vždyť krvácí! Cítím to. Tu zvláštně povědomou vůni. Zdá se mi to. Musí se mi to zdát, protože to není možné. Prostě to není možné!

„Já,“ slyším se roztřeseně odpovědět a snad mi tahle chvíle připadá ještě více neskutečná než sen o Zerachiel, „jsem… jsem v pořádku, ano. Aspoň myslím. Jste…“

… vy? Nezeptám se, jenom očima sklouznu z jeho tváře na rychle rudnoucí košili. Pootevřu rty a pak je zase zavřu. Musela jsem se zbláznit, že to vůbec zvažuji. Nebo jsem jenom vdechla moc kouře. I já zavřu oči a pokusím se – Ani nevím. Zerachiel dokázala pohnout krví tak snadno, já ani nevím, kde začít, a tak se zhluboka nadechnu té prazvláštní vůně ve vzduchu a zatáhnu za rudý provázek, jako by to byla nitka na šatech. Musím… zastavit krvácení, tolik je mi jasné. Opravdu věřím, že bych něco takového mohla dokázat? Sama nevím. Nic nevím. Hlava mi třeští, v uších mi zní praskání ohně a trosky dopadající na horkou zem… a srdce tluče tak rychle, tak rychle, až mám pocit, že ho slyším tlouct dvakrát.