Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, copak?“ Otočí se Fernsby na patě, když na něj promluvíš.  „Ale no tak, jak nejde? Dohoda byla jasná. Slíbila jste, že to zopakujete. Nebo jste si to snad rozmyslela?“ V hlase mu zaznívá zčistajasna chladný, bodavý tón. Když zmíníš své obavy o mladou dívku, jen se blahosklonně usměje a pokývá hlavou, skoro jako kdyby si tím dítětem byla ty.

„Říkal jsem, že to budu chtít vidět… A nebo neříkal? Promiňte, už je to týden a trochu se mi ztrácí detaily našeho posledního rozhovoru. To víte, moc práce. Tady Anna tu bude jako můj zástup, abych měl informace o tom, co se zde dělo. Jistě pochopíte, když nebudu čekat za dveřmi.“ Ušklíbne se.

„Tentokrát se nebudete muset bránit. Nikdo vás nebude bít, ani na vás řvát, tak snad budete mít možnost to celé lépe… ovládnout? No, není to skvělá motivace?“ Pokývne hlavou k Anně, která sleduje vyjukaným pohledem jednou tebe a pak zase Fernsbyho.

„A dítě to není, klidně už by se mohla vdávat, tak na to pamatujte. Annu jsem instruoval, aby se s vámi nebavila a nerušila vás tak. Má to přísně zakázáno, že?“ Střelí pohledem po dívce, která jen rychle pokývá hlavou a nasucho polkne. „A také… neberte tu jméno boží nadarmo!“ Otočí se zpět na tebe, oči přimhouřené. „Na to, že se tak ráda oháníte biblí, tak byste měla vědět, že tohle je jeden z hříchů a za ty se vždy platí. To víte, nic není zadarmo. “ Pousměje se a rozhodí rukama.

„Že jste to vy, tak deset minut. Udělejte to, jak chcete. Klidně křičte, bouchejte hlavou do zdi, nebo si představte, že tady Marlene je váš drahý manžel. Je mi to fuk. Tahle část dohody je váš problém a věřte mi, že bych byl opravdu zklamán, kdybych zjistil, že jsem do vás celý týden vkládal svou důvěru zbytečně. Opravdu zklamán... A já nerad bývám zklamán.“ Zazní v jeho hlase jasná výhrůžka.

„Budu se těšít na brzké shledání… S některými z vás.“ Otočí se krátce přes rameno, než opustí místnost nehledě na tvé možné další protesty. Slyšíš, jak zaklapne zámek a kroky se vzdalují. Anna odtrhne pohled ode dveří a s pomalu stejnou hrůzou s jakou sledovala Fernsbyho, teď sleduje tebe, zatímco pár kroky couvne, až narazí zády na stěnu.

Jacob White

„Ne, nemusíte se bát. Bude o ni postaráno.“ Odvětí ti žena krátce, aniž by evidentně chtěla zabíhat do detailů. Pak už opustíš hospodu a vyjdeš na ulici.

„Ano?“ Přijde k tobě mladík, když ho zavoláš. Oči se mu rozzáří a rty roztáhnou do mírného úsměvu, když vyslovíš svou nabídku. „Ale tak zajisté. Byl by hřích odmítnout nabízené šekely. Nemusíte se bát. Budu mít oči na šťopkách.“ Použije podivnou příměru, na kterou nejsi ze Zahrad zrovna zvyklý. „Platí, pane.“ Natáhne ruku v očekávání, že si plácnete. Pak už vyrazíš.

☩

„Aha, chápu.“ Vyhrkne policista ještě dříve, než dovysvětlíš svá slova. Je ti jasné, že tihle amatéři pro Edgara nedělají a nebo jsou to až moc dobří herci. „Do sídla? Ne, pár členů služebnictva chtělo opustit dům, ale to jsme jim zakázali. Mají nařízeno zůstat ve svých ubikacích, dokud neřekneme jinak. To kdybyste… no kdybyste třeba chtěl někoho vyslýchat.“ Zní najednou skoro až hrdě, že s něčím takovým přišel. „Nikdo z nich, ale prý u toho nebyl.“ Dodá vzápětí o něco váhavěji. To by i odpovídalo informacím, které si měl od Edgara, že jediný možný svědek byl odvezený do nemocnice v těžkém stavu.

„Nepotřebujete ještě něco?“ Ptá se tě snaživě policista, zatímco vstupuješ do domu. Otevře se před tebou honosná vstupní hala s dvojicí schodišť vedoucích do patra a naproti sobě umístěnými dveřmi, za kterými tušíš nějaké společenské místnosti. Naštěstí pro tebe tohle není první sídlo nějakého boháče v Zahradách, které si navštívil, a tak už dobře víš, jak bývají místnosti zhruba rozloženy. V přízemí jsou často místnosti, kam jsou zváni hosté a jenž slouží na reprezentaci a zábavu. V patře pak soukromější prostory, jako například ložnice, pracovny. Ukáže se, že ani u Kenworthyho to není jinak. Procházíš domem a sem tam nahlédneš do neznámých dveří. Je tu prázdno. Sloužící jsou skutečně asi drženi někde mimo tyto honosné prostory, které byly určeny pro potřeby Kenworthyho rodiny.

Chvíli to sice trvá, než nakonec otevřeš jedny z dveří a před tebou je místnost, která by se skutečně dala nazvat pracovnou. Je zde robustní stůl z leštěného mahagonu nedaleko, kterého ještě stále plápolá pár polínek ve zdobeném krbu, který musel nějaký sluha roztopit, aniž by čekal, že se pán domu do této místnosti již nevrátí. Je zde několik polic a kartoték. Pár obrazů na stěnách a těžké závěsy na oknech. Na stole je několik dopisů a papírů a rohu je položená dřevěná kazeta s doutníky. Vypadá to, že tu nebude tak snadné něco najít.

Verše: Vůle boží

… a zase jednou stojíme na cvičišti. Záblesky světla se proplétají s nazlátlými provázky krve, jeden krok následuje další a andělské čepele se potkávají v prudkých, zdánlivě chaotických úderech. Známe se dobře. Stejně jako ona ví, co udělám, vím já, co udělá ona. Jde jenom o tom, kdo udělá chybu, nebo komu se podaří překvapit. Je to nádherný tanec, nebezpečný a smrtonosný. Snad bych se o dokázala zapomenout, ztratit se v povědomé chvíli a nechat se vést, ještě jednou a naposledy, dokud bychom ho nezavršily krvavým finále. Není to štěstí, mohla bych říct, ale jenom ta myšlenka mi zanechá hořkou pachuť na jazyce, je to vůle boží. Ale opravdu vůle boží káže zrovna tahle?

Na tomhle místě, někdejším chrámu božím, o kterém jsem prohlásila, že bude vždy náležet jenom jednomu pánovi, bylo prolito tolik andělské krve. Tolik krve. Její vůně se proplétá vzduchem, šimrá mě v nose a tíží na ramenech. Bolí to. Všechno, co se tady dnes odehrálo, bolí. Barachiel, Nuriah, naši Padlí bratři… Rudá zrníčka prachu třpytící se ve vzduchu mě přimějí vzhlédnout. Musíme jít.

„Budu se modlit, ať ti bůh odpustí, Nuriah,“ hlesnu jenom docela tiše, aniž bych na ni prohlédla. „Je mi líto…“ že to dopadlo takhle, chci říct. Zarazím se včas. Vykonávám boží vůli. Poslal nás sem. On nás sem poslal. Nesmí mi to být líto, ale je. 

Naposledy se podívám na ochozy. Tam někde by mělo ležet tělo Barachiel. Nejraději bych se k ní vrhla, zatřásla jejím nehybným tělem a prosila ji klidně celé hodiny, aby se probrala. Nechci ji tady nechávat, nechci tady ani nechávat Nuriah, ale nemám na vybranou. Kdo ví, jestli jsem někdy měla. Možná měla, možná se jenom skrývám za nemožnost volby a boží vůli, možná jsme opravdu sešli z cesty, možná… Spolknu pochybnosti. Tváří v tvář ztrátě je jim snadné propadnout, ale teď už se mi opět v hlavě rýsuje jasný plán. Krok za krokem. Vždycky je třeba udělat ten další krok, nic víc, a tak se vrhnu k Sarathiel. Podepřu ji z jedné straně a spolu s ní vykročím ke dveřím ze sálu. Musíme pryč. Teď hned musíme pryč. A pak najít Suriela, přesvědčit se, že se dostal k branám Zlatého města, a pak – a pak se hlavně nezastavit, protože postavit se téhle chvíli, prožívat ji znovu ve vzpomínkách, to teď nezvládnu. Kdo ví, jestli někdy.

Nepokračuji v naléhání ani přesvědčování, jasně na tváři sestry vidím, co si o tom myslí. A tak jen uhnu pohledem s sklopím hlavu, zatímco si v duchu snažím namluvit, že jsem pro ni udělala vše, co bylo v mých silách, pokud by věci… Nabraly ošklivého spádu. Všimnu si starého známého dozorce stojícího u dveří pitevny a ucítím nepříjemné chvění kolem žaludku, které si ovšem ani nezavdá s pocitem, který se mě zmocní, jakmile ze dveří vyjde otec Fernsby. Nejsem schopná mu odpovědět, jak moc se mi sevře krk, a tak jen kývnu hlavou namísto pozdravu a s hlubokým nádechem se kolem něj prosmýknu dovnitř místnosti.

Tisíckrát jsme se mohla připravovat na to, co mne tu bude čekat nyní – a přesto zbytečně. Udělám pár kroků do místnosti a pohled, co se mi naskytne, je možná ještě hrozivější než na znetvořené odhalené tělo vrchní sestry. Žena ležící připoutaná k tomu lehátku působí… Zuboženě. O to strašlivěji, když je pro mě náhle tak lehké si představit, jak ji sem táhnout z té stejné vlhké temnice v jaké drželi i mě. Možná dokonce z té samé? Vyměnili nás? Proto jsem musela čekat, než mi nachystají pokoj? Má představivost pracuje naplno.

A pak… Pak spatřím tu děvče. Kolik jí může být, třináct? Čtrnáct? Pohled na ni mě dokonale rozhodí. Ne. Ne. Ne. Až opožděně si uvědomím, že na mě Fernsby mluví, zatímco kráčí pitevnou. Žena na lehátku dostává jméno, Marlene. A stejně tak to děvče… Ach bože ne. To ne. Nevím, co mě děsí více, zda to, že tu děvče má zůstat nebo… K čemu ji tu Fernsby má?

… počkat, pět minut?

Zamrkám, rychle se otočím k Fernsbymu čelem, když se zastaví u dveří se svým konstatováním, které mi namísto pomyslné úlevy přinese tak akorát záblesk dvou polámaných těl ležících na pitevních stolech.

„P-počkejte, otče Fernsby,“ vyhrknu a na okamžik se zarazím. Pohledem zatěkám mezi Annou a Marlene. Srdce tluče a kůže svědí. „To… To nejde takhle… Tedy nevím, jak to funguje, ale… Vždy to bylo… Bránila jsem se, tohle je jiné,“ pokusím se zformulovat jasnou myšlenku, zatímco v duchu panikařím. „A víte, jak dopadla Bellová, i když jsem to nechtěla, přeci… To děvče… Je to dítě, prokrista,“ vydechnu zoufale.

Jakkoliv to znělo příšerně a amorálně, na dně své králičí nory bych si snad dokázala obhájit Marlene, kterou zde s otcem Fernsbym nečekalo nic příjemného, ale… To dítě? Jak bych mohla odsoudit k smrti ji? Jaký netvor Fernsby musí být, že mě něčemu takovému vystavuje? Už předtím jsem si myslela, že je ten muž zlý a nebezpečný, ovšem tohle ho stavělo do úplně nového světla.

Phelia Boulder

„Asi ano.“ Pokýve Diana souhlasně hlavou a dál hledí na tělo muže pod vámi. „Dobře, rozumím. Tedy… myslím.“ Dodá vzápětí trochu nejistě, ale za to pravdivě. Je vidět, že toho na ní bylo dnes večer docela dost a vaše současná situace jí na pevných nervech zrovna nepřidávala. „Co…?“ Stihne se zeptat, než jí přistane na tváři rána. Ruka jí vystřelí k bolavému místu a v očích je vidět na moment strach, než pochopí.

„… Děkuji.“ Dostane ze sebe po pár chvílích ticha. Působí to lehce nepatřičně vzhledem k situaci, ale Diana pak rychle dodá. „Za tu pomoc. Nemyslím… tohle. I když vlastně to taky.“ Stále si drží rukou tvář. V šeru uličky není vidět příliš detailů, ale říkáš si, že tu ránu si zvládla dobře. Tak akorát. Nevyletěly žádné zuby, ani neteče krev, ale v ruce tě brní, to znamená, že to také nebylo jen takové pohlazení.

Jste domluvené. Diana se otočí a vydá se z uličky směrem ke světlu na hlavní ulici. Když je na hranici, zastaví se a ohlédne se zpátky do temnoty uličky, kde stále stojíš. Vidíš, jak vděčně kývne, než zmizí za rohem.

Vykročíš do ulic. Noc už se překlopila do své druhé půlky a tak začínají být ulice vylidněné. Vzduchem se nese lezavá zima, která se zakusuje do odhalených částí kůže. Cestu už znáš. Možná až moc dobře. Přesto je to tak tři čtvrtě hodinová procházka, než staneš u poměrně rozlehlé budovy, která ale působí zvenčí podobně nuzně jako ty ji obklopující. U dveří i v tuto hodinu stojí opřený chlapík, zachumlaný v dlouhém kabátu s vysokým límcem se opírá o stěnu patrně na pomezí spánku. Když ale dojdeš blíže, probere se a zamžourá na tebe. Znáš ho. Je to Jack. Prostě jen Jack. Dělá pro Ezru, co je potřeba a vypadá to, že dnes tu hlídá.

„Boulder? Co tu děláš tak pozdě? Ezra pro tebe poslal, ale prý až na ráno?“ Zamrká rychle a protře si unavené oči. „Jestli jdeš za Ezrou, tak tu bude až ráno.“ Zavrtí hlavou a zívne. „Dneska je ale kosa, co? Skoro jako kdyby tady už byl podzim.“

Pojistky a otázky

„Ano, vše v pořádku, děkuji.“ Odvětím ženě a už jsem na odchodu, když se otočím k ní. „Je něco, co bych mohl udělat abych jí pomohl? Potřebujete peníze na léky, něco doručit… cokoliv?“ Je to hloupá otázka, kterou bych ani neměl pokládat. Přesto ze mě vyletí dřív, než se stihnu zamyslet a ani nevím proč. Dobře, lžu sám sobě. Moc dobře vím proč.

Když s ní domluvím vyjdu ven a jsem rád že chlapce vidím. Ještě víc že vidím Pascala. Vyšvihnu se místo odpovědi do sedla. Má paranoia rozhodně neustupuje naopak. Pokud se neuklidním velice brzy uvidím Edgarovi muže v každém stínu. Pokud tam ale skutečně nejsou. Musím se uklidnit. Srdce mi bije jako splašené a něco mě napadne.

„Chlapče, pojď sem.“ Nakloním se k němu ze sedla a nahmatám ve váčku další mince. „Tady máš za dobré služby a za to že u mě nebudeš mluvit. Chceš si ještě vydělat? Pokud ano vrátím se sem. Chci po tobě abys sledoval podrobně okolí. Určitě poznáš lidi, co sem nepatří. Chci o nich vědět. Pokud by někdo sledoval okolí nebo šel přímo do hospody. Chápeš? Pokud to pro mě uděláš zaplatím ti ještě jednou tolik. Vlastně za to že budeš tam kde stejně jsi, co ty na to?“

Víc, než navrhnout klukovi lukrativní spolupráci mě nenapadlo. Ať tak či onak jsem vyrazil směrem k vile. Tuším, že jsem ho tím potencionálně ohrozil, ale co se dá dělat. Pokud by se ho některý z Edgarových mužů rozhodl vyptávat poněkud svéráznějším způsobem vlastně na to stačí i to že mi pohlídal koně. To že kolem sebe rozhazuji pavučinu nebezpečí pro lidi, co vlastně neznám je mi proti srsti, ale nevím, co jiného bych měl dělat.

Jsem rád že policisté jsou pořád na svých pozicích. Uvážu Pascala a přijdu k nim. Už se chystám udělat opět gesto které mě identifikuje, ale není to třeba. Ostatně pod šátkem by se mohl schovávat téměř kdokoliv podobné postavy kdo mě ubodal v postranní uličce. Dokážu, ale pochopit proč hlídka není tak paranoidní jako já.

„Potřebuji prošetřit poslední věc. Už to dlouho trvat nebude.“ Odvětím. Nechci, aby je dovezli dřív, než projdu pracovnu. Kdo ví, co tam najdu a zda nebudu muset hraběte ještě ohledat. Odmítám riskovat, že důležitá věc bude mezitím někde v márnici. „Ještě tu tedy prosím počkejte. Budu spěchat a věřím že už brzy bude celá věc uzavřená. Jen se musím zeptat, zda v době má nepřítomnosti se někdo nepokusil dostat do sídla. Ať už cizí nebo zmocněnec města.“ Podívám se na něj podezřívavě ale dojde mi že pokud hlídkují jen před domem bylo by lehčí projít zahradou nebo přes střechy. Neriskovat zbytečně pozornost. Pokud by to doopravdy nebyl někdo z Edgarových lidí. Pokud odpoví záporně poděkuji a vydám se do sídla najít Kenworthyho pracovnu kde na mě snad čeká víc odpovědí.

Zerachiel

Máš plnou pozornost Nuriah, která jen zkřiví rty v opovržlivém výrazu. „Mluvit. Najednou.“ Vyprskne, zatímco na tebe zaútočí. V jejích pohybech není žádné zaváhání na rozdíl od tvých a víš moc dobře, že jste si vyrovnanými soupeřkami, při jejichž střetu záleží na každém detailu i pohybu. Tvůj meč odrazí stranou zářícím štítem, ale její sek mečem, který by tě jistě zasáhl, zbrzdí krvavé proudy natolik, že se z tvrdosti úderu vzpamatuješ a nastavíš v poslední setině své ostří jejímu.

„Hmm, štěstí.“ Zavrčí a ušklíbne se pobaveně, ne nepodobně jako při vašich společných tréninzích. Když v tom se jí rozšíří oči a z hrudi vyjede stříbrné ostří Sarathielina meče zbrocené rudou krví. Další kapky krve v tomto dnešním moři. Sarathiel meč vytáhne a z pár kapek se stane proud. Nuriah zařve jako vzteklé zraněné zvíře, otočí se a prudce udeří do Sarathiel štítem, který se bíle zableskne. Sarathiel je silou nárazu odmrštěna na jeden z mohutných krápníkových sloupů, který celý prorazí a rozbije na kousky, zatímco dopadne bezvládně na zem sálu. Meč zazvoní o kámen nedaleko.

Nuriah se syčivě nadechne, promáchne křídly a zřítí se k zemi. Vidíš ji tam mezi ostatky rozbitého oltáře, jak leží, opírajíc se z posledních sil na rukou. Z hrudi se jí řine krev a stejně tak jí začíná téct z úst. Zároveň se začne ozývat varovné praskání. Když vzhlédneš všimneš si, že po klenbě sálu se od místa, které dříve podepíral jeden ze sloupů začíná rozbíhat pavouk prasklin. Skála se začíná drolit a rudý prach padá na vše kolem. Na Nuriah uprostřed rozvalin oltáře. Na bezvládné tělo Barachiel a její nehybnou tvář. Na těla Padlých na ochozech. Do kaluží krve, které tu jsou na tolika místech. Na Sarathiel, která se ztěžka snaží zvednout ze země, zjevně otřesená ranou, kterou utrpěla. A stejně tak do tvých vlasů v jejichž barvě se ztrácí. Je ti jasné, že nemáš moc času. Tento sál se začíná hroutit a odtikávají jeho poslední okamžiky.

„Bodnout do zad. Měla jsem to…“ Vzhlédne k tobě Nuriah, ústa plná krve, oči planoucí hněvem, ale větu nedokončí, protože se rozkašle. Krvavá sprška dopadne na zbytky kamenů z oltáře. Nuriah skloní těžknoucí hlavu, černé prameny vlasů jí spadají do tváře.

Delilah Blair Flanagan

„Cože?“ Otočí se na tebe sestra a nejistě nakrčí čelo.

„Být vámi, tak se nepokouším o nějaké hlouposti. Nikdy to tu nedopadlo dobře. Radím vám dobře.“ Nevypadá to, že byla tvými slovy nějak zasažena. Za tu dobu si už ale zrovna u ní poznala, že je to velmi praktická žena. Povídačky o duších a čarodějnicích s ní nijak nehnuly, naopak pro ně vždy měla nějaké racionální vysvětlení. Navíc je velmi pravděpodobné, že o tvé dohodě s Fernsbym nemá nejmenšího tušení.

Kráčíte chodbou až k dvoukřídlým dveřím, které poznáváš. Vedle nich už postává Sturges, který se po vás jen krátce ohlédne a když vás vidí, zaklepe na dveře. Ty se otevřou a vystoupí z nich Fernsby, vypadá prakticky stejně jako před týdnem. Upravený, světlé vlasy sčesané a na rtech spokojený úsměv, který se ještě roztáhne, když tě se sestrou uvidí.

„Skvělé, rád vás zase vidím po tolika dnech. Prosím.“ Podrží ti dveře a nechá tě kolem něj projít do místnosti.

Rozlehlá pitevna vypadá jako jindy. Kachličky, chlad a zápach chemikálií. Přesto je tu oproti posledně několik změn. Předně, tělo Meeksové je už pryč. Pitevní stůl zeje prázdnotou, krvavé skvrny pečlivě umyté. Je tu navíc jedno lehátko, které je ti ihned dobře známé. Ano, je to to, jehož pohodlí si měla možnost vyzkoušet během poslední návštěvy u Fernsbyho. To, na rozdíl od pitevního stolu, prázdné není. Leží na něm žena, znehybněná popruhy stejně jako tenkrát ty. Vypadá, že jí bude něco přes čtyřicet let, ale zde je to těžké odhadovat. Je pohublá a bledá. Dlouhé, kaštanové vlasy ve špinavých zacuchaných pramenech visí divoce kolem její hlavy a přepadávají přes okraj lehátka. Na sobě má košili ne nepodobnou té, ve které si zde strávila svých pár prvních dní. Hnědá deka, ve které musela přijít je pohozená na zemi u jedné z židlí. Ze ztrhané tváře ale na tebe hledí hnědé oči, které si ale zachovávají podivnou jiskru.

V rohu u zdi stojí ještě jedna žena, nebo spíše dívka. Bude jí stěží čtrnáct let. Špinavé blond vlasy má rozpuštěné a na sobě prosté a na dosti místech už vyspravené oblečení. Plaché, modré oči nejistě sledují celou místnost, zatímco mezi dlaněmi žmoulá dlouhou hnědou sukni.

Fernsby za vámi zavře dveře. Nevypadá to, že by sem někdo další z personálu plánoval jít.

„Jak jste se měla? Užila jste si ten týden klidu? Vidíte, až vám ho lehce závidím. Ale opravdu jen lehce.“ Mrkne na tebe rozverně Fernsby a vydá se k lehátku, na kterém leží neznámá žena.

„Nebudeme ale zdržovat tady zbylé dámy zdvořilostními řečmi. Na to bude dost času po tom. Tady Marlene je už připravena, že Marlene?“ Podívá se Fernsby na ženu ležící na lehátku, ale ta jen prudce otočí hlavu a uhne pohledem tak, aby se na něj nemusela dívat.

„No no… A pravda, tady Anna bude mýma očima a ušima.“ Pokyne k dívce u stěny, která se neochotně vydá k němu. „Nemusíte se bát. Už toho viděla dost, takže nebude uhýbat pohledem, ať už se bude dít cokoliv, že?“ Podívá se významně na dívku a ta jen rychle pokývá hlavou.

„Takže… Já vám dám o samotě… Hmm, řekněme pět minut? Minule to šlo docela rychle, co jsem tak slyšel. A vy budete moci splnit svou část dohody.“ Usměje se na tebe široce a vytáhne kapesní hodinky. „Pět minut je vašich.“ Kývne a sevře hodinky v dlani, než vykročí ke dveřím, u kterých se přeci jen na moment zastaví.

„Hlavně to berte s nadhledem. Koneckonců, nejsme nic víc než jen hromádky kostí."

Marlene

Anna