Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Hmmm.“ Prohlídne si tě Fernsby lehce nedůvěřivě, když si poručíš čaj a nějaké to občerstvení. „Dobře, jak je libo.“ Neodporuje ti a vykoukne na chodbu, kam odešel zřízenec.

„Zařiď, ať mi sem sestra donese horký čaj a nějaké jídlo.“ Slyšíš Fernsbyho hlas, než se zase otočí do místnosti. „Chvíli to potrvá.“ Dodá skoro až omluvně, ačkoliv to u něj může být jen další z jeho her a pokyne ti ke svému pracovnímu stolu. „Asi bude lepší, když si sednete na vhodnější místo.“ Dodá, zatímco se ti nohy kývají svěšené z lehátka. Sám k tomu stolu dojde společně s tebou a odklidí komínek knih, převážně anatomických atlasů, do jedné z polic na zdi.

„Přestala jste se ovládat? A co si mám pod tím představit? Útoky v afektu, nebo záchvatu šílenství můžou být sice smrtelné, ale tady chyběly jakékoliv rány, zpřelámané kosti, prostě nic takového. Na první pohled to působilo jako nějaká podivná otrava, a to mi příliš nesedí na verzi se ztrátou kontroly. Nebo… můžete to nějak více osvětlit?“ Hledí na tebe zamyšleně, ale vidíš, že spíše hodnotí možnosti, než že by ti vyloženě nevěřil. Alespoň zatím.

„Ano, sestra Bellová zde byla nová. Pracovala tu ani ne dva týdny.“ Dodá Fernsby, ačkoliv z jeho hlasu příliš lítosti nevnímáš.

Ozve se zaklepání a Fernsby jen krátce zavolá. „Dále.“

Do dveří vstoupí sestra, která tě sem před tím doprovázela. Na jídelním podnose má konvici s čajem a talíř s lákavě vonícím jídlem. Když si však všimne tebe, sedící na Fernsbyho židli, jen střelí nechápavým pohledem k lehátku a zase zpátky na vás.

„Copak? Potřebujete se snad zeptat, kam to položit?“ Odfrkne si Fernsby a ukáže na stůl, u kterého sedíš.

„Já… jste si jistý?“ Zůstane stát na místě viditelně zaskočená nezvyklou situací. „Myslela jsem, že je to pro vás.“

„Ah, bože, ženská. Co je vám po tom… dejte mi to.“ Dojde Fernsby k sestře a vytrhne jí podnos. „Vezmu si to sám. A teď běžte.“ Kývne bradou ke dveřím a sestra udělá pár kroků vzad, než se otočí a rychle zmizí za dveřmi.

„Vypadá to, že máte šťastný den. Je dnes pastýřský koláč.“ Usměje se Fernsby a postaví před tebe na stůl podnos, na kterém je kromě ubrousku, konvice s čajem, šálek, tentokrát porcelánový, příbor a v keramické misce zapečený pastýřský koláč. Vůně dušeného hovězího masa je skutečně lákavá.

„Asi vám dám chvilku, než mi dopovíte ten váš příběh.“ Pousměje se Fernsby a natáhne se pro jednu z knih, kterou otevře a opřen o stěnu se do ní začte. Sem tam se po tobě otočí, ale jinak skutečně čeká, až dojíš a budeš pokračovat.   

Verše: Krvavý chrám

„To je mezi nimi a Nejvyšším.“

Také bych ráda věděla, proč je sem poslali, proč mi o tom neřekli a co to může být tak důležitého, avšak někdy je třeba víra. Víra, že se nám dostává přesně těch informací, které potřebujeme. Vydechnu. To lehké bodnutí, nevyslovené ale, které se Surielovi možná dralo na jazyk a možná si ho jenom představuji, protože jsem hluboko uvnitř v srdci cítila přesně tuhle pochybnost již tolikrát a pokaždé se mi ji podařilo odstrčit stranou, se znovu připomene. Náš úkol je jasný – najít je, ať už jejich výprava dopadla jakkoliv. A jejím účelem bylo cokoliv.

Přivřu oči, když se mi do tváří opře studený vítr noci a rudé vlasy opět zavlají. Vůně džungle je omamná, tak opravdová a přece cizí, avšak pohled na potemnělé moře zeleně pod námi si dnes neužívám. Hledám. Někde tady by to mělo být… Rudý chrám strhne mou pozornost takřka okamžitě. Úderem křídel zpomalím. Sledovat pokroky lidstva je jako posadit dítě na pískoviště a bavit se drobnými objevy toho, jak správně držet lopatku a na co všechno jsou dobré bábovičky. Kdykoliv se stanu svědkem některého jejich úspěchu – a tenhle pohled mezi ně bez jakýkoliv zábran řadím –, jsem na ně zvláštně hrdá. Snad na nás ztracená jednotka čeká tady. A pokud ne, dostaneme něco, od čeho se můžeme odrazit. Buďto se ztratili na cestě sem, nebo na cestě odsud…

Zvednu ruku. Gestem svým společníkům naznačím, že rudý chrám obletíme. Jeho strategická poloha znamená, že nás jen tak někdo nepřekvapí… Můžeme se tedy v klidu přesvědčit, že jsme tady sami. Držíme se na okraji džungle, těsně na pomezí rudého kamene a zeleného pralesa, kroužíme kolem jako hejno ptáků a teprve poté, co si horu prohlédneme ze všech stran, přistaneme na patě chrámu.

„Zjevíme se jim takhle,“ rozhodnu. Dělám to nerada. Nechci smrtelníky zbytečně děsit, avšak pokud tudy procházeli naši bratři… bude to snazší. A především rychlejší.

Detaily můžeme probrat za pochodu. Rozejdu se, ale po pár krocích se zarazím. Tentokrát se nezmůžu ani na gesto, kterým bych ostatním ukázala, co mají dělat, jenom nevěřícně vzhlédnu k rudým věžičkám chrámu napínajícím se k nebesům. Zamračím se. Krve prolití? Tady? Kam se vydali naši bratři a… nevrátili se.

„Krev,“ hlesnu a křídla mi naprázdno promáchnou, jako bych se už-už chtěla rozletět do chrámu. „V tom chrámu byla prolita krev. Teprve nedávno.“  

Na okamžik zavřu oči. Naslouchám tlukotu vlastního srdce, které – zpomaluje. Rozčílené plameny se mění v nazlátlé doutnající kamínky. Soustředím se na rudý provázek vůně, která mě neúprosně táhne směrem chrámu. Je andělská? Poznala bych vůbec, jestli je… Najdu v ní to zvláštní nasládlé zlato, nebo ne? Ať už krev patří celestiálům nebo ne, jedna věc se nemění, musíme dovnitř.

„Surieli, ty půjdeš se mnou,“ kývnu na anděla, přičemž prsty sklouznu k rukojeti meče a druhou rukou se přesvědčím, že jsou vrhací dýky na svém místě. „Serathiel a Barachiel, půjdete kousek za námi a budete dávat pozor, aby se nám nikdo nedostal za záda. Chraňte se navzájem a držte se ve skupině.“ Pokud se mé nejhorší obavy prokážou jako pravdivé, padlo tu dnes už dost andělů… a pokud ne, být na pozoru neuškodí. „Očekávejte problémy.“

Mlčím, pouze Fernsbyho pozoruji, jak si prohlíží jednotlivé zkumavky. Všechny jsou stejné, ve všech se krev místy zlatě leskne a rozhodně za to nemohou zdejší světla u stropu. Z jeho výrazu začíná být čím dál jasnější, že neví, jak by to vysvětlil. Obhájil. Tápe. Nemám odvahu mu říci, že já o tom ale také nic nevím, zvláště když mě k mému vlastnímu překvapení začne... Odpoutávat. Ah. Udělala bych cokoliv, abych se dostala z toho lehátka, daleko od... Jeho nástrojů. Trpělivě vyčkávám, než je odnese z mého dosahu a uvolní mě úplně. Ať si je nechá. Je vlastně... Zvláštní ho pozorovat, jak je... Opatrný. Jak se bojí, že bych se po skalpelech vrhla a... A co? Pokusila se ho zabít? Nebo sebe.

Vytáhnu se do sedu a promnu si ruce v místech, kde ještě před chvílí byly popruhy. Spustím nohy z lehátka dolů a opatrně se postavím, byť se o lehátko musím stále aspoň nějak opírat. Mám Fernsbyho plnou pozornost, úplně z něj sálá ta lačnost po informacích. Nejsem si jistá, zda je to dobře nebo špatně, zda mu mohu říci cokoliv, co by změnilo moji situaci k lepšímu...

"Čaj," zopakuji po něm zaskočeně než... Rychle kývnu hlavou. "Ano, dala bych si čaj a... Možná i něco k němu...? Cítím se... Je mi slabo," zkusím z toho dostat aspoň něco navíc. Musím brát, dokud je Fernsby v dobrém rozmaru a je tak ochotný přistoupit na moje požadavky. Což se i obratem stane. Nebudu lhát. Vidina něčeho normálního k jídlu a teplého čaje mne i přes svírání žaludku je... Příliš lákavá.

"Dostaneme se k tomu, možná na to přijdete sám..." zachraptím. Nejsem zdaleka tak klidná, jak bych měla být, ale snažím se. "Měl jste pravdu. Skoro. Bartholomew... Můj manžel... Nechtěla jsem mu ublížit, ale napadl mě. Nevěděla jsem, co dělám. A madam Meeksová... Začala na mě křičet a vyhrožovat mi. Uhodila mě a já se přestala ovládat. Sestra Bellová mě mrzí. Byla hodná, nezasloužila si to," začnu ze sebe soukat odpověď. Je zvláštní mluvit o tom nahlas. Dělám vůbec dobře? Nevím.

Musí se jí přiznat, že na ní nějaká přehnaná váhání, nebo rozpolcenost nejsou moc patrné. Možná to bude mít také souvislost s tím, že jistě vynakládá většinu úsilí na to tu fungovat a tvářit se, jako by se nic nedělo. Nemusíš být ale znalec řeči těla, aby ti bylo patrné, že tuhle bitvu tak úplně nevyhrává.

„Jistě, nadřízený…“ Nakrčí opovržlivě rty nad tím slovem. Pak ale pokračuješ a ona jen zavrtí bezradně hlavou. „Nevím, jestli mám pro tebe odpovědi na všechny tvé otázky.“

Jen bolestivě sykne, když se natáhne pro skleničku na stolku a zase se ztěžka upře do měkkých polštářů, než její obsah jedním lokem vyprázdní. „Nevím, jak je to možné. Vím jen, že se u některých lidí probudí jednoho dne vzpomínky na…ani nevím, jestli se tomu dá říkat minulost. Společně s tím také jisté… schopnosti, i když řekla bych, že je to jen stín toho, co bylo kdysi. Stalo se mi to ani ne před rokem, když… To je jedno.“ Ušklíbne se při pohledu na tebe. „Zas tak dobře se neznáme.“

„Co tak vím, nejsme jediní. Sama jsem tu poznala za tu dobu více takových. Někteří byli i mými přáteli, ale… Zmizeli.“ Výraz jí potemní. „Byl v tom namočený Kenworthy. Vím to moc dobře, že se kolem nich jeho špinaví poskoci poslední dny před zmizením ochomýtali.“ Zavrčí vztekle.

„Nebyl čas na nic čekat, tak jsem se ho prostě rozhodla zeptat osobně.“ Odhalí zuby v nebezpečném úsměvu, který tak dobře znáš.

„Ten srab ale před sebe předhodil svou rodinu. Snažil se získat čas… Nutno podotknout, že to tomu parchantovi skoro vyšlo.“ Vydechne s bolestivou grimasou a ty si všimneš, že se její košile i tak začíná na pár místech pomalu barvit do červena prosakující krví skrz obvazy.

„Původně jsem chtěla jít projít jeho pracovnu a najít informace o tom, co s něma ten hajzl udělal, ale… prvně tohle a pak ještě ty. Dnešní večer je plný nečekaných komplikací.“ Promne si unaveně oči a jen se pousměje.

„Jestli potřebuješ někoho, koho mu předhodit, můžu ti ho poskytnout. Řekněme, že tu mám pár lidí, se kterými mám nevyřízené účty a byla by ironie, kdyby to byl shodou okolností někdo, kdo pracoval pro Kenworthyho. Přesto… ideální podezřelý, no ne?“ Její tmavé oči se na tebe pevně upírají, zatímco je v tváři celá pobledlá, zuby pevně zatnuté. Nevypadá to ale, že by chtěla před tebou hodit ručník do ringu.

 Fernsby si opět krátce prohlédne zkumavku drženou mezi prsty a jen svraští čelo. „Bible, hmm?“ Odfrkne si a dál nic neříká. Vezme další… Další… Další. A tak ještě několikrát, než prohlédne všechny zkumavky ze stojánku. Pokaždé je to ale stejné. Mihotavý zlatý záblesk. S každou další zkumavkou se mu vráska na čele jen prohloubí a rty stiskne o něco pevněji, než nakonec všechny odloží zpátky do stojánku a otočí se na tebe, stále ležící a připoutanou k lůžku.

„Takže, dle vašich slov, to vypadá, že o tomto něco víte. Dobře tedy. Budu rád, když se se mnou o to podělíte.“ Stoupne si vedle tvého lehátka a shlédne na tebe. Chvíli nad něčím přemýšlí, než se bezeslova natáhne k jedné straně lehátka. Ucítíš, jak se popruh pohne a nakonec povolí. Stejně tak i další. Než však uvolní poslední odnese s krátkým úšklebkem tácek s nástroji z tvého dosahu zpět ke skříňce. Pak se vrátí a dokončí svou započatou práci. Můžeš se opět hýbat. Fernsby ustoupí a možná náhodou a nebo ne, se postaví na tvou stranu tak, aby stál mezi tebou a ostrým lékařským náčinním.

„Takhle to bude lepší. Nerad vedu s pacienty diskuze v takovém stavu. Většinou nejsou schopní udržet nit.“ Založí ruce na hrudi. „V tom případě vám předám slovo, dámo. Co je to ve vaší krvi? Nevypadáte tím až tolik zaskočená, takže… Prosím, poučte mě.“ Nakloní hlavu na stranu.

„Souvisí to nějak s tím incidentem, který jste tu způsobila? Jak se to přesně stalo?“ Zasype tě hned několika otázkami.

„Nebo byste ráda opět nějaký čaj?“ Usměje se zdvořile, jakkoliv je to v silném kontrastu k situaci, která zde byla ještě před pár okamžiky. Pokud si o něj nebo o nějaké jiné občerstvení řekneš, je to zařízeno.

„Copak jste asi myslela tou biblí?“ Přimhouří pátravě oči.

Tápání v temnotě

„Děkuji.“ Odpovím na její ujištění i podání petrolejové lampy. Vezmu ji a vyrazím do zázemí. Napůl čekám že ze stínů mezi stromy vyrazí ostrá čepel, ale to se nestane. Není čas polevovat v ostražitosti. Sestupuji dolů a obklopuje mě temnota. Když uslyším, jak za mnou zamyká dveře postaví se mi chloupky na zátylku. Nerad se cítím v pasti. Odmítám ale dělat unáhlené závěry. To že se mé přirozenosti všechno na současné situaci příčí ještě neznamená, že je to špatně. Jen bezpečnostní opatření. Uklidňuji sám sebe.

Přijdu ke dveřím a vezmu za kliku. Vejdu do místnosti jako z jiného světa. Rozhlížím se kolem a zhasím petrolejku. Položím ji na jeden ze stolků a podívám se na ženu kvůli které jsem přišel. Vypadá špatně. Což se dalo čekat. Postřelená musela utíkat přes celé město. Nebýt její výjimečnosti nezvládla by to. Přesto si celá akce vybrala svou daň.

„Omlouvám se, ale čas mě poněkud tlačí. Můj nadřízený bude chtít výsledky a já mu musím něco dát. Pořád nechci, aby to byla tvoje hlava, ale musím jednat.“ Vypadá to, že se ošetřila sama. Při troše štěstí ránu pálenkou i vydesinfikovala. Dobrá práce děvče. Nemusím ti nabízet alespoň svou pomoc.

„Pokud vím jsem minimálně v to celým svým srdcem doufám.“ Odvětím popravdě a stojím na místě. Nechce se mi k ní jít blíž. Je mi blízká i cizí. Vyvolává ve mně prapodivné pocity, které nedokážu roztřídit. Jsem nervózní. Chtěl bych udělat těch pár kroků, ale vím, že nemohu. Druhá půlka mého já je hlavně bytostně udělat nechce.

„Potřebuji informace.“ Odvětím a jsem rád že změnila téma na práci. Tam si jistý v kramflecích jsem. Alespoň trochu. „Ano. Rád bych slyšel všechno o procitnutí, o tom, co jsme zač a jak je to vůbec možné.“ Sjedu jí pohledem. „Na to bude ale čas jindy až se budeš cítit lépe. Dnes večer tu jsem abych pochopil události, které se staly a pokud možno byl schopný vysvětlit svému zaměstnavateli situaci jinak. Nějak tak aby nešel po tobě. Protože mi věř že pokud tě bude chtít nikdo ho nezastaví bez ohledu na tvé nebo mé schopnosti.“

„Potřebuji znát detaily. Vysvětlit Kenworthyho smrt nějak jinak. Zmiňovala jsi, že byl zrůda. Co dělal? Potřebuji vést vyšetřování jiným směrem. Dál od tebe a tohoto místa. Prostě cokoliv. Můžeš ho odhalit skrze mě. Neříkám že veřejnosti, ale třeba můžu ospravedlnit cos udělala.“ Pokud ti o tohle vůbec jde a já vlastně věřím že vůbec ale snad pochopíš, že máš nůž na krku. Bez ohledu na mě samotného. „Určitě existuje něco, co se dá vymyslet.“

Kdybych tady měla strávit patnáct až dvacet let, raději bych si vzala život, napadne mě. Nahlas to neřeknu, jakkoliv mi v tu chvíli připomene nejapné a zlé poznámky Meeksové na lidi ze Zahrad. Chtěla bych vidět jeho - kohokoliv z nich na mém místě. Na to, kolik času ovšem v té cele ještě strávím raději nemyslím... Ostatně Fernsby moji mysl zaměstnává dostatečně. Nevěřím mu ani slovo a vlastně ani ujištění "o běžném vyšetření v nemocnici" mne zrovna dvakrát neuklidní. Cítím, jak se jeho trpělivost pomalu - no vlastně celkem rychle - láme a drolí. Než stačím odpovědět nebo si aspoň promyslet, co a jak, je tu můj starý známý. Sturgess.
Veškerý vzdor i protesty jsou marnou snahou, na lehátku se ocitnu ať už chci nebo nechci a zatímco mě Sturgess drží, Fernsby dělá přesně to, čeho jsem se tak děsila. Popruhy nemilosrdně obemknou ruce i nohy a nedovolí mi už nic jiného, než tam jen bezmocně ležet a přihlížet tomu, co by mělo následovat. Ne, já tady s ním nechci zůstat sama! Vrhnu po Sturgssovi ten jeden poslední pohled - volání - prosbu o pomoc, ale... Ne, té se nedočkám. Jak bych mohla? Zabila jsem Bellovou.

Na Fernsbyho nereaguji, jen od něj na okamžik odvrátím hlavu. Svaly se napnou, jak se pokusím proti popruhům vzepřít, ovšem bez šance. I kdybych nebyla tak zesláblá a unavená... A tak ležím. Dech mám zrychlený, srdce tluče. Trhnu sebou, když se mě dotkne. Přesto když se k mé loketní jamce přiblíží i jehla, tak jen polknu, ovšem... Držím. Můj strach z toho, že by mě do té ruky bodal tak dlouho, dokud by se netrefil je silnější než cokoliv jiného.
Vpich doprovází krátké štípnutí a zvláštní pocit, jinak nic. Trochu se mi uleví, byť tedy pohled na plnící se zkumavky krví - mojí krví - není zrovna povzbuzující. Je jich... Tolik. Aspoň mi to tak připadá. Myslet si ovšem, že je po všem... Ne, to by bylo naivní.
"V pořádku, ulevilo se mi, že své pacienty obvykle nesvazujete..." spíše zamumlám než cokoliv jiného, když dojde na gázu. Cítím se maličko... Malátně, když otočím hlavu a opřu se tváří o lehátko. Zábavnější část. Napjatě sleduji, jak se natahuje po podnose a...

Co se děje? nechápavě nakrčím obočím, když si muž začne zaujatě prohlížet ampule s krví. Chvíli mi trvá než zaostřím a všimnu si toho. Zamrkám. Zlaté odlesky ovšem stále vidím a... No, i kdybych si tím sama nebyla jistá, tak Fernsbyho reakce mne jen utvrdí v tom, že tohle nebude úplně normální... V ten okamžik se mi vybaví... Ta vzpomínka. Shilmai z jejíž hrudi trčela čepel meče a z rány se valila zlatavě se lesknoucí krev.

Krev anděla.

Polknu. Nevím, co mu odpovědět. Sama nevím, co jsem, možná... Kým jsem byla. Dumah. Tichá smrt. To je ovšem... Absurdní. Jak bych mu tohle mohla říci? A měla bych? Ošiju se, protože nyní si na tom stole představuji sebe, jak mě Fernsby pitvá ve snaze přijít na odpověď na svoji otázku.
"... když jsem vás naposledy odkázala na bibli, smál jste se," odpovím nečekaně cynicky. Všechna ta úzkost a obavy... Jsem na tom tak moc zle, že se mi snad i chce při pohledu na zlaté odlesky v ampulce začít smát.

Delilah Blair Flanagan

„Ale no tak, není to tu až tak hrozné. Copak jste nečetla Monte Crista? Dantes strávil ve vězení dvacet… nebo to bylo patnáct let? Hmm. Rozhodně si ale nestěžoval jako vy drahá dámo po pár dnech zde. Ti zhýčkaní lidé ze Zahrad." Zakroutí Fernsby hlavou.

„Možná je to jen o zvyku. Hmm, asi to chce čas.“ Pronese tiše, spíše pro sebe, slova, která rozhodně neznějí moc pozitivně.

„Copak vás to tak zajímá? Vy se snad v tomto vyznáte?“ Se zájmem si tě prohlédne. „Nemusíte se bát. Nebude se jednat o nic jiného, než je standartní vyšetření v nemocnici. Přesto, nepotřebuji, abyste mi tu omdlela, až vám budu brát krev.“ Ve Fernsbyho hlase začíná už znít jistá otrávenost a úsměv už není tak častý.

„Víte, nemám na vás celý den. Na rozdíl od vás, nemám tolik času. Sturgessi!“ Křikne a dveře do místnosti se otevřou. Stojí v nich známý zřízenec, který skutečně nebyl daleko.

„Pomoz prosím dámě, aby se pohodlně uložila.“ Ukáže na tebe a zřízenec si jen povzdechne. Nevypadá to, že by se mu chtělo s tebou prát pro vlastní zábavu. Naopak se mu do toho viditelně příliš nechce, ale nevypadá to, že by byť jen na moment zaváhal. Pokud nespolupracuješ, chytne tě za pohublé studené ruce a natlačí tě na lehátko, kde už mu Fernsby pomůže s popruhy. Nemůžeš se hýbat. Natažené ruce i nohy máš zafixované k lehátku, jen hlavu ti nechali volnou.

„Tak… ani to nebolelo, že?“ Vydechne Fersbny, když je vše hotovo a prohrábne si prsty poněkud rozcuchané světlé vlasy. „Děkuji, můžete zase jít.“ Kývne na Sturgesse, který si s tebou vymění jen delší, těžce čitelný pohled, ale pak se poslušně otočí na patě a zmizí zpět na chodbu.

„Takže, jak jsem říkal. Budu potřebovat trochu krve. Tedy… tak akorát.“ Ve světle se zaleskne ostrá jehla, zatímco se nakloní k tvé ruce. „Prosím… prosím. Necukejte se. Čím víc se budete cukat, tím spíš se netrefím a budeme tu s takovou až do večera. To byste určitě nechtěla, že?“ Zase ten jeho rádoby přátelský úsměv. „Tady to ale nebude asi takový problém…“ Mumlá pro sebe, zatímco ti palcem přejel po loketní jamce, aby nahmátl vhodnou žílu. Sáhne pro něco na tácek a pak ucítíš bodnutí. Není to nic příšerného. Vypadá to, že Fernsby asi bude vědět, co dělá, protože pracuje rychle a efektivně. Krev začne plnit jednu zkumavku, druhou, třetí. Než jich naplní šest, což zabere celou řadu na stojánku.

„Tohle si držte.“ Přiloží ti na ruku gázu, než se zarazí. „Pardon, síla zvyku.“ Ušklíbne se na tebe nehybně ležící na lehátku. Chvíli ji tam sám podrží přitisknutou, než se otočí zpět ke stolku.

„A teď ta zábavnější část…“ Natáhne se pro další z nástrojů na tácu. Budou ty kleště, nebo něco jiného? Vidíš, ale jak se zastaví a pak sáhne po jedné ze zkumavek. „Hmm.“ Podrží ji proti světlu a zkoumavě si ji prohlíží. Pak se otočí na tebe a přimhouří oči, ale nic neříká. Opět se vrátí k prohlížení zkumavky, kterou různě naklání z jedné strany na stranu. Vidíš, jak se tam rudá krev přelévá a zkumavka se sem tam zaleskne. Proč by se ale leskla zlatě?

„Co jste zač?“ Otočí se na tebe Fernsby se soustředěným výrazem. Jeho hravost a jízlivost je najednou ta tam.