Andor.cz - Dračí doupě online

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Ostatní jen souhlasně kývnou, jakmile rozhodneš, že vstoupíte do chrámu ve vašich pravých podobách. Vykročíte jako jeden muž, když v tom se tvé kroky zarazí. Je to tu ve vzduchu. Krev… ovšem její vůně je tady tak slabá, že nejsi schopná určit něco více o její podstatě. Pouze to, že musí být čerstvá a vychází… z chrámu před vámi.

„Cože?“ Otočí se na tebe s vážným pohledem Suriel a ruka mu automaticky sjede k stříbrně se lesknoucímu jílci meče. „To znamená, že možná už jdeme pozdě.“

„Ale někdo musel přežít. Viděla jsem tam pohyb.“ Dodá s jistou nadějí v hlase Barathiel.

„Možná je to jen krev lidí. Třeba… třeba se jim vzepřeli.“ Hlesne Sarathiel a vzhlédne k oknům chrámu, který se tyčí nad vámi.

„To by ale nevysvětlovalo to, proč se zdrželi. Lidé pro ně nemohli představovat reálnou hrozbu.“ Zavrtí hlavou zamítavě Suriel. „Nelíbí se mi to.“ Sykne, zatímco k tobě stočí pohled, ale nic dalšího nedodává. Tvá jednotka vypadá, že tohle rozhodně neberou na lehkou váhu a obezřetně se rozhlížejí, zatímco vstupujete do budovy.

„Dobře, budeme vám krýt záda.“ Souhlasí Barathiel a počká se svou spolubojovnicí u vchodu, aby vám dala mírný náskok.

Vstoupíte do chrámu. Všude kolem vás jsou stěny a sloupy z rudého kamene. Vzduchem se nese těžká vůně kadidla s příměsí štiplavého dýmu. Nikde nikdo není. Suriel se dle rozkazů drží vedle tebe. „Zvláštní, vypadá to tu na první pohled opuštěné.“ Rozhlédne se a začichá. „Tohle nebude jen z pálení kadidla.“

Kráčíte dál. Dostanete se k schodišti vtesanému přímo do hory. Tohle muselo někomu dát ohromné množství práce. Je to docela úzký prostor, ve kterém nemůžete pořádně roztáhnout křídla. Suriel se viditelně ošívá, zatímco kráčíte nahoru, ale stížnosti si nechává pro sebe. Pach krve sílí a tobě nedělá problém tu tenkou, neviditelnou linku následovat. Vystoupáte několik pater, než ucítíš, že se blížíte. Zabočíte a vejdete do chodby. Je prosvětlená množstvím oken, lemujících ji po vaší levici po celé délce. Zajdete trochu stranu, když v tom se na pravé straně otevře průchod do velkého sálu připomínajícího spíše ohromnou jeskynní kavernu objevenou v srdci hory. Ze stropu visí dlouhé krápníky, které se na několika místech spojují se zemí a vytváří tak nepravidelné přírodní sloupoví. Po stranách je několik ochozů, na které se dá nejspíše dostat z vyšších pater. Prochází jimi také světlo, podpořené systémem měděných zrcadel, které prosvětluje celý tento prostor. Světelné paprsky jsou namířené doprostřed na místo, kde vidíte oltář. V jednom ze vstupů se objeví postava zahaleného muže ve zdobeném rouchu, který se při pohledu na vás zarazí.

„Vy… vy…“ Koktá a hledí na vás překvapeně.

„Neboj se, služebníku boží.“ Vykročí k němu Suriel, zatímco ty opět začicháš, celé tohle místo páchne krví. Rozhlédneš se, když v tom si všimneš pár zlatavých záblesků na rudé zaprášené zemi. Jen pár…? Tady… a tam… A ještě tam. Rozhodně jich není pár. „Já… omlouvám se…“ Klaní se ten muž a couvá.

„Jak jsem říkal, nemusíš se…“ A v tom se Suriel zarazí, hledíc překvapeně na oltář, u kterého zrovna stojí. „Co má tohle znamenat?!“ Ohlédne se na tebe ukazujíc prstem v okované rukavici na kamenný středobod této místnosti. Symboly vašeho pána jsou zničené, odtesané a odlámané. Místo toho je nahradil jeden jediný. Ten, který používá jen jeden z vás. Ten který byl jako první před dávnými věky svržen z nebes.  

Náhle se ozve zahřmění podobné hromu a tobě z jednoho z křídel vystřelí do těla bolest. Zlatavá krev vystříkne a přidá se k ostatním kapkám, které už tu na vás čekaly. Na ochozech nad vámi se objeví několik postav. Okřídlených postav.

Nenechám se pobízet a poslušně se vydám k Fernsbyho stolu, kde se celkem vděčně usadím na volnou židli. Pohledem sklouznu po knihách vyskládaných na stole než je uklidí. Ještě před pár týdny bych dala nevím co za to, abych si mohla ty knihy půjčit a přečíst. Ale ten život byl nyní pryč, už mi nepatřil.
"Nevím, jestli vám to dokážu vysvětlit, možná... Ztráta kontroly nebylo úplně přesné, ale... Je to komplikované," odpovím opět neurčitě. Za uplynulé dny jsem o tom všem přemýšlela celé hodiny, ovšem mluvit o tom nahlas - a ještě před někým jako byl Fernsby - to bylo něco úplně jiného. Zmínka o Bellové mne opět bodne u srdce, chtěla bych dokázat přejít její smrt s apatickým klidem Dumah, ale...

Z nutnosti odpovídat mne naštěstí vysvobodí příchod sestry nesoucí tác s jídlem - a ne ledajakým. Tohle není jen obyčejný chleba se sýrem pro problémovou pacientku, ale pořádné jídlo hodné člověka. Mlčky pozoruji její výměnu s otcem Fernsbym a nijak se do toho nevměšuji, jen čekám... Jak to dopadne.
Svůj šťastný den si představuji rozhodně jinak, ovšem jakmile ucítím vůni dušeného masa stoupající z ještě teplého koláče... Hladově zapolykám, jak se mi takřka okamžitě začnou sbíhat sliny. Tentokrát mě Fernsby nemusí pobízet už vůbec. Po příboru sáhnu ještě než stačí vůbec dokončit větu a v dalším okamžiku si už cpu kousek koláče do úst. Přísahám, že je to ten nejlepší pastýřský koláč, jaký jsem kdy měla. Příbor cinká o keramickou mísu, jak z ní rychle nabírám další a další sousto. Etiketa stolování je tím posledním, co by mě trápilo. Nezdržuji se příliš ani s přílišným kousáním. Koláč tak doslova zhltnu na posezení bez ohledu na to, jak moc mě bude po tom týdnu hladovění tlačit v žaludku.

Když si ubrouskem otírám ústa, cítím se po nekonečně dlouhé době... Dobře. Lépe? Natáhnu se pro konvici, abych si nalila čaj a celé to ještě řádně zalila něčím, co mě zahřeje. Vlastně až nyní očima zalétnu k Fernsbymu, kterého jsem si během jídla snažila nevšímat tak moc, jak jsem jen dokázala. Ani na chvíli jsem nezapomněla, jak málo stačí, abych na tom lehátku skončila znovu a tentokrát by se neobjevilo už nic, co by ho zastavilo.

Napiju se čaje, ovšem moc dobře vím, že mi dochází čas. Fernsby čeká na svoje odpovědi a jeho trpělivost rozhodně má hranic. Jakmile se tak náš pohled setká... Nadechnu se.
"Dobře, chtěl jste... Abych to vysvětlila, co jsem tím myslela," začnu sama, jakkoliv mi to minule nepřineslo nic dobrého. Co když i teď řeknu něco, co se mu nebude líbit? Jako bych snad ovšem měla na výběr. "Nebyl to žádný zuřivý útok ani záchvat šílenství, v životě jsem nikomu fyzicky neublížila, otče Fernsby. Já... Vlastně nevím, jak to popsat nebo vysvětlit, vím jen... Byl to tak zvláštní pocit. Jako by... Všude kolem proudila síla, něco... Nehmatatelného a přesto skutečného, po čem se stačí natáhnout a vzít si to. Když mě madam Meeksová uhodila... Ucítila jsem to a... Obě se začaly dusit a spadly na zem. Nedokážu to vysvětlit, do toho incidentu v našem domě... Nic podobného jsem nikdy nezažila."

Sotva domluvím, přistihnu se... Že u toho vlastně na Fernsbyho hledím a čekám na jeho reakci. Svým způsobem bylo očistné to někomu říci. Byť ten někdo... Byl on.

Phelia Boulder

Ruleta se točí a točí. Sázíš tu na sérii čísel, pak na jedno vybrané. Pokaždé malé sumy, ale i tak se tvůj zdroj financí pomalu tenčí, aby ti pak dvojice výher přihrála do kapes slušný obnos. Dokonce už jste v solidním plusu, než opět necháš ruletu roztočit. A pak ještě… a ještě. Je to opojný pocit, čekat na to, až ti bohatství spadne bez práce do klína. Tedy, ne zrovna bohatství vzhledem k pár mincím, které sázíš, ale i tak by šlo o docela slušnou sumu, kdyby se opět zadařilo a padlo vybrané číslo.

Když ale proběhne další série proher, uvědomíš si zavčas, že je třeba přestat. Přepočítáš peníze a zjistíš, že už máte pouze sto dvacet osm šekelů. Prohrála si skoro třicet z původní sumy. Nic moc výsledek, ale mohlo to být i horší. Rozhlédneš se po podniku a všimneš si Diany, která se ještě baví s tím mužem, za kterým si ji poslala. Zachytí tvůj pohled a jasné gesto, volající ji zase zpátky. Netrvá to dlouho a připojí se k tobě u baru.

„Jak to šlo? Vyhrála si?“ Postaví se vedle tebe, zatímco popíjíš pivo. „Pan Brown říkal, že je nejlepší sázet na barvu v kombinaci s… tuctem?“ Pokrčí trochu bezradně rameny. „Výhry prý nejsou nejzávratnější, ale šance je dle něj vyšší.“

„Ehm, ano.. pan Brown. Vypadá to, že je to účetní. Má manželku i děti. Prý chodí rádi do parku… A rád čte. Hlavně detektivní romány.“ Je viditelně nesvá. „Stačí ti to?“  

- stav: 128 šekelů -

Benedikt Tskilekwa

Když promluvíš, dvojice mužů se po tobě otočí. Ten starší si tě změřím poněkud nedůvěřivým pohledem, ale ten mladší, Akkad, se jen dál usmívá.

„Nevím, tedy zda do konce věků, ale věřím, že ještě mnoho dalších generací bude tuhle věž obdivovat.“ V jeho hlase zní jasný zápal stejně jako před tím, kdy mluvil o celé stavbě. Cítíš z něj, že je to pro něj velmi důležité dílo. Snad dokonce i jeho životní.

„Hmmh, mladíku, co se nám tu snažíte naznačit? Samozřejmě, že stačí. Tohle postavily jen lidské ruce. Opracovaly kameny, přesunuli je sem a postavili na druhé. Stejně tak vytesali reliéfy, vztyčili sloupy…“ Akkad svého společníka, jen poplácá po rameni a zastaví jej v dalších slovech.

„Můj přítel má pravdu. Tohle je dílo lidí, proč by tomu mělo být jinak?“

„Akkade, myslím, že je to jeden z těch potulných kněží.“ Nakloní se k němu muž v modrém rouchu a zašeptá Akkadovi do ucha. Ty ale bezpečně slyšíš každé slovo.   

„Dotknout se nebes? Hah, to mě skutečně nenapadlo. Ambiciózní plán mladíku.“ Zasměje se Akkad tvým slovům a zase vzhlédne v vrcholku věže. Vidíš, že se jeho bezstarostný výraz ale promění a o něčem skutečně přemýšlí. „Ale možná… přidat ještě tak pětici pater, ztratil by se vrcholek v zimních mlhách.“ Šeptne zamyšleně. „Teoreticky… musel bych to propočítat.“ Nakrčí rty a viditelně nad tím stále dumá.

„Akkade, neblázni. Proč pět dalších pater? Už teď jsme měli problém s tím zdivem a…“

„Už jsem ti říkal, že to nebylo způsobené plánem, ale nekvalitním materiálem!“ Oboří se na něj Akkad, viditelně nepotěšený, že ho jeho přítel ruší ze zamyšlení. „Tyhle základy unesou ještě mnohem víc. Mnohem. Myslím… myslím, že by to šlo! A na vršek bychom mohli dát zlacený jehlan. Bude odrážet světlo nad celým městem a lidé k němu budou obdivně vzhlížet. Bude to klenot nebes!“

„Akkade… Nemyslím si…“ Pokouší se postarší muž mírnit Akkadovo nadšení.

„Nemyslíš… naštěstí já jsem hlavní architekt a věřím tomu, že král s mým plánem bude souhlasit.“ A pak se Akkad otočí na tebe. „Kdopak vůbec jste mladíku?“

Delilah Blair Flanagan

„Hmmm.“ Prohlídne si tě Fernsby lehce nedůvěřivě, když si poručíš čaj a nějaké to občerstvení. „Dobře, jak je libo.“ Neodporuje ti a vykoukne na chodbu, kam odešel zřízenec.

„Zařiď, ať mi sem sestra donese horký čaj a nějaké jídlo.“ Slyšíš Fernsbyho hlas, než se zase otočí do místnosti. „Chvíli to potrvá.“ Dodá skoro až omluvně, ačkoliv to u něj může být jen další z jeho her a pokyne ti ke svému pracovnímu stolu. „Asi bude lepší, když si sednete na vhodnější místo.“ Dodá, zatímco se ti nohy kývají svěšené z lehátka. Sám k tomu stolu dojde společně s tebou a odklidí komínek knih, převážně anatomických atlasů, do jedné z polic na zdi.

„Přestala jste se ovládat? A co si mám pod tím představit? Útoky v afektu, nebo záchvatu šílenství můžou být sice smrtelné, ale tady chyběly jakékoliv rány, zpřelámané kosti, prostě nic takového. Na první pohled to působilo jako nějaká podivná otrava, a to mi příliš nesedí na verzi se ztrátou kontroly. Nebo… můžete to nějak více osvětlit?“ Hledí na tebe zamyšleně, ale vidíš, že spíše hodnotí možnosti, než že by ti vyloženě nevěřil. Alespoň zatím.

„Ano, sestra Bellová zde byla nová. Pracovala tu ani ne dva týdny.“ Dodá Fernsby, ačkoliv z jeho hlasu příliš lítosti nevnímáš.

Ozve se zaklepání a Fernsby jen krátce zavolá. „Dále.“

Do dveří vstoupí sestra, která tě sem před tím doprovázela. Na jídelním podnose má konvici s čajem a talíř s lákavě vonícím jídlem. Když si však všimne tebe, sedící na Fernsbyho židli, jen střelí nechápavým pohledem k lehátku a zase zpátky na vás.

„Copak? Potřebujete se snad zeptat, kam to položit?“ Odfrkne si Fernsby a ukáže na stůl, u kterého sedíš.

„Já… jste si jistý?“ Zůstane stát na místě viditelně zaskočená nezvyklou situací. „Myslela jsem, že je to pro vás.“

„Ah, bože, ženská. Co je vám po tom… dejte mi to.“ Dojde Fernsby k sestře a vytrhne jí podnos. „Vezmu si to sám. A teď běžte.“ Kývne bradou ke dveřím a sestra udělá pár kroků vzad, než se otočí a rychle zmizí za dveřmi.

„Vypadá to, že máte šťastný den. Je dnes pastýřský koláč.“ Usměje se Fernsby a postaví před tebe na stůl podnos, na kterém je kromě ubrousku, konvice s čajem, šálek, tentokrát porcelánový, příbor a v keramické misce zapečený pastýřský koláč. Vůně dušeného hovězího masa je skutečně lákavá.

„Asi vám dám chvilku, než mi dopovíte ten váš příběh.“ Pousměje se Fernsby a natáhne se pro jednu z knih, kterou otevře a opřen o stěnu se do ní začte. Sem tam se po tobě otočí, ale jinak skutečně čeká, až dojíš a budeš pokračovat.   

Verše: Krvavý chrám

„To je mezi nimi a Nejvyšším.“

Také bych ráda věděla, proč je sem poslali, proč mi o tom neřekli a co to může být tak důležitého, avšak někdy je třeba víra. Víra, že se nám dostává přesně těch informací, které potřebujeme. Vydechnu. To lehké bodnutí, nevyslovené ale, které se Surielovi možná dralo na jazyk a možná si ho jenom představuji, protože jsem hluboko uvnitř v srdci cítila přesně tuhle pochybnost již tolikrát a pokaždé se mi ji podařilo odstrčit stranou, se znovu připomene. Náš úkol je jasný – najít je, ať už jejich výprava dopadla jakkoliv. A jejím účelem bylo cokoliv.

Přivřu oči, když se mi do tváří opře studený vítr noci a rudé vlasy opět zavlají. Vůně džungle je omamná, tak opravdová a přece cizí, avšak pohled na potemnělé moře zeleně pod námi si dnes neužívám. Hledám. Někde tady by to mělo být… Rudý chrám strhne mou pozornost takřka okamžitě. Úderem křídel zpomalím. Sledovat pokroky lidstva je jako posadit dítě na pískoviště a bavit se drobnými objevy toho, jak správně držet lopatku a na co všechno jsou dobré bábovičky. Kdykoliv se stanu svědkem některého jejich úspěchu – a tenhle pohled mezi ně bez jakýkoliv zábran řadím –, jsem na ně zvláštně hrdá. Snad na nás ztracená jednotka čeká tady. A pokud ne, dostaneme něco, od čeho se můžeme odrazit. Buďto se ztratili na cestě sem, nebo na cestě odsud…

Zvednu ruku. Gestem svým společníkům naznačím, že rudý chrám obletíme. Jeho strategická poloha znamená, že nás jen tak někdo nepřekvapí… Můžeme se tedy v klidu přesvědčit, že jsme tady sami. Držíme se na okraji džungle, těsně na pomezí rudého kamene a zeleného pralesa, kroužíme kolem jako hejno ptáků a teprve poté, co si horu prohlédneme ze všech stran, přistaneme na patě chrámu.

„Zjevíme se jim takhle,“ rozhodnu. Dělám to nerada. Nechci smrtelníky zbytečně děsit, avšak pokud tudy procházeli naši bratři… bude to snazší. A především rychlejší.

Detaily můžeme probrat za pochodu. Rozejdu se, ale po pár krocích se zarazím. Tentokrát se nezmůžu ani na gesto, kterým bych ostatním ukázala, co mají dělat, jenom nevěřícně vzhlédnu k rudým věžičkám chrámu napínajícím se k nebesům. Zamračím se. Krve prolití? Tady? Kam se vydali naši bratři a… nevrátili se.

„Krev,“ hlesnu a křídla mi naprázdno promáchnou, jako bych se už-už chtěla rozletět do chrámu. „V tom chrámu byla prolita krev. Teprve nedávno.“  

Na okamžik zavřu oči. Naslouchám tlukotu vlastního srdce, které – zpomaluje. Rozčílené plameny se mění v nazlátlé doutnající kamínky. Soustředím se na rudý provázek vůně, která mě neúprosně táhne směrem chrámu. Je andělská? Poznala bych vůbec, jestli je… Najdu v ní to zvláštní nasládlé zlato, nebo ne? Ať už krev patří celestiálům nebo ne, jedna věc se nemění, musíme dovnitř.

„Surieli, ty půjdeš se mnou,“ kývnu na anděla, přičemž prsty sklouznu k rukojeti meče a druhou rukou se přesvědčím, že jsou vrhací dýky na svém místě. „Serathiel a Barachiel, půjdete kousek za námi a budete dávat pozor, aby se nám nikdo nedostal za záda. Chraňte se navzájem a držte se ve skupině.“ Pokud se mé nejhorší obavy prokážou jako pravdivé, padlo tu dnes už dost andělů… a pokud ne, být na pozoru neuškodí. „Očekávejte problémy.“

Mlčím, pouze Fernsbyho pozoruji, jak si prohlíží jednotlivé zkumavky. Všechny jsou stejné, ve všech se krev místy zlatě leskne a rozhodně za to nemohou zdejší světla u stropu. Z jeho výrazu začíná být čím dál jasnější, že neví, jak by to vysvětlil. Obhájil. Tápe. Nemám odvahu mu říci, že já o tom ale také nic nevím, zvláště když mě k mému vlastnímu překvapení začne... Odpoutávat. Ah. Udělala bych cokoliv, abych se dostala z toho lehátka, daleko od... Jeho nástrojů. Trpělivě vyčkávám, než je odnese z mého dosahu a uvolní mě úplně. Ať si je nechá. Je vlastně... Zvláštní ho pozorovat, jak je... Opatrný. Jak se bojí, že bych se po skalpelech vrhla a... A co? Pokusila se ho zabít? Nebo sebe.

Vytáhnu se do sedu a promnu si ruce v místech, kde ještě před chvílí byly popruhy. Spustím nohy z lehátka dolů a opatrně se postavím, byť se o lehátko musím stále aspoň nějak opírat. Mám Fernsbyho plnou pozornost, úplně z něj sálá ta lačnost po informacích. Nejsem si jistá, zda je to dobře nebo špatně, zda mu mohu říci cokoliv, co by změnilo moji situaci k lepšímu...

"Čaj," zopakuji po něm zaskočeně než... Rychle kývnu hlavou. "Ano, dala bych si čaj a... Možná i něco k němu...? Cítím se... Je mi slabo," zkusím z toho dostat aspoň něco navíc. Musím brát, dokud je Fernsby v dobrém rozmaru a je tak ochotný přistoupit na moje požadavky. Což se i obratem stane. Nebudu lhát. Vidina něčeho normálního k jídlu a teplého čaje mne i přes svírání žaludku je... Příliš lákavá.

"Dostaneme se k tomu, možná na to přijdete sám..." zachraptím. Nejsem zdaleka tak klidná, jak bych měla být, ale snažím se. "Měl jste pravdu. Skoro. Bartholomew... Můj manžel... Nechtěla jsem mu ublížit, ale napadl mě. Nevěděla jsem, co dělám. A madam Meeksová... Začala na mě křičet a vyhrožovat mi. Uhodila mě a já se přestala ovládat. Sestra Bellová mě mrzí. Byla hodná, nezasloužila si to," začnu ze sebe soukat odpověď. Je zvláštní mluvit o tom nahlas. Dělám vůbec dobře? Nevím.

Musí se jí přiznat, že na ní nějaká přehnaná váhání, nebo rozpolcenost nejsou moc patrné. Možná to bude mít také souvislost s tím, že jistě vynakládá většinu úsilí na to tu fungovat a tvářit se, jako by se nic nedělo. Nemusíš být ale znalec řeči těla, aby ti bylo patrné, že tuhle bitvu tak úplně nevyhrává.

„Jistě, nadřízený…“ Nakrčí opovržlivě rty nad tím slovem. Pak ale pokračuješ a ona jen zavrtí bezradně hlavou. „Nevím, jestli mám pro tebe odpovědi na všechny tvé otázky.“

Jen bolestivě sykne, když se natáhne pro skleničku na stolku a zase se ztěžka upře do měkkých polštářů, než její obsah jedním lokem vyprázdní. „Nevím, jak je to možné. Vím jen, že se u některých lidí probudí jednoho dne vzpomínky na…ani nevím, jestli se tomu dá říkat minulost. Společně s tím také jisté… schopnosti, i když řekla bych, že je to jen stín toho, co bylo kdysi. Stalo se mi to ani ne před rokem, když… To je jedno.“ Ušklíbne se při pohledu na tebe. „Zas tak dobře se neznáme.“

„Co tak vím, nejsme jediní. Sama jsem tu poznala za tu dobu více takových. Někteří byli i mými přáteli, ale… Zmizeli.“ Výraz jí potemní. „Byl v tom namočený Kenworthy. Vím to moc dobře, že se kolem nich jeho špinaví poskoci poslední dny před zmizením ochomýtali.“ Zavrčí vztekle.

„Nebyl čas na nic čekat, tak jsem se ho prostě rozhodla zeptat osobně.“ Odhalí zuby v nebezpečném úsměvu, který tak dobře znáš.

„Ten srab ale před sebe předhodil svou rodinu. Snažil se získat čas… Nutno podotknout, že to tomu parchantovi skoro vyšlo.“ Vydechne s bolestivou grimasou a ty si všimneš, že se její košile i tak začíná na pár místech pomalu barvit do červena prosakující krví skrz obvazy.

„Původně jsem chtěla jít projít jeho pracovnu a najít informace o tom, co s něma ten hajzl udělal, ale… prvně tohle a pak ještě ty. Dnešní večer je plný nečekaných komplikací.“ Promne si unaveně oči a jen se pousměje.

„Jestli potřebuješ někoho, koho mu předhodit, můžu ti ho poskytnout. Řekněme, že tu mám pár lidí, se kterými mám nevyřízené účty a byla by ironie, kdyby to byl shodou okolností někdo, kdo pracoval pro Kenworthyho. Přesto… ideální podezřelý, no ne?“ Její tmavé oči se na tebe pevně upírají, zatímco je v tváři celá pobledlá, zuby pevně zatnuté. Nevypadá to ale, že by chtěla před tebou hodit ručník do ringu.