Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Jsi zpět. Zpět ve svém malém světě. Jsou tu čtyři stěny, postel a kbelík. Teď ti do něj přibyla ještě i deka a konvice s hrnkem a čajem. Je to celé najednou o hodně pestřejší. Stačí ti pár kroků k tomu, aby si přešla místnost ode zdi ke zdi, a tak stále dokola. Otočit, vykročit, otočit, vykročit. Z přinesené konvice se pomalu přestává kouřit, zatímco tobě se honí hlavou myšlenky na úplně jiné věci než to, že ti vystydne čaj. Celé ti to nedává smysl. Je to až k zbláznění.

Bušíš na dveře, až tě bolí ruce. Křičíš a voláš jméno toho, kdo tě sem odvezl, ale marně. Ve chvílích ticha ti nikdo neodpovídá. Dokonce i chodba je podivně tichá. Nejspíš tu dole moc zavřených lidí teď nebude.  Pokud vůbec nějací. Čas… čas je velmi zvláštní veličinou. Když člověk hledí na hodinky může přesně vnímat jeho plynutí. Stejně tak, když slunce putuje po dvé denní dráze a střídá se na sklonku dne s měsícem, je také možnost vnímat, jak se vše mění. Ale tady? Tady dole je vše stejné. Temné, studené a tiché.

Je těžké se orientovat v tom, kolik času uplynulo. Čaj už byl dávno studený, ale i tak si jej časem ocenila. Několikrát se k tvé cele přiblížily kroky. Pokaždé se ale pouze otevřel otvor na dveřích a bylo ti jím podáno nějaké jídlo na kovových talířích, případně vyměněn ten prokletý kbelík.

„Ne, nemůžu vám nic říct.“

„Ustupte.“

„Pan Hart o vás ví. Přijde, až to uzná za vhodné.“

Slyšela si neustále se opakující odpovědi sester, když si na ně naléhala, aby ti něco řekly.

Jídlo zde nebyla žádná sláva. Okoralý chléb, něco na způsob zeleninové polévky, které ale silně chybělo jakékoliv dochucení a samotná zelenina byla jen nahrubo nakrájená a o nějakém oškrábání nemohla být ani řeč. Obilná kaše mazlavé konzistence, opět bez výraznější chuti a tak dále. Rozhodně se to nedalo srovnat s kuchařským uměním vašich kuchařů v rodinném sídle. Co tě ale překvapilo, bylo, když na podnose přistál i velký hrnek, nebo spíše korbel se spadlou pěnou. Stačilo si přičichnout a bylo ti jasné, o co jde. Pivo.

Tohle podivné přilepšení se opakovalo ve tvém vězení po delších přestávkách dvakrát. Nikdo za tebou nepřišel. Sestry se odmítaly bavit a vypadalo to, že se jen snaží splnit svou povinnost a zase odtud co nejrychleji zmizet. O otci Fernsbym si také pak už neslyšela. Někdy si měla pocit, že za dveřmi slyšíš tiché kroky kráčející chodbou sem a tam… ale nemohla si přes těžké dveře vidět, kdo nebo co je na druhé straně.

Spánek přicházel stále více náhodně. Když ses probudila netušila si, jestli jsi spala osm hodin, nebo jen jednu. Běh světa se sléval do jednoho velkého zmatku a nejistoty.  

Spala si. Jako často v poslední době. Deka, kterou ti nechal Fernsby se ukázala jako neocenitelný dar v tomto chladném vězení. Když v tom si měla pocit, jako by si tu nebyla sama. Dalo se to těžko popsat. Cítila si mrazení v zátylku a zježené chloupky na krku. Cela ale byla prázdná. Všude bylo ticho, přesto… nemohla ses zbavit toho neodbytného pocitu, že tě někdo pozoruje.    

Benedikt Tskilekwa

Střepy tenkého skla se lesknou v jejích dlaních, zatímco se je snaží posbírat. I přes to všechno, co se teď stalo, si počíná obratně a opatrně, takže se nepořezala, zatím.

„Ano?... A nebudeš mít z toho nějaké problémy?“ Vzhlédne k tobě, když si klekneš kousek od ní a přidáš ruku k dílu. Zem kolem vás je posetá drobnými střípky, které se blyštivě lesknou v denním světle procházejícím sem četnými okny. V očích se jí zračí nejistota, když se natáhneš pro střepy, které drží v dlaních, ale po chvíli povolí a dá ti je. „Opatrně.“ Upozorní tě, jako kdyby si před tím neříkal to stejné jí.  S tichým cinkotem se vedle vás rodí hromádka střípků laboratorního skla a stejně tak i jeden opovážlivý, ale neodbytný nápad.

Přiblížíš se a uchopíš její tvář do dlaní. Elke překvapeně vzhlédne, v koutcích očí se jí zalesknou drobné slzy, které musela silou vůle zadržet. Přiblížíš se a ucítíš jemnou vůni vanilky. Jen na okamžik zaváháš, než se dotkneš svými rty jejích. Je to jen letmý polibek, spíše takové pohlazení, ale je to něco, o čem si už dlouho snil. Elke strne a když se odtáhneš vidíš, jak překvapeně zamrká. Její oříškově hnědé oči na tebe zaraženě hledí, zatímco se opět nakloníš a….

*Plesk*

Hariel

For I know the plans that I have for you,’ declares the Lord, ‘plans for welfare and not for calamity to give you a future and a hope.

Jeremiah 29:11

♬♬♬♬♬

*Plesk*

Ucítíš, jak ti zahoří tvář. „Herieli, prober se. Nemáme na to celý den.“ Stojí tam před tebou, oděná do zlaté zbroje. Hnědé vlasy spletené do dlouhého copu a oříškově hnědé oči přimhouřené a planoucí jasnou výhrůžkou. „Vážně nevím, jak se můžeš pořád tak zapomínat. A hlavně…“ Roztáhne světlá křídla v barvě pole zlatavé pšenice. „A hlavně, když máme tak důležitý úkol!“ Založí ruce na hrudi a popuzeně na tebe pohlédne. Jste ve Zlatém městě. Místu, kde se v poslední době tak často nevyskytuješ. Tvé místo je spíše tam dole mezi lidmi, ale čas od času si tě předvolají. Přeci jen tvé služby jsou neocenitelné. A i dnes je den, kdy byly opět vyžádány

Ano, máte úkol. Jako vždy se týká světa smrtelníků. Jsi tam jako doma. Tolik inspirace a dobrých nápadů se zrodilo právě díky tvé nebeské intervenci. Přesto, ne vždy bylo vše využito jen pro konání dobra, jak jsi původně zamýšlel, ale alespoň si mohl být u toho, kdy z ničeho vzniklo něco. Andělé samotní měli zakázáno vynalézat nové technologie, a tak ti nezbývalo nic jiného, než radost z objevení nepoznaného prožívat jen prostřednictvím lidí, kterým si našeptával.

„Takže, připraven?“ Poupravila si opasek s mečem a nasadila na hlavu zlatou přilbu. „Mám tě na starost Harieli, jako vždy, tak prosím, žádné hlouposti… jako posledně… a předposledně… a… No to je jedno.“ Začne vypočítávat na prstech momenty, kdy nešlo vše zrovna dle jejích rozkazů. Ostatně, ona neměla právo ti přikazovat. Měla dělat doprovod tobě, ale ty jsi byl zodpovědný za splnění úkolu. Tehdy i dnes. Snad se to ale tentokrát obejde bez komplikací.

Clona mraků líně se táhnoucích kolem zlatého města se před vámi začne rozestupovat a brzy v zářivých, zlatých paprscích uvidíte okno, kterým můžete proletět do světa tam dole pod vámi. Světa, kde jsou tvorové svobodní, a tak plní potenciálu.

  

Nuriel

Krásná to noc na umírání

Krátce se na něj podívám. Chvíli mi trvá uvědomit si, o čem mluví. Že budu chtít – aha, zpátky. Přikývnu. Raději bych se vrátila domů, opravdu domů, do Davenportu, nebo se rovnou vloupala do Philipovy pracovny, ale… Měla bych se rozloučit. A přijít na lepší výmluvu, než odjela jsem s mužem, který není můj manžel; to by nemuselo vypadat dobře. Pak můžu hledáním vévodových věcí strávit klidně celou noc, což udělám, pokud nebudou v pracovně.

„Je nádherný,“ odpovím. Připadá mi neskutečné, jak rychle se situace změnila. Očima pozoruji Zlatou katedrálu na pozadí noci. Něco na ní… mi do srdci vtiskne podivný klid. Stisk rukou v klíně povolí a poprvé od chvíle, kdy jsem opustila ten zvláštní spolek na terase, si připadám, že se zase můžu zhluboka nadechnout. „Chvílemi moc velký a hlučný, ale nádherný. Má…“ zaváhám, „sestra ho nazvala městem plném zázraků. Samozřejmě, bylo to ve chvíli, kdy objevila ulici plnou výloh se šaty a zamilovala se na první pohled, ale… takhle seshora tak opravdu vypadá,“ dořeknu tak trochu hloupě. Prsty si zastrčím kudrlinku zrzavých vlasů za ucho. Na to, že si na účes nemám sahat, si samozřejmě vzpomenu až příliš pozdě.

Když se vévoda zarazí uprostřed věty, zvednu k němu tázavý pohled. Ano? Neznáme se, ale i mně je jasné, že tohle mu nebude vlastní. Kdepak, ten muž by nepochybně nehnul brvou ani na pohřbu vlastní matky. Než se však stačím optat, jestli je v pořádku, nebo co se děje, vykřikne a vzducholodí otřese hlasitý výbuch. Instinktivně se rukama pokusím zaštítit před prudkým větrem obarveným rudým světlem.

Jako by to celé bylo jenom sen, zvednu hlavu. Obloha nad námi je posetá mihotajícími se hvězdami. Bylo by to skoro až krásné, kdyby to nebylo děsivé. Vykřiknu. Nebo aspoň myslím, že vykřiknu. Nestačím se ani pohnout. Vévoda mě strhne ze sedačky a zády tvrdě dopadnu na podlahu vzducholodě, která se nevyhnutelně řítí k zemi. Zemřeme. Právě tahle myšlenka se mi nacpe doprostřed mozku. Zemřu – a možná to tak bude lepší, protože mrtvou ženu nemohou odsoudit z vraždy manžela a –

Něco ve mně to odmítne přijmout. Jakkoliv je situace beznadějná, jakkoliv to vím, stejně se vévody pevně chytím. Takhle ne, ještě ne. Takhle to přece nemůže skončit! Zavřu oči. Poslední, co vidím, je černé peří. Padáme.

* * *

Verše: Odhodlání

Řítím se střemhlav dolů. Rudé nespoutané prameny vlasů za mnou vlají, oči žhnou ve tmě jako hvězdy a v uších mi zní tlukot vlastního srdce. Teprve těsně nad zemí udeřím do vzduchu bílými křídly protkanými narudlými peříčky a přistanu na vrcholku obklopeným tmavými mračny jako první, avšak ostatní nezaostávají dlouho. Trpělivost je ctnost, kterou si právě teď nemůžeme dovolit, a tak své společné ženu vpřed víc než kdy dřív. Pohled zabodnu přímo do místa, kde by měl být chrám. Právě tam byli vysláni naši bratři, právě tam bychom je měli najít… jenomže co je zdrželo? Co mohlo zdržet zástupce Druhé trojice?

„Tam,“ ukážu rukou na náš cíl, když se vedle mě objeví Barachiel. Vyměním si s ní krátký pohled a věnuji jí krátký povzbudivý úsměv. Pro nikoho z nás to není lehká chvíle. „Dokud nedorazíme k chrámu, zůstaňte pohromadě. A držte se na pozoru. Ať už se stalo cokoliv,“ protože něco se stát muselo, „najdeme je.“

Pokud tam nebudou, rozdělíme se po dvou a pročešeme klidně celou džungli, ale chrám je zákonitý počátek všeho. Musíme tam. Musíme toho zjistit co nejdříve. Jenom letmo se ohlédnu ke svým společníkům. Všichni připraveni? Těžko říct, co nás pod nebesy čeká, ale něco mi napovídá, že to nebude nic dobrého. A přece nezbývá než věřit. Kývnu. Tři, dva, jedna. Jediným krokem se dostanu přes okraj vrcholku hory a vrhnu se vstříc smaragdovému moři pod námi. Letíme.

Příliš mnoho otázek

„Děkuji.“ Přikývnu a přemýšlím o jejich dalších slovech. Jistě vím že lidé z nižších vrstev to mají těžké a jsem rád že na mém současném vzezření není ani v nejmenším poznat že jsem sám šlechtic. To by možná tahle debata dopadla úplně jinak. Znám lidi co do armády narukovali z nižších tříd. Po návratu do Jeruzaléma je nic nečekalo. Snad medaile, kterou stejně směnili za něco k jídlu a pak se vrátili do ulic kde bojovali o přežití. Pokud se z nich v bojích nestali mrzáci. Pak je čekal konec. Znal jsem jich až moc. Poslouchám ji dál a musím se i přes pálení na hrudi a navzdory situaci pod šátkem pousmát.

„Jsi jako ta z mých vzpomínek. Možná víc, než si uvědomuješ.“ Pak ale můj výraz ztvrdne. „Nicméně jsi v tom až po uši. Pokud to nebudu já bude to někdo jiný. Můj pán nemá určitě jen jednoho lovce. Byl bych hloupý, kdybych tomu věřil i když se tak tváří. Porušila si zákon bez ohledu na to, co si o tom myslíš ty, já nebo zda si to zasloužil.“ Uvědomím si, že zním přesně jako mé druhé já, kterému jsem se vysmíval za jeho pošetilost.

„Ano, využívají nás všechny. Vojáky, chudáky a slabé.“ Řeknu zamyšleně. I když nejsem rozhodně ze dna společnosti jsem jen namířená zbraň. Která se teď k nelibosti svého pána zasekla. Probuzení. Tak se nám říká? Kolik nás je? Všichni neseme vzpomínky… andělů? Je to tak abstraktní že se mi tomu nechce věřit. Navzdory tomu, co jsem viděl a zažil.

„Z toho, co jsem viděl mám pocit, že Mitzrael byl zaslepený Zlatým Městem, a to se moc nelišilo ve špinavé hře od Nového Jeruzaléma. Oddanost a hloupost mají velice lehkou hranici.“ Vysvětlím a sám přemýšlím, zda má láska k lovu Edgarových cílů není tím samým. Potřebuji boj a adrenalin. Ty, které jsem zatím potkával nedávaly prostor k přemýšlení. Vrazi, monstra a šílenci. Jsem schopný být ale bezduchým zabijákem i když je důvod v jiné morální rovině? Jsem. Bohužel jsem. Kdyby nebylo vzpomínek zabíjel bych bez otázek. Jenže… je vůbec správné ji prominout co udělala bez ohledu na okolnosti. Před očima se mi vybaví výjevy ze vzducholodi. Není. Pravděpodobně není. Potřebuji ale informace. Navíc mě představa že zdvihnu zbraň a vystřelím bolí víc než rozdrápaná hruď.

Už se chystám jí odpovědět, když v tom ohnivá koule ozáří oblohu. Instinktivně se opět vrhnu k zemi. Kryju se jako by to byl kanón, co pálí na naše pozice. Pot mi vyrazí ze všech pórů na těle. Slyším křik mužů, kteří neměli tolik štěstí, co já. Cítím oheň a spálené maso. Ne… ne… ne… jsem v Jeruzalémě. Nebylo to dělo. Byla to jedna z vzdušných lodí.

Když zdvihnu hlavu vidím její elegantní a akrobatický pohyb. I se svým zraněním je nebezpečná. V duchu to obdivuji. Slyším její slova a neznatelně kývnu hlavou. Dobře. Je čas zmizet. Je čas přemýšlet.

Pořád nevím, zda ji mohu ušetřit. Jak se sen o minulosti vzdaluje hlava je klidnější a city se uklidňují. Mám doopravdy závazky ke svému starému já? Přemýšlím a mizím ze zahrady. Nechci se střetnout s policisty. Přeskočím přes plot. Ostré špičky baněk na jeho vrcholu mi trochu poškodí kabátech, ale to budu řešit později. Pistole jsou zase na místě a šavle ve pochvě u boku.

Jak dobře mě sledují? Ví už Edgar, že jsem jí našel a selhal nebo snad to o čem jsme mluvili. Doufám že ne. Pro tajnou policii bude navíc výbuch poprask. Teroristický akt přímo v centru Nového Jeruzaléma. Mohlo jít o závadu, ale nevěřím tomu. Byla to sabotáž. Odpovídá tomu i reakce mojí dávné společnice. Třeba zjistím víc. Industriální čtvrť alespoň jsem příkladně oblečený. Vyrazím směrem, kde jsem uvázal Pascala. Jen ať mě sledují. Stejně nevěřím že bych se jím ztratil. Navíc si nejsem jistý, zda chci jít sám a bez potencionální podpory. Všechno mi až moc ukazuje na vzbouřence nebo něco podobného. Vraždy, exploze a odpor ke šlechtě. Mluví se o tom na každém rohu. Do čeho jsem se to zase zapletl. Tohle měl být jednoduchý lov ne potencionální politická katastrofa. Povzdychnu si a vyšvihnu se na koňský hřbet. Pak vyrazím směrem k Industriální čtvrti a hospodě známé jako Rudý Lev. Jako by mi za patami hořelo celé město. Což není tak daleko od pravdy.

„Já vím.“ Hlesne Diana, ale nevypadá, že by si to tu nějak extra užívala. Naopak, mezi spoustou hlasitě se bavících lidí vypadá ještě zakřiknutěji než před tím na ulici. Dojdete k baru, kde se k vám přitočí muž ve středních letech a dle vašeho přání vám rychle nachystá pití. Vypadá to, že dnes má plné ruce práce, takže se o nějaký ten společenský rozhovor ani nepokouší. Z police podá lahev s něčím ostřejším a naplní z ní panáka, než pak poodejde, aby u pípy natočil sklenici piva. Netrvá to dlouho a za chvíli je tam s pořádnou bílou čepicí husté pěny. Možná trochu podmírák, ale kdo by se tu handrkoval o trochu piva, že.

„Na zdraví.“ Chopí se Diana panáka, když pochopí, že je pro ni a trochu upije. Obličej se jí zkřiví po prvním loku, ale pak do sebe hrdinně kopne i zbytek. Když na sobě uvidí tvůj pohled, jen se zdvořile usměje a pokýve souhlasně hlavou. Nevypadá, že by byla moc zkušeným popíječem alkoholu, ale možná je to tak dobře.

Podnik je už v tuhle hodinu docela zaplněný. Mezi hosty, převážně mužského pohlaví, se proplétají docela odvážně oblečené ženy, jejichž povolání není těžké odhadnout. Prakticky žádný z herních stolů není prázdný. Můžeš vidět, jak několik lidí sedí u stolů, kde se hrají karty a také i u kostek se tísní pár hostů, kteří čekají, až se na ně usměje štěstěna. Nejvíce lidí je ale natěsnáno na jednom místě, kde je velký stůl potažený zeleným plátnem se spoustou čísel v černé a červené barvě. Uprostřed je pak kolo připomínající do něj vsazenou káču otočenou naruby. To bude nejspíš ta nová ruleta.

„Já, nevím… Na čem máme největší šanci vyhrát?“ Pokrčí rameny Diana a rozhlédne se po sále.
„Možná na tom, jak je tam nejvíc lidí? Asi se tam vyhrává nejvíc. Jinak by tam nebyli, ne?“ Pohled jí padne na ruletu. Sice nejsi odborník na hazard, ale je ti jasné, že nic jako místo, kde hosté vyhrávají nejvíc neexistuje. Herna musí vždy skončit v plusu, jinak by to mohli zabalit a těch pár šťastlivců, co si odnesou kapsy plné šekelů, je vyváženo spoustou těch méně šťastných, kteří tu přijdou o část své poslední výplaty, v tom lepším případě. Peníze se musí točit, ale herna nakonec vždy vyhraje.

Ustrnu a zůstanu na otce Fernsbyho konsternovaně hledět. Jeho smích mi trhá uši, dopadá na mě s razancí pohlavků a já cítím, jak mi rudnou tváře ponížením. Nakonec pohled stočím k čajové konvici a vlastním rukám, zatímco v uších stále zní jeho ozvěna. Neusmívám se, jen tisknu rty k sobě a připadám si tak moc… Hloupě. V duchu se peskuji za to, že jsem měla zkrátka a prostě jen mlčet. Udělala bych lépe…
Nejraději bych po Fernsbym prskla, jestli si je jistý, zda je opravdu kněz, ale bojím se, že by mi odpověděl. Můj špatný pocit z toho muže jen zesílí. Ošiju se. Zábava? To, jak to formuloval se mi nelíbí, přesto se snažím na sobě nedávat natolik najevo vlastní znepokojení.

Náš rozhovor je očividně u konce a lhala bych říci – že mě to mrzí. Byť to znamená vrátit se do té příšerné kobky, kterou Fernsby vzletně nazývá „pokojem“. Deka a čaj jsou jen malou cenou útěchy, ale lepší než… Nic. Možná. Když vstávám, věnuji Fernsbymu ostražitý – podezřívavý – pohled. Jeho úsměv neslibuje nic dobrého, a o to horší je… Že nechápu, kam tím míří. Naráží na to, že si budu muset vymyslet lepší… Výmluvu? Verzi toho, co se stalo?

Přesto neotálím a poslušně vykročím za sestrou. Čím dříve budu odsud pryč – co nejdále od rozpitvaného těla Meeksové, která se mi tímhle vryla do paměti hned několika způsoby, přičemž jeden byl nepříjemnější než druhý – tím lépe. A… Možná to není jen Meeksová, od koho v tu chvíli utíkám.

A pak to přijde. Někdo by řekl rána pod pás, ale tohle není jen příslovečné bodnutí ostrého nože přímo do ledvin, tohle je rozkoš z toho, když v té ráně můžete nožem ještě několikrát zatočit a přitlačit.
Se škubnutím se ohlédnu přes rameno směrem k Fernsbymu, očima mám doširoka rozevřené a ústa pootevřená v tom šoku i nevěřícném úžasu, co mi zcela prostoupí tvář. Co to říká? Určitě jsem se musela přeslechnout. Špatně jsem mu rozuměla. To přeci… Jenže za mladým knězem už jen v odpověď na moji nevyřčenou otázku prásknou dveře. Jeho slova zůstanou ovšem viset ve vzduchu.
„To přeci… To nemůže… To není pravda, že ne?“ otočím se k sestře, do hlasu mi proniká panika. Těžko potlačovaná hysterie prostupující šokem. Ovšem odpovědi se ani teď nedočkám, jen postrčení od zřízence a pohled naznačující, že jeho trpělivost je omezena právě na tohle jedno postrčení.

A tak se ocitnu zpátky v té malé temné místnosti. S postelí. Dekou. Kýblem. A čajem. A jestli mi zde předtím nebylo dobře, nyní to je k zešílené. Chodím po cele jako tygr zavřený v kleci, v tom rozrušení nedokážu prostě jen sedět.
Hlavou mi víří bezpočet myšlenek točících se kolem jediného. Vždyť to je naprostá… Šílenost! Snažím sama sebe přesvědčit o tom, že to Fernsby řekl jen proto, aby mě rozhodil. Vždyť jak by za mě mohli vydávat… Bellovou? … po pár týdnech v řece… Opravdu by stačil jen prsten na ruce mrtvoly zmrzačené k nepoznání? A proč vlastně? Proč by… Proč by mě tu měli držet mimo… Mimo záznamy? Jako někoho jiného? Vždyť… Když budu pro svět mrtvá… Nikdo za mě nebude platit. Bartholomew jim nebude platit. Pokud by to ovšem nebyla nějaká jeho zvrácená dohoda s Hartem. Ale tak krutý snad nebyl ani on…

V tom zoufalství či snad afektu? několikrát i zabuším na dveře své cely, dožadujíc se vysvětlení, Harta, kohokoliv, kdo by mi řekl, co se tady děje. Než nakonec… Zůstane jen únava a bolest hlavy, které mne zaženou pod deku na postel. Matrace je tvrdá, nepohodlná. Studený čaj taky chutná nevalně, ale aspoň mám čím svlažit hrdlo. A kýbl… Raději nemluvě, jeho návštěvu oddaluji, dokud to není nevyhnutelné.

Možná i na chvíli usnu.

Mezi čtyřmi stěnami jako by v šeru a tmě čas prostě ustrnul. A já s ním.

Delilah Blair Flanagan

Otec Fernsby tě sleduje a když začneš protiargumentovat místo přiznání vlastní viny, je v jeho výrazu patrné zklamání a nelibost. Přesto tě nechá domluvit a neskáče ti do řeči, pak se rozhostí ticho…

„Hah, hahaha!“ Začne se zničehonic nahlas smát, až se jeho smích odráží, od lesklých kachliček na zdech.

„Tohle… Tohle jsem nečekal.“ Dodá stále poněkud zadýchaně. „Bible! A tady!“ Utře si ukazováčkem slzu z koutku oka. „Pravda, dost věcí se na světě nedá lidským chápáním vysvětlit, ale tohle… tohle je prostě dokonalé!“ Zase se krátce zasměje. „Promiňte, ehm, promiňte.“ Uhladí si černý oděv a pokusí se zase nabrat trochu té vážnosti.

„Dobře tedy, jak chcete. Budeme pokračovat v této vaší malé hře. Bude to tak mnohem větší zábava.“ Mrkne na tebe spiklenecky. „V tom případě už vás nebudu zdržovat. Jistě vás toho dnes čeká ještě spousta na práci.“ Stále vypadá dosti pobaveně, ačkoliv se to snaží krotit. Postaví se a pokyne ti. „Klidně si tu deku i čaj vezměte na pokoj, ať se vám lépe přemýšlí.“ Usmívá se a za jeho úsměvem se skrývá něco… zlověstného. Pokyne ti ke dveřím, které otevře a zavolá na sestru.

„Musíte toho ještě dnes dost vymyslet.“ Nakloní hlavu pobaveně na stranu. Sestra přijde a s ní i dozorce. „Nechte jí ten čaj a deku.“ Dodá otec Fernsby direktivně, přičemž sestra ani na okamžik nevypadá, že by se s ním chtěla přít a ukáže ti do chodby, aby si ji následovala zpět ke svému pokoji, nebo spíše cele. Pomalu odcházíš chodbou, když v tom se ozve zpoza tebe hlas otce Fernsbyho, který na vás volá, opírajíc se ležérně v otevřených dveřích do své pitevny.

 „Třeba vaše nové jméno. Ano, měla byste si nějaké nové vybrat. Lady Flanaganová už tu totiž není. Vypadá to, že se nebožačka pokusila utéct a město si na ní vybralo svou daň. Ještěže jí zůstal ten snubní prsten, dle kterého ji budou moci brzy identifikovat. Je to tragédie… Podobně jako v Bibli, že?“ Procedí jedovatě skrz zuby s širokým úsměvem a s bouchnutím dveří zmizí zpět do toho místa páchnoucího smrtí.

Zřízenec do tebe jen strčí, aby si se pohnula a odvede tě zpět to tvé cely. Čaj i deku ti dle instrukcí otce Fernsbyho nechají, ale není to moc hřejivá útěcha.  

Až teď ti dojde, proč si tu nejspíš nikde neviděla tělo sestry Bellové…

Jacob White

Když zmíníš své důvody pro práci pro tajnou policii, jen si tě zkoumavě prohlédne a pak vidíš, jak její tvrdý výraz o něco změkne, ačkoliv tě stále ostražitě pozoruje.

„To mě mrzí.“ Šeptne a tobě je jasné, že v jejím hlase nezněla žádná ironie ani cynismus, myslela to vážně. „Pokud je to ale, jak říkáš. Kdo jiný by s tím ale měl něco dělat, než ty? Zvlášť, když jsi… jako další z nás.“ Dodá a rozhlédne se jako kdyby vás snad mohl někdo poslouchat. Odpovědí je vám ale jen tiché hučení větru v korunách stromů a tlumené zvuky kočárů ze vzdálené ulice za plotem.

A pak se zeptáš na vraždu Kenworthyho a jeho rodiny. Obličej se jí zkřiví odporem.

„Co myslíš? Ten parchant si to zasloužil. Po tom všem, do čeho byl namočený. Nemohla jsem za to, že tam měl svou rodinu, kterou mi hodil do cesty, když se snažil sám sebe zachránit. Ale ti určitě nebyli o nic lepší. Jako většina tady těch lidí ze Zahrad. Však to musíš taky cítit. Tu jejich zkaženost a faleš. Je to tady cítit na každém kroku.“ Nakrčí nos, jako kdyby snad zavětřila a ty si všimneš, jak si druhou rukou tiskne bok, který se pomalu ale jistě barví krví. Tam bude ta poslední kulka, kterou Kenworthy vystřelil, ale nikde si ji nemohl najít.

„Nejsme pro ně nic víc než věci na využití.“ Podívá se na tebe s očekáváním jisté sounáležitosti. Jsi to totiž také v poměrně nuzném oblečení oproti tomu, na jaké si jindy zvyklý.

„A tím spíš, když se… probudíme.“ Opět ztiší hlas až na hranici slyšitelnosti.

„Chyby?“ Nechápavě se na tebe zahledí. „Nevím, o čem mluvíš.“ Zavrtí hlavou a nejistě si tě prohlédne. „Mitzrael nebyl hloupý, nebo snad…?“ Vypadá to, že tvým slovům úplně nerozumí.

„Ne, nechci tě zabít. Ne, když mi k tomu nedáš důvod. Já jsem…“ Když v tom se nad vámi nebe rozzáří plameny a uslyšíte hlasitý výbuch. Vidíte, jak jedna z menších vyhlídkových vzducholodí místní smetánky právě explodovala a hořící torzo začíná padat z oblohy. Tohle šílené divadlo na moment přitáhne tvou pozornost, a tak si až pozdě koutkem oka všimneš, že se žena rychle pohnula a skočila do jezírka u vás. Hladina se zavíří, než se v dálce vynoří její hlava. Zlaté oči zažhnou ve tmě.

„Eliza…  Rudý lev.“ Křikne na tebe a jak rychle se objevila, tak zase zmizí. Nemusíš dlouho přemýšlet, aby ti došlo, že nejde o její přezdívku, ale je to jméno jedné z hospod v Industriální čtvrti. Dosti pochybné pověsti, co si tak zaslechl. Rozhodně ne místo, kam by ses vypravil na skleničku kvalitního koňaku.

Zůstal si tu sám, jen na obzoru zrovna dopadly zbytky hořící vzducholodi mezi domy.

V Zahradách bude dnes večer skutečně horko.
  

Eliza

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Vévoda tě tiše sleduje, držíc sklenku nehybně mezi prsty. Stejně jako před tím nejsou v jeho tváři patrné prakticky žádné emoce, snad jen, když promluvíš, lehce se usměje a kývne.

„Jsem rád, lady De Lacey, že jsme našli společnou řeč.“

Vzducholoď s vámi klouže pomalu nad městem jako loď po klidné hladině, a ty si za okny všimneš vysoko se tyčících věží Zlaté katedrály. Panství Chesterleyů jste nechali za sebou, přesto se pod vámi stále rozléhají Zahrady. Dle potemnělého prostranství pod vámi to vypadá, že teď přelétáte nad městským parkem.

„Není problém mi poslat zprávu, jakmile dané věci zajistíte. Pošlu už pro ně své lidi.“ Vévoda se napije krátce ze sklenky. „Samozřejmě, čím dřív tím líp.“ Začínáš mít pocit, že v jeho hlase zaznívá i dosud nepostřehnutelná spokojenost. Upije zase trochu z broušené sklenky a vrátí se zpět na své místo. Chytne obratně svou hůlku a posadí se naproti tobě.

„Takže, když už jsou obchodní záležitosti za námi, můžete si užít zbytek vyhlídkového letu. Předpokládám, že budete chtít, abychom přistáli opět na slavnosti u Chesterleyů, že?“ Zakrouží obsahem skleničky a pohodlně se opře do měkkého polstrování pohovky.

„Jak se vám vlastně líbí Jeruzalém? Vím, že nejste přímo odtud a jste tu prakticky nová. Tohle místo… umí zaujmout, že?“ Hledí stejně jako ty z okénka na pomalu ubíhající střechy a osvětlené ulice pod vámi. Je tu klid a ticho. Nebýt tlumeného hučení motorů, řekla by si skoro až božské ticho. Vévoda vypadá, že si jej také uvědomuje anebo jen není ten typ na vedení sáhodlouhých konverzací. Chvíli tam jen sedí a ztracen v myšlenkách hledí z okénka, sem tam upíjejíc ze sklenky. Je to tu najednou až nezvykle klidné. Sedíš tu jedním z rady Sedmi na vyhlídkovém letu a dohoda, která ti doslova spadla do klína, ti může zachránit krk. Doslova. A možná i celou tvou rodinu, pokud vévoda nelhal a postará se i o záležitosti týkající se dědictví.

„Víte, tohle město umí lidi změnit. Možná za pár let z vás…“ Zničehonic se zarazí uprostřed věty. Přimhouří oči a prudce vzhlédne. Na čele se mu protáhne dlouhá vráska a pak najednou vytřeští oči. „K zemi!“ Křikne na tebe, když v tom se ozve hlasitý výbuch, který otřese celou vzducholodí a ty ho cítíš až do morku kostí. Za okny se rozsvítí rudá záře, která osvětlí interiér vzducholodi i vaše tváře.

Čas se natáhne.

Vidíš, jak se vévoda vrhá k tobě.

Cítíš na tvářích studený noční vítr a od stropu praskání. Tam, kde byl dříve zdobený strop je v části vzducholodi díra, jejíž okraje plápolají a přes kterou vidíš noční oblohu posetou hvězdami. Balón tam není.

Vnímáš, jak tě vévoda nevybíravě strhl ze sedačky a povalil na zem k patám pohovky, na které si seděla a které jsou jako u většiny nábytku zde připevněné napevno k podlaze.

Oheň sílí a začíná pohlcovat většinu zbývajícího stropu, zatímco začínáte… padat.

Vidíš, jak vévoda soustředěně vzhlédne, ale drží tě bezpečně tak, že nepadáš, jako ostatní nepřipevněné věci. Svět se začne totiž celý převracet. Nad vévodovou hlavou zahlédneš, jak proletí jeho sklenka, stejně jako spousta dalších věcí.

Vítr fučí a rudá záře sílí. Vévoda na chvíli zaváhá a pohlédne na tebe. Poprvé v jeho tváři vidíš nejistý výraz, než zavře oči a svět kolem tebe začne i přes ten žár a světlo potemňovat.

Černá… Jako kdyby byla z nejčernější noci… Zalesknou se černá pírka, která vás obklopí, zatímco se žaludek zhoupne, když pád ještě zrychlí.

Padáte. Nabíráte na rychlosti a padáte nocí tam kamsi dolů… do hlubin.

Zerachiel

But if you do not forgive others their sins, your Father will not forgive your sins.
Matthew 6:15

Padáš. Vítr ti sviští v uších a v křídlech cítíš každý jeho nejjemnější poryv. Je noc. Na nebi se třpytí myriáda hvězd jejichž všechna jména ani neznáš. Vzduch je stále ale teplý a nasáklý vlhkostí. Pod vámi se rozléhají zelené lesy, mezi kterými vystupují vrcholky strmých hor. Nejsi sama. Ohlédneš se a vidíš, že tě následují tři okřídlené postavy. Znáš je dobře. Není to poprvé, co spolu plníte jeden z úkolů, který vás vyvedl mimo brány Zlatého města. Dnes míříte do jednoho z chrámů zasvěcených vašemu pánovi, kde by vás měli čekat vaši bratři. Tedy nejspíše.

To, proč tam míříte, je, že se nevrátili a na vás je zjistit co se stalo a najít je. Jednoduché a přitom zvláštní. Mělo jít z větší části o zástupce Druhé trojice. Ti se jen tak někde neztratí a stejně tak je neposílají jen tak řešit obyčejné záležitosti. Přistanete na jedné ze špiček hor, která je zahalená v mracích a oči ostatních se upřou tvým směrem jakoby snad v očekávání toho, co řekneš...

Suriel

Barachiel

Sarathiel