Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

Opatrně nahlédneš do malého sejfu. Očekáváš jen to nejhorší, ale naštěstí pro tebe zde žádná past nečeká a pokud čekala, musel se o ni postarat ten, který ho otevřel před tebou. Sejf vypadá na první pohled prázdný. Přesto je v něm něco… jako kdyby si z něj něco cítil. Nějaký zápach? Vůni? Těžko říci. Je to něco, co je ti povědomé, asi jako vůně oblíbeného koláče z dětství, nebo pach spáleného střelného prachu z fronty. Snaží se ti to kdesi vzadu v hlavě sepnout vzpomínky, které tam nemáš. Ať už je to cokoliv, příliš z toho nevyčteš. Sejf je prázdný a můžeš se jen domýšlet, jestli by to taky bylo i v případě, že by ses nezastavil za Elizou u Rudého lva. Tak jako tak, je to k vzteku.

Otočíš se k oknu, aby si zkusil najít alespoň nějaké stopy, které tu zloděj mohl po sobě zanechat, když v tom si všimneš, že pod botou ti něco lehce zašustilo. Částečně pod střapci koberce a teď pod tvou botou byl malý kus papíru. Když ho zvedneš, uvidíš, že to vypadá jako kus stránky z nějakého sešitu. Dle roztřepených okrajů na jedné ze stran byla evidentně vytržená, ale zase poté úhledně přeložená. Muselo to být někde založené a vypadnout… Odkud? Pohled ti padne na sejf, který je prakticky přímo nad místem, kde si ji našel. Na stránce j

Subjekt 1
- vstupní testy proběhly v pořádku
- identita potvrzena
- krevní rozbor – pozitivní
- výsledek – 26 g

Subjekt 2
- vstupní testy proběhly v pořádku
- identita stále neznámá
- krevní rozbor pozitivní
- výsledek – 36 g

Subjekt 3
- komplikace při vstupních testech
- identita potvrzena
- krevní rozbor pozitivní
- výsledek – 16 g – post mortem

Výtěžek – 74 g

A. Ackerby

Když prohlédneš místnost nenacházíš žádné stopy po vniknutí. Ten někdo musel být opravdu dobrý anebo mít klíč. Šuplíky ani stůl v sobě neskrývají žádné tajné schránky. Snad jen najdeš v jednom ze šuplíků zdobenou pistoli. Za pár obrazy se ti pak ještě podaří najít dvojici víceméně stejných sejfů jako ten otevřený a ještě jeden větší, ale ty jsou všechny zamčené a kombinaci k nim neznáš.  

Slova Marlene zůstanou bez mé odpovědi. Já. Fernbyho pomocnice. Neměla jsem to říkat, neměla jsem to před ní zmiňovat. Má pravdu, jak bych mohla jen tak zabít člověka? Kéž by věděla... Ne, kéž bych já věděla. Čas nemilosrdně běží. Tik tak. Tik tak. Kolik mi ho zbývá? Záleží na tom vůbec? Nevím, co mám dělat a skrze rudý opar rozrušení, zlosti, strachu se mi nedaří protlačit jedinou myšlenku. Jediný nápad. Nic. Ruka bolí, ale ani bolest nepřináší kýžené odpovědi. Potřásám v ní vzduchem, zatímco bojuji s nutkáním to zopakovat. Jednou. Dvakrát. Tak dlouho, dokud už nic neucítím.

Střelím pohledem po Marlene a přeji si, abych to nikdy neudělala. Ne, ne... Nedívej se na ni. Neposlouchej ji. Ale nejde to. Prsty si zoufale přejedu po tváři a vnořím je do vlasů. Trhnu jimi. Ani to nepomůže. Slova připoutané ženy se slévají do zoufalého nářku proseb a slibů, na kterých nikomu nezáleží.
"Mlč... Prostě mlč," štěknu jejím směrem rozrušeně. "Prosím," dodám o poznání tišeji. Srdce mi buší tak prudce a silně až to bolí. O to více, jak si více a více uvědomuji bezvýchodnost této situace. Anna mlčí. Marlene nechce zemřít. A já nechci být tou, která zklame Fernsbyho. Někdo z nás musí prohrát, někdo se musí obětovat.

Hlavou se mi mihne krátká vzpomínka... Která není moje. Dumah. Ona by to udělala. Zazpívala by svou píseň, utišila ji, ukolébala do spánku a nechala ji naposledy vydechnout. V hlavě mi zazní krátký úryvek melodie, tklivé a vtíravé, přinášející smrt spícím vojákům. Ovšem její tóny mi nejdou přes sevřený krk. Nedokážu to. Ztěžka se opřu zády o skříň. Chce se mi křičet. Řvát. Z plna hrdla. Cítím ten nepříjemný tlak hromadící se v hrdle.

A čas mi tiše protéká mezi prsty podoben sypkému písku.

Zerachiel

Anděl opřený o strom nevypadá, že by na vaši přítomnost jakkoliv reagoval. Nepohnul se. Stejně tak ale Suriel, jehož stav ihned přitáhl tvou pozornost. Tvá dlaň spočine na Surielově prakticky nehybné hrudi kryté zbrojí. Je těžké rozpoznat, zda dýchá, ale ty se nepotřebuješ uchylovat k takovým metodám. Moc dobře vnímáš, zda krev v těle ještě proudí, nebo zda už je konec.

„…Rozumím.“ Šeptne Sarathiel a postaví se mezi tebe a nehybného anděla u stromu. Nakloníš se k Surielovi, který leží nehnutě. Jeho tvář se nepohne ani po tvém rozkazu, ačkoliv sis dovedla živě představit jeho reakci na podobná slova. Znala si ho moc dobře.

Zlatá čepel přejede po tvé kůži a zanechá za sebou kromě bolesti také rudou stopu. Tvá krev se pohne, tenká linka se spojí s tou Surielovou. Je to pro tebe nezvyklá práce, vyžadující značné soustředění a preciznost. Nejsi léčitelem, ale snažíš se udělat v této situaci alespoň něco.  

Soustředíš se. Svět kolem se začíná rozmazávat, jak se tvá plná pozornost upíná na usměrnění krve. Je to náročné, cítíš to na sobě, ale nemůžeš to vzdát.

„Ty… ani se nehni. Kdo jsi?“ Slyšíš hlas Sarathiel, který tě přeci jen přinutí zvednout hlavu. Ten anděl opřený o strom se musel probrat a podíval se na vás. Světlé zvlněné vlasy lemují obličej, který je ti povědomý. Známé oči se na tebe upínají. Ano… znáš ho… Je to….

Vedle sebe uslyšíš těžký nádech….

☩

 … následovaný zakašláním. Uvědomuješ si, že ležíš. Tvé honosné šaty jsou pomuchlané a někde potrhané. Rozcuchané rudé vlasy ti padají do očí. Z pár místech na těle vnímáš tupou bolest, ale není to nic omračujícího. Ležíš uprostřed sutin, které byly dříve honosným interiérem Essingtonovy vzducholodi. Teď už svou honosnost značně pozbyly. Když se rozhlédneš kolem, vidíš, že z ní moc nebylo. Kolem tebe plápolají ohořelé kusy a plameny hladově stravují zbytky exotických dřev. Rudá záře je všude kolem tebe, ale přesto si všimneš, že kolem tebe je zvláštně potemnělý okruh zhruba tří metrů, kam se oheň nerozšiřuje. Tedy nejenom kolem tebe. Vévoda se opírá o roh pohovky nad tebou.

„Jste… v pořádku?“ Zeptá se se soustředěným výrazem a pokusí se narovnat, ale pak se opět rozkašle a těžce se posadí, opírajíc se zády o roh pohovky. Ve vzduchu je cítit krev. Všimneš si, že mu její stopy zůstaly na rukou. „Dejte… mi chvíli.“ Vydechne a zavře unaveně oči, zatímco ty si můžeš všimnout, že je ve tváři pobledlý a košile pod drahým oblekem se začíná barvit rudou barvou. Z dálky jsou slyšet zvuky požárních vozů a zpoza kruhu kolem vás zase hučení plamenů.

Phelia Boulder

„Díky.“ Kývne vděčně Jack a poté, co dokouříte se s tebou rozloučí, než vyrazíš opět do ulic Jeruzaléma. Cítíš na sobě Jackův pohled, než zajdeš za roh a ztratíš se mu z dohledu. Jeruzalém je v tuto pozdní noční hodinu skutečně klidný, dokonce i tady v Industriální čtvrti už začíná pouliční ruch utichat a sem tam na ulici narazíš na pár nocí potulujících se postav. Vypadá to ale, že i když se pár tváří k tobě pod světlem pouličních lamp stočí, raději se ti zase rychle klidí z cesty.

V hlavě se ti honí teorie o tom, co by Fisk mohl chtít, ale pro teď na ně nemáš žádné odpovědi. Bude třeba počkat až na to, s čím přijde Fisk sám. Rozběhneš se ulicí a tvoje zvuky tvých rychlých kroků se odrazí od stěn domů. Utíkáš a nabíráš studený noční vzduch do plic. Je to osvobozující pocit. Ano, je to cvičení, ale přináší to s sebou také pocit volnosti. Proběhneš několik ulic, než dorazíš k jednomu z domů v zapadlé části Industriální čtvrti, od kterého máš však v kapse klíč. Odemkneš vstupní dveře, na kterých už zbývá jen pár šupinek oprýskané červené barvy a vstoupíš dovnitř. Táhne se před tebou schodiště, které vede do čtyř pater. V jednom z nich máš svůj byt.

Dům je tichý. Všichni už spí. Vyběhneš tedy schody a vejdeš k sobě do bytu. Všude je tma, ale ty moc dobře víš, kde je lampa a stejně tak i další věci. Je to tvé území. Pot na čele začíná pomalu zasychat a tobě je jasné, že tě dnes moc hodin spánku nečeká.  

Delilah Blair Flanagan

9:06

Zůstaly jste zde pouze vy tři. Z chodby už nic není slyšet. Fernsby se musel vydat kamsi do útrob sanatoria anebo možná někam mimo něj, kdo ví. Anna tě dál tiše a poněkud vyjeveně sleduje, stojíc těsně u stěny, jako by se jí chtěla nechat každou chvíli pohltit. Na rozdíl od dívky se ale žena na lehátku nezdráhá promluvit, ovšem, když zazní tvá odpověď, na moment se rozhostí v místnosti ledové ticho.

„C..co?“ Dostane ze sebe Marlene a střelí po tobě šokovaným pohledem. „Jak zavře? Vy… vy… vy musíte být nějaká jeho pomocnice. Proč by vás zavíral?“ Sklouzne pohledem na tvé oblečení, které je skutečně na hony vzdálené tomu, co má ona sama na sobě, pokud by se to vůbec dalo za oděv označit. „Přece nemůže jen tak… zabít? Přece vy nemůžete jen tak zabít, člověka?“ Šeptá rychle až se jednotlivá slova při té rychlosti přelévají jedno do druhého.

8:12

Ruka zabolí, když se od skříně ozve silná rána, až se její obsah dle poplašeného cinkání zevnitř celý zachvěje. Obě ženy sebou trhnou. Anna uhne pohledem a začne zase žmoulat kus sukně a Marlene jen o něco více zbledne a zjevně jí na moment dojdou slova. Vztek a frustrace naplní tvou mysl, ale nenabízí odpovědi, či ještě lépe řešení. Prostě jen sílí. Cítíš, jak se ti rozbušilo srdce, jako kdyby ty silné emoce přihodily pořádnou dávku uhlí do kotle. V místnosti je na moment zase ticho, až ti tlukot tvého srdce přijde ohlušující.

7:48

Marlene zase trhne popruhy, ale je to celé marné. Pak ještě jednou a znovu. Vzdor v její tváři nahrazuje nezvratné pochopení, které má ale daleko ke smíření. Místo smíření tam totiž nalézáš strach. Všimneš si, že se jí začínají lesknout oči. „Já…. Já nechci… Nechci umřít.“ Hlas se jí chvěje a z koutku oka steče první slza, která za sebou na špinavé kůži nechá vlhkou stopu.

„Prosím… prosím… To nemůžete myslet vážně? Nemůžete…. Nemůžete přeci někoho jen tak zabít?!“ Hledí na tebe s očima doširoka otevřenýma. „Vy.. vy vypadáte jako slušná žena, jistě věřící. Prosím… řekněte mu, ať mě vezmou zpátky. Klidně ať mě vezmou zpátky do té cely. Ať jsem tam sama… nevadí mi to… Nebudu si už stěžovat. Nebudu už dělat problémy. Budu poslouchat. Jeho. Vás. Kohokoliv. Prosím! Já... Já… nechci umřít.“

5:32

Hariel

Rozhlížíš se po ulici, pátrajíc po jakémkoliv zlatém záblesku, který by značil, že se za tebou vrátila. Nikde však nic takového nenalézáš. Nuriel tu nikde není. Dvojice tě dál pozorně poslouchá a žena sem tam mlčky přikývne.

„Nevíme o tom, že by nás tvá společnice pozorovala. Její přítomnost jsme nepocítili. Pokud vás oba vyslali ze Zlatého města, neměla by důvod váhat a ukázat se. Musel to být někdo jiný.“ Na tváři, či v hlase Jehoel není ani teď patrná žádná starost či výraznější emoce, za to Kamael jen nespokojeně semkne rty a rozhlédne se. Jeho oči pátrají po okolí, ale nic nenalézají. Alespoň prozatím.

„Akkad… stavitel, říkáš? Dobře, z toho, co jsi nám pověděl, to vypadá, že jsme zde správně.“ Otočí se Jehoel na Kamaela a ten jen tiše přikývne. Jehoel vzhlédne k věži, která se tyčí vysoko nad vámi a modré oči na okamžik zažhnou zlatou září. „Je tam.“ Hlesne krátce, než skloní pohled opět k tobě. Chvíli na tebe hledí s nečitelným výrazem ve tváři, než opět promluví.

„Harieli, je mi to líto, ale naším úkolem dnes není hledat tvou společnici. Jsou tu naléhavější záležitosti, které vyžadují naši pozornost. Najdi ji a opusťte co nejdříve brány Babylónu. Není tu bezpečno. My se musíme postarat o náš úkol.“ Jehoel na tebe i v této situaci hledí s naprostým klidem, zatímco naproti tomu je na tobě dosti patrné rozrušení ze současné situace.  

„Děkujeme ti za informace Harieli a tvou pomoc.“ Skloní hlavu v děkovném gestu a stejně tak ji skloní krátce i Kamael.
„Měli bychom si pospíšit.“ Šeptně k Jehoel pak Kamael a ta jen přikývne. Oba se bez dalšího otálení otočí a vyrazí směrem ke vstupu do věže.

Dvě zahalené postavy proplouvající davem. Jakmile se od tebe trochu vzdálí, začnou okolní zvuky sílit a procházející lidé se na svých trasách přibližovat stále více místu, kde teď stojíš. Je to jen otázka chvil, než nebudeš chráněn vlivem té mocné dvojice a lidé tě opět začnou vnímat.  

Papíry které umí vypovídat

Verše: Ztráty a nálezy

„Zvládneš letět?“ zeptám se Sarathiel.

Pomůžu jí vylézt z okna a teprve pak ji následuji. Není času nazbyt. Roztáhnu křídla. Znovu ucítím vítr ve vlasech, slepené kapkami vody a krve už nevlají tak divoce ani nespoutaně jako předtím. Držím se blízko Sarathiel, připravena ji zachytit, pokud by se z nevyváženého pádu měl stát ostrý pád. Teď bych nás ve vzduchu stěží udržela obě, avšak při troše štěstí by se mi podařilo ubrzdit náraz. Ostře vydechnu. Do zad se nám opře zahřmění rozpadajícího se kamene. Udělám osudovou chybu a ohlédnu se. Na chrám, v jehož srdci jsem ztratila hned dvě své blízké. Na chrám, který se rozpadá. Nezbyde po něm nic, jenom vzpomínka, trpká jako krev.  

Srovnám se svou společnicí pomyslný krok a gestem zavelím vpřed. Znovu následujeme vůni krve vznášející se ve vzduchu jako zlatavý opar a vedoucí mě za Surielem. Spadl? I kdyby byl zraněný natolik, že by nedoletěl do Zlatého města, cítím až moc krve. Zamračím se. Zamíříme dolů. Zdaleka ne tak rychle jako předtím. Osud Nuriah neznamená, že tu nezbyl nikdo další… Té krve je opravdu příliš.

Surieli…

S prvním úderem srdce mi zlatý pohled přistane na našem zraněném, avšak s druhým se zabodne do anděla opřeného o strom. Co je zač? Ruka mi sklouzne na rukojeť. Je to instinkt, silnější než já, vyhrocený událostmi posledních desítek minut. Stačila by mi sebemenší hrozba, abych tasila, jenomže… dnes už jsem ztratila dost lidí, a tak mnou prosba Sarathiel pohne takřka okamžitě. Tisíckrát bych si mohla říct, že kdyby zaútočit chtěl, už by to udělal, a stejně bych tomu neuvěřila. Pokud je nepřítel, dávám mu nezaměnitelnou příležitost nás sejmout všechny jednou ranou, ale… a je to právě to ale, zašpiněné krví, které mi dovolí klesnout na kolena vedle Suriela a položit mu dlaň na hruď.

„Sarathiel, buď na pozoru,“ vyslovím rozkaz jenom velice tiše. Jako by opravdu mohl zůstat jenom mezi námi, zatímco se mi v ruce objeví vrhací dýka. „Surieli, pokud mě slyšíš… Bojuj. To je rozkaz,“ skloním se k němu, přičemž si ostřím sklouznu po ruce a položím mu ji na ránu.

Nejsem léčitel. Mohla bych teď tisíckrát proklít promarněné příležitosti se v tomhle ohledu zdokonalovat, ale pravdou je, že teď musím udělat hlavně něco. Cokoliv. Nic jiného mi nezbývá. Surielove krev je slabá, jeho život kolísá na samé hraně smrti a nad hladinou ho drží pramálo. Bojuj, zopakuji v duchu. Drž se toho tenoulinkého provázku, který tě vyvede zpátky na světlo. Nepouštěj se. Nenech mě ztratit i tebe, Surieli. Prosím… Zhluboka se nadechnu. V očích mi probleskne krvavě rudá, zatímco se zlato proudící mi v žilách začne přelévat do těch Surielových. Je silný. Bože, nikdy jsem o tom neměla důvod pochybovat, takže mi snad bude stačit mu jenom dodat síly. Prohřát jeho tělo vlastním teplem, rozhýbat krev v žilách a hlavně – hlavně udělat aspoň něco.

No tak.

Neumírej…