Andor.cz - Dračí doupě online

 Fernsby si opět krátce prohlédne zkumavku drženou mezi prsty a jen svraští čelo. „Bible, hmm?“ Odfrkne si a dál nic neříká. Vezme další… Další… Další. A tak ještě několikrát, než prohlédne všechny zkumavky ze stojánku. Pokaždé je to ale stejné. Mihotavý zlatý záblesk. S každou další zkumavkou se mu vráska na čele jen prohloubí a rty stiskne o něco pevněji, než nakonec všechny odloží zpátky do stojánku a otočí se na tebe, stále ležící a připoutanou k lůžku.

„Takže, dle vašich slov, to vypadá, že o tomto něco víte. Dobře tedy. Budu rád, když se se mnou o to podělíte.“ Stoupne si vedle tvého lehátka a shlédne na tebe. Chvíli nad něčím přemýšlí, než se bezeslova natáhne k jedné straně lehátka. Ucítíš, jak se popruh pohne a nakonec povolí. Stejně tak i další. Než však uvolní poslední odnese s krátkým úšklebkem tácek s nástroji z tvého dosahu zpět ke skříňce. Pak se vrátí a dokončí svou započatou práci. Můžeš se opět hýbat. Fernsby ustoupí a možná náhodou a nebo ne, se postaví na tvou stranu tak, aby stál mezi tebou a ostrým lékařským náčinním.

„Takhle to bude lepší. Nerad vedu s pacienty diskuze v takovém stavu. Většinou nejsou schopní udržet nit.“ Založí ruce na hrudi. „V tom případě vám předám slovo, dámo. Co je to ve vaší krvi? Nevypadáte tím až tolik zaskočená, takže… Prosím, poučte mě.“ Nakloní hlavu na stranu.

„Souvisí to nějak s tím incidentem, který jste tu způsobila? Jak se to přesně stalo?“ Zasype tě hned několika otázkami.

„Nebo byste ráda opět nějaký čaj?“ Usměje se zdvořile, jakkoliv je to v silném kontrastu k situaci, která zde byla ještě před pár okamžiky. Pokud si o něj nebo o nějaké jiné občerstvení řekneš, je to zařízeno.

„Copak jste asi myslela tou biblí?“ Přimhouří pátravě oči.

Tápání v temnotě

„Děkuji.“ Odpovím na její ujištění i podání petrolejové lampy. Vezmu ji a vyrazím do zázemí. Napůl čekám že ze stínů mezi stromy vyrazí ostrá čepel, ale to se nestane. Není čas polevovat v ostražitosti. Sestupuji dolů a obklopuje mě temnota. Když uslyším, jak za mnou zamyká dveře postaví se mi chloupky na zátylku. Nerad se cítím v pasti. Odmítám ale dělat unáhlené závěry. To že se mé přirozenosti všechno na současné situaci příčí ještě neznamená, že je to špatně. Jen bezpečnostní opatření. Uklidňuji sám sebe.

Přijdu ke dveřím a vezmu za kliku. Vejdu do místnosti jako z jiného světa. Rozhlížím se kolem a zhasím petrolejku. Položím ji na jeden ze stolků a podívám se na ženu kvůli které jsem přišel. Vypadá špatně. Což se dalo čekat. Postřelená musela utíkat přes celé město. Nebýt její výjimečnosti nezvládla by to. Přesto si celá akce vybrala svou daň.

„Omlouvám se, ale čas mě poněkud tlačí. Můj nadřízený bude chtít výsledky a já mu musím něco dát. Pořád nechci, aby to byla tvoje hlava, ale musím jednat.“ Vypadá to, že se ošetřila sama. Při troše štěstí ránu pálenkou i vydesinfikovala. Dobrá práce děvče. Nemusím ti nabízet alespoň svou pomoc.

„Pokud vím jsem minimálně v to celým svým srdcem doufám.“ Odvětím popravdě a stojím na místě. Nechce se mi k ní jít blíž. Je mi blízká i cizí. Vyvolává ve mně prapodivné pocity, které nedokážu roztřídit. Jsem nervózní. Chtěl bych udělat těch pár kroků, ale vím, že nemohu. Druhá půlka mého já je hlavně bytostně udělat nechce.

„Potřebuji informace.“ Odvětím a jsem rád že změnila téma na práci. Tam si jistý v kramflecích jsem. Alespoň trochu. „Ano. Rád bych slyšel všechno o procitnutí, o tom, co jsme zač a jak je to vůbec možné.“ Sjedu jí pohledem. „Na to bude ale čas jindy až se budeš cítit lépe. Dnes večer tu jsem abych pochopil události, které se staly a pokud možno byl schopný vysvětlit svému zaměstnavateli situaci jinak. Nějak tak aby nešel po tobě. Protože mi věř že pokud tě bude chtít nikdo ho nezastaví bez ohledu na tvé nebo mé schopnosti.“

„Potřebuji znát detaily. Vysvětlit Kenworthyho smrt nějak jinak. Zmiňovala jsi, že byl zrůda. Co dělal? Potřebuji vést vyšetřování jiným směrem. Dál od tebe a tohoto místa. Prostě cokoliv. Můžeš ho odhalit skrze mě. Neříkám že veřejnosti, ale třeba můžu ospravedlnit cos udělala.“ Pokud ti o tohle vůbec jde a já vlastně věřím že vůbec ale snad pochopíš, že máš nůž na krku. Bez ohledu na mě samotného. „Určitě existuje něco, co se dá vymyslet.“

Kdybych tady měla strávit patnáct až dvacet let, raději bych si vzala život, napadne mě. Nahlas to neřeknu, jakkoliv mi v tu chvíli připomene nejapné a zlé poznámky Meeksové na lidi ze Zahrad. Chtěla bych vidět jeho - kohokoliv z nich na mém místě. Na to, kolik času ovšem v té cele ještě strávím raději nemyslím... Ostatně Fernsby moji mysl zaměstnává dostatečně. Nevěřím mu ani slovo a vlastně ani ujištění "o běžném vyšetření v nemocnici" mne zrovna dvakrát neuklidní. Cítím, jak se jeho trpělivost pomalu - no vlastně celkem rychle - láme a drolí. Než stačím odpovědět nebo si aspoň promyslet, co a jak, je tu můj starý známý. Sturgess.
Veškerý vzdor i protesty jsou marnou snahou, na lehátku se ocitnu ať už chci nebo nechci a zatímco mě Sturgess drží, Fernsby dělá přesně to, čeho jsem se tak děsila. Popruhy nemilosrdně obemknou ruce i nohy a nedovolí mi už nic jiného, než tam jen bezmocně ležet a přihlížet tomu, co by mělo následovat. Ne, já tady s ním nechci zůstat sama! Vrhnu po Sturgssovi ten jeden poslední pohled - volání - prosbu o pomoc, ale... Ne, té se nedočkám. Jak bych mohla? Zabila jsem Bellovou.

Na Fernsbyho nereaguji, jen od něj na okamžik odvrátím hlavu. Svaly se napnou, jak se pokusím proti popruhům vzepřít, ovšem bez šance. I kdybych nebyla tak zesláblá a unavená... A tak ležím. Dech mám zrychlený, srdce tluče. Trhnu sebou, když se mě dotkne. Přesto když se k mé loketní jamce přiblíží i jehla, tak jen polknu, ovšem... Držím. Můj strach z toho, že by mě do té ruky bodal tak dlouho, dokud by se netrefil je silnější než cokoliv jiného.
Vpich doprovází krátké štípnutí a zvláštní pocit, jinak nic. Trochu se mi uleví, byť tedy pohled na plnící se zkumavky krví - mojí krví - není zrovna povzbuzující. Je jich... Tolik. Aspoň mi to tak připadá. Myslet si ovšem, že je po všem... Ne, to by bylo naivní.
"V pořádku, ulevilo se mi, že své pacienty obvykle nesvazujete..." spíše zamumlám než cokoliv jiného, když dojde na gázu. Cítím se maličko... Malátně, když otočím hlavu a opřu se tváří o lehátko. Zábavnější část. Napjatě sleduji, jak se natahuje po podnose a...

Co se děje? nechápavě nakrčím obočím, když si muž začne zaujatě prohlížet ampule s krví. Chvíli mi trvá než zaostřím a všimnu si toho. Zamrkám. Zlaté odlesky ovšem stále vidím a... No, i kdybych si tím sama nebyla jistá, tak Fernsbyho reakce mne jen utvrdí v tom, že tohle nebude úplně normální... V ten okamžik se mi vybaví... Ta vzpomínka. Shilmai z jejíž hrudi trčela čepel meče a z rány se valila zlatavě se lesknoucí krev.

Krev anděla.

Polknu. Nevím, co mu odpovědět. Sama nevím, co jsem, možná... Kým jsem byla. Dumah. Tichá smrt. To je ovšem... Absurdní. Jak bych mu tohle mohla říci? A měla bych? Ošiju se, protože nyní si na tom stole představuji sebe, jak mě Fernsby pitvá ve snaze přijít na odpověď na svoji otázku.
"... když jsem vás naposledy odkázala na bibli, smál jste se," odpovím nečekaně cynicky. Všechna ta úzkost a obavy... Jsem na tom tak moc zle, že se mi snad i chce při pohledu na zlaté odlesky v ampulce začít smát.

Delilah Blair Flanagan

„Ale no tak, není to tu až tak hrozné. Copak jste nečetla Monte Crista? Dantes strávil ve vězení dvacet… nebo to bylo patnáct let? Hmm. Rozhodně si ale nestěžoval jako vy drahá dámo po pár dnech zde. Ti zhýčkaní lidé ze Zahrad." Zakroutí Fernsby hlavou.

„Možná je to jen o zvyku. Hmm, asi to chce čas.“ Pronese tiše, spíše pro sebe, slova, která rozhodně neznějí moc pozitivně.

„Copak vás to tak zajímá? Vy se snad v tomto vyznáte?“ Se zájmem si tě prohlédne. „Nemusíte se bát. Nebude se jednat o nic jiného, než je standartní vyšetření v nemocnici. Přesto, nepotřebuji, abyste mi tu omdlela, až vám budu brát krev.“ Ve Fernsbyho hlase začíná už znít jistá otrávenost a úsměv už není tak častý.

„Víte, nemám na vás celý den. Na rozdíl od vás, nemám tolik času. Sturgessi!“ Křikne a dveře do místnosti se otevřou. Stojí v nich známý zřízenec, který skutečně nebyl daleko.

„Pomoz prosím dámě, aby se pohodlně uložila.“ Ukáže na tebe a zřízenec si jen povzdechne. Nevypadá to, že by se mu chtělo s tebou prát pro vlastní zábavu. Naopak se mu do toho viditelně příliš nechce, ale nevypadá to, že by byť jen na moment zaváhal. Pokud nespolupracuješ, chytne tě za pohublé studené ruce a natlačí tě na lehátko, kde už mu Fernsby pomůže s popruhy. Nemůžeš se hýbat. Natažené ruce i nohy máš zafixované k lehátku, jen hlavu ti nechali volnou.

„Tak… ani to nebolelo, že?“ Vydechne Fersbny, když je vše hotovo a prohrábne si prsty poněkud rozcuchané světlé vlasy. „Děkuji, můžete zase jít.“ Kývne na Sturgesse, který si s tebou vymění jen delší, těžce čitelný pohled, ale pak se poslušně otočí na patě a zmizí zpět na chodbu.

„Takže, jak jsem říkal. Budu potřebovat trochu krve. Tedy… tak akorát.“ Ve světle se zaleskne ostrá jehla, zatímco se nakloní k tvé ruce. „Prosím… prosím. Necukejte se. Čím víc se budete cukat, tím spíš se netrefím a budeme tu s takovou až do večera. To byste určitě nechtěla, že?“ Zase ten jeho rádoby přátelský úsměv. „Tady to ale nebude asi takový problém…“ Mumlá pro sebe, zatímco ti palcem přejel po loketní jamce, aby nahmátl vhodnou žílu. Sáhne pro něco na tácek a pak ucítíš bodnutí. Není to nic příšerného. Vypadá to, že Fernsby asi bude vědět, co dělá, protože pracuje rychle a efektivně. Krev začne plnit jednu zkumavku, druhou, třetí. Než jich naplní šest, což zabere celou řadu na stojánku.

„Tohle si držte.“ Přiloží ti na ruku gázu, než se zarazí. „Pardon, síla zvyku.“ Ušklíbne se na tebe nehybně ležící na lehátku. Chvíli ji tam sám podrží přitisknutou, než se otočí zpět ke stolku.

„A teď ta zábavnější část…“ Natáhne se pro další z nástrojů na tácu. Budou ty kleště, nebo něco jiného? Vidíš, ale jak se zastaví a pak sáhne po jedné ze zkumavek. „Hmm.“ Podrží ji proti světlu a zkoumavě si ji prohlíží. Pak se otočí na tebe a přimhouří oči, ale nic neříká. Opět se vrátí k prohlížení zkumavky, kterou různě naklání z jedné strany na stranu. Vidíš, jak se tam rudá krev přelévá a zkumavka se sem tam zaleskne. Proč by se ale leskla zlatě?

„Co jste zač?“ Otočí se na tebe Fernsby se soustředěným výrazem. Jeho hravost a jízlivost je najednou ta tam.   

To tlesknutí jako by zpečetilo celý můj dosavadní život. Vinna. Případ uzavřen. Ale stačí mi jediný pohled do Fernsbyho tváře abych poznala, že tohle je teprve začátek. Takřka mu visím pohledem na rtech - týden. Ta nekonečná věčnost strávená ve tmě... Byl týden. Ani ne týden. Z toho zjištění se mi málem zatočí hlava v divoké závrati. Docela snadno tak přejdu i další poznámku, ačkoliv vše ostatní se už dá asi všechno, jen ne ignorovat.
Pohledem zůstanu viset na podnose se všemi těmi... Věcmi. Cožpak o to, injekce jsou něčím, co mi hrůzu nenahání, ovšem skalpel a kleště, to je něco úplně jiného. Očima přelétnu k lehátku a na okamžik na něm uvidím mrtvé zhanobené tělo Meeksové s obscénně rozevřeným hrudníkem.

"Držíte mě zavřenou v temné studené díře bez světla a pořádného jídla, kvůli tomu nejsou potřeba žádné testy," vypadne ze mě zaraženě. Do hlasu mi s každým slovem proniká to úzkostné napětí. Zřízenec konečně dostává své jméno, ovšem to jméno kolem mě jen proletí a zanikne v šumu klopýtajících myšlenek.
Dlouze se nadechnu, ovšem s výdechem nějakou chvíli otálím. Měla bych být rozumná a jít k Fernsbymu, poslušně si tam lehnout a... A pak tomu bastardovi vrazit jeden z těch skalpelů do oka. Ale nedokážu se pohnout z místa. Nedokážu... Nebo spíše nechci. Namísto toho se mimoděk rozhlédnu po místnosti, přistihnu se, že zoufale hledám cestu ven z této situace. Ale žádnou nenacházím.

Aniž bych si to uvědomovala, v prstech stále držím pramen svých vlasů a nervózně za něj tahám, natáčím si ho na prsty. Vzpomínám na doktora Marleyho, který k nám chodíval poměrně často kvůli matčiným migrénám. Zavíral se s ní do salonku, kam jsem nesměla chodit. Nosil sebou vždy černou koženou brašnu, do které jsem jako dítě toužila nahlédnout a podívat se, co tak důležitého v ní nosí. Po této názorné ukázce jsem i možná ráda, že se mi nikdy nepodařilo do ní dostat.

"Jaké vzorky?" zeptám se Fernsbyho namísto odpovědi, souhlasu, čehokoliv. Raději bych se vrátila na další týden do svého malého osobního pekla a nechala se obejmout od toho děsivého stínu, než se položit na lehátko a nechat Fernsbyho, aby mě tam začal zaživa kuchat jako... Ne, ne, na to nesmíš myslet. Ovšem výraz v jeho tváři mi nedovoluje si ani na okamžik myslet, že o nic nepůjde. A že bude jen trochu bolet.

Phelia Boulder

„Kterého?“ Otočí se Diana a podívá se směrem, kterým nenápadně ukazuješ. Muž skutečně vypadá na místní poměry dobře oblečený. Sleduje s poněkud znuděným výrazem dění u ruletového stolu, ale sám nesází. „Ehm.. povídat? A jak mám vůbec začít?“ Vypadá to, že Dianě jeden panák jazyk zase tolik nerozvázal. Na druhou stranu, sama si ji znala, nikdy nebyla ten typ, co se s ostatními zapovídal. Žila svou prací a zdvořilostní konverzace nepovažovala za nutné. Prohodila s lidmi jen pár slov, většinou když se jí na to ptali oni sami. Nebýt u ní pečená vařená, tak o ní doteď prakticky nic nevíš. Nakonec tě ale poslechne jako dnes prakticky pokaždé a odejde směrem k tomu muži, nervózně si žmoulajíc sukni.

„Sázky na stůl!“ Ozve se krupiér a někdo do tebe strčí, jak se snaží zabrat si tvé místo. „Hej, sázej a nebo vypadni.“ Oboří se na tebe nějaký poněkud otrhaný muž. Nos má rudý, protkaný spletí žilek, zjevně si pravidelně libuje v alkoholu.

„Sázky na stůl!“ Zavolá naposledy krupiér a ty rozložíš mince na pětici polí. Ruleta se roztočí. Krupiér vhodí kuličku, která se svištivým zvukem několikrát obkrouží svou dráhu, než po pár skocích skončí v na jednom z čísel.

„Červená třicet šest!“ Křikne krupiér a stůl zase zašumí směsicí převážně vítězoslavných povýsknutí. Ti, co prohráli, jsou spíše zticha. Můžeš jen stejně jako další ne tak šťastní hráči sledovat, jak tvoje peníze mizí u krupiéra. Když pozoruješ ostatní, všímáš si, že nejčastěji se radují ti, kteří nesází přímo na čísla, ale spíše na boční pole dělená dle barev a všeobecných hodnot.   

- stav: 140 šekelů -

Jacob White

Žena netrpělivě přešlápne, zatímco váháš nad tím, zda odložit své zbraně. Je ti jasné, že by tě odtud sama nedokázala vyvést, ovšem taky je možná bláhové předpokládat, že by na to byla nakonec sama. Nervozita zjevně sžírá vás oba. Nakonec se ale rozhodneš a odložíš své zbraně přesně jak si byl vyzván. Ženě se viditelně uleví a jen přikývne.

„Samozřejmě. Až budete odcházet, zase vám je vrátíme.“

Z kapsy vytáhne svazek klíčů a odemkne dveře, které jsou naproti vám. Projdete chodbou, kde tušíš nějaké servisní zázemí hospody. Je tu spousta krabic a u stěn opřených sudů. Nejednou to působí dosti rozházeně. Žena tě vede k dalším dveřím. Opět šramocení klíče v zámku. Dveře se otevřou a odhalí ti úzké neosvětlené schodiště vedoucí kamsi dolů.

„Prosím.“ Ukáže ti žena a ze stolku vedle vás zvedne petrolejovou lampu, kterou zapálí a podá ti ji.

Schody se utápí ve tmě a tak je podobný zdroj světla v neznámém prostoru neocenitelný. Sestoupíš dolů. Jeden schod, dva.. tři. Dveře nad tebou se zavřou a uslyšíš opět to typické kovové šramocení. Dveře jsou zamčené. Samozřejmě, mohl by ses ven prostřílet, kdyby došlo na nejhorší, ale na to je snad ještě brzy.

Schody nejsou nakonec až tak dlouhé. Dole tě čekají další dveře, které ale nejsou zamčené. Pod prahem se line teplá záře. Otevřeš je a vstoupíš. Místnost před tebou je tak trochu jako z jiného světa. Oproti zaplivanému lokálu je tohle nečekaná změna. Není to sice ani zdaleka tak honosné jako interiéry v rodinných sídlech aristokratů v Zahradách, ale přesto je to poměrně útulné. Nejsou zde okna a tak místnost osvětluje množství lamp a i několik svíček. Několik stolků, pár polstrovaných křesel a gauč s množstvím orientálně zdobených polštářů. Na zemi je pak široký kobere. Vše vyvedeno v odstínech rudé. Buďto je to nějaké honosnější, i když ne tak úplně vkusné místo na jednání a nebo luxusní pracovna prostitutek, když si někdo připlatí extra zážitek. Těžko soudit.

Nejsi tu ale sám. Na gauči v polosedu je tvá nová známá, neznámá. Je už převlečená do suchého oblečení, stále však mužského střihu. Košili má dole rozepnutou, jak si zrovna s bolestivým výrazem upravuje zakrvácený obvaz na břiše. Na stolku po jejím boku je lahev a poloprázdná sklenka. Když vejdeš, vzhlédne a chvíli tě jen tiše pozoruje.

„Nečekala jsem, že tu budeš už dnes.“ Povzdechne si unaveně, ale ukáže na jedno z křesel.

„Jsi tu sám?“ Pátravě vzhlédne, zatímco začne zapínat knoflíčky na bílé košili.

„Zatraceně. Nevím, co jsem si myslela.“ Zavrčí a promne si kořen nosu. „Takže… co čekáš, že tu získáš? Jinak by si nepřišel, ne? Bez očekávání…“ Vidíš, jak se jí na čele tvoří drobné krůpěje potu. Stejně tak tiskne ruku opřenou na stehně pevně v pěst. Je ti jasné, že není v dobrém stavu, ale není se čemu divit. Pistole této ráže dokáže nadělat s lidským masem pořádnou paseku. Má ještě štěstí, že žije. Viděl si už mnohem smutnější případy.   

Delilah Blair Flanagan

Fernsby je k tobě zády, ale když padne tvá otázka, přinutí ho otočit k tobě svou tvář a povytáhnout tázavě jeden oblouk obočí. Než ale stihne cokoliv říct, řekneš ty poslední osudové věty. Přiznání. Fernsby se už otočí celý a tleskne rukama. Skoro to až připomíná úder soudcovského kladívka.

„No, skvělé. Vidíte, já věděl, že s vámi bude rozumná řeč!“ Usměje se široce. „Stačil ani ne týden. Já věděl, že přijdete k rozumu.“ Zvedne ukazováček v gestu, jakým se hrozí na malé děti. „ Tedy ne úplně k rozumu. To bychom tu nebyli třeba, že? Každopádně…“ Kývne hlavou zatímco se otočí ke kabinetu. „Tohle nám dost věcí usnadní. Všeho ale do času.“ S tím se opět otočí na tebe a v rukou se mu objeví kovový podnos, na kterém je několik lesknoucích se nástrojů a lahviček. Všímáš si, že je tam mimo jiné dvojice injekcí a několik zkumavek. Kleště, pár skalpelů a několik smotků gázy.

„Takže, víte, dostal jsem za úkol dohlédnout na vaše zdraví, které dle vašeho současného vzledu bude nejspíše docela podlomené. Nemilé.. Nemilé. Provedeme jen pár testů.“ Stále se usmívá, zatímco si podnos odloží kousek od lehátka, ale v dostatečné vzdálenosti od tebe. Viditelně nechce riskovat, že by ses pokusila o nějakou nepřístojnost. Přeci jen tam jsou ostré předměty.

„Prosím, položíte se?“ Ukáže na lehátko, na kterém plandají volně svěšené popruhy. „Nebo mám zavolat pana Sturgesse, aby vám pomohl?“

„Hmm, copak? Čekala jste, že se vás budu vyptávat, jak jste to udělala? Jak někdo něco tak zvláštního dokázal?“ Zarazí se na moment a jen nakrčí rty. „Nemusíte se bát, k tomu se dostaneme. Teď ale prvně odeberu vzorky na analýzy. Prosím.“ Ukáže na lehátko.

„Společenské rozhovory s doktory přeci také následují až po vyšetření. Nemám pravdu?“ Usměje se  a v očích se mu zableskne něco nehezkého.

Hariel

„Jistě.“ Řekne Nuriel. Je v podobě obyčejné mladé dívky, oděné do dlouhých jednoduchých šatů, převázaných v pase ozdobným opaskem. Vlasy spletené do stejného copu jako vždy. Svou zbraň nikde viditelně u sebe nemá, ale ty moc dobře víš, že je to pro ni otázka vteřin třímat ji zase v rukou, pokud to bude chtít.

Vidíš, jak zajde k rohu jedné z úzkých uliček a tam její postava začne mizet. Doslova mizet. Nuriel stejně jako mnozí další andělé, pohybující se mezi lidmi dostala od boha do vínku schopnost pohybovat se neviděně a neslyšně mezi obyčejnými lidmi. Pouze ty, když dobře zaostříš na místo, kde před tím stála, uvidíš na okamžik jakoby zlatý odraz paprsků slunce odrážející se od kontur její postavy. Nikdy sis ale nebyl jistý, jestli si toho schopen pokaždé, když na ni pohlédneš a nebo jen, když ti to Nuriel dovolí. Sama v tomto vždy volila vyhýbavé odpovědi a dostat z ní něco určitého bylo jako zkoušet přinutit kámen plakat.  

Procházíš živými ulicemi. Domy jsou často zdobené barevnými ornamenty a barvy nejsou jen na nehybných předmětech, které míjíš, ale také na oděvech lidí. Žluté, modré, zelené. Syté odstíny a pestrost oděvů lidí tě nepřestává udivovat. Oproti tomu je Zlaté město dosti rezervované.

„Ah…“ Hlesne překvapeně žena, když do ní vrazíš a koš, který nesla, jí vypadne z rukou. Obratně jej zachytíš a vrátíš zpět majitelce. Prvotní naštvaný pohled se rychle rozplyne a na rtech se jí roztáhne úsměv. „Děkuji.“ Poděkuje s viditelnou úlevou a koš si opře o bok, se zájmem si tě prohlížejíc, než nakonec sáhne do koše a vytáhne jeden z bochánků. „Tady. Nakonec, mohly skončit všechny na zemi. Jeden se ztratí.“ Podá ti ho a kývne. „Krásný den, mladíku.“

Bochánek voní medem a když se zakousneš, zjistíš, že je plněný sladkou datlovou pastou. Je to sladké, opravdu sladké. Na prstech ti po něm zůstane neméně sladký lepkavý povlak.

Pokračuješ dál k středobodu tohoto města viditelného i z nejvzdálenějších kopců. Je to opravdu ohromná stavba sahající vysoko do nebe, alespoň v porovnání s okolní zástavbou. Pohybuje se kolem ní spousta lidí, převážně zaprášených a zpocených dělníků, ale všimneš si i několika lépe oblečených mužů, kteří si celou budovu se zájmem prohlížejí a o něčem divoce gestikulují.

„Nemyslím si, že to vydrží další patra. Tady na západní straně došlo k popraskání zdiva v jednom z posledních pater.“ Pronese starší muž s plnovousem v tmavě modrém zdobeném rouchu.

„Jistě, jistě… Ale to vůbec nesouvisí s celkovou konstrukcí. To místo jsem viděl a důkladně prohlédl. Materiál dodaný z kamenolomu byl nekvalitní a praskliny tam byly ještě před tím, než se zastavěl do budovy. Nařídil jsem rozebrání západní části a překontrolování zbytku. V kamenolomu si na to už dají větší pozor. Upozornil jsem je, že král si další zdržení nepřeje a příště by museli na audienci vysvětlovat oni před ním, kde se stala chyba.“ Mladší muž v zlato rudém rouchu se usmívá zjevně nerozhozen jeho společníkovými námitkami.

„Audience u krále? Kvůli popraskaným kamenům? Tedy, Akkade, netvrď mi…?“

„Ne, samozřejmě, že ne. Ale, musíš je umět nějak namotivovat.“ Usmál se Akkad lišácky a zastínil si ruku, hledíc nahoru na vrcholek věže ztrácející se ve sluneční záři. „Bude to velkolepé dílo. Lidé k němu budou vzhlížet a vědět, že jej postavily jen a jen jejich ruce.“

Nakonec zanechám svých marných snah dovolat se pomoci, pozornosti, čehokoliv. Nikdo nepřijde - některé věci se nemění. Mohla bych tu umírat, mohla bych být v opravdovém nebezpečí a nikoho by to nezajímalo. Posadím se ke dveřím, schoulená do deky a... Čekám. Minuty se vlečou ještě úporněji než obvykle, stíny v pokoji se po mně natahují, sápou se mi po kotnících a z rohů mne sleduje nepřátelské ticho. Každé zablikání světla je výhružkou, která ve mne jen rozdmýchává strach a obavy z toho... Ať to bylo cokoliv.
Takřka vyskočím na nohy, když se ozve známé rachtání zámku těžkých dveří. Poodstoupím od nich a chvíli mžourám na sestru, jejíž tvář nepoznávám. Na tom stejně nezáleží, je to stejná nemluvná semetrika jako všechny ostatní. Ovšem ten muž... Viděl to! Nejsem blázen, skutečně se to stalo... A o to více z toho jsem nesvá. Nenechám se dvakrát pobízet, ze své cely div nevyběhnu, jen abych se ocitla na osvětlené chodbě.

Euforie z toho, že jsem se dostala pryč z objetí čtyř studených stěn ze mne vyprchá ve stejnou chvíli, kdy se ozve Fernsbyho hlas zpoza dveří. Na okamžik se zarazím, ale... Mám snad na výběr? Ostře se nadechnu a přinutím se stáhnout ramena dozadu, narovnat se v zádech, když vcházím do... Ošetřovny? Ordinace? Řekla bych, že oproti pitevně je to zlepšení, ale po pravdě ve mne pohled na lehátko, nástroje a skříně s lahvičkami a dózami nevyvolává žádnou úlevu.

Zůstanu stát tam, kde mi to sestra s dozorcem dovolí a... Mlčím. Rty držím pevně semknuté k sobě, bolavé dlaně zatínám v pěsti. Čelisti mám zaťaté, ovšem zrazují mne vlastní oči. Nedávný zážitek ve mne stále dost silně rezonuje a Fernsbyho slova jsou jen dalšími kopanci, kterými mi... Ubližuje. Ne, nad svým novým jménem jsem nepřemýšlela dokonce ani chvíli... Možná... Možná jsem měla? Přistoupit na tu hru? Ale... Ne... Z mého života mi zůstaly jen vzpomínky a... Jméno. Nemohla jsem se ho vzdát!
Sklopím pohled a mé hrdé držení těla zakolísá. Až nyní ve světle zářivek vidím své špinavé nohy. Pomačkanou košili. Prsty a dlaně plné zarudlých oděrek z mých bojů s dveřmi - kostnaté a kloubnaté, z pod kůže ostře vystupují obrysy kostí. A vlasy... Mimoděk chytím jeden urousaný pramen mezi ukazováček a prostředníček. Rusé vlasy ztratili na lesku, jen zplihle visí. Musím vypadat... Strašně.

Fernsby je úlisný had, vyžívá se v tom. Stále mlčím. Ve své cele jsem toho k němu měla mnoho, bylo tolik věcí, které jsem toužila mu vmést do tváře! Nyní... Nyní mám v hlavně prázdno. Vymeteno. A nevím, co dělat. Sestra mezitím na jeho pokyn odchází, zřízenec... Proč ho poslal jen za dveře? Nedůvěřivě na Fernsbyho pohlédnu, ve vzduchu visí další zrada. On věci nedělá jen tak. Určitě ne... Ta nejistota mě ubíjí.
Když mne vyzve, s odpovědí váhám. Napjatě jej sleduji ve snaze odhadnout, co tam dělá. Nelíbí se mi to. Nemám z toho dobrý pocit.

"Moc dobře víte, jak se mi tu musí líbit," potřesu hlavou. Mluvím tiše, vlastní hlas mám zhrublý, ochraptělý od křiku, doslova cítím jak mi drhne v rozbolavělém krku. "Proč... Proč mi tohle děláte? Chcete přiznání?" srdce se mi opět divoce rozbuší. Nechci zpátky do té cely. I přes veškerá odhodlání a nechuť dát Fernsbymu po čem touží... Nechci tam. "Dobře. Máte ho mít. Udělala jsem to. Jsou mrtvé kvůli mně."

Poprvé, co jsem to vyslovila nahlas. Ta slova ze mne vylétnout dříve, než si je stačím promyslet.

Vydechnu. Částečně i úlevou, kterou to nečekaně přinese.