Andor.cz - Dračí doupě online

Obětní beránci

„Neznáme.“ Přikývnu s trochou hořkosti. Uvědomuji si, že má pravdu, a přesto cítím že nemá. Naprosto iracionálně se mě to dotkne i když mi racionální mysl velí že je to hloupost. Musím to ignorovat. Tohle teď není důležité a určitě nemám čas osobní bolístky nechat vstupovat do cestě vyšetřování. Hlavně když potencionálně jeho výsledek ohrožuje život nás obou.

„Můžeme věci kolem toho a nás probrat až tohle bude vyřešené a stopa vychladne.“ Pronesu a vlastně ani netuším, jak slova kolem nás doopravdy myslím. Chci zjisti co nejvíc o probuzených, ale nevím, zda je pro mě bezpečné to probírat zrovna s ní. Nemyslím, že by mě zradila, ale mám strach abych se nezradil sám.

„V jeho pracovně? Pro mě není problém se dostat do domu zpět. Policie se bude držet stranou dokud jim někdo neřekne jinak. Snad to někdo nestihl rychleji. Třeba tam doopravdy najdu něco užitečného. Pokud ano vyměním informace za informace.“ Skutečně mi trochu uloví, když začnu mluvit jako by šlo o prostý obchod. Snažím se ženu před sebou co nejméně vnímat. Jsem z ní ale popravdě nervózní. Některé rysy a pohyby jsou až nápadně podobné té kterou jsem znal dřív. Být vedle někoho koho znám tak blízko, a přitom vůbec je neskutečně podivná zkušenost. „Budu hledat cokoliv o probuzených a co s nimi mohl dělat. Není to mé první vyšetřování. Určitě něco najdu.“

„Dej.“ Pokývnu chladně hlavou. „Pokud se kdokoliv z nich bude shodovat s důkazy které najdu v sídle pokusím se na něj vinu svalit. Jen budu potřebovat co nejvíc informacích o nich. Hlavně abych věděl, na koho vinu svalím a taky abych je mohl dobře zapracovat do historky pro muže který mě drží na vodítku. Bude podezřívavý o tom nepochybuji a budu potřebovat, aby byl můj příběh neprůstřelný.“ Co to u všech ďáblů děláš Jacobe… kdyby tě teď Edgar slyšel jdeš rovnou na šibenici. Bez otázek a nejmenších pochyb. Riskuješ všechno a proč? Jistě chceš vědět víc ale to není to hlavní, že? Jsi prostě hlupák, kterému zatmělo mozek něco jiného. Mimoděk zatnu nehty do dlaně.

„Čím rychleji tím dříve zmizím. Odvedu stopu jinam a nechám tě odpočívat.“ Řeknu, protože chci pryč, a to nejen kvůli věcem co jsem zmínil. Prostě potřebuji na vzduch. Vyřešit to dát Edgarovi odpověď, přežít a mít místo kde si budu moci utřídit myšlenky. Zastavit a vydechnout. Možná se vidět s Agnes. Ta vždy dokáže vnést světlo racionality i do mých nejtemnějších myšlenek. I když vůbec netuším, jak s ní mluvit o něčem takovém jako to co jsem zažil dnes nebo jí postavit před své pocity ohledně Cass… Elizy.

Delilah Blair Flanagan

Horká voda uvolňuje zatuhlé svaly a smývá prach a špínu. Je až s podivem, že po tolika dnech bez pohybu by tě mohly bolet svaly, ale nejspíše v tom bude kombinace právě tohoto nezvyku a stresu, který se vepsal do těla. Mýdlo vydává lehce bylinkovou vůni a z vany líně stoupá pára. Skoro by se až dalo zapomenout na to, kde jsi. Ovšem ne na dlouho. Ne na tomto místě. Stačí pohled na zamřížovaná okna, nebo rozlehlou sterilní místnost, která dýchá studenou atmosférou a vzpomínky na domov se zase rychle rozplynou.

Stojíš u zrcadla a pročesáváš mokré, dlouhé vlasy. Jde to ztuha, ale když si dáš na čas a nespěcháš, postupně se zase prameny uvolňují a zacuchané chomáče mizí. Pomalu začínají vypadat jako vždy, když v tom si všimneš v odrazu zrcadla něčeho podivného. Nejdříve to vypadá jako černá šmouha na hranici tvého vidění, ale když se na to zaměříš, uvidíš něco mnohem děsivějšího. Černý dým. Jako by se tvořil na stropě, u kterého se líně převaloval jako inkoust v lahvičce. Jeho množství každou chvíli narůstalo, až pokrývalo téměř polovinu místnosti. Tu, ve které si byla ty.   

Světla opět zablikala a z jednoho místa se začal spouštět sloup dýmu, formující se do hrubého tvaru vysoké postavy pár metrů od tebe.

Světla naposledy problikla a pak zhasla nadobro. Místnost se propadla do tmy, kterou narušovalo pouze slabé světlo procházející sem ze světa za okny, kterého jakoby se místní problémy vůbec netýkaly. Z chodby si uslyšela tlumený výkřik a pár nesrozumitelných slov.

Postava se pohnula k tobě a oblak dýmu, připomínající ruku, se natáhl tvým směrem.

„K..d…e… to… j…s..“ Zbytek hlásek se ztlumil do nesrozumitelného šepotu. Postava se zastavila asi metr od tebe. Dým se přeléval a s ním se měnily i její kontury. Vypadalo to, jako kdyby se snad rozhlížela, nebo nabírala síly k dalšímu pohybu tentokrát už přímo k tobě? Nebo to možná jen byla optická iluze způsobená prouděním dýmu, jakkoliv nepřirozené to celé bylo. Jak byla blízko, donesl se k tobě vzduchem zvláštní kouřový zápach.

„Tak a dost. Co to tady provádíte?!“ Otevřely se dveře do koupelny a v nich stála tvoje dobře známá sestra z Fernsbyho patra. Světla se opět sama zažehla a najednou… jako by tu nic nebylo. Místnost byla prázdná. Strop vypadal jako dříve a jediné, co tu kouřilo, byla vana nedaleko tebe. Jediné, co zůstalo, byl ve vzduchu se i nadále vznášející, podivný zápach připomínající pálení bylin.

Možná šalvěj?

Zabraná do čtení knihy se přistihnu se, že se zachmuřeným výrazem ve tváři co chvíli nespokojeně mlasknu a rychle otočím na další stránku. Jako by se jednalo o úplně jinou knihu, než jsem dosud znala. Pročítat jednotlivé řádky a odstavce je spíše frustrující než cokoliv jiného, přesto... Jakkoliv se snažím vyslovit jakoukoliv konkrétní myšlenku, nesouhlas či nesoulad s napsaným, nedokážu to. Jako bych to měla na jazyku, a přesto mi to vždy o kousek uteklo, jakmile se na to pokusím soustředit.
Když se ozve zaklepání na dveře, obočí mi vyletí vzhůru. To, co pro mne bývalo samozřejmostí a základním kamenem slušnosti, mě nyní přinutí překvapeně pootočit hlavu ke dveřím, které se po zaklepání otevřou a spatří za nimi dvojici sester. Obě již poznávám, ačkoliv jen dle tváří. Ani nevím, jak se jmenují... Nicméně to mne v tuhle chvíli netrápí. Vstanu ze židle a jako vzorná pacientka je následuji chodbou a po schodech... Do přízemí. Ten pocit euforie z toho, že opouštím to příšerné sklepení je... Nepopsatelný. Byť brzy jej přehluší něco zcela jiného, a to... Místo, kam jdeme.

Srdce se mi rozbuší, když se blížíme ke dveřím, které tak dobře poznávám. Ztěžka polknu a střelím pohledem po sestrách, na kterých je znát - nebo aspoň jedné z nich - stejná nejistota i nepříjemný pocit z celé situace jaký cítím i já. Neskutečně se mi uleví, když se rozhodnou zůstat za dveřmi, dokonce i přesto... Co ten strach a opatrnost znamenají. Bojí se mě.

Vejdu do umývárny a nadechnu se toho studeného vzduchu prosyceného vlhkostí. Pohledem se na chvíli zastavím na místě, kde... Kde se to stalo. Přijde mi to jako celá věčnost. A tak tam chvíli jen nehybně stojím, poslouchám ostré staccato dešťových kapek bušících o parapety oken a hledím do oken zbarvených nocí. Žena zdánlivě stojící ve tmě nasáklé deštěm mi můj pohled soustředěně oplácí a v očích se jí zračí to smutné poznání. Jako ve snách se pohnu a několika kroky dojdu až k jednomu z oken naproti mě. Prsty se dotknu vlastní bledé tváře, přejedu po ostrých konturách lící a opatrně si shrnu pramen zničených vlasů za ucho. Stín mého já ty pohyby rezignovaně opakuje.

Popotáhnu, v koutcích očí mě štípou slzy. Fernsby měl přeci jen pravdu. Lady Flanagan zemřela, protože žena, která tu stála nyní s ní neměla nic společného, snad jen smutnou památku na snubní prsten. Nechyběl mi. Všechno co znamenal... Byla lež. Nakonec se od okna odvrátím, oči si otřu hřbetem dlaně. Dost bylo lítosti nad sebou samou. Přesunu se k vaně napuštěné vodou - je to snad náhoda? Nebo úmysl? Voda je na dotyk příjemně teplá, byť... Ohlédnu se ke dveřím, než se natáhnu ke kohoutu a otočím jím, abych nechala do vany proudit horkou vodu. Klidně z ní i trochu odpustím, pokud to bude nutné, jen... Potřebuji to.

Na okraj vany si položím mýdla, poblíž si nachystám dva ručníky. Až poté ze sebe stáhnu s radostí špinavou košili, kterou nechám ležet na zemi jako kus hadru, kterým je. V další chvíli nedočkavě vklouznu do horké vody a... Ah. Ze rtů mi splyne ten první a jediný výdech mísící v sobě úlevu i slast. Voda na kůži pálí - nikoliv nepříjemně. Na chvíli... Na chvíli i dokážu zapomenout na to všechno, co se v posledních týdnech odehrálo. Prostě... Prostě jen ležím ve vaně a nechávám se objímat tím všudypřítomným teplem, které sebou přináší matné neurčité vzpomínky na úplně jinou horkost. Na oheň planoucí pod kůží...

Teprve poté, co se toho pocitu dostatečně nabažím, pustím se do vlastní očisty. Mýdlem poctivě drhnu každý centimetr kůže ve snaze ze sebe dostat všechnu tu zažranou špínu i nepříjemný zápach nemytého těla. A co teprve vlasy! Moje milované vlasy... Vždy jsem se o ně starala, dbala na ně. Byly tím jediným, co se mi na sobě opravdu líbilo.
Když voda začne stydnout, přinutím se z ní vylézt ven - byť je tolik lákavé prostě jen dopustit novou, horkou... Ovšem nechci více pokoušet trpělivost sester, i tak mi to na jejich poměry musí trvat nekřesťansky dlouho. Otřu se do ručníku, do kterého se i záhy zabalím, zatímco vlasy si pečlivě vydrbu a usuším z toho nejhoršího tím druhým. Poté se již přesunu k zrcadlu, před kterým zůstanu stát, zatímco si začnu vlasy opatrně pročesávat. Do nového oblečení se obléknu až poté, co budu hotova s tímhle.

Bývaly časy, kdy jsem to zbožňovala. Ten pocity hřebenu či prstů prolétajících se skrze prameny s občasným lehkým zataháním. Vydržela bych to snad... Hodiny. Vzpomínám si na časy, kdy vše ještě bylo v pořádku. Na okamžiky, kdy jsem seděla večer u svého toaletního stolku a pročesávala si vlasy, dokud ke mně nepřišel Bartholomew, vzal mi hřeben z rukou a pokračoval v tom sám. Milovala jsem ty chvíle. Stejně jako jeho. Ovšem... Jako by mezitím uplynula celá věčnost.

Nyní... Všechno bylo jinak.

♪♫♫♪

Zerachiel

Pohneš rukou a vnímáš, jak tvá vůle zastavuje krev prýštící ze Surielova zranění. Dochází ti při tom, že je jí opravdu hodně. Netušíš, čím ho zasáhli, ale muselo to napáchat velké škody, i když se Suriel stále drží na nohou, jistě v tom bude hrát nemalou úlohu především jeho síla vůle.

„Skutečně? Tak si o tom pojď promluvit z očí do očí. Jsem otevřená návrhům, Zerachiel. Jako vždy.“ Z jejího hlasu slyšíš pobavení. Sama na tebe nemíří tou jejich zvláštní zbraní, ale dvojice po jejích stranách už ano. „Nebo se snad bojíš?“

Dvojice postav na ochozu za vámi je mrtvá, nebo určitě vyřazená z boje. Použiješ svou moc a sáhneš po krvi, která se tam v kalužích rozlévá po kameni a za chvíli k vám z ochozu spadne ta jejich podivná zbraň. Suriel jen kývne a natáhne se po zbrani, kterou uchopí a jeho ruce na ní zanechají rudé otisky. Rozeběhne se. Vidíš, jak se postavy naproti vám pohnou, zjevně hledajíc nový cíl pro své zbraně, ale v tom zasáhneš ty. Tvé oči zažhnou a linie na kůži se rozsvítí vnitřním světlem. Krev, které je na tomto místě už tolik, vyslyší tvé volání a zformuje se do množství ostrých hrotů letících na vaše nepřátele, kteří nemohou vystřelit, ale musí se krýt. To dá Surielovi možnost se odtud zavčas dostat. Ucítíš, jak se po chvíli dostal z dosahu tvé moci.

Tvůj útok nakonec zasáhl jednu z postav. Nuriah v rukou září pulsujícím světlem štít, kterým odrazila vržené jehly. Další z postav se podařilo uhnout, ale třetí se zabodnuly do několika místech na těle. Ne hluboko, ale i tak cítíš, že tu přibývá ve vzduchu další vůně nové krve.

V ten moment se ale na ochozu naproti tobě objeví Barachiel se Sarathiel a zaútočí na tu trojici. Barachiel obratným pohybem probodne jednoho z nepřátel, který se ani nestihl vzpamatovat z tvého útoku, zatímco Sarathiel zkříží zbraň s druhým, ale tentokrát už souboj vypadá vyrovnanější.

„Vy?!“ Křikne Nuriah vztekle, zjevně překvapená tím, že tu nejste sami a střelí pohledem po Barachiel, která právě zabila jednoho z jejích mužů. Dva páry šedých křídel promáchnou vzduch a odrazí se jejím směrem. Je u ní rychlostí blesku. Zářícím štítem ji narazí na stěnu, až Barachiel bolestivě vyhekne. Je ti jasné, že tvá spolubojovnice nemá šanci. Ne proti někomu její moci. Nuriah na nic nečeká. Vztek jí plane v očích, zatímco tasí svůj meč. Čepel zaplane bílou září, než zmizí v těle Barachiel až po jílec. Stěna za ní začne praskat, jak se po ní do všech stran rozbíhají bílým světlem zářící nepravidelné linie podobné pavučině, než Nuriah svou zbraň opět vytáhne. Barachiel padne těžce na kolena a pak se sveze bezvládně na ochozu. Světlo v puklinách pohasne a zůstane v kamenné zdi jen díra po čepeli a krvavá šmouha.

Phelia Boulder

„Aha, škoda.“ Povzdechne si Diana. „Zkusíš tedy třeba karty? Nebo zase tu… ruletu?“ Podívá se na tebe s nadějí v očích.

„Co? Polévku? Ne… To neříkal.“ Zarazí se Diana celá znejistělá, než jí dojde, jak si to myslela.

„Přišel hrát, ale prý se mu dnes moc nedařilo, tak to teď spíš sleduje, aby nebyl doma tak brzy. Vypadá to, že… no asi se dnes se ženou nepohodli. Taky to vypadá, že má problémy se zády, tak jsem mu doporučila jednu mast a on mě pak za to pozval na skleničku…. Jak mám vůbec vědět, kolik má u sebe peněz?“ Rozhodí rukama a vypadá to, že je začíná být z tvých otázek nejen rozhozená, ale i poněkud nazlobená.

„Nevím, o co ti jde, Boulder! Poslala si mě tam za ním, abych si s ním promluvila podobně jako se svými pacienty. Sama víš, že se s nimi moc nebavím, ale zkusila jsem to, když si to po mě chtěla. A teď bych měla vědět, kolik má u sebe peněz?! A nechceš taky vědět, kde bydlí?“ Hlas se jí zvýší a ty si všimneš, že začínáte poutat pozornost. Několik hostů se na vás otáčí, protože to vypadá minimálně jako zajímavé představení, které ještě může zábavně vyeskalovat.

„Nevidím ti do hlavy a jen bůh ví, co tady plánuješ! Netvař se pak na mě, že já jsem ta hloupá, když ti nečtu myšlenky!“ Hledí na tebe Diana nasupeně.  

„Dělá vám ta… ehm žena problémy?“ Všimneš si, že za Dianou přišel ten muž s licousy, pan Brown a věnoval ti opovržlivý pohled.

„Ne, ne… nedělá. Nemusíte se bát.“ Otočí se na něj Diana a brunátnost z obličeje jí začne zase vyprchávat. „Jen tu něco řešíme. Nemusíte se bát.“ Šeptně až skoro provinile.

Delilah Blair Flanagan

Listuješ stránkami knihy, která by měla nabízet útěchu a směr všem bez rozdílu, ale… Ale dnes její obsah působí najednou jinak. Je těžké to popsat, ale jako by ta kniha nebyla psaná pro tebe. Je to spíše jako držet v rukou učebnici pro děti. Zjednodušení, polopravdy až nepravdy… Nevíš, proč. Nevíš, jak jinak by to mělo být. Ale ten neodbytný pocit tam hluboko uvnitř stále sílí s každou další stranou, kterou otočíš.

Po nějaké době se ozve zaklepání. Snad poprvé zde. A pak až klíček v zámku. Je tam dvojice sester. Jednu z nich poznáváš, ta ti zde dělá často doprovod. Další je ti také povědomá, ačkoliv se musíš chvíli zamyslet, aby sis ji přiřadila. Ano, je to ta, která byla s doktorem Hartem tehdy, když došlo k tomu incidentu v koupelně.

„Prosím, pojďte s námi. Čeká vás koupel.“ Promluví tobě známější sestra a pak tě doprovodí společně už známou cestou nahoru. Stoupáte po schodech do přízemí, kde je vzduch najednou jakoby čistší a lehčí. Ač ti to po tvém příchodu tehdy nepřipadalo, přízemí najednou působí jako ráj oproti peklu tam dole. Provádí tě prázdnou chodbou až k známým dveřím.

„Tady. Máte vše nachystané.“ Zastaví se dvojice sester s tebou u dveří. „My… počkáme zde.“ Promluví ta, kterou tak dobře neznáš a v jejím hlase zní nejistota. Ta druhá po ní jen střelí tázavým pohledem, ale nakonec kývne. Otevře dveře a nechá tě vejít samotnou.

V místnosti se toho příliš nezměnilo od tvé poslední návštěvy. Stále působí poněkud neutěšeným dojmem. Osvětluje ji několik plynových lamp, protože za okny je černo. Musí být noc. Deštivá noc. Slyšíš kapky deště, jak v pravidelném rytmu bubnují na okapy. Dveře se zavřou a ty zde zůstaneš sama. V oknech jsou stále mříže a v několika zrcadlech na zdi můžeš vidět odraz ženy. Nejprve ji nepoznáš. Skoro jako kdyby tu byl s tebou někdo jiný, než si uvědomíš, že hledíš sama na sebe. Pohublý obličej, ze kterého vystupují lícní kosti. Unavené oči, pod kterými se uhnízdily tmavé kruhy a zsinalá pleť. Mastné vlasy zacuchané tak, že tě pohled na ně už předem bolí. Dříve bílá košile už po týdnu neustálého nošení také není v nejlepším stavu. Je docela děsivé, co s člověkem zmůže týden v takovýchto podmínkách. Snad jen otlačený kroužek na prstu po snubním prstýnku je stále stejný, ačkoliv i ten pomalu bledne…

Pod zrcadlem jsou vykládány toaletní potřeby. Hřeben, nůžky, mýdla a vedle nich je komínek oblečení a ručníků. Už od pohledu to vypadá, že to bude vícero kusů. Jedna z van je napuštěná. Poznáváš ji. Je to opět ta, ve které si se koupala svůj první den zde. Tentokrát ale vidíš, že se nad ní linou v tlumeném světle tenké proužky páry a skutečně, když ji vyzkoušíš, je její obsah teplý. Ne sice tak horký, jak jsi zvyklá ty, ale na druhou stranu tu teď není nikdo, kdo by tě zastavil, pokud by sis nějakou horkou vodu dopustila. Jsi tu sama a z venku se ozývá jen tiché šumění deště.

Verše: Věc, za kterou stojí za to bojovat

Ten hlas… I když ve mně všechno křičí, ať to nedělám, vykouknu zpoza rohu. Potřebuji ji vidět. Přesvědčit se, že je to opravdu ona. Nuriah. Slyšela jsem, že padla. Ale ani teď, když stojí na ochozech nad sálem zbarveným andělskou krví, tomu nedokážu uvěřit, vždyť… znala jsem ji. Nebyly jsme si blízké v pravém smyslu slova, nenazvala bych ji sestrou ani přítelkyní, ne tak jako Barachiel, avšak svěřila bych jí vlastní život. Kdykoliv. Bez sebemenšího zaváhání. Soupeřily jsme. V hierarchii jsme stály podobně vysoko, dostávaly jsme podobné úkoly a dosahovaly podobných výsledků. Překonávaly jsme se navzájem. Nikdy to – alespoň já tomu věřím – nezašlo příliš daleko; byla to jenom hra. Nepovažovala jsem ji za svého nepřítele, nechci ji za něj považovat. Byla… důležitá. Pro mě. Věřila jsem ji. Všichni jsme jí věřili. A teď tady stojí. A je zodpovědná za smrt těch, které tady hledáme. A pořád tomu nemůžu uvěřit.

„Nuriah,“ oslovím ji v jakémsi bláznivém pokusu ji přesvědčit, že to, co dělá, je špatné. Že ona – právě ona – to musí vědět, že…

Jenom díky Surielově ostražitosti se mi podaří vyhnout dalšímu zahřmění včas. Kámen za mými zády výhružně zapraská. Nebesa, to bylo blízko. Nesmím mu pak zapomenout poděkovat. Na nic nečekám. Vrhací nůž – spolu s krvavými čepelemi – hodím po druhém útočníkovi. Vypálím to na něj všechno naráz. Z každé jeho rány vytrysknou další nazlátlé kapky andělské krve. Moc našich bratrů a sester prosakuje tohle místo skrz naskrz. Cítím ji. Třepotá se ve vzduchu jako rudé provázky pojící smrt se životem, život se smrtí a všechno mezi nimi. Přivřu zlaté oči. Nepolevuji na pozornosti, naopak. Nemůžeme se tady schovávat, dochází mi, když Suriel zakolísá a na zemi se rozlije i jeho krev. Pohybem ruky se pokusím zastavit jeho krvácení, ale v tu chvíli se myšlenkami obracím k tomu, že je třeba vykonat. Barachiel, doufám, že jste měli čas se připravit. Budeme vás potřebovat.

„Tohle místo vám nepatří,“ křiknu. „Mohli jste ho pošpinit, zohavit, ale vždycky to bylo a vždycky bude místo k uctívání jediného Boha. Pokud si myslíte, že to můžete změnit, zaslepení jste tady vy. Dám vám ještě jednu příležitost obrátit se ke světlu božímu a vydat se nám na milost…“

Blafuji. Nic jiného mi nezbývá. A nejhorší na tom je, že to Nuriah nepochybně ví. Netuším, kolik se jich tady v chrámu skrývá. Ani co jsou jejich zbraň zač. Čeho všeho jsou schopné. Mají výhodu. Pohnu krví Padlého na ochozech za námi. Krví toho, po kterém jsem tak pečlivě vrhla všechno, co se dalo. Tentokrát neútočím, jenom vlnkou své moci strčím do zbraně a shodím ji dolů k nám. Vědět, jak se používá, možná by stálo za to se po ní vrhnout a vystřelit po těch na druhé straně. Po Nuriah. A jejích společnících. Možná. Místo toho ji však pošlu směrem k Surielovi. Je blíže dveří a bude rychlejší než já se zraněným křídlem, spoléhám na to. Pokud Padlí získali novou zbraň, je naší povinností dostat tuto informaci do Zlatého města.

„Surieli!“ upozorním ho včas na zbraň letící jeho směrem. Chytej. „Ta okna.“ A běž.

Hariel

„Obětin? Ale jistě, od toho tu jsou chrámy a kněží.“ Odmávne tvá slova Akkad.

„Těch je tu ostatně víc než dost. Tohle není starost, která by se nás týkala. Tentokrát, stavíme něco pro slávu krále a lidí. Jestli chceš někomu kázat o náboženských povinnostech, případně ty své splnit, můžeš tak učinit v chrámu nedaleko.“ Ukáže ti směrem dál po ulici, kterou kráčí spousty lidí za svými denními povinnostmi.

„Tančit?“ Nechápavě se na tebe zahledí druhý z mužů a jen zakroutí hlavou.

„Hmm, na to je jednoduchá odpověď mladíku. Žádný, pokud tam nějakého nevytesáme.“ Usměje se Akkad. „A pokud tam skutečně budou nevidění poslové boží, na co pak je, o něčem takovém uvažovat, když pro nás lidi tam stejně nic nebude.“ Založí ruce na hrudi. „Věřím tomu, co vidím a nějaké chrámové fresky mne skutečně nepřesvědčí, že…“

„Akkade, to už trochu přeháníš.“ Ozve se jeho společník.

„Neříkám, že nevěřím. Pro mě za mě, ať jich tam tančí klidně tisíc, když to patro příliš nezatíží. Jsem praktický člověk. Řeším reálné problémy. Na zbytečné náboženské disputace nemám čas. Jestli nás omluvíte mladíku…“ Otočí se Akkad od tebe a vyrazí k jednomu ze vstupů do spodních pater věže.

Je to podivné. Celá tato situace. Většinou poznáš, když tvůj vliv zažehne něco v srdcích smrtelníků, stejně jako můžeš některé nápady i zhasit, ale tady… Jako by tvá přítomnost na něj neměla žádný vliv. Jako kdyby si byl jen skutečným obyčejným mladíkem.