Andor.cz - Dračí doupě online

To tlesknutí jako by zpečetilo celý můj dosavadní život. Vinna. Případ uzavřen. Ale stačí mi jediný pohled do Fernsbyho tváře abych poznala, že tohle je teprve začátek. Takřka mu visím pohledem na rtech - týden. Ta nekonečná věčnost strávená ve tmě... Byl týden. Ani ne týden. Z toho zjištění se mi málem zatočí hlava v divoké závrati. Docela snadno tak přejdu i další poznámku, ačkoliv vše ostatní se už dá asi všechno, jen ne ignorovat.
Pohledem zůstanu viset na podnose se všemi těmi... Věcmi. Cožpak o to, injekce jsou něčím, co mi hrůzu nenahání, ovšem skalpel a kleště, to je něco úplně jiného. Očima přelétnu k lehátku a na okamžik na něm uvidím mrtvé zhanobené tělo Meeksové s obscénně rozevřeným hrudníkem.

"Držíte mě zavřenou v temné studené díře bez světla a pořádného jídla, kvůli tomu nejsou potřeba žádné testy," vypadne ze mě zaraženě. Do hlasu mi s každým slovem proniká to úzkostné napětí. Zřízenec konečně dostává své jméno, ovšem to jméno kolem mě jen proletí a zanikne v šumu klopýtajících myšlenek.
Dlouze se nadechnu, ovšem s výdechem nějakou chvíli otálím. Měla bych být rozumná a jít k Fernsbymu, poslušně si tam lehnout a... A pak tomu bastardovi vrazit jeden z těch skalpelů do oka. Ale nedokážu se pohnout z místa. Nedokážu... Nebo spíše nechci. Namísto toho se mimoděk rozhlédnu po místnosti, přistihnu se, že zoufale hledám cestu ven z této situace. Ale žádnou nenacházím.

Aniž bych si to uvědomovala, v prstech stále držím pramen svých vlasů a nervózně za něj tahám, natáčím si ho na prsty. Vzpomínám na doktora Marleyho, který k nám chodíval poměrně často kvůli matčiným migrénám. Zavíral se s ní do salonku, kam jsem nesměla chodit. Nosil sebou vždy černou koženou brašnu, do které jsem jako dítě toužila nahlédnout a podívat se, co tak důležitého v ní nosí. Po této názorné ukázce jsem i možná ráda, že se mi nikdy nepodařilo do ní dostat.

"Jaké vzorky?" zeptám se Fernsbyho namísto odpovědi, souhlasu, čehokoliv. Raději bych se vrátila na další týden do svého malého osobního pekla a nechala se obejmout od toho děsivého stínu, než se položit na lehátko a nechat Fernsbyho, aby mě tam začal zaživa kuchat jako... Ne, ne, na to nesmíš myslet. Ovšem výraz v jeho tváři mi nedovoluje si ani na okamžik myslet, že o nic nepůjde. A že bude jen trochu bolet.

Phelia Boulder

„Kterého?“ Otočí se Diana a podívá se směrem, kterým nenápadně ukazuješ. Muž skutečně vypadá na místní poměry dobře oblečený. Sleduje s poněkud znuděným výrazem dění u ruletového stolu, ale sám nesází. „Ehm.. povídat? A jak mám vůbec začít?“ Vypadá to, že Dianě jeden panák jazyk zase tolik nerozvázal. Na druhou stranu, sama si ji znala, nikdy nebyla ten typ, co se s ostatními zapovídal. Žila svou prací a zdvořilostní konverzace nepovažovala za nutné. Prohodila s lidmi jen pár slov, většinou když se jí na to ptali oni sami. Nebýt u ní pečená vařená, tak o ní doteď prakticky nic nevíš. Nakonec tě ale poslechne jako dnes prakticky pokaždé a odejde směrem k tomu muži, nervózně si žmoulajíc sukni.

„Sázky na stůl!“ Ozve se krupiér a někdo do tebe strčí, jak se snaží zabrat si tvé místo. „Hej, sázej a nebo vypadni.“ Oboří se na tebe nějaký poněkud otrhaný muž. Nos má rudý, protkaný spletí žilek, zjevně si pravidelně libuje v alkoholu.

„Sázky na stůl!“ Zavolá naposledy krupiér a ty rozložíš mince na pětici polí. Ruleta se roztočí. Krupiér vhodí kuličku, která se svištivým zvukem několikrát obkrouží svou dráhu, než po pár skocích skončí v na jednom z čísel.

„Červená třicet šest!“ Křikne krupiér a stůl zase zašumí směsicí převážně vítězoslavných povýsknutí. Ti, co prohráli, jsou spíše zticha. Můžeš jen stejně jako další ne tak šťastní hráči sledovat, jak tvoje peníze mizí u krupiéra. Když pozoruješ ostatní, všímáš si, že nejčastěji se radují ti, kteří nesází přímo na čísla, ale spíše na boční pole dělená dle barev a všeobecných hodnot.   

- stav: 140 šekelů -

Jacob White

Žena netrpělivě přešlápne, zatímco váháš nad tím, zda odložit své zbraně. Je ti jasné, že by tě odtud sama nedokázala vyvést, ovšem taky je možná bláhové předpokládat, že by na to byla nakonec sama. Nervozita zjevně sžírá vás oba. Nakonec se ale rozhodneš a odložíš své zbraně přesně jak si byl vyzván. Ženě se viditelně uleví a jen přikývne.

„Samozřejmě. Až budete odcházet, zase vám je vrátíme.“

Z kapsy vytáhne svazek klíčů a odemkne dveře, které jsou naproti vám. Projdete chodbou, kde tušíš nějaké servisní zázemí hospody. Je tu spousta krabic a u stěn opřených sudů. Nejednou to působí dosti rozházeně. Žena tě vede k dalším dveřím. Opět šramocení klíče v zámku. Dveře se otevřou a odhalí ti úzké neosvětlené schodiště vedoucí kamsi dolů.

„Prosím.“ Ukáže ti žena a ze stolku vedle vás zvedne petrolejovou lampu, kterou zapálí a podá ti ji.

Schody se utápí ve tmě a tak je podobný zdroj světla v neznámém prostoru neocenitelný. Sestoupíš dolů. Jeden schod, dva.. tři. Dveře nad tebou se zavřou a uslyšíš opět to typické kovové šramocení. Dveře jsou zamčené. Samozřejmě, mohl by ses ven prostřílet, kdyby došlo na nejhorší, ale na to je snad ještě brzy.

Schody nejsou nakonec až tak dlouhé. Dole tě čekají další dveře, které ale nejsou zamčené. Pod prahem se line teplá záře. Otevřeš je a vstoupíš. Místnost před tebou je tak trochu jako z jiného světa. Oproti zaplivanému lokálu je tohle nečekaná změna. Není to sice ani zdaleka tak honosné jako interiéry v rodinných sídlech aristokratů v Zahradách, ale přesto je to poměrně útulné. Nejsou zde okna a tak místnost osvětluje množství lamp a i několik svíček. Několik stolků, pár polstrovaných křesel a gauč s množstvím orientálně zdobených polštářů. Na zemi je pak široký kobere. Vše vyvedeno v odstínech rudé. Buďto je to nějaké honosnější, i když ne tak úplně vkusné místo na jednání a nebo luxusní pracovna prostitutek, když si někdo připlatí extra zážitek. Těžko soudit.

Nejsi tu ale sám. Na gauči v polosedu je tvá nová známá, neznámá. Je už převlečená do suchého oblečení, stále však mužského střihu. Košili má dole rozepnutou, jak si zrovna s bolestivým výrazem upravuje zakrvácený obvaz na břiše. Na stolku po jejím boku je lahev a poloprázdná sklenka. Když vejdeš, vzhlédne a chvíli tě jen tiše pozoruje.

„Nečekala jsem, že tu budeš už dnes.“ Povzdechne si unaveně, ale ukáže na jedno z křesel.

„Jsi tu sám?“ Pátravě vzhlédne, zatímco začne zapínat knoflíčky na bílé košili.

„Zatraceně. Nevím, co jsem si myslela.“ Zavrčí a promne si kořen nosu. „Takže… co čekáš, že tu získáš? Jinak by si nepřišel, ne? Bez očekávání…“ Vidíš, jak se jí na čele tvoří drobné krůpěje potu. Stejně tak tiskne ruku opřenou na stehně pevně v pěst. Je ti jasné, že není v dobrém stavu, ale není se čemu divit. Pistole této ráže dokáže nadělat s lidským masem pořádnou paseku. Má ještě štěstí, že žije. Viděl si už mnohem smutnější případy.   

Delilah Blair Flanagan

Fernsby je k tobě zády, ale když padne tvá otázka, přinutí ho otočit k tobě svou tvář a povytáhnout tázavě jeden oblouk obočí. Než ale stihne cokoliv říct, řekneš ty poslední osudové věty. Přiznání. Fernsby se už otočí celý a tleskne rukama. Skoro to až připomíná úder soudcovského kladívka.

„No, skvělé. Vidíte, já věděl, že s vámi bude rozumná řeč!“ Usměje se široce. „Stačil ani ne týden. Já věděl, že přijdete k rozumu.“ Zvedne ukazováček v gestu, jakým se hrozí na malé děti. „ Tedy ne úplně k rozumu. To bychom tu nebyli třeba, že? Každopádně…“ Kývne hlavou zatímco se otočí ke kabinetu. „Tohle nám dost věcí usnadní. Všeho ale do času.“ S tím se opět otočí na tebe a v rukou se mu objeví kovový podnos, na kterém je několik lesknoucích se nástrojů a lahviček. Všímáš si, že je tam mimo jiné dvojice injekcí a několik zkumavek. Kleště, pár skalpelů a několik smotků gázy.

„Takže, víte, dostal jsem za úkol dohlédnout na vaše zdraví, které dle vašeho současného vzledu bude nejspíše docela podlomené. Nemilé.. Nemilé. Provedeme jen pár testů.“ Stále se usmívá, zatímco si podnos odloží kousek od lehátka, ale v dostatečné vzdálenosti od tebe. Viditelně nechce riskovat, že by ses pokusila o nějakou nepřístojnost. Přeci jen tam jsou ostré předměty.

„Prosím, položíte se?“ Ukáže na lehátko, na kterém plandají volně svěšené popruhy. „Nebo mám zavolat pana Sturgesse, aby vám pomohl?“

„Hmm, copak? Čekala jste, že se vás budu vyptávat, jak jste to udělala? Jak někdo něco tak zvláštního dokázal?“ Zarazí se na moment a jen nakrčí rty. „Nemusíte se bát, k tomu se dostaneme. Teď ale prvně odeberu vzorky na analýzy. Prosím.“ Ukáže na lehátko.

„Společenské rozhovory s doktory přeci také následují až po vyšetření. Nemám pravdu?“ Usměje se  a v očích se mu zableskne něco nehezkého.

Hariel

„Jistě.“ Řekne Nuriel. Je v podobě obyčejné mladé dívky, oděné do dlouhých jednoduchých šatů, převázaných v pase ozdobným opaskem. Vlasy spletené do stejného copu jako vždy. Svou zbraň nikde viditelně u sebe nemá, ale ty moc dobře víš, že je to pro ni otázka vteřin třímat ji zase v rukou, pokud to bude chtít.

Vidíš, jak zajde k rohu jedné z úzkých uliček a tam její postava začne mizet. Doslova mizet. Nuriel stejně jako mnozí další andělé, pohybující se mezi lidmi dostala od boha do vínku schopnost pohybovat se neviděně a neslyšně mezi obyčejnými lidmi. Pouze ty, když dobře zaostříš na místo, kde před tím stála, uvidíš na okamžik jakoby zlatý odraz paprsků slunce odrážející se od kontur její postavy. Nikdy sis ale nebyl jistý, jestli si toho schopen pokaždé, když na ni pohlédneš a nebo jen, když ti to Nuriel dovolí. Sama v tomto vždy volila vyhýbavé odpovědi a dostat z ní něco určitého bylo jako zkoušet přinutit kámen plakat.  

Procházíš živými ulicemi. Domy jsou často zdobené barevnými ornamenty a barvy nejsou jen na nehybných předmětech, které míjíš, ale také na oděvech lidí. Žluté, modré, zelené. Syté odstíny a pestrost oděvů lidí tě nepřestává udivovat. Oproti tomu je Zlaté město dosti rezervované.

„Ah…“ Hlesne překvapeně žena, když do ní vrazíš a koš, který nesla, jí vypadne z rukou. Obratně jej zachytíš a vrátíš zpět majitelce. Prvotní naštvaný pohled se rychle rozplyne a na rtech se jí roztáhne úsměv. „Děkuji.“ Poděkuje s viditelnou úlevou a koš si opře o bok, se zájmem si tě prohlížejíc, než nakonec sáhne do koše a vytáhne jeden z bochánků. „Tady. Nakonec, mohly skončit všechny na zemi. Jeden se ztratí.“ Podá ti ho a kývne. „Krásný den, mladíku.“

Bochánek voní medem a když se zakousneš, zjistíš, že je plněný sladkou datlovou pastou. Je to sladké, opravdu sladké. Na prstech ti po něm zůstane neméně sladký lepkavý povlak.

Pokračuješ dál k středobodu tohoto města viditelného i z nejvzdálenějších kopců. Je to opravdu ohromná stavba sahající vysoko do nebe, alespoň v porovnání s okolní zástavbou. Pohybuje se kolem ní spousta lidí, převážně zaprášených a zpocených dělníků, ale všimneš si i několika lépe oblečených mužů, kteří si celou budovu se zájmem prohlížejí a o něčem divoce gestikulují.

„Nemyslím si, že to vydrží další patra. Tady na západní straně došlo k popraskání zdiva v jednom z posledních pater.“ Pronese starší muž s plnovousem v tmavě modrém zdobeném rouchu.

„Jistě, jistě… Ale to vůbec nesouvisí s celkovou konstrukcí. To místo jsem viděl a důkladně prohlédl. Materiál dodaný z kamenolomu byl nekvalitní a praskliny tam byly ještě před tím, než se zastavěl do budovy. Nařídil jsem rozebrání západní části a překontrolování zbytku. V kamenolomu si na to už dají větší pozor. Upozornil jsem je, že král si další zdržení nepřeje a příště by museli na audienci vysvětlovat oni před ním, kde se stala chyba.“ Mladší muž v zlato rudém rouchu se usmívá zjevně nerozhozen jeho společníkovými námitkami.

„Audience u krále? Kvůli popraskaným kamenům? Tedy, Akkade, netvrď mi…?“

„Ne, samozřejmě, že ne. Ale, musíš je umět nějak namotivovat.“ Usmál se Akkad lišácky a zastínil si ruku, hledíc nahoru na vrcholek věže ztrácející se ve sluneční záři. „Bude to velkolepé dílo. Lidé k němu budou vzhlížet a vědět, že jej postavily jen a jen jejich ruce.“

Nakonec zanechám svých marných snah dovolat se pomoci, pozornosti, čehokoliv. Nikdo nepřijde - některé věci se nemění. Mohla bych tu umírat, mohla bych být v opravdovém nebezpečí a nikoho by to nezajímalo. Posadím se ke dveřím, schoulená do deky a... Čekám. Minuty se vlečou ještě úporněji než obvykle, stíny v pokoji se po mně natahují, sápou se mi po kotnících a z rohů mne sleduje nepřátelské ticho. Každé zablikání světla je výhružkou, která ve mne jen rozdmýchává strach a obavy z toho... Ať to bylo cokoliv.
Takřka vyskočím na nohy, když se ozve známé rachtání zámku těžkých dveří. Poodstoupím od nich a chvíli mžourám na sestru, jejíž tvář nepoznávám. Na tom stejně nezáleží, je to stejná nemluvná semetrika jako všechny ostatní. Ovšem ten muž... Viděl to! Nejsem blázen, skutečně se to stalo... A o to více z toho jsem nesvá. Nenechám se dvakrát pobízet, ze své cely div nevyběhnu, jen abych se ocitla na osvětlené chodbě.

Euforie z toho, že jsem se dostala pryč z objetí čtyř studených stěn ze mne vyprchá ve stejnou chvíli, kdy se ozve Fernsbyho hlas zpoza dveří. Na okamžik se zarazím, ale... Mám snad na výběr? Ostře se nadechnu a přinutím se stáhnout ramena dozadu, narovnat se v zádech, když vcházím do... Ošetřovny? Ordinace? Řekla bych, že oproti pitevně je to zlepšení, ale po pravdě ve mne pohled na lehátko, nástroje a skříně s lahvičkami a dózami nevyvolává žádnou úlevu.

Zůstanu stát tam, kde mi to sestra s dozorcem dovolí a... Mlčím. Rty držím pevně semknuté k sobě, bolavé dlaně zatínám v pěsti. Čelisti mám zaťaté, ovšem zrazují mne vlastní oči. Nedávný zážitek ve mne stále dost silně rezonuje a Fernsbyho slova jsou jen dalšími kopanci, kterými mi... Ubližuje. Ne, nad svým novým jménem jsem nepřemýšlela dokonce ani chvíli... Možná... Možná jsem měla? Přistoupit na tu hru? Ale... Ne... Z mého života mi zůstaly jen vzpomínky a... Jméno. Nemohla jsem se ho vzdát!
Sklopím pohled a mé hrdé držení těla zakolísá. Až nyní ve světle zářivek vidím své špinavé nohy. Pomačkanou košili. Prsty a dlaně plné zarudlých oděrek z mých bojů s dveřmi - kostnaté a kloubnaté, z pod kůže ostře vystupují obrysy kostí. A vlasy... Mimoděk chytím jeden urousaný pramen mezi ukazováček a prostředníček. Rusé vlasy ztratili na lesku, jen zplihle visí. Musím vypadat... Strašně.

Fernsby je úlisný had, vyžívá se v tom. Stále mlčím. Ve své cele jsem toho k němu měla mnoho, bylo tolik věcí, které jsem toužila mu vmést do tváře! Nyní... Nyní mám v hlavně prázdno. Vymeteno. A nevím, co dělat. Sestra mezitím na jeho pokyn odchází, zřízenec... Proč ho poslal jen za dveře? Nedůvěřivě na Fernsbyho pohlédnu, ve vzduchu visí další zrada. On věci nedělá jen tak. Určitě ne... Ta nejistota mě ubíjí.
Když mne vyzve, s odpovědí váhám. Napjatě jej sleduji ve snaze odhadnout, co tam dělá. Nelíbí se mi to. Nemám z toho dobrý pocit.

"Moc dobře víte, jak se mi tu musí líbit," potřesu hlavou. Mluvím tiše, vlastní hlas mám zhrublý, ochraptělý od křiku, doslova cítím jak mi drhne v rozbolavělém krku. "Proč... Proč mi tohle děláte? Chcete přiznání?" srdce se mi opět divoce rozbuší. Nechci zpátky do té cely. I přes veškerá odhodlání a nechuť dát Fernsbymu po čem touží... Nechci tam. "Dobře. Máte ho mít. Udělala jsem to. Jsou mrtvé kvůli mně."

Poprvé, co jsem to vyslovila nahlas. Ta slova ze mne vylétnout dříve, než si je stačím promyslet.

Vydechnu. Částečně i úlevou, kterou to nečekaně přinese.

Past nebo prostá paranoia?

Změřím si chlapce od hlavy až k patě. Samozřejmě tělem by Pascala neochránil. Jenže v téhle čtvrti nejde jen o sílu. Může patřit k nějakému gangu a tím ukázat že je kůň hlídaný. Pokývnu hlavou. Nechci smlouvat o ceně. Není na to čas ani nálada. Vytáhnu z váčku požadovaný počet mincí a podám mu je.

„Prodat ho nechci. Je to přítel. Proto věř že pokud se mu něco stane najdu si tě.“ Podívám se na něj. Mnozí lidé mi říkají že se na mém pohledu cosi změnilo. Když jsem přišel domů z války a teď po mém… jak to říkala… procitnutí ještě víc. Hodně lidem naháněl strach. Otec tvrdil že je to důvod proč mi nemůže najít vhodnou ženu. Matka zase že moje oči viděli až moc a je to v nich znát. Snad v kombinaci s mým vzhledem zaberou i na něj a pochopí že nejsem někdo s kým je radno si zahrávat. Pak vyrazím do hostince.

☩

Sedím a čekám naštěstí se vyplní můj odhad, že se mě tady najde sama. Dalo se i čekat že nepřijde do výčepu osobně. Těší mě, že není tak hloupá, aby se moc ukazovala. Ať už kvůli vraždě nebo zranění. Edgar už možná stejně ví, jak vypadá. Bude pro ni nejsnazší vypadnout z Nového Jeruzaléma, co nejdál nebo zalézt do nejhlubších stok a tam zůstat i když ani jedno není jisté bezpečí je to alespoň naděje. Pokud se nakonec stejně nestanu jejím katem já. V sázce je prostě příliš moc a sám jsem se zcela nerozhodl.

Přikývnu ženě a následuji ji do zázemí hospody. Normálně bych se jejímu požadavku vysmál. Vím ale že i pokud odevzdám své zbraně budu dost ozbrojený abych se postavil tomu co mě může zkusit ohrozit. Jenže to ví i Eliza, proč tedy mám odevzdat zbraně. Lehká nervozita se do mě přeci jen zahryzne. Mohla sem stihnout dorazit tak rychle? Je to past? Je to Edgar? Jeho vliv už jsem viděl v tolika případech, že by mě vůbec neudivilo, kdyby na mě čekalo několik bouchačů tajné policie a nepokusili se mě odtáhnout ke svému pánovi nebo mě na místě zastřelit. Pořád ale věřím že situace tak daleko není.

„Dobře, chápu.“ Přikývnu nakonec a odepnu od pasu meč a podám ji i zbývající pistoli. „Dejte na ně prosím pozor. Stihl jsem si je oblíbit.“ Dodám s úsměvem, co nemůže vidět a vkročím do místnosti. Očekávám cokoliv a jsem připraven uskočit nebo se vrhnout na kohokoliv kdo by mě chtěl ohrožovat.

Delilah Blair Flanagan

Bušíš na dveře a křičíš. Pokolikáté už? Přesto tentokrát je to jiné. Mnohem naléhavější, ačkoliv by si to člověk dřív těžko představoval. Přesto se k tobě ale kromě ozvěny tvého hlasu nic zpět nevrací. Zřízenec nejspíš rychle opustil tohle prokleté místo a nevypadá to, že by se v blízké době chtěl vracet. Jsi tam sama. Ruce už tě od bušení bolí a v krku chraptí, ale každé podezřelé zamihotání plamenů lamp na chodbě donutí tvoje srdce zase poplašeně poskočit. Přesto ale… nezhasínají. Ten pocit, že tu nejsi sama, se už nedostavuje a stejně tak černé stíny na hranici vidění se pokaždé ukážou jen jako výplody tvé vlastní fantazie. Je opět klid. Alepoň tak se ti to zatím zdá.

Po neurčitě dlouhé době se ale ozve zarachocení zámku. Dveře se otevřou a je v nich tentokrát tobě neznámá sestra a jako vždy pro jistotu známý zřízenec. „Pojďte prosím se mnou.“ Řekne, aniž by se obtěžovala s nějakým vysvětlením. Je ti jasné, že máš opět na výběr, jít dobrovolně anebo se nedobrovolně nechat vláčet chodbami ústavu. Sestra nevypadá, že by se chtěla o něčem bavit a tak na případné dotazy na poruchy světel, nebo snad něco dalšího jen zamítavě vrtí hlavou, že o ničem takovém neví.

Na zřízencově tváři si můžeš všimnout lehkých stop nervozity, které tam před tím určitě nebyly a stejně tak i roztěkaných pohledů po chodbě, kterou kráčíte. Nic zvláštního se však neděje. Jediná nezvyklá věc je, že tě vedou na místo, kde si nikdy před tím nebyla. Minete dveře vedoucí do Fenrsbyho pitevny a projdete dál do chodby. Až skoro na jejím konci se zastavíte a sestra zaklepe.

„Dále.“ Ozve se zevnitř už tobě známý hlas.

Sestra otevře dveře a zavedou tě dovnitř. Středně velká místnost v mnohém připomíná lékařskou ordinaci. Je zde lehátko, prosklené skříně s roztodivným nářadím a stejně tak i kabinety s léky a chemikáliemi. Něco málo z toho poznáváš z dob tajného pročítání učebnic medicíny. Za pracovním stolem sedí otec Fernsby. Vypadá prakticky stejně jako když jste se viděli před… před jak dlouhou dobou to vlastně bylo? Usměje se na tebe jako tenkrát, když to vypadalo, že je v dobrém rozmaru.

„Ah paní…. Paní?“ Přimhouří tázavě oči. „Rád vás zase vidím. Tak co? Měla jste určitě dost nerušeného času přemýšlet nad úkolem, který jsem vám dal. “ Zavře složku s papíry, do které něco před tím zapisoval. „Copak to bude? Anna? Catherine? Nebo snad Laura?“ Usmívá se. „Na příjmení tolik nebazíruji, ale možná jste byla tak pracovitá a vymyslela oboje, hmm?“ Vysune šuplík a odloží do něj složku, než zase vzhlédne ke své návštěvě.

„Přesto… vypadáte docela pohublá a bledá. A ty kruhy pod očima. Ts, ts. Copak? Místní vzduch vám nesvědčí? Postel je moc tvrdá? Nechutná vám? Možná bych mohl požádat o nějaké lepší příděly? Třeba se vám trochu osvěžila paměť a máte pro mne nějaké další informace na námi posledně diskutované téma.“ Postaví se zpoza stolu a dojde k tobě se svým typickým úsměvem na rtech.