Andor.cz - Dračí doupě online

Dny se mi dělí do časových úseků mezi jídlem. Trochu mi to pomáhá orientovat se v denní a noční době a dát svému životu aspoň nějaký pravidelný rytmus, ačkoliv pojmy jako den a noc jsou pro mě stále spíše abstraktním pojmem než čímkoliv jiným. První dny jen odpočívám, přemýšlení se spíše vyhýbám pomocí knih. Nové sice nedostanu, jen deník s psacími potřebami, kterým mě sestra mile překvapí. A to se počítá. Trávím celé hodiny tím, že sedím u stolu shrbená nad biblí a přepisuji jednotlivé pasáže na prázdné stránky deníku. Svěřovat mu své myšlenky a pocity je sice lákavé, ale nebezpečné, zatímco tohle... Kdokoliv jiný by v tom viděl jen vypsané náhodné citace - ovšem pro mne to znamená mnohem více. Jsou to pasáže, které mi přišly tolik podivné a nepřesné, ty, u kterých jsem se v duchu pozastavovala aniž bych věděla proč. Stala se z toho moje nová... Posedlost. Najít odpovědi na otázky, které neexistovaly.

Můj život nyní řídily... Moje malé rituály. Zapisování každého jídla na zadní stranu deníku. Odškrtávání jednotlivých dnů každý den po večeři. Pročesávání vlasů po snídani a po večeři. Po každé, když vstanu od stolu, projít se po místnosti. S každým dnem sílím a cítím se lépe a lépe. Ovšem k čemu mi to je?

Jak dny ubíhají a já je škrtám ve svém deníku... Je těžší a těžší zachovávat klid, zaměstnat hlavu něčím jiným než myšlenkami na to, co bude až uplyne celý týden. Protože bez ohledu na to, kolik času jsem strávila snahou přijít na... Doslova na cokoliv, co by mi pomohlo z mé situace... Nic. Neexistovalo žádné řešení. Žádný prostor pro útěk. Žádná skulina v denní rutině umožňující z toho uniknout pryč.
Šestý den mi sestra málem přivodí srdeční zástavu. V první chvíli na ni jen ztuhle hledím, ve tváři bledá a zaťatá dokud mi neoznámí, že to není otec Fernsby, kdo si mě vyžádal, ale jen další návštěva umývárny. Mělo by se mi ulevit, ale nestane se tak. Když se nořím do horké vody, v očekávání těkám pohledem po zdech, stropě... Nic. Žádný dým, žádné stíny, žádná tma. Jiskřička bláhové naděje je uhašena dříve než stačí vzplát, ale i tak to... Bolí.

Dalšího dne nemám stání. Ani jedno jídlo nejsem schopná dojíst - myšlenky na to, že bych si to měla "naposledy" užít nepomáhají. Neustále chodím po pokoji, k deníku si dokážu sednout jen na chvíli, ovšem dělá mi problém se soustředit, ať už na cokoliv. Když tak sestra v ten den už poněkolikáté zaklepe na dveře... Vyskočím na nohy. Stejně jako kdykoliv předtím. Učesaná. Upravená. Viditelně nesvá a nervózní. A tentokrát... Tentokrát právem.

Týden, co se mohl zdát jako celá věčnost jako by mi náhle proběhl před očima v pár minutách. Mlčky přikývnu a má sinalost nemá nic společného s nedostatkem světla. Následuji sestru z pokoje ven, srdce mám málem až v krku. Je tu sama, bláhově mě v tom zoufalství napadne, že bych prostě... Mohla bych ji zkusit... Ne. Ne. A co potom? Mám věřit tomu, že by Fernsby tohle neměl pojištěné? Že bych se zvládla odsud dostat? A co když... Co když ho prostě jen přeceňuji?
Krok po kroku se sunu chodbou, držím se za vlastní ruce a studené prsty si drtím v sevřených dlaních. Nejraději bych se otočila a utekla zpátky do svého pokoje v obavách z toho, co na mě čeká za dveřmi, ke kterým se blížíme. Nevím, čeho se obávám více. Jestli toho, že se mi nepodaří udělat to, co po mně Fernsby žádá nebo naopak... Že to udělám.

V jednu chvíli se bez varování otočím k sestře. "Až mě k otci Fernsbymu odvedete, měla byste... Měla byste jít nahoru, ať vám řekne nebo bude chtít cokoliv," hlesnu k ní tiše - a naléhavě bez jakéhokoliv vysvětlení. Musím znít šíleně a... Co já vím, dost možná opravdu jsem. Přeci tohle, co se mi děje... To je šílené. Možná takhle si připadala Alenka, když se propadla králičí norou? Ovšem ta... Ta aspoň na to nebyla sama.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Čas běží. Přestože zde nemáš hodiny, je možné jej alespoň tentokrát částečně odhadovat dle jídel, která jsou ti sem s železnou pravidelností nošena. Snídaně, oběd, večeře. A tak dokola a dokola. Jídlo je poměrně kvalitní a výživné. Cítíš, jak se ti s každým dnem navrací ztracené síly, ale zároveň se blíží den, kdy se opět o pozornost přihlásí otec Fernsby.

Sestry s tebou nijak výrazně nekomunikují. Prakticky za tebou chodí, jen když ti musí něco donést. Jinak tu je poměrně klid. Dokonce se ti je povede uprosit a získat tak jednoduchý hřeben a deku navíc. Těchto věcí zde bude evidentně dostatek. Horší už je to s knihami, na které odvětí pouze, že tyto ti musí stačit. Nejspíše není kvalitní literatura považována za životně nezbytnou proprietu. Přesto na druhý den ti sestra donese jednoduchý deník a pero s kalamářem, které ti nechá na stolku společně s jídelním podnosem jako jindy. Bez vysvětlení opět odejde. Stránky jsou prázdné bez jediné poznámky. Je pak už na tobě, zda vůbec a k čemu tohle následující dny využiješ. Sestra už se na to neptá a ani ho po tobě nechce zpátky.

Čas se vleče. Jak tělo není tolik unavené, nespíš už tak často a tak si musíš vymýšlet zábavu mezi těmito čtyřmi stěnami sama. Jako kdyby si tu měla všechen čas světa. Ačkoliv ty moc dobře víš, že každým obědem, večeří se blíží čas, kdy budeš vyzvána, aby si splnila svou část dohody. Je těžké plánovat, jak se odtud dostat za současných podmínek a tobě brzo dojde, že to byla jen bláhová představa. Dobře tě ale krmí, pečují o tebe, skoro jako prase na porážku.

Jednoho dne tě sestra vyzve, aby si opustila svůj pokoj. To tě poněkud rozhodí. Měla si za to, že je to šestý den, ale že by si to špatně spočítala? Vyjdete na chodbu a vykročíte. Nakonec se však ukáže, že tě nevede k Fernsbymu, ale opět ke schodům do patra a následně známé do koupelny, kde tě opět čeká napuštěná vana a čisté oblečení. Na tuto místnost nemáš moc pěkných vzpomínek.  Nakonec se však při tvé třetí návštěvě… nic zvláštního nestane. Žádná zevnitř hnijící těla, ani černé stíny, které tě tu v útrobách sanatoria v posledních dnech pronásledovaly. Prostě jen horká vana a prázdná místnost, ve které tě opět nikdo neruší. Tedy kromě uvědomění, že tohle bude nejspíš poslední klidný večer, než navštívíš otce Fernsbyho.

Dle očekávání se na sklonku druhého dne ozvalo zaklepání. Naděje, že je to sestra s večeří se rychle rozplynula, když se dveře otevřely a tam sice stála tvá stará známá sestra, ale tentokrát nic nenesla.

„Dobrý večer. Vypadá to, že vás chce dnes vidět otec Fernsby. Pojďte.“ Pokyne ti a ukáže ke dveřím. Tentokrát je tu sama. Sturgese nikde nevidíš.  Chodba vypadá stejně jako vždy. Táhne se do dálky, zdánlivě nekonečná. Tam někde, víš, že čeká Fernsby na to, až splníš své slovo.

Phelia Boulder

Dvojice postav vstoupí do uličky. Klapot podrážek se pomalu blíží. Na nic nečekáš a vrhneš se vpřed. Jako černý stín se vynoříš před nimi a zasadíš muži tvrdou ránu do obličeje. V jeden moment se ozve několik zvuků. Danin poděšený výkřik, který zadusí ihned její ruce překrývající ústa. Křupnutí kosti, nejspíše nosu toho nebožák. Bolestivé vyheknutí pana Browna, který se skácí na zem. Cylindr se odkutálí kamsi za něj. Nic takového patrně nečekal, a tak na tebe vyděšeně hledí, krev se mu řine ze zlomeného nosu a je stále ještě při vědomí. Dosti bolestivém vědomí. Za svou praxi sis mohla už několikrát ověřit, že lidi jsou otravně vytrvalá stvoření. Není tak lehké je poslat do bezvědomí a už vůbec ne k pánu bohu. Ne, pokud k tomu nemáš něco, co by ti tvou práci usnadnilo. Přesto, tobě dnes stačí ruce, nebo lépe řečeno pěsti. Vyžádá si to ještě několik tvrdých ran, než se přestane vzpouzet a tělo ochabne.

Obličej se změnil v krvavou kaši, není to ale nic, co by si už neviděla anebo v některých případech i sama neokusila. „To… to…“ Diana stojí nad vámi celá zděšená. Tiskne si stále ruku na rty a vypadá, že by odtud nejraději utekla. Přesto se ale drží a stojí jako přimrzlá stále na stejném místě.

Začneš muže šacovat, zatímco vydává sem tam bolestivé chroptění a na zemi už je kromě několika jeho zubů i menší louže krve. Najdeš u něj 15 šekelů, kapesní hodinky s řetízkem a kovové pouzdro s cigaretami.

Diana se konečně probere z prvotního šoku a podřepne k bezvládnému tělu. „Nemám tu dost světla na to, abych ho prohlídla.“ Hlesne. „Snad… snad bude v pořádku.“ Podívá se na tebe. „Myslíš, že ho bude vyslýchat policie? Já.. nebudeš mít z toho problémy?“ V tom šeru je těžké vidět přesný výraz jejího obličeje, ale obavy v jejím hlase jsou jasně patrné. Na ulici někdo projde, ale do uličky se nepodívá a pokud ano, jistě mu rychle došlo, že tohle není věc, které chce být účasten.

Jste tu jen vy tři a šramot krys za vámi.

Trojice

„Tajemství bez ohledu, jakkoliv temná jsou mají v zahradách stejně podpis a úřední razítko.“ Přikývnu hlavou a ani to nemyslím ironicky. Pokud není smlouva dohoda neexistuje a je jedno o jak podivný podnik se jedná. Navíc tu jsou věci kolem vlastnictví nemovitostí a dalších věcí které můžou také být užitečnou stopou. „Věřím, že tam najdu alespoň část drobků, které povedou na místo.“

„Slibuji, že se podělím o vše, co najdu než půjdu po stopě dál.“ Tobě i Edgarovi. Jen uvidím, komu z vás dám, jakou verzi příběhu. Obávám se, že opět jdu po ostří nože. Pád z něj může být fatální stejně jako uklouznutí. S tím si ale poradím. Nepředbíhat a řešit problém za problémem, jak přicházejí. Nenechat se paralyzovat strachem, to by mohlo být v současné situaci to nejhorší vůbec.

„Děkuji.“ Řeknu a chopím se pera. Lahvičku opatrně postavím zpět. Vypadá, že je slabší, než jsem si myslel. Rád bych pomohl a bral ohledy, ale na to není čas. Vrhnu starostlivý pohled a víc se neodvážím. Jsem opět rád že nevidí můj výraz maskovaný šátkem. Jak jsem říkal ta věc je k nezaplacení. Rychle zaznamenám adresy na vytržená list a několikrát na něj fouknu, aby zaschnul. Pak s ním ještě zamávám ve vzduchu. Když mám jistotu, že se písmo nerozpije složím ho a schovám do kapsy.

„Opatruj se. Znovu se uvidíme a budu vědět víc. Mezitím se uzdrav.“ Řeknu a mám pocti jako bych opouštěl lazaret. Jen tam jsem většinou věděl že slova útěchy pro spolubojovníky jsou většinou prázdná. Na frontě se většina těžkých zranění nepřežívala. Tady jim chci věřit. Jednak je v rukou svých spojenců z hospody a také je něčím víc než obyčejný člověk. Pokud jsme procitli musí to mít nějaký důvod. Pochybuji, že jím je zemřít v polštářích v nějakém sklepení pod industriální čtvrtí. Potlačím chuť se ohlédnout a vyrazím s lampou v ruce rychlým krokem nahoru.

Zabuším na zamčené dveře a čekám až mě žena vypustí ven. Pak vyrazím k Pascalovi. Snad mladík dodržel, co slíbil a kůň tam bude. Pak mohu nasednout a plným tryskem vyrazit zpět na místo činu. Tam snad chytím novou stopu a uvidím kam mě zavede. Tenhle lov bude vše jen ne jednoduchý.

Hariel

Celý zmatený nečekaným vývojem událostí si zůstal stát jako opařený uprostřed ulice. Lidé proudili kolem, nevšímajíc si jednoho ze spousty babylónských mladíků. Stál si tam sám, než si zavolal na svůj věrný doprovod. „Nalevo.“ Ozvalo se šeptnutí ženského hlasu u tvého ucha a když ses tím směrem podíval, uviděl si tam jednu z vedlejších ulic, ke které mířily zlatavé odlesky jasně patřící Nuriel.

Když jste se tam sešli, Nuriel opět nabrala fyzickou podobu a zamyšleně se na tebe podívala. „Hmm, příliš nerozumím tomu, co říkáš. Takže si u něj něco probudil, nebo ne? To nedává smysl.“ Mlaskne nespokojeně.

„Nevěřící? Pokud ano, je to nepříjemné, ale i tak by ti to nemělo zabránit, dotknout se jeho vize.“ Nakrčí ustaraně čelo. „Jsi si jistý, že si to… No, já nevím. Udělal pořádně?“ Rozhodí rukama bezradně. „Třeba ses špatně soustředil, nebo zrovna… já nevím, myslel zase na nějaké ty tvoje hlouposti.“ Tentokrát to ale nevypadá, že by se nad tím Nuriel pošklebovala, ale je patrné, že nad problémem vážně přemýšlí.

„Co tedy chceš…“ Zarazí se a rozhlédne se. Vidíš, jak začichá a oči se jí na moment rozzáří zlatou září. Víš, že ji pán požehnal nadprůměrnými smysly i na anděla. Byla tvým ideálním hlídačem. Byl vždy spoleh na to, že uměla vycítit nebezpečí a nebo také někdy to, že ses jí snažil nenápadně zmizet. Její ruka dopadne na tvou hruď a natlačí tě na stěnu jednoho z vysokých domů, mezi jejichž stěnami se už tak poměrně tísníte. Sama nabere neviditelnou podobu a zbude z ní jen několik zlatých záblesků.

 „Nejsme tu sami.“ Slyšíš opět její šepot. „A tím nemyslím smrtelníky.“ Pohne se zlatavý odlesk dál od tebe.

Mám takový neodbytný pocit, že revize tyhle problémy vyřešit nedokáže. Lampy svítí jako by se nic nestalo, ve vzduchu zůstal viset slabý odér dýmu na důkaz, že se to doopravdy stalo. Když se na mě sestra oboří, stáhnu se mimoděk o to víc do sebe a uhnu pohledem. Co bylo s těmi zdejšími sestrami? Chtěla bych vidět ji na mém místě! Jiskřička zlosti ovšem zhasne stejně rychle jako se objevila. Za sestrami se opět zavřou dveře a já tentokrát už neotálím, dočešu si vlasy, tentokrát už za cenu trochy té bolesti - každopádně z nejhoršího jsou venku.
Poté na sebe natáhnu nachystaného oblečení a jakkoliv nic z toho opravdu není to, co bych obvykle nosila - kvalitou, střihem ani provedením - tak jsem za to vděčná. Všechno je lepší než ta košile, co zůstala zplihle ležet na zemi. V tomhle si připadám zase jako... Člověk. Jakmile jsem hotova, vyjdu z umývárny ven.

Nevím, co je mi nepříjemnější, zda strach jedné či neurvalost té druhé. Sotva se na mě oboří, opět semknu rty a pohledem sklouznu kamsi nad její rameno. Každopádně zůstanu stát, dokud si neověří, že jsem si sebou opravdu neodnesla nic, co bych neměla. Vlastně... Vlastně mě to díky tomu, co se stalo ani nenapadlo... Možná mělo? Na tom už ovšem stejně nezáleží.
Návrat do sklepení je asi všechno - jen ne příjemný. To ten vzduch. Zima. Tady dole jako by ze světa vyprchávaly veškeré barvy i naděje. Ovšem v mém novém pokoji na mě čeká překvapení - večeře. Žádná neslaná polévka ze zbytků zeleniny, dokonce ani okoralý chléb či mazlavá kaše neurčité konzistence a blátivé chuti. Tahle kaše se nedá s ničím z toho srovnávat, sladká chuť medu je... Božská.

Přesto se tentokrát na jídlo již hladově nevrhám. Usadím se ke stolu, pomalu si nabírám sousto po soustu. Sladká kaše na jazyku trpkne pod tíhou myšlenek, které na mě v klidu a tichu dopadají. Točí se jako vír kolem stínové postavy, která mne pronásleduje... Ne. Nepronásleduje. Hledá mě? Ale proč? Co to znamená? Hruď mi na chvíli sevře i ta bláznivá představa, že tam venku je někdo, kdo mě hledá... Kdo mě odsud dostane. Ve vzpomínkách se opět zastavím u rudovlasého muže ze snu, který se mi nikdy nezdál než nakonec... Potřesu hlavou. V duchu se napomenu.

Dojím kaši do posledního sousta než se přesunu k posteli. Sundám si svrchní šaty, když už bydlím jako člověk, můžu se tak i chovat. I přes únavu drnčící pod kůží notnou chvíli na posteli jen sedím a prsty si pročesávám stále ještě vlhké vlasy než se schoulím zimomřivě pod přikrývkou. Oči se mi zavřou takřka okamžitě, co složím hlavu na měkký polštář...

Týden. Mám... Týden.

Zerachiel

Delilah Blair Flanagan

Promluvíš na tu věc tvořenou černým prolínajícím se dýmem a je ti jasné, že se její pozornost zaostří ještě více na tebe.

„K..d..e…“ Ozve se opět ten hlas, který jakoby nepocházel z tohoto světa, když v tom vpadne do místnosti sestra a vše je najednou, jakoby se nic nestalo. Přesto… minimálně zhasnutá světla se ti nemohla zdát, protože stejně jako tehdy ve sklepení, i tentokrát toho byl svědkem i přítomný personál.

„Zhasla světla… Ano, to zhasla.“ Přimhouřeným pohledem si tě měří ta odvážnější ze sester, zatímco prochází po pokoji a kontroluje lampy. Ta druhá zůstala na chodbě a vidíš, jak občas její tvář nakoukne do dveří.

„Asi se bude muset udělat revize.“ Zakroutí nakroutí nakonec hlavou, aniž by jakkoliv viditelně reagovala na pach bylinného dýmu, který stále ještě cítíš. „Vy ještě nejste hotová?!“ Otočí se na tebe, nadechujíc se k dalším slovům, než ale nakonec místo nich jen stiskne podrážděně rty.

„Dobře.“ Odsekne a vydá se zpět ke dveřím. „Ale pospěšte si. Nekoukejte jen tak zděšeně kolem. Jestli zase vypadne osvětlení, vezmeme vás zpátky, ať už budete hotová, nebo ne.“ Otočí se na tebe krátce, než uslyšíš její tiché mumlání, zatímco za sebou zavírá dveře. „Takhle se nedá pracovat, zase se…“ Zavřou se dveře a ty jsi opět sama. Vůně dýmu už je stěží patrná a déšť za okny pomalu přestává. Je na čase dokončit to, proč tu jsi.

Hromádka oblečení v sobě skrývá překvapivě trojici vcelku běžných oděvů a nějaké prádlo. Sice je vše jednodušší a prosté, ale přesto je to oproti tomu pytli, co si měla před tím velká změna. Sestry čekají na chodbě, aby tě zase zavedly zpátky. „To to trvalo.“ Ozve se jedna z nich netrpělivě, zatímco ta druhá po tobě jen střelí vyděšeným pohledem skoro jako tehdy, když tu byla na zemi Meeksová a raději mlčí. „Počkejte, ještě tady.“ Zajde sestra dovnitř zkontrolovat, zda není v místnosti nic rozbité, či poškozené. Nikdo by jistě nestál o to, aby tu běhali pacienti se střepy zrcadel v rukou.

Vedou tě zpátky. Zpátky ke schodům. Zpátky tam dolů.

Ač ti horká voda příjemně rozehřála tělo. Máš tady dole pocit, jako by každým okamžikem nastřádané teplo zase mizelo. Uvedou tě zpátky do tvého pokoje, kde už na stole čeká tác s večeří. Vypadá to na nějakou kaši se sušenými rozinkami a medem na sladko. K rafinovaným zákuskům to má daleko, ale… Ale stále je to lepší, než okoralý suchý chléb. Dveře se zavřou a zámek zaklapne.