Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Ať si křídla na chvíli odpočinou Výborně. Jestli nic neobvyklého, není divu, že jsem to obratem pustil z hlavy. Je to ta nejlepší i nejhorší možnost zároveň; nejzajímavější, a tedy nevyhnutelně nejproblematičtější... Ale ona to Nuriel beztak jenom tak dělá, vždyť by si jinak vytrhala peří nudou. "Nezapomněl," řeknu pro jistotu a nevinnější úsměv nebesa neviděla. "Jako pokaždé se zapomenout ani nedá. Jsem zvědavý, jak pokročili se stavbou," vyhlížím už z dálky tu pozoruhodnou věž, nejraději bych odhrnoval mraky vlastníma rukama, ať vidím líp, "myslíš, že dokáží ten svůj neuvěřitelný záměr," musím se usmát, když se pod námi konečně rozloží město v celé své kráse, "dotáhnout do zdárného konce? Jednou bych se vážně rád postavil na střechu lidského světa." Lidí je tu neuvěřitelná spousta, přirovnání k mraveništi ani trochu nekulhá, a jakkoli zcela důvěřuji boží prozřetelnosti, je těžké si představit, že mě kroky zavedou právě tam, kde si mě modlitba či záměr všemohoucího žádají. Jestli je tohle budoucnost, velká města s hromadou obyvatel... a z toho plynoucí problémy, které vesnice, a už vůbec ne kočovníci, zažívat nemohou, bude si tu muset spousta lidí lámat hlavu... proto jsem tady? Ne kvůli věži, ale městu... a nebo nic z toho a přijdu k prostému sochaři v zapadlé uličce. Nevím! Ale jsem rád svědkem toho, jak si lidé zcela lidskými prostředky snaží poradit s věcmi vyplývajícími z jejich podstaty. Jak to zvládli s vodou, to jsem viděl už z výšky, a ten nepřetržitý zástup vozů tažených umořenými zvířaty s velkými rohy nepochybně veze zásoby jídla a surovin z okolních zemědělských usedlostí. A dál...? Pořád ještě nevím, kam chci jít, ani když už kráčím po ulici ve své oblíbené podobě obyčejného mladíka, dokonale svým vzhledem zapadajícího mezi všechny ostatní, nenápadného a stěží zapamatovatelného: světlá halena opásaná zdobeným opaskem, snědá kůže, tmavé oči a vlasy žijící si vlastním životem, ať vypadám jakkoli. Ale nespěchám. Líbí se mi tu. "Zatím se drž na doslech, uvidím, kam mě světlo povede," řeknu Nuriel a kolem stráží u vchodu honosně vyhlížejícího, pestře pomalovaného domu, projdu na hlavní ulici. Nuriel mi zkouší namlouvat, že v lidské podobě nabírám lidské manýry, ale není to pravda. Opravdu... Jen je zajímavé dívat se na svět jejich očima, a jsem si naprosto jistý, že by takové výlety prospěly i mnohým trojkřídlým. Říkám, že mě vede světlo, ale není to zdaleka tak přímočaré a jasné. Snad je to boží přízeň a lidský potenciál, co mě naláká k těm pravým, kteří se někdy potřebují jen nadechnout mojí blízkosti a jindy docení pár slov a nebo dotek hluboko v duši. Rozhlížím se po lidech, kteří viditelně pocházejí z různých kmenů a koutů země, a přesto se svorně usadili tady, ve stínu té nejpozoruhodnější stavby v lidských dějinách; navenek různí a okázale se držící vlastních zvyků, ale pro mě všichni stejní, alespoň ti, kteří mají dar po něčem prahnout. Letmo přemýšlím, jestli doufám, a nebo se obávám, že mě cesta zavede mezi otroky. Nemám rád ty jejich prázdné mysli, ale snad ještě horší jsou ty, které jiskří, ale není jim dovoleno zahořet; ale občas se svými schopnostmi a umem naopak vyšvihnou vysoko, předčí staré pány, pohnou některým z důležitých koleček v běhu světa... pěkné příběhy má rád každý. "Omlouvám se," usměju se do laních očí zahalené ženy, do které nechtě napůl vrazím, a jen tak tak v poslední chvíli stačím zachytit koš plný sladkých bochánků a zabránit tak jeho převržení. I tahle maličkost mě potěší, lidské tělo je prostě zábavné. A já příliš zakláněl hlavu, abych si prohlédl lešení kolem věže, dobře viditelné i na tuhle vzdálenost;i když mi k ní ještě pár ulic zbývá. Odhadoval bych, že lešení je na hranicích svých možností, jsem zvědavý, jak si poradí... nějaké výztuhy zevnitř, posílit zvenčí... především docela jiný materiál nosné konstrukce... muži, kteří za tímhle vším stojí, musí zažívat zajímavé časy. | ||
| |||
 | Nové jméno Delilah Blair Flanagan Bušíš na dveře a křičíš. Pokolikáté už? Přesto tentokrát je to jiné. Mnohem naléhavější, ačkoliv by si to člověk dřív těžko představoval. Přesto se k tobě ale kromě ozvěny tvého hlasu nic zpět nevrací. Zřízenec nejspíš rychle opustil tohle prokleté místo a nevypadá to, že by se v blízké době chtěl vracet. Jsi tam sama. Ruce už tě od bušení bolí a v krku chraptí, ale každé podezřelé zamihotání plamenů lamp na chodbě donutí tvoje srdce zase poplašeně poskočit. Přesto ale… nezhasínají. Ten pocit, že tu nejsi sama, se už nedostavuje a stejně tak černé stíny na hranici vidění se pokaždé ukážou jen jako výplody tvé vlastní fantazie. Je opět klid. Alepoň tak se ti to zatím zdá.
Po neurčitě dlouhé době se ale ozve zarachocení zámku. Dveře se otevřou a je v nich tentokrát tobě neznámá sestra a jako vždy pro jistotu známý zřízenec. „Pojďte prosím se mnou.“ Řekne, aniž by se obtěžovala s nějakým vysvětlením. Je ti jasné, že máš opět na výběr, jít dobrovolně anebo se nedobrovolně nechat vláčet chodbami ústavu. Sestra nevypadá, že by se chtěla o něčem bavit a tak na případné dotazy na poruchy světel, nebo snad něco dalšího jen zamítavě vrtí hlavou, že o ničem takovém neví.
Na zřízencově tváři si můžeš všimnout lehkých stop nervozity, které tam před tím určitě nebyly a stejně tak i roztěkaných pohledů po chodbě, kterou kráčíte. Nic zvláštního se však neděje. Jediná nezvyklá věc je, že tě vedou na místo, kde si nikdy před tím nebyla. Minete dveře vedoucí do Fenrsbyho pitevny a projdete dál do chodby. Až skoro na jejím konci se zastavíte a sestra zaklepe.
„Dále.“ Ozve se zevnitř už tobě známý hlas.
Sestra otevře dveře a zavedou tě dovnitř. Středně velká místnost v mnohém připomíná lékařskou ordinaci. Je zde lehátko, prosklené skříně s roztodivným nářadím a stejně tak i kabinety s léky a chemikáliemi. Něco málo z toho poznáváš z dob tajného pročítání učebnic medicíny. Za pracovním stolem sedí otec Fernsby. Vypadá prakticky stejně jako když jste se viděli před… před jak dlouhou dobou to vlastně bylo? Usměje se na tebe jako tenkrát, když to vypadalo, že je v dobrém rozmaru.
„Ah paní…. Paní?“ Přimhouří tázavě oči. „Rád vás zase vidím. Tak co? Měla jste určitě dost nerušeného času přemýšlet nad úkolem, který jsem vám dal. “ Zavře složku s papíry, do které něco před tím zapisoval. „Copak to bude? Anna? Catherine? Nebo snad Laura?“ Usmívá se. „Na příjmení tolik nebazíruji, ale možná jste byla tak pracovitá a vymyslela oboje, hmm?“ Vysune šuplík a odloží do něj složku, než zase vzhlédne ke své návštěvě.
„Přesto… vypadáte docela pohublá a bledá. A ty kruhy pod očima. Ts, ts. Copak? Místní vzduch vám nesvědčí? Postel je moc tvrdá? Nechutná vám? Možná bych mohl požádat o nějaké lepší příděly? Třeba se vám trochu osvěžila paměť a máte pro mne nějaké další informace na námi posledně diskutované téma.“ Postaví se zpoza stolu a dojde k tobě se svým typickým úsměvem na rtech. „Můžete zatím jít… Vy, zůstaňte za dveřmi.“ Mávne na sestru direktivně, zatímco zřízenci přikáže, aby vás až tak daleko neopouštěl. "Tak, jak se vám zde líbí? Určitě si ráda promluvíte po tak dlouhé době pouze sama se sebou." Projde kolem tebe na druhou stranu místnosti k jednomu z kabinetů, z nějž začne něco vytahovat a skládat před sebou s tichým kovovým cinkáním. Je k tobě zády, takže nevidíš, co tam přesně dělá, jen se čas od času na tebe otočí přes rameno, čekajíc na tvé odpovědi.
| ||
| |||
| Verše: Chrám boží Zerachiel „Jsme si jistí, že tam vůbec dorazili?“ Hlesne tiše Sarathiel a zastrčí si bílý pramen vlasů zpět za ucho skryté pod zdobenou kápí.
„To brzy zjistíme. Tak elitní jednotka se nemůže jen tak ztratit. Otázkou ale je… proč.“ Otočí se na ní Suriel. „Proč tady vůbec byli?“ Upne svůj pohled zpět na tebe. Je to dobrá otázka, ale sama si na ni nedostala odpověď. Pouze úkol.
„To teď stejně nezjistíme. Snad pak tam dole.“ Kývne Barachiel směrem, kterým se máte vydat a opětuje ti mírný úsměv. „Snad se nic vážného nestalo…“ Šeptne s jistou obavou v hlase a svěsí křídla.
Není moc na co čekat, vzlétnete. Chytnete vítr do křídel a snesete se na něm až k chrámu, kde by měli být vaši bratři. Chrám je vyhlouben a vytesán do samotného těla hory a stopy po lidské ruce se táhnou od jejího úpatí až po vrcholek. Je to skutečně ohromující hpoled. Rudě zbarvená hornina byla opracována s jedinečnou precizností. Nedosahovalo to úrovně mistrovství zlatého města, přesto to byl významný pokrok od dob, co lidé žili převážně v jeskyních a chatrčích. Chrám je obklopen několika podobnými kopci a dole zelenou džunglí, která je na úpatí prořídlá. Nejspíše také díky lidskému zásahu.
Přistanete u paty chrámu v místě, kde jste ještě obklopeni výběžkem džungle. Okolím se nese křik divokých ptáků a zvěře. Bzučení brouků a šustění listů. Tohle místo kypí životem. Vidíte, že se v chrámu za okny pohybují postavy. Jistě věrní služebníci vašeho pána, kterému je chrám zasvěcen.
„Můžeme se jim vyjevit takto, anebo máme na sebe vzít podobu smrtelníků?“ Zeptá se Suriel a ostatní čekají na tvůj rozkaz. Sama si nedostala instrukce, které by tentokrát zakazovaly vaše odhalení. Naopak jste měli vše vyřešit co možná nejdříve, jakýmikoliv prostředky. To znamenalo jediné, muselo tu jít o něco velkého.
Zatímco tu tak postáváte a nasloucháte zvukům přírody. Donese se k tobě velmi slabý, ale tobě dobře známý pach… Pach krve.
| ||
| |||
| Zvětralé pivo Jacob White „Hej, nechcete toho koně pohlídat?“ Křikne na tebe jedna z pro tebe neznámých postav, zrovna když Pascala uvazuješ u Rudého lva. Když se lépe podíváš, všimneš si, že je to ještě docela mladík. Vyhublý, světlovlasý, obličej zbrázděný jizvami po neštovicích, ale s jiskrou v oku. „To víte. Takové krásné zvíře… To se tady jen tak nevidí.“ Dojde k tobě a koni a obdivně na něj pohlédne. Zjevně je ale zkušený natolik, že si drží dostatečný odstup od neznámého zvířete, zvláště, když je tam i jeho majitel. Je pravda, že má v lecčem pravdu. Tvé přestrojení je sice dobré, ale Pascal svůj plnokrevný původ a dobrou péči nezapře. „Nebo ho chcete náhodou prodat? Znám tu lidi, kteří jsou schopní se na obchodu domluvit opravdu rychle.“ Ztlumí hlas a přistoupí zase o krok blíž. „Tedy… to jen kdybyste se ho potřeboval rychle zbavit. Ale jak chcete.“ Rozhodí rukama, když to nevypadá, že zrovna ty se potřebuješ zbavit horkého zboží. „Klidně vám ho ale pohlídám. Za tři.“ Natáhne ruku a tobě je jasné, že tohle bude hodně nadsazená cena za takovou službu. Na druhou stranu, pořád je to míň, než stojí nový kůň. Nijak dál na tebe nenaléhá a tak je skutečně pouze na tobě, jestli mu nějaké peníze dáš a nebo ne.
Pak už vejdeš do hostince. Uvnitř to žije. Už je něco po jedenácté a tak se hosté začínají dostávat do té správné nálady, která je ještě akorát tak pobavená, než se přehoupne do přílišné utlumenosti. Několik tváří se na tebe otočí. Často ti sedící spolu. Nejspíš místní štamgasti, kterým nový host přijde zajímavý? Zvláštní? Podezřelý? Kdo ví, co se jim honí hlavou, ale zdvořilých úsměvů se tu moc nedočkáš. Prosmýkneš se mezi pár lidmi k baru a objednáš si pivo. Netrvá to moc dlouho, než před tebou přistane pinta piva. Čerstvě natočené, ale stejně… ochutnáš a víš, že tohle není zrovna moc kvalitní pití. Přesto je to asi hned po tvrdé pálence ta bezpečnější věc, kterou si tu může dát jeden k pití.
Nakonec najdeš jeden ze stolů. Tedy, není zas tak úplně obsazený, ale je to jeden z těch delších, na jehož jednom konci sedí trojice dělníků vypadajících jako někdo z přístavu a na druhém pak ty. Sám se svou pintou nekvalitního piva. Občas o tebe nějaké zvědavé pohledy zavadí, ale můžeš jen doufat, že je to tím, že tě neznají. Druhá varianta by totiž byla o mnoho nepříjemnější. Posedáváš a hraně popíjíš. Pivo začíná být zvětralé a čím dál víc hořkne na jazyku. Čekáš… a čekáš. Už uběhly minimálně dvě hodiny. Osazenstvo lokálu už přeci jen prořídlo a zbylí držáci se začali dostávat do očekávané útlumové fáze. Několik hlav už leží na stolech, zatímco jiní unaveně mžourají na dno svých korbelů.
„Ehm… pane?“ Přijde k tvému stolu žena, které sis všimnul nedlouho po svém příchodu. Vypadalo to, že tu vypomáhá za barem případně sklízí nádobí ze stolů. „Vy tu na někoho čekáte, že? Prosím, pojďte se mnou.“ Ztlumí hlas a ukáže ti kamsi dozadu. Nevede tě moc daleko. Projdete dveřmi do menší místnosti, kde je stůl a nějaká truhlice. „Vaše zbraně, pokud chcete dál.“ Ukáže na stůl a čeká. Žena 
| ||
| |||
| Verše: Babylón Hariel „Mám ti to shrnout? Že ty si to zapomněl, že?“ Probodne tě Nuriel pohledem, než protočí oči v sloup a hlasitě si povzdechne. „Je to jako pokaždé. Musíme se dostat na místo a ty tam provedeš to, co děláš vždy. Není na tom nic neobvyklého.“ Pokrčí rameny a ty víš, že má pravdu. Není k tomu moc co dodat. Většina práce je na tobě, ona ti dělá jen doprovod a slouží jako případná spojka mezi tebou a Nebesy, pokud je třeba. Naštěstí pro tebe ti nechává povětšinou volnost a nedrží se tě na každém kroku. Za tu dobu, co spolu spolupracujete, už jste si vybudovali jisté dělení rolí a taky vzájemnou důvěru.
„Takže… Směr Babylón.“ Protáhne si Nuriel krk a doširoka rozevře křídla, než se odrazí a vzlétne za tebou.
Jako první prolétneš oknem a Nuriel v těsném závěsu za tebou. Vyhrál si. Ovšem, ona se tvých, jak je nazývá – dětinských, závodů nikdy moc nechce účastnit. Prolétnete mraky, které plují pomalu po obloze a pod vámi se otevře pohled barevnou krajinu na jejímž obzoru se tyčí ohromné město. Už z dálky jsou vidět jeho kamenné hradby i několik věží zikkuratů tyčících se k nebi, a mezi nimi uprostřed ten nejvyšší. Stále ještě nedostavěný, ale obehnaný množstvím lešení, po kterých se pohybují dělníci.
Centrum města je tvořeno majestátním palácem a honosnými budovami s množstvím sloupů a visutých zahrad. Ostrůvky bujné zeleně doslova lákají k procházkám. Je zde často slyšet zurčení vody, ta je zde vedena speciálními kanály a na několika místech tvoří vodopády spadající do nižších pater města. Sluneční paprsky se ve chladivé vodní tříšti lámají do duhových barev. Nuriel, plachtící za tebou, tě jako pokaždé následuje, aby byla po ruce, pokud ji budeš potřebovat a nebo ji naopak pošleš pryč a vydáš se po vlastní cestě.
| ||
| |||
 | Bdělá noční můra Srdce mi tluče tak hlasitě, že se ten zvuk odráží od stěn a vniká zpátky do mých spánků. Dýchám mělce, přerývaně jak se mi dech krátí v přílivu strachu a bezmoci, která se přese mne přelije společně s tmou. Temnota rozprostírající se místností je absolutní - intenzivní - a natolik nepříjemná, že v ní mám pocit, jako by se na mě měla co chvíli celá místnost zbortit. Opatrně se dotknu vlastní tváře ledovými bříšky prstů v náhlé potřebě se ujistit, že... Tu pořád jsem. | ||
| |||
| Tma Delilah Blair Flanagan Šeptneš ta dvě slova, která jen zazní v jinak prázdné a potemnělé cele. Je ticho. Žádná odpověď nepřijde, ačkoliv tak je to jistě lepší. Nikde nikdo není. Jen tvé už dobře známé studené čtyři stěny a šero. Přesto… Přísahala by si, že tu nejsi sama. Náhle si všimneš zablikání. Světlo lamp procházející sem z chodby světlíkem se zamihotá a pak zhasne.
Je tma. Naprostá černočerná tma. Žádnou takovou si nikdy nezažila. Vždy někde byl alespoň nějaký drobný zdroj světla, jen sis ho pořádně neuvědomovala, ale teď tě doslova pohltila temnota. Můžeš slyšet jen svůj dech a údery srdce. Ať mžouráš jakkoliv, ať se snažíš ostřit, jakkoliv nevidíš nic.
I když… Po chvíli, nebo snad nekonečně dlouhé době, se přeci jen něco změní. Jakoby před tebou vystupoval obrys nějaké postavy, černější než tma. Uprostřed místnosti, mezi tebou a dveřmi. Ani ne dva metry od tebe. Spíše je podobná vysokému stínu, jak nejsi schopná vidět přesné kontury. Přesto rozeznáš hlavu, ramena, tělo a je ti jasné, že hledí na tebe. V místnosti jakoby se se ztrátou světla náhle ochladilo.
„K..d…e…“ Zaslechneš tiché zaševelení jakoby nesené mrazivým větrem z velké dálky.
Postava udělá krok, nebo se spíše neslyšně pohne tvým směrem. Už je od tebe asi jen metr.
Další.
Začíná vyplňovat většinu tvého zorného pole.
„Co se tady kruci děje?!“ Slyšíš otrávené nadávání mužského hlasu z chodby. Ne není to otec Fernsby, ale odhaduješ to spíše na místního zřízence, jehož jméno zatím stále neznáš. Světlíkem se do místnosti dostane aspoň trocha mihotavého světla, když v tom černý stín zmizí a světla na chodbě se zase v jeden moment všechna rozžhnou. „Ah!... Co se to?!“ Slyšíš polekaný výkřik toho hromotluka. „Co… to … sakra bylo?“ A těžké kroky zase kvapně někam zmizí.
Je tu opět klid. Světlo a ticho…
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Na druhé straně společnosti Nový Jeruzalém se kolem mě mění k nepoznání. Je těžké uvěřit že je to jen tak krátká chvíle co jsem s otcem a jeho přáteli ve vyhlášeném podniku probíral bezpečnost právě téhle čtvrti. Opět jsem rád za šátek přes ústa a nos. Netuším, co přesně stoupá z komínů zdejších továren a raději to ani vědět nechci. Míjím lidi šourající se do práce. Vidím žebráky, kterým často chybí nějaká končetina. Úrazy v továrnách jsou na denním pořádku. Tyhle vyhublé trosky by možná byli raději kdyby o život přišli. Teď jsou odsouzeni k životu v chudobě. Ještě větší chudobě než předtím. Natahují ruce ke komukoliv, ale jen málokdo se smiluje. Téměř vidím očka krys v odpadcích kolem. Jen vyčkávají až budou ti chudáci dost slabí. Pak přijde hostina. Poslední služba městu. Zatřepu hlavou abych zahnal svou bujnou fantasii. Není daleko od pravdy, ale také na ní není čas. Už jsem přišel o jednu zbraň. Potencionálně si zadělal na pořádný problém u svého zaměstnavatele, a to noc ještě zdaleka neskončila. Přemýšlím, jak je moudré nechat Pascala v takové čtvrti. Kůň má hodnotu, za kterou by se tu mohlo zabíjet. Pořád ale věřím že Rudý Lev bude pro existence, co by se pokusili hřebce ukrást velká stopka. Musí dbát na svou pověst. Jakmile nebudou návštěvníci v bezpečí, aby mohli vykonávat své obchody a pochybné dohody bude to pro podnik špatné. Možná mě kvůli němu někdo zastřelí nebo vyzve na duel. Tomu jsem ale schopný se bránit. Nakonec podnik najdu. Vypadá jako přímý kontrast k tomu, ve kterém jsem byl s otcem. Luxus a vybrané způsoby proti účelnosti a hrubiánství. Sesednu ze sedla a uvážu své zvíře. „Dej na sebe pozor příteli. Budu hned zpět.“ Poplácám ho po krku a zašeptám do ucha. Pak se vydám ke dveřím. Zapadnu mezi zdejší spodinu jako nic. Věřím, že můj vzhled mě navíc uchrání od většiny problémů. Na osamělého šlechtice by se sesypali jako krysy. Nahou mrtvolu by někdo možná našel ve škarpě. Možná by zmizela úplně. Slyšel jsem o mládeži, co sem nosí peníze a hledá vzrušení v podnicích. Skutečný Nový Jeruzalém. Ti jsou ale chránění a jejich smrt by přinesla víc problémů než užitku. Já jsem teď naštěstí ozbrojený žoldák. Pro většinu zoufalců moc velké sousto na skousnutí. S tou myšlenkou vstoupím do lokálu. Hádám, že když mě sem pozvala budou jí tu znát a bude si připadat v bezpečí. Propletu se mezi stoly až k výčepu. Snažím se na sebe nepříliš upozorňovat. To ale nebude asi možné. Cítím už tak většinu pohledů v zádech. Snažím se je ale ignorovat a tvářit se sebevědomě. Podívám se na obsluhu a objednám si pintu vodnatého piva. Nemám v plánu ho moc pít. Potřebuji být při smyslech. Zdá se mi, ale že tohle je to nejméně nápadné, co mohu udělat. Pak se rozhodnu vyčkat. Vyptávat se můžu začít kdykoliv. Přecenil jsem její síly. Je raněná a já jel na koni. Dává smysl, že se sem ještě nedostala. Jednou za čas se napiju, aby to nepůsobilo divně. I když většinu nápoje zase plivnu zpět do korbelu. Tak aby si toho nikdo nevšiml. Snažím se pochytit co nejvíc o hostech a případných nových příchozích. Doufám, že sem nepřijde nějaký z Edgarových psů. To by bylo nemilé. Moje nervozita ale stoupá s každou minutou a je jen otázkou času, než se vyptávat doopravdy začnu.
| ||
| |||
| ... já je prostě jen mám strašně moc rád Vzhlédnu k té jindy moc hezké, teď však - co si namlouvám, i to rozhořčení a nespokojenost jí sluší. Ještě trochu popletený se maně dotknu pálící tváře. Aha...? Aha! "Nuriel, poklade mezi všemi, slunce moje nejúžasnější, uvažovalas někdy o možnosti mi zkrátka jemně a ohleduplně, s laskavým a shovívavým úsměvem na rtech, zatřást ramenem?" Stále jsme ve Zlatém městě, seznám snadno. Úžasném, nádherném, nad pomyšlení skvostném. Kde se ztepilé věže vzpínají k nebesům v povznášející eleganci a útěšné solidnosti. Kde bezvadně rozvržené ulice nikdy v chodci neprobouzí tíseň, domy jsou okázalé přesně tak, jak si žádá vkus a mrav a postavení jejich nositele, na zlatých střechách tančí sluneční paprsky a šeptají svou píseň chladivému vánku. ... a kde se nic nemění, vždyť co přidat k dokonalosti... "Jistě že jsem připraven," řeknu. Lidé mají hezké rčení o hlavách vznášejících se v oblacích, ale kam se má sklony vznášet ta moje, když v oblacích skutečně jsem, s nimi těžko mohu probrat podrobněji. Jenom vím, že stvořen jsem přesně tak: k jistému sklonu, ale říkejme tomu raději schopnost, ponořit se do svých představ, uchopit je a prohlédnout si ze všech stran... znovu se zadívat do hezkých očí a nebo jít hlouběji a pochopit způsob uvažování toho, kdo tak touží, a nebo toužit teprve začne, ehm, přijít s něčím novým, pohnout věci ke změně, explodovat kreativitou a nebo umem, přimět ruce k pečlivější práci... vše k Jeho větší slávě a s modlitbou na rtech, samozřejmě. "Pro jistotu mi shrň podstatu dnešního úkolu v několika úhledných větách, ať si můžeme být oba jistí, že nám jde o totéž," třepnu zlatavými křídly a v ozvěně jejího pohybu, jakým si nasazuje přilbu, si bezděčně ve vlasech upravím čelenku. Já zbraň nenosím, to Nuriel je mým mečem i štítem; já nechci a ona ano, takže jsme nepochybně každý přesně tam, kde máme být, a přesto mě někdy mrzí, že nevidí svět mýma očima, a ty zajímavější chvilky, dobře, někdy jsou zajímavé až moc, označuje za potíže. Je na ni hezký pohled. Vypadáme každý docela jinak ve zvláštním kontrastu. Mně se ve slunci mezi mraky zřetelněji vyjeví spletité zlaté ornamenty na snědé kůži, přelévající se i do křídel, tmavší pramínky zlata v plavých, divoce kudrnatých vlasech, a možná i oči jsou teď víc podobné tavícímu se kovu; oblečení i proto nosím čistě bílé, nejjednodušší možné. Rád si s obdivem zavzhlížím k úžasným zbrojím a dvěma či třem párům křídel cherubínů či mocností, ale neměnil bych a nepocítil jsem nikdy ani stopu závisti. Tajně si myslím, že moje úkoly jsou mnohem zajímavější. Prudčeji mávnu křídly, abych se dostal před Nuriel, a hlavu k ní pootočím v úsměvu plném nevinnosti. Závod, kdo oknem prolétne dřív? V žádném případě, to je dětinské. To jen že je krása létat, nikdy se to neomrzí. Vím, že i pro lidi tam dole taková chvíle přijde, potrvá to ještě, ale přijde, a přeju si být u toho. Radost z objevování nových věcí je ten největší dar, jaký jim mohl Bůh darovat, a jsem za takový svět Stvořiteli hluboce vděčný. Možná nejde vždycky všechno tou nejlepší možnou cestou, občas jen žasnu a málem nevěřím a u srdce mě bolí, co s těmi úžasnými věcmi provádějí, ale stejně jdou kupředu a obrácení k Bohu - a to je taková nádhera! A co víc, než Nuriel stačila zjistit co a jak, přeci jen jsem malý náskok získal. | ||
| |||
| Rudý lev Jacob White Ohnivá bouře nad tvou hlavou přivolá na pár okamžiků vzpomínky na frontu. Momenty, kdy ti šlo o život a jen se štěstím si odtamtud odešel živý. Mnoho takových jako ty ale takové štěstí nemělo. Přesto… není to střelba z děl. Hořící vrak vzducholodi se řítí nezadržitelně k zemi a žena, kterou znáš a přitom neznáš, zmizí stejně rychle, jako se objevila.
Nebe už je zase klidné a svítí na něm jen blikotající se hvězdy. Stejně tak vodní hladina k tobě ze vzdálené strany jezírka donese několik vlnek značících to, že tvá kořist je opět na útěku. Na útěku ale kam? Její slova zněla jasně. Rudý lev. Můžeš jen doufat, že vás tu nikdo nesledoval a celé tohle představení nepředal ještě za tepla Edgarovi. Jistě by se mu to dosti špatně vysvětlovalo.
Nemá smysl zde ale dále zůstávat. Přehoupneš se přes plot a na umělecky kovaných špicích zůstane jen několik kusů rozervané látky z tvého kabátu. Poněkud netradiční cestou tak opustíš pozemky Kenworthyho panství a zůstane po tobě jen jedna z pistolí utopená v temných vodách jezírka.
Kráčíš rychle ulicí, na jejímž konci se v teplém světle lamp vynoří obrys tvého koně. Pascal je na místě a čeká. Vyhoupneš se do sedla a pobídneš ho, dnes už poněkolikáté. Podkovy zazvoní o kamennou dlažbu a vyrazíte.
Opouštíš Zahrady a přes Úřednickou čtvrť se dostáváš až do nejnuznějších oblastí Jeruzaléma. Projíždíš kolem rozlehlých továrních komplexů, kde se i v tuto pokročilou hodinu svítí a těžká technika dle hučení a dunění neúnavně pracuje, stejně jako lidé na noční směně, kteří ji obsluhují. Projíždíš pár oblastmi zaplněnými parou z parovodních potrubí a jinde tě zase štípe v nose protivný dým vycházející z bůh ví čeho.
Lidé pohybující se po ulicích začínají být oděni dost nuzně. Vlastně o dost nuzněji než ty. Občas se otočí po tom osamělém jezdci, ale většinou ti nevěnuji příliš pozornosti. Chvíli bloudíš. Přeci jen cestu zrovna na takové místo neznáš zpaměti, ale nakonec se ti podnik podaří najít. Nápis na dřevěné tabuli nad vchodem do budovy tě na to jasně upozorní a pro ty, kteří neumí moc číst, je tam i poněkud kostrbaté vyobrazení lva vyvedeného červenou barvou. Tedy, nejspíše lva.
Kolem podniku se pohybuje několik postav. Více či méně rovnou chůzí. Jedna z postav se dopotácí k rohu z jedné z postranních uliček a brzy se k tobě donesou známé dávivé zvuky. Za osvícenými okny vidíš, že je vevnitř docela rušno. Vypadá to, že je tam bar a pak množství stolů, které jsou povětšinou obsazené podivnou směskou individuí, které se snad dají najít pohromadě jen v Novém Jeruzalémě. Většinou se jedná o chudáky, ale zahlédneš také několik lépe oblečených lidí, často ale působí jako někdo, kdo k majetku nepřišel zrovna legální cestou. Elizu, jak se představila ta žena, tam nikde skrz okna nevidíš. Kdo ví, kde je jí konec.
| ||
