Andor.cz - Dračí doupě online

Verše: Síla krve

Míříme stále hlouběji do chrámu. Úzká chodba, která nedovoluje křídlům se pořádně ani protáhnout, není příjemná ani mně, ale stejně jako Suriel si nestěžuji nahlas. Tenoulinký provázek rudé vůně mě neomylně vede po schodech nahoru, doprava, doleva a pak rovně chodbou plnou oken. Kdyby na to došlo, tudy můžeme vyletět. Brzy se před námi rozevře velký sál, který…

… páchne krví. Znovu se zarazím. Nechám Suriela, ať zpovídá služebníka božího, zatímco se rozejdu po kraji místnosti a počítám zlatavé záblesky na špinavé podlaze. Zamrazím se. To přece nemohli udělat lidé. Nemohli, vím to, věděla jsem to předtím, a přece mě zamrazí, když zabodnu pohled přímo do symbolu prvního Padlého. Rukou se znovu dotknu meče.

„Surieli,“ podaří se mi dostat před rty, než –

Ostrá bolest v křídlech přetaví rozkaz v přidušený výkřik. I když se mi podaří nabrat rovnováhu, klopýtnu blíže k rozpadlým oltářům a napřed se otočím směrem k ráně. Odkud to přišlo? Krvácení zastavím snadno; pohnu krví přímo v ráně a nedovolím dalším kapkám dopadnout na zem, přesto se teď mezi bílou a žlutou najdou i pírka zbarvené bolavým zlatem. Jenom opatrně se pokusím pohnout křídly, mávnout jimi, abych zjistila rozsah zranění, ale včas se zarazím. Možná kdybych nabrala výšku, udržím se ve vzduchu, ale spoléhat na to nemůžu.

„Kryj se,“ rozkážu Surielovi, přičemž se sama pohnu za nejbližší krápník.

V zákrytu tasím meč, v jehož lesku sleduji prostor za krápníkem. I když dostat se z vysokého sálu by vyrovnalo bojové podmínky, nevrhám se směrem k chodbě. Ne, dokud se neujistíme, že nám nevpadli do zad. Musíme se dostat k ostatním. Doženou nás. A okna na chodbě jsou pořád nejlepší úniková cesta… Vydechnu. Jakkoliv křídlo bolí, snažím se bolest odstrčit stranou. V krvi je síla, obzvláště v té andělské, a já nehodlám nechat tu svou přijít na zmar. Kapičky zlata se na podlaze zachvějí. Pomalu, hlavně nenápadně, se připravuji vrhnout krvavé ostří po komkoliv, kdo by se pokusil sestoupit dolů a zaútočit. Oko za oko, křídlo za křídlo, parchanti.  

„Já, Zerachiel, vám přikazuji jménem Božím,“ promluvím dostatečně nahlas, aby se můj hlas odrážel spletitými chodbami chrámu a dosáhl co nejdál. Nemluvím jenom k andělům nad námi, ale i k našim spolubojovnicím, které se snad vyhnuly jejich pozornost; chci je varovat a připravit na to, co se tady děje, „abyste sestoupili dolů a vydali se boží milosti. Pokud ve vás zbyla špetka světla, řeknete nám, co jste udělali našim bratrům, a budete čelit spravedlivému trestu. Mluvte. Tohle místo páchne krví, jsou mrtví?“

Týden. Mám... Týden. Sedm dní na to, abych načerpala síly... A dál o tom v tuhle chvíli nechci přemýšlet. Kývnu hlavou na znamení souhlasu, ovšem jakmile Fernsby dodá, že se teď musím vrátit do své cely... Na okamžik ztuhnu. Nadechnu se k protestu, který si ovšem zase rychle rozmyslím. Nechci ještě více pokoušet Fernsbyho vstřícnost a dobrou náladu. Vytáhnu se tak na nohy a vykročím poslušně ke dveřím pouze s tichým poděkováním, které mi zanechá v ústech hořkou pachuť nesouvisející se šálkem černého čaje.

Výraz Sturgesse mne na okamžik... Zarazí. Co očekával, že uvidí až ho sem Fensby znovu zavolá? Po zádech mi znovu přelétne mráz, to když se do mysli vtlačí myšlenka, že mě má vlastní krev dost možná zachránila před něčím opravdu... Ošklivým. Mlčky se nechám odvést zpátky do té temné díry, byť... Přede dveřmi zaváhám. Ostře se nadechnu a krátce střelím očima k muži. A teprve až poté vejdu dovnitř.

Když za mnou zaklapnou dveře... Chvíli jen stojím, pohledem těkám od stěny ke stěně. Nic. Samozřejmě, že nic. Vlezu si zpátky na postel, kde se schoulím zpátky pod deku... A čekám. Možná i na chvíli usnu, plný žaludek a nedobrovolný odběr krve mne ukolébají příjemné malátnosti, dokonce i navzdory tísnivé atmosféře. Nevím, jak dlouho to trvá, jestli několik hodin nebo celý den, tady i pár minut působí jako celá věčnost. Přesto...

Jakmile zaslechnu tiché hlasy, rychle se posadím. Předkloním se blíže ke dveřím, dlaněmi se opřu o kraj postele ve snaze zaslechnout co nejvíce z rozhovoru sestry a Sturgese. Srdce mi poskočí. Čarodějnice. To je přeci... Absurdní! A nebezpečné. Sestra jeho teorii sice rázně odmítne, ovšem... Pokud tomu věří on, možná bych toho mohla využít. Při útěku. Ovšem tu myšlenku záhy zavrhnu, aspoň prozatím. Narovnám se dříve než sestra stačí otevřít dveře a chvíli na ni rozespale mžourám, abych si snad nemysleli, že jsem je poslouchala.
Po chvíli tedy nechápavě nakrčím obočí, když mě vyzve, abych si vzala... Co? Kýbl? Prázdnou konvici? Vlastní důstojnost? Stejně odcházím jen s dekou přehozenou přes ramena.

Moje nové ubytování vypadá jako... Ráj. Jakkoliv by se dal srovnat leda tak s obyčejnou cimrou pro služku v naší domácnosti - i ta dle mě působila útulněji - tak oproti kovové posteli a kýblu v rohu to je to luxus. Nevěřila bych, že někdy přijde čas, kdy něco takového budu považovat z vrchol pohodlí... A to jen proto, že to tu vypadá jako pokoj pro lidskou bytost a ne kotec pro divoké zvíře.
"Rozumím," odpovím sestře krátce a vzápětí se ocitnu sama. Pokoj je plný nových vjemů, podnětů. A jsou tu dokonce i knihy! Sice nic, co by by se dalo nazvat zajímavou četbou, ale ve svém rozpoložení vděčně sáhnu i po Alence v Říši Divů i Bibli. Jak příhodné... Okna tu samozřejmě žádná nejsou - co je asi za denní dobu? Nebo už je večer? Ať se to snažím sebevíce odhadnout, tak... Netuším. Dala bych nevím co za to, abych mohla aspoň na chvíli vyjít ven. A je mi jedno, jestli by venku svítilo slunce nebo bledá luna, jen se moci nadechnout čerstvého vzduchu a cítit se aspoň na chvíli...

Dost!

Sama sebe v duchu okřiknu. Tohle fantazírování je bezpečné, nepomáhá mi. Stejně jako myšlenky na svět venku... Potřesu hlavou a promnu si tvář. Vzchop se. Na něco... Na něco přijdeš. Když to zvládl Monte Christo... Ne, to je vážně špatný příměr. Já před sebou tolik let nemám, ne v područí někoho jako byl Fernsby a Hart.
Bezmyšlenkovitě se natáhnu po Bibli, se kterou se usadím za psací stůl a přitáhnu si blíže svítící petrolejku. Teprve s prvním otočením stránky se čas opět rozeběhne vpřed.

Fernsby čeká na tvou odpověď. Přestože se to snaží skrývat, je ti patrná jeho jistá netrpělivost, která se promítá do jeho postoje, stejně tak výrazu tváře. Prvotní odmítnutí něčeho tam amorálního, jako je uvažovat o zabití někoho dalšího, se ti ale rychle rozleží v hlavě. Fenrsbyho nabídka je opravdu lákavá. Stejně tak netušíš, co by následovalo, pokud by si ji jako příkladný občan Jeruzaléma odmítla. Ač Fernsbyho až tak dlouho neznáš, už sis o něm stihla udělat nějaký obrázek, který není zrovna lichotivý.

„Skvělé!“ Odloží potěšeně knihu, když souhlasíš a úsměv se mu ještě o něco roztáhne. „Jsme tedy domluveni. Domluvím, aby se vám dostalo přeci jen o něco vhodnějších podmínek a mohla jste si odpočinout. Věřím, že tak… týden vám k zotavení bude stačit.“ Zamyslí se. „Teď se ale vraťte na pokoj. Chvíli mi potrvá, než to zařídím.“ Pokyne ti ke dveřím a sám tě k nim doprovodí.

„Sturgesi, odveďte tady dámu zpět na pokoj.“ Promluví na zřízence stojícího za dveřmi, který na vás oba nechápavě hledí. Především, když vidí tebe, vystřelí mu obočí v překvapeném výrazu ještě výš.

„Dobře, jak si přejete.“ Dostane ze sebe a vede tě chodbou zpět. Můžeš vidět, jak jen nevěřícně kroutí hlavou, ale nevypadá to, že by se tě chtěl na něco ptát. Naopak, drží se od tebe o něco dál než před tím. Odemkne dveře tvé cely a ty jsi opět zpět ve známé místnosti. Vše je stejné. Neutěšené. Nebývá než doufat, že Fernsby dostojí své části dohody.

☩

Den se vleče. Stále je tu těžké odhadovat běh času, ale alespoň máš plný žaludek. Trvá to… ani nevíš jak dlouho, než uslyšíš z chodby klapot blížících se kroků.

„…to celé zvláštní…“ Zaslechneš tlumený ženský hlas.

„Já vím. Říkám vám to. Od doby, co je tady, se dějí zvláštní věci. I Fernsby se chová divně. Víc než normálně.“ Muž se zjevně snaží mluvit tiše, ale když se soustředíš, můžeš slyšet všechna jeho slova. Dle hlasu poznáváš Sturgese. Postavy se zastaví nejspíš poblíž tvých dveří a pokračují tichém v rozhovoru.

„Ale no tak. Myslíte ten incident s těmi světly? Asi došel olej, nebo tu byl průvan. Nic víc.“ Šeptá žena.

„To určitě… jak to, že se zase pak všechna rozsvítila? Říkám vám, ta ženská je čarodějnice! Co třeba Meeksová. Byl jsem tam viděl jsem…“ Nedořekne, co chtěl říct. Nejspíš ho někdo přerušil.

„Ale prosím vás. Nechce si takové historky na doma. Teď už ale pojďte, máme tu práci.“

Ozvou se opět kroky a pak klíček v zámku. Ve dveřích stojí sestra, kterou si dnes už viděla.

„Pojďte s námi.“ Přikáže ti opět s kamenným výrazem. „A vezměte si s sebou, co potřebujete.“ Dá ti chvíli tak učinit, ačkoliv tady toho není příliš na pobrání. Pak už tě vyvede ven z cely a projdete chodbou. Zastaví před dveřmi, které jsou sice stále poněkud masivní, ale už v nich chybí zavírací okénko. Opět je odemkne a pokyne ti, aby si vstoupila dovnitř.

Místnost je i tentokrát bez oken, přesto se s tvou předchozí nedá moc srovnávat. Je o něco větší a ve vzduchu chybí zápach plísně. Na druhé straně u zdi je jednoduchá postel s nočním stolkem a čerstvě povlečenými lůžkovinami. Psací stůl s dřevěnou židlí a na něm několik knih. Hřbety jsou povětšinou ohmatané a nejedná se o žádné zvláštní tituly. Takové ty knihy, které se dají najít v každé lepší domácnosti. Bible a nějaká ta populární próza. Dokonce je tu jedna pohádková, bohatě ilustrovaná kniha a na ní Alenka v říši divů. Po tvé pravici je jednoduchý dřevěný paraván, za kterým si všimneš bílé toalety, kovového umyvadla a u stěny komody s pár prázdnými šuplíky. Je tu dokonce i několik zdrojů vlastního světla v podobě petrolejek.

„Tohle je teď váš nový pokoj. Pokud něco rozbijete, budu to muset hlásit. Za zhruba dvě hodiny vás čeká koupel a dostanete i čisté oblečení.“ Sdělí ti krátce sestra a dveře se za tebou opět zamknou.

Fernsby se mi tentokrát nevysměje - ačkoliv možná by to tak bylo lepší. Kdyby to celé smetl ze stolu, že jsem lhářka a... A pak co? Z jeho slov i úsměvu mi přeběhne po páteři ten šimravý nepříjemný pocit v předzvěsti něčeho zlého. Jednoduchý způsob, jak ho přesvědčit... Je jen jeden způsob. Zamrkám. Snad by mě to nemělo tolik překvapit, ale něco ve mně... Nechce se mi věřit, že mne opravdu požádal o to, abych někoho zabila. Tentokrát tu nemluvíme o afektu, o tom, že bych se bránila... Ne. Mluvíme tu o vraždě, chladnokrevném zabití...

Nadechnu se - abych to odmítla. Tohle po mně nemůže chtít. A já... Já tohle přeci nemůžu udělat. Ovšem Fernsby ve svém nadšení pokračuje dál a já... Já ho poslouchám. Lepší pokoj. Koupel. Jídlo. Nemusela bych se vrátit do té temné díry... Jakmile si vzpomenu na stín nořící z absolutní tmy, sevřu hrnek o něco pevněji.
Přinutím se vydechnout, povolit aspoň trochu napětí v ramenou. Zájem, který jsem v otci Fernsbym probudila mne děsí, cítím k němu jenom odpor stejně jako k tomu, co po mně chce. Ale... To, co mi nabízí... A co se stane, když odmítnu? Jak dlouho mě nechá zavřenou v cele tentokrát? Další týden? Dva? Tři? Než mě nechá znovu vytáhnout a zeptá se mne znovu? Stále mám v živé paměti všechny ty skalpely a kleště.

"Dobře," odpovím tiše a mimoděk se kousnu do vnitřku rtu. "Už předtím mě to vyčerpalo tak, že jsem omdlela. Když si budu moci pár dní odpočinout, nabrat síly a dát se do pořádku... Můžu to zkusit znovu," souhlasím. Třeba... Možná... Během těch pár dní něco vymyslím. Najdu způsob, jak z tohohle všeho ven. Raději ani nechci myslet na to, co se mnou bude, pokud toho podivného kněze zklamu.

Delilah Blair Flanagan

Jídlo je výborné. Dokonce i tučné a poněkud tužší kousky, které by si za normálních okolností nechala nepovšimnuté na talíři chutnají jako to nejjemnější maso od vybraných jeruzalémských kuchařů. Je vidět, že jídlo pro zaměstnance tu rozhodně není na stejné úrovni, jakou si zatím měla možnost okusit. Je to výživné, hřeje to v žaludku a zanedlouho je to pryč. Porce to byla pořádná, ale přinutila si své tělo se o ni postarat. Nebo snad tvé tělo přinutilo tebe? V posledních dnech to bylo poprvé, co si zažila význam slova hlad, který pro tebe byl až do nedávné doby silně abstraktní pojem, známý především z literatury a nadsazených historek od vašich rodinných přátel.

Dojíš a spláchneš vše douškem černého čaje. Fernsbyho ruce s rozečtenou knihou klesnou a zadívá se na tebe s jasným očekáváním. Nepřerušuje tě a čeká, až skončíš. Když dozní tvá poslední slova, vypadá to, že chce něco říct, než zase zavře ústa a zamyšleně si na ně poklepe prstem. Chvíli to trvá. Možná o něco delší chvíli, zatímco tě zamyšleně sleduje, čelo nakrčené.

„Dobře tedy… Tohle minimálně zapadá do té vaší verze s biblí. Nemám samozřejmě, jak si to celé ověřit, takže vám jen tak věřit nemůžu… Ovšem, je tu jednoduchý způsob, jak mě můžete přesvědčit.“ Roztáhne se mu na rtech ten jeho typický úsměv, ze kterého mrazí.

„Prostě to zopakujete. V kontrolovaném prostředí. Samozřejmě u toho nebudu osobně, ačkoliv bych toho byl rád svědkem, ale nechci skončit jako Bellová. To opravdu ne.“ Zavrtí hlavou, ale je patrné, že to co si řekla, vzbudilo jeho zájem.

„Jak se na to cítíte? Zvládla byste to hned teď? A nebo potřebujete pár dnů odpočinku a trochu… řekněme kvalitnějšího jídla? Koupel?“ Přeměří si pohledem tvé zbídačené tělo oděné do špinavé košile. „Máme tu dole dokonce i o něco lepší ubytování, které bychom vám mohli poskytnout. Jen na zkoušku.“ Zvedne důrazně prst.
„ A nemusíte se bát. Případný testovací subjekt nikomu chybět nebude a nebudete tak čelit žádnému postihu. Ne jako minule. Zůstane to jen mezi námi.“ Usmívá se až nezvykle mile, ale je vidět, že tentokrát máš nějaké karty v rukou i ty. Tady snad poprvé.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Ostatní jen souhlasně kývnou, jakmile rozhodneš, že vstoupíte do chrámu ve vašich pravých podobách. Vykročíte jako jeden muž, když v tom se tvé kroky zarazí. Je to tu ve vzduchu. Krev… ovšem její vůně je tady tak slabá, že nejsi schopná určit něco více o její podstatě. Pouze to, že musí být čerstvá a vychází… z chrámu před vámi.

„Cože?“ Otočí se na tebe s vážným pohledem Suriel a ruka mu automaticky sjede k stříbrně se lesknoucímu jílci meče. „To znamená, že možná už jdeme pozdě.“

„Ale někdo musel přežít. Viděla jsem tam pohyb.“ Dodá s jistou nadějí v hlase Barathiel.

„Možná je to jen krev lidí. Třeba… třeba se jim vzepřeli.“ Hlesne Sarathiel a vzhlédne k oknům chrámu, který se tyčí nad vámi.

„To by ale nevysvětlovalo to, proč se zdrželi. Lidé pro ně nemohli představovat reálnou hrozbu.“ Zavrtí hlavou zamítavě Suriel. „Nelíbí se mi to.“ Sykne, zatímco k tobě stočí pohled, ale nic dalšího nedodává. Tvá jednotka vypadá, že tohle rozhodně neberou na lehkou váhu a obezřetně se rozhlížejí, zatímco vstupujete do budovy.

„Dobře, budeme vám krýt záda.“ Souhlasí Barathiel a počká se svou spolubojovnicí u vchodu, aby vám dala mírný náskok.

Vstoupíte do chrámu. Všude kolem vás jsou stěny a sloupy z rudého kamene. Vzduchem se nese těžká vůně kadidla s příměsí štiplavého dýmu. Nikde nikdo není. Suriel se dle rozkazů drží vedle tebe. „Zvláštní, vypadá to tu na první pohled opuštěné.“ Rozhlédne se a začichá. „Tohle nebude jen z pálení kadidla.“

Kráčíte dál. Dostanete se k schodišti vtesanému přímo do hory. Tohle muselo někomu dát ohromné množství práce. Je to docela úzký prostor, ve kterém nemůžete pořádně roztáhnout křídla. Suriel se viditelně ošívá, zatímco kráčíte nahoru, ale stížnosti si nechává pro sebe. Pach krve sílí a tobě nedělá problém tu tenkou, neviditelnou linku následovat. Vystoupáte několik pater, než ucítíš, že se blížíte. Zabočíte a vejdete do chodby. Je prosvětlená množstvím oken, lemujících ji po vaší levici po celé délce. Zajdete trochu stranu, když v tom se na pravé straně otevře průchod do velkého sálu připomínajícího spíše ohromnou jeskynní kavernu objevenou v srdci hory. Ze stropu visí dlouhé krápníky, které se na několika místech spojují se zemí a vytváří tak nepravidelné přírodní sloupoví. Po stranách je několik ochozů, na které se dá nejspíše dostat z vyšších pater. Prochází jimi také světlo, podpořené systémem měděných zrcadel, které prosvětluje celý tento prostor. Světelné paprsky jsou namířené doprostřed na místo, kde vidíte oltář. V jednom ze vstupů se objeví postava zahaleného muže ve zdobeném rouchu, který se při pohledu na vás zarazí.

„Vy… vy…“ Koktá a hledí na vás překvapeně.

„Neboj se, služebníku boží.“ Vykročí k němu Suriel, zatímco ty opět začicháš, celé tohle místo páchne krví. Rozhlédneš se, když v tom si všimneš pár zlatavých záblesků na rudé zaprášené zemi. Jen pár…? Tady… a tam… A ještě tam. Rozhodně jich není pár. „Já… omlouvám se…“ Klaní se ten muž a couvá.

„Jak jsem říkal, nemusíš se…“ A v tom se Suriel zarazí, hledíc překvapeně na oltář, u kterého zrovna stojí. „Co má tohle znamenat?!“ Ohlédne se na tebe ukazujíc prstem v okované rukavici na kamenný středobod této místnosti. Symboly vašeho pána jsou zničené, odtesané a odlámané. Místo toho je nahradil jeden jediný. Ten, který používá jen jeden z vás. Ten který byl jako první před dávnými věky svržen z nebes.  

Náhle se ozve zahřmění podobné hromu a tobě z jednoho z křídel vystřelí do těla bolest. Zlatavá krev vystříkne a přidá se k ostatním kapkám, které už tu na vás čekaly. Na ochozech nad vámi se objeví několik postav. Okřídlených postav.

Nenechám se pobízet a poslušně se vydám k Fernsbyho stolu, kde se celkem vděčně usadím na volnou židli. Pohledem sklouznu po knihách vyskládaných na stole než je uklidí. Ještě před pár týdny bych dala nevím co za to, abych si mohla ty knihy půjčit a přečíst. Ale ten život byl nyní pryč, už mi nepatřil.
"Nevím, jestli vám to dokážu vysvětlit, možná... Ztráta kontroly nebylo úplně přesné, ale... Je to komplikované," odpovím opět neurčitě. Za uplynulé dny jsem o tom všem přemýšlela celé hodiny, ovšem mluvit o tom nahlas - a ještě před někým jako byl Fernsby - to bylo něco úplně jiného. Zmínka o Bellové mne opět bodne u srdce, chtěla bych dokázat přejít její smrt s apatickým klidem Dumah, ale...

Z nutnosti odpovídat mne naštěstí vysvobodí příchod sestry nesoucí tác s jídlem - a ne ledajakým. Tohle není jen obyčejný chleba se sýrem pro problémovou pacientku, ale pořádné jídlo hodné člověka. Mlčky pozoruji její výměnu s otcem Fernsbym a nijak se do toho nevměšuji, jen čekám... Jak to dopadne.
Svůj šťastný den si představuji rozhodně jinak, ovšem jakmile ucítím vůni dušeného masa stoupající z ještě teplého koláče... Hladově zapolykám, jak se mi takřka okamžitě začnou sbíhat sliny. Tentokrát mě Fernsby nemusí pobízet už vůbec. Po příboru sáhnu ještě než stačí vůbec dokončit větu a v dalším okamžiku si už cpu kousek koláče do úst. Přísahám, že je to ten nejlepší pastýřský koláč, jaký jsem kdy měla. Příbor cinká o keramickou mísu, jak z ní rychle nabírám další a další sousto. Etiketa stolování je tím posledním, co by mě trápilo. Nezdržuji se příliš ani s přílišným kousáním. Koláč tak doslova zhltnu na posezení bez ohledu na to, jak moc mě bude po tom týdnu hladovění tlačit v žaludku.

Když si ubrouskem otírám ústa, cítím se po nekonečně dlouhé době... Dobře. Lépe? Natáhnu se pro konvici, abych si nalila čaj a celé to ještě řádně zalila něčím, co mě zahřeje. Vlastně až nyní očima zalétnu k Fernsbymu, kterého jsem si během jídla snažila nevšímat tak moc, jak jsem jen dokázala. Ani na chvíli jsem nezapomněla, jak málo stačí, abych na tom lehátku skončila znovu a tentokrát by se neobjevilo už nic, co by ho zastavilo.

Napiju se čaje, ovšem moc dobře vím, že mi dochází čas. Fernsby čeká na svoje odpovědi a jeho trpělivost rozhodně má hranic. Jakmile se tak náš pohled setká... Nadechnu se.
"Dobře, chtěl jste... Abych to vysvětlila, co jsem tím myslela," začnu sama, jakkoliv mi to minule nepřineslo nic dobrého. Co když i teď řeknu něco, co se mu nebude líbit? Jako bych snad ovšem měla na výběr. "Nebyl to žádný zuřivý útok ani záchvat šílenství, v životě jsem nikomu fyzicky neublížila, otče Fernsby. Já... Vlastně nevím, jak to popsat nebo vysvětlit, vím jen... Byl to tak zvláštní pocit. Jako by... Všude kolem proudila síla, něco... Nehmatatelného a přesto skutečného, po čem se stačí natáhnout a vzít si to. Když mě madam Meeksová uhodila... Ucítila jsem to a... Obě se začaly dusit a spadly na zem. Nedokážu to vysvětlit, do toho incidentu v našem domě... Nic podobného jsem nikdy nezažila."

Sotva domluvím, přistihnu se... Že u toho vlastně na Fernsbyho hledím a čekám na jeho reakci. Svým způsobem bylo očistné to někomu říci. Byť ten někdo... Byl on.

Phelia Boulder

Ruleta se točí a točí. Sázíš tu na sérii čísel, pak na jedno vybrané. Pokaždé malé sumy, ale i tak se tvůj zdroj financí pomalu tenčí, aby ti pak dvojice výher přihrála do kapes slušný obnos. Dokonce už jste v solidním plusu, než opět necháš ruletu roztočit. A pak ještě… a ještě. Je to opojný pocit, čekat na to, až ti bohatství spadne bez práce do klína. Tedy, ne zrovna bohatství vzhledem k pár mincím, které sázíš, ale i tak by šlo o docela slušnou sumu, kdyby se opět zadařilo a padlo vybrané číslo.

Když ale proběhne další série proher, uvědomíš si zavčas, že je třeba přestat. Přepočítáš peníze a zjistíš, že už máte pouze sto dvacet osm šekelů. Prohrála si skoro třicet z původní sumy. Nic moc výsledek, ale mohlo to být i horší. Rozhlédneš se po podniku a všimneš si Diany, která se ještě baví s tím mužem, za kterým si ji poslala. Zachytí tvůj pohled a jasné gesto, volající ji zase zpátky. Netrvá to dlouho a připojí se k tobě u baru.

„Jak to šlo? Vyhrála si?“ Postaví se vedle tebe, zatímco popíjíš pivo. „Pan Brown říkal, že je nejlepší sázet na barvu v kombinaci s… tuctem?“ Pokrčí trochu bezradně rameny. „Výhry prý nejsou nejzávratnější, ale šance je dle něj vyšší.“

„Ehm, ano.. pan Brown. Vypadá to, že je to účetní. Má manželku i děti. Prý chodí rádi do parku… A rád čte. Hlavně detektivní romány.“ Je viditelně nesvá. „Stačí ti to?“  

- stav: 128 šekelů -

Benedikt Tskilekwa

Když promluvíš, dvojice mužů se po tobě otočí. Ten starší si tě změřím poněkud nedůvěřivým pohledem, ale ten mladší, Akkad, se jen dál usmívá.

„Nevím, tedy zda do konce věků, ale věřím, že ještě mnoho dalších generací bude tuhle věž obdivovat.“ V jeho hlase zní jasný zápal stejně jako před tím, kdy mluvil o celé stavbě. Cítíš z něj, že je to pro něj velmi důležité dílo. Snad dokonce i jeho životní.

„Hmmh, mladíku, co se nám tu snažíte naznačit? Samozřejmě, že stačí. Tohle postavily jen lidské ruce. Opracovaly kameny, přesunuli je sem a postavili na druhé. Stejně tak vytesali reliéfy, vztyčili sloupy…“ Akkad svého společníka, jen poplácá po rameni a zastaví jej v dalších slovech.

„Můj přítel má pravdu. Tohle je dílo lidí, proč by tomu mělo být jinak?“

„Akkade, myslím, že je to jeden z těch potulných kněží.“ Nakloní se k němu muž v modrém rouchu a zašeptá Akkadovi do ucha. Ty ale bezpečně slyšíš každé slovo.   

„Dotknout se nebes? Hah, to mě skutečně nenapadlo. Ambiciózní plán mladíku.“ Zasměje se Akkad tvým slovům a zase vzhlédne v vrcholku věže. Vidíš, že se jeho bezstarostný výraz ale promění a o něčem skutečně přemýšlí. „Ale možná… přidat ještě tak pětici pater, ztratil by se vrcholek v zimních mlhách.“ Šeptne zamyšleně. „Teoreticky… musel bych to propočítat.“ Nakrčí rty a viditelně nad tím stále dumá.

„Akkade, neblázni. Proč pět dalších pater? Už teď jsme měli problém s tím zdivem a…“

„Už jsem ti říkal, že to nebylo způsobené plánem, ale nekvalitním materiálem!“ Oboří se na něj Akkad, viditelně nepotěšený, že ho jeho přítel ruší ze zamyšlení. „Tyhle základy unesou ještě mnohem víc. Mnohem. Myslím… myslím, že by to šlo! A na vršek bychom mohli dát zlacený jehlan. Bude odrážet světlo nad celým městem a lidé k němu budou obdivně vzhlížet. Bude to klenot nebes!“

„Akkade… Nemyslím si…“ Pokouší se postarší muž mírnit Akkadovo nadšení.

„Nemyslíš… naštěstí já jsem hlavní architekt a věřím tomu, že král s mým plánem bude souhlasit.“ A pak se Akkad otočí na tebe. „Kdopak vůbec jste mladíku?“