Andor.cz - Dračí doupě online

Mám takový neodbytný pocit, že revize tyhle problémy vyřešit nedokáže. Lampy svítí jako by se nic nestalo, ve vzduchu zůstal viset slabý odér dýmu na důkaz, že se to doopravdy stalo. Když se na mě sestra oboří, stáhnu se mimoděk o to víc do sebe a uhnu pohledem. Co bylo s těmi zdejšími sestrami? Chtěla bych vidět ji na mém místě! Jiskřička zlosti ovšem zhasne stejně rychle jako se objevila. Za sestrami se opět zavřou dveře a já tentokrát už neotálím, dočešu si vlasy, tentokrát už za cenu trochy té bolesti - každopádně z nejhoršího jsou venku.
Poté na sebe natáhnu nachystaného oblečení a jakkoliv nic z toho opravdu není to, co bych obvykle nosila - kvalitou, střihem ani provedením - tak jsem za to vděčná. Všechno je lepší než ta košile, co zůstala zplihle ležet na zemi. V tomhle si připadám zase jako... Člověk. Jakmile jsem hotova, vyjdu z umývárny ven.

Nevím, co je mi nepříjemnější, zda strach jedné či neurvalost té druhé. Sotva se na mě oboří, opět semknu rty a pohledem sklouznu kamsi nad její rameno. Každopádně zůstanu stát, dokud si neověří, že jsem si sebou opravdu neodnesla nic, co bych neměla. Vlastně... Vlastně mě to díky tomu, co se stalo ani nenapadlo... Možná mělo? Na tom už ovšem stejně nezáleží.
Návrat do sklepení je asi všechno - jen ne příjemný. To ten vzduch. Zima. Tady dole jako by ze světa vyprchávaly veškeré barvy i naděje. Ovšem v mém novém pokoji na mě čeká překvapení - večeře. Žádná neslaná polévka ze zbytků zeleniny, dokonce ani okoralý chléb či mazlavá kaše neurčité konzistence a blátivé chuti. Tahle kaše se nedá s ničím z toho srovnávat, sladká chuť medu je... Božská.

Přesto se tentokrát na jídlo již hladově nevrhám. Usadím se ke stolu, pomalu si nabírám sousto po soustu. Sladká kaše na jazyku trpkne pod tíhou myšlenek, které na mě v klidu a tichu dopadají. Točí se jako vír kolem stínové postavy, která mne pronásleduje... Ne. Nepronásleduje. Hledá mě? Ale proč? Co to znamená? Hruď mi na chvíli sevře i ta bláznivá představa, že tam venku je někdo, kdo mě hledá... Kdo mě odsud dostane. Ve vzpomínkách se opět zastavím u rudovlasého muže ze snu, který se mi nikdy nezdál než nakonec... Potřesu hlavou. V duchu se napomenu.

Dojím kaši do posledního sousta než se přesunu k posteli. Sundám si svrchní šaty, když už bydlím jako člověk, můžu se tak i chovat. I přes únavu drnčící pod kůží notnou chvíli na posteli jen sedím a prsty si pročesávám stále ještě vlhké vlasy než se schoulím zimomřivě pod přikrývkou. Oči se mi zavřou takřka okamžitě, co složím hlavu na měkký polštář...

Týden. Mám... Týden.

Zerachiel

Delilah Blair Flanagan

Promluvíš na tu věc tvořenou černým prolínajícím se dýmem a je ti jasné, že se její pozornost zaostří ještě více na tebe.

„K..d..e…“ Ozve se opět ten hlas, který jakoby nepocházel z tohoto světa, když v tom vpadne do místnosti sestra a vše je najednou, jakoby se nic nestalo. Přesto… minimálně zhasnutá světla se ti nemohla zdát, protože stejně jako tehdy ve sklepení, i tentokrát toho byl svědkem i přítomný personál.

„Zhasla světla… Ano, to zhasla.“ Přimhouřeným pohledem si tě měří ta odvážnější ze sester, zatímco prochází po pokoji a kontroluje lampy. Ta druhá zůstala na chodbě a vidíš, jak občas její tvář nakoukne do dveří.

„Asi se bude muset udělat revize.“ Zakroutí nakroutí nakonec hlavou, aniž by jakkoliv viditelně reagovala na pach bylinného dýmu, který stále ještě cítíš. „Vy ještě nejste hotová?!“ Otočí se na tebe, nadechujíc se k dalším slovům, než ale nakonec místo nich jen stiskne podrážděně rty.

„Dobře.“ Odsekne a vydá se zpět ke dveřím. „Ale pospěšte si. Nekoukejte jen tak zděšeně kolem. Jestli zase vypadne osvětlení, vezmeme vás zpátky, ať už budete hotová, nebo ne.“ Otočí se na tebe krátce, než uslyšíš její tiché mumlání, zatímco za sebou zavírá dveře. „Takhle se nedá pracovat, zase se…“ Zavřou se dveře a ty jsi opět sama. Vůně dýmu už je stěží patrná a déšť za okny pomalu přestává. Je na čase dokončit to, proč tu jsi.

Hromádka oblečení v sobě skrývá překvapivě trojici vcelku běžných oděvů a nějaké prádlo. Sice je vše jednodušší a prosté, ale přesto je to oproti tomu pytli, co si měla před tím velká změna. Sestry čekají na chodbě, aby tě zase zavedly zpátky. „To to trvalo.“ Ozve se jedna z nich netrpělivě, zatímco ta druhá po tobě jen střelí vyděšeným pohledem skoro jako tehdy, když tu byla na zemi Meeksová a raději mlčí. „Počkejte, ještě tady.“ Zajde sestra dovnitř zkontrolovat, zda není v místnosti nic rozbité, či poškozené. Nikdo by jistě nestál o to, aby tu běhali pacienti se střepy zrcadel v rukou.

Vedou tě zpátky. Zpátky ke schodům. Zpátky tam dolů.

Ač ti horká voda příjemně rozehřála tělo. Máš tady dole pocit, jako by každým okamžikem nastřádané teplo zase mizelo. Uvedou tě zpátky do tvého pokoje, kde už na stole čeká tác s večeří. Vypadá to na nějakou kaši se sušenými rozinkami a medem na sladko. K rafinovaným zákuskům to má daleko, ale… Ale stále je to lepší, než okoralý suchý chléb. Dveře se zavřou a zámek zaklapne.

Phelia Boulder

Diana se poleká, když ji silou chytneš, a tak své překvapení nemusí ani příliš hrát. Alespoň to celé působí uvěřitelněji. „Dámo, tyhle věci sem nepatří! Okamžitě ji pusťte, nebo zavolám místní ostrahu!" Brown zvýší hlas a s tím se zvýší i zájem ostatních kolem vás. Jestli jste před tím poutali jen trochu pozornosti, teď máte pozornost většiny lidí v okruhu pár metrů. Dokonce zahlédneš pár lidí, jak do sebe pošťuchují rameny a ukazují si na tebe. K uším se ti z několika stran donese tvé jméno a zároveň přezdívka z ringu.

„Je to ona… já to říkal…“

„Boulder? Co ta tady dělá?“

„Hej, to je ona. Tohle bude ještě zábava. Posledně ve třetím kole, dala…“

Nese se k tobě z vícero stran. Je vidět, že lidé, kteří holdují hazardu se mu nevěnují pouze na jednom místě, ale také si rádi vsadí i jinde. Tvé renomé ti alespoň zařídí nikým nerušený odchod z herny hned poté, co od sebe Dianu nevybíravě odstrčíš. Na druhou stranu je tu hned několik svědků této menší eskapády, kteří tě jsou schopní identifikovat.

Vyjdeš ven do nočního Jeruzaléma. Už je docela lezavé chladno a bude dobře po půlnoci. Na pár místech svítí pouliční osvětlení, ale není to zde žádná sláva. Stačí zajít do postranní uličky a je najednou všude opět tma. Čekáš…čekáš… a čekáš. Kdo ví, co si z toho Diana vzala. Po ulici sem tam někdo projde, ale nikdy nezabočí do uličky, kde si schovaná ty a dle šramocení i pár krys.

Musel už uběhnout nějaký čas, když v tom se ozvou kroky a do uličky vstoupí dvojice postav.

„Tudy?“ Ptá se nedůvěřivý mužský hlas.

„No… ano… je to zkratka.“ Odpovídá mu žena, kterou poznáváš. Diana to nakonec zvládla.

Jacob White

Na první pohled to nevypadá, že by žena před tebou byla sžírána podobným dilematem jako ty, ale je těžké vidět pod povrch, zvláště pro tebe, který je uvyklý spíše na válečnou vřavu a boj o život, než sledování titěrných gest a pohledů, které o lidech umí mnohé prozradit. Přesto i ty si v jednu chvíli všimneš jistého zaváhání v jejím jinak suverénním jednání.

„Nás…“ Zopakuje po tobě a podívá se na dno sklenky, která už je však prázdná. Chvíli je ticho, rty zamyšleně semknuté, než k tobě opět zvedne pohled. „… až na to bude vhodnější čas. Souhlasím.“ Kývne a je patrné, že tohle téma stejně jako ty ochotně odsune na později.

„V pracovně. Nejspíš. Tihle lidé mají rádi všechno na papíru. Prý je papír mocnější meče, heh.“ V úšklebku se mísí pobavenost a bolest. „Něco tam musí být. Jinak… jinak budu muset hledat jinde. Je to dost výstřel naslepo, ale nemám o moc více informací. Zahrady nerady vydávají svá tajemství. Alespoň tady se to říká. Dobře, jestli něco najdeš, víš, kde mě najít. Ne, že mě z toho vynecháš.   Tohle je… osobní.“ Začíná to vypadat, že tu vzniká dosti nepravděpodobná aliance. Ačkoliv se znáte pouze pár okamžiků, působí to celé tak nějak přirozeně.

„Dobře, John Weber, dělal pro Kenworthyho. Je to taková jeho pravá ruka, když potřeboval zařídit nějaké věci, které se na světlo příliš nevytahovaly. Oficiálně je to předák v jedné z jeho filiálek. Coleburn destilka tady ve čtvrti. Samozřejmě na špinavou práci měl také své lidi, většina dělala v destilce jako krytí. Alexej Duma a Luis Buckley. Ten poslední tu byl nejčastěji vidět, ještě před tím, než zmizeli. Jestli chceš, můžu ti najít jejich adresy.“ A s tím se Eliza těžce zvedne, držíc si jednou rukou zraněný bok. Dojde k jedné z komod a z kapsy vytáhne drobný klíček, kterým otevře jeden ze šuplíků. Všimneš si, že ruka se jí třese, takže se jí to povede až na druhý pokus. Jen slyšíš nespokojené mlasknutí, než vytáhne z šuplíku ohmataný deník v kožených deskách převázaný roztřepeným provázkem, který otevře a vytrhne jednu ze stran. Vytáhne také kalamář a pero, které postaví na komodu, o kterou se musí jednou rukou neustále opírat. Když se ale pokusí nejistou rukou otevřít kalamář s inkoustem, lahvička se převrátí a černý inkoust se rozlije po lakovaném dřevu a začne kapat na zem.

„Zatraceně.“ Zanadává. „Pojď si to možná raději přepsat sám.“ Otočí se na tebe a posune ti ke straně prázdnou vytrženou stranu z deníku, ve kterém ti ukáže postupně trojici adres vyvedené až překvapivě úhledným písmem. Dvě z nich jsou tady v Industriální čtvrti a vypadá to, že pan Buckley a Duma nebydlí až tak daleko od sebe. Poslední pak je v Úřednické čtvrti, kde má pan Weber svůj dům.

„Takže… to je vše, co ti k tomu můžu dát.“ Vzhlédne k tobě unaveně. Ve vzduchu je cítit pálenka, krev a ještě něco zvláštně povědomého. „Tak už jdi.“ Odtrhne od tebe pohled a po pár krocích se svalí zpět na pohovku s polštáři. „Tohle bude brzo lepší…“ Zavře oči a zakloní znaveně hlavu.
Na zem dopadne pár posledních kapek inkoustu.    

Verše: Boj v chrámu Lháře

"...for the anger of man does not produce the righteousness of God."

Suriel se dostane z dosahu mé moci. Pro tuto chvíli mi nezbývá než považovat to za dobré znamení. Je zraněný, ano, ale zvládne to. Měla bych ho následovat; pomoct mu dostat se až k branám Zlatého města a doručit zbraň Padlých do povolaných rukou, ale – ta strašlivá, ohlušující rána, kdy tělo Barachiel narazí do stěny, mnou trhne opačným směrem. Prudce se odrazím od země a křídly udeřím do vzduchu. Dokonce ani bolest, která mi prostřelí tělem a varuje mě před podobnými pohyby, mě nezastaví. Nepřemýšlím. Měla bych, vím to. Hluboko uvnitř vím, že důležitá je teď zbraň Padlých, ale nedokážu se odvrátit od těla své sestry a prostě odletět. Nejde to, nemůžu ji tady nechat, protože by mohla být… mohla to… přežije to, zatvrdím se bušícímu srdci navzdory, protože nic jiného nepřipadá v úvahu. A Suriel to zvládne. Vždycky to zvládl a dnešek nebude výjimkou.

Šplíchance krve se nahoře na ochozech zachvějí, jako by někdo zčeřil klidnou hladinu jezera oblázkem. Zlato pod nohama Padlých se pohne a tenoulinkými šlahouny po nich vystřelí ve snaze je zachytit nebo aspoň vyvést z rovnováhy. Ještě za letu se mi v ruce objeví jiskřivá dýka, kterou bez sebemenšího zaváhání hodím po Nuriah. Pokud jsem se s ní byla předtím ochotna domluvit, teď už nejsem. Ubrání se, s tím počítám; především se jí teď snažím nedat příležitost dostat k Sarathiel, než se k nim dostanu.

„Ty a já, Nuriah,“ vykřiknu. „Chtěla jsi mluvit. Tak si promluvme,“ avšak teď už asi víme obě, že mluvit budou především naše čepel. Dalším bolavým úderem křídel se dostanu ještě o kus výš a zaútočím na ni mečem seshora. „Jak se můžeš obrátit proti vlastním bratrům a sestrám?“

Ze stavu mých vlasů se mi vážně chce málem brečet. Voda ani mýdlo nepomohly tak, jak jsem doufala, musím je tak rozčesávat po menších pramenech, opatrně, jemně. Cítím pálivou bolest ve svalech, zejména pak v předloktí a zádech, na kolik mi dává zabrat i tahle zdánlivě banální činnost. Dala bych nevím co za to, aby tu se mnou byla Katherine a pomohla mi s tím. Povzdechnu si a vrhnu na sebe útrpný pohled do mlžícího se zrcadla, na kterém se sráží vlhkost.
V chvíli si toho všimnu. Nejdříve je to jen pocit, uvědomění si něčeho, co by tam nemělo být. Co sem nepatří. Do ramen se opět vkrade napětí, když přimhouřím oči a pokusím se... Zaostřit. Palcem setřu povrch zrcadla a...

... hřeben mi vyklouzne z rukou. S tichým břinknutím dopadne na zem.

Prudce se otočím, dlaní se chytím za ústa, abych nezačala křičet. Možná bych měla. Měla bych... Světla zablikají a já couvnu dozadu tak rychle, že div nevrazím do zrcadla. S očima rozšířenýma strachem zírám na místo, kde se stíny zhušťují, kde dým stéká ze stropu a nabírá tolik známých lidských obrysů.
O úder srdce později se stane to, čeho jsem se tak bála. Tma. Místnost se tentokrát neponoří do absolutní temnoty díky noci za okny, přesto... Měla bych utéct. Volat o pomoc. Cokoliv! Z chodby sem doléhají zvuky zmatku, světla zřejmě vypadla všude. Přesto nedokážu nic z toho, jen se ztuhle krčím na místě a bez dechu sleduji, jak se to ke mně blíží.

"Kde to jsem? Jsi?" zopakuji přiškrceně, stojí mě veškeré sebeovládání ze sebe dostat aspoň těch pár slov. Nos mi naplní štiplavý pach pálících se bylin. Myrta? Šalvěj? Nezdá se, že by mi to chtělo ublížit, jakkoliv to zní i vypadá... Šíleně. Polknu. Trhnu sebou, když se ozve zvuk otevírajících dveří. Stačí jediný pohled, jediné mrknutí a vše je pryč. Dým. Postava. Světla svítí a jedinou další osobou v místnosti je mračící se sestra.
Bezradně se po ní podívám, ruce si tisknu v obranném gestu k hrudi a lehce se třesu. Rozrušením. Chladem sápajícím se po nohách z podlahy. Nejraději bych se znovu ponořila do horké vody a zmizela před světem. Před tím... Vším, co se mi děje. Polknu, vůbec nevím, co jí odpovědět. Bušící srdce stále slyším burácet ve spáncích.

"Z-zhasla světla, lekla jsem se..." nakonec se přiměji aspoň k pár slovům. "Potřebuji... Ještě chvíli, abych... Vlasy a oblékla se," přešlápnu z nohy na nohu. Hřeben leží na zemi, voda z mokrých vlasů se vpíjí do ručníku. Přistihnu se, že... Nedokážu udržet pohled na sestře, stále jím těkám po místnosti.