Andor.cz - Dračí doupě online

Phelia Boulder

„Asi ano.“ Pokýve Diana souhlasně hlavou a dál hledí na tělo muže pod vámi. „Dobře, rozumím. Tedy… myslím.“ Dodá vzápětí trochu nejistě, ale za to pravdivě. Je vidět, že toho na ní bylo dnes večer docela dost a vaše současná situace jí na pevných nervech zrovna nepřidávala. „Co…?“ Stihne se zeptat, než jí přistane na tváři rána. Ruka jí vystřelí k bolavému místu a v očích je vidět na moment strach, než pochopí.

„… Děkuji.“ Dostane ze sebe po pár chvílích ticha. Působí to lehce nepatřičně vzhledem k situaci, ale Diana pak rychle dodá. „Za tu pomoc. Nemyslím… tohle. I když vlastně to taky.“ Stále si drží rukou tvář. V šeru uličky není vidět příliš detailů, ale říkáš si, že tu ránu si zvládla dobře. Tak akorát. Nevyletěly žádné zuby, ani neteče krev, ale v ruce tě brní, to znamená, že to také nebylo jen takové pohlazení.

Jste domluvené. Diana se otočí a vydá se z uličky směrem ke světlu na hlavní ulici. Když je na hranici, zastaví se a ohlédne se zpátky do temnoty uličky, kde stále stojíš. Vidíš, jak vděčně kývne, než zmizí za rohem.

Vykročíš do ulic. Noc už se překlopila do své druhé půlky a tak začínají být ulice vylidněné. Vzduchem se nese lezavá zima, která se zakusuje do odhalených částí kůže. Cestu už znáš. Možná až moc dobře. Přesto je to tak tři čtvrtě hodinová procházka, než staneš u poměrně rozlehlé budovy, která ale působí zvenčí podobně nuzně jako ty ji obklopující. U dveří i v tuto hodinu stojí opřený chlapík, zachumlaný v dlouhém kabátu s vysokým límcem se opírá o stěnu patrně na pomezí spánku. Když ale dojdeš blíže, probere se a zamžourá na tebe. Znáš ho. Je to Jack. Prostě jen Jack. Dělá pro Ezru, co je potřeba a vypadá to, že dnes tu hlídá.

„Boulder? Co tu děláš tak pozdě? Ezra pro tebe poslal, ale prý až na ráno?“ Zamrká rychle a protře si unavené oči. „Jestli jdeš za Ezrou, tak tu bude až ráno.“ Zavrtí hlavou a zívne. „Dneska je ale kosa, co? Skoro jako kdyby tady už byl podzim.“

Pojistky a otázky

„Ano, vše v pořádku, děkuji.“ Odvětím ženě a už jsem na odchodu, když se otočím k ní. „Je něco, co bych mohl udělat abych jí pomohl? Potřebujete peníze na léky, něco doručit… cokoliv?“ Je to hloupá otázka, kterou bych ani neměl pokládat. Přesto ze mě vyletí dřív, než se stihnu zamyslet a ani nevím proč. Dobře, lžu sám sobě. Moc dobře vím proč.

Když s ní domluvím vyjdu ven a jsem rád že chlapce vidím. Ještě víc že vidím Pascala. Vyšvihnu se místo odpovědi do sedla. Má paranoia rozhodně neustupuje naopak. Pokud se neuklidním velice brzy uvidím Edgarovi muže v každém stínu. Pokud tam ale skutečně nejsou. Musím se uklidnit. Srdce mi bije jako splašené a něco mě napadne.

„Chlapče, pojď sem.“ Nakloním se k němu ze sedla a nahmatám ve váčku další mince. „Tady máš za dobré služby a za to že u mě nebudeš mluvit. Chceš si ještě vydělat? Pokud ano vrátím se sem. Chci po tobě abys sledoval podrobně okolí. Určitě poznáš lidi, co sem nepatří. Chci o nich vědět. Pokud by někdo sledoval okolí nebo šel přímo do hospody. Chápeš? Pokud to pro mě uděláš zaplatím ti ještě jednou tolik. Vlastně za to že budeš tam kde stejně jsi, co ty na to?“

Víc, než navrhnout klukovi lukrativní spolupráci mě nenapadlo. Ať tak či onak jsem vyrazil směrem k vile. Tuším, že jsem ho tím potencionálně ohrozil, ale co se dá dělat. Pokud by se ho některý z Edgarových mužů rozhodl vyptávat poněkud svéráznějším způsobem vlastně na to stačí i to že mi pohlídal koně. To že kolem sebe rozhazuji pavučinu nebezpečí pro lidi, co vlastně neznám je mi proti srsti, ale nevím, co jiného bych měl dělat.

Jsem rád že policisté jsou pořád na svých pozicích. Uvážu Pascala a přijdu k nim. Už se chystám udělat opět gesto které mě identifikuje, ale není to třeba. Ostatně pod šátkem by se mohl schovávat téměř kdokoliv podobné postavy kdo mě ubodal v postranní uličce. Dokážu, ale pochopit proč hlídka není tak paranoidní jako já.

„Potřebuji prošetřit poslední věc. Už to dlouho trvat nebude.“ Odvětím. Nechci, aby je dovezli dřív, než projdu pracovnu. Kdo ví, co tam najdu a zda nebudu muset hraběte ještě ohledat. Odmítám riskovat, že důležitá věc bude mezitím někde v márnici. „Ještě tu tedy prosím počkejte. Budu spěchat a věřím že už brzy bude celá věc uzavřená. Jen se musím zeptat, zda v době má nepřítomnosti se někdo nepokusil dostat do sídla. Ať už cizí nebo zmocněnec města.“ Podívám se na něj podezřívavě ale dojde mi že pokud hlídkují jen před domem bylo by lehčí projít zahradou nebo přes střechy. Neriskovat zbytečně pozornost. Pokud by to doopravdy nebyl někdo z Edgarových lidí. Pokud odpoví záporně poděkuji a vydám se do sídla najít Kenworthyho pracovnu kde na mě snad čeká víc odpovědí.

Zerachiel

Máš plnou pozornost Nuriah, která jen zkřiví rty v opovržlivém výrazu. „Mluvit. Najednou.“ Vyprskne, zatímco na tebe zaútočí. V jejích pohybech není žádné zaváhání na rozdíl od tvých a víš moc dobře, že jste si vyrovnanými soupeřkami, při jejichž střetu záleží na každém detailu i pohybu. Tvůj meč odrazí stranou zářícím štítem, ale její sek mečem, který by tě jistě zasáhl, zbrzdí krvavé proudy natolik, že se z tvrdosti úderu vzpamatuješ a nastavíš v poslední setině své ostří jejímu.

„Hmm, štěstí.“ Zavrčí a ušklíbne se pobaveně, ne nepodobně jako při vašich společných tréninzích. Když v tom se jí rozšíří oči a z hrudi vyjede stříbrné ostří Sarathielina meče zbrocené rudou krví. Další kapky krve v tomto dnešním moři. Sarathiel meč vytáhne a z pár kapek se stane proud. Nuriah zařve jako vzteklé zraněné zvíře, otočí se a prudce udeří do Sarathiel štítem, který se bíle zableskne. Sarathiel je silou nárazu odmrštěna na jeden z mohutných krápníkových sloupů, který celý prorazí a rozbije na kousky, zatímco dopadne bezvládně na zem sálu. Meč zazvoní o kámen nedaleko.

Nuriah se syčivě nadechne, promáchne křídly a zřítí se k zemi. Vidíš ji tam mezi ostatky rozbitého oltáře, jak leží, opírajíc se z posledních sil na rukou. Z hrudi se jí řine krev a stejně tak jí začíná téct z úst. Zároveň se začne ozývat varovné praskání. Když vzhlédneš všimneš si, že po klenbě sálu se od místa, které dříve podepíral jeden ze sloupů začíná rozbíhat pavouk prasklin. Skála se začíná drolit a rudý prach padá na vše kolem. Na Nuriah uprostřed rozvalin oltáře. Na bezvládné tělo Barachiel a její nehybnou tvář. Na těla Padlých na ochozech. Do kaluží krve, které tu jsou na tolika místech. Na Sarathiel, která se ztěžka snaží zvednout ze země, zjevně otřesená ranou, kterou utrpěla. A stejně tak do tvých vlasů v jejichž barvě se ztrácí. Je ti jasné, že nemáš moc času. Tento sál se začíná hroutit a odtikávají jeho poslední okamžiky.

„Bodnout do zad. Měla jsem to…“ Vzhlédne k tobě Nuriah, ústa plná krve, oči planoucí hněvem, ale větu nedokončí, protože se rozkašle. Krvavá sprška dopadne na zbytky kamenů z oltáře. Nuriah skloní těžknoucí hlavu, černé prameny vlasů jí spadají do tváře.

Delilah Blair Flanagan

„Cože?“ Otočí se na tebe sestra a nejistě nakrčí čelo.

„Být vámi, tak se nepokouším o nějaké hlouposti. Nikdy to tu nedopadlo dobře. Radím vám dobře.“ Nevypadá to, že byla tvými slovy nějak zasažena. Za tu dobu si už ale zrovna u ní poznala, že je to velmi praktická žena. Povídačky o duších a čarodějnicích s ní nijak nehnuly, naopak pro ně vždy měla nějaké racionální vysvětlení. Navíc je velmi pravděpodobné, že o tvé dohodě s Fernsbym nemá nejmenšího tušení.

Kráčíte chodbou až k dvoukřídlým dveřím, které poznáváš. Vedle nich už postává Sturges, který se po vás jen krátce ohlédne a když vás vidí, zaklepe na dveře. Ty se otevřou a vystoupí z nich Fernsby, vypadá prakticky stejně jako před týdnem. Upravený, světlé vlasy sčesané a na rtech spokojený úsměv, který se ještě roztáhne, když tě se sestrou uvidí.

„Skvělé, rád vás zase vidím po tolika dnech. Prosím.“ Podrží ti dveře a nechá tě kolem něj projít do místnosti.

Rozlehlá pitevna vypadá jako jindy. Kachličky, chlad a zápach chemikálií. Přesto je tu oproti posledně několik změn. Předně, tělo Meeksové je už pryč. Pitevní stůl zeje prázdnotou, krvavé skvrny pečlivě umyté. Je tu navíc jedno lehátko, které je ti ihned dobře známé. Ano, je to to, jehož pohodlí si měla možnost vyzkoušet během poslední návštěvy u Fernsbyho. To, na rozdíl od pitevního stolu, prázdné není. Leží na něm žena, znehybněná popruhy stejně jako tenkrát ty. Vypadá, že jí bude něco přes čtyřicet let, ale zde je to těžké odhadovat. Je pohublá a bledá. Dlouhé, kaštanové vlasy ve špinavých zacuchaných pramenech visí divoce kolem její hlavy a přepadávají přes okraj lehátka. Na sobě má košili ne nepodobnou té, ve které si zde strávila svých pár prvních dní. Hnědá deka, ve které musela přijít je pohozená na zemi u jedné z židlí. Ze ztrhané tváře ale na tebe hledí hnědé oči, které si ale zachovávají podivnou jiskru.

V rohu u zdi stojí ještě jedna žena, nebo spíše dívka. Bude jí stěží čtrnáct let. Špinavé blond vlasy má rozpuštěné a na sobě prosté a na dosti místech už vyspravené oblečení. Plaché, modré oči nejistě sledují celou místnost, zatímco mezi dlaněmi žmoulá dlouhou hnědou sukni.

Fernsby za vámi zavře dveře. Nevypadá to, že by sem někdo další z personálu plánoval jít.

„Jak jste se měla? Užila jste si ten týden klidu? Vidíte, až vám ho lehce závidím. Ale opravdu jen lehce.“ Mrkne na tebe rozverně Fernsby a vydá se k lehátku, na kterém leží neznámá žena.

„Nebudeme ale zdržovat tady zbylé dámy zdvořilostními řečmi. Na to bude dost času po tom. Tady Marlene je už připravena, že Marlene?“ Podívá se Fernsby na ženu ležící na lehátku, ale ta jen prudce otočí hlavu a uhne pohledem tak, aby se na něj nemusela dívat.

„No no… A pravda, tady Anna bude mýma očima a ušima.“ Pokyne k dívce u stěny, která se neochotně vydá k němu. „Nemusíte se bát. Už toho viděla dost, takže nebude uhýbat pohledem, ať už se bude dít cokoliv, že?“ Podívá se významně na dívku a ta jen rychle pokývá hlavou.

„Takže… Já vám dám o samotě… Hmm, řekněme pět minut? Minule to šlo docela rychle, co jsem tak slyšel. A vy budete moci splnit svou část dohody.“ Usměje se na tebe široce a vytáhne kapesní hodinky. „Pět minut je vašich.“ Kývne a sevře hodinky v dlani, než vykročí ke dveřím, u kterých se přeci jen na moment zastaví.

„Hlavně to berte s nadhledem. Koneckonců, nejsme nic víc než jen hromádky kostí."

Marlene

Anna

Jacob White

„Pětkrát zaklepej.“ Upozorní tě na poslední věc, než se otočíš a necháš ji za sebou.

„Ty taky…“ Ozve se po pár krocích zpoza tebe, než vystoupáš po schodech nahoru. Dveře jsou jak jinak než zamčené, ale po zaklepání dle instrukcí, které si od ní dostal, to netrvá příliš dlouho, než uslyšíš, jak někdo odemyká dveře na druhé straně. Otevřou se a je za nimi tobě už známá žena.

„Vše v pořádku?“ Přejede tě pohledem zjevně hledajíc nějaké známky možných komplikací vepsané do tvého oděvu, ale když nic nenachází, nakoukne ti alespoň krátce přes rameno. Je ti ale jasné, že tam neuvidí nic než jen černé schodiště. „Zjevně ano.“ Dodá pak a převezme si od tebe petrolejku, kterou otočením kolečka na straně zhasí. Pak už tě dovede opět do vstupu do lokálu, kde tě nechá svému osudu. Propleteš se mezi stoly až ven, kde se konečně můžeš nadechnout čerstvého vzduchu, který nesmrdí zvětralým pivem a pachem nemytých těl.

Rozhlédneš se a k tvé úlevě, uvidíš kousek od tebe stát koně. Pascal je na stejném místě, kde si ho před tím nechal. Mladík se opírá o stěnu nedaleko.

„Tak tady ho máte. Potřebujete… pomoct do sedla?“ Prohlídne si tě pátravě a podrbe se v rozcuchaných vlasech, když k němu dojdeš. Nejspíš je zvyklý na to, že se hosté z hospody často nevracejí zrovna ve střízlivém stavu. V ulicích kolem je v tuto hodinu už docela prázdno, přesto v jedné z nich zahlédneš procházejícího muže. Možná host, možná Edgarův muž. Při kráčení na ostří nože je možné vše.

Pak už vyrazíš. Cesta je prakticky stejná jako před tím. Ulice jsou však povětšinou prázdné a nemusíš se proplétat mezi neopatrnými chodci. Do Zahrad dorazíš kolem druhé hodiny ranní. Je až s podivem, jak tato čtvrť dýchá na první pohled nezvyklým klidem. Nikde nikoho nevidíš. Jen u Kenworthyho panství jsou stále přítomni policisté. Když dojdeš k domu, tak poznáš jednoho z těch, který čekal u vzducholodi. Vypadá už o poznání lépe, než tehdy u místa vraždy, ale to trvá jen do momentu, než si všimne, kdo se to k němu blíží. Jakmile tě zaregistruje, napřímí se a dojde k tobě i s lucernou v rukou.

„Pane, chtěl jsem se zeptat, můžeme už ta těla odvézt? Ehm, jestli tam tedy něco ještě nepotřebujete?“ Z jeho postoje i hlasu je patrné, že je z toho celý nesvůj. Nebo možná spíše z tebe. „Nevěděli jsme, jestli se ještě vrátíte, ale čekali jsme. Raději.“ Pokývá hned hlavou. „Potřebujete od nás ještě něco?“

Hariel

Stačí jen myšlenka a v ruce se ti zhmotní tvá zbraň. Padne do ní jako ulitá, přesto ji netřímáš tak často jako někteří jiní ze Zlatého města. Máš své osobní metody, kdy je násilí až jedním z posledních resortů, navíc, o tyto věci se starala právě Nuriel, když vám hrozilo nějaké nebezpečí. Ta tu ale už není. Závan jejích křídel jasně naznačil, že odletěla kamsi… ani nevíš.

Vezmeš na sebe svou pravou podobu a bílá křídla se otřou o stěnu úzké uličky, ve které právě stojíš. Ano, takto se cítíš rozhodně líp a více sám sebou, ale kam mohla Nuriel zmizet? Vyhlédneš na ulici, kde se ve stínu rozestavěné věže pohybují nic netušící lidé. Nuriel nevidíš. Ani jediný zlatý záblesk. Zkoušíš pátrat, naslouchat, ale neslyšíš nic kromě zvuku překrývajících se hovorů a chůze nespočtu nohou. Ve vzduchu také necítíš nic, než jen vyprahlý vzduch nesoucí s sebou prach a lehkou vůni koření.

Sleduješ ten dav proudících lidí, pátrajíc po Nuriel, když v tom si všimneš něčeho, co nevypadá jako tvoje společnice, ale je na první pohled viditelně zvláštní. Dvojice postav se pohybuje davem. Ačkoliv z nich nic zvláštního necítíš, všímáš si, že jsou jejich pohyby na smrtelníky příliš plynulé a ladné. Zjevně nemají tolik zkušeností, jak se v lidských podobách pohybovat. Lidé jim nechávají přirozeně prostor, ať už vědomě či ne, a rozestupují se kolem nich jako řeka, když je to třeba.

Jedna z postav je dle rysů těla v dlouhých volných šatech patrně žena. Vlasy zakryté lehkým šátkem, jehož cípem má překrytou i tvář. Vedle ní kráčí vysoký muž, též oděný v jednoduchém tmavém rouchu s kápí přehozenou přes hlavu, z pod které mu na ramenou splývá několik dlouhých pramenů rudých vlasů.

Postavy projdou kolem tebe, když v tom se žena zarazí a krátkým gestem naznačí svému společníkovi, aby také zastavil. Otočí se a pár pronikavých modrých očí, vystupujících z tváře zahalené šátkem, pohlédne směrem k uličce. K uličce, ve které se tiskneš na jednu ze stěn. Pozvedne v ladném gestu ruku a najednou, jakoby zvuky okolního světa ztichly. Lidé nevypadají, že by si všímali něčeho zvláštního. Naopak odvracejí pohledy od prostoru, kde teď stojíte a vyhýbají se mu ještě větším obloukem.

„Bratře… neschovávej se.“ Zazní zvonivý ženský hlas, který ale prostoupí celým tvým bytím jakoby vedle tebe udeřil hrom. Postavy ženy i muže rozzáří a ty na chvíli vidíš jejich pravé já, které ti vědomě odhalili. Jsi uvyklý ze Zlatého města na další z vás, avšak tenhle pohled i tobě vyrazí dech.

Muž je najednou oděný ve zlato černé zbroji a ze zad mu vystupuje dvojice páru zlatých planoucích křídel. Stejně tak si všímáš meče u jeho pasu, v jehož hrušce je zasazen ohnivě planoucí drahokam. Měří si tě ostražitým pohledem s kamenným výrazem ve tváři. Ano, vzpomínáš si. Už si ho měl možnost párkrát krátce zahlédnout ve Zlatém městě, ale co by tu dělal jeden z generálů?

Ovšem jestli jeho přítomnost budí tiché otázky, tak při pohledu na ženu už jako by je někdo křičel. Tři páry bělostných křídel doslova září v paprscích slunce. Bílé dlouhé vlasy vystupující z pod helmy, jako by se neustále vlnily nadnášeny mírným vánkem. Stříbrno bílá zbroj je zdobená jemnými zlatými reliéfy. Zlatě žhnoucí oči tě propalují intenzitou ne nepodobnou záři ve Zlatém městě.

„Jehoel… Kamael.“ Ukáže žena krátce na sebe a pak na svého společníka. Jehoel… Ano, to jméno moc dobře znáš, ale už je ti jasné, proč neznáš její tvář. Nestává se každý den, aby si stál tváří v tvář jednoho ze serafínů, jednoho ze zástupců prvního kůru. Ne, tohle se ti nestává prakticky vůbec.

Tento záblesk trvá jen chvíli, než před sebou opět vidíš jen dvojici už ne tak obyčejných smrtelníků.

„Ty jsi… Hariel, že? Copak tě sem přivedlo, Harieli?“ Zeptá se tě žena klidně. „Paní, nikdo tu neměl být… Ne, od nás.“ Udělá muž krok k ní a krátce šeptne.

„Skutečně? Jistě k tomu bude mít Hariel také co říci.“ Upřou se na tebe dva páry očí a rozhostí se ticho.     

Jehoel

Kamael

Verše: Odpočet 

Kámen pode mnou zapraská. Koleny se dotknu země jenom na okamžik, než mávnu křídly a přinutím se postavit. Bolest ve střelné ráně mi skrze zatnuté zuby vyrazí usyknutí. Není to dobré… Ani trochu to není dobré, ale na tom nezáleží. Žilami mi koluje horko, všechno ve mně chce znovu udeřit a pokračovat v boji, dokonce i když mám co dělat, abych se udržela na nohou. Zabodnu do Nuriah pohled vzteklých očí barvou pomalu se navracejících do původní zlaté.

Mluvit… Ruka s mečem se mi zachvěje. Ano, chtěla jsem s ní mluvit. Potom, co jsem se doslechla o jejím Pádu, to bylo jediné, na co jsem dokázala pomyslet. Často jsme spolu nesouhlasily, často jsme se přely a dokazovaly si navzájem, že ta druhá nemá pravdu, ale – a tomu jsem tehdy věřila z celého srdce – kdybych s ní mohla mluvit, určitě bychom přišly na řešení tohohle všeho. Jenomže teď už nebyl čas na slova. Cokoliv jsem jí snad chtěla říct, potřebovala říct, měla říct, se rozplynulo ve chvíli, kdy Barachiel klesla k zemi. Barachiel, která je…

Dám si pozor, abych Sarathiel neodpověděla ani sebemenším gestem. Místo toho udělám krok stranou tak, abych nedovolila Nuriah ji zahlédnout ani úkosem oka – nebo jí k tomu nezavdávala moc příležitostí. Dívej se na mě, jenom na mě…

„Kteří sešli z cesty?“ zopakuji a nechám meč v ruce poklesnout. Jenom trochu, jako bych váhala, jako bych byla opravdu ochotna mluvit, jako bych váhala, i když mě na jazyku pálí skutečnost, že to ona sešla z cesty. To ona zabila – a zabila? – Barachiel. „Nuriah, mluv se mnou. Proč si myslíš, že jsme sešli z cesty? Co tě k tomu vede?“

V uších mi zní údery srdce trvající snad celou věčnost. Jeden, dva, tři. Jako by se svět zpomalil, Sarathiel udeří křídly do vzduchu a letí vstříc Nuriah. Nuriah, kterou jsem obdivovala. Nuriah, která zabila Barachiel. Mohou na světě existovat dvě Nuriah? To jediné by mi dávalo smysl… Znovu po Nuriah vystřelím šlahouny krve. Nejsou pro ní opravdovou překážkou, vím to teď, stejně jako jsem to věděla předtím, ale na tom teď nezáleží. Teď ji potřebuji udržet na místě jenom o chvíli dýl. Na ničem jiném teď nezáleží... až na to, že... je mi to líto.

Dny se mi dělí do časových úseků mezi jídlem. Trochu mi to pomáhá orientovat se v denní a noční době a dát svému životu aspoň nějaký pravidelný rytmus, ačkoliv pojmy jako den a noc jsou pro mě stále spíše abstraktním pojmem než čímkoliv jiným. První dny jen odpočívám, přemýšlení se spíše vyhýbám pomocí knih. Nové sice nedostanu, jen deník s psacími potřebami, kterým mě sestra mile překvapí. A to se počítá. Trávím celé hodiny tím, že sedím u stolu shrbená nad biblí a přepisuji jednotlivé pasáže na prázdné stránky deníku. Svěřovat mu své myšlenky a pocity je sice lákavé, ale nebezpečné, zatímco tohle... Kdokoliv jiný by v tom viděl jen vypsané náhodné citace - ovšem pro mne to znamená mnohem více. Jsou to pasáže, které mi přišly tolik podivné a nepřesné, ty, u kterých jsem se v duchu pozastavovala aniž bych věděla proč. Stala se z toho moje nová... Posedlost. Najít odpovědi na otázky, které neexistovaly.

Můj život nyní řídily... Moje malé rituály. Zapisování každého jídla na zadní stranu deníku. Odškrtávání jednotlivých dnů každý den po večeři. Pročesávání vlasů po snídani a po večeři. Po každé, když vstanu od stolu, projít se po místnosti. S každým dnem sílím a cítím se lépe a lépe. Ovšem k čemu mi to je?

Jak dny ubíhají a já je škrtám ve svém deníku... Je těžší a těžší zachovávat klid, zaměstnat hlavu něčím jiným než myšlenkami na to, co bude až uplyne celý týden. Protože bez ohledu na to, kolik času jsem strávila snahou přijít na... Doslova na cokoliv, co by mi pomohlo z mé situace... Nic. Neexistovalo žádné řešení. Žádný prostor pro útěk. Žádná skulina v denní rutině umožňující z toho uniknout pryč.
Šestý den mi sestra málem přivodí srdeční zástavu. V první chvíli na ni jen ztuhle hledím, ve tváři bledá a zaťatá dokud mi neoznámí, že to není otec Fernsby, kdo si mě vyžádal, ale jen další návštěva umývárny. Mělo by se mi ulevit, ale nestane se tak. Když se nořím do horké vody, v očekávání těkám pohledem po zdech, stropě... Nic. Žádný dým, žádné stíny, žádná tma. Jiskřička bláhové naděje je uhašena dříve než stačí vzplát, ale i tak to... Bolí.

Dalšího dne nemám stání. Ani jedno jídlo nejsem schopná dojíst - myšlenky na to, že bych si to měla "naposledy" užít nepomáhají. Neustále chodím po pokoji, k deníku si dokážu sednout jen na chvíli, ovšem dělá mi problém se soustředit, ať už na cokoliv. Když tak sestra v ten den už poněkolikáté zaklepe na dveře... Vyskočím na nohy. Stejně jako kdykoliv předtím. Učesaná. Upravená. Viditelně nesvá a nervózní. A tentokrát... Tentokrát právem.

Týden, co se mohl zdát jako celá věčnost jako by mi náhle proběhl před očima v pár minutách. Mlčky přikývnu a má sinalost nemá nic společného s nedostatkem světla. Následuji sestru z pokoje ven, srdce mám málem až v krku. Je tu sama, bláhově mě v tom zoufalství napadne, že bych prostě... Mohla bych ji zkusit... Ne. Ne. A co potom? Mám věřit tomu, že by Fernsby tohle neměl pojištěné? Že bych se zvládla odsud dostat? A co když... Co když ho prostě jen přeceňuji?
Krok po kroku se sunu chodbou, držím se za vlastní ruce a studené prsty si drtím v sevřených dlaních. Nejraději bych se otočila a utekla zpátky do svého pokoje v obavách z toho, co na mě čeká za dveřmi, ke kterým se blížíme. Nevím, čeho se obávám více. Jestli toho, že se mi nepodaří udělat to, co po mně Fernsby žádá nebo naopak... Že to udělám.

V jednu chvíli se bez varování otočím k sestře. "Až mě k otci Fernsbymu odvedete, měla byste... Měla byste jít nahoru, ať vám řekne nebo bude chtít cokoliv," hlesnu k ní tiše - a naléhavě bez jakéhokoliv vysvětlení. Musím znít šíleně a... Co já vím, dost možná opravdu jsem. Přeci tohle, co se mi děje... To je šílené. Možná takhle si připadala Alenka, když se propadla králičí norou? Ovšem ta... Ta aspoň na to nebyla sama.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Čas běží. Přestože zde nemáš hodiny, je možné jej alespoň tentokrát částečně odhadovat dle jídel, která jsou ti sem s železnou pravidelností nošena. Snídaně, oběd, večeře. A tak dokola a dokola. Jídlo je poměrně kvalitní a výživné. Cítíš, jak se ti s každým dnem navrací ztracené síly, ale zároveň se blíží den, kdy se opět o pozornost přihlásí otec Fernsby.

Sestry s tebou nijak výrazně nekomunikují. Prakticky za tebou chodí, jen když ti musí něco donést. Jinak tu je poměrně klid. Dokonce se ti je povede uprosit a získat tak jednoduchý hřeben a deku navíc. Těchto věcí zde bude evidentně dostatek. Horší už je to s knihami, na které odvětí pouze, že tyto ti musí stačit. Nejspíše není kvalitní literatura považována za životně nezbytnou proprietu. Přesto na druhý den ti sestra donese jednoduchý deník a pero s kalamářem, které ti nechá na stolku společně s jídelním podnosem jako jindy. Bez vysvětlení opět odejde. Stránky jsou prázdné bez jediné poznámky. Je pak už na tobě, zda vůbec a k čemu tohle následující dny využiješ. Sestra už se na to neptá a ani ho po tobě nechce zpátky.

Čas se vleče. Jak tělo není tolik unavené, nespíš už tak často a tak si musíš vymýšlet zábavu mezi těmito čtyřmi stěnami sama. Jako kdyby si tu měla všechen čas světa. Ačkoliv ty moc dobře víš, že každým obědem, večeří se blíží čas, kdy budeš vyzvána, aby si splnila svou část dohody. Je těžké plánovat, jak se odtud dostat za současných podmínek a tobě brzo dojde, že to byla jen bláhová představa. Dobře tě ale krmí, pečují o tebe, skoro jako prase na porážku.

Jednoho dne tě sestra vyzve, aby si opustila svůj pokoj. To tě poněkud rozhodí. Měla si za to, že je to šestý den, ale že by si to špatně spočítala? Vyjdete na chodbu a vykročíte. Nakonec se však ukáže, že tě nevede k Fernsbymu, ale opět ke schodům do patra a následně známé do koupelny, kde tě opět čeká napuštěná vana a čisté oblečení. Na tuto místnost nemáš moc pěkných vzpomínek.  Nakonec se však při tvé třetí návštěvě… nic zvláštního nestane. Žádná zevnitř hnijící těla, ani černé stíny, které tě tu v útrobách sanatoria v posledních dnech pronásledovaly. Prostě jen horká vana a prázdná místnost, ve které tě opět nikdo neruší. Tedy kromě uvědomění, že tohle bude nejspíš poslední klidný večer, než navštívíš otce Fernsbyho.

Dle očekávání se na sklonku druhého dne ozvalo zaklepání. Naděje, že je to sestra s večeří se rychle rozplynula, když se dveře otevřely a tam sice stála tvá stará známá sestra, ale tentokrát nic nenesla.

„Dobrý večer. Vypadá to, že vás chce dnes vidět otec Fernsby. Pojďte.“ Pokyne ti a ukáže ke dveřím. Tentokrát je tu sama. Sturgese nikde nevidíš.  Chodba vypadá stejně jako vždy. Táhne se do dálky, zdánlivě nekonečná. Tam někde, víš, že čeká Fernsby na to, až splníš své slovo.