Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

„Pětkrát zaklepej.“ Upozorní tě na poslední věc, než se otočíš a necháš ji za sebou.

„Ty taky…“ Ozve se po pár krocích zpoza tebe, než vystoupáš po schodech nahoru. Dveře jsou jak jinak než zamčené, ale po zaklepání dle instrukcí, které si od ní dostal, to netrvá příliš dlouho, než uslyšíš, jak někdo odemyká dveře na druhé straně. Otevřou se a je za nimi tobě už známá žena.

„Vše v pořádku?“ Přejede tě pohledem zjevně hledajíc nějaké známky možných komplikací vepsané do tvého oděvu, ale když nic nenachází, nakoukne ti alespoň krátce přes rameno. Je ti ale jasné, že tam neuvidí nic než jen černé schodiště. „Zjevně ano.“ Dodá pak a převezme si od tebe petrolejku, kterou otočením kolečka na straně zhasí. Pak už tě dovede opět do vstupu do lokálu, kde tě nechá svému osudu. Propleteš se mezi stoly až ven, kde se konečně můžeš nadechnout čerstvého vzduchu, který nesmrdí zvětralým pivem a pachem nemytých těl.

Rozhlédneš se a k tvé úlevě, uvidíš kousek od tebe stát koně. Pascal je na stejném místě, kde si ho před tím nechal. Mladík se opírá o stěnu nedaleko.

„Tak tady ho máte. Potřebujete… pomoct do sedla?“ Prohlídne si tě pátravě a podrbe se v rozcuchaných vlasech, když k němu dojdeš. Nejspíš je zvyklý na to, že se hosté z hospody často nevracejí zrovna ve střízlivém stavu. V ulicích kolem je v tuto hodinu už docela prázdno, přesto v jedné z nich zahlédneš procházejícího muže. Možná host, možná Edgarův muž. Při kráčení na ostří nože je možné vše.

Pak už vyrazíš. Cesta je prakticky stejná jako před tím. Ulice jsou však povětšinou prázdné a nemusíš se proplétat mezi neopatrnými chodci. Do Zahrad dorazíš kolem druhé hodiny ranní. Je až s podivem, jak tato čtvrť dýchá na první pohled nezvyklým klidem. Nikde nikoho nevidíš. Jen u Kenworthyho panství jsou stále přítomni policisté. Když dojdeš k domu, tak poznáš jednoho z těch, který čekal u vzducholodi. Vypadá už o poznání lépe, než tehdy u místa vraždy, ale to trvá jen do momentu, než si všimne, kdo se to k němu blíží. Jakmile tě zaregistruje, napřímí se a dojde k tobě i s lucernou v rukou.

„Pane, chtěl jsem se zeptat, můžeme už ta těla odvézt? Ehm, jestli tam tedy něco ještě nepotřebujete?“ Z jeho postoje i hlasu je patrné, že je z toho celý nesvůj. Nebo možná spíše z tebe. „Nevěděli jsme, jestli se ještě vrátíte, ale čekali jsme. Raději.“ Pokývá hned hlavou. „Potřebujete od nás ještě něco?“

Hariel

Stačí jen myšlenka a v ruce se ti zhmotní tvá zbraň. Padne do ní jako ulitá, přesto ji netřímáš tak často jako někteří jiní ze Zlatého města. Máš své osobní metody, kdy je násilí až jedním z posledních resortů, navíc, o tyto věci se starala právě Nuriel, když vám hrozilo nějaké nebezpečí. Ta tu ale už není. Závan jejích křídel jasně naznačil, že odletěla kamsi… ani nevíš.

Vezmeš na sebe svou pravou podobu a bílá křídla se otřou o stěnu úzké uličky, ve které právě stojíš. Ano, takto se cítíš rozhodně líp a více sám sebou, ale kam mohla Nuriel zmizet? Vyhlédneš na ulici, kde se ve stínu rozestavěné věže pohybují nic netušící lidé. Nuriel nevidíš. Ani jediný zlatý záblesk. Zkoušíš pátrat, naslouchat, ale neslyšíš nic kromě zvuku překrývajících se hovorů a chůze nespočtu nohou. Ve vzduchu také necítíš nic, než jen vyprahlý vzduch nesoucí s sebou prach a lehkou vůni koření.

Sleduješ ten dav proudících lidí, pátrajíc po Nuriel, když v tom si všimneš něčeho, co nevypadá jako tvoje společnice, ale je na první pohled viditelně zvláštní. Dvojice postav se pohybuje davem. Ačkoliv z nich nic zvláštního necítíš, všímáš si, že jsou jejich pohyby na smrtelníky příliš plynulé a ladné. Zjevně nemají tolik zkušeností, jak se v lidských podobách pohybovat. Lidé jim nechávají přirozeně prostor, ať už vědomě či ne, a rozestupují se kolem nich jako řeka, když je to třeba.

Jedna z postav je dle rysů těla v dlouhých volných šatech patrně žena. Vlasy zakryté lehkým šátkem, jehož cípem má překrytou i tvář. Vedle ní kráčí vysoký muž, též oděný v jednoduchém tmavém rouchu s kápí přehozenou přes hlavu, z pod které mu na ramenou splývá několik dlouhých pramenů rudých vlasů.

Postavy projdou kolem tebe, když v tom se žena zarazí a krátkým gestem naznačí svému společníkovi, aby také zastavil. Otočí se a pár pronikavých modrých očí, vystupujících z tváře zahalené šátkem, pohlédne směrem k uličce. K uličce, ve které se tiskneš na jednu ze stěn. Pozvedne v ladném gestu ruku a najednou, jakoby zvuky okolního světa ztichly. Lidé nevypadají, že by si všímali něčeho zvláštního. Naopak odvracejí pohledy od prostoru, kde teď stojíte a vyhýbají se mu ještě větším obloukem.

„Bratře… neschovávej se.“ Zazní zvonivý ženský hlas, který ale prostoupí celým tvým bytím jakoby vedle tebe udeřil hrom. Postavy ženy i muže rozzáří a ty na chvíli vidíš jejich pravé já, které ti vědomě odhalili. Jsi uvyklý ze Zlatého města na další z vás, avšak tenhle pohled i tobě vyrazí dech.

Muž je najednou oděný ve zlato černé zbroji a ze zad mu vystupuje dvojice páru zlatých planoucích křídel. Stejně tak si všímáš meče u jeho pasu, v jehož hrušce je zasazen ohnivě planoucí drahokam. Měří si tě ostražitým pohledem s kamenným výrazem ve tváři. Ano, vzpomínáš si. Už si ho měl možnost párkrát krátce zahlédnout ve Zlatém městě, ale co by tu dělal jeden z generálů?

Ovšem jestli jeho přítomnost budí tiché otázky, tak při pohledu na ženu už jako by je někdo křičel. Tři páry bělostných křídel doslova září v paprscích slunce. Bílé dlouhé vlasy vystupující z pod helmy, jako by se neustále vlnily nadnášeny mírným vánkem. Stříbrno bílá zbroj je zdobená jemnými zlatými reliéfy. Zlatě žhnoucí oči tě propalují intenzitou ne nepodobnou záři ve Zlatém městě.

„Jehoel… Kamael.“ Ukáže žena krátce na sebe a pak na svého společníka. Jehoel… Ano, to jméno moc dobře znáš, ale už je ti jasné, proč neznáš její tvář. Nestává se každý den, aby si stál tváří v tvář jednoho ze serafínů, jednoho ze zástupců prvního kůru. Ne, tohle se ti nestává prakticky vůbec.

Tento záblesk trvá jen chvíli, než před sebou opět vidíš jen dvojici už ne tak obyčejných smrtelníků.

„Ty jsi… Hariel, že? Copak tě sem přivedlo, Harieli?“ Zeptá se tě žena klidně. „Paní, nikdo tu neměl být… Ne, od nás.“ Udělá muž krok k ní a krátce šeptne.

„Skutečně? Jistě k tomu bude mít Hariel také co říci.“ Upřou se na tebe dva páry očí a rozhostí se ticho.     

Jehoel

Kamael

Verše: Odpočet 

Kámen pode mnou zapraská. Koleny se dotknu země jenom na okamžik, než mávnu křídly a přinutím se postavit. Bolest ve střelné ráně mi skrze zatnuté zuby vyrazí usyknutí. Není to dobré… Ani trochu to není dobré, ale na tom nezáleží. Žilami mi koluje horko, všechno ve mně chce znovu udeřit a pokračovat v boji, dokonce i když mám co dělat, abych se udržela na nohou. Zabodnu do Nuriah pohled vzteklých očí barvou pomalu se navracejících do původní zlaté.

Mluvit… Ruka s mečem se mi zachvěje. Ano, chtěla jsem s ní mluvit. Potom, co jsem se doslechla o jejím Pádu, to bylo jediné, na co jsem dokázala pomyslet. Často jsme spolu nesouhlasily, často jsme se přely a dokazovaly si navzájem, že ta druhá nemá pravdu, ale – a tomu jsem tehdy věřila z celého srdce – kdybych s ní mohla mluvit, určitě bychom přišly na řešení tohohle všeho. Jenomže teď už nebyl čas na slova. Cokoliv jsem jí snad chtěla říct, potřebovala říct, měla říct, se rozplynulo ve chvíli, kdy Barachiel klesla k zemi. Barachiel, která je…

Dám si pozor, abych Sarathiel neodpověděla ani sebemenším gestem. Místo toho udělám krok stranou tak, abych nedovolila Nuriah ji zahlédnout ani úkosem oka – nebo jí k tomu nezavdávala moc příležitostí. Dívej se na mě, jenom na mě…

„Kteří sešli z cesty?“ zopakuji a nechám meč v ruce poklesnout. Jenom trochu, jako bych váhala, jako bych byla opravdu ochotna mluvit, jako bych váhala, i když mě na jazyku pálí skutečnost, že to ona sešla z cesty. To ona zabila – a zabila? – Barachiel. „Nuriah, mluv se mnou. Proč si myslíš, že jsme sešli z cesty? Co tě k tomu vede?“

V uších mi zní údery srdce trvající snad celou věčnost. Jeden, dva, tři. Jako by se svět zpomalil, Sarathiel udeří křídly do vzduchu a letí vstříc Nuriah. Nuriah, kterou jsem obdivovala. Nuriah, která zabila Barachiel. Mohou na světě existovat dvě Nuriah? To jediné by mi dávalo smysl… Znovu po Nuriah vystřelím šlahouny krve. Nejsou pro ní opravdovou překážkou, vím to teď, stejně jako jsem to věděla předtím, ale na tom teď nezáleží. Teď ji potřebuji udržet na místě jenom o chvíli dýl. Na ničem jiném teď nezáleží... až na to, že... je mi to líto.

Dny se mi dělí do časových úseků mezi jídlem. Trochu mi to pomáhá orientovat se v denní a noční době a dát svému životu aspoň nějaký pravidelný rytmus, ačkoliv pojmy jako den a noc jsou pro mě stále spíše abstraktním pojmem než čímkoliv jiným. První dny jen odpočívám, přemýšlení se spíše vyhýbám pomocí knih. Nové sice nedostanu, jen deník s psacími potřebami, kterým mě sestra mile překvapí. A to se počítá. Trávím celé hodiny tím, že sedím u stolu shrbená nad biblí a přepisuji jednotlivé pasáže na prázdné stránky deníku. Svěřovat mu své myšlenky a pocity je sice lákavé, ale nebezpečné, zatímco tohle... Kdokoliv jiný by v tom viděl jen vypsané náhodné citace - ovšem pro mne to znamená mnohem více. Jsou to pasáže, které mi přišly tolik podivné a nepřesné, ty, u kterých jsem se v duchu pozastavovala aniž bych věděla proč. Stala se z toho moje nová... Posedlost. Najít odpovědi na otázky, které neexistovaly.

Můj život nyní řídily... Moje malé rituály. Zapisování každého jídla na zadní stranu deníku. Odškrtávání jednotlivých dnů každý den po večeři. Pročesávání vlasů po snídani a po večeři. Po každé, když vstanu od stolu, projít se po místnosti. S každým dnem sílím a cítím se lépe a lépe. Ovšem k čemu mi to je?

Jak dny ubíhají a já je škrtám ve svém deníku... Je těžší a těžší zachovávat klid, zaměstnat hlavu něčím jiným než myšlenkami na to, co bude až uplyne celý týden. Protože bez ohledu na to, kolik času jsem strávila snahou přijít na... Doslova na cokoliv, co by mi pomohlo z mé situace... Nic. Neexistovalo žádné řešení. Žádný prostor pro útěk. Žádná skulina v denní rutině umožňující z toho uniknout pryč.
Šestý den mi sestra málem přivodí srdeční zástavu. V první chvíli na ni jen ztuhle hledím, ve tváři bledá a zaťatá dokud mi neoznámí, že to není otec Fernsby, kdo si mě vyžádal, ale jen další návštěva umývárny. Mělo by se mi ulevit, ale nestane se tak. Když se nořím do horké vody, v očekávání těkám pohledem po zdech, stropě... Nic. Žádný dým, žádné stíny, žádná tma. Jiskřička bláhové naděje je uhašena dříve než stačí vzplát, ale i tak to... Bolí.

Dalšího dne nemám stání. Ani jedno jídlo nejsem schopná dojíst - myšlenky na to, že bych si to měla "naposledy" užít nepomáhají. Neustále chodím po pokoji, k deníku si dokážu sednout jen na chvíli, ovšem dělá mi problém se soustředit, ať už na cokoliv. Když tak sestra v ten den už poněkolikáté zaklepe na dveře... Vyskočím na nohy. Stejně jako kdykoliv předtím. Učesaná. Upravená. Viditelně nesvá a nervózní. A tentokrát... Tentokrát právem.

Týden, co se mohl zdát jako celá věčnost jako by mi náhle proběhl před očima v pár minutách. Mlčky přikývnu a má sinalost nemá nic společného s nedostatkem světla. Následuji sestru z pokoje ven, srdce mám málem až v krku. Je tu sama, bláhově mě v tom zoufalství napadne, že bych prostě... Mohla bych ji zkusit... Ne. Ne. A co potom? Mám věřit tomu, že by Fernsby tohle neměl pojištěné? Že bych se zvládla odsud dostat? A co když... Co když ho prostě jen přeceňuji?
Krok po kroku se sunu chodbou, držím se za vlastní ruce a studené prsty si drtím v sevřených dlaních. Nejraději bych se otočila a utekla zpátky do svého pokoje v obavách z toho, co na mě čeká za dveřmi, ke kterým se blížíme. Nevím, čeho se obávám více. Jestli toho, že se mi nepodaří udělat to, co po mně Fernsby žádá nebo naopak... Že to udělám.

V jednu chvíli se bez varování otočím k sestře. "Až mě k otci Fernsbymu odvedete, měla byste... Měla byste jít nahoru, ať vám řekne nebo bude chtít cokoliv," hlesnu k ní tiše - a naléhavě bez jakéhokoliv vysvětlení. Musím znít šíleně a... Co já vím, dost možná opravdu jsem. Přeci tohle, co se mi děje... To je šílené. Možná takhle si připadala Alenka, když se propadla králičí norou? Ovšem ta... Ta aspoň na to nebyla sama.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Čas běží. Přestože zde nemáš hodiny, je možné jej alespoň tentokrát částečně odhadovat dle jídel, která jsou ti sem s železnou pravidelností nošena. Snídaně, oběd, večeře. A tak dokola a dokola. Jídlo je poměrně kvalitní a výživné. Cítíš, jak se ti s každým dnem navrací ztracené síly, ale zároveň se blíží den, kdy se opět o pozornost přihlásí otec Fernsby.

Sestry s tebou nijak výrazně nekomunikují. Prakticky za tebou chodí, jen když ti musí něco donést. Jinak tu je poměrně klid. Dokonce se ti je povede uprosit a získat tak jednoduchý hřeben a deku navíc. Těchto věcí zde bude evidentně dostatek. Horší už je to s knihami, na které odvětí pouze, že tyto ti musí stačit. Nejspíše není kvalitní literatura považována za životně nezbytnou proprietu. Přesto na druhý den ti sestra donese jednoduchý deník a pero s kalamářem, které ti nechá na stolku společně s jídelním podnosem jako jindy. Bez vysvětlení opět odejde. Stránky jsou prázdné bez jediné poznámky. Je pak už na tobě, zda vůbec a k čemu tohle následující dny využiješ. Sestra už se na to neptá a ani ho po tobě nechce zpátky.

Čas se vleče. Jak tělo není tolik unavené, nespíš už tak často a tak si musíš vymýšlet zábavu mezi těmito čtyřmi stěnami sama. Jako kdyby si tu měla všechen čas světa. Ačkoliv ty moc dobře víš, že každým obědem, večeří se blíží čas, kdy budeš vyzvána, aby si splnila svou část dohody. Je těžké plánovat, jak se odtud dostat za současných podmínek a tobě brzo dojde, že to byla jen bláhová představa. Dobře tě ale krmí, pečují o tebe, skoro jako prase na porážku.

Jednoho dne tě sestra vyzve, aby si opustila svůj pokoj. To tě poněkud rozhodí. Měla si za to, že je to šestý den, ale že by si to špatně spočítala? Vyjdete na chodbu a vykročíte. Nakonec se však ukáže, že tě nevede k Fernsbymu, ale opět ke schodům do patra a následně známé do koupelny, kde tě opět čeká napuštěná vana a čisté oblečení. Na tuto místnost nemáš moc pěkných vzpomínek.  Nakonec se však při tvé třetí návštěvě… nic zvláštního nestane. Žádná zevnitř hnijící těla, ani černé stíny, které tě tu v útrobách sanatoria v posledních dnech pronásledovaly. Prostě jen horká vana a prázdná místnost, ve které tě opět nikdo neruší. Tedy kromě uvědomění, že tohle bude nejspíš poslední klidný večer, než navštívíš otce Fernsbyho.

Dle očekávání se na sklonku druhého dne ozvalo zaklepání. Naděje, že je to sestra s večeří se rychle rozplynula, když se dveře otevřely a tam sice stála tvá stará známá sestra, ale tentokrát nic nenesla.

„Dobrý večer. Vypadá to, že vás chce dnes vidět otec Fernsby. Pojďte.“ Pokyne ti a ukáže ke dveřím. Tentokrát je tu sama. Sturgese nikde nevidíš.  Chodba vypadá stejně jako vždy. Táhne se do dálky, zdánlivě nekonečná. Tam někde, víš, že čeká Fernsby na to, až splníš své slovo.

Phelia Boulder

Dvojice postav vstoupí do uličky. Klapot podrážek se pomalu blíží. Na nic nečekáš a vrhneš se vpřed. Jako černý stín se vynoříš před nimi a zasadíš muži tvrdou ránu do obličeje. V jeden moment se ozve několik zvuků. Danin poděšený výkřik, který zadusí ihned její ruce překrývající ústa. Křupnutí kosti, nejspíše nosu toho nebožák. Bolestivé vyheknutí pana Browna, který se skácí na zem. Cylindr se odkutálí kamsi za něj. Nic takového patrně nečekal, a tak na tebe vyděšeně hledí, krev se mu řine ze zlomeného nosu a je stále ještě při vědomí. Dosti bolestivém vědomí. Za svou praxi sis mohla už několikrát ověřit, že lidi jsou otravně vytrvalá stvoření. Není tak lehké je poslat do bezvědomí a už vůbec ne k pánu bohu. Ne, pokud k tomu nemáš něco, co by ti tvou práci usnadnilo. Přesto, tobě dnes stačí ruce, nebo lépe řečeno pěsti. Vyžádá si to ještě několik tvrdých ran, než se přestane vzpouzet a tělo ochabne.

Obličej se změnil v krvavou kaši, není to ale nic, co by si už neviděla anebo v některých případech i sama neokusila. „To… to…“ Diana stojí nad vámi celá zděšená. Tiskne si stále ruku na rty a vypadá, že by odtud nejraději utekla. Přesto se ale drží a stojí jako přimrzlá stále na stejném místě.

Začneš muže šacovat, zatímco vydává sem tam bolestivé chroptění a na zemi už je kromě několika jeho zubů i menší louže krve. Najdeš u něj 15 šekelů, kapesní hodinky s řetízkem a kovové pouzdro s cigaretami.

Diana se konečně probere z prvotního šoku a podřepne k bezvládnému tělu. „Nemám tu dost světla na to, abych ho prohlídla.“ Hlesne. „Snad… snad bude v pořádku.“ Podívá se na tebe. „Myslíš, že ho bude vyslýchat policie? Já.. nebudeš mít z toho problémy?“ V tom šeru je těžké vidět přesný výraz jejího obličeje, ale obavy v jejím hlase jsou jasně patrné. Na ulici někdo projde, ale do uličky se nepodívá a pokud ano, jistě mu rychle došlo, že tohle není věc, které chce být účasten.

Jste tu jen vy tři a šramot krys za vámi.

Trojice

„Tajemství bez ohledu, jakkoliv temná jsou mají v zahradách stejně podpis a úřední razítko.“ Přikývnu hlavou a ani to nemyslím ironicky. Pokud není smlouva dohoda neexistuje a je jedno o jak podivný podnik se jedná. Navíc tu jsou věci kolem vlastnictví nemovitostí a dalších věcí které můžou také být užitečnou stopou. „Věřím, že tam najdu alespoň část drobků, které povedou na místo.“

„Slibuji, že se podělím o vše, co najdu než půjdu po stopě dál.“ Tobě i Edgarovi. Jen uvidím, komu z vás dám, jakou verzi příběhu. Obávám se, že opět jdu po ostří nože. Pád z něj může být fatální stejně jako uklouznutí. S tím si ale poradím. Nepředbíhat a řešit problém za problémem, jak přicházejí. Nenechat se paralyzovat strachem, to by mohlo být v současné situaci to nejhorší vůbec.

„Děkuji.“ Řeknu a chopím se pera. Lahvičku opatrně postavím zpět. Vypadá, že je slabší, než jsem si myslel. Rád bych pomohl a bral ohledy, ale na to není čas. Vrhnu starostlivý pohled a víc se neodvážím. Jsem opět rád že nevidí můj výraz maskovaný šátkem. Jak jsem říkal ta věc je k nezaplacení. Rychle zaznamenám adresy na vytržená list a několikrát na něj fouknu, aby zaschnul. Pak s ním ještě zamávám ve vzduchu. Když mám jistotu, že se písmo nerozpije složím ho a schovám do kapsy.

„Opatruj se. Znovu se uvidíme a budu vědět víc. Mezitím se uzdrav.“ Řeknu a mám pocti jako bych opouštěl lazaret. Jen tam jsem většinou věděl že slova útěchy pro spolubojovníky jsou většinou prázdná. Na frontě se většina těžkých zranění nepřežívala. Tady jim chci věřit. Jednak je v rukou svých spojenců z hospody a také je něčím víc než obyčejný člověk. Pokud jsme procitli musí to mít nějaký důvod. Pochybuji, že jím je zemřít v polštářích v nějakém sklepení pod industriální čtvrtí. Potlačím chuť se ohlédnout a vyrazím s lampou v ruce rychlým krokem nahoru.

Zabuším na zamčené dveře a čekám až mě žena vypustí ven. Pak vyrazím k Pascalovi. Snad mladík dodržel, co slíbil a kůň tam bude. Pak mohu nasednout a plným tryskem vyrazit zpět na místo činu. Tam snad chytím novou stopu a uvidím kam mě zavede. Tenhle lov bude vše jen ne jednoduchý.

Hariel

Celý zmatený nečekaným vývojem událostí si zůstal stát jako opařený uprostřed ulice. Lidé proudili kolem, nevšímajíc si jednoho ze spousty babylónských mladíků. Stál si tam sám, než si zavolal na svůj věrný doprovod. „Nalevo.“ Ozvalo se šeptnutí ženského hlasu u tvého ucha a když ses tím směrem podíval, uviděl si tam jednu z vedlejších ulic, ke které mířily zlatavé odlesky jasně patřící Nuriel.

Když jste se tam sešli, Nuriel opět nabrala fyzickou podobu a zamyšleně se na tebe podívala. „Hmm, příliš nerozumím tomu, co říkáš. Takže si u něj něco probudil, nebo ne? To nedává smysl.“ Mlaskne nespokojeně.

„Nevěřící? Pokud ano, je to nepříjemné, ale i tak by ti to nemělo zabránit, dotknout se jeho vize.“ Nakrčí ustaraně čelo. „Jsi si jistý, že si to… No, já nevím. Udělal pořádně?“ Rozhodí rukama bezradně. „Třeba ses špatně soustředil, nebo zrovna… já nevím, myslel zase na nějaké ty tvoje hlouposti.“ Tentokrát to ale nevypadá, že by se nad tím Nuriel pošklebovala, ale je patrné, že nad problémem vážně přemýšlí.

„Co tedy chceš…“ Zarazí se a rozhlédne se. Vidíš, jak začichá a oči se jí na moment rozzáří zlatou září. Víš, že ji pán požehnal nadprůměrnými smysly i na anděla. Byla tvým ideálním hlídačem. Byl vždy spoleh na to, že uměla vycítit nebezpečí a nebo také někdy to, že ses jí snažil nenápadně zmizet. Její ruka dopadne na tvou hruď a natlačí tě na stěnu jednoho z vysokých domů, mezi jejichž stěnami se už tak poměrně tísníte. Sama nabere neviditelnou podobu a zbude z ní jen několik zlatých záblesků.

 „Nejsme tu sami.“ Slyšíš opět její šepot. „A tím nemyslím smrtelníky.“ Pohne se zlatavý odlesk dál od tebe.