Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

Na první pohled to nevypadá, že by žena před tebou byla sžírána podobným dilematem jako ty, ale je těžké vidět pod povrch, zvláště pro tebe, který je uvyklý spíše na válečnou vřavu a boj o život, než sledování titěrných gest a pohledů, které o lidech umí mnohé prozradit. Přesto i ty si v jednu chvíli všimneš jistého zaváhání v jejím jinak suverénním jednání.

„Nás…“ Zopakuje po tobě a podívá se na dno sklenky, která už je však prázdná. Chvíli je ticho, rty zamyšleně semknuté, než k tobě opět zvedne pohled. „… až na to bude vhodnější čas. Souhlasím.“ Kývne a je patrné, že tohle téma stejně jako ty ochotně odsune na později.

„V pracovně. Nejspíš. Tihle lidé mají rádi všechno na papíru. Prý je papír mocnější meče, heh.“ V úšklebku se mísí pobavenost a bolest. „Něco tam musí být. Jinak… jinak budu muset hledat jinde. Je to dost výstřel naslepo, ale nemám o moc více informací. Zahrady nerady vydávají svá tajemství. Alespoň tady se to říká. Dobře, jestli něco najdeš, víš, kde mě najít. Ne, že mě z toho vynecháš.   Tohle je… osobní.“ Začíná to vypadat, že tu vzniká dosti nepravděpodobná aliance. Ačkoliv se znáte pouze pár okamžiků, působí to celé tak nějak přirozeně.

„Dobře, John Weber, dělal pro Kenworthyho. Je to taková jeho pravá ruka, když potřeboval zařídit nějaké věci, které se na světlo příliš nevytahovaly. Oficiálně je to předák v jedné z jeho filiálek. Coleburn destilka tady ve čtvrti. Samozřejmě na špinavou práci měl také své lidi, většina dělala v destilce jako krytí. Alexej Duma a Luis Buckley. Ten poslední tu byl nejčastěji vidět, ještě před tím, než zmizeli. Jestli chceš, můžu ti najít jejich adresy.“ A s tím se Eliza těžce zvedne, držíc si jednou rukou zraněný bok. Dojde k jedné z komod a z kapsy vytáhne drobný klíček, kterým otevře jeden ze šuplíků. Všimneš si, že ruka se jí třese, takže se jí to povede až na druhý pokus. Jen slyšíš nespokojené mlasknutí, než vytáhne z šuplíku ohmataný deník v kožených deskách převázaný roztřepeným provázkem, který otevře a vytrhne jednu ze stran. Vytáhne také kalamář a pero, které postaví na komodu, o kterou se musí jednou rukou neustále opírat. Když se ale pokusí nejistou rukou otevřít kalamář s inkoustem, lahvička se převrátí a černý inkoust se rozlije po lakovaném dřevu a začne kapat na zem.

„Zatraceně.“ Zanadává. „Pojď si to možná raději přepsat sám.“ Otočí se na tebe a posune ti ke straně prázdnou vytrženou stranu z deníku, ve kterém ti ukáže postupně trojici adres vyvedené až překvapivě úhledným písmem. Dvě z nich jsou tady v Industriální čtvrti a vypadá to, že pan Buckley a Duma nebydlí až tak daleko od sebe. Poslední pak je v Úřednické čtvrti, kde má pan Weber svůj dům.

„Takže… to je vše, co ti k tomu můžu dát.“ Vzhlédne k tobě unaveně. Ve vzduchu je cítit pálenka, krev a ještě něco zvláštně povědomého. „Tak už jdi.“ Odtrhne od tebe pohled a po pár krocích se svalí zpět na pohovku s polštáři. „Tohle bude brzo lepší…“ Zavře oči a zakloní znaveně hlavu.
Na zem dopadne pár posledních kapek inkoustu.    

Verše: Boj v chrámu Lháře

"...for the anger of man does not produce the righteousness of God."

Suriel se dostane z dosahu mé moci. Pro tuto chvíli mi nezbývá než považovat to za dobré znamení. Je zraněný, ano, ale zvládne to. Měla bych ho následovat; pomoct mu dostat se až k branám Zlatého města a doručit zbraň Padlých do povolaných rukou, ale – ta strašlivá, ohlušující rána, kdy tělo Barachiel narazí do stěny, mnou trhne opačným směrem. Prudce se odrazím od země a křídly udeřím do vzduchu. Dokonce ani bolest, která mi prostřelí tělem a varuje mě před podobnými pohyby, mě nezastaví. Nepřemýšlím. Měla bych, vím to. Hluboko uvnitř vím, že důležitá je teď zbraň Padlých, ale nedokážu se odvrátit od těla své sestry a prostě odletět. Nejde to, nemůžu ji tady nechat, protože by mohla být… mohla to… přežije to, zatvrdím se bušícímu srdci navzdory, protože nic jiného nepřipadá v úvahu. A Suriel to zvládne. Vždycky to zvládl a dnešek nebude výjimkou.

Šplíchance krve se nahoře na ochozech zachvějí, jako by někdo zčeřil klidnou hladinu jezera oblázkem. Zlato pod nohama Padlých se pohne a tenoulinkými šlahouny po nich vystřelí ve snaze je zachytit nebo aspoň vyvést z rovnováhy. Ještě za letu se mi v ruce objeví jiskřivá dýka, kterou bez sebemenšího zaváhání hodím po Nuriah. Pokud jsem se s ní byla předtím ochotna domluvit, teď už nejsem. Ubrání se, s tím počítám; především se jí teď snažím nedat příležitost dostat k Sarathiel, než se k nim dostanu.

„Ty a já, Nuriah,“ vykřiknu. „Chtěla jsi mluvit. Tak si promluvme,“ avšak teď už asi víme obě, že mluvit budou především naše čepel. Dalším bolavým úderem křídel se dostanu ještě o kus výš a zaútočím na ni mečem seshora. „Jak se můžeš obrátit proti vlastním bratrům a sestrám?“

Ze stavu mých vlasů se mi vážně chce málem brečet. Voda ani mýdlo nepomohly tak, jak jsem doufala, musím je tak rozčesávat po menších pramenech, opatrně, jemně. Cítím pálivou bolest ve svalech, zejména pak v předloktí a zádech, na kolik mi dává zabrat i tahle zdánlivě banální činnost. Dala bych nevím co za to, aby tu se mnou byla Katherine a pomohla mi s tím. Povzdechnu si a vrhnu na sebe útrpný pohled do mlžícího se zrcadla, na kterém se sráží vlhkost.
V chvíli si toho všimnu. Nejdříve je to jen pocit, uvědomění si něčeho, co by tam nemělo být. Co sem nepatří. Do ramen se opět vkrade napětí, když přimhouřím oči a pokusím se... Zaostřit. Palcem setřu povrch zrcadla a...

... hřeben mi vyklouzne z rukou. S tichým břinknutím dopadne na zem.

Prudce se otočím, dlaní se chytím za ústa, abych nezačala křičet. Možná bych měla. Měla bych... Světla zablikají a já couvnu dozadu tak rychle, že div nevrazím do zrcadla. S očima rozšířenýma strachem zírám na místo, kde se stíny zhušťují, kde dým stéká ze stropu a nabírá tolik známých lidských obrysů.
O úder srdce později se stane to, čeho jsem se tak bála. Tma. Místnost se tentokrát neponoří do absolutní temnoty díky noci za okny, přesto... Měla bych utéct. Volat o pomoc. Cokoliv! Z chodby sem doléhají zvuky zmatku, světla zřejmě vypadla všude. Přesto nedokážu nic z toho, jen se ztuhle krčím na místě a bez dechu sleduji, jak se to ke mně blíží.

"Kde to jsem? Jsi?" zopakuji přiškrceně, stojí mě veškeré sebeovládání ze sebe dostat aspoň těch pár slov. Nos mi naplní štiplavý pach pálících se bylin. Myrta? Šalvěj? Nezdá se, že by mi to chtělo ublížit, jakkoliv to zní i vypadá... Šíleně. Polknu. Trhnu sebou, když se ozve zvuk otevírajících dveří. Stačí jediný pohled, jediné mrknutí a vše je pryč. Dým. Postava. Světla svítí a jedinou další osobou v místnosti je mračící se sestra.
Bezradně se po ní podívám, ruce si tisknu v obranném gestu k hrudi a lehce se třesu. Rozrušením. Chladem sápajícím se po nohách z podlahy. Nejraději bych se znovu ponořila do horké vody a zmizela před světem. Před tím... Vším, co se mi děje. Polknu, vůbec nevím, co jí odpovědět. Bušící srdce stále slyším burácet ve spáncích.

"Z-zhasla světla, lekla jsem se..." nakonec se přiměji aspoň k pár slovům. "Potřebuji... Ještě chvíli, abych... Vlasy a oblékla se," přešlápnu z nohy na nohu. Hřeben leží na zemi, voda z mokrých vlasů se vpíjí do ručníku. Přistihnu se, že... Nedokážu udržet pohled na sestře, stále jím těkám po místnosti.

Obětní beránci

„Neznáme.“ Přikývnu s trochou hořkosti. Uvědomuji si, že má pravdu, a přesto cítím že nemá. Naprosto iracionálně se mě to dotkne i když mi racionální mysl velí že je to hloupost. Musím to ignorovat. Tohle teď není důležité a určitě nemám čas osobní bolístky nechat vstupovat do cestě vyšetřování. Hlavně když potencionálně jeho výsledek ohrožuje život nás obou.

„Můžeme věci kolem toho a nás probrat až tohle bude vyřešené a stopa vychladne.“ Pronesu a vlastně ani netuším, jak slova kolem nás doopravdy myslím. Chci zjisti co nejvíc o probuzených, ale nevím, zda je pro mě bezpečné to probírat zrovna s ní. Nemyslím, že by mě zradila, ale mám strach abych se nezradil sám.

„V jeho pracovně? Pro mě není problém se dostat do domu zpět. Policie se bude držet stranou dokud jim někdo neřekne jinak. Snad to někdo nestihl rychleji. Třeba tam doopravdy najdu něco užitečného. Pokud ano vyměním informace za informace.“ Skutečně mi trochu uloví, když začnu mluvit jako by šlo o prostý obchod. Snažím se ženu před sebou co nejméně vnímat. Jsem z ní ale popravdě nervózní. Některé rysy a pohyby jsou až nápadně podobné té kterou jsem znal dřív. Být vedle někoho koho znám tak blízko, a přitom vůbec je neskutečně podivná zkušenost. „Budu hledat cokoliv o probuzených a co s nimi mohl dělat. Není to mé první vyšetřování. Určitě něco najdu.“

„Dej.“ Pokývnu chladně hlavou. „Pokud se kdokoliv z nich bude shodovat s důkazy které najdu v sídle pokusím se na něj vinu svalit. Jen budu potřebovat co nejvíc informacích o nich. Hlavně abych věděl, na koho vinu svalím a taky abych je mohl dobře zapracovat do historky pro muže který mě drží na vodítku. Bude podezřívavý o tom nepochybuji a budu potřebovat, aby byl můj příběh neprůstřelný.“ Co to u všech ďáblů děláš Jacobe… kdyby tě teď Edgar slyšel jdeš rovnou na šibenici. Bez otázek a nejmenších pochyb. Riskuješ všechno a proč? Jistě chceš vědět víc ale to není to hlavní, že? Jsi prostě hlupák, kterému zatmělo mozek něco jiného. Mimoděk zatnu nehty do dlaně.

„Čím rychleji tím dříve zmizím. Odvedu stopu jinam a nechám tě odpočívat.“ Řeknu, protože chci pryč, a to nejen kvůli věcem co jsem zmínil. Prostě potřebuji na vzduch. Vyřešit to dát Edgarovi odpověď, přežít a mít místo kde si budu moci utřídit myšlenky. Zastavit a vydechnout. Možná se vidět s Agnes. Ta vždy dokáže vnést světlo racionality i do mých nejtemnějších myšlenek. I když vůbec netuším, jak s ní mluvit o něčem takovém jako to co jsem zažil dnes nebo jí postavit před své pocity ohledně Cass… Elizy.

Delilah Blair Flanagan

Horká voda uvolňuje zatuhlé svaly a smývá prach a špínu. Je až s podivem, že po tolika dnech bez pohybu by tě mohly bolet svaly, ale nejspíše v tom bude kombinace právě tohoto nezvyku a stresu, který se vepsal do těla. Mýdlo vydává lehce bylinkovou vůni a z vany líně stoupá pára. Skoro by se až dalo zapomenout na to, kde jsi. Ovšem ne na dlouho. Ne na tomto místě. Stačí pohled na zamřížovaná okna, nebo rozlehlou sterilní místnost, která dýchá studenou atmosférou a vzpomínky na domov se zase rychle rozplynou.

Stojíš u zrcadla a pročesáváš mokré, dlouhé vlasy. Jde to ztuha, ale když si dáš na čas a nespěcháš, postupně se zase prameny uvolňují a zacuchané chomáče mizí. Pomalu začínají vypadat jako vždy, když v tom si všimneš v odrazu zrcadla něčeho podivného. Nejdříve to vypadá jako černá šmouha na hranici tvého vidění, ale když se na to zaměříš, uvidíš něco mnohem děsivějšího. Černý dým. Jako by se tvořil na stropě, u kterého se líně převaloval jako inkoust v lahvičce. Jeho množství každou chvíli narůstalo, až pokrývalo téměř polovinu místnosti. Tu, ve které si byla ty.   

Světla opět zablikala a z jednoho místa se začal spouštět sloup dýmu, formující se do hrubého tvaru vysoké postavy pár metrů od tebe.

Světla naposledy problikla a pak zhasla nadobro. Místnost se propadla do tmy, kterou narušovalo pouze slabé světlo procházející sem ze světa za okny, kterého jakoby se místní problémy vůbec netýkaly. Z chodby si uslyšela tlumený výkřik a pár nesrozumitelných slov.

Postava se pohnula k tobě a oblak dýmu, připomínající ruku, se natáhl tvým směrem.

„K..d…e… to… j…s..“ Zbytek hlásek se ztlumil do nesrozumitelného šepotu. Postava se zastavila asi metr od tebe. Dým se přeléval a s ním se měnily i její kontury. Vypadalo to, jako kdyby se snad rozhlížela, nebo nabírala síly k dalšímu pohybu tentokrát už přímo k tobě? Nebo to možná jen byla optická iluze způsobená prouděním dýmu, jakkoliv nepřirozené to celé bylo. Jak byla blízko, donesl se k tobě vzduchem zvláštní kouřový zápach.

„Tak a dost. Co to tady provádíte?!“ Otevřely se dveře do koupelny a v nich stála tvoje dobře známá sestra z Fernsbyho patra. Světla se opět sama zažehla a najednou… jako by tu nic nebylo. Místnost byla prázdná. Strop vypadal jako dříve a jediné, co tu kouřilo, byla vana nedaleko tebe. Jediné, co zůstalo, byl ve vzduchu se i nadále vznášející, podivný zápach připomínající pálení bylin.

Možná šalvěj?

Zabraná do čtení knihy se přistihnu se, že se zachmuřeným výrazem ve tváři co chvíli nespokojeně mlasknu a rychle otočím na další stránku. Jako by se jednalo o úplně jinou knihu, než jsem dosud znala. Pročítat jednotlivé řádky a odstavce je spíše frustrující než cokoliv jiného, přesto... Jakkoliv se snažím vyslovit jakoukoliv konkrétní myšlenku, nesouhlas či nesoulad s napsaným, nedokážu to. Jako bych to měla na jazyku, a přesto mi to vždy o kousek uteklo, jakmile se na to pokusím soustředit.
Když se ozve zaklepání na dveře, obočí mi vyletí vzhůru. To, co pro mne bývalo samozřejmostí a základním kamenem slušnosti, mě nyní přinutí překvapeně pootočit hlavu ke dveřím, které se po zaklepání otevřou a spatří za nimi dvojici sester. Obě již poznávám, ačkoliv jen dle tváří. Ani nevím, jak se jmenují... Nicméně to mne v tuhle chvíli netrápí. Vstanu ze židle a jako vzorná pacientka je následuji chodbou a po schodech... Do přízemí. Ten pocit euforie z toho, že opouštím to příšerné sklepení je... Nepopsatelný. Byť brzy jej přehluší něco zcela jiného, a to... Místo, kam jdeme.

Srdce se mi rozbuší, když se blížíme ke dveřím, které tak dobře poznávám. Ztěžka polknu a střelím pohledem po sestrách, na kterých je znát - nebo aspoň jedné z nich - stejná nejistota i nepříjemný pocit z celé situace jaký cítím i já. Neskutečně se mi uleví, když se rozhodnou zůstat za dveřmi, dokonce i přesto... Co ten strach a opatrnost znamenají. Bojí se mě.

Vejdu do umývárny a nadechnu se toho studeného vzduchu prosyceného vlhkostí. Pohledem se na chvíli zastavím na místě, kde... Kde se to stalo. Přijde mi to jako celá věčnost. A tak tam chvíli jen nehybně stojím, poslouchám ostré staccato dešťových kapek bušících o parapety oken a hledím do oken zbarvených nocí. Žena zdánlivě stojící ve tmě nasáklé deštěm mi můj pohled soustředěně oplácí a v očích se jí zračí to smutné poznání. Jako ve snách se pohnu a několika kroky dojdu až k jednomu z oken naproti mě. Prsty se dotknu vlastní bledé tváře, přejedu po ostrých konturách lící a opatrně si shrnu pramen zničených vlasů za ucho. Stín mého já ty pohyby rezignovaně opakuje.

Popotáhnu, v koutcích očí mě štípou slzy. Fernsby měl přeci jen pravdu. Lady Flanagan zemřela, protože žena, která tu stála nyní s ní neměla nic společného, snad jen smutnou památku na snubní prsten. Nechyběl mi. Všechno co znamenal... Byla lež. Nakonec se od okna odvrátím, oči si otřu hřbetem dlaně. Dost bylo lítosti nad sebou samou. Přesunu se k vaně napuštěné vodou - je to snad náhoda? Nebo úmysl? Voda je na dotyk příjemně teplá, byť... Ohlédnu se ke dveřím, než se natáhnu ke kohoutu a otočím jím, abych nechala do vany proudit horkou vodu. Klidně z ní i trochu odpustím, pokud to bude nutné, jen... Potřebuji to.

Na okraj vany si položím mýdla, poblíž si nachystám dva ručníky. Až poté ze sebe stáhnu s radostí špinavou košili, kterou nechám ležet na zemi jako kus hadru, kterým je. V další chvíli nedočkavě vklouznu do horké vody a... Ah. Ze rtů mi splyne ten první a jediný výdech mísící v sobě úlevu i slast. Voda na kůži pálí - nikoliv nepříjemně. Na chvíli... Na chvíli i dokážu zapomenout na to všechno, co se v posledních týdnech odehrálo. Prostě... Prostě jen ležím ve vaně a nechávám se objímat tím všudypřítomným teplem, které sebou přináší matné neurčité vzpomínky na úplně jinou horkost. Na oheň planoucí pod kůží...

Teprve poté, co se toho pocitu dostatečně nabažím, pustím se do vlastní očisty. Mýdlem poctivě drhnu každý centimetr kůže ve snaze ze sebe dostat všechnu tu zažranou špínu i nepříjemný zápach nemytého těla. A co teprve vlasy! Moje milované vlasy... Vždy jsem se o ně starala, dbala na ně. Byly tím jediným, co se mi na sobě opravdu líbilo.
Když voda začne stydnout, přinutím se z ní vylézt ven - byť je tolik lákavé prostě jen dopustit novou, horkou... Ovšem nechci více pokoušet trpělivost sester, i tak mi to na jejich poměry musí trvat nekřesťansky dlouho. Otřu se do ručníku, do kterého se i záhy zabalím, zatímco vlasy si pečlivě vydrbu a usuším z toho nejhoršího tím druhým. Poté se již přesunu k zrcadlu, před kterým zůstanu stát, zatímco si začnu vlasy opatrně pročesávat. Do nového oblečení se obléknu až poté, co budu hotova s tímhle.

Bývaly časy, kdy jsem to zbožňovala. Ten pocity hřebenu či prstů prolétajících se skrze prameny s občasným lehkým zataháním. Vydržela bych to snad... Hodiny. Vzpomínám si na časy, kdy vše ještě bylo v pořádku. Na okamžiky, kdy jsem seděla večer u svého toaletního stolku a pročesávala si vlasy, dokud ke mně nepřišel Bartholomew, vzal mi hřeben z rukou a pokračoval v tom sám. Milovala jsem ty chvíle. Stejně jako jeho. Ovšem... Jako by mezitím uplynula celá věčnost.

Nyní... Všechno bylo jinak.

♪♫♫♪

Zerachiel

Pohneš rukou a vnímáš, jak tvá vůle zastavuje krev prýštící ze Surielova zranění. Dochází ti při tom, že je jí opravdu hodně. Netušíš, čím ho zasáhli, ale muselo to napáchat velké škody, i když se Suriel stále drží na nohou, jistě v tom bude hrát nemalou úlohu především jeho síla vůle.

„Skutečně? Tak si o tom pojď promluvit z očí do očí. Jsem otevřená návrhům, Zerachiel. Jako vždy.“ Z jejího hlasu slyšíš pobavení. Sama na tebe nemíří tou jejich zvláštní zbraní, ale dvojice po jejích stranách už ano. „Nebo se snad bojíš?“

Dvojice postav na ochozu za vámi je mrtvá, nebo určitě vyřazená z boje. Použiješ svou moc a sáhneš po krvi, která se tam v kalužích rozlévá po kameni a za chvíli k vám z ochozu spadne ta jejich podivná zbraň. Suriel jen kývne a natáhne se po zbrani, kterou uchopí a jeho ruce na ní zanechají rudé otisky. Rozeběhne se. Vidíš, jak se postavy naproti vám pohnou, zjevně hledajíc nový cíl pro své zbraně, ale v tom zasáhneš ty. Tvé oči zažhnou a linie na kůži se rozsvítí vnitřním světlem. Krev, které je na tomto místě už tolik, vyslyší tvé volání a zformuje se do množství ostrých hrotů letících na vaše nepřátele, kteří nemohou vystřelit, ale musí se krýt. To dá Surielovi možnost se odtud zavčas dostat. Ucítíš, jak se po chvíli dostal z dosahu tvé moci.

Tvůj útok nakonec zasáhl jednu z postav. Nuriah v rukou září pulsujícím světlem štít, kterým odrazila vržené jehly. Další z postav se podařilo uhnout, ale třetí se zabodnuly do několika místech na těle. Ne hluboko, ale i tak cítíš, že tu přibývá ve vzduchu další vůně nové krve.

V ten moment se ale na ochozu naproti tobě objeví Barachiel se Sarathiel a zaútočí na tu trojici. Barachiel obratným pohybem probodne jednoho z nepřátel, který se ani nestihl vzpamatovat z tvého útoku, zatímco Sarathiel zkříží zbraň s druhým, ale tentokrát už souboj vypadá vyrovnanější.

„Vy?!“ Křikne Nuriah vztekle, zjevně překvapená tím, že tu nejste sami a střelí pohledem po Barachiel, která právě zabila jednoho z jejích mužů. Dva páry šedých křídel promáchnou vzduch a odrazí se jejím směrem. Je u ní rychlostí blesku. Zářícím štítem ji narazí na stěnu, až Barachiel bolestivě vyhekne. Je ti jasné, že tvá spolubojovnice nemá šanci. Ne proti někomu její moci. Nuriah na nic nečeká. Vztek jí plane v očích, zatímco tasí svůj meč. Čepel zaplane bílou září, než zmizí v těle Barachiel až po jílec. Stěna za ní začne praskat, jak se po ní do všech stran rozbíhají bílým světlem zářící nepravidelné linie podobné pavučině, než Nuriah svou zbraň opět vytáhne. Barachiel padne těžce na kolena a pak se sveze bezvládně na ochozu. Světlo v puklinách pohasne a zůstane v kamenné zdi jen díra po čepeli a krvavá šmouha.

Phelia Boulder

„Aha, škoda.“ Povzdechne si Diana. „Zkusíš tedy třeba karty? Nebo zase tu… ruletu?“ Podívá se na tebe s nadějí v očích.

„Co? Polévku? Ne… To neříkal.“ Zarazí se Diana celá znejistělá, než jí dojde, jak si to myslela.

„Přišel hrát, ale prý se mu dnes moc nedařilo, tak to teď spíš sleduje, aby nebyl doma tak brzy. Vypadá to, že… no asi se dnes se ženou nepohodli. Taky to vypadá, že má problémy se zády, tak jsem mu doporučila jednu mast a on mě pak za to pozval na skleničku…. Jak mám vůbec vědět, kolik má u sebe peněz?“ Rozhodí rukama a vypadá to, že je začíná být z tvých otázek nejen rozhozená, ale i poněkud nazlobená.

„Nevím, o co ti jde, Boulder! Poslala si mě tam za ním, abych si s ním promluvila podobně jako se svými pacienty. Sama víš, že se s nimi moc nebavím, ale zkusila jsem to, když si to po mě chtěla. A teď bych měla vědět, kolik má u sebe peněz?! A nechceš taky vědět, kde bydlí?“ Hlas se jí zvýší a ty si všimneš, že začínáte poutat pozornost. Několik hostů se na vás otáčí, protože to vypadá minimálně jako zajímavé představení, které ještě může zábavně vyeskalovat.

„Nevidím ti do hlavy a jen bůh ví, co tady plánuješ! Netvař se pak na mě, že já jsem ta hloupá, když ti nečtu myšlenky!“ Hledí na tebe Diana nasupeně.  

„Dělá vám ta… ehm žena problémy?“ Všimneš si, že za Dianou přišel ten muž s licousy, pan Brown a věnoval ti opovržlivý pohled.

„Ne, ne… nedělá. Nemusíte se bát.“ Otočí se na něj Diana a brunátnost z obličeje jí začne zase vyprchávat. „Jen tu něco řešíme. Nemusíte se bát.“ Šeptně až skoro provinile.