Andor.cz - Dračí doupě online

Verše: Věc, za kterou stojí za to bojovat

Ten hlas… I když ve mně všechno křičí, ať to nedělám, vykouknu zpoza rohu. Potřebuji ji vidět. Přesvědčit se, že je to opravdu ona. Nuriah. Slyšela jsem, že padla. Ale ani teď, když stojí na ochozech nad sálem zbarveným andělskou krví, tomu nedokážu uvěřit, vždyť… znala jsem ji. Nebyly jsme si blízké v pravém smyslu slova, nenazvala bych ji sestrou ani přítelkyní, ne tak jako Barachiel, avšak svěřila bych jí vlastní život. Kdykoliv. Bez sebemenšího zaváhání. Soupeřily jsme. V hierarchii jsme stály podobně vysoko, dostávaly jsme podobné úkoly a dosahovaly podobných výsledků. Překonávaly jsme se navzájem. Nikdy to – alespoň já tomu věřím – nezašlo příliš daleko; byla to jenom hra. Nepovažovala jsem ji za svého nepřítele, nechci ji za něj považovat. Byla… důležitá. Pro mě. Věřila jsem ji. Všichni jsme jí věřili. A teď tady stojí. A je zodpovědná za smrt těch, které tady hledáme. A pořád tomu nemůžu uvěřit.

„Nuriah,“ oslovím ji v jakémsi bláznivém pokusu ji přesvědčit, že to, co dělá, je špatné. Že ona – právě ona – to musí vědět, že…

Jenom díky Surielově ostražitosti se mi podaří vyhnout dalšímu zahřmění včas. Kámen za mými zády výhružně zapraská. Nebesa, to bylo blízko. Nesmím mu pak zapomenout poděkovat. Na nic nečekám. Vrhací nůž – spolu s krvavými čepelemi – hodím po druhém útočníkovi. Vypálím to na něj všechno naráz. Z každé jeho rány vytrysknou další nazlátlé kapky andělské krve. Moc našich bratrů a sester prosakuje tohle místo skrz naskrz. Cítím ji. Třepotá se ve vzduchu jako rudé provázky pojící smrt se životem, život se smrtí a všechno mezi nimi. Přivřu zlaté oči. Nepolevuji na pozornosti, naopak. Nemůžeme se tady schovávat, dochází mi, když Suriel zakolísá a na zemi se rozlije i jeho krev. Pohybem ruky se pokusím zastavit jeho krvácení, ale v tu chvíli se myšlenkami obracím k tomu, že je třeba vykonat. Barachiel, doufám, že jste měli čas se připravit. Budeme vás potřebovat.

„Tohle místo vám nepatří,“ křiknu. „Mohli jste ho pošpinit, zohavit, ale vždycky to bylo a vždycky bude místo k uctívání jediného Boha. Pokud si myslíte, že to můžete změnit, zaslepení jste tady vy. Dám vám ještě jednu příležitost obrátit se ke světlu božímu a vydat se nám na milost…“

Blafuji. Nic jiného mi nezbývá. A nejhorší na tom je, že to Nuriah nepochybně ví. Netuším, kolik se jich tady v chrámu skrývá. Ani co jsou jejich zbraň zač. Čeho všeho jsou schopné. Mají výhodu. Pohnu krví Padlého na ochozech za námi. Krví toho, po kterém jsem tak pečlivě vrhla všechno, co se dalo. Tentokrát neútočím, jenom vlnkou své moci strčím do zbraně a shodím ji dolů k nám. Vědět, jak se používá, možná by stálo za to se po ní vrhnout a vystřelit po těch na druhé straně. Po Nuriah. A jejích společnících. Možná. Místo toho ji však pošlu směrem k Surielovi. Je blíže dveří a bude rychlejší než já se zraněným křídlem, spoléhám na to. Pokud Padlí získali novou zbraň, je naší povinností dostat tuto informaci do Zlatého města.

„Surieli!“ upozorním ho včas na zbraň letící jeho směrem. Chytej. „Ta okna.“ A běž.

Hariel

„Obětin? Ale jistě, od toho tu jsou chrámy a kněží.“ Odmávne tvá slova Akkad.

„Těch je tu ostatně víc než dost. Tohle není starost, která by se nás týkala. Tentokrát, stavíme něco pro slávu krále a lidí. Jestli chceš někomu kázat o náboženských povinnostech, případně ty své splnit, můžeš tak učinit v chrámu nedaleko.“ Ukáže ti směrem dál po ulici, kterou kráčí spousty lidí za svými denními povinnostmi.

„Tančit?“ Nechápavě se na tebe zahledí druhý z mužů a jen zakroutí hlavou.

„Hmm, na to je jednoduchá odpověď mladíku. Žádný, pokud tam nějakého nevytesáme.“ Usměje se Akkad. „A pokud tam skutečně budou nevidění poslové boží, na co pak je, o něčem takovém uvažovat, když pro nás lidi tam stejně nic nebude.“ Založí ruce na hrudi. „Věřím tomu, co vidím a nějaké chrámové fresky mne skutečně nepřesvědčí, že…“

„Akkade, to už trochu přeháníš.“ Ozve se jeho společník.

„Neříkám, že nevěřím. Pro mě za mě, ať jich tam tančí klidně tisíc, když to patro příliš nezatíží. Jsem praktický člověk. Řeším reálné problémy. Na zbytečné náboženské disputace nemám čas. Jestli nás omluvíte mladíku…“ Otočí se Akkad od tebe a vyrazí k jednomu ze vstupů do spodních pater věže.

Je to podivné. Celá tato situace. Většinou poznáš, když tvůj vliv zažehne něco v srdcích smrtelníků, stejně jako můžeš některé nápady i zhasit, ale tady… Jako by tvá přítomnost na něj neměla žádný vliv. Jako kdyby si byl jen skutečným obyčejným mladíkem.  

Verše: Síla krve

Míříme stále hlouběji do chrámu. Úzká chodba, která nedovoluje křídlům se pořádně ani protáhnout, není příjemná ani mně, ale stejně jako Suriel si nestěžuji nahlas. Tenoulinký provázek rudé vůně mě neomylně vede po schodech nahoru, doprava, doleva a pak rovně chodbou plnou oken. Kdyby na to došlo, tudy můžeme vyletět. Brzy se před námi rozevře velký sál, který…

… páchne krví. Znovu se zarazím. Nechám Suriela, ať zpovídá služebníka božího, zatímco se rozejdu po kraji místnosti a počítám zlatavé záblesky na špinavé podlaze. Zamrazím se. To přece nemohli udělat lidé. Nemohli, vím to, věděla jsem to předtím, a přece mě zamrazí, když zabodnu pohled přímo do symbolu prvního Padlého. Rukou se znovu dotknu meče.

„Surieli,“ podaří se mi dostat před rty, než –

Ostrá bolest v křídlech přetaví rozkaz v přidušený výkřik. I když se mi podaří nabrat rovnováhu, klopýtnu blíže k rozpadlým oltářům a napřed se otočím směrem k ráně. Odkud to přišlo? Krvácení zastavím snadno; pohnu krví přímo v ráně a nedovolím dalším kapkám dopadnout na zem, přesto se teď mezi bílou a žlutou najdou i pírka zbarvené bolavým zlatem. Jenom opatrně se pokusím pohnout křídly, mávnout jimi, abych zjistila rozsah zranění, ale včas se zarazím. Možná kdybych nabrala výšku, udržím se ve vzduchu, ale spoléhat na to nemůžu.

„Kryj se,“ rozkážu Surielovi, přičemž se sama pohnu za nejbližší krápník.

V zákrytu tasím meč, v jehož lesku sleduji prostor za krápníkem. I když dostat se z vysokého sálu by vyrovnalo bojové podmínky, nevrhám se směrem k chodbě. Ne, dokud se neujistíme, že nám nevpadli do zad. Musíme se dostat k ostatním. Doženou nás. A okna na chodbě jsou pořád nejlepší úniková cesta… Vydechnu. Jakkoliv křídlo bolí, snažím se bolest odstrčit stranou. V krvi je síla, obzvláště v té andělské, a já nehodlám nechat tu svou přijít na zmar. Kapičky zlata se na podlaze zachvějí. Pomalu, hlavně nenápadně, se připravuji vrhnout krvavé ostří po komkoliv, kdo by se pokusil sestoupit dolů a zaútočit. Oko za oko, křídlo za křídlo, parchanti.  

„Já, Zerachiel, vám přikazuji jménem Božím,“ promluvím dostatečně nahlas, aby se můj hlas odrážel spletitými chodbami chrámu a dosáhl co nejdál. Nemluvím jenom k andělům nad námi, ale i k našim spolubojovnicím, které se snad vyhnuly jejich pozornost; chci je varovat a připravit na to, co se tady děje, „abyste sestoupili dolů a vydali se boží milosti. Pokud ve vás zbyla špetka světla, řeknete nám, co jste udělali našim bratrům, a budete čelit spravedlivému trestu. Mluvte. Tohle místo páchne krví, jsou mrtví?“

Týden. Mám... Týden. Sedm dní na to, abych načerpala síly... A dál o tom v tuhle chvíli nechci přemýšlet. Kývnu hlavou na znamení souhlasu, ovšem jakmile Fernsby dodá, že se teď musím vrátit do své cely... Na okamžik ztuhnu. Nadechnu se k protestu, který si ovšem zase rychle rozmyslím. Nechci ještě více pokoušet Fernsbyho vstřícnost a dobrou náladu. Vytáhnu se tak na nohy a vykročím poslušně ke dveřím pouze s tichým poděkováním, které mi zanechá v ústech hořkou pachuť nesouvisející se šálkem černého čaje.

Výraz Sturgesse mne na okamžik... Zarazí. Co očekával, že uvidí až ho sem Fensby znovu zavolá? Po zádech mi znovu přelétne mráz, to když se do mysli vtlačí myšlenka, že mě má vlastní krev dost možná zachránila před něčím opravdu... Ošklivým. Mlčky se nechám odvést zpátky do té temné díry, byť... Přede dveřmi zaváhám. Ostře se nadechnu a krátce střelím očima k muži. A teprve až poté vejdu dovnitř.

Když za mnou zaklapnou dveře... Chvíli jen stojím, pohledem těkám od stěny ke stěně. Nic. Samozřejmě, že nic. Vlezu si zpátky na postel, kde se schoulím zpátky pod deku... A čekám. Možná i na chvíli usnu, plný žaludek a nedobrovolný odběr krve mne ukolébají příjemné malátnosti, dokonce i navzdory tísnivé atmosféře. Nevím, jak dlouho to trvá, jestli několik hodin nebo celý den, tady i pár minut působí jako celá věčnost. Přesto...

Jakmile zaslechnu tiché hlasy, rychle se posadím. Předkloním se blíže ke dveřím, dlaněmi se opřu o kraj postele ve snaze zaslechnout co nejvíce z rozhovoru sestry a Sturgese. Srdce mi poskočí. Čarodějnice. To je přeci... Absurdní! A nebezpečné. Sestra jeho teorii sice rázně odmítne, ovšem... Pokud tomu věří on, možná bych toho mohla využít. Při útěku. Ovšem tu myšlenku záhy zavrhnu, aspoň prozatím. Narovnám se dříve než sestra stačí otevřít dveře a chvíli na ni rozespale mžourám, abych si snad nemysleli, že jsem je poslouchala.
Po chvíli tedy nechápavě nakrčím obočí, když mě vyzve, abych si vzala... Co? Kýbl? Prázdnou konvici? Vlastní důstojnost? Stejně odcházím jen s dekou přehozenou přes ramena.

Moje nové ubytování vypadá jako... Ráj. Jakkoliv by se dal srovnat leda tak s obyčejnou cimrou pro služku v naší domácnosti - i ta dle mě působila útulněji - tak oproti kovové posteli a kýblu v rohu to je to luxus. Nevěřila bych, že někdy přijde čas, kdy něco takového budu považovat z vrchol pohodlí... A to jen proto, že to tu vypadá jako pokoj pro lidskou bytost a ne kotec pro divoké zvíře.
"Rozumím," odpovím sestře krátce a vzápětí se ocitnu sama. Pokoj je plný nových vjemů, podnětů. A jsou tu dokonce i knihy! Sice nic, co by by se dalo nazvat zajímavou četbou, ale ve svém rozpoložení vděčně sáhnu i po Alence v Říši Divů i Bibli. Jak příhodné... Okna tu samozřejmě žádná nejsou - co je asi za denní dobu? Nebo už je večer? Ať se to snažím sebevíce odhadnout, tak... Netuším. Dala bych nevím co za to, abych mohla aspoň na chvíli vyjít ven. A je mi jedno, jestli by venku svítilo slunce nebo bledá luna, jen se moci nadechnout čerstvého vzduchu a cítit se aspoň na chvíli...

Dost!

Sama sebe v duchu okřiknu. Tohle fantazírování je bezpečné, nepomáhá mi. Stejně jako myšlenky na svět venku... Potřesu hlavou a promnu si tvář. Vzchop se. Na něco... Na něco přijdeš. Když to zvládl Monte Christo... Ne, to je vážně špatný příměr. Já před sebou tolik let nemám, ne v područí někoho jako byl Fernsby a Hart.
Bezmyšlenkovitě se natáhnu po Bibli, se kterou se usadím za psací stůl a přitáhnu si blíže svítící petrolejku. Teprve s prvním otočením stránky se čas opět rozeběhne vpřed.

Fernsby čeká na tvou odpověď. Přestože se to snaží skrývat, je ti patrná jeho jistá netrpělivost, která se promítá do jeho postoje, stejně tak výrazu tváře. Prvotní odmítnutí něčeho tam amorálního, jako je uvažovat o zabití někoho dalšího, se ti ale rychle rozleží v hlavě. Fenrsbyho nabídka je opravdu lákavá. Stejně tak netušíš, co by následovalo, pokud by si ji jako příkladný občan Jeruzaléma odmítla. Ač Fernsbyho až tak dlouho neznáš, už sis o něm stihla udělat nějaký obrázek, který není zrovna lichotivý.

„Skvělé!“ Odloží potěšeně knihu, když souhlasíš a úsměv se mu ještě o něco roztáhne. „Jsme tedy domluveni. Domluvím, aby se vám dostalo přeci jen o něco vhodnějších podmínek a mohla jste si odpočinout. Věřím, že tak… týden vám k zotavení bude stačit.“ Zamyslí se. „Teď se ale vraťte na pokoj. Chvíli mi potrvá, než to zařídím.“ Pokyne ti ke dveřím a sám tě k nim doprovodí.

„Sturgesi, odveďte tady dámu zpět na pokoj.“ Promluví na zřízence stojícího za dveřmi, který na vás oba nechápavě hledí. Především, když vidí tebe, vystřelí mu obočí v překvapeném výrazu ještě výš.

„Dobře, jak si přejete.“ Dostane ze sebe a vede tě chodbou zpět. Můžeš vidět, jak jen nevěřícně kroutí hlavou, ale nevypadá to, že by se tě chtěl na něco ptát. Naopak, drží se od tebe o něco dál než před tím. Odemkne dveře tvé cely a ty jsi opět zpět ve známé místnosti. Vše je stejné. Neutěšené. Nebývá než doufat, že Fernsby dostojí své části dohody.

☩

Den se vleče. Stále je tu těžké odhadovat běh času, ale alespoň máš plný žaludek. Trvá to… ani nevíš jak dlouho, než uslyšíš z chodby klapot blížících se kroků.

„…to celé zvláštní…“ Zaslechneš tlumený ženský hlas.

„Já vím. Říkám vám to. Od doby, co je tady, se dějí zvláštní věci. I Fernsby se chová divně. Víc než normálně.“ Muž se zjevně snaží mluvit tiše, ale když se soustředíš, můžeš slyšet všechna jeho slova. Dle hlasu poznáváš Sturgese. Postavy se zastaví nejspíš poblíž tvých dveří a pokračují tichém v rozhovoru.

„Ale no tak. Myslíte ten incident s těmi světly? Asi došel olej, nebo tu byl průvan. Nic víc.“ Šeptá žena.

„To určitě… jak to, že se zase pak všechna rozsvítila? Říkám vám, ta ženská je čarodějnice! Co třeba Meeksová. Byl jsem tam viděl jsem…“ Nedořekne, co chtěl říct. Nejspíš ho někdo přerušil.

„Ale prosím vás. Nechce si takové historky na doma. Teď už ale pojďte, máme tu práci.“

Ozvou se opět kroky a pak klíček v zámku. Ve dveřích stojí sestra, kterou si dnes už viděla.

„Pojďte s námi.“ Přikáže ti opět s kamenným výrazem. „A vezměte si s sebou, co potřebujete.“ Dá ti chvíli tak učinit, ačkoliv tady toho není příliš na pobrání. Pak už tě vyvede ven z cely a projdete chodbou. Zastaví před dveřmi, které jsou sice stále poněkud masivní, ale už v nich chybí zavírací okénko. Opět je odemkne a pokyne ti, aby si vstoupila dovnitř.

Místnost je i tentokrát bez oken, přesto se s tvou předchozí nedá moc srovnávat. Je o něco větší a ve vzduchu chybí zápach plísně. Na druhé straně u zdi je jednoduchá postel s nočním stolkem a čerstvě povlečenými lůžkovinami. Psací stůl s dřevěnou židlí a na něm několik knih. Hřbety jsou povětšinou ohmatané a nejedná se o žádné zvláštní tituly. Takové ty knihy, které se dají najít v každé lepší domácnosti. Bible a nějaká ta populární próza. Dokonce je tu jedna pohádková, bohatě ilustrovaná kniha a na ní Alenka v říši divů. Po tvé pravici je jednoduchý dřevěný paraván, za kterým si všimneš bílé toalety, kovového umyvadla a u stěny komody s pár prázdnými šuplíky. Je tu dokonce i několik zdrojů vlastního světla v podobě petrolejek.

„Tohle je teď váš nový pokoj. Pokud něco rozbijete, budu to muset hlásit. Za zhruba dvě hodiny vás čeká koupel a dostanete i čisté oblečení.“ Sdělí ti krátce sestra a dveře se za tebou opět zamknou.

Fernsby se mi tentokrát nevysměje - ačkoliv možná by to tak bylo lepší. Kdyby to celé smetl ze stolu, že jsem lhářka a... A pak co? Z jeho slov i úsměvu mi přeběhne po páteři ten šimravý nepříjemný pocit v předzvěsti něčeho zlého. Jednoduchý způsob, jak ho přesvědčit... Je jen jeden způsob. Zamrkám. Snad by mě to nemělo tolik překvapit, ale něco ve mně... Nechce se mi věřit, že mne opravdu požádal o to, abych někoho zabila. Tentokrát tu nemluvíme o afektu, o tom, že bych se bránila... Ne. Mluvíme tu o vraždě, chladnokrevném zabití...

Nadechnu se - abych to odmítla. Tohle po mně nemůže chtít. A já... Já tohle přeci nemůžu udělat. Ovšem Fernsby ve svém nadšení pokračuje dál a já... Já ho poslouchám. Lepší pokoj. Koupel. Jídlo. Nemusela bych se vrátit do té temné díry... Jakmile si vzpomenu na stín nořící z absolutní tmy, sevřu hrnek o něco pevněji.
Přinutím se vydechnout, povolit aspoň trochu napětí v ramenou. Zájem, který jsem v otci Fernsbym probudila mne děsí, cítím k němu jenom odpor stejně jako k tomu, co po mně chce. Ale... To, co mi nabízí... A co se stane, když odmítnu? Jak dlouho mě nechá zavřenou v cele tentokrát? Další týden? Dva? Tři? Než mě nechá znovu vytáhnout a zeptá se mne znovu? Stále mám v živé paměti všechny ty skalpely a kleště.

"Dobře," odpovím tiše a mimoděk se kousnu do vnitřku rtu. "Už předtím mě to vyčerpalo tak, že jsem omdlela. Když si budu moci pár dní odpočinout, nabrat síly a dát se do pořádku... Můžu to zkusit znovu," souhlasím. Třeba... Možná... Během těch pár dní něco vymyslím. Najdu způsob, jak z tohohle všeho ven. Raději ani nechci myslet na to, co se mnou bude, pokud toho podivného kněze zklamu.

Delilah Blair Flanagan

Jídlo je výborné. Dokonce i tučné a poněkud tužší kousky, které by si za normálních okolností nechala nepovšimnuté na talíři chutnají jako to nejjemnější maso od vybraných jeruzalémských kuchařů. Je vidět, že jídlo pro zaměstnance tu rozhodně není na stejné úrovni, jakou si zatím měla možnost okusit. Je to výživné, hřeje to v žaludku a zanedlouho je to pryč. Porce to byla pořádná, ale přinutila si své tělo se o ni postarat. Nebo snad tvé tělo přinutilo tebe? V posledních dnech to bylo poprvé, co si zažila význam slova hlad, který pro tebe byl až do nedávné doby silně abstraktní pojem, známý především z literatury a nadsazených historek od vašich rodinných přátel.

Dojíš a spláchneš vše douškem černého čaje. Fernsbyho ruce s rozečtenou knihou klesnou a zadívá se na tebe s jasným očekáváním. Nepřerušuje tě a čeká, až skončíš. Když dozní tvá poslední slova, vypadá to, že chce něco říct, než zase zavře ústa a zamyšleně si na ně poklepe prstem. Chvíli to trvá. Možná o něco delší chvíli, zatímco tě zamyšleně sleduje, čelo nakrčené.

„Dobře tedy… Tohle minimálně zapadá do té vaší verze s biblí. Nemám samozřejmě, jak si to celé ověřit, takže vám jen tak věřit nemůžu… Ovšem, je tu jednoduchý způsob, jak mě můžete přesvědčit.“ Roztáhne se mu na rtech ten jeho typický úsměv, ze kterého mrazí.

„Prostě to zopakujete. V kontrolovaném prostředí. Samozřejmě u toho nebudu osobně, ačkoliv bych toho byl rád svědkem, ale nechci skončit jako Bellová. To opravdu ne.“ Zavrtí hlavou, ale je patrné, že to co si řekla, vzbudilo jeho zájem.

„Jak se na to cítíte? Zvládla byste to hned teď? A nebo potřebujete pár dnů odpočinku a trochu… řekněme kvalitnějšího jídla? Koupel?“ Přeměří si pohledem tvé zbídačené tělo oděné do špinavé košile. „Máme tu dole dokonce i o něco lepší ubytování, které bychom vám mohli poskytnout. Jen na zkoušku.“ Zvedne důrazně prst.
„ A nemusíte se bát. Případný testovací subjekt nikomu chybět nebude a nebudete tak čelit žádnému postihu. Ne jako minule. Zůstane to jen mezi námi.“ Usmívá se až nezvykle mile, ale je vidět, že tentokrát máš nějaké karty v rukou i ty. Tady snad poprvé.