Andor.cz - Dračí doupě online

Phelia Boulder

Usneš jako když tě do vody hodí. Ačkoliv byl večer oproti původním plánům docela divoký, pálenka pomohla učesat zbytky podrážděných nervů, a tak nebyl problém sklouznout do sladkého nevědomí.

*buch, buch, buch*

Probudí tě ráno bušení na dveře. Rozlepíš oči a vidíš, že pokoj už osvětluje denní světlo. Připadá ti, že si toho moc nenaspala a tvůj pocit asi nebude až tak daleko od pravdy. Za dveřmi je muž, kterého poznáváš z Ezrovy arény. Je to jeden z jeho podržtašků. Nic důležitého by mu nesvěřil, ale vždy se hodí někdo, kdo sem tam doručí nějaké zboží, nebo zprávu.

„Dobréráno, Boulder?“ Vychrlí ze sebe. „Ezra se ptá, kde jste? Měla jste tam dorazit v osm a už je…“ Podívá se na hodinky. „Půl devátý. Tom říkal, že jste mu to včera potvrdila. Ezra je docela netrpělivej a fakt… fakt by vás tam potřeboval co nejdřív. Začíná být nasranej a to je teprve ráno.“ Povzdechne si, než se zarazí a napřímí se. Zjevně mu došlo, že mu tohle zrovna nemělo utéct.

Hariel

Rozloučíš se s dvojicí, ale příliš dlouho neváháš. Pokud máš najít svou Nuriel, největší šanci máš přeci s nimi. Vyrazíš tedy v jejich šlépějích a dostaneš se tak do jejich ochranného vlivu, který mají nad nic netušícími smrtelníky. Dvojice projde pod lešením a zmizí v budově. Nikdo je nezastaví. Nikdo si jich nevšímá.

Vejdeš také a před tebou se rozlehne vstupní sál. Zatím je prázdný. Nějaké výraznější zdobení tu prozatím chybí, ale už teď si dovedeš si představit jeho budoucí majestátnost. Dvojice před tebou zastaví své kroky a ohlédnou se. Kamael jen tázavě pohlédne na Jehoel, která se… pousměje a přiloží si významně prst na rty schované za šátkem, čekajíc, až skryješ svou andělskou podobu. Pak se bez dalších slov vydají dál, nekomentujíc nijak tvou přítomnost.

Stoupají po nespočtu schodů podobně jako smrtelníci. Neměnným, svižným tempem. Nikde nikoho nepotkáváte. Jdete sami nedokončenou stavbou, která zevnitř působí snad ještě větší než při pohledu zvenku. Některé z místností, do kterých máš možnost nahlédnout, jsou z části zařízené, jiné vůbec. Někde už začaly práce na rytinách a jinde jsou pouze holé kamenné zdi.

Nevíš už ani v jakém patře jste, když v jeden moment si všimneš, jak se dvojice krátce zarazí a kývnou na sebe. Odbočí z části se schodištěm dovnitř do středu věže. Kamaelova ruka klesne k místu, kde nesl ve své pravé podobě meč, zatímco projdou pod velkým lomeným obloukem do rozlehlého sálu.

Strop nad vámi je tvořen množstvím oblouků, které hrdinně nesou váhu této mohutné konstrukce. Několika místy ve stropě sem dopadá sluneční světlo, které odhaluje reliéfy zdobící stěny. Na zemi je stále několik bloků kamenů, které budou nejspíše použity při dokončovacích pracích. Naproti vám je pak místo s kamenným blokem, který připomíná oltář. Místnost není prázdná. Jsou v ní dvě postavy stojící právě u kamenného bloku. Jednu z nich poznáváš. Je to Nuriel. Naproti ní se tyčí vysoká postava zahalená v tmavém rouchu s kápí. Vypadá to, že se s Nuriel o něčem hovoří.

Když vejdete Nuriel se překvapeně otočí a pohlédne na vaši trojici. Obočí jí vystoupá ještě výš, když uvidí tebe.

„Nečekal jsem vás tak brzy. A dokonce takovou delegaci. Z každé trojice jeden. To je nějaký nový postup?“ Otočí se na vás muž a rty se mu roztáhnou do pobaveného úsměvu. „Nemohli byste nám dát ještě chvíli. Zrovna jsme se tady s Nuriel dostali do zajímavé části. Části, kde…“

„Ticho!“  Rozlehne se překvapivě ostrý hlas Jehoel, který se odrazí od stěn. Máš pocit, jakoby se celá věž zachvěla jen díky jednomu slovu. „Drž svůj jazyk za zuby!“

„Ale, ale… Napomínat bych měl já vás. To vy rušíte mě a tady sestru. Přesto, alespoň někdo si tu musí zachovat trochu toho slušného vychování.“ Mlaskne otráveně muž zjevně naprosto nechápající situaci do jaké se dostal.

„Nech ji jít… Tohle se dá vyřešit i bez krveprolití.“ Promluví Kamael až nečekaně tiše a bez své typické ostrosti v hlase, kterou na tebe nešetřil. Naopak Jehoel probodává muže před vámi neústupným pohledem. Jakoby si ti dva prohodili role.

„Ale zajisté. Já ji tu nedržím. Nuriel je svobodná. Může si vybrat, co bude dělat.“ Usměje se pokyne jí rukou. Nuriel nejistě přešlápne, pohlédne na tebe a pak… pak uhne pohledem do zdi.

Zahalená postava

Delilah Blair Flanagan

♫♫♫♫♫♫

„Já vím, kdo je váš otec.“ Otočí se ve dveřích Sturges a sjede tě hodnotícím pohledem. Několik chvil je patrné, jak o něčem přemýšlí. Uběhne několik vteřin ticha, kdy z tebe nespouští pohled, než pak jen nespokojeně mlaskne a zavře před tebou dveře bez jakéhokoliv dalšího slova. Odpovědí ti jsou jen jeho vzdalující se kroky.

Postel pod tvou vahou zavrže. Je tvrdá, mnohem tvrdší než ta, na které si spala poslední týden. Je skoro až s podivem, že si v něčem takovém mohla žít tak dlouho. Asi bude něco pravdy na tom, že na lepší se zvyká lehce, ale na horší… Ze tmy jakoby vystupovaly obrysy tváří těch dvou žen, které si dnes nejspíš zachránila před bolestivým osudem, přesto jsou tu i další otázky, které vrhají na celé tohle sebeobětování i jiný pohled. Teď už zbývá jen víra v to, že takto to mělo být.

Přitáhneš nohy k roztřesenému tělu a schoulíš se, udržujíc si aspoň tu trochu tělesného tepla, kterou můžeš. Z hrdla se nese táhlá, tklivá melodie. Ta, kterou tak dobře znáš, ačkoliv si ji vlastně nikdy nezpívala, alespoň ne v tomto životě. Skoro jako by si viděla, jak kladeš prsty na tvé piano. Tam doma. Tam v Zahradách.

Jeden tón střídá druhý.

Druhý střídá třetí.

A..

Dumah

Do not judge by appearances, but judge with right judgment.

John 7:24

…Třetí střídá čtvrtý.

Stojíš a tiše si broukáš. Kolem tebe se tyčí vzdušná architektura Zlatého města. Před tebou je několik schodů vedoucích do arény, kde si stejně jako jiní už několikrát pozvedla svou zbraň při tréninku. Lehký vánek si pohrává s prachem, kterým víří u země a sem tam se nějaké zrníčko zaleskne ve všudypřítomné zlaté záři.

Víš , že dnes jde o hodně. Byla si zde povolána stejně jako několik dalších z vašich řad, aby otestovali své schopnosti a byli dle toho vybráni do příslušných jednotek. Dnes si volí své spolubojovníky jeden z generálů. Osobně ho neznáš, ale jméno už si zaslechla. Kamael. Říká se o něm, že je dosti náročný a naproti svému vnitřnímu ohni dost chladný. Posledně si prý nikoho nevybral, a to tu byly osoby i jako Zerachiel, či Ramiel.     

Ozve se zvuk zvonu, který tě vyzve ke vstupu do arény. Na jedné ze stran vidíš stát dva muže. Nejsou na ochozu určeném pro diváky, ale dole v písku s tebou. Vypadá to, že se o něčem přátelsky baví.

Jeden má rudé dlouhé vlasy, které mu spadají po odlehčené zlato černé zbroji. Oči má živé, ale s chladným výrazem v neměnné tváři. Naproti němu stojí druhý muž. Světlé, až bílé vlasy se mu vlní na zlaté zdobné zbroji a na čele má jemné linie zlatého tetování, které se táhne až na nos. Na rozdíl od svého společníka mu ale na rtech hraje vlídný úsměv. Je z něj cítit moc, ačkoliv na první pohled vypadá jako každý jiný zde v Zlatém městě. Oba mužové jsou zde ve svých podobách bez křídel.

„Skvělé, Dumah, že?“ Otočí se na tebe světlovlasý muž a vlídně ti pokyne, aby ses k nim připojila.

„Jsem rád, že tě tu můžeme přivítat, sestro. Především ti děkujeme, že jsi dnes tu.“ Skloní elegantně hlavu a podívá se úkosem na Kamaela, který si tě měří hodnotícím pohledem, aniž by cokoliv říkal. „Že? Kamaeli?“ Otočí se na rudovlasého muže a povytáhne obočí, až se jeho tetování na čele zablesknou.

„Ehm, jistě, Lucifere... Děkujeme.“ Otočí se na tebe Kamael a skolní ostře hlavu. Lucifer, ano jeho jméno znáš. Jeden z těch pár vybraných, kteří jsou Bohu nejblíže. Jeden z prvního Kůru.

„Musíš omluvit mého přítele. Na první pohled může působit dosti nepřístupně, ale…“

„Lucifere, myslím, že tohle zvládnu.“ Položí Kamael ruku Luciferovi na rameno a pohlédne zpátky na tebe. Lucifer jen zvedne ruce a s pobaveným úsměvem udělá krok vzad.

„Takže, dnes už tu bylo šest kandidátů. Nikoho jsme ještě nevybrali. Proč si myslíš, že zrovna ty jsi ta vhodná, Dumah?“ Opět na sobě cítíš jeho pronikavý pohled, zatímco Lucifer za ním jen tiše povzdechne, ale nevkládá se už do toho.

Lucifer

… probuzení…

Zase si jednou připadám, že já nejsem já. Cizíma očima pozoruji svět, jak ho neznám. V korunách pralesních stromů šelestí vítr, na větvích se houpou liány a pod prsty mi… krvácí muž, na kterém mi očividně záleží. Musím ho zachránit, prostě musím, protože odmítám připsat na ten osudný seznam těch, které jsem dnes ztratila, další jméno. Jakkoliv se snažím odvrátit od bolesti spalující mou duši a soustředit se na další krok, budu se jí však muset jednoho dne postavit. Tedy ne já, ta žena. Zerachiel. Jak zvláštní je to sen, jak živý… Málem bych uvěřila, že je skutečný, ale to by zároveň nesměl být tak neskutečný. Cítím pohyb krve, jako bych jí mohla poručit mávnutím proutku a ona uposlechla. Cítím toho spoustu. Zlatavou vůni ve vzduchu, navlhlou hlínu pod koleny, chlad noci na kůži a… bolest. Tolik bolesti.

Hlas naší společnice nás přinutí zvednout hlavu a podívat se… přímo… na něj. Zarazím se. Vždyť já ty oči znám. Mohla bych si tisíckrát opakovat, že je to sen a nic víc, ale tahle chvíle se mi zaryje hluboko do srdce.

Já tě… znám.

***

A pak je všechno jinak. V nose mě šimrá štiplavý kouř, v očích mě pálí neprolité slzy. Ležím zkroucená na zemi, šaty mám zašpiněné černým popelem a na několika místech potrhané a vlasy zdivočelé. Když se pokusím pohnout, ostře vydechnu. Jsem… naživu. Na úlevu je ještě brzy, teď se celá zachvěji bolestí a hrůzou, načež se přes rudý závoj rozhlédnu po – rozžhavených troskách vzducholodě. Měli bychom být mrtví. Oba.

Trhnu sebou, když na mě vévoda promluví. Spíše instinktivně, než abych věděla, co dělám, nebo dělat mám, položím vévodovi dlaně na ramena, aby nepropadal pomýlené potřebě se napřímit. Neměl by se hýbat, vždyť… vždyť krvácí! Cítím to. Tu zvláštně povědomou vůni. Zdá se mi to. Musí se mi to zdát, protože to není možné. Prostě to není možné!

„Já,“ slyším se roztřeseně odpovědět a snad mi tahle chvíle připadá ještě více neskutečná než sen o Zerachiel, „jsem… jsem v pořádku, ano. Aspoň myslím. Jste…“

… vy? Nezeptám se, jenom očima sklouznu z jeho tváře na rychle rudnoucí košili. Pootevřu rty a pak je zase zavřu. Musela jsem se zbláznit, že to vůbec zvažuji. Nebo jsem jenom vdechla moc kouře. I já zavřu oči a pokusím se – Ani nevím. Zerachiel dokázala pohnout krví tak snadno, já ani nevím, kde začít, a tak se zhluboka nadechnu té prazvláštní vůně ve vzduchu a zatáhnu za rudý provázek, jako by to byla nitka na šatech. Musím… zastavit krvácení, tolik je mi jasné. Opravdu věřím, že bych něco takového mohla dokázat? Sama nevím. Nic nevím. Hlava mi třeští, v uších mi zní praskání ohně a trosky dopadající na horkou zem… a srdce tluče tak rychle, tak rychle, až mám pocit, že ho slyším tlouct dvakrát.   

Jacob White

Opatrně nahlédneš do malého sejfu. Očekáváš jen to nejhorší, ale naštěstí pro tebe zde žádná past nečeká a pokud čekala, musel se o ni postarat ten, který ho otevřel před tebou. Sejf vypadá na první pohled prázdný. Přesto je v něm něco… jako kdyby si z něj něco cítil. Nějaký zápach? Vůni? Těžko říci. Je to něco, co je ti povědomé, asi jako vůně oblíbeného koláče z dětství, nebo pach spáleného střelného prachu z fronty. Snaží se ti to kdesi vzadu v hlavě sepnout vzpomínky, které tam nemáš. Ať už je to cokoliv, příliš z toho nevyčteš. Sejf je prázdný a můžeš se jen domýšlet, jestli by to taky bylo i v případě, že by ses nezastavil za Elizou u Rudého lva. Tak jako tak, je to k vzteku.

Otočíš se k oknu, aby si zkusil najít alespoň nějaké stopy, které tu zloděj mohl po sobě zanechat, když v tom si všimneš, že pod botou ti něco lehce zašustilo. Částečně pod střapci koberce a teď pod tvou botou byl malý kus papíru. Když ho zvedneš, uvidíš, že to vypadá jako kus stránky z nějakého sešitu. Dle roztřepených okrajů na jedné ze stran byla evidentně vytržená, ale zase poté úhledně přeložená. Muselo to být někde založené a vypadnout… Odkud? Pohled ti padne na sejf, který je prakticky přímo nad místem, kde si ji našel. Na stránce j

Subjekt 1
- vstupní testy proběhly v pořádku
- identita potvrzena
- krevní rozbor – pozitivní
- výsledek – 26 g

Subjekt 2
- vstupní testy proběhly v pořádku
- identita stále neznámá
- krevní rozbor pozitivní
- výsledek – 36 g

Subjekt 3
- komplikace při vstupních testech
- identita potvrzena
- krevní rozbor pozitivní
- výsledek – 16 g – post mortem

Výtěžek – 74 g

A. Ackerby

Když prohlédneš místnost nenacházíš žádné stopy po vniknutí. Ten někdo musel být opravdu dobrý anebo mít klíč. Šuplíky ani stůl v sobě neskrývají žádné tajné schránky. Snad jen najdeš v jednom ze šuplíků zdobenou pistoli. Za pár obrazy se ti pak ještě podaří najít dvojici víceméně stejných sejfů jako ten otevřený a ještě jeden větší, ale ty jsou všechny zamčené a kombinaci k nim neznáš.  

Slova Marlene zůstanou bez mé odpovědi. Já. Fernbyho pomocnice. Neměla jsem to říkat, neměla jsem to před ní zmiňovat. Má pravdu, jak bych mohla jen tak zabít člověka? Kéž by věděla... Ne, kéž bych já věděla. Čas nemilosrdně běží. Tik tak. Tik tak. Kolik mi ho zbývá? Záleží na tom vůbec? Nevím, co mám dělat a skrze rudý opar rozrušení, zlosti, strachu se mi nedaří protlačit jedinou myšlenku. Jediný nápad. Nic. Ruka bolí, ale ani bolest nepřináší kýžené odpovědi. Potřásám v ní vzduchem, zatímco bojuji s nutkáním to zopakovat. Jednou. Dvakrát. Tak dlouho, dokud už nic neucítím.

Střelím pohledem po Marlene a přeji si, abych to nikdy neudělala. Ne, ne... Nedívej se na ni. Neposlouchej ji. Ale nejde to. Prsty si zoufale přejedu po tváři a vnořím je do vlasů. Trhnu jimi. Ani to nepomůže. Slova připoutané ženy se slévají do zoufalého nářku proseb a slibů, na kterých nikomu nezáleží.
"Mlč... Prostě mlč," štěknu jejím směrem rozrušeně. "Prosím," dodám o poznání tišeji. Srdce mi buší tak prudce a silně až to bolí. O to více, jak si více a více uvědomuji bezvýchodnost této situace. Anna mlčí. Marlene nechce zemřít. A já nechci být tou, která zklame Fernsbyho. Někdo z nás musí prohrát, někdo se musí obětovat.

Hlavou se mi mihne krátká vzpomínka... Která není moje. Dumah. Ona by to udělala. Zazpívala by svou píseň, utišila ji, ukolébala do spánku a nechala ji naposledy vydechnout. V hlavě mi zazní krátký úryvek melodie, tklivé a vtíravé, přinášející smrt spícím vojákům. Ovšem její tóny mi nejdou přes sevřený krk. Nedokážu to. Ztěžka se opřu zády o skříň. Chce se mi křičet. Řvát. Z plna hrdla. Cítím ten nepříjemný tlak hromadící se v hrdle.

A čas mi tiše protéká mezi prsty podoben sypkému písku.