Andor.cz - Dračí doupě online

Phelia Boulder

Muž zjevně znervózní, když na něj prakticky nepromluvíš, ale tím spíše se nesnaží cokoliv dál dodávat. Počká dole na tebe a pak společně vyrazíte k Ezrově aréně. Kráčíš svižným krokem a všímáš si, že tvůj doprovod má co dělat, aby ti stačil. Sice už nedorazíš na čas, ale tak alespoň nenecháš Ezru moc dlouho čekat. Víš moc dobře, že není zrovna jedním z nejtrpělivějších.

Ulice už ráno žijí svým životem. Oproti tomu nočnímu je to přeci jen poklidnější. Méně zápachu alkoholu a zvratků a více vůně čerstvě upečeného pečiva. Má to něco do sebe. Asi po půl hodině dorazíte k Ezrově aréně. Tedy aréně. Zvenku to tak nepůsobí. Je to budova starého tržiště. Klenutá střecha a oprýskané, dříve zdobené zdi. Tvůj doprovod tě vede stranou do jednoho z menších vchodů.

Vejdete dovnitř a před tebou je známá chodba, na jejíž straně jsou jedna dveře vedoucí k Ezrovi. Zaklepete a pak se ozve prosté a strohé. „Dále.“

Do místnosti vstoupíš tentokrát sama. Dveře se za tebou okamžitě zavřou. Ezra sedí za stolem, na kterém je otevřená velká kniha, jejíž listy jsou hustě popsané změtí čísel a písmen.

„Boulder… Popřál bych ti dobré ráno, ale na to už je trochu pozdě.“ Ušklíbne se Ezra na přivítanou. Jeho tvář je ostře řezaná a hledí z ní na tebe nesmlouvavé, šedé oči. Tmavé, krátce střižené vlasy má sčesané dozadu a na bradě má krátce upravený vous a knír.

Ezra

Vera De Lacey

Požárník tě vede jistě. Když klopýtneš, je ti pevnou oporou, avšak to i tehdy, když se snažíš alespoň trochu zdržet vás postup, protože se od vévody neustále vzdalujete. Muž tě však vede nekompromisně dál. „Uklidněte se lady. Prosím. Musím vás odtud dostat.“ Sevře tě ještě víc a místo opory tě teď už z hořící oblasti spíše vyvádí silou. Nejsi mu však rovnocenným oponentem. Cítíš, jak se rudé nitky napínají, až… prasknou.

Muž tě konečně vyvede na čerstvý vzduch mimo oblaka dýmu a ty se můžeš zhluboka nadechnout. I tak ale cítíš pálení v podrážděném krku a plicích a dělá ti problém potlačit kašel. Teď konečně vydíš to peklo, z kterého tě zachránili. Vzducholoď spadla na rozhraní jedné ze zahrad a ulice. Nedopadla tak na žádné budovy a oheň se tak neměl pořádně kde šířit. I tak ale hořící trosky osvětlující noční nebe vypadají doslova pekelně. Stále jste ještě byli nad Zahradami, ale dopadnout někam do hustěji osídlené čtvrti, je ti jasné, že by měli požárníci mnohem více práce.

Ve tvém okolí je ruch. Na místo se sjíždějí požární vozy tažené koňmi a také si všimneš několika, které musejí patřit nemocnici. V ten moment vyjde z dýmu také dvojice nesoucí nosítka s vévodou, který na nich nehybně leží. Zamíří k jednomu z vozů s křížem na straně. Požárník, který tě z plamenů vyvedl tě už pustil a jen se na tebe krátce pátravě podívá, než mávne na zdravotníky, kteří právě vystoupili z vozu, ke kterému nesou vévodu. „Vezměte ji s ním.“

A tak jsi společně s vévodou urychleně naložena do poměrně prostorného vozu, taženého čtyřspřežím. Vévoda má zavřené oči a v obličeji je bílý. Dvojice mužů, nejspíše lékařů, se věnuje především jemu. Tebe jen krátce prohlédli, než naznali, že nejsi ta, co tu potřebuje urychlenou pomoc, na rozdíl od vévody, a tak tě se vší slušností usadili stranou, aby ses jim nepletla do práce.

Kočár sebou trhne a vyrazíte. Vůz jede rychle a netrvá to dlouho, než zastavíte. Nemocnice nemohla být příliš daleko. Jakmile zastavíte, otevřou se dveře vozu a za nimi už čekají sestry s pojízdným lehátkem, na které vévodu opatrně, ale urychleně naloží a začnou odvážet do nemocnice.

Poznáváš to zde. Nemocnice Svatého Benedikta. Nejlepší nemocnice v Novém Jeruzalémě.

Dumah

♬♬♬♬♬

„Ano, už jsem o nich nemálo slyšel. Dumah, tichá smrt, že?“ Sleduje tě, ale místo jisté rezervovanosti, kterou tvé talenty vzbuzují u některých z obyvatel Zlatého města, vidíš v jeho očích zvědavost. Pak jeho výraz opět ztvrdne, když zmíníš, že se tu nehodláš, jakkoliv vychvalovat. Je těžké říci, jestli to byla správná odpověď. Pak se ale koutek jeho rtů povytáhne do nepatrného, křivého úsměvu. „Rozumné. Dobře tedy. Brzy je budeš moci předvést, Dumah.“ Pohlédne na druhou stranu arény, kde se už blíží další postava. Je to žena. Dva páry plavých křídel jsou opatřené zdobenou zbrojí. Kaštanové vlasy má na pár místech spletené do copů, převázaných provázky a kovovými sponami. Na částech odhalené kůže na rukou a nohou se jí táhnou spletitá tetování. V podpaží nese helmu s vykovanou tváří a křídly po stranách. Žádnou zbraň u sebe viditelně však nemá.

„Adriel, že? Děkujeme, že si se rozhodla zúčastnit.“ Otočí se na ni Lucifer a stejně tak jako u tvého příchodu krátce skloní hlavu. „Ano, děkujeme.“ Přidá se automaticky Kamael a ty začínáš mít pocit, že už to musí mít naučené.

„Potěšení je na mé straně.“ Usměje se Adriel široce a energický pohled stočí na tebe, měříc si tě. „Takže tohle je můj oponent?“ Otočí se zpátky na dvojici mužů s patrnou netrpělivostí a nadšením v hlase.

„Hmm, ne tak docela.“ Zavrtí Kamael neznatelně hlavou. „Alespoň zatím ne.“

„Tenhle test bude probíhat v lidských podobách, takže vás poprosím…“ Kamael počká, až tak učiníte a pak pokračuje. „Vaším úkolem bude přinést zlaté kopí, které se nedopatřením dostalo mezi smrtelníky. To, jak to provedete, nechám už na vás. Donést ho však může pouze jedna.“

„Zlaté kopí? Dobře… ale… Myslela jsem, že to proběhne zde?“ Rozhlédne se Adriel kolem vás po aréně, kde není po kopí, natož smrtelnících ani stopy.

„Ale ano, proběhne. To je na tom to nejlepší. Jestli dovolíte, sestry.“ Udělá krok dopředu Lucifer a zvedne ruku nejdříve k Adriel. Ukazováčkem se dotkne jejího čela, načež místo dotyku krátce zlatě zazáří, než se otočí k tobě. „Dumah?“ Usměje se, natáhne ruku k tvému čelu a pak se jej lehce dotkne. Ucítíš vlnu tepla a zlatý záblesk, který před tím u Adriel působil jen jako světlo svíčky, teď zableskne plnou intenzitou. Ještě v posledním okamžiku vidíš, jak se jindy vážný Kamael spokojeně usměje, než svět kolem tebe pohltí oslňující záře.

Zlatá záře ustane a najednou nestojíš v aréně Zlatého města, ale uprostřed sněhem zasypané krajiny. Jsi tu sama. Adriel nikde nevidíš. Nohy se ti boří do závěje a na kůži cítíš mrazivý vítr. Sněhová planina je obehnána v dálce vysokým pohořím, na jehož úpatí si všimneš neznámých rozvalin, kolem kterých je rozestavěno množství stanů. Slunce svítí zpoza vrcholků hor a sněhové vločky se tiše snášejí všude kolem vás. Na okamžik se od úpatí hory něco zlatě zaleskne, než se vše vrátí do své zdánlivě idylické harmonie.

Adriel

Jacob White

Hodiny se přehoupnou přes čtvrtou hodinu ranní. Drápy rozdrásaná hruď se stále ozývá, ačkoliv si ji schoval pod kabát, aby nebyly krvavé šrámy všem hned na očích. Přesto tobě se na ně nedaří zapomenout. Nepříjemně pálí a tepe v nich bolest. Náročnost dnešního večera se už začíná podepisovat i na tobě a rychlosti tvých reakcí. Přesto pokračuješ.

Vydáš se k části sídla, která je vyhrazená pro služebnictvo. Vzhledem k pozdní večerní hodině by se dalo očekávat, že většina spí, ale najdou se i tací, které dnešní události a přítomnost policie v domě rozrušily natolik, že ti otevřeli hned po zaklepání. Podezíravé pohledy se mění ve směsici strachu a nejistoty, když jim ukážeš svůj odznak. Jak ale zjišťuješ, vyšší rodinné služebnictvo je těžké zlomit. Ne nadarmo se říká, že služební jsou takoví rodinní důvěrníci a co se stane za zdmi sídel, ve kterých slouží, to tam také ponechají. Majordomus kolem tématu obratně a se vší slušností krouží, ale když se ptáš na jakékoliv Kenworthyho hosty a nebo spolupracovníky, odpovídá jednoduchým.

„Omlouvám se pane, ale nepamatuji si. Ta jména neznám. Je mi to líto, ale nemůžu vám pomoci pane.“ Nevypadá to, že by si z něj byl schopen dostat něco více i se svým odznakem. Věrní sluhové jsou k nezaplacení a Kenworthy asi zrovna u něj na platu nešetřil, nebo bůh ví, co za touto loajálností bylo.

Nakonec se ti poštěstí u jedné z mladších služek.

„Ehm, ano, pana Webera jsem zde vídávala. Chodil za panem Kenworthym přímo do jeho kanceláře. Vždy pouze on. Nikdy se tu nezdržel na večeři, nebo jinak. Vypadalo to… čistě pracovně. Naposledy tu byl asi před dvěma dny. Moc dlouho se nezdržel. Jen asi… čtvrt hodiny.“ Hleděla na tebe vyjukaně s kruhy pod očima. Určitě byla jedna z těch, kteří dnes oči nezamhouřili.

„A… je pravda, že je roztrhalo nějaké divoké zvíře? Slyšela jsem… slyšela jsem, že to bylo hrozné! Tolik krve! A ty nebohé děti!“ Hledí na tebe s očekáváním a nelze si nevšimnout jisté fascinace v hlase.  

Nic nedává smysl,
dokonce ani já sama sobě
nedávám smysl.  

„Budete v pořádku,“ řeknu.

Na okamžik sklopím hlavu. Ne, tohle mi nepřísluší… Který muž, natož vévoda, by se nechal utěšovat venkovskou holkou? Pokud mě Philip něco naučil, tak to, že mužská pýcha nezná mezí, dokonce ani ve chvílích, jako je tato. Možná bych měla předstírat, že v pořádku opravdu je, ale místo toho dál svírám jeho ramena. Pod pevně zavřenými víčky se mi míhají odlesky rudé a zlaté, v nose mě šimrá vůně krve, zvláštně nazlátlá, povědomá a vůbec ne nepříjemná, skoro jako bych pořád snila. Tlukot srdcí zpomaluje; jeho zvuk se proplétá, až splyne do jednoho. Buch, buch, buch. Cítím, jak proud brzdí, až konečně přestává barvit vévodovu nepochybně drahou košili doruda. Roztřeseně vydechnu.

Pořád mi to připadá… neskutečné. Tohle nemůže být pravda, tohle není možné – a přece něco hluboko uvnitř mě ví, že je. Cítím to. Stejně jako jsem cítila to, co se stalo Philipovi. Až v těchto chvílích to začíná dávat smysl, nebo možná ne, čert by se v tom vyznal; možná si to zaposlouchána do tlukotu dvou srdcí znějící jako jedno jenom namlouvám.

„Kdo…“ chci se zeptat.

Sotva naberu jistotu, že proud udržím – a udržím, to je na tom to nejzvláštnější, jakkoliv tomu nerozumím a nedává mi to smysl, vím, stejně jako jsem to věděla tehdy, co mám dělat –, otevřu oči a pátravě se mu zadívám do tváře. Znám ho… To on stál nedaleko Suriela, pod větvemi rozechvěných stromů, a nehýbal se. Zbroj měl zbarvenou krví. Z nějakého důvodu mě hlava táhne k tomu obrazu, připomíná mi ho, jako by byl z nějakého důvodu důležitý, ale já se soustředím jenom a jenom na jeho tvář. Znám ho.

Připadá mi to jako celá věčnost, kdy mu jenom hledím do tváře, a přece ani nestačím dopovědět svou otázku, než vzduch zaplní štiplavý kouř. Rozkašlu se. Ví, na co jsem se chtěla zeptat? A může to nevědět? Trhnu sebou a ohlédnu se za rychle se přibližujícím křikem. Rudé nitky mi na okamžik proklouznou skrze prsty a musím je honem všechny pochytat, ale… zvládnu to. Pomoc dorazila. Za chvíli ho odvezou do nemocnice a všechno bude v pořádku. Všechno.

A pak se najednou dá svět do pohybu prudčeji a rychleji, než jsem čekala. Je to, jako by někdo rozsvítil uprostřed noci a oči si teprve potřebovaly přivyknout pichlavému světlu. Hlasy mužů splývají, jejich slova nedávají smysl. Pevné ruce požárníka mě začnou zvedat. Nešikovně klopýtnu. Skoro se v té první chvíli ani neudržím na rozechvěných nohách, než se ho pokusím následovat, ale… Rudé nitky se natáhnou. Dochází mi, co se muselo stát, když se Suriel vzdálil z dosahu Zerachiel. Rána začala zase krvácet a pak – pak –

„Ne,“ slyším, jak mi to nesmyslné slovo přejde roztřeseně přes rty. „Ne, pusťte mě. Pusťte mě, říkám!“ Nemám sílu to zakřičet. Zním rozechvěně a vyprahle, možná mu budu připadat jenom jako hysterická panička, kterou pád vzducholodě pochopitelně otřásl, přesto se pokusím těm pevným pažím vzepřít. Musím zůstat blízko. Musím se vrátit k vévodovi – a jeho nosítkům –, musím… se udržet na rozechvěných nohách, to mi teď ze všeho připadá nejnemožnější, a přece se mi možná povede aspoň vyrazit zpátky za vévodou.

Až mi jednou – za několik minut, hodin, nebo třeba i dní – dojde, co se stalo a ke komu se tak zoufale vrhám, nepochybně se za to budu proklínat. Nejenom, že je to zcela nevhodné, ale nejspíše o to muž ani nestojí, ale… Viděla jsem ho ve svém snu. Možná to něco znamená, možná ne. Je zraněný. Můžu mu pomoct; vím, že můžu, a to přece není málo.

Upírám svůj pohled na dveře vedoucí do arény a mám z toho... Zvláštní pocit. Z toho, že jsem byla povolána a bude to právě tato chvíle, která určí jakým směrem se bude ubírat můj život. Nebo také ne. Jméno generála Kamaela mi nebylo cizí, stejně jako mnoha ostatním, kolovaly o něm nejrůznější zvěsti, ačkoliv v několika ohledech se shodovaly. A pokud odmítl i taková jména jako Zerachiel či Ramiel, jak by se mohl spokojit se mnou? Drobně potřesu hlavou. Nejsem nervózní, společně s melodií mi myslí rezonuje i ten přízračný klid, díky kterému jsem schopná se dívat na celou věc s jistým... Chladným odstupem.

Jakmile se ozve zvon, sejdu těch pár schodů, abych v aréně spatřila dva muže. Bezesporu mocné, silnější než jsem já sama. Oba si prohlížím s jistou zvědavostí, zejména pak rudovlasého generála z jehož tváře se nedá vyčíst zhola nic. Jakmile mne světlovlasý vyzve, rozejdu se s kývnutím hlavy přímo k nim. Na mých rtech se objeví zdvořilý úsměv. Rusé vlasy mám rozpuštěné, róbu vybledlé vínové barvy mám přepásanou jen lehkou zbrojí a aspoň zdánlivě působí neozbrojená a oproti těm dvěma tak... Křehká.

"To já děkuji za pozvání i tuto příležitost," odpovím s uctivou úklonou, cítím na sobě Kamaelův hodnotící pohled. Mlčí. Je to dobře? Špatně? Jeho společník je rozhodně vše, jen ne zádumčivý a také to je... Lucifer. Oh. Ten Lucifer. Přítomnost někoho takového z prvního kůru mě na okamžik rozhodí. Zamrkám, ovšem v ten okamžik se ke mě otočí i Kamael a na popud svého přítele mi i poděkuje. Ti dva jsou tak odlišní jak jen mohou být, doslova protiklady.

Ovšem dostanu sotva chvíli na to, abych si to celé nějak přebrala v hlavě, když mě Lucifer nechá napospas svému příteli. Generál Kamael se ani nesnaží být příjemný a já začínám chápat, proč si asi dosud nikoho nevybral. Tvářil se a choval jako bych se tu snad ocitla omylem, zajisté mu nikdo z nás nebyl dost dobrý. Jak mám vědět, v čem bych měla být zrovna já tak jiná a odlišná od těch šesti, které již odmítl? Náš pohled se střetně a já... Já poprvé za... Poprvé ucítím záchvěv neklidu. Drobné bodnutí, ze kterého mě zamrazí v zádech a srdce mi poskočí. Nikoliv... Nepříjemně. To ne. Zamrkám.

"Víte, kdo jsem a zajisté i znáte mé schopnosti, generále," odpovím a shrnu si pramen vlasů za ucho. "Nevím, v čem bych měla být vhodnější než těch šest přede mnou, ale věřím vašemu úsudku, generále. Nechci se tu vychvalovat, to mi nepřísluší, mé schopnosti mluví za vše - ať už je zhodnotíte jako postačující či nikoliv," dodám, zatímco statečně čelím jeho pohledu. Nevím, zda to je dobrá odpověď - ovšem lepší nemám.

Na rozcestí

Vera De Lacey

♬♬♬♬

„Jsem…v pořádku.“ Vydechne bolestivě vévoda a přetáhne si přes rudnoucí místo lem obleku v marné snaze jej zakrýt. Ten sílící pach krve ve vzduchu i tak moc dobře cítíš. Stejně jako ten podivný konec té vůně, ne nepodobný buketu vína, který jsou someliéři schopní rozebrat na prvočinitele. Ano, to něco je ti totiž hodně povědomé. Podobně byla cítit krev tehdy v tom tvém podivném snu. Vše se zdá zpomalené. Svět kolem tebe, vévodův dech i tvé vlastní pohyby.

Začneš se soustředit a podobně jako tehdy se dotkneš vůlí té rudé kapaliny. Chvíli se tomu až nechce věřit, ale jako by tě skutečně poslechla. Jako tehdy s křídlem. Jako tehdy se Surielem. I teď vnímáš, že její proudění zpomaluje, až v určitém bodu skutečně zastaví, jako když se zavře hráz. Vévodova košile je však stále nasáklá krví, a tak je těžké poznat, zda jde jen o tvůj pocit a nebo fakt. Každopádně to nevypadá, že by se krvavá skvrna dále šířila. Dech vévody je mělký a přerývavý, ale drží se při vědomí. Plameny kolem vás i nadále hučí, avšak se žádné nepřibližují do kruhu, v jehož středu jste. Sami.

Zvuky požárních vozů se přiblíží a pak plameny začne skrápět voda. Vzduch zaplní spousta dýmu a páry a pak se mezi nimi vynoří první postavy, které se nad vámi začnou sklánět.

„Máme tu přeživší! A zraněné!“ Slyšíš jejich křik, zatímco se stále snažíš zůstat soustředěná na to, aby si udržela vévodovo zranění uzavřené. „Dámo, prosím. Můžete chodit?“ Vidíš jako ve snách, že si tě jeden z nich prohlíží a snaží se ti pomoci na nohy.

„Nosítka! Potřebujeme nosítka!“ Volá další, který se skloní vedle vás a pohlédne na vévodu. „Panebože.“ Zašeptá a nejsi si jistá, jestli je to tím, že odhalil jeho zranění anebo identitu. Možná oboje.

„Budeme ho muset dostat co nejdřív do nemocnice.“ Otočí se rychle na muže, který pomáhá tobě. Ten jen přikývne a pomůže ti na nohy.

„Pojďte, lady, musíme vás odtud co nejdříve dostat.“ Začne tě vyvádět z kruhu směrem k doutnající části, kterou se sem dostali. Štiplavý, černý dým z hašených trosek začíná naplňovat celé vaše okolí a dostává se ti do plic. Slyšíš, jak se vévoda rozkašle a nezní to vůbec dobře. Dosti sípavě.

„Nosítka. Zatraceně! Hned!“ Zařve naléhavě ten druhý, co u něj klečí a brzy poté vás v dýmu mine další dvojice tentokrát už s nosítky. „Lady… prosím, rychle.“ Táhne tě muž ven z oblasti požáru a zároveň z dosahu vlivu tvé záhadné síly.