Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Ukolébavka v temnotě Delilah Blair Flanagan „Já vím, kdo je váš otec.“ Otočí se ve dveřích Sturges a sjede tě hodnotícím pohledem. Několik chvil je patrné, jak o něčem přemýšlí. Uběhne několik vteřin ticha, kdy z tebe nespouští pohled, než pak jen nespokojeně mlaskne a zavře před tebou dveře bez jakéhokoliv dalšího slova. Odpovědí ti jsou jen jeho vzdalující se kroky.
Postel pod tvou vahou zavrže. Je tvrdá, mnohem tvrdší než ta, na které si spala poslední týden. Je skoro až s podivem, že si v něčem takovém mohla žít tak dlouho. Asi bude něco pravdy na tom, že na lepší se zvyká lehce, ale na horší… Ze tmy jakoby vystupovaly obrysy tváří těch dvou žen, které si dnes nejspíš zachránila před bolestivým osudem, přesto jsou tu i další otázky, které vrhají na celé tohle sebeobětování i jiný pohled. Teď už zbývá jen víra v to, že takto to mělo být.
Přitáhneš nohy k roztřesenému tělu a schoulíš se, udržujíc si aspoň tu trochu tělesného tepla, kterou můžeš. Z hrdla se nese táhlá, tklivá melodie. Ta, kterou tak dobře znáš, ačkoliv si ji vlastně nikdy nezpívala, alespoň ne v tomto životě. Skoro jako by si viděla, jak kladeš prsty na tvé piano. Tam doma. Tam v Zahradách.
Jeden tón střídá druhý.
Druhý střídá třetí. A..
Verše: Dávné začátky Dumah
Do not judge by appearances, but judge with right judgment.
…Třetí střídá čtvrtý.
Stojíš a tiše si broukáš. Kolem tebe se tyčí vzdušná architektura Zlatého města. Před tebou je několik schodů vedoucích do arény, kde si stejně jako jiní už několikrát pozvedla svou zbraň při tréninku. Lehký vánek si pohrává s prachem, kterým víří u země a sem tam se nějaké zrníčko zaleskne ve všudypřítomné zlaté záři.
Víš , že dnes jde o hodně. Byla si zde povolána stejně jako několik dalších z vašich řad, aby otestovali své schopnosti a byli dle toho vybráni do příslušných jednotek. Dnes si volí své spolubojovníky jeden z generálů. Osobně ho neznáš, ale jméno už si zaslechla. Kamael. Říká se o něm, že je dosti náročný a naproti svému vnitřnímu ohni dost chladný. Posledně si prý nikoho nevybral, a to tu byly osoby i jako Zerachiel, či Ramiel.
Ozve se zvuk zvonu, který tě vyzve ke vstupu do arény. Na jedné ze stran vidíš stát dva muže. Nejsou na ochozu určeném pro diváky, ale dole v písku s tebou. Vypadá to, že se o něčem přátelsky baví.
Jeden má rudé dlouhé vlasy, které mu spadají po odlehčené zlato černé zbroji. Oči má živé, ale s chladným výrazem v neměnné tváři. Naproti němu stojí druhý muž. Světlé, až bílé vlasy se mu vlní na zlaté zdobné zbroji a na čele má jemné linie zlatého tetování, které se táhne až na nos. Na rozdíl od svého společníka mu ale na rtech hraje vlídný úsměv. Je z něj cítit moc, ačkoliv na první pohled vypadá jako každý jiný zde v Zlatém městě. Oba mužové jsou zde ve svých podobách bez křídel.
„Skvělé, Dumah, že?“ Otočí se na tebe světlovlasý muž a vlídně ti pokyne, aby ses k nim připojila.
„Jsem rád, že tě tu můžeme přivítat, sestro. Především ti děkujeme, že jsi dnes tu.“ Skloní elegantně hlavu a podívá se úkosem na Kamaela, který si tě měří hodnotícím pohledem, aniž by cokoliv říkal. „Že? Kamaeli?“ Otočí se na rudovlasého muže a povytáhne obočí, až se jeho tetování na čele zablesknou.
„Ehm, jistě, Lucifere... Děkujeme.“ Otočí se na tebe Kamael a skolní ostře hlavu. Lucifer, ano jeho jméno znáš. Jeden z těch pár vybraných, kteří jsou Bohu nejblíže. Jeden z prvního Kůru.
„Musíš omluvit mého přítele. Na první pohled může působit dosti nepřístupně, ale…“
„Lucifere, myslím, že tohle zvládnu.“ Položí Kamael ruku Luciferovi na rameno a pohlédne zpátky na tebe. Lucifer jen zvedne ruce a s pobaveným úsměvem udělá krok vzad. „Takže, dnes už tu bylo šest kandidátů. Nikoho jsme ještě nevybrali. Proč si myslíš, že zrovna ty jsi ta vhodná, Dumah?“ Opět na sobě cítíš jeho pronikavý pohled, zatímco Lucifer za ním jen tiše povzdechne, ale nevkládá se už do toho. Lucifer 
| ||
| |||
 | … probuzení…
Zase si jednou připadám, že já nejsem já. Cizíma očima pozoruji svět, jak ho neznám. V korunách pralesních stromů šelestí vítr, na větvích se houpou liány a pod prsty mi… krvácí muž, na kterém mi očividně záleží. Musím ho zachránit, prostě musím, protože odmítám připsat na ten osudný seznam těch, které jsem dnes ztratila, další jméno. Jakkoliv se snažím odvrátit od bolesti spalující mou duši a soustředit se na další krok, budu se jí však muset jednoho dne postavit. Tedy ne já, ta žena. Zerachiel. Jak zvláštní je to sen, jak živý… Málem bych uvěřila, že je skutečný, ale to by zároveň nesměl být tak neskutečný. Cítím pohyb krve, jako bych jí mohla poručit mávnutím proutku a ona uposlechla. Cítím toho spoustu. Zlatavou vůni ve vzduchu, navlhlou hlínu pod koleny, chlad noci na kůži a… bolest. Tolik bolesti.
Hlas naší společnice nás přinutí zvednout hlavu a podívat se… přímo… na něj. Zarazím se. Vždyť já ty oči znám. Mohla bych si tisíckrát opakovat, že je to sen a nic víc, ale tahle chvíle se mi zaryje hluboko do srdce.
Já tě… znám.
***
A pak je všechno jinak. V nose mě šimrá štiplavý kouř, v očích mě pálí neprolité slzy. Ležím zkroucená na zemi, šaty mám zašpiněné černým popelem a na několika místech potrhané a vlasy zdivočelé. Když se pokusím pohnout, ostře vydechnu. Jsem… naživu. Na úlevu je ještě brzy, teď se celá zachvěji bolestí a hrůzou, načež se přes rudý závoj rozhlédnu po – rozžhavených troskách vzducholodě. Měli bychom být mrtví. Oba.
Trhnu sebou, když na mě vévoda promluví. Spíše instinktivně, než abych věděla, co dělám, nebo dělat mám, položím vévodovi dlaně na ramena, aby nepropadal pomýlené potřebě se napřímit. Neměl by se hýbat, vždyť… vždyť krvácí! Cítím to. Tu zvláštně povědomou vůni. Zdá se mi to. Musí se mi to zdát, protože to není možné. Prostě to není možné!
„Já,“ slyším se roztřeseně odpovědět a snad mi tahle chvíle připadá ještě více neskutečná než sen o Zerachiel, „jsem… jsem v pořádku, ano. Aspoň myslím. Jste…“
… vy? Nezeptám se, jenom očima sklouznu z jeho tváře na rychle rudnoucí košili. Pootevřu rty a pak je zase zavřu. Musela jsem se zbláznit, že to vůbec zvažuji. Nebo jsem jenom vdechla moc kouře. I já zavřu oči a pokusím se – Ani nevím. Zerachiel dokázala pohnout krví tak snadno, já ani nevím, kde začít, a tak se zhluboka nadechnu té prazvláštní vůně ve vzduchu a zatáhnu za rudý provázek, jako by to byla nitka na šatech. Musím… zastavit krvácení, tolik je mi jasné. Opravdu věřím, že bych něco takového mohla dokázat? Sama nevím. Nic nevím. Hlava mi třeští, v uších mi zní praskání ohně a trosky dopadající na horkou zem… a srdce tluče tak rychle, tak rychle, až mám pocit, že ho slyším tlouct dvakrát. | ||
| |||
 | Zpátky domů Příjemně zadýchaná doběhnu až ke dveřím do domu ve kterém bydlím. Dotknu se jich, protáhnu ruce za zády a vyběhnu poslední úsek po schodech. Možná jsem trochu hlučnější, ale nájemníci ve vedlejších bytech na to nijak narážet nebudou. To jsme si vyjasnili už dávno. Já se nebudu navážet do nich a oni zase do mě. Tak zní naše dohoda. Můj pokoj je skromný. Možná bych si mohla dovolit o trochu lepší postel, ale to je tak všechno. Víc nábytku se mi sem stejně nevejde a já už si tak nějak zvykla. Příliš mnoho přepychu by mě mohlo udělat změkčilou a o to nestojím. Navíc stejně většinu peněz co dostanu za zápasy nebo od Fiska vrazím do něčeho co je daleko příjemnější než je podnožka u křesla. Nechám zhasnuto. Olej je drahý a je zbytečné jim plýtvat. Sice světla z ulice je málo, ale znám to tu tak dobře, že to zvládnu i po paměti. Dojdu ke stolku a vezmu si krajíc oschlého chleba. Sednu si na postel a zatím co ho žvýkám si sundám boty. Ještě několik posledních soust, které spláchnu zbytky pálenky a oblečená se natáhnu na proleželou matraci. Složím ruce pod hlavou a zavřu oči. Několik hodin spánku se mi snad podaří urvat než budu muset zpátky do arény. | ||
| |||
 | Pocítil jsem náhlou potřebu rozšířit si kvalifikaci o anděla strážného... Že by si občas příliš opatrná Nuriel našla důvod se skrývat, o tom vůbec nepochybuju, ale vhazovat to do pléna či jakkoli to rozebírat smysl nedává. Stejně si víc myslím, že i tak by ji objevili - ale to bych před ní neřekl. Zakládá si na svých schopnostech stejně jako já jsem svou myslí obrácený ke svým... a kdo ví. Třeba by byla šikovnější, než si všichni tři myslíme. Ale buď je blízko a pak se mi brzy ukáže a nemusím si dělat starosti, nebo... co Jehoel myslí tím 'je tam'!? "Rozumím..." řeknu, protože jakkoli celé moje já přetéká otázkami a je mi skoro fyzickým utrpením je nevyslovit a přímo hned a teď spolknout, zdržovat ty dva nemohu a nesmím a vlastně ani nechci. Potíže tak velké, aby stály za přítomnost tak vysoce postavených andělů, dalece přesahují mé skromné dvoukřídlé já i úkol, který mohu snadno splnit zítra a nebo pozítří. Samozřejmě: věci už nikdy nejsou stejné, když se odestanou v jiný čas, než měly. Ale možná budou lepší a beztak jsme všichni vedeni Jeho vůlí. "Snad jsem byl skutečně co platný." A třeba byl a opravdu jsme se měli potkat, a údajný omyl mé přítomnosti je dovedl na správné místo, jak to mělo být. "Děkuji za vaši laskavost, a Bůh s vámi... Jeoel, Kamaeli." Pozdrav a uctivá úklona a slova, jako bych se loučil, ale přesto nevyhnutelně, jakmile jen trochu poodejdou a Nuriel se vzápětí neobjeví plná výčitek, s jakou důvěrou jsem jim po jejím varování vyšel vstříc - jako bych měl na výběr - vyrazím za nimi. Pokyn jsem přeci dostal jasný - najít ji! Ne že bych ho po všech těch novinkách potřeboval slyšet. Ale když není tady, je tam, přesně tam, kam ti dva míří. Dovedou mě k ní. A potom více než ochodně poslechnu i tu druhou část, tedy opustit brány Babylónu. To půjde určitě snadno, protože plést se do něčeho, do čeho nám nemá nic být...? Já? ... a protože tu Nuriel není a moje myšlenky neposlouchá, i té ošklivé odpovědi na otázku ve skutečnosti zcela řečnickou jsem ušetřený. Protože já se do ničeho plést nechci. Opravdu. Už vůbec ne do věcí, které mnohakřídlá považuje za nebezpečné a kde se možná bude bojovat. Jen chci zpátky k sobě svou věrnou Nuriel... Moment, ale nechystají se mi doufám zabít Akkaba? Takový mozek se objeví jednou za pár generací! | ||
| |||
 | Welcome darkness Uhnu pohledem a už se po Marlene ani nepodívám. Nemá mi za co děkovat. Nestojím o to. Ozve se opět zvuk odemykání zámku a dovnitř přichází otec Fernsby. Napětím málem ani nedýchám, přikrčeně jej sleduji a čekám na verdikt. Jediný pohled a jsem odsouzena. Stáhne se mi žaludek a v hlavě mám na okamžik úplně prázdno, bílo, jako při volném pádu. "Ne... Potřebuji ještě chvíli, ještě několik minut, já... Nevím, jak přesně to dělám, deset minut bylo málo..." vyhrknu naléhavě, zoufale. Pozdě. Není už nic, co bych mohla udělat, jak to odčinit. Fensby mi žádnou další šanci nedává, když zavolá Sturgese. A já už moc dobře vím, kam mě odvede. Nechci s ním jí. Bráním se. Musí mě táhnout chodbou se zkroucenýma rukama jako nějakého zločince. Chodba, která se mi předtím zdála nekonečná nyní působí přesně opačně. Blížíme se ke dveřím, které už dobře znám a já tam… Bože, já tam nechci. Protože tentokrát to nebude týden, ne. Bude to celá věčnost. Bude to celý život. Bude to… Pohlédnu na Sturgese zarudlýma uslzenýma očima. „Prosím… Nenechávejte mě tu… Dejte vědět mému otci… Prosím, odmění se vám, on, já, dám vám, co chcete… Doherty vždy platí své dluhy,“hlesnu k němu, drmolím, skrze knedlík v krku se mi špatně mluví. Je to moje jediná šance. Sturges je moje jediná šance. Sotva se za ním zavřou dveře, ztěžka dosednu zpátky na postel. Tvrdou tenkou matraci. Kovová konstrukce pode mnou zavrzá a místnost utone ve tmě a tichu. Nepláču. Slzy mě pálí v očích, ale nejde to. Místo toho jen zírám před sebe. Ani nevím, jak dlouho. Není tu ani konvice, ani deka. Není tu nic. Jen já. Myslím na Marlene a Annu, ale jen chvíli. Udělala jsem správně? Co bylo správně? Chránit cizí život za cenu svého? Polknu. Musím si říkat, že ano, jinak... Jinak to celé bylo zbytečné. Nakonec se na posteli schoulím do klubíčka a obejmu se. Plačtivě si broukám tu melodii v marné naději, že ukolébá ke spánku aspoň mě. | ||
| |||
| Poslední minuty Delilah Blair Flanagan 5:01
Marlene s sebou trhne, když ji okřikneš a spolkne další prosbu, která se jí drala na jazyk. Místo toho její sevřené hrdlo vydá jen přerývavý vzlyk a z očí se jí skutálí další slzy. Zůstáváš stát. Rozpolcená. Dumah… ta neměla problém s tím vzít lidský život, ale ta tu teď nestojí. Ne, tak docela. Je tu Delilah a ta je někým jiným.
4:13
Vzlyky Marlene se začaly uklidňovat, přesto tě stále se strachem v očích sledovala. Pořád sis to mohla rozmyslet. Pořád ještě byl čas.
2:36
Anna zakašlala a podívala se na tebe. Otevřela ústa, jako kdyby chtěla něco říct… a pak je zase zavřela. To se opakovalo po chvíli ještě jednou, ale nikdy z nich nevyšla ani hláska.
1:02
Anna ti přestala věnovat pozornost. Místo toho byl její pohled většinu času zabodnutý do země a chvílemi střelil krátce ke dveřím. Byly v něm patrné jasné obavy.
0:14
„Já… děkuji.“ Dostala ze sebe Marlene a upřela na tebe lesklé uslzené oči, ve kterých se místo strachu zračil naprosto upřímný vděk.
0:01
Dveře se otevřely. Dovnitř vešel Fernsby.
„Promiňte, že jdu tak brzy.“ Pronesl viditelně v povznesené náladě ještě před tím, než se rozhlédl. Zvedl hlavu a jeho oči klouzaly po místnosti. Po ubrečené Marlene, zaražené Anně až nakonec zabloudily k tobě. S každou vteřinou jeho výraz tvrdnul a úsměv mizel ze rtů. „Hmmm….“ Zavřel oči a stiskl pevně rty, viditelně nepotěšený tím, co tu viděl. Pak se otočil na tebe s pohledem chladným tak, až ti z něj přejel mráz po zádech. Chvíli tě tak sledoval, zjevně ponořený v myšlenkách, než naklonil hlavu na stranu a promluvil.
„Dobře, vybrala jste si.“
Zazněla jen tahle čtyři slova, než zavolal. „Sturgesi… odveďte ji zpátky. Tam, kam patří.“ V jeho hlase nebyl patrný vztek, zklamání, vlastně žádné emoce. Stejně jako jeho pohled, byl ledově chladný. Do místnosti vešel Sturges, který se váhavě rozhlédl kolem, než k tobě došel, aby ti ukázal ke dveřím a případně tě vyvedl silou. Fernsby ti nevěnoval ani už vteřinu svého pohledu ani pozornosti. Byla si vyvedena z pitevny a nechala dvě ženy i Fernsbyho za sebou.
Opět si šla známou cestou, bohužel tou, kterou si znala ze svých prvních dní zde. Opuštěná vlhká cela už na tebe čekala. Za dobu tvé nepřítomnosti se prakticky nic nezměnilo. Snad ti jen tentokrát chyběla deka. „Hmm…“ Zamyšleně se na tebe podíval Sturges, když tě strčil do místnosti. „Neměla jste ho tak naštvat.“ Promluví na tebe tiše a ohlédne se, jakoby se bál, aby ho někdo neslyšel. Je to poprvé po více než týdnu, co na tebe přímo promluvil. V jeho očích je patrné, že mu celá tato situace není příjemná. Už tehdy v pitevně uhýbal pohledem od Fernsbyho, kdykoliv jen mohl, jako by tušil, že z toho budou problémy.
Jsi zpět. Sama ve tmě a tichu.
| ||
| |||
| Kus papíru Jacob White Opatrně nahlédneš do malého sejfu. Očekáváš jen to nejhorší, ale naštěstí pro tebe zde žádná past nečeká a pokud čekala, musel se o ni postarat ten, který ho otevřel před tebou. Sejf vypadá na první pohled prázdný. Přesto je v něm něco… jako kdyby si z něj něco cítil. Nějaký zápach? Vůni? Těžko říci. Je to něco, co je ti povědomé, asi jako vůně oblíbeného koláče z dětství, nebo pach spáleného střelného prachu z fronty. Snaží se ti to kdesi vzadu v hlavě sepnout vzpomínky, které tam nemáš. Ať už je to cokoliv, příliš z toho nevyčteš. Sejf je prázdný a můžeš se jen domýšlet, jestli by to taky bylo i v případě, že by ses nezastavil za Elizou u Rudého lva. Tak jako tak, je to k vzteku.
Otočíš se k oknu, aby si zkusil najít alespoň nějaké stopy, které tu zloděj mohl po sobě zanechat, když v tom si všimneš, že pod botou ti něco lehce zašustilo. Částečně pod střapci koberce a teď pod tvou botou byl malý kus papíru. Když ho zvedneš, uvidíš, že to vypadá jako kus stránky z nějakého sešitu. Dle roztřepených okrajů na jedné ze stran byla evidentně vytržená, ale zase poté úhledně přeložená. Muselo to být někde založené a vypadnout… Odkud? Pohled ti padne na sejf, který je prakticky přímo nad místem, kde si ji našel. Na stránce j
Subjekt 1 A. Ackerby
Když prohlédneš místnost nenacházíš žádné stopy po vniknutí. Ten někdo musel být opravdu dobrý anebo mít klíč. Šuplíky ani stůl v sobě neskrývají žádné tajné schránky. Snad jen najdeš v jednom ze šuplíků zdobenou pistoli. Za pár obrazy se ti pak ještě podaří najít dvojici víceméně stejných sejfů jako ten otevřený a ještě jeden větší, ale ty jsou všechny zamčené a kombinaci k nim neznáš.
| ||
| |||
| Mlčeti zlato Slova Marlene zůstanou bez mé odpovědi. Já. Fernbyho pomocnice. Neměla jsem to říkat, neměla jsem to před ní zmiňovat. Má pravdu, jak bych mohla jen tak zabít člověka? Kéž by věděla... Ne, kéž bych já věděla. Čas nemilosrdně běží. Tik tak. Tik tak. Kolik mi ho zbývá? Záleží na tom vůbec? Nevím, co mám dělat a skrze rudý opar rozrušení, zlosti, strachu se mi nedaří protlačit jedinou myšlenku. Jediný nápad. Nic. Ruka bolí, ale ani bolest nepřináší kýžené odpovědi. Potřásám v ní vzduchem, zatímco bojuji s nutkáním to zopakovat. Jednou. Dvakrát. Tak dlouho, dokud už nic neucítím. | ||
| |||
| Verše: Udělat co se dá Zerachiel Anděl opřený o strom nevypadá, že by na vaši přítomnost jakkoliv reagoval. Nepohnul se. Stejně tak ale Suriel, jehož stav ihned přitáhl tvou pozornost. Tvá dlaň spočine na Surielově prakticky nehybné hrudi kryté zbrojí. Je těžké rozpoznat, zda dýchá, ale ty se nepotřebuješ uchylovat k takovým metodám. Moc dobře vnímáš, zda krev v těle ještě proudí, nebo zda už je konec.
„…Rozumím.“ Šeptne Sarathiel a postaví se mezi tebe a nehybného anděla u stromu. Nakloníš se k Surielovi, který leží nehnutě. Jeho tvář se nepohne ani po tvém rozkazu, ačkoliv sis dovedla živě představit jeho reakci na podobná slova. Znala si ho moc dobře. Zlatá čepel přejede po tvé kůži a zanechá za sebou kromě bolesti také rudou stopu. Tvá krev se pohne, tenká linka se spojí s tou Surielovou. Je to pro tebe nezvyklá práce, vyžadující značné soustředění a preciznost. Nejsi léčitelem, ale snažíš se udělat v této situaci alespoň něco.
Soustředíš se. Svět kolem se začíná rozmazávat, jak se tvá plná pozornost upíná na usměrnění krve. Je to náročné, cítíš to na sobě, ale nemůžeš to vzdát.
„Ty… ani se nehni. Kdo jsi?“ Slyšíš hlas Sarathiel, který tě přeci jen přinutí zvednout hlavu. Ten anděl opřený o strom se musel probrat a podíval se na vás. Světlé zvlněné vlasy lemují obličej, který je ti povědomý. Známé oči se na tebe upínají. Ano… znáš ho… Je to….
Vedle sebe uslyšíš těžký nádech….
☩
… následovaný zakašláním. Uvědomuješ si, že ležíš. Tvé honosné šaty jsou pomuchlané a někde potrhané. Rozcuchané rudé vlasy ti padají do očí. Z pár místech na těle vnímáš tupou bolest, ale není to nic omračujícího. Ležíš uprostřed sutin, které byly dříve honosným interiérem Essingtonovy vzducholodi. Teď už svou honosnost značně pozbyly. Když se rozhlédneš kolem, vidíš, že z ní moc nebylo. Kolem tebe plápolají ohořelé kusy a plameny hladově stravují zbytky exotických dřev. Rudá záře je všude kolem tebe, ale přesto si všimneš, že kolem tebe je zvláštně potemnělý okruh zhruba tří metrů, kam se oheň nerozšiřuje. Tedy nejenom kolem tebe. Vévoda se opírá o roh pohovky nad tebou.
„Jste… v pořádku?“ Zeptá se se soustředěným výrazem a pokusí se narovnat, ale pak se opět rozkašle a těžce se posadí, opírajíc se zády o roh pohovky. Ve vzduchu je cítit krev. Všimneš si, že mu její stopy zůstaly na rukou. „Dejte… mi chvíli.“ Vydechne a zavře unaveně oči, zatímco ty si můžeš všimnout, že je ve tváři pobledlý a košile pod drahým oblekem se začíná barvit rudou barvou. Z dálky jsou slyšet zvuky požárních vozů a zpoza kruhu kolem vás zase hučení plamenů.
| ||
| |||
| Zpátky domů Phelia Boulder „Díky.“ Kývne vděčně Jack a poté, co dokouříte se s tebou rozloučí, než vyrazíš opět do ulic Jeruzaléma. Cítíš na sobě Jackův pohled, než zajdeš za roh a ztratíš se mu z dohledu. Jeruzalém je v tuto pozdní noční hodinu skutečně klidný, dokonce i tady v Industriální čtvrti už začíná pouliční ruch utichat a sem tam na ulici narazíš na pár nocí potulujících se postav. Vypadá to ale, že i když se pár tváří k tobě pod světlem pouličních lamp stočí, raději se ti zase rychle klidí z cesty.
V hlavě se ti honí teorie o tom, co by Fisk mohl chtít, ale pro teď na ně nemáš žádné odpovědi. Bude třeba počkat až na to, s čím přijde Fisk sám. Rozběhneš se ulicí a tvoje zvuky tvých rychlých kroků se odrazí od stěn domů. Utíkáš a nabíráš studený noční vzduch do plic. Je to osvobozující pocit. Ano, je to cvičení, ale přináší to s sebou také pocit volnosti. Proběhneš několik ulic, než dorazíš k jednomu z domů v zapadlé části Industriální čtvrti, od kterého máš však v kapse klíč. Odemkneš vstupní dveře, na kterých už zbývá jen pár šupinek oprýskané červené barvy a vstoupíš dovnitř. Táhne se před tebou schodiště, které vede do čtyř pater. V jednom z nich máš svůj byt.
Dům je tichý. Všichni už spí. Vyběhneš tedy schody a vejdeš k sobě do bytu. Všude je tma, ale ty moc dobře víš, kde je lampa a stejně tak i další věci. Je to tvé území. Pot na čele začíná pomalu zasychat a tobě je jasné, že tě dnes moc hodin spánku nečeká.
| ||
