Andor.cz - Dračí doupě online

Phelia Boulder

Dvojice postav vstoupí do uličky. Klapot podrážek se pomalu blíží. Na nic nečekáš a vrhneš se vpřed. Jako černý stín se vynoříš před nimi a zasadíš muži tvrdou ránu do obličeje. V jeden moment se ozve několik zvuků. Danin poděšený výkřik, který zadusí ihned její ruce překrývající ústa. Křupnutí kosti, nejspíše nosu toho nebožák. Bolestivé vyheknutí pana Browna, který se skácí na zem. Cylindr se odkutálí kamsi za něj. Nic takového patrně nečekal, a tak na tebe vyděšeně hledí, krev se mu řine ze zlomeného nosu a je stále ještě při vědomí. Dosti bolestivém vědomí. Za svou praxi sis mohla už několikrát ověřit, že lidi jsou otravně vytrvalá stvoření. Není tak lehké je poslat do bezvědomí a už vůbec ne k pánu bohu. Ne, pokud k tomu nemáš něco, co by ti tvou práci usnadnilo. Přesto, tobě dnes stačí ruce, nebo lépe řečeno pěsti. Vyžádá si to ještě několik tvrdých ran, než se přestane vzpouzet a tělo ochabne.

Obličej se změnil v krvavou kaši, není to ale nic, co by si už neviděla anebo v některých případech i sama neokusila. „To… to…“ Diana stojí nad vámi celá zděšená. Tiskne si stále ruku na rty a vypadá, že by odtud nejraději utekla. Přesto se ale drží a stojí jako přimrzlá stále na stejném místě.

Začneš muže šacovat, zatímco vydává sem tam bolestivé chroptění a na zemi už je kromě několika jeho zubů i menší louže krve. Najdeš u něj 15 šekelů, kapesní hodinky s řetízkem a kovové pouzdro s cigaretami.

Diana se konečně probere z prvotního šoku a podřepne k bezvládnému tělu. „Nemám tu dost světla na to, abych ho prohlídla.“ Hlesne. „Snad… snad bude v pořádku.“ Podívá se na tebe. „Myslíš, že ho bude vyslýchat policie? Já.. nebudeš mít z toho problémy?“ V tom šeru je těžké vidět přesný výraz jejího obličeje, ale obavy v jejím hlase jsou jasně patrné. Na ulici někdo projde, ale do uličky se nepodívá a pokud ano, jistě mu rychle došlo, že tohle není věc, které chce být účasten.

Jste tu jen vy tři a šramot krys za vámi.

Trojice

„Tajemství bez ohledu, jakkoliv temná jsou mají v zahradách stejně podpis a úřední razítko.“ Přikývnu hlavou a ani to nemyslím ironicky. Pokud není smlouva dohoda neexistuje a je jedno o jak podivný podnik se jedná. Navíc tu jsou věci kolem vlastnictví nemovitostí a dalších věcí které můžou také být užitečnou stopou. „Věřím, že tam najdu alespoň část drobků, které povedou na místo.“

„Slibuji, že se podělím o vše, co najdu než půjdu po stopě dál.“ Tobě i Edgarovi. Jen uvidím, komu z vás dám, jakou verzi příběhu. Obávám se, že opět jdu po ostří nože. Pád z něj může být fatální stejně jako uklouznutí. S tím si ale poradím. Nepředbíhat a řešit problém za problémem, jak přicházejí. Nenechat se paralyzovat strachem, to by mohlo být v současné situaci to nejhorší vůbec.

„Děkuji.“ Řeknu a chopím se pera. Lahvičku opatrně postavím zpět. Vypadá, že je slabší, než jsem si myslel. Rád bych pomohl a bral ohledy, ale na to není čas. Vrhnu starostlivý pohled a víc se neodvážím. Jsem opět rád že nevidí můj výraz maskovaný šátkem. Jak jsem říkal ta věc je k nezaplacení. Rychle zaznamenám adresy na vytržená list a několikrát na něj fouknu, aby zaschnul. Pak s ním ještě zamávám ve vzduchu. Když mám jistotu, že se písmo nerozpije složím ho a schovám do kapsy.

„Opatruj se. Znovu se uvidíme a budu vědět víc. Mezitím se uzdrav.“ Řeknu a mám pocti jako bych opouštěl lazaret. Jen tam jsem většinou věděl že slova útěchy pro spolubojovníky jsou většinou prázdná. Na frontě se většina těžkých zranění nepřežívala. Tady jim chci věřit. Jednak je v rukou svých spojenců z hospody a také je něčím víc než obyčejný člověk. Pokud jsme procitli musí to mít nějaký důvod. Pochybuji, že jím je zemřít v polštářích v nějakém sklepení pod industriální čtvrtí. Potlačím chuť se ohlédnout a vyrazím s lampou v ruce rychlým krokem nahoru.

Zabuším na zamčené dveře a čekám až mě žena vypustí ven. Pak vyrazím k Pascalovi. Snad mladík dodržel, co slíbil a kůň tam bude. Pak mohu nasednout a plným tryskem vyrazit zpět na místo činu. Tam snad chytím novou stopu a uvidím kam mě zavede. Tenhle lov bude vše jen ne jednoduchý.

Hariel

Celý zmatený nečekaným vývojem událostí si zůstal stát jako opařený uprostřed ulice. Lidé proudili kolem, nevšímajíc si jednoho ze spousty babylónských mladíků. Stál si tam sám, než si zavolal na svůj věrný doprovod. „Nalevo.“ Ozvalo se šeptnutí ženského hlasu u tvého ucha a když ses tím směrem podíval, uviděl si tam jednu z vedlejších ulic, ke které mířily zlatavé odlesky jasně patřící Nuriel.

Když jste se tam sešli, Nuriel opět nabrala fyzickou podobu a zamyšleně se na tebe podívala. „Hmm, příliš nerozumím tomu, co říkáš. Takže si u něj něco probudil, nebo ne? To nedává smysl.“ Mlaskne nespokojeně.

„Nevěřící? Pokud ano, je to nepříjemné, ale i tak by ti to nemělo zabránit, dotknout se jeho vize.“ Nakrčí ustaraně čelo. „Jsi si jistý, že si to… No, já nevím. Udělal pořádně?“ Rozhodí rukama bezradně. „Třeba ses špatně soustředil, nebo zrovna… já nevím, myslel zase na nějaké ty tvoje hlouposti.“ Tentokrát to ale nevypadá, že by se nad tím Nuriel pošklebovala, ale je patrné, že nad problémem vážně přemýšlí.

„Co tedy chceš…“ Zarazí se a rozhlédne se. Vidíš, jak začichá a oči se jí na moment rozzáří zlatou září. Víš, že ji pán požehnal nadprůměrnými smysly i na anděla. Byla tvým ideálním hlídačem. Byl vždy spoleh na to, že uměla vycítit nebezpečí a nebo také někdy to, že ses jí snažil nenápadně zmizet. Její ruka dopadne na tvou hruď a natlačí tě na stěnu jednoho z vysokých domů, mezi jejichž stěnami se už tak poměrně tísníte. Sama nabere neviditelnou podobu a zbude z ní jen několik zlatých záblesků.

 „Nejsme tu sami.“ Slyšíš opět její šepot. „A tím nemyslím smrtelníky.“ Pohne se zlatavý odlesk dál od tebe.

Mám takový neodbytný pocit, že revize tyhle problémy vyřešit nedokáže. Lampy svítí jako by se nic nestalo, ve vzduchu zůstal viset slabý odér dýmu na důkaz, že se to doopravdy stalo. Když se na mě sestra oboří, stáhnu se mimoděk o to víc do sebe a uhnu pohledem. Co bylo s těmi zdejšími sestrami? Chtěla bych vidět ji na mém místě! Jiskřička zlosti ovšem zhasne stejně rychle jako se objevila. Za sestrami se opět zavřou dveře a já tentokrát už neotálím, dočešu si vlasy, tentokrát už za cenu trochy té bolesti - každopádně z nejhoršího jsou venku.
Poté na sebe natáhnu nachystaného oblečení a jakkoliv nic z toho opravdu není to, co bych obvykle nosila - kvalitou, střihem ani provedením - tak jsem za to vděčná. Všechno je lepší než ta košile, co zůstala zplihle ležet na zemi. V tomhle si připadám zase jako... Člověk. Jakmile jsem hotova, vyjdu z umývárny ven.

Nevím, co je mi nepříjemnější, zda strach jedné či neurvalost té druhé. Sotva se na mě oboří, opět semknu rty a pohledem sklouznu kamsi nad její rameno. Každopádně zůstanu stát, dokud si neověří, že jsem si sebou opravdu neodnesla nic, co bych neměla. Vlastně... Vlastně mě to díky tomu, co se stalo ani nenapadlo... Možná mělo? Na tom už ovšem stejně nezáleží.
Návrat do sklepení je asi všechno - jen ne příjemný. To ten vzduch. Zima. Tady dole jako by ze světa vyprchávaly veškeré barvy i naděje. Ovšem v mém novém pokoji na mě čeká překvapení - večeře. Žádná neslaná polévka ze zbytků zeleniny, dokonce ani okoralý chléb či mazlavá kaše neurčité konzistence a blátivé chuti. Tahle kaše se nedá s ničím z toho srovnávat, sladká chuť medu je... Božská.

Přesto se tentokrát na jídlo již hladově nevrhám. Usadím se ke stolu, pomalu si nabírám sousto po soustu. Sladká kaše na jazyku trpkne pod tíhou myšlenek, které na mě v klidu a tichu dopadají. Točí se jako vír kolem stínové postavy, která mne pronásleduje... Ne. Nepronásleduje. Hledá mě? Ale proč? Co to znamená? Hruď mi na chvíli sevře i ta bláznivá představa, že tam venku je někdo, kdo mě hledá... Kdo mě odsud dostane. Ve vzpomínkách se opět zastavím u rudovlasého muže ze snu, který se mi nikdy nezdál než nakonec... Potřesu hlavou. V duchu se napomenu.

Dojím kaši do posledního sousta než se přesunu k posteli. Sundám si svrchní šaty, když už bydlím jako člověk, můžu se tak i chovat. I přes únavu drnčící pod kůží notnou chvíli na posteli jen sedím a prsty si pročesávám stále ještě vlhké vlasy než se schoulím zimomřivě pod přikrývkou. Oči se mi zavřou takřka okamžitě, co složím hlavu na měkký polštář...

Týden. Mám... Týden.

Zerachiel

Delilah Blair Flanagan

Promluvíš na tu věc tvořenou černým prolínajícím se dýmem a je ti jasné, že se její pozornost zaostří ještě více na tebe.

„K..d..e…“ Ozve se opět ten hlas, který jakoby nepocházel z tohoto světa, když v tom vpadne do místnosti sestra a vše je najednou, jakoby se nic nestalo. Přesto… minimálně zhasnutá světla se ti nemohla zdát, protože stejně jako tehdy ve sklepení, i tentokrát toho byl svědkem i přítomný personál.

„Zhasla světla… Ano, to zhasla.“ Přimhouřeným pohledem si tě měří ta odvážnější ze sester, zatímco prochází po pokoji a kontroluje lampy. Ta druhá zůstala na chodbě a vidíš, jak občas její tvář nakoukne do dveří.

„Asi se bude muset udělat revize.“ Zakroutí nakroutí nakonec hlavou, aniž by jakkoliv viditelně reagovala na pach bylinného dýmu, který stále ještě cítíš. „Vy ještě nejste hotová?!“ Otočí se na tebe, nadechujíc se k dalším slovům, než ale nakonec místo nich jen stiskne podrážděně rty.

„Dobře.“ Odsekne a vydá se zpět ke dveřím. „Ale pospěšte si. Nekoukejte jen tak zděšeně kolem. Jestli zase vypadne osvětlení, vezmeme vás zpátky, ať už budete hotová, nebo ne.“ Otočí se na tebe krátce, než uslyšíš její tiché mumlání, zatímco za sebou zavírá dveře. „Takhle se nedá pracovat, zase se…“ Zavřou se dveře a ty jsi opět sama. Vůně dýmu už je stěží patrná a déšť za okny pomalu přestává. Je na čase dokončit to, proč tu jsi.

Hromádka oblečení v sobě skrývá překvapivě trojici vcelku běžných oděvů a nějaké prádlo. Sice je vše jednodušší a prosté, ale přesto je to oproti tomu pytli, co si měla před tím velká změna. Sestry čekají na chodbě, aby tě zase zavedly zpátky. „To to trvalo.“ Ozve se jedna z nich netrpělivě, zatímco ta druhá po tobě jen střelí vyděšeným pohledem skoro jako tehdy, když tu byla na zemi Meeksová a raději mlčí. „Počkejte, ještě tady.“ Zajde sestra dovnitř zkontrolovat, zda není v místnosti nic rozbité, či poškozené. Nikdo by jistě nestál o to, aby tu běhali pacienti se střepy zrcadel v rukou.

Vedou tě zpátky. Zpátky ke schodům. Zpátky tam dolů.

Ač ti horká voda příjemně rozehřála tělo. Máš tady dole pocit, jako by každým okamžikem nastřádané teplo zase mizelo. Uvedou tě zpátky do tvého pokoje, kde už na stole čeká tác s večeří. Vypadá to na nějakou kaši se sušenými rozinkami a medem na sladko. K rafinovaným zákuskům to má daleko, ale… Ale stále je to lepší, než okoralý suchý chléb. Dveře se zavřou a zámek zaklapne.

Phelia Boulder

Diana se poleká, když ji silou chytneš, a tak své překvapení nemusí ani příliš hrát. Alespoň to celé působí uvěřitelněji. „Dámo, tyhle věci sem nepatří! Okamžitě ji pusťte, nebo zavolám místní ostrahu!" Brown zvýší hlas a s tím se zvýší i zájem ostatních kolem vás. Jestli jste před tím poutali jen trochu pozornosti, teď máte pozornost většiny lidí v okruhu pár metrů. Dokonce zahlédneš pár lidí, jak do sebe pošťuchují rameny a ukazují si na tebe. K uším se ti z několika stran donese tvé jméno a zároveň přezdívka z ringu.

„Je to ona… já to říkal…“

„Boulder? Co ta tady dělá?“

„Hej, to je ona. Tohle bude ještě zábava. Posledně ve třetím kole, dala…“

Nese se k tobě z vícero stran. Je vidět, že lidé, kteří holdují hazardu se mu nevěnují pouze na jednom místě, ale také si rádi vsadí i jinde. Tvé renomé ti alespoň zařídí nikým nerušený odchod z herny hned poté, co od sebe Dianu nevybíravě odstrčíš. Na druhou stranu je tu hned několik svědků této menší eskapády, kteří tě jsou schopní identifikovat.

Vyjdeš ven do nočního Jeruzaléma. Už je docela lezavé chladno a bude dobře po půlnoci. Na pár místech svítí pouliční osvětlení, ale není to zde žádná sláva. Stačí zajít do postranní uličky a je najednou všude opět tma. Čekáš…čekáš… a čekáš. Kdo ví, co si z toho Diana vzala. Po ulici sem tam někdo projde, ale nikdy nezabočí do uličky, kde si schovaná ty a dle šramocení i pár krys.

Musel už uběhnout nějaký čas, když v tom se ozvou kroky a do uličky vstoupí dvojice postav.

„Tudy?“ Ptá se nedůvěřivý mužský hlas.

„No… ano… je to zkratka.“ Odpovídá mu žena, kterou poznáváš. Diana to nakonec zvládla.

Jacob White

Na první pohled to nevypadá, že by žena před tebou byla sžírána podobným dilematem jako ty, ale je těžké vidět pod povrch, zvláště pro tebe, který je uvyklý spíše na válečnou vřavu a boj o život, než sledování titěrných gest a pohledů, které o lidech umí mnohé prozradit. Přesto i ty si v jednu chvíli všimneš jistého zaváhání v jejím jinak suverénním jednání.

„Nás…“ Zopakuje po tobě a podívá se na dno sklenky, která už je však prázdná. Chvíli je ticho, rty zamyšleně semknuté, než k tobě opět zvedne pohled. „… až na to bude vhodnější čas. Souhlasím.“ Kývne a je patrné, že tohle téma stejně jako ty ochotně odsune na později.

„V pracovně. Nejspíš. Tihle lidé mají rádi všechno na papíru. Prý je papír mocnější meče, heh.“ V úšklebku se mísí pobavenost a bolest. „Něco tam musí být. Jinak… jinak budu muset hledat jinde. Je to dost výstřel naslepo, ale nemám o moc více informací. Zahrady nerady vydávají svá tajemství. Alespoň tady se to říká. Dobře, jestli něco najdeš, víš, kde mě najít. Ne, že mě z toho vynecháš.   Tohle je… osobní.“ Začíná to vypadat, že tu vzniká dosti nepravděpodobná aliance. Ačkoliv se znáte pouze pár okamžiků, působí to celé tak nějak přirozeně.

„Dobře, John Weber, dělal pro Kenworthyho. Je to taková jeho pravá ruka, když potřeboval zařídit nějaké věci, které se na světlo příliš nevytahovaly. Oficiálně je to předák v jedné z jeho filiálek. Coleburn destilka tady ve čtvrti. Samozřejmě na špinavou práci měl také své lidi, většina dělala v destilce jako krytí. Alexej Duma a Luis Buckley. Ten poslední tu byl nejčastěji vidět, ještě před tím, než zmizeli. Jestli chceš, můžu ti najít jejich adresy.“ A s tím se Eliza těžce zvedne, držíc si jednou rukou zraněný bok. Dojde k jedné z komod a z kapsy vytáhne drobný klíček, kterým otevře jeden ze šuplíků. Všimneš si, že ruka se jí třese, takže se jí to povede až na druhý pokus. Jen slyšíš nespokojené mlasknutí, než vytáhne z šuplíku ohmataný deník v kožených deskách převázaný roztřepeným provázkem, který otevře a vytrhne jednu ze stran. Vytáhne také kalamář a pero, které postaví na komodu, o kterou se musí jednou rukou neustále opírat. Když se ale pokusí nejistou rukou otevřít kalamář s inkoustem, lahvička se převrátí a černý inkoust se rozlije po lakovaném dřevu a začne kapat na zem.

„Zatraceně.“ Zanadává. „Pojď si to možná raději přepsat sám.“ Otočí se na tebe a posune ti ke straně prázdnou vytrženou stranu z deníku, ve kterém ti ukáže postupně trojici adres vyvedené až překvapivě úhledným písmem. Dvě z nich jsou tady v Industriální čtvrti a vypadá to, že pan Buckley a Duma nebydlí až tak daleko od sebe. Poslední pak je v Úřednické čtvrti, kde má pan Weber svůj dům.

„Takže… to je vše, co ti k tomu můžu dát.“ Vzhlédne k tobě unaveně. Ve vzduchu je cítit pálenka, krev a ještě něco zvláštně povědomého. „Tak už jdi.“ Odtrhne od tebe pohled a po pár krocích se svalí zpět na pohovku s polštáři. „Tohle bude brzo lepší…“ Zavře oči a zakloní znaveně hlavu.
Na zem dopadne pár posledních kapek inkoustu.