Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

Ohnivá bouře nad tvou hlavou přivolá na pár okamžiků vzpomínky na frontu. Momenty, kdy ti šlo o život a jen se štěstím si odtamtud odešel živý. Mnoho takových jako ty ale takové štěstí nemělo. Přesto… není to střelba z děl. Hořící vrak vzducholodi se řítí nezadržitelně k zemi a žena, kterou znáš a přitom neznáš, zmizí stejně rychle, jako se objevila.

Nebe už je zase klidné a svítí na něm jen blikotající se hvězdy. Stejně tak vodní hladina k tobě ze vzdálené strany jezírka donese několik vlnek značících to, že tvá kořist je opět na útěku. Na útěku ale kam? Její slova zněla jasně. Rudý lev. Můžeš jen doufat, že vás tu nikdo nesledoval a celé tohle představení nepředal ještě za tepla Edgarovi. Jistě by se mu to dosti špatně vysvětlovalo.

Nemá smysl zde ale dále zůstávat. Přehoupneš se přes plot a na umělecky kovaných špicích zůstane jen několik kusů rozervané látky z tvého kabátu. Poněkud netradiční cestou tak opustíš pozemky Kenworthyho panství a zůstane po tobě jen jedna z pistolí utopená v temných vodách jezírka.

Kráčíš rychle ulicí, na jejímž konci se v teplém světle lamp vynoří obrys tvého koně. Pascal je na místě a čeká. Vyhoupneš se do sedla a pobídneš ho, dnes už poněkolikáté. Podkovy zazvoní o kamennou dlažbu a vyrazíte.

Opouštíš Zahrady a přes Úřednickou čtvrť se dostáváš až do nejnuznějších oblastí Jeruzaléma. Projíždíš kolem rozlehlých továrních komplexů, kde se i v tuto pokročilou hodinu svítí a těžká technika dle hučení a dunění neúnavně pracuje, stejně jako lidé na noční směně, kteří ji obsluhují. Projíždíš pár oblastmi zaplněnými parou z parovodních potrubí a jinde tě zase štípe v nose protivný dým vycházející z bůh ví čeho.

Lidé pohybující se po ulicích začínají být oděni dost nuzně. Vlastně o dost nuzněji než ty. Občas se otočí po tom osamělém jezdci, ale většinou ti nevěnuji příliš pozornosti. Chvíli bloudíš. Přeci jen cestu zrovna na takové místo neznáš zpaměti, ale nakonec se ti podnik podaří najít. Nápis na dřevěné tabuli nad vchodem do budovy tě na to jasně upozorní a pro ty, kteří neumí moc číst, je tam i poněkud kostrbaté vyobrazení lva vyvedeného červenou barvou. Tedy, nejspíše lva.

Kolem podniku se pohybuje několik postav. Více či méně rovnou chůzí. Jedna z postav se dopotácí k rohu z jedné z postranních uliček a brzy se k tobě donesou známé dávivé zvuky. Za osvícenými okny vidíš, že je vevnitř docela rušno. Vypadá to, že je tam bar a pak množství stolů, které jsou povětšinou obsazené podivnou směskou individuí, které se snad dají najít pohromadě jen v Novém Jeruzalémě. Většinou se jedná o chudáky, ale zahlédneš také několik lépe oblečených lidí, často ale působí jako někdo, kdo k majetku nepřišel zrovna legální cestou. Elizu, jak se představila ta žena, tam nikde skrz okna nevidíš. Kdo ví, kde je jí konec.

Čas jako by mi protékal mezi prsty, neviděn, neslyšen, necítěn. Existoval tady vůbec nějaký? Jako bych zůstala viset v prázdnu, strážena tmou, mučena tichem. Někdy přecházím po místnosti, šest kroků podél zdi, pět zpátky, vyhnout se kýblu, překročit konvici, ohnout se hrneček a posunout ho. Ve světlých chvilkách sedím na posteli, ruce obřadně natažené před sebou a představuji klávesy klavíru - to jak na ně hraji. Je to jen chabá útěcha, to ticho všude kolem pohlcuje dokonce i zvuk mých představ. Občas zase dlouhé hodiny jen sedím na zemi, zírám na dveře a čekám, až uslyším ty tiché kroky, které se vždy přiblíží a pak se zase vytratí do ztracena.

Představuji si otce Fernsbyho, jak kráčí chodbou, jak stojí na druhé straně těch dveří a... Čeká na můj křik. Pláč. Prosby. Občas vstanu a do těch dveří vší silou udeřím. Nepomáhá to, vzteku neuleví ani bolest z odřených kloubů. Nakonec vždy... Vyprchá sám. Přetaví se v lítost. Smíření. Zoufalství. Hněv! Apatii.. Už to mám za sebou všechno. Několikrát.
Jsou chvíle, kdy si broukám - tu melodii - stále dokola a dokola v touze přivolat zpátky ten sen. Vrátit se aspoň na okamžik do místnosti, zahalit se do slunečních paprsků a kořeněné chuti, prohlédnout si jeho tvář. Ty okamžiky jsou nejhorší. Protože se to nikdy nestane.

Jídlo je stejné jako tohle místo. Nevalné. Bez chuti. V ústech se mění v bláto. Vždy sním jen trochu, tu záchovnou dávku, abych zahnala největší hlad a křeče v břiše. Polévky dotknu jen zřídkakdy, často si v ní prostě jen máčím krajíc chleba, aby změkl a dal se sníst. Pivo mě překvapí... Jako jediné má nějakou opravdovou chuť. Pomůže mi usnout, což je jediný důvod, proč ho nevyleji do kýble. A časem... Už nemám vlastně ani ten hlad. Ani tolik nechodím. Spím. Přemýšlím. Zírám do tmy. A nenávidím. Sestry, které se mnou odmítají mluvit. Harta, který mě sem nechal zavřít. Snad ani nevěřím tomu, že sem někdy přijde. Ne. Zůstanu tady sama, dokud mě tahle místnost nestráví a ti nahoře na mě zapomenou...

Takový to je pocit? Když je člověk mrtvý?

Spánek se nakonec stává mým nepřítelem, přichází a odchází, kdy se mu zachce. Čas díky němu nijak neutíká - tady přeci žádný není.

Schoulená do deky náhle zvednu hlavu. Hruď mi svírá neviditelná tíseň a po těle běhá mráz, který nijak nesouvisí s chladem stoupajícím od země. Pomalu - ostražitě - se rozhlížím po cele. Mhouřím oči, pátrám ve tmě a stínech po něčem - někom - co tam není. Jsem tu sama. Pořád jsem tu sama... Přesto je to nyní jiné. Vtíravý pocit neklidu mi nedovolí už zavřít oči. Neustále těkám očima od jednoho rohu k druhému, chvílemi zadržuji dech ve snaze něco zaslechnout. Srdce mi tluče, když se pomalu vytáhnu do sedu.

Přinutím se k dlouhému výdechu ve snaze se uklidnit. Vytěsnit to z hlavy.

"Nebojím se," špitnu do ticha.

Phelia Boulder

Vydáte se tedy ke stolu, kolem kterého se tísní nejvíce lidí. Chce to trochu ostré lokty prodrat se mezi nimi, ale to není něco, co by ti v životě scházelo. Pár naštvaných pohledů si ale vysloužíš, než si všimnou, kdo do nich tak nevybíravě strčil a raději sklopí zrak, uvolníc ti cestu. Přeci jen jsou to obyčejní lidé, kteří si sem přišli vyhodit z kopýtka. Žádní zápasníci z ringu a ani ostří hoši z ulice. Není tedy pro vás s Dianou problém dostat se až k honosně působícímu stolu.

Vypadá to trochu, jako kdyby někdo na kulečníkové plátno nakreslil spoustu čísel a polí. Vévodí tomu pak ta podivná káča, která bude jistě tou bájnou ruletou. Stříbrné madlo uprostřed se točí a blyští a kulička poletuje mezi políčky, zatímco se kolem vás ozývají vzrušené nádechy s každým jejím dalším poskočením, než se nakonec přeci jen v některém z nich usadí a někteří vítězoslavně vykřiknou, zatímco jiní jen smutně sledují, jak jsou jejich vsazené peníze krupiérem shrnovány na jeho stranu.

Chvíli to celé sledujete a není až tak těžké pochopit princip. Ostatně, příliš komplikované hazardní hry nikdy dlouho nepřežijí. Sází se buďto na barvu, nebo sudá a lichá čísla. Případně se dá také sázet na trojice, či přímo jednotlivá čísla z výběru. Může to být jedna sázka, nebo i více různých na několika polích. Čím menší pravděpodobnost, tím lákavější znásobení vkladu.

„Já?... Ehm, dobře.“ Odkašle si Diana, když skončíte s prvotním sledováním a po chvilkovém zamyšlení vloží pět šekelů na červenou. Ruleta se roztočí… kulička poskočí…. A

„Červená 32!“ Ozve se krupiér a před vámi přistane pšt vašich šekelů a k tomu dalších pět. Už máte 160! Diana chvíli váhá, ale když se na ni usmálo štěstí, tak tentokrát nechá těch deset šekelů stále na červené.

„Černá 6!“

A vašich deset šekelů zmizí ke krupiérovi „Já… měla by si to asi raději zkusit ty.“ Ustoupí viditelně zklamaná tím, jak rychle se to zase celé obrátilo a nechá ti prostor pro sázky.

- stav: 150 šekelů -

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Jsi zpět. Zpět ve svém malém světě. Jsou tu čtyři stěny, postel a kbelík. Teď ti do něj přibyla ještě i deka a konvice s hrnkem a čajem. Je to celé najednou o hodně pestřejší. Stačí ti pár kroků k tomu, aby si přešla místnost ode zdi ke zdi, a tak stále dokola. Otočit, vykročit, otočit, vykročit. Z přinesené konvice se pomalu přestává kouřit, zatímco tobě se honí hlavou myšlenky na úplně jiné věci než to, že ti vystydne čaj. Celé ti to nedává smysl. Je to až k zbláznění.

Bušíš na dveře, až tě bolí ruce. Křičíš a voláš jméno toho, kdo tě sem odvezl, ale marně. Ve chvílích ticha ti nikdo neodpovídá. Dokonce i chodba je podivně tichá. Nejspíš tu dole moc zavřených lidí teď nebude.  Pokud vůbec nějací. Čas… čas je velmi zvláštní veličinou. Když člověk hledí na hodinky může přesně vnímat jeho plynutí. Stejně tak, když slunce putuje po dvé denní dráze a střídá se na sklonku dne s měsícem, je také možnost vnímat, jak se vše mění. Ale tady? Tady dole je vše stejné. Temné, studené a tiché.

Je těžké se orientovat v tom, kolik času uplynulo. Čaj už byl dávno studený, ale i tak si jej časem ocenila. Několikrát se k tvé cele přiblížily kroky. Pokaždé se ale pouze otevřel otvor na dveřích a bylo ti jím podáno nějaké jídlo na kovových talířích, případně vyměněn ten prokletý kbelík.

„Ne, nemůžu vám nic říct.“

„Ustupte.“

„Pan Hart o vás ví. Přijde, až to uzná za vhodné.“

Slyšela si neustále se opakující odpovědi sester, když si na ně naléhala, aby ti něco řekly.

Jídlo zde nebyla žádná sláva. Okoralý chléb, něco na způsob zeleninové polévky, které ale silně chybělo jakékoliv dochucení a samotná zelenina byla jen nahrubo nakrájená a o nějakém oškrábání nemohla být ani řeč. Obilná kaše mazlavé konzistence, opět bez výraznější chuti a tak dále. Rozhodně se to nedalo srovnat s kuchařským uměním vašich kuchařů v rodinném sídle. Co tě ale překvapilo, bylo, když na podnose přistál i velký hrnek, nebo spíše korbel se spadlou pěnou. Stačilo si přičichnout a bylo ti jasné, o co jde. Pivo.

Tohle podivné přilepšení se opakovalo ve tvém vězení po delších přestávkách dvakrát. Nikdo za tebou nepřišel. Sestry se odmítaly bavit a vypadalo to, že se jen snaží splnit svou povinnost a zase odtud co nejrychleji zmizet. O otci Fernsbym si také pak už neslyšela. Někdy si měla pocit, že za dveřmi slyšíš tiché kroky kráčející chodbou sem a tam… ale nemohla si přes těžké dveře vidět, kdo nebo co je na druhé straně.

Spánek přicházel stále více náhodně. Když ses probudila netušila si, jestli jsi spala osm hodin, nebo jen jednu. Běh světa se sléval do jednoho velkého zmatku a nejistoty.  

Spala si. Jako často v poslední době. Deka, kterou ti nechal Fernsby se ukázala jako neocenitelný dar v tomto chladném vězení. Když v tom si měla pocit, jako by si tu nebyla sama. Dalo se to těžko popsat. Cítila si mrazení v zátylku a zježené chloupky na krku. Cela ale byla prázdná. Všude bylo ticho, přesto… nemohla ses zbavit toho neodbytného pocitu, že tě někdo pozoruje.    

Benedikt Tskilekwa

Střepy tenkého skla se lesknou v jejích dlaních, zatímco se je snaží posbírat. I přes to všechno, co se teď stalo, si počíná obratně a opatrně, takže se nepořezala, zatím.

„Ano?... A nebudeš mít z toho nějaké problémy?“ Vzhlédne k tobě, když si klekneš kousek od ní a přidáš ruku k dílu. Zem kolem vás je posetá drobnými střípky, které se blyštivě lesknou v denním světle procházejícím sem četnými okny. V očích se jí zračí nejistota, když se natáhneš pro střepy, které drží v dlaních, ale po chvíli povolí a dá ti je. „Opatrně.“ Upozorní tě, jako kdyby si před tím neříkal to stejné jí.  S tichým cinkotem se vedle vás rodí hromádka střípků laboratorního skla a stejně tak i jeden opovážlivý, ale neodbytný nápad.

Přiblížíš se a uchopíš její tvář do dlaní. Elke překvapeně vzhlédne, v koutcích očí se jí zalesknou drobné slzy, které musela silou vůle zadržet. Přiblížíš se a ucítíš jemnou vůni vanilky. Jen na okamžik zaváháš, než se dotkneš svými rty jejích. Je to jen letmý polibek, spíše takové pohlazení, ale je to něco, o čem si už dlouho snil. Elke strne a když se odtáhneš vidíš, jak překvapeně zamrká. Její oříškově hnědé oči na tebe zaraženě hledí, zatímco se opět nakloníš a….

*Plesk*

Hariel

For I know the plans that I have for you,’ declares the Lord, ‘plans for welfare and not for calamity to give you a future and a hope.

Jeremiah 29:11

♬♬♬♬♬

*Plesk*

Ucítíš, jak ti zahoří tvář. „Herieli, prober se. Nemáme na to celý den.“ Stojí tam před tebou, oděná do zlaté zbroje. Hnědé vlasy spletené do dlouhého copu a oříškově hnědé oči přimhouřené a planoucí jasnou výhrůžkou. „Vážně nevím, jak se můžeš pořád tak zapomínat. A hlavně…“ Roztáhne světlá křídla v barvě pole zlatavé pšenice. „A hlavně, když máme tak důležitý úkol!“ Založí ruce na hrudi a popuzeně na tebe pohlédne. Jste ve Zlatém městě. Místu, kde se v poslední době tak často nevyskytuješ. Tvé místo je spíše tam dole mezi lidmi, ale čas od času si tě předvolají. Přeci jen tvé služby jsou neocenitelné. A i dnes je den, kdy byly opět vyžádány

Ano, máte úkol. Jako vždy se týká světa smrtelníků. Jsi tam jako doma. Tolik inspirace a dobrých nápadů se zrodilo právě díky tvé nebeské intervenci. Přesto, ne vždy bylo vše využito jen pro konání dobra, jak jsi původně zamýšlel, ale alespoň si mohl být u toho, kdy z ničeho vzniklo něco. Andělé samotní měli zakázáno vynalézat nové technologie, a tak ti nezbývalo nic jiného, než radost z objevení nepoznaného prožívat jen prostřednictvím lidí, kterým si našeptával.

„Takže, připraven?“ Poupravila si opasek s mečem a nasadila na hlavu zlatou přilbu. „Mám tě na starost Harieli, jako vždy, tak prosím, žádné hlouposti… jako posledně… a předposledně… a… No to je jedno.“ Začne vypočítávat na prstech momenty, kdy nešlo vše zrovna dle jejích rozkazů. Ostatně, ona neměla právo ti přikazovat. Měla dělat doprovod tobě, ale ty jsi byl zodpovědný za splnění úkolu. Tehdy i dnes. Snad se to ale tentokrát obejde bez komplikací.

Clona mraků líně se táhnoucích kolem zlatého města se před vámi začne rozestupovat a brzy v zářivých, zlatých paprscích uvidíte okno, kterým můžete proletět do světa tam dole pod vámi. Světa, kde jsou tvorové svobodní, a tak plní potenciálu.

  

Nuriel

Krásná to noc na umírání

Krátce se na něj podívám. Chvíli mi trvá uvědomit si, o čem mluví. Že budu chtít – aha, zpátky. Přikývnu. Raději bych se vrátila domů, opravdu domů, do Davenportu, nebo se rovnou vloupala do Philipovy pracovny, ale… Měla bych se rozloučit. A přijít na lepší výmluvu, než odjela jsem s mužem, který není můj manžel; to by nemuselo vypadat dobře. Pak můžu hledáním vévodových věcí strávit klidně celou noc, což udělám, pokud nebudou v pracovně.

„Je nádherný,“ odpovím. Připadá mi neskutečné, jak rychle se situace změnila. Očima pozoruji Zlatou katedrálu na pozadí noci. Něco na ní… mi do srdci vtiskne podivný klid. Stisk rukou v klíně povolí a poprvé od chvíle, kdy jsem opustila ten zvláštní spolek na terase, si připadám, že se zase můžu zhluboka nadechnout. „Chvílemi moc velký a hlučný, ale nádherný. Má…“ zaváhám, „sestra ho nazvala městem plném zázraků. Samozřejmě, bylo to ve chvíli, kdy objevila ulici plnou výloh se šaty a zamilovala se na první pohled, ale… takhle seshora tak opravdu vypadá,“ dořeknu tak trochu hloupě. Prsty si zastrčím kudrlinku zrzavých vlasů za ucho. Na to, že si na účes nemám sahat, si samozřejmě vzpomenu až příliš pozdě.

Když se vévoda zarazí uprostřed věty, zvednu k němu tázavý pohled. Ano? Neznáme se, ale i mně je jasné, že tohle mu nebude vlastní. Kdepak, ten muž by nepochybně nehnul brvou ani na pohřbu vlastní matky. Než se však stačím optat, jestli je v pořádku, nebo co se děje, vykřikne a vzducholodí otřese hlasitý výbuch. Instinktivně se rukama pokusím zaštítit před prudkým větrem obarveným rudým světlem.

Jako by to celé bylo jenom sen, zvednu hlavu. Obloha nad námi je posetá mihotajícími se hvězdami. Bylo by to skoro až krásné, kdyby to nebylo děsivé. Vykřiknu. Nebo aspoň myslím, že vykřiknu. Nestačím se ani pohnout. Vévoda mě strhne ze sedačky a zády tvrdě dopadnu na podlahu vzducholodě, která se nevyhnutelně řítí k zemi. Zemřeme. Právě tahle myšlenka se mi nacpe doprostřed mozku. Zemřu – a možná to tak bude lepší, protože mrtvou ženu nemohou odsoudit z vraždy manžela a –

Něco ve mně to odmítne přijmout. Jakkoliv je situace beznadějná, jakkoliv to vím, stejně se vévody pevně chytím. Takhle ne, ještě ne. Takhle to přece nemůže skončit! Zavřu oči. Poslední, co vidím, je černé peří. Padáme.

* * *

Verše: Odhodlání

Řítím se střemhlav dolů. Rudé nespoutané prameny vlasů za mnou vlají, oči žhnou ve tmě jako hvězdy a v uších mi zní tlukot vlastního srdce. Teprve těsně nad zemí udeřím do vzduchu bílými křídly protkanými narudlými peříčky a přistanu na vrcholku obklopeným tmavými mračny jako první, avšak ostatní nezaostávají dlouho. Trpělivost je ctnost, kterou si právě teď nemůžeme dovolit, a tak své společné ženu vpřed víc než kdy dřív. Pohled zabodnu přímo do místa, kde by měl být chrám. Právě tam byli vysláni naši bratři, právě tam bychom je měli najít… jenomže co je zdrželo? Co mohlo zdržet zástupce Druhé trojice?

„Tam,“ ukážu rukou na náš cíl, když se vedle mě objeví Barachiel. Vyměním si s ní krátký pohled a věnuji jí krátký povzbudivý úsměv. Pro nikoho z nás to není lehká chvíle. „Dokud nedorazíme k chrámu, zůstaňte pohromadě. A držte se na pozoru. Ať už se stalo cokoliv,“ protože něco se stát muselo, „najdeme je.“

Pokud tam nebudou, rozdělíme se po dvou a pročešeme klidně celou džungli, ale chrám je zákonitý počátek všeho. Musíme tam. Musíme toho zjistit co nejdříve. Jenom letmo se ohlédnu ke svým společníkům. Všichni připraveni? Těžko říct, co nás pod nebesy čeká, ale něco mi napovídá, že to nebude nic dobrého. A přece nezbývá než věřit. Kývnu. Tři, dva, jedna. Jediným krokem se dostanu přes okraj vrcholku hory a vrhnu se vstříc smaragdovému moři pod námi. Letíme.

Příliš mnoho otázek

„Děkuji.“ Přikývnu a přemýšlím o jejich dalších slovech. Jistě vím že lidé z nižších vrstev to mají těžké a jsem rád že na mém současném vzezření není ani v nejmenším poznat že jsem sám šlechtic. To by možná tahle debata dopadla úplně jinak. Znám lidi co do armády narukovali z nižších tříd. Po návratu do Jeruzaléma je nic nečekalo. Snad medaile, kterou stejně směnili za něco k jídlu a pak se vrátili do ulic kde bojovali o přežití. Pokud se z nich v bojích nestali mrzáci. Pak je čekal konec. Znal jsem jich až moc. Poslouchám ji dál a musím se i přes pálení na hrudi a navzdory situaci pod šátkem pousmát.

„Jsi jako ta z mých vzpomínek. Možná víc, než si uvědomuješ.“ Pak ale můj výraz ztvrdne. „Nicméně jsi v tom až po uši. Pokud to nebudu já bude to někdo jiný. Můj pán nemá určitě jen jednoho lovce. Byl bych hloupý, kdybych tomu věřil i když se tak tváří. Porušila si zákon bez ohledu na to, co si o tom myslíš ty, já nebo zda si to zasloužil.“ Uvědomím si, že zním přesně jako mé druhé já, kterému jsem se vysmíval za jeho pošetilost.

„Ano, využívají nás všechny. Vojáky, chudáky a slabé.“ Řeknu zamyšleně. I když nejsem rozhodně ze dna společnosti jsem jen namířená zbraň. Která se teď k nelibosti svého pána zasekla. Probuzení. Tak se nám říká? Kolik nás je? Všichni neseme vzpomínky… andělů? Je to tak abstraktní že se mi tomu nechce věřit. Navzdory tomu, co jsem viděl a zažil.

„Z toho, co jsem viděl mám pocit, že Mitzrael byl zaslepený Zlatým Městem, a to se moc nelišilo ve špinavé hře od Nového Jeruzaléma. Oddanost a hloupost mají velice lehkou hranici.“ Vysvětlím a sám přemýšlím, zda má láska k lovu Edgarových cílů není tím samým. Potřebuji boj a adrenalin. Ty, které jsem zatím potkával nedávaly prostor k přemýšlení. Vrazi, monstra a šílenci. Jsem schopný být ale bezduchým zabijákem i když je důvod v jiné morální rovině? Jsem. Bohužel jsem. Kdyby nebylo vzpomínek zabíjel bych bez otázek. Jenže… je vůbec správné ji prominout co udělala bez ohledu na okolnosti. Před očima se mi vybaví výjevy ze vzducholodi. Není. Pravděpodobně není. Potřebuji ale informace. Navíc mě představa že zdvihnu zbraň a vystřelím bolí víc než rozdrápaná hruď.

Už se chystám jí odpovědět, když v tom ohnivá koule ozáří oblohu. Instinktivně se opět vrhnu k zemi. Kryju se jako by to byl kanón, co pálí na naše pozice. Pot mi vyrazí ze všech pórů na těle. Slyším křik mužů, kteří neměli tolik štěstí, co já. Cítím oheň a spálené maso. Ne… ne… ne… jsem v Jeruzalémě. Nebylo to dělo. Byla to jedna z vzdušných lodí.

Když zdvihnu hlavu vidím její elegantní a akrobatický pohyb. I se svým zraněním je nebezpečná. V duchu to obdivuji. Slyším její slova a neznatelně kývnu hlavou. Dobře. Je čas zmizet. Je čas přemýšlet.

Pořád nevím, zda ji mohu ušetřit. Jak se sen o minulosti vzdaluje hlava je klidnější a city se uklidňují. Mám doopravdy závazky ke svému starému já? Přemýšlím a mizím ze zahrady. Nechci se střetnout s policisty. Přeskočím přes plot. Ostré špičky baněk na jeho vrcholu mi trochu poškodí kabátech, ale to budu řešit později. Pistole jsou zase na místě a šavle ve pochvě u boku.

Jak dobře mě sledují? Ví už Edgar, že jsem jí našel a selhal nebo snad to o čem jsme mluvili. Doufám že ne. Pro tajnou policii bude navíc výbuch poprask. Teroristický akt přímo v centru Nového Jeruzaléma. Mohlo jít o závadu, ale nevěřím tomu. Byla to sabotáž. Odpovídá tomu i reakce mojí dávné společnice. Třeba zjistím víc. Industriální čtvrť alespoň jsem příkladně oblečený. Vyrazím směrem, kde jsem uvázal Pascala. Jen ať mě sledují. Stejně nevěřím že bych se jím ztratil. Navíc si nejsem jistý, zda chci jít sám a bez potencionální podpory. Všechno mi až moc ukazuje na vzbouřence nebo něco podobného. Vraždy, exploze a odpor ke šlechtě. Mluví se o tom na každém rohu. Do čeho jsem se to zase zapletl. Tohle měl být jednoduchý lov ne potencionální politická katastrofa. Povzdychnu si a vyšvihnu se na koňský hřbet. Pak vyrazím směrem k Industriální čtvrti a hospodě známé jako Rudý Lev. Jako by mi za patami hořelo celé město. Což není tak daleko od pravdy.

„Já vím.“ Hlesne Diana, ale nevypadá, že by si to tu nějak extra užívala. Naopak, mezi spoustou hlasitě se bavících lidí vypadá ještě zakřiknutěji než před tím na ulici. Dojdete k baru, kde se k vám přitočí muž ve středních letech a dle vašeho přání vám rychle nachystá pití. Vypadá to, že dnes má plné ruce práce, takže se o nějaký ten společenský rozhovor ani nepokouší. Z police podá lahev s něčím ostřejším a naplní z ní panáka, než pak poodejde, aby u pípy natočil sklenici piva. Netrvá to dlouho a za chvíli je tam s pořádnou bílou čepicí husté pěny. Možná trochu podmírák, ale kdo by se tu handrkoval o trochu piva, že.

„Na zdraví.“ Chopí se Diana panáka, když pochopí, že je pro ni a trochu upije. Obličej se jí zkřiví po prvním loku, ale pak do sebe hrdinně kopne i zbytek. Když na sobě uvidí tvůj pohled, jen se zdvořile usměje a pokýve souhlasně hlavou. Nevypadá, že by byla moc zkušeným popíječem alkoholu, ale možná je to tak dobře.

Podnik je už v tuhle hodinu docela zaplněný. Mezi hosty, převážně mužského pohlaví, se proplétají docela odvážně oblečené ženy, jejichž povolání není těžké odhadnout. Prakticky žádný z herních stolů není prázdný. Můžeš vidět, jak několik lidí sedí u stolů, kde se hrají karty a také i u kostek se tísní pár hostů, kteří čekají, až se na ně usměje štěstěna. Nejvíce lidí je ale natěsnáno na jednom místě, kde je velký stůl potažený zeleným plátnem se spoustou čísel v černé a červené barvě. Uprostřed je pak kolo připomínající do něj vsazenou káču otočenou naruby. To bude nejspíš ta nová ruleta.

„Já, nevím… Na čem máme největší šanci vyhrát?“ Pokrčí rameny Diana a rozhlédne se po sále.
„Možná na tom, jak je tam nejvíc lidí? Asi se tam vyhrává nejvíc. Jinak by tam nebyli, ne?“ Pohled jí padne na ruletu. Sice nejsi odborník na hazard, ale je ti jasné, že nic jako místo, kde hosté vyhrávají nejvíc neexistuje. Herna musí vždy skončit v plusu, jinak by to mohli zabalit a těch pár šťastlivců, co si odnesou kapsy plné šekelů, je vyváženo spoustou těch méně šťastných, kteří tu přijdou o část své poslední výplaty, v tom lepším případě. Peníze se musí točit, ale herna nakonec vždy vyhraje.