Andor.cz - Dračí doupě online

Křivdy z minulosti

Má pravdu a její otázky jsou na místě. Zachová se hloupě a odstoupí ode mě. Odkopne mou zbraň, ale těch mám ještě dost. Mohl bych to kdykoliv ukončit. Vytasit druhou pistoli. Vrhnout se na ní mečem anebo využít prostředků které dovolí naši minulost zopakovat. Jenže její zmatení i vzpomínky mi v tom zabrání. Stejně jako jí. Nejde jen o city. Jde i zcela pragmaticky o to že je prvním stvořením které potkal stejný osud jako mě. Nebyl jsem tak naivní, že bych si myslel že jsem jediný, u koho se podobná moc projevila. Dokonce jsem si zaplatil vyhlášeného detektiva, aby po podobných lidech pátral. Anonymně a přes prostředníka. Jenže zatím nebyl úspěšný. Naděje na odhalení toho, co se mi děje neupadala. Jenže teď je tu potencionální odpověď na moje otázky. Možná neví o moc víc ale spustila ve mně vzpomínky. Pokud je to naší předchozí blízkostí, co ještě se skrývá pod povrchem. Už teď vím mnohem víc, než jsem doufal.

„Ano, jsem policejním psem. Proti své vůli ale jsem. Lovím to, co mi nakážou. Protože drží pod krkem mě i jiné.“ Odpovím upřímně. Teď je třeba zvažovat každé slovo. Ne kvůli ní. Ta mě může maximálně zabít. Pokud by ale měl Edgar pocit, že nejednám, jak bych měl nebo ho chci, jakkoliv zradit ohrozím i ostatní. Od Agnes po celou moji rodinu a její pověst. „Jsem tu abych zjistil, co je za zabitím lidí v domě. Je to tvá práce? Pracuješ pro někoho jako já?“ Snažím se najít jakékoliv stopy které by mé pátrání mohly přesměrovat jinam.

„Nechci tě zabít, pokud nebudu muset. Slíbil jsem ti, že bok po boku povedeme změnu pořádků a povedeme nás lid do věku osvícení. Bylo to den předtím, než tě odvedli.“ Hlesnu a uvědomuji si ironii celé situace. Opět jsem zraněný a ona také. Jen jsme prales vyměnili za zahradu panství. „Osud nás svedl zase dohromady. Nevěřím, že by to mělo být kvůli tomu abychom se navzájem zabili. Taky nemohu na tuhle minci vsadit všechno. Byl jsem Mitzrael ale už nejsem. Jeho vzpomínky a pocity ale přetrvávají. Naštěstí už nejsem. Jinak bych neviděl věci tak jasně a necítil na svých bedrech jeho hloupý chyby.“

„Je to na tobě Cassiel. Můžeme se tu navzájem zabít nebo se pokusit najít společnou půdu.“ Ne, Cassiel ne. Stejně jako já už nejsem Mitzrael. „Omlouvám se. Jak se vlastně jmenuješ?“ Opravím se pak.

Má historka zní chabě i mne samotné, když ji skládám do vět znějících nahlas ještě absurdněji než jsem si myslela. Fernsbyho nepřesvědčí dokonce ani na chvíli... Ovšem měla vůbec šanci? Utěšovala jsem se představou, že se vše zamete pod koberec a nedošlo mi, že já pod tím kobercem skončím také. Pozoruji ho - ostražitě, napjatě - a připadám si u toho jako myš, co z pod komody sleduji kočku procházející se pokojem. Tohle se nejenže těžko vysvětluje, tohle se nedá vysvětlit, prolétne mi hlavou. Vybaví se mi chroptící Bellová, ten okamžik, kdy se zhroutila k zemi... Jak dlouho trpěla, než jí došel dech a vzala si ji smrt? Musím se zhluboka nadechnout, zatlačit pocit nevolnosti krkem zpátky do svých útrob.

Fernsby mluví - a říká toho hodně. Nepochybně abych si ani na vteřinu nemohla myslet, že z tohohle vyklouznu a snad jako každý muž... Se rád poslouchá. Avšak dává mi tím čas, tu cennou chvíli navíc, ve které si mohu srovnat myšlenky a krotit vlastní nejistotu a strach do rozumných mezí. Musím... Dýchat. Přemýšlet. Neplácat se v tom, protože jinak v té hlubině utonu. Což se... Lehce řekne... Zakážu si aspoň pohled k plachtě ukrývající tělo, byť jeho přítomnost je takřka... Všudypřítomná.

Do tváře se mi vloudí prázdný výraz, když zmíní nešťastné skony místního personálu. Nepřekvapuje mne to, celé tohle místo je nasáklé Smrtí. A pochybuji, že je to jen "vina" personálu. Nebo naopak vaši pacienti chápou až moc dobře, o co se tu snažíte... Nahlas to neřeknu, místo toho se raději napiju čaje. Když mi jeho vůně naplní nos, mohu na chvíli předstírat, že sedíme někde jinde a někdy jindy.
"Oba dobře víme, co stojí za tou přehnanou obavou a proč tito lidé jsou ochotni zaplatit horentní sumy za to, aby se jejich ženám dostalo té správné léčby," přeci jen mi to nedá, abych neodpověděla na tu řečnickou otázku. Nechci s ním hrát tuhle hru.
Hovor se stočí k mému manželovi. Čekala jsem, kdy se tak stane. Stejně mne píchne u srdce. Nejraději bych se pod tou dekou celá ztratila. Příborový nůž sevřu v dlani o to pevněji, když Fernsby praští do stolu - blížíme se k zlatému vrcholu jeho monologu.

Všechny mé domněnky a obavy nyní mladý kněz říká nahlas, formuluje je do dosti jasného obvinění - zároveň je první osobou, která mi to za všechny ty týdny otevřeně říká do očí. Radost z toho nemám a ten, kdo tvrdí, jak je dobré vědět na čem jste... Rozhodně se kvůli tomu lépe necítím.
"Otče Fernsby..." vyslovím pomalu jeho jméno, "já vím, jak to celé působí. A vypadá. Ovšem... Ať už řeknu cokoliv, nic to nezmění. Protože stejně jako vy ani nikdo jiný nebude schopný mi prokázat, že jsem svého manžela a ty... Sestry otrávila, tak ani já nemohu dokázat, že jsem to neudělala," na chvíli se odmlčím, povolím křečovité sevření prstů kolem nože.

Poté si dodám odvahy, abych Fensbymu jeho upřený pohled dokázala opětovat. "Nikoho jsem neotrávila. Uvažte, otče Fernsby, určitě jste musel přemýšlet nad tím, jak bych to dokázala. Co bych musela použít za... Jed. Někde bych ho musela schovat, ale v mých věcech jste nic najít nemohli. Protože tam nikdy žádný nebyl," mluvím tiše, naléhavě. Za všemi těmi slovy se ovšem skrývá má vlastní vina, protože... Jakkoliv nyní nelžu, tak balancuji na ostří. Zabila jsem je? Ano. Otrávila jsem je? Ne. Jsem vinna z toho, z čeho mě právě nařkl? Rozhodně ano. Lituji toho? Lituji Bellové. Nezasloužila si to. Bartholomew a Meeksová? Bránila jsem se. Dotlačili mě k tomu...

Pod jazykem cítím hořkost.

Ozvěnu té zvláštní vzpomínky.

"Bible je plná okamžiků, které se nedají lidským chápáním ani vědomostmi vyřešit. Možná... Je tohle zkrátka podobný případ."

Nebo jenom nesvobodná jinak

Nehybným pohledem ještě chvíli setrvám na stříbrné hlavici orla, zvláštně uhranutá králem nebes, a nyní tichým svědkem mých hříchů, tak děsivém, a přece uklidňujícím. Ze dvou predátorů ve vzducholodi je on ten méně nebezpečný. To by mě zajímalo, jestli je orel spjatý s heraldikou Essingtonů, nebo je vévoda jenom zapálený ornitolog. Když se muž zvedne a zamíří ke stolku, honem si prsty přejedu po rozžhavených tvářích. Nebrečím. Dobře, to je… dobře. Uklidni se, Vero. No tak, uklidni se. Zhluboka se nadechni a vydechni. Dobře. A teď se na vévodu podívej, to zvládneš. Musíš.

I když někde hluboko uvnitř vím, že je tahle obchodní nabídka nejlepší, co mě mohlo potkat, nepřipadám si tak. Spadla jsem do pavučiny někomu, pro koho nejsem rovným soupeřem. Vévoda. Jeden ze Sedmi… Pořád tomu nemůžu uvěřit. A ani nemusím. Stačí, když mu dám ty plány a schránku. Budu volná. Budu moct zajistit Charlottu, aby se dostala na univerzitu, a pomoct Priscille najít si hodného manžela. Nový Jeruzalém se jí líbil – a pochybuji, že by se nechala odradit varováním starší sestry. Potřebovala bych uvěřit, že to dopadne dobře, ale teď, když na mě dopadá tíha posledních dnů a nejistota, že schránku nenajdu, strach vítězí. Hlavou se mi míhají všechny ty strašidelné scénáře, které mohou nastat. Ale nenastanou. Nenastanou, zopakuji si v duchu pevněji.  

„Ano, jsme domluveni,“ přikývnu. Snad se mi přitom podaří znít klidněji než před chvílí. I když zrovna tohle není vysoká meta… Pohled mu opětuji jen krátce, neschopna čelit těch chladným očím. „Zavoláte mě za tři dny, nebo vás mám kontaktovat já…? Napadá mě, kde by to mohlo být, ale je možné, že se budu muset podívat na více míst,“ dodám neurčitě, „ale shodneme se na tom, že čím dřív to bude, tím líp…“ Chci to mít za sebou. Popravdě mě ani tolik nezajímá, co ve schránce je, čeho se plány týkají; možná zvědavost zaplane později, možná ne, teď mě každopádně více zajímá, co to znamená pro mě. A pro mou rodinu.   

Delilah Blair Flanagan

Rychle jíš. K distingovanému stolování, na jaké si zvyklá, to má daleko, ale to ostatně i to prostředí a situace v jaké se zrovna nacházíš. Je ti jasné, že tohle už by ani nebyla historka pro pobavení nějaké vyšší společnosti. Ne, tohle by ti lidé tam ze Zahrad buďto nevěřili, nebo ani raději nechtěli slyšet. Šokující věci pro ty tam nahoře musí umět být tím správným způsobem šokující, ale při tom vkusné. Tohle ale mělo k něčemu takovému už poněkud daleko. Sestru Meeksovou si neviděla, ale i tak ti bylo jasné, že je jen pár metrů od tebe. Navíc ten zápach. Přesto, hlad umí dělat divy, jak si se právě přesvědčila.

Otec Fernsby tě zatím tiše sleduje, což celé situaci také zrovna nepřidává na příjemnosti, ale alespoň se můžeš konečně najíst. Když promluvíš, jen sem tam pokývá hlavou, aniž by ti do tvé poněkud rozkouskované řeči skákal. Počká, až domluvíš a pak se usměje.

„Zajímavá historka a velmi zvláštní souhra událostí, jestli mohu podotknout. Zvláště, když… vy jste naprosto v pořádku, a přitom jste byla na tom místě s nimi. Únik plynu, neznámý toxin? Nesedí mi tam nic tak neselektivního. Co jsem měl možnost se poptat, tak paní Meeksová i sestra Bellová byly zdravé a nebylo na nich patrné žádné onemocnění až do toho osudného okamžiku. Možná kdyby se to stalo jedné z nich…. Ale dvě ženy, z toho jedna v nejlepších letech, nalezené mrtvé s naprosto stejnými příčinami smrti. Víte, tohle se těžko vysvětluje, pokud se to chce svést na… přirozené příčiny?“ Blahosklonný úsměv se mu ještě trochu roztáhne. „Bůh si je zavolal dosti podivnou a krutou cestou, jestli mohu podotknout.“   Zamyslí se a pak pár kroky dojde k jedné obyčejné židlí u strany místnosti a postaví si ji před stůl naproti tobě, aby se na ni pak posadil.

„Víte, jen tak mezi námi. Není to první případ, co zde někdo z pracovníků sanatoria zemřel. Ne, to ne. Na to je tahle práce až moc… nepochopená? Někteří z místních pacientů nechápou, o co se tu snažíme a jejich mysl už je natolik pryč, že jsou schopní i něčeho jindy tak nemyslitelného jako je prostá vražda. Možná v afektu, nebo snad záchvatu šílenství, ale stále… vražda. Takže ano, je to nemilé a v dost faktorech rozhodně unikátní, ale není to poprvé.“ Povzdechne si až unaveně a ohlédne se k plentě, za kterou je otevřené tělo sestry Meeksové.

„A stejně tak zde nejste první ženou z vyšších kruhů. Ne, to opravdu ne. Nevím, co se tam v Zahradách děje, ale musím přiznat, že mnoho tamějších aristokratů má až přehnanou obavu o duševní zdraví svých drahých chotí. Ale není následku bez příčiny, že?“ Pátravě na tebe hledí, ačkoliv mu mírný úsměv zůstává na rtech.

„Víte… slyšel jsem, že váš manžel si prošel dosti nepříjemnou… nemocí? Doktor Hart mi k tomu něco málo řekl. Nejspíš něco společného s odumíráním tkání dle toho, co měl možnost vidět a cítit. Přesto přežil, ačkoliv o štěstí se asi příliš mluvit nedá. A voilá!“ Bouchne zničehonic do stolu, až nádobí divoce zacinká. „Hned po vašem příjezdu tu máme dvě mrtvoly s něčím velmi podobným jen v mnohem pokročilejším stádiu. Řekněte mi, co si o tom mám asi tak myslet?“ Rozhodí rukama, než se zase trochu uklidní.

„Nebyla byste první, co tu máme, která se svého manžela pokusil otrávit. Ne, je až s podivem, jak je tahle metoda mezi ženami oblíbená. Nevím… asi je snazší někomu něco kápnout do pití, než mu namířit pistoli na hlavu. A asi také čistší. Jen to potřebné množství některé ne a ne odhadnout. Tohle riziko s kulkou většinou odpadá. Samozřejmě se tyhle verze nikdy nedostanou na veřejnost. Hysterie, nebo podivné chování zní rozhodně lépe než travička. Navíc to nepřitáhne pozornost policie. Skandál přeci nikdo nechce. Takže… když je opět trochu více karet na stole, byla byste tak laskává, lady, a řekla mi, jak se to celé stalo doopravdy?“ Bezelstně se usměje, přehodí nohu přes nohu a s viditelným očekáváním ve tváři čeká na tvá slova.

Už mi říkali všelijak - včetně přízvisek, které jsem dostala za mými zády, ale ubohým stvořením jsem byla poprvé v životě. Překvapeně zamrkám a pootevřu rty, ovšem to už Fernsby míří ke dveřím a volá na sestru. Ohlédnu se za ním krátce přes rameno, ovšem můj pohled přitáhne zpátky doširoka rozevřený hrudní koš těla Meeksové společně s obnaženým mozkem.
"V pořádku," odpovím bezmyšlenkovitě Fernsbymu, rozhozená tím, čeho jsem svědkem i jeho slušností, která je v ostrém kontrastu s tím vším... Kolem. Vzápětí zaváhám, když mne vyzve k usazení se na židli, přesto se nakonec poslušně vydám k němu a na nabízení místo se skutečně posadím. Zůstávám tichá a zamlklá, jakkoliv se mi aspoň prozatím dostane odkladu výslechu. Asi bych měla pocítit i úlevu a vděčnost za to, že mi výhled na Meeksovou zakryje závěs, ale... Vím, že tam je. Cítím ji. Mysl mi neustále vykresluje obraz toho, co se skrývá za plachtou s veškerými krvavými detaily.

Překvapeným pohledem střelím po přicházející sestře tlačící před sebou vozík. Dlouho se nezdrží, její rychlý ústup připomíná spíše útěk. Kvůli tomu, co tu otec Fernsby dělá? Nebo kvůli němu? Z myšlenek mě vytrhne jeho hlas - a co více, deka, kterou drží v rukách. Mlčky kývnu hlavou a trhavým zatuhlým pohybem se lehce předkloním, zatímco koutkem oka pozoruji každý Fernsbyho pohyb. Jakmile se deka dotkne mých ramen, rychle si ji přitáhnu blíže k tělu a zimomřivě se do ní zachumlám.
Z vozíku putuje na stůl ještě čaj a jídlo - pohoštění hodné obyčejné služky - přesto mne ani nenapadne se nad tím ošklíbat. Žaludek se mi sevře a v břiše mi jako na povel zakručí. Přesto váhám s tím se obojího byť dotknout. Nevím, co mě znervózňuje víc, zda upřený Fernsbyho pohled - proč se na mě pořád tak... Dívá? - nebo tohle místo nasáklé smrtí. Pro mladou ženu mého postavení nebylo vhodné tady byť jen sedět, natož tady... Pojíst.

"Děkuji, otče Fernsby," hlesnu tiše a krátce k němu zvednu oči. Naše pohledy se střetnou jen na krátkou chvíli. Kousnu se do rtu, notnou chvíli svádím boj sama se sebou... Než se natáhnu po šálku čaje. Snad ani pořádně nevnímám jeho chuť, jen příjemné teplo rozlévající se po těle. A pak... Pak už to jde vlastně celkem snadno. Vezmu do ruky příborový nůž, ruka se mi stále chvěje, zatímco neohrabaně roztírám máslo a sýr po krajíci chleba v poměrně silné vrstvě. Že mi toho na další krajíce příliš nezbude, to mi vlastně ani nedochází.
Připadám si jako příšerný člověk, když se do krajíce poprvé zakousnu, ale... Hlad je hlad. A že ho mám pořádný. S prvním soustem mimoděk přivřu oči a... Hladově se zakousnu do krajíce i podruhé. Potřetí... Správná dáma by měla každé sousto aspoň desetkrát skousnout a poctivě rozmělnit zuby - jednak aby nehltala a pak je to prý zdravé. Jenže jakákoliv etiketa mne nyní netrápí - od toho tu jsou zcela jiné věci.

S jídlem v žaludku a teplem pod kůží se cítím... Trochu lépe. Klidněji. Jistěji? Ne, nepředbíhejme. A vědoma si toho, že Fernsby na mě je milý z zcela konkrétních důvodů... Na něj pohlédnu, zatímco si mažu druhý krajíc. Tentokrát už pomalu, nikam nepospíchám. Vlastně potřebuji hlavně zaměstnat ruce, zda do sebe dostanu ještě nějaké jídlo... Netuším. Jak se mi vše rozléhá v hlavě a nejhorší hlad byl utišen, přechází mě chuť.

"Víte... Madam Meeksová... Byla poněkud... Rozrušená. Rozčílilo ji, že mi sestra Bellová i přes jasné instrukce přichystala na koupel vlažnou vodu, nikoliv studenou. Stejně tak byla nespokojena se mnou, že jsem byla tak... Pomalá a vše mi trvalo. A pak se najednou chytila za krk, začala sípat a chroptět a... Vypadalo to jako nějaký záchvat. Slyšela jsem i sestru Bellovou, jak spadla na zem... Pak se mi udělalo slabo, možná jak jsem se rychle pohnula nebo z toho... Všeho... A myslím, že jsem omdlela. Probrala jsem se až na zemi a... Viděla jsem je obě ležet... A zbytek už znáte," začnu hovořit sama poměrně ochotně, byť se občas v řeči zadrhávám, jak hledám ta správná slova.

Jacob White

Jsi opět zpět. Tvé jméno je Jacob White a přesto… Cítíš emoce a vzpomínky někoho jiného. Někoho, kdo je v tvých očích hlupák a zaslepenec a přitom... ty? Sám víš, že by ses na jeho místě rozhodl jinak. Už několikrát v životě si slyšel moudro, že minulost nás vždy dožene, nikdo ale nemohl čekat, že až tak doslova. Hledíš na ženu před tebou, která se tak podobá té, kterou si viděl ve vzpomínkách z dávných časů a jiného života. I ona vypadá z vašeho setkání značně zaskočená. Nejspíše i ona právě prožila několik záblesků minulého života.

„Co? Já… Nechtěla jsem.“ Zamrká překvapeně a o krok ustoupí, sledujíc tvé krvácející zranění. Z jejího oblečení a vlasů kape voda na zelený udržovaný trávník.

„Nejsem Cassiel! Nejsem…“ Hlas se jí zadrhne v hrdle a pohled jí padne na ostrou zbraň na její ruce. „Byla jsem. Nevím jak a proč… ale byla. Stejně jako ty?“ Její tázavý pohled se na tebe upírá snad jako kdyby čekala nějaké odpovědi.  

„Mizrael… Takže pamatuješ vysuté zahrady? Co jsi tam slíbil?“ Šeptne měkce, ale pak jen zakroutí hlavou a zase ustoupí. Do očí se jí vrátí vzdor.

„Ne, tohle se nestalo. Nestalo! Ty nejsi on. Jsi jen… policejní pes!“ Prskne jako rozzlobená kočka. „Myslíš, že jsem tě neviděla? Vím, že tu jsi pro mě.“ Nespouští z tebe oči, zatímco poněkud netakticky zase o krok ustoupí. „Co po mě chceš?“ Vidíš, že je stále zmatená, ruku se zbraní má svěšenou u těla, ale stačilo by jí pár kroků, aby si pro tebe došla. Tvé zbraně mají jistou výhodu oproti té její. Jak ustoupí zavadí o patou o tvou upuštěnou pistoli. Nakrčí rty a kopne do ní, až se z jezírka ozve tiché žbluňk.

„To nám dost věcí usnadní. Řekni mi, co po mě chceš? Možná tě pak nechám žít.“ Zavrčí a tobě z jejího tónu i postoje dojde, že se v tuto chvíli považuje za jediného predátora v okolí.

Vera De Lacey

„Máte pravdu. Neznám vás. Stejně tak neznám vaši skutečnou motivaci pro váš vstup do manželství.“ Povzdechne si vévoda a pokýve hlavou. „Na druhou stranu vím, jak to celé dopadlo. Poměrně neslavně. Takže mi dovolte ponechat si pochyby o nějakém čistém a nesobeckém záměru. Ať už z vaší nebo manželovy strany.“ Pronese stoicky klidně.

Potlačuješ pláč a bezmoc, zatímco ti tu vévoda nabízí obchodní nabídku. Ačkoliv obchodní. Rozhodně to působí dosti podivně, ale pokud ti nelže, mohla by to být tvá záchrana.

„Ano, plány s razítkem Dohertyho společnosti. Samozřejmě, pokud to nebudou ony, upozorním vás na to a budete mít možnost dodat ty správné. Popis skříňky nemám. Netuším, do čeho to uložili. Předpokládám ale, že bude menší, zhruba jako kazeta na doutníky. Také dosti těžká. Pokud jich najdete víc, prostě mi je předáte a já vám vrátím ty, které mě nezajímají.“ Naskakují další nenápadné podmínky.

„Potřebuji to mít vyřešené do tří dnů. Je to docela… urgentní a nechci riskovat, že se to někde ztratí. Věřím ale, že vám jako jeho manželce nebude dělat problémy něco takového najít. Možná už dokonce víte, kde to je…?“ Upře na tebe pátravý pohled.

 „Každopádně, čím dřív to bude, tím líp.“ Vydechne a s tím se postaví. Dojde ke stolku s karafou a skleničkami. Hůlka zůstane opřená o sedačku. Máš nepříjemný pocit, že ten stříbrný orel na tebe tiše a nehnutě hledí.

„Pokud dodržíte svou část dohody, já zařídím tu svou. Budete volná. Mladá vdova s poměrně značným majetkem. To už je něco, co stojí za zvážení, že?“ Otočí se na tebe krátce, zatímco si do sklenky naleje trochu zlatavého alkoholu.

„Takže, jsme domluveni, lady De Lacey?“ Hledí na tebe se sklenkou v ruce a čeká, jak se rozhodneš.    

Benedikt Tskilekwa

„Jednání na univerzitě? To tady můžu taky čekat až do večera.“ Povzdechne si zoufale Elke a nevypadá to, že by se jí představa zbytku odpoledne stráveného v načichlé laboratoři zrovna líbila. „Mám taky jinou práci.“ Dodá hned, když si všimne tvého tázavého pohledu. Na zmínku o zápachu jen souhlasně pokýve hlavou. Rozhodně to tu je ještě cítit, ačkoliv je to nic oproti tomu, když vám to tady uniklo.

„Jistě… možná Doofenshmirtz ví, ale ty Benedikte… Cože cukr?“ Nakrčí nevěřícně čelo a jen zakroutí hlavou, zatímco ty připravuješ své velkolepé překvapení.

„Nevěš mi tu bulíky na nos. Cukr? Nemysli si, že jsem až tak hloupá, jen protože nechodím na tu vaši univerzitu.“ Zazní jí v hlase uraženost, zatímco přidáváš trochu dusičnanu k již odměřenému množství chlorečnanu.

„Navíc, nemusíš se bát, že tě tu budu rušit. Jen si tady sednu a…“ Uhladí si sukni a podívá se na židli, kterou si jí tak vzorně připravil. To už ale padne pár kapek koncentrované kyseliny na směs v misce před tebou. Tedy pár. Elke umí přitahovat tvou pozornost i v nejnevhodnějších momentech, takže ti až se zpožděním dojde, že stačily dvě kapky místo pěti. To už ale divoce zaplane žlutý plamen a nad misku se vyvalí hustý oblak dýmu.

„Ah!“ Vykřikne Elke polekaně a uskočí o několik kroků dozadu, aby se pak ozvalo hlasité a křach! Jedna z křivulí upevněná v držáku spadla na zem společně i s lihovým kahanem a vše se rozlétlo po místnosti poté, co o to Elke zavadila loktem.

„To… To… jsem nechtěla!“ Upustí ještě k tomu zděšeně složky na zem a na všechno hledí, jako kdyby měl každou chvíli nastat konec světa. Bengálský oheň už poklidně dohořívá. Jak rychle zaplál, tak zase zhasl. Nic si nerozbil, ani nevyhodil do vzduchu. Tedy ty. Dým se líně převaluje u stropu a pomalu se šine k otevřenému oknu.

„Moc se omlouvám.“ Padne na kolena, prvně sebere složky ze země, položíc je na jeden z pultů a pak začne bezradně sbírat rozbité kusy laboratorního vybavení.

„Já… Byla to nehoda. Nepůjde to nějak… opravit?“ Klečí tam s kusy laboratorního skla v rukou a hledí na tebe s naprostým zoufalstvím v očích. Je ti jasné, že jí asi nedochází, jak nahraditelné a vlastně poměrně levné tyhle věci jsou. V jejích očích to může být zařízení nedozírné hodnoty. „Nechtěla jsem…“ Skloní hlavu a vypadá, že začíná mít na krajíčku.