Andor.cz - Dračí doupě online

Ustrnu a zůstanu na otce Fernsbyho konsternovaně hledět. Jeho smích mi trhá uši, dopadá na mě s razancí pohlavků a já cítím, jak mi rudnou tváře ponížením. Nakonec pohled stočím k čajové konvici a vlastním rukám, zatímco v uších stále zní jeho ozvěna. Neusmívám se, jen tisknu rty k sobě a připadám si tak moc… Hloupě. V duchu se peskuji za to, že jsem měla zkrátka a prostě jen mlčet. Udělala bych lépe…
Nejraději bych po Fernsbym prskla, jestli si je jistý, zda je opravdu kněz, ale bojím se, že by mi odpověděl. Můj špatný pocit z toho muže jen zesílí. Ošiju se. Zábava? To, jak to formuloval se mi nelíbí, přesto se snažím na sobě nedávat natolik najevo vlastní znepokojení.

Náš rozhovor je očividně u konce a lhala bych říci – že mě to mrzí. Byť to znamená vrátit se do té příšerné kobky, kterou Fernsby vzletně nazývá „pokojem“. Deka a čaj jsou jen malou cenou útěchy, ale lepší než… Nic. Možná. Když vstávám, věnuji Fernsbymu ostražitý – podezřívavý – pohled. Jeho úsměv neslibuje nic dobrého, a o to horší je… Že nechápu, kam tím míří. Naráží na to, že si budu muset vymyslet lepší… Výmluvu? Verzi toho, co se stalo?

Přesto neotálím a poslušně vykročím za sestrou. Čím dříve budu odsud pryč – co nejdále od rozpitvaného těla Meeksové, která se mi tímhle vryla do paměti hned několika způsoby, přičemž jeden byl nepříjemnější než druhý – tím lépe. A… Možná to není jen Meeksová, od koho v tu chvíli utíkám.

A pak to přijde. Někdo by řekl rána pod pás, ale tohle není jen příslovečné bodnutí ostrého nože přímo do ledvin, tohle je rozkoš z toho, když v té ráně můžete nožem ještě několikrát zatočit a přitlačit.
Se škubnutím se ohlédnu přes rameno směrem k Fernsbymu, očima mám doširoka rozevřené a ústa pootevřená v tom šoku i nevěřícném úžasu, co mi zcela prostoupí tvář. Co to říká? Určitě jsem se musela přeslechnout. Špatně jsem mu rozuměla. To přeci… Jenže za mladým knězem už jen v odpověď na moji nevyřčenou otázku prásknou dveře. Jeho slova zůstanou ovšem viset ve vzduchu.
„To přeci… To nemůže… To není pravda, že ne?“ otočím se k sestře, do hlasu mi proniká panika. Těžko potlačovaná hysterie prostupující šokem. Ovšem odpovědi se ani teď nedočkám, jen postrčení od zřízence a pohled naznačující, že jeho trpělivost je omezena právě na tohle jedno postrčení.

A tak se ocitnu zpátky v té malé temné místnosti. S postelí. Dekou. Kýblem. A čajem. A jestli mi zde předtím nebylo dobře, nyní to je k zešílené. Chodím po cele jako tygr zavřený v kleci, v tom rozrušení nedokážu prostě jen sedět.
Hlavou mi víří bezpočet myšlenek točících se kolem jediného. Vždyť to je naprostá… Šílenost! Snažím sama sebe přesvědčit o tom, že to Fernsby řekl jen proto, aby mě rozhodil. Vždyť jak by za mě mohli vydávat… Bellovou? … po pár týdnech v řece… Opravdu by stačil jen prsten na ruce mrtvoly zmrzačené k nepoznání? A proč vlastně? Proč by… Proč by mě tu měli držet mimo… Mimo záznamy? Jako někoho jiného? Vždyť… Když budu pro svět mrtvá… Nikdo za mě nebude platit. Bartholomew jim nebude platit. Pokud by to ovšem nebyla nějaká jeho zvrácená dohoda s Hartem. Ale tak krutý snad nebyl ani on…

V tom zoufalství či snad afektu? několikrát i zabuším na dveře své cely, dožadujíc se vysvětlení, Harta, kohokoliv, kdo by mi řekl, co se tady děje. Než nakonec… Zůstane jen únava a bolest hlavy, které mne zaženou pod deku na postel. Matrace je tvrdá, nepohodlná. Studený čaj taky chutná nevalně, ale aspoň mám čím svlažit hrdlo. A kýbl… Raději nemluvě, jeho návštěvu oddaluji, dokud to není nevyhnutelné.

Možná i na chvíli usnu.

Mezi čtyřmi stěnami jako by v šeru a tmě čas prostě ustrnul. A já s ním.

Delilah Blair Flanagan

Otec Fernsby tě sleduje a když začneš protiargumentovat místo přiznání vlastní viny, je v jeho výrazu patrné zklamání a nelibost. Přesto tě nechá domluvit a neskáče ti do řeči, pak se rozhostí ticho…

„Hah, hahaha!“ Začne se zničehonic nahlas smát, až se jeho smích odráží, od lesklých kachliček na zdech.

„Tohle… Tohle jsem nečekal.“ Dodá stále poněkud zadýchaně. „Bible! A tady!“ Utře si ukazováčkem slzu z koutku oka. „Pravda, dost věcí se na světě nedá lidským chápáním vysvětlit, ale tohle… tohle je prostě dokonalé!“ Zase se krátce zasměje. „Promiňte, ehm, promiňte.“ Uhladí si černý oděv a pokusí se zase nabrat trochu té vážnosti.

„Dobře tedy, jak chcete. Budeme pokračovat v této vaší malé hře. Bude to tak mnohem větší zábava.“ Mrkne na tebe spiklenecky. „V tom případě už vás nebudu zdržovat. Jistě vás toho dnes čeká ještě spousta na práci.“ Stále vypadá dosti pobaveně, ačkoliv se to snaží krotit. Postaví se a pokyne ti. „Klidně si tu deku i čaj vezměte na pokoj, ať se vám lépe přemýšlí.“ Usmívá se a za jeho úsměvem se skrývá něco… zlověstného. Pokyne ti ke dveřím, které otevře a zavolá na sestru.

„Musíte toho ještě dnes dost vymyslet.“ Nakloní hlavu pobaveně na stranu. Sestra přijde a s ní i dozorce. „Nechte jí ten čaj a deku.“ Dodá otec Fernsby direktivně, přičemž sestra ani na okamžik nevypadá, že by se s ním chtěla přít a ukáže ti do chodby, aby si ji následovala zpět ke svému pokoji, nebo spíše cele. Pomalu odcházíš chodbou, když v tom se ozve zpoza tebe hlas otce Fernsbyho, který na vás volá, opírajíc se ležérně v otevřených dveřích do své pitevny.

 „Třeba vaše nové jméno. Ano, měla byste si nějaké nové vybrat. Lady Flanaganová už tu totiž není. Vypadá to, že se nebožačka pokusila utéct a město si na ní vybralo svou daň. Ještěže jí zůstal ten snubní prsten, dle kterého ji budou moci brzy identifikovat. Je to tragédie… Podobně jako v Bibli, že?“ Procedí jedovatě skrz zuby s širokým úsměvem a s bouchnutím dveří zmizí zpět do toho místa páchnoucího smrtí.

Zřízenec do tebe jen strčí, aby si se pohnula a odvede tě zpět to tvé cely. Čaj i deku ti dle instrukcí otce Fernsbyho nechají, ale není to moc hřejivá útěcha.  

Až teď ti dojde, proč si tu nejspíš nikde neviděla tělo sestry Bellové…

Jacob White

Když zmíníš své důvody pro práci pro tajnou policii, jen si tě zkoumavě prohlédne a pak vidíš, jak její tvrdý výraz o něco změkne, ačkoliv tě stále ostražitě pozoruje.

„To mě mrzí.“ Šeptne a tobě je jasné, že v jejím hlase nezněla žádná ironie ani cynismus, myslela to vážně. „Pokud je to ale, jak říkáš. Kdo jiný by s tím ale měl něco dělat, než ty? Zvlášť, když jsi… jako další z nás.“ Dodá a rozhlédne se jako kdyby vás snad mohl někdo poslouchat. Odpovědí je vám ale jen tiché hučení větru v korunách stromů a tlumené zvuky kočárů ze vzdálené ulice za plotem.

A pak se zeptáš na vraždu Kenworthyho a jeho rodiny. Obličej se jí zkřiví odporem.

„Co myslíš? Ten parchant si to zasloužil. Po tom všem, do čeho byl namočený. Nemohla jsem za to, že tam měl svou rodinu, kterou mi hodil do cesty, když se snažil sám sebe zachránit. Ale ti určitě nebyli o nic lepší. Jako většina tady těch lidí ze Zahrad. Však to musíš taky cítit. Tu jejich zkaženost a faleš. Je to tady cítit na každém kroku.“ Nakrčí nos, jako kdyby snad zavětřila a ty si všimneš, jak si druhou rukou tiskne bok, který se pomalu ale jistě barví krví. Tam bude ta poslední kulka, kterou Kenworthy vystřelil, ale nikde si ji nemohl najít.

„Nejsme pro ně nic víc než věci na využití.“ Podívá se na tebe s očekáváním jisté sounáležitosti. Jsi to totiž také v poměrně nuzném oblečení oproti tomu, na jaké si jindy zvyklý.

„A tím spíš, když se… probudíme.“ Opět ztiší hlas až na hranici slyšitelnosti.

„Chyby?“ Nechápavě se na tebe zahledí. „Nevím, o čem mluvíš.“ Zavrtí hlavou a nejistě si tě prohlédne. „Mitzrael nebyl hloupý, nebo snad…?“ Vypadá to, že tvým slovům úplně nerozumí.

„Ne, nechci tě zabít. Ne, když mi k tomu nedáš důvod. Já jsem…“ Když v tom se nad vámi nebe rozzáří plameny a uslyšíte hlasitý výbuch. Vidíte, jak jedna z menších vyhlídkových vzducholodí místní smetánky právě explodovala a hořící torzo začíná padat z oblohy. Tohle šílené divadlo na moment přitáhne tvou pozornost, a tak si až pozdě koutkem oka všimneš, že se žena rychle pohnula a skočila do jezírka u vás. Hladina se zavíří, než se v dálce vynoří její hlava. Zlaté oči zažhnou ve tmě.

„Eliza…  Rudý lev.“ Křikne na tebe a jak rychle se objevila, tak zase zmizí. Nemusíš dlouho přemýšlet, aby ti došlo, že nejde o její přezdívku, ale je to jméno jedné z hospod v Industriální čtvrti. Dosti pochybné pověsti, co si tak zaslechl. Rozhodně ne místo, kam by ses vypravil na skleničku kvalitního koňaku.

Zůstal si tu sám, jen na obzoru zrovna dopadly zbytky hořící vzducholodi mezi domy.

V Zahradách bude dnes večer skutečně horko.
  

Eliza

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Vévoda tě tiše sleduje, držíc sklenku nehybně mezi prsty. Stejně jako před tím nejsou v jeho tváři patrné prakticky žádné emoce, snad jen, když promluvíš, lehce se usměje a kývne.

„Jsem rád, lady De Lacey, že jsme našli společnou řeč.“

Vzducholoď s vámi klouže pomalu nad městem jako loď po klidné hladině, a ty si za okny všimneš vysoko se tyčících věží Zlaté katedrály. Panství Chesterleyů jste nechali za sebou, přesto se pod vámi stále rozléhají Zahrady. Dle potemnělého prostranství pod vámi to vypadá, že teď přelétáte nad městským parkem.

„Není problém mi poslat zprávu, jakmile dané věci zajistíte. Pošlu už pro ně své lidi.“ Vévoda se napije krátce ze sklenky. „Samozřejmě, čím dřív tím líp.“ Začínáš mít pocit, že v jeho hlase zaznívá i dosud nepostřehnutelná spokojenost. Upije zase trochu z broušené sklenky a vrátí se zpět na své místo. Chytne obratně svou hůlku a posadí se naproti tobě.

„Takže, když už jsou obchodní záležitosti za námi, můžete si užít zbytek vyhlídkového letu. Předpokládám, že budete chtít, abychom přistáli opět na slavnosti u Chesterleyů, že?“ Zakrouží obsahem skleničky a pohodlně se opře do měkkého polstrování pohovky.

„Jak se vám vlastně líbí Jeruzalém? Vím, že nejste přímo odtud a jste tu prakticky nová. Tohle místo… umí zaujmout, že?“ Hledí stejně jako ty z okénka na pomalu ubíhající střechy a osvětlené ulice pod vámi. Je tu klid a ticho. Nebýt tlumeného hučení motorů, řekla by si skoro až božské ticho. Vévoda vypadá, že si jej také uvědomuje anebo jen není ten typ na vedení sáhodlouhých konverzací. Chvíli tam jen sedí a ztracen v myšlenkách hledí z okénka, sem tam upíjejíc ze sklenky. Je to tu najednou až nezvykle klidné. Sedíš tu jedním z rady Sedmi na vyhlídkovém letu a dohoda, která ti doslova spadla do klína, ti může zachránit krk. Doslova. A možná i celou tvou rodinu, pokud vévoda nelhal a postará se i o záležitosti týkající se dědictví.

„Víte, tohle město umí lidi změnit. Možná za pár let z vás…“ Zničehonic se zarazí uprostřed věty. Přimhouří oči a prudce vzhlédne. Na čele se mu protáhne dlouhá vráska a pak najednou vytřeští oči. „K zemi!“ Křikne na tebe, když v tom se ozve hlasitý výbuch, který otřese celou vzducholodí a ty ho cítíš až do morku kostí. Za okny se rozsvítí rudá záře, která osvětlí interiér vzducholodi i vaše tváře.

Čas se natáhne.

Vidíš, jak se vévoda vrhá k tobě.

Cítíš na tvářích studený noční vítr a od stropu praskání. Tam, kde byl dříve zdobený strop je v části vzducholodi díra, jejíž okraje plápolají a přes kterou vidíš noční oblohu posetou hvězdami. Balón tam není.

Vnímáš, jak tě vévoda nevybíravě strhl ze sedačky a povalil na zem k patám pohovky, na které si seděla a které jsou jako u většiny nábytku zde připevněné napevno k podlaze.

Oheň sílí a začíná pohlcovat většinu zbývajícího stropu, zatímco začínáte… padat.

Vidíš, jak vévoda soustředěně vzhlédne, ale drží tě bezpečně tak, že nepadáš, jako ostatní nepřipevněné věci. Svět se začne totiž celý převracet. Nad vévodovou hlavou zahlédneš, jak proletí jeho sklenka, stejně jako spousta dalších věcí.

Vítr fučí a rudá záře sílí. Vévoda na chvíli zaváhá a pohlédne na tebe. Poprvé v jeho tváři vidíš nejistý výraz, než zavře oči a svět kolem tebe začne i přes ten žár a světlo potemňovat.

Černá… Jako kdyby byla z nejčernější noci… Zalesknou se černá pírka, která vás obklopí, zatímco se žaludek zhoupne, když pád ještě zrychlí.

Padáte. Nabíráte na rychlosti a padáte nocí tam kamsi dolů… do hlubin.

Zerachiel

But if you do not forgive others their sins, your Father will not forgive your sins.
Matthew 6:15

Padáš. Vítr ti sviští v uších a v křídlech cítíš každý jeho nejjemnější poryv. Je noc. Na nebi se třpytí myriáda hvězd jejichž všechna jména ani neznáš. Vzduch je stále ale teplý a nasáklý vlhkostí. Pod vámi se rozléhají zelené lesy, mezi kterými vystupují vrcholky strmých hor. Nejsi sama. Ohlédneš se a vidíš, že tě následují tři okřídlené postavy. Znáš je dobře. Není to poprvé, co spolu plníte jeden z úkolů, který vás vyvedl mimo brány Zlatého města. Dnes míříte do jednoho z chrámů zasvěcených vašemu pánovi, kde by vás měli čekat vaši bratři. Tedy nejspíše.

To, proč tam míříte, je, že se nevrátili a na vás je zjistit co se stalo a najít je. Jednoduché a přitom zvláštní. Mělo jít z větší části o zástupce Druhé trojice. Ti se jen tak někde neztratí a stejně tak je neposílají jen tak řešit obyčejné záležitosti. Přistanete na jedné ze špiček hor, která je zahalená v mracích a oči ostatních se upřou tvým směrem jakoby snad v očekávání toho, co řekneš...

Suriel

Barachiel

Sarathiel

Křivdy z minulosti

Má pravdu a její otázky jsou na místě. Zachová se hloupě a odstoupí ode mě. Odkopne mou zbraň, ale těch mám ještě dost. Mohl bych to kdykoliv ukončit. Vytasit druhou pistoli. Vrhnout se na ní mečem anebo využít prostředků které dovolí naši minulost zopakovat. Jenže její zmatení i vzpomínky mi v tom zabrání. Stejně jako jí. Nejde jen o city. Jde i zcela pragmaticky o to že je prvním stvořením které potkal stejný osud jako mě. Nebyl jsem tak naivní, že bych si myslel že jsem jediný, u koho se podobná moc projevila. Dokonce jsem si zaplatil vyhlášeného detektiva, aby po podobných lidech pátral. Anonymně a přes prostředníka. Jenže zatím nebyl úspěšný. Naděje na odhalení toho, co se mi děje neupadala. Jenže teď je tu potencionální odpověď na moje otázky. Možná neví o moc víc ale spustila ve mně vzpomínky. Pokud je to naší předchozí blízkostí, co ještě se skrývá pod povrchem. Už teď vím mnohem víc, než jsem doufal.

„Ano, jsem policejním psem. Proti své vůli ale jsem. Lovím to, co mi nakážou. Protože drží pod krkem mě i jiné.“ Odpovím upřímně. Teď je třeba zvažovat každé slovo. Ne kvůli ní. Ta mě může maximálně zabít. Pokud by ale měl Edgar pocit, že nejednám, jak bych měl nebo ho chci, jakkoliv zradit ohrozím i ostatní. Od Agnes po celou moji rodinu a její pověst. „Jsem tu abych zjistil, co je za zabitím lidí v domě. Je to tvá práce? Pracuješ pro někoho jako já?“ Snažím se najít jakékoliv stopy které by mé pátrání mohly přesměrovat jinam.

„Nechci tě zabít, pokud nebudu muset. Slíbil jsem ti, že bok po boku povedeme změnu pořádků a povedeme nás lid do věku osvícení. Bylo to den předtím, než tě odvedli.“ Hlesnu a uvědomuji si ironii celé situace. Opět jsem zraněný a ona také. Jen jsme prales vyměnili za zahradu panství. „Osud nás svedl zase dohromady. Nevěřím, že by to mělo být kvůli tomu abychom se navzájem zabili. Taky nemohu na tuhle minci vsadit všechno. Byl jsem Mitzrael ale už nejsem. Jeho vzpomínky a pocity ale přetrvávají. Naštěstí už nejsem. Jinak bych neviděl věci tak jasně a necítil na svých bedrech jeho hloupý chyby.“

„Je to na tobě Cassiel. Můžeme se tu navzájem zabít nebo se pokusit najít společnou půdu.“ Ne, Cassiel ne. Stejně jako já už nejsem Mitzrael. „Omlouvám se. Jak se vlastně jmenuješ?“ Opravím se pak.

Má historka zní chabě i mne samotné, když ji skládám do vět znějících nahlas ještě absurdněji než jsem si myslela. Fernsbyho nepřesvědčí dokonce ani na chvíli... Ovšem měla vůbec šanci? Utěšovala jsem se představou, že se vše zamete pod koberec a nedošlo mi, že já pod tím kobercem skončím také. Pozoruji ho - ostražitě, napjatě - a připadám si u toho jako myš, co z pod komody sleduji kočku procházející se pokojem. Tohle se nejenže těžko vysvětluje, tohle se nedá vysvětlit, prolétne mi hlavou. Vybaví se mi chroptící Bellová, ten okamžik, kdy se zhroutila k zemi... Jak dlouho trpěla, než jí došel dech a vzala si ji smrt? Musím se zhluboka nadechnout, zatlačit pocit nevolnosti krkem zpátky do svých útrob.

Fernsby mluví - a říká toho hodně. Nepochybně abych si ani na vteřinu nemohla myslet, že z tohohle vyklouznu a snad jako každý muž... Se rád poslouchá. Avšak dává mi tím čas, tu cennou chvíli navíc, ve které si mohu srovnat myšlenky a krotit vlastní nejistotu a strach do rozumných mezí. Musím... Dýchat. Přemýšlet. Neplácat se v tom, protože jinak v té hlubině utonu. Což se... Lehce řekne... Zakážu si aspoň pohled k plachtě ukrývající tělo, byť jeho přítomnost je takřka... Všudypřítomná.

Do tváře se mi vloudí prázdný výraz, když zmíní nešťastné skony místního personálu. Nepřekvapuje mne to, celé tohle místo je nasáklé Smrtí. A pochybuji, že je to jen "vina" personálu. Nebo naopak vaši pacienti chápou až moc dobře, o co se tu snažíte... Nahlas to neřeknu, místo toho se raději napiju čaje. Když mi jeho vůně naplní nos, mohu na chvíli předstírat, že sedíme někde jinde a někdy jindy.
"Oba dobře víme, co stojí za tou přehnanou obavou a proč tito lidé jsou ochotni zaplatit horentní sumy za to, aby se jejich ženám dostalo té správné léčby," přeci jen mi to nedá, abych neodpověděla na tu řečnickou otázku. Nechci s ním hrát tuhle hru.
Hovor se stočí k mému manželovi. Čekala jsem, kdy se tak stane. Stejně mne píchne u srdce. Nejraději bych se pod tou dekou celá ztratila. Příborový nůž sevřu v dlani o to pevněji, když Fernsby praští do stolu - blížíme se k zlatému vrcholu jeho monologu.

Všechny mé domněnky a obavy nyní mladý kněz říká nahlas, formuluje je do dosti jasného obvinění - zároveň je první osobou, která mi to za všechny ty týdny otevřeně říká do očí. Radost z toho nemám a ten, kdo tvrdí, jak je dobré vědět na čem jste... Rozhodně se kvůli tomu lépe necítím.
"Otče Fernsby..." vyslovím pomalu jeho jméno, "já vím, jak to celé působí. A vypadá. Ovšem... Ať už řeknu cokoliv, nic to nezmění. Protože stejně jako vy ani nikdo jiný nebude schopný mi prokázat, že jsem svého manžela a ty... Sestry otrávila, tak ani já nemohu dokázat, že jsem to neudělala," na chvíli se odmlčím, povolím křečovité sevření prstů kolem nože.

Poté si dodám odvahy, abych Fensbymu jeho upřený pohled dokázala opětovat. "Nikoho jsem neotrávila. Uvažte, otče Fernsby, určitě jste musel přemýšlet nad tím, jak bych to dokázala. Co bych musela použít za... Jed. Někde bych ho musela schovat, ale v mých věcech jste nic najít nemohli. Protože tam nikdy žádný nebyl," mluvím tiše, naléhavě. Za všemi těmi slovy se ovšem skrývá má vlastní vina, protože... Jakkoliv nyní nelžu, tak balancuji na ostří. Zabila jsem je? Ano. Otrávila jsem je? Ne. Jsem vinna z toho, z čeho mě právě nařkl? Rozhodně ano. Lituji toho? Lituji Bellové. Nezasloužila si to. Bartholomew a Meeksová? Bránila jsem se. Dotlačili mě k tomu...

Pod jazykem cítím hořkost.

Ozvěnu té zvláštní vzpomínky.

"Bible je plná okamžiků, které se nedají lidským chápáním ani vědomostmi vyřešit. Možná... Je tohle zkrátka podobný případ."

Nebo jenom nesvobodná jinak

Nehybným pohledem ještě chvíli setrvám na stříbrné hlavici orla, zvláštně uhranutá králem nebes, a nyní tichým svědkem mých hříchů, tak děsivém, a přece uklidňujícím. Ze dvou predátorů ve vzducholodi je on ten méně nebezpečný. To by mě zajímalo, jestli je orel spjatý s heraldikou Essingtonů, nebo je vévoda jenom zapálený ornitolog. Když se muž zvedne a zamíří ke stolku, honem si prsty přejedu po rozžhavených tvářích. Nebrečím. Dobře, to je… dobře. Uklidni se, Vero. No tak, uklidni se. Zhluboka se nadechni a vydechni. Dobře. A teď se na vévodu podívej, to zvládneš. Musíš.

I když někde hluboko uvnitř vím, že je tahle obchodní nabídka nejlepší, co mě mohlo potkat, nepřipadám si tak. Spadla jsem do pavučiny někomu, pro koho nejsem rovným soupeřem. Vévoda. Jeden ze Sedmi… Pořád tomu nemůžu uvěřit. A ani nemusím. Stačí, když mu dám ty plány a schránku. Budu volná. Budu moct zajistit Charlottu, aby se dostala na univerzitu, a pomoct Priscille najít si hodného manžela. Nový Jeruzalém se jí líbil – a pochybuji, že by se nechala odradit varováním starší sestry. Potřebovala bych uvěřit, že to dopadne dobře, ale teď, když na mě dopadá tíha posledních dnů a nejistota, že schránku nenajdu, strach vítězí. Hlavou se mi míhají všechny ty strašidelné scénáře, které mohou nastat. Ale nenastanou. Nenastanou, zopakuji si v duchu pevněji.  

„Ano, jsme domluveni,“ přikývnu. Snad se mi přitom podaří znít klidněji než před chvílí. I když zrovna tohle není vysoká meta… Pohled mu opětuji jen krátce, neschopna čelit těch chladným očím. „Zavoláte mě za tři dny, nebo vás mám kontaktovat já…? Napadá mě, kde by to mohlo být, ale je možné, že se budu muset podívat na více míst,“ dodám neurčitě, „ale shodneme se na tom, že čím dřív to bude, tím líp…“ Chci to mít za sebou. Popravdě mě ani tolik nezajímá, co ve schránce je, čeho se plány týkají; možná zvědavost zaplane později, možná ne, teď mě každopádně více zajímá, co to znamená pro mě. A pro mou rodinu.   

Delilah Blair Flanagan

Rychle jíš. K distingovanému stolování, na jaké si zvyklá, to má daleko, ale to ostatně i to prostředí a situace v jaké se zrovna nacházíš. Je ti jasné, že tohle už by ani nebyla historka pro pobavení nějaké vyšší společnosti. Ne, tohle by ti lidé tam ze Zahrad buďto nevěřili, nebo ani raději nechtěli slyšet. Šokující věci pro ty tam nahoře musí umět být tím správným způsobem šokující, ale při tom vkusné. Tohle ale mělo k něčemu takovému už poněkud daleko. Sestru Meeksovou si neviděla, ale i tak ti bylo jasné, že je jen pár metrů od tebe. Navíc ten zápach. Přesto, hlad umí dělat divy, jak si se právě přesvědčila.

Otec Fernsby tě zatím tiše sleduje, což celé situaci také zrovna nepřidává na příjemnosti, ale alespoň se můžeš konečně najíst. Když promluvíš, jen sem tam pokývá hlavou, aniž by ti do tvé poněkud rozkouskované řeči skákal. Počká, až domluvíš a pak se usměje.

„Zajímavá historka a velmi zvláštní souhra událostí, jestli mohu podotknout. Zvláště, když… vy jste naprosto v pořádku, a přitom jste byla na tom místě s nimi. Únik plynu, neznámý toxin? Nesedí mi tam nic tak neselektivního. Co jsem měl možnost se poptat, tak paní Meeksová i sestra Bellová byly zdravé a nebylo na nich patrné žádné onemocnění až do toho osudného okamžiku. Možná kdyby se to stalo jedné z nich…. Ale dvě ženy, z toho jedna v nejlepších letech, nalezené mrtvé s naprosto stejnými příčinami smrti. Víte, tohle se těžko vysvětluje, pokud se to chce svést na… přirozené příčiny?“ Blahosklonný úsměv se mu ještě trochu roztáhne. „Bůh si je zavolal dosti podivnou a krutou cestou, jestli mohu podotknout.“   Zamyslí se a pak pár kroky dojde k jedné obyčejné židlí u strany místnosti a postaví si ji před stůl naproti tobě, aby se na ni pak posadil.

„Víte, jen tak mezi námi. Není to první případ, co zde někdo z pracovníků sanatoria zemřel. Ne, to ne. Na to je tahle práce až moc… nepochopená? Někteří z místních pacientů nechápou, o co se tu snažíme a jejich mysl už je natolik pryč, že jsou schopní i něčeho jindy tak nemyslitelného jako je prostá vražda. Možná v afektu, nebo snad záchvatu šílenství, ale stále… vražda. Takže ano, je to nemilé a v dost faktorech rozhodně unikátní, ale není to poprvé.“ Povzdechne si až unaveně a ohlédne se k plentě, za kterou je otevřené tělo sestry Meeksové.

„A stejně tak zde nejste první ženou z vyšších kruhů. Ne, to opravdu ne. Nevím, co se tam v Zahradách děje, ale musím přiznat, že mnoho tamějších aristokratů má až přehnanou obavu o duševní zdraví svých drahých chotí. Ale není následku bez příčiny, že?“ Pátravě na tebe hledí, ačkoliv mu mírný úsměv zůstává na rtech.

„Víte… slyšel jsem, že váš manžel si prošel dosti nepříjemnou… nemocí? Doktor Hart mi k tomu něco málo řekl. Nejspíš něco společného s odumíráním tkání dle toho, co měl možnost vidět a cítit. Přesto přežil, ačkoliv o štěstí se asi příliš mluvit nedá. A voilá!“ Bouchne zničehonic do stolu, až nádobí divoce zacinká. „Hned po vašem příjezdu tu máme dvě mrtvoly s něčím velmi podobným jen v mnohem pokročilejším stádiu. Řekněte mi, co si o tom mám asi tak myslet?“ Rozhodí rukama, než se zase trochu uklidní.

„Nebyla byste první, co tu máme, která se svého manžela pokusil otrávit. Ne, je až s podivem, jak je tahle metoda mezi ženami oblíbená. Nevím… asi je snazší někomu něco kápnout do pití, než mu namířit pistoli na hlavu. A asi také čistší. Jen to potřebné množství některé ne a ne odhadnout. Tohle riziko s kulkou většinou odpadá. Samozřejmě se tyhle verze nikdy nedostanou na veřejnost. Hysterie, nebo podivné chování zní rozhodně lépe než travička. Navíc to nepřitáhne pozornost policie. Skandál přeci nikdo nechce. Takže… když je opět trochu více karet na stole, byla byste tak laskává, lady, a řekla mi, jak se to celé stalo doopravdy?“ Bezelstně se usměje, přehodí nohu přes nohu a s viditelným očekáváním ve tváři čeká na tvá slova.