Andor.cz - Dračí doupě online

Nadechuji se k onomu pověstnému "ale", když mě něco ve Fernsbyho výrazu i tónu hlasu zarazí. Nemělo by to cenu, on už se rozhodl. Buď to udělám bez ohledu na všechno a všechny - nebo neudělám. Tak či tak, obojí bude mít své následky. Anna ho ve skutečnosti nezajímá, je jen nástrojem, zkouškou toho, zda se - to - dokážu ovládnout či nikoliv. To nebohé dítě... Těžko v ní mohu vidět cokoliv jiného, ať si Fernsby říká, co chce. Její ušmudlaná tvář je stále spíše dětská než dívčí a představa, že by se tato dívka mohla vdávat mi přijde... Tak nevhodná. Ale na věci to nic nemění.

Tisknu k sobě rty, když mne záhy napomene. Zrovna teď se necítím jako dobrý křesťan, pokud vůbec někdy. A pak... Slyšet tohle zrovna od takového monstra jako byl on? Výsměch. Ovšem do smíchu mi rozhodně není, Fernsbyho výhružka - jasnější než slunce v pravé poledne - je jako dobře mířeným políčkem, který jen o to více rozvíří strach a úzkost, co mi víří pod kůží.
Nezmůžu se tak ani na slovo, dokud za knězem nezaklapnou dveře a neozve se zvuk zamykání. S polknutím pohlédnu na Annu a rve mi srdce to, jak mi ho oplácí, zatímco přede mnou couvá. Chtěla bych jí říct, že mě se bát nemusí, že jí neublížím, ale... Moji pozornost k sobě přitáhne Marlene. Rozumím jí. Bože, jak moc jí rozumím.

"Teď... Teď mám deset minut na to, abych tě zabila," odpovím s onou krutou upřímností. Snad mi odpustí porušení bonmotu, nepřijde mi v téhle situaci vhodné hrát si na vykání. Zoufale si promnu oči, udělám pár kroků stranou, dále od Anny i Marlene a... "A když to neudělám, zavře mě tam zpátky na celé... Na celé týdny. Nebo do mě bude řezat nebo cokoliv, co si bude myslet, že bude adekvátní trest," drmolím přitom rozrušeně, jak na mě dosedá celá ta situace v plné tíži a hrůze.
"Sakra!" vyštěknu bez varování - hlasitě, prudce - a praštím do jedné ze skříní. "Já..." hlas se mi zlomí. Měla bych to udělat? Zahodit veškeré zábrany? A co pak? Přinutí mě to udělat zase? Znovu? Nebo pochopí, jak jsem nebezpečná a nechá mě zavřít zpátky do té kobky? A jak bych to vůbec měla udělat? Vždyť... Vždyť já ani nevím! Měla jsem... Měla jsem prostě jen vztek, bála jsem se...

... to Fernsbyho bych měla zabít, ten si to zasloužil...

Ale to nebylo řešení... Pokud vůbec nějaké existovalo...

Zerachiel

Nedíváš se už na umírající Nuriah. Odvrátíš pohled k těm živým a sneseš se k Sarathiel, kterou podepřeš.

„Zerachiel… já…“ Hlesne, ale pak jen vděčně kývne. Oběma vám je jasné, že teď není vhodný čas na rozhovory. Stále vícero ze stropu sypajících se pramínků rudého prachu tomu jasně napovídá. Vykročíte. Křídlo tě bolí, ale nohy spolehlivě nesou. Ze stropu se začnou uvolňovat i vetší kusy kamenu, které padají po celé šíři sálu. Jste už skoro u dveří, když se v jeden moment Sarathiel ohlédne přes rameno. I ty zavnímáš bílý záblesk, který na moment zaplnil celou tuto místnost, ale padající sprška kamení ti blokuje výhled a zároveň tě popohání k rychlejší chůzi.

Už jste skoro u okna. Na rámu si všimneš krvavého otisku. Jistě tudy musel vylétnout Suriel. „V pořádku, zvládnu to.“ Kývne na tebe povzbudivě Sarathiel a roztáhne cvičně křídla, než je opět složí, aby se mohla dostat oknem na druhou stranu a vzlétnout. Chvíli je její let poněkud nevyvážený, než se jí podaří se opět srovnat. Chrám se začíná třást. Sál musel být skutečně srdcem hory, které teď bylo zničené a bez srdce není život. Hora, která byla otesaná stovkami lidských rukou do tohoto majestátního díla se začala hroutit sama do sebe. Nebylo na to čekat. Stejně jako Suriel si vzlétla a i když křídlo stále bolelo, podařilo se ti letět vcelku obstojně.

Teď jen najít Suriela… Naštěstí, nebo spíše naneštěstí není pro tebe těžké sledovat ne až tak tenkou linku krve, jejíž pach se k tobě nese i teď. Míří kamsi mezi stromy. Ano, krev skanula na listoví v korunách a vede vás směrem na jih. Letíte. Vůně ale každým okamžikem sílí, když v tom už dál nepokračuje. Ne, musíte být na místě. Vznášíte se ale nad korunami stromů a nikde Suriela nevidíte. Z džungle pod tebou se ale nese jasná vůně. Přesto… Je jí tu nějak moc. Jakoby i zde v džungli probíhal boj a byla prolita krev.

Sletíte dolů, proderete se větvemi a liánami, abyste se konečně dostali k zemi. Na zemi jsou tam ale dvě postavy. Suriel leží na zádech, oči zavřené, bok celý zkrvavený. Na hrudi svírá tu podivnou zbraň, která mu tohle provedla, stejně jako tobě zranila křídlo. Není tu ale sám. U stromu vedle něj je opřená postava. Čtveřice křídel sklopených kolem jeho těla, světlé vlasy a zlatá zbroj, na jejíž části jsou patrné krvavé šmouhy.

„Surieli!“ Křikne Sarathiel a vykročí k ležící postavě, nad kterou se skloní s obavami jasně vepsanými do tváře. „Zerachiel… pomož.“ Vzhlédne k tobě nálehavě a odtáhne ruku, na které jí zůstala stopa čerstvé krve. Nevíš, jestli tady ještě něco zmůžeš. V přímém léčení se nevyznáš, ale dle pohybu krve v jeho těle tušíš, že je Suriel prakticky na hranici smrti.

Phelia Boulder

„Eh.. Díky!“ Vzhlédne poněkud překvapeně Jack, když se před ním objeví nabízená cigareta. Nenechá se ale dlouho pobízet a jednu si vezme. Nechá si od tebe připálit a pak vyfoukne oblak dýmu.

„Hmm, fakt díky Boulder. Dnes mám trochu problém udržet oči otevřené. Na večer jsme s chlapama popíjeli a… No znáš to.“ Pokrčí rameny a potáhne z cigarety. Je pravda, že když teď více mluví, je z jeho dechu lehce cítit zápach alkoholu. Raději si nedomýšlet v jakém stavu tu musel být na začátku své šichty. „Jo… a neříkej to prosím Ezrovi.“ Dodá vzápětí, když mu dojde, cože ti to vlastně řekl. Ezra je profesionál a puntičkář. U svých lidí netoleruje chlast v práci, takže ti je jasné, že Jack si dnes docela zariskoval. Pravděpodobně tu musel přijít v takovém stavu, že mu to bylo vcelku jedno.

„No, Ezra tu dnes nebyl. Má nějaký zařizování s tím turnajem.“ Podívá se na tebe, jakoby to přeci bylo naprosto jasné. „Jak o co jde? Počítám, že s tebou bude chtít mluvit o tom turnaji, co bude za pár dní. Prý to má být něco velkého. Moc mi toho neřekl, ale vypadá to, že má kolem toho poslední dny dost zařizování. Je teď problém ho tu vůbec zastihnout.“ Odklepne popel z ohořelého konce cigarety na zem. „Ale nevím nic určitýho. Sakra, Ezra vlastně říkal, že o tom nemáme nikde mluvit. Eh, to je posranej večer.“ Promne si unaveně kořen nosu a je vidět, že tohoto rozhodnutí docela lituje.

„Ale tak… určitě s tebou chce ráno mluvit o tom stejným, tak se to brzo dozvíš… oficiální cestou. Neříkej mu prosím jen, že jsem ti tohle řekl, jo?“ Vzhlédne k tobě s prosebným výrazem. „Víc ti ale asi nepomůžu, Boulder.“ Povzdechne si Jack a típne cigaretu o stěnu domu za ním. Vidět tohle Ezra, měla by Jackova kariéra jistě další zářez do rakve.

Hariel

Dvojice tě pozorně poslouchá. „Neřekli? Měli?“ Nakrčí čelo Kamael. „Takže tě sem vyslali ze Zlatého města? Kdy? A kdo všechno byl s tebou?“ Zasype tě otázkami, než se otočí na ženu po jeho pravici. „Možná už tu jsou delší dobu a ta informace se musela někde ztratit v archívech.“ Řekne tiše.

„Ne, tak to úplně není…“ Promluví pomalu žena, stále tě pozorujíc hypnotizujícím pohledem. „Ještě na něm vidím zbytky záře Zlatého města. Musel se tu ocitnout nedávno. Že bratře Harieli? Mám pravdu?“ Kývne na tebe, aby si opět promluvil a podal dostatečné vysvětlení.

Pak je osočíš ze zásahu, který by jistě vysvětloval to, proč se Akkad choval tak zvláštně, ale Jehoel jen lehce zakroutí hlavou. „Nevím, o čem mluvíš, Harieli. My se tu žádného smrtelníka nedotkli. Tedy ne více, než bylo zatím nezbytné.“ Pokyne rukou k hranici davu, který vás i nadále ignoruje a obchází v bezpečné vzdálenosti. Mluví i nadále klidně a její tvář je přívětivá, na rozdíl od Kamaela, jehož oči tě neustále pátravě sledují, stejně jako vaše okolí, hodnotíc každý pohyb.

„Nevíš, co tu děláš, říkáš? To nám také není známo, drahý Harieli.“ Usměje se mile, než její výraz zase zvážní. „Ale neměl by si zde být. Ne, dnes. Tohle místo je nebezpečné. Proto jsme zde, abychom se zbavili hrozby, která se zde uhnízdila a očistili tohle město od té nákazy.“

„Pověz, o jakém muži mluvíš? Kde ho najdeme a jaký vliv máš na mysli?“ Promluví opět stroze Kamael s další sérií otázek. „Viděl si zde kromě toho něco podezřelého?“

„Kamaeli, myslím, že tady Hariel nám vše poví. Není třeba na něj tak spěchat.“ Položí žena jemně ruku na mužovo rameno. Ten sena pár chvil zarazí, ale pak jeho ramena poklesnou a pokýve hlavou.

„Rozumím, Jehoel…. Omlouvám se.“ Pohlédne na tebe a skloní krátce hlavu v omluvném gestu.

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, copak?“ Otočí se Fernsby na patě, když na něj promluvíš.  „Ale no tak, jak nejde? Dohoda byla jasná. Slíbila jste, že to zopakujete. Nebo jste si to snad rozmyslela?“ V hlase mu zaznívá zčistajasna chladný, bodavý tón. Když zmíníš své obavy o mladou dívku, jen se blahosklonně usměje a pokývá hlavou, skoro jako kdyby si tím dítětem byla ty.

„Říkal jsem, že to budu chtít vidět… A nebo neříkal? Promiňte, už je to týden a trochu se mi ztrácí detaily našeho posledního rozhovoru. To víte, moc práce. Tady Anna tu bude jako můj zástup, abych měl informace o tom, co se zde dělo. Jistě pochopíte, když nebudu čekat za dveřmi.“ Ušklíbne se.

„Tentokrát se nebudete muset bránit. Nikdo vás nebude bít, ani na vás řvát, tak snad budete mít možnost to celé lépe… ovládnout? No, není to skvělá motivace?“ Pokývne hlavou k Anně, která sleduje vyjukaným pohledem jednou tebe a pak zase Fernsbyho.

„A dítě to není, klidně už by se mohla vdávat, tak na to pamatujte. Annu jsem instruoval, aby se s vámi nebavila a nerušila vás tak. Má to přísně zakázáno, že?“ Střelí pohledem po dívce, která jen rychle pokývá hlavou a nasucho polkne. „A také… neberte tu jméno boží nadarmo!“ Otočí se zpět na tebe, oči přimhouřené. „Na to, že se tak ráda oháníte biblí, tak byste měla vědět, že tohle je jeden z hříchů a za ty se vždy platí. To víte, nic není zadarmo. “ Pousměje se a rozhodí rukama.

„Že jste to vy, tak deset minut. Udělejte to, jak chcete. Klidně křičte, bouchejte hlavou do zdi, nebo si představte, že tady Marlene je váš drahý manžel. Je mi to fuk. Tahle část dohody je váš problém a věřte mi, že bych byl opravdu zklamán, kdybych zjistil, že jsem do vás celý týden vkládal svou důvěru zbytečně. Opravdu zklamán... A já nerad bývám zklamán.“ Zazní v jeho hlase jasná výhrůžka.

„Budu se těšít na brzké shledání… S některými z vás.“ Otočí se krátce přes rameno, než opustí místnost nehledě na tvé možné další protesty. Slyšíš, jak zaklapne zámek a kroky se vzdalují. Anna odtrhne pohled ode dveří a s pomalu stejnou hrůzou s jakou sledovala Fernsbyho, teď sleduje tebe, zatímco pár kroky couvne, až narazí zády na stěnu.

Jacob White

„Ne, nemusíte se bát. Bude o ni postaráno.“ Odvětí ti žena krátce, aniž by evidentně chtěla zabíhat do detailů. Pak už opustíš hospodu a vyjdeš na ulici.

„Ano?“ Přijde k tobě mladík, když ho zavoláš. Oči se mu rozzáří a rty roztáhnou do mírného úsměvu, když vyslovíš svou nabídku. „Ale tak zajisté. Byl by hřích odmítnout nabízené šekely. Nemusíte se bát. Budu mít oči na šťopkách.“ Použije podivnou příměru, na kterou nejsi ze Zahrad zrovna zvyklý. „Platí, pane.“ Natáhne ruku v očekávání, že si plácnete. Pak už vyrazíš.

☩

„Aha, chápu.“ Vyhrkne policista ještě dříve, než dovysvětlíš svá slova. Je ti jasné, že tihle amatéři pro Edgara nedělají a nebo jsou to až moc dobří herci. „Do sídla? Ne, pár členů služebnictva chtělo opustit dům, ale to jsme jim zakázali. Mají nařízeno zůstat ve svých ubikacích, dokud neřekneme jinak. To kdybyste… no kdybyste třeba chtěl někoho vyslýchat.“ Zní najednou skoro až hrdě, že s něčím takovým přišel. „Nikdo z nich, ale prý u toho nebyl.“ Dodá vzápětí o něco váhavěji. To by i odpovídalo informacím, které si měl od Edgara, že jediný možný svědek byl odvezený do nemocnice v těžkém stavu.

„Nepotřebujete ještě něco?“ Ptá se tě snaživě policista, zatímco vstupuješ do domu. Otevře se před tebou honosná vstupní hala s dvojicí schodišť vedoucích do patra a naproti sobě umístěnými dveřmi, za kterými tušíš nějaké společenské místnosti. Naštěstí pro tebe tohle není první sídlo nějakého boháče v Zahradách, které si navštívil, a tak už dobře víš, jak bývají místnosti zhruba rozloženy. V přízemí jsou často místnosti, kam jsou zváni hosté a jenž slouží na reprezentaci a zábavu. V patře pak soukromější prostory, jako například ložnice, pracovny. Ukáže se, že ani u Kenworthyho to není jinak. Procházíš domem a sem tam nahlédneš do neznámých dveří. Je tu prázdno. Sloužící jsou skutečně asi drženi někde mimo tyto honosné prostory, které byly určeny pro potřeby Kenworthyho rodiny.

Chvíli to sice trvá, než nakonec otevřeš jedny z dveří a před tebou je místnost, která by se skutečně dala nazvat pracovnou. Je zde robustní stůl z leštěného mahagonu nedaleko, kterého ještě stále plápolá pár polínek ve zdobeném krbu, který musel nějaký sluha roztopit, aniž by čekal, že se pán domu do této místnosti již nevrátí. Je zde několik polic a kartoték. Pár obrazů na stěnách a těžké závěsy na oknech. Na stole je několik dopisů a papírů a rohu je položená dřevěná kazeta s doutníky. Vypadá to, že tu nebude tak snadné něco najít.

Verše: Vůle boží

… a zase jednou stojíme na cvičišti. Záblesky světla se proplétají s nazlátlými provázky krve, jeden krok následuje další a andělské čepele se potkávají v prudkých, zdánlivě chaotických úderech. Známe se dobře. Stejně jako ona ví, co udělám, vím já, co udělá ona. Jde jenom o tom, kdo udělá chybu, nebo komu se podaří překvapit. Je to nádherný tanec, nebezpečný a smrtonosný. Snad bych se o dokázala zapomenout, ztratit se v povědomé chvíli a nechat se vést, ještě jednou a naposledy, dokud bychom ho nezavršily krvavým finále. Není to štěstí, mohla bych říct, ale jenom ta myšlenka mi zanechá hořkou pachuť na jazyce, je to vůle boží. Ale opravdu vůle boží káže zrovna tahle?

Na tomhle místě, někdejším chrámu božím, o kterém jsem prohlásila, že bude vždy náležet jenom jednomu pánovi, bylo prolito tolik andělské krve. Tolik krve. Její vůně se proplétá vzduchem, šimrá mě v nose a tíží na ramenech. Bolí to. Všechno, co se tady dnes odehrálo, bolí. Barachiel, Nuriah, naši Padlí bratři… Rudá zrníčka prachu třpytící se ve vzduchu mě přimějí vzhlédnout. Musíme jít.

„Budu se modlit, ať ti bůh odpustí, Nuriah,“ hlesnu jenom docela tiše, aniž bych na ni prohlédla. „Je mi líto…“ že to dopadlo takhle, chci říct. Zarazím se včas. Vykonávám boží vůli. Poslal nás sem. On nás sem poslal. Nesmí mi to být líto, ale je. 

Naposledy se podívám na ochozy. Tam někde by mělo ležet tělo Barachiel. Nejraději bych se k ní vrhla, zatřásla jejím nehybným tělem a prosila ji klidně celé hodiny, aby se probrala. Nechci ji tady nechávat, nechci tady ani nechávat Nuriah, ale nemám na vybranou. Kdo ví, jestli jsem někdy měla. Možná měla, možná se jenom skrývám za nemožnost volby a boží vůli, možná jsme opravdu sešli z cesty, možná… Spolknu pochybnosti. Tváří v tvář ztrátě je jim snadné propadnout, ale teď už se mi opět v hlavě rýsuje jasný plán. Krok za krokem. Vždycky je třeba udělat ten další krok, nic víc, a tak se vrhnu k Sarathiel. Podepřu ji z jedné straně a spolu s ní vykročím ke dveřím ze sálu. Musíme pryč. Teď hned musíme pryč. A pak najít Suriela, přesvědčit se, že se dostal k branám Zlatého města, a pak – a pak se hlavně nezastavit, protože postavit se téhle chvíli, prožívat ji znovu ve vzpomínkách, to teď nezvládnu. Kdo ví, jestli někdy.