Andor.cz - Dračí doupě online

Už mi říkali všelijak - včetně přízvisek, které jsem dostala za mými zády, ale ubohým stvořením jsem byla poprvé v životě. Překvapeně zamrkám a pootevřu rty, ovšem to už Fernsby míří ke dveřím a volá na sestru. Ohlédnu se za ním krátce přes rameno, ovšem můj pohled přitáhne zpátky doširoka rozevřený hrudní koš těla Meeksové společně s obnaženým mozkem.
"V pořádku," odpovím bezmyšlenkovitě Fernsbymu, rozhozená tím, čeho jsem svědkem i jeho slušností, která je v ostrém kontrastu s tím vším... Kolem. Vzápětí zaváhám, když mne vyzve k usazení se na židli, přesto se nakonec poslušně vydám k němu a na nabízení místo se skutečně posadím. Zůstávám tichá a zamlklá, jakkoliv se mi aspoň prozatím dostane odkladu výslechu. Asi bych měla pocítit i úlevu a vděčnost za to, že mi výhled na Meeksovou zakryje závěs, ale... Vím, že tam je. Cítím ji. Mysl mi neustále vykresluje obraz toho, co se skrývá za plachtou s veškerými krvavými detaily.

Překvapeným pohledem střelím po přicházející sestře tlačící před sebou vozík. Dlouho se nezdrží, její rychlý ústup připomíná spíše útěk. Kvůli tomu, co tu otec Fernsby dělá? Nebo kvůli němu? Z myšlenek mě vytrhne jeho hlas - a co více, deka, kterou drží v rukách. Mlčky kývnu hlavou a trhavým zatuhlým pohybem se lehce předkloním, zatímco koutkem oka pozoruji každý Fernsbyho pohyb. Jakmile se deka dotkne mých ramen, rychle si ji přitáhnu blíže k tělu a zimomřivě se do ní zachumlám.
Z vozíku putuje na stůl ještě čaj a jídlo - pohoštění hodné obyčejné služky - přesto mne ani nenapadne se nad tím ošklíbat. Žaludek se mi sevře a v břiše mi jako na povel zakručí. Přesto váhám s tím se obojího byť dotknout. Nevím, co mě znervózňuje víc, zda upřený Fernsbyho pohled - proč se na mě pořád tak... Dívá? - nebo tohle místo nasáklé smrtí. Pro mladou ženu mého postavení nebylo vhodné tady byť jen sedět, natož tady... Pojíst.

"Děkuji, otče Fernsby," hlesnu tiše a krátce k němu zvednu oči. Naše pohledy se střetnou jen na krátkou chvíli. Kousnu se do rtu, notnou chvíli svádím boj sama se sebou... Než se natáhnu po šálku čaje. Snad ani pořádně nevnímám jeho chuť, jen příjemné teplo rozlévající se po těle. A pak... Pak už to jde vlastně celkem snadno. Vezmu do ruky příborový nůž, ruka se mi stále chvěje, zatímco neohrabaně roztírám máslo a sýr po krajíci chleba v poměrně silné vrstvě. Že mi toho na další krajíce příliš nezbude, to mi vlastně ani nedochází.
Připadám si jako příšerný člověk, když se do krajíce poprvé zakousnu, ale... Hlad je hlad. A že ho mám pořádný. S prvním soustem mimoděk přivřu oči a... Hladově se zakousnu do krajíce i podruhé. Potřetí... Správná dáma by měla každé sousto aspoň desetkrát skousnout a poctivě rozmělnit zuby - jednak aby nehltala a pak je to prý zdravé. Jenže jakákoliv etiketa mne nyní netrápí - od toho tu jsou zcela jiné věci.

S jídlem v žaludku a teplem pod kůží se cítím... Trochu lépe. Klidněji. Jistěji? Ne, nepředbíhejme. A vědoma si toho, že Fernsby na mě je milý z zcela konkrétních důvodů... Na něj pohlédnu, zatímco si mažu druhý krajíc. Tentokrát už pomalu, nikam nepospíchám. Vlastně potřebuji hlavně zaměstnat ruce, zda do sebe dostanu ještě nějaké jídlo... Netuším. Jak se mi vše rozléhá v hlavě a nejhorší hlad byl utišen, přechází mě chuť.

"Víte... Madam Meeksová... Byla poněkud... Rozrušená. Rozčílilo ji, že mi sestra Bellová i přes jasné instrukce přichystala na koupel vlažnou vodu, nikoliv studenou. Stejně tak byla nespokojena se mnou, že jsem byla tak... Pomalá a vše mi trvalo. A pak se najednou chytila za krk, začala sípat a chroptět a... Vypadalo to jako nějaký záchvat. Slyšela jsem i sestru Bellovou, jak spadla na zem... Pak se mi udělalo slabo, možná jak jsem se rychle pohnula nebo z toho... Všeho... A myslím, že jsem omdlela. Probrala jsem se až na zemi a... Viděla jsem je obě ležet... A zbytek už znáte," začnu hovořit sama poměrně ochotně, byť se občas v řeči zadrhávám, jak hledám ta správná slova.

Jacob White

Jsi opět zpět. Tvé jméno je Jacob White a přesto… Cítíš emoce a vzpomínky někoho jiného. Někoho, kdo je v tvých očích hlupák a zaslepenec a přitom... ty? Sám víš, že by ses na jeho místě rozhodl jinak. Už několikrát v životě si slyšel moudro, že minulost nás vždy dožene, nikdo ale nemohl čekat, že až tak doslova. Hledíš na ženu před tebou, která se tak podobá té, kterou si viděl ve vzpomínkách z dávných časů a jiného života. I ona vypadá z vašeho setkání značně zaskočená. Nejspíše i ona právě prožila několik záblesků minulého života.

„Co? Já… Nechtěla jsem.“ Zamrká překvapeně a o krok ustoupí, sledujíc tvé krvácející zranění. Z jejího oblečení a vlasů kape voda na zelený udržovaný trávník.

„Nejsem Cassiel! Nejsem…“ Hlas se jí zadrhne v hrdle a pohled jí padne na ostrou zbraň na její ruce. „Byla jsem. Nevím jak a proč… ale byla. Stejně jako ty?“ Její tázavý pohled se na tebe upírá snad jako kdyby čekala nějaké odpovědi.  

„Mizrael… Takže pamatuješ vysuté zahrady? Co jsi tam slíbil?“ Šeptne měkce, ale pak jen zakroutí hlavou a zase ustoupí. Do očí se jí vrátí vzdor.

„Ne, tohle se nestalo. Nestalo! Ty nejsi on. Jsi jen… policejní pes!“ Prskne jako rozzlobená kočka. „Myslíš, že jsem tě neviděla? Vím, že tu jsi pro mě.“ Nespouští z tebe oči, zatímco poněkud netakticky zase o krok ustoupí. „Co po mě chceš?“ Vidíš, že je stále zmatená, ruku se zbraní má svěšenou u těla, ale stačilo by jí pár kroků, aby si pro tebe došla. Tvé zbraně mají jistou výhodu oproti té její. Jak ustoupí zavadí o patou o tvou upuštěnou pistoli. Nakrčí rty a kopne do ní, až se z jezírka ozve tiché žbluňk.

„To nám dost věcí usnadní. Řekni mi, co po mě chceš? Možná tě pak nechám žít.“ Zavrčí a tobě z jejího tónu i postoje dojde, že se v tuto chvíli považuje za jediného predátora v okolí.

Vera De Lacey

„Máte pravdu. Neznám vás. Stejně tak neznám vaši skutečnou motivaci pro váš vstup do manželství.“ Povzdechne si vévoda a pokýve hlavou. „Na druhou stranu vím, jak to celé dopadlo. Poměrně neslavně. Takže mi dovolte ponechat si pochyby o nějakém čistém a nesobeckém záměru. Ať už z vaší nebo manželovy strany.“ Pronese stoicky klidně.

Potlačuješ pláč a bezmoc, zatímco ti tu vévoda nabízí obchodní nabídku. Ačkoliv obchodní. Rozhodně to působí dosti podivně, ale pokud ti nelže, mohla by to být tvá záchrana.

„Ano, plány s razítkem Dohertyho společnosti. Samozřejmě, pokud to nebudou ony, upozorním vás na to a budete mít možnost dodat ty správné. Popis skříňky nemám. Netuším, do čeho to uložili. Předpokládám ale, že bude menší, zhruba jako kazeta na doutníky. Také dosti těžká. Pokud jich najdete víc, prostě mi je předáte a já vám vrátím ty, které mě nezajímají.“ Naskakují další nenápadné podmínky.

„Potřebuji to mít vyřešené do tří dnů. Je to docela… urgentní a nechci riskovat, že se to někde ztratí. Věřím ale, že vám jako jeho manželce nebude dělat problémy něco takového najít. Možná už dokonce víte, kde to je…?“ Upře na tebe pátravý pohled.

 „Každopádně, čím dřív to bude, tím líp.“ Vydechne a s tím se postaví. Dojde ke stolku s karafou a skleničkami. Hůlka zůstane opřená o sedačku. Máš nepříjemný pocit, že ten stříbrný orel na tebe tiše a nehnutě hledí.

„Pokud dodržíte svou část dohody, já zařídím tu svou. Budete volná. Mladá vdova s poměrně značným majetkem. To už je něco, co stojí za zvážení, že?“ Otočí se na tebe krátce, zatímco si do sklenky naleje trochu zlatavého alkoholu.

„Takže, jsme domluveni, lady De Lacey?“ Hledí na tebe se sklenkou v ruce a čeká, jak se rozhodneš.    

Benedikt Tskilekwa

„Jednání na univerzitě? To tady můžu taky čekat až do večera.“ Povzdechne si zoufale Elke a nevypadá to, že by se jí představa zbytku odpoledne stráveného v načichlé laboratoři zrovna líbila. „Mám taky jinou práci.“ Dodá hned, když si všimne tvého tázavého pohledu. Na zmínku o zápachu jen souhlasně pokýve hlavou. Rozhodně to tu je ještě cítit, ačkoliv je to nic oproti tomu, když vám to tady uniklo.

„Jistě… možná Doofenshmirtz ví, ale ty Benedikte… Cože cukr?“ Nakrčí nevěřícně čelo a jen zakroutí hlavou, zatímco ty připravuješ své velkolepé překvapení.

„Nevěš mi tu bulíky na nos. Cukr? Nemysli si, že jsem až tak hloupá, jen protože nechodím na tu vaši univerzitu.“ Zazní jí v hlase uraženost, zatímco přidáváš trochu dusičnanu k již odměřenému množství chlorečnanu.

„Navíc, nemusíš se bát, že tě tu budu rušit. Jen si tady sednu a…“ Uhladí si sukni a podívá se na židli, kterou si jí tak vzorně připravil. To už ale padne pár kapek koncentrované kyseliny na směs v misce před tebou. Tedy pár. Elke umí přitahovat tvou pozornost i v nejnevhodnějších momentech, takže ti až se zpožděním dojde, že stačily dvě kapky místo pěti. To už ale divoce zaplane žlutý plamen a nad misku se vyvalí hustý oblak dýmu.

„Ah!“ Vykřikne Elke polekaně a uskočí o několik kroků dozadu, aby se pak ozvalo hlasité a křach! Jedna z křivulí upevněná v držáku spadla na zem společně i s lihovým kahanem a vše se rozlétlo po místnosti poté, co o to Elke zavadila loktem.

„To… To… jsem nechtěla!“ Upustí ještě k tomu zděšeně složky na zem a na všechno hledí, jako kdyby měl každou chvíli nastat konec světa. Bengálský oheň už poklidně dohořívá. Jak rychle zaplál, tak zase zhasl. Nic si nerozbil, ani nevyhodil do vzduchu. Tedy ty. Dým se líně převaluje u stropu a pomalu se šine k otevřenému oknu.

„Moc se omlouvám.“ Padne na kolena, prvně sebere složky ze země, položíc je na jeden z pultů a pak začne bezradně sbírat rozbité kusy laboratorního vybavení.

„Já… Byla to nehoda. Nepůjde to nějak… opravit?“ Klečí tam s kusy laboratorního skla v rukou a hledí na tebe s naprostým zoufalstvím v očích. Je ti jasné, že jí asi nedochází, jak nahraditelné a vlastně poměrně levné tyhle věci jsou. V jejích očích to může být zařízení nedozírné hodnoty. „Nechtěla jsem…“ Skloní hlavu a vypadá, že začíná mít na krajíčku.  

Delilah Blair Flanagan

Je ti zima. Ani ne tak od podlahy a bosých nohou, ale celkově tohle celé místo působí mrazivě. Snad, že by tu měli nějaké speciální chlazení? Ne, spíše to bude prostě tím, kde stojíš. Otec Fernsby na tebe v očekávání hledí zpoza otevřeného těla Meeksové, ale když dostane zamítavou odpověď, jen nakrčí zklamaně rty.

„Hmm, skutečně.“ Povzdechne si a projde kolem těla zpátky k tobě. „Chápu, že jste rozrušená a je těžké si všechno správně vybavit.“ Podívá se na tebe chápavě. „Ubohé stvoření, musí vám být zima. Ani vám nedali nic pořádného na sebe.“ Sklouzne mu pohled na tvá bosá, modrající chodidla. Projde dveřmi na chodbu, nechá jedno z křídel pootevřené, zatímco se ozve jeho hlas.

„Sestro!“ Slyšíš a s tím se přiblíží rychlé kroky. Slyšíš, jak jí něco říká, ale slova jsou tichá a pletou se jedno do druhého, podobně jako tvé myšlenky. Trvá to jen pár okamžiků, než se Fernsby zjeví opět ve dveřích. „Promiňte za zdržení.“ Dojde do zadní části této poměrně dlouhé místnosti, která už postrádá všudypřítomné kachličky a stojí tam stůl a několik kartoték.

„Posaďte se, prosím.“ Odsune židli u stolu a poodstoupí, sledujíc zamyšleně každý tvůj krok. „Takže, jak přesně se to stalo? Můžete…“ Zarazí se. „Hmm, ne, počkáme prvně na sestru.“ Prohodí spíše jakoby pro sebe a pak přejde ke stěně, kde je mechanismus, za který když zatáhne, tak se pohne jeden ze závěsů složený na stěně a ten ti tak zakryje výhled na ostatky Meeksové. Pach smrti ale zůstává. „Hmm, chápu, že někoho to může poněkud… rušit.“ Řekne, jako kdybyste řešili pohled do kuchyně a ne do pitevny, zatímco se vrátí k umyvadlu, kde si opět umyje ruce. Tentokrát už pečlivěji.

Netrvá to dlouho a z chodby se ozve drkotání, doprovázené občasným zavrzáním koleček a pak zaklepání na dveře. Do místnosti vejde sestra se starším vozíkem, na kterém poznáváš kouřící konvici čaje a nějaké nádobí. „Děkuji sestro, můžete jít.“ Kývne na ni Fernsby. Ta jen tázavě kmitne pohledem k tobě, ale nic nenamítá a je patrné, že ochotně zase rychle odejde.

„Jestli dovolíte.“ Vezme Fernsby z jednoho pater vozíku složenou deku a pokud se nebráníš, přehodí ti ji přes ramena, jinak ti ji prostě podá složenou. Pak na stůl před tebe postaví kouřící konvici, dle vůně s horkým čajem, obyčejný porcelánový hrnek, který má k čajovým soupravám, na jaké si zvyklá, daleko, a nakonec talíř, na kterém je pár krajíců chleba, hrudka másla a nějaký měkký sýr. Dokonce dostaneš i příbor.

„Takže, prosím, poslužte si. Bude lepší vést debatu, když nebudete vypadat, že mi tu každou chvíli zkolabujete.“ Usměje se a zůstane sám stát.

Čaj voní příjemně a pokud ochutnáš, zjistíš, že je i lehce slazený. Není to žádná extra kvalita, ale tvůj hlad tomu dosti přidává na lákavosti. Přesto… pořád tohle není zrovna místo, kde by jeden běžně chtěl jíst, ale nevypadá to, že by s tím měl otec Fernsby jakékoliv problémy.

„Dobrou chuť.“ Popřeje ti, aniž by z tebe spouštěl oči.

Phelia Boulder

„Padesát pět. Dohodnuto.“ Kývne na tebe Sym a natáhne ruku na stvrzení. „Podržím vám to tady týden. Jako vždy.“ Dodá ještě pro pořádek, aby tu zazněly všechny části dohody a vytáhne zpod pultu skříňku, jenž odemkne a začne z ní sázet na stůl patřičný obnos. Není to moc, ale také to není málo. Záleží, jestli se na to dívá někdo z okraje Industriální čtvrti a nebo někdo ze Zahrad.

„Hmm, hmm, potěšení je na mé straně Boulder.“ Zamručí, zatímco začne skládat rozložené lékařské vybavení do jedné z krabic, které měl vedle pultu. Diana to celé mlčky sleduje, rty semknuté do tenkých čárek, ale nic nenamítá. Když vyrazíš ven, jen tiše a dost nuceně hlesne. „Děkujeme.“

Vyjdete ven. Opře se do vás zase chladný noční vzduch. „Herna… Dobře.“ Kývne Diana bezmocně a svěsí ramena. Je na ní vidět, že se jí ten nápad stále nelíbí, ale následuje tě. Není jí ale moc do řeči. Procházíte křivolakými uličkami Jeruzaléma a držíte se spíše na hlavních třídách, které ještě v tuto dobu poměrně žijí. Přeci jen by bylo zbytečné tohle všechno riskovat kvůli pár zacházkám.

Ke Stříbrnému jelenovi dorazíte něco po jedenácté večer. Okna jsou osvětlená teplým světlem a ven je přes ně slyšet hučení hovorů návštěvníků podniku. Herna spojená s nálevnou. Ideální kombinace, která zajistí majitelům pravidelný zdroj peněz. Není to žádný pajzl z okraje. Na místní poměry vcelku slušně vypadající podnik. Vejdete dovnitř. Vzduch je zahalený do oparu z množství zapálených cigaret. Je tu ruch. Hovory, cinkání skleniček, smích. Velká část stolů v podniku je obsazená. Vypadá to, že zatímco většina Jeruzaléma usíná, tady to začíná teprve žít.

Znáš to tady. U vstupu je hospodská část a když jí projdete více dozadu dostanete se k části, kde si jeden může zahrát karty, kostky a možná… možná už tu mají i ten nový výdobytek, kterém jsi slyšela – ruletu. Prý v Zahradách je to teď žhavý hit, který připravil nejednoho z těch nabubřelců o rodinné jmění a jiným zase přinesl pohádkové bohatství, ačkoliv by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Tak jako tak, je tu rozhodně spousta možností, jak rozmnožit vydělané peníze anebo je naopak nechat rychle rozkutálet. Bude záležet, jestli vám štěstěna dnes natočí svou přívětivou tvář.

Verše: Mezi časy

S prvním výstřelem přijde radost. Cítím se… kompletní. Když vidím, jak padá s prostřelenou hrudí přijde smutek. Cítím se… jako by kus ze mě zmizel. Miloval jsem jí a vždy snil o tom, že pokud své zbraně vytvořím ona bude se mnou a bude je obdivovat. Do mozku se mi zakousne její poslední pohled. Možná je skutečně obdivovala. Jen se musela stát jejich první obětí. Na ostatní padlé se otočím pln hněvu. Tady už lítost necítím. Výstřely splynou do jediného. Mačkám mechanicky spouště a rozsévám smrt. Nestihnou ke mně doletět. Nemají kam utéct. Tohle není meč. Není to ale ani nedokonalá lidská puška. Tohle je slovo boží převedené v jediný výkřik koncentrované smrti.

Několikrát máchnu čtveřicí křídel abych se udržel ve vzduchu. Pistole zmizí stejně jako se objevily. Jen záblesk světla. Stačí na to pomyslet. Cítím se vyčerpaný. Podívám se k nebesům a cítím že cestu tam nezvládnu. Chvíli zvažuji že najdu roh a zavolám si pomoc. Pak to ale zavrhnu. Musím si odpočinout, než budu vysvětlovat co se tu událo. Musím být při smyslech. To, co mě teď čeká bude totiž mnohem nebezpečnější než tento souboj. Budu mít štěstí, pokud neskončím jako ona.

Snesu se k zemi a opatrně přistanu. Sevřu skříňku ve svých rukou a usednu ke stromu. Složím kolem sebe křídla jako ochranný stan a skloním hlavu. Smysly mám pořád napjaté. Jsem sám sobě hlídkou. Pomalu propadám do snů. Třeba ke mně zase přijdou vize jiných časů a míst. Další, které mi poradí kam se můj osud bude ubírat. Přinesou nové nápady a rady v cestě která mě ještě čeká.

☩

Cuknu hlavou a cítím každou ránu kterou jsem na výpravě utržil. Ne, to jsem nebyl já. Vlastně byl ale ne teď a tady. Zakroutím hlavou jako bych se chtěl zbavit obtížného hmyzu. Jsem v zahradách panství. Přede mnou v jezírku je vražedkyně. Která je ale mnohem víc, než jsem si myslel. Stejně jako já sám.

Dívám se na ní a vidím že mě poznala. Poznala to, čím jsem kdysi byl. Mitzrael. Anděl. Jediné, co mi zůstalo jsou jeho zbraně a část vzpomínek. Lituji ho. Miloval ji. Ona milovala jeho. Byl to hlupák. Slaboch. Nedokázal se postavit zákonu, nezvládl věřit ženě kterou miloval a zavrhl jí jen proto že si to společnost žádala. Jsem jím ale postrádám jeho… víru. Podívám se na ní. Bolí mě u srdce. Cítím, jak v něm planou city, které jsem kdysi měl. Chtěla by planout i nenávist ale to nedokážu. Mitzrael ji cítil, protože mu přišlo, že ho podvedla. Jacob ví že politické hry a tahanice nesmí člověka zaslepit. Ideálně se musí držet co nejdál od nich a hrát je jen naoko. Tady nestojím jako ztělesnění všech ctností ale jako člověk. Mám své chyby, zásady a chyby. To ze mě ale dělá muže, co toho chápe víc, než ten páprda ve zlaté zbroji dokázal.

Co ale teď? Cítím náklonost k ženě v jezírku a poslední co chci je zastřelit jí. Pokud to ale neudělám budu mít problém s Edgarem. Lhát mu? Nepřipadá v úvahu. Oči Jeruzaléma mě pozorují a má přehled o každém mém kroku o tom si iluze nedělám. Splnit misi? To je nejsnazší ale mám pocit, že ona si to nezaslouží. Už jsem jí zradil dost. Proč musí být všechno tak komplikované? Co bys mi poradila Agnes? Vždy jsi hlasem rozumu. Jak moc by ti navíc zlomilo srdce, kdybys věděla, že je tu žena, která je mému srdci podobně blízká jen jsem o ní doteď nevěděl. Neznal jí a netušil že s ní společnou historii mám. Podle toho že se na mě ale nevrhla tuším, že mě nechce zabít alespoň ne hned. Možná čeká jen na potvrzení identity, aby si byla jistá. Rozhodnu se jí nezatajovat kým jsem byl. Zároveň ale ukázat že nemá tak úplně pravdu.

„Myslím že ano, viděl jsem vzpomínky Mitzraela poprvé.“ Sklopím zrak, ale ne tak abych nestihl reagovat, kdyby se na mě vrhla. „A omlouvám se za vše, co ti provedli Cassiel.“

Nabídka, která se neodmítá

Sotva se posadím zpátky do křesla, sepnu si roztřesené ruce v klíně a na okamžik se odvážím zvednout pohled k vévodovi. Nedokážu mu ho opětovat dlouho. Něco na něm mě děsí. Možná jsou to jeho slova. Že šaráda s obchodní cestou nemohla vydržet věčně, jsem samozřejmě věděla. Dříve nebo později by přišli. Vyšetřovatelé, nebo jeho rodina, na tom ani nezáleží. Přišli by – a, ať už jsem si to v duchu malovala jakkoliv, nikdy to nemohlo dopadnout dobře. Snad jsem ještě chtěla přijít na způsob, jak ochránit rodinu před skandálem… Nebo se mi alespoň podaří poslat jim dost prostředků, aby se zastřešili před rychle se blížící bouří.

„Neznáte mě,“ přejde mi přes rty. I když se mi hlas zachvěje slabostí a nejspíše mu jenom potvrdí všechno, co si o mě za tu krátkou chvíli stačil pomyslet, tedy že jsem jenom hloupá holka až po uši v nezáviděníhodné situaci, mi do slov pronikne i něco tvrdšího. „A neznáte ani okolnosti mého sňatku. Milosti,“ dodám zase uctivěji, než sklopím pohled k hůlce se stříbrnou hlavicí orla.

Neměla jsem to říkat. V mnoha věcech má pravdu, nebo se jí přinejmenším blíží natolik, že nenacházím sílu mu odporovat. Dokázala bych tady sedět se svěšenou hlavou celé hodiny, aniž bych řekla jediné slovo, ale tohle… Ne. Proto jsem si Philipa nevzala. Kdybych mohla strávit v Davenportu celý život, nelitovala bych toho. Nikdy jsem netoužila po velkolepém životě. Samozřejmě, nevzali jsme se z látky, to netvrdím. Chtěla jsem. Doufala jsem. Všechno jsem si to představovala jinak – a pak přišla ta osudná noc, kterou pořád nedokážu vysvětlit ani sama sobě. V očích mě zaštípají neprolité slzy, ale nedovolím si mrknout, abych je nepropustila na svět. Nebudu plakat. Jakkoliv tuhle chvíli nejsem schopna zvládnout, tak hluboko teď neklesnu. Sevřu své ruce pevněji, křečovitěji, až to zabolí, a zhluboka se nadechnu.  

„Jistě,“ odpovím tiše. Teď už se pohled zvednout neodvážím, místo toho se i nadále soustředím na stříbrnou hlavici orla, jako by měl každou chvílí oživnout a odnést mě na svých křídlech daleko. Otevřený účet mě netrápí… Nehodlám v Novém Jeruzalémě zůstávat. Pokud splní svou část dohody, dříve nebo později odsud budu moct odejít. „Plány s razítkem Dohertyho společnosti,“ zopakuji. Jenom letmo mě napadne, jestli nebyl na slavnosti, ale chvíle plné hudby a tance mi teď přijdou vzdálené celé roky. Nebyla bych si jistá, ani kdybych tam zahlédla vlastního otce. „A skřínku. Co je… Co je v ní, mi neřeknete,“ odpovím si sama. „Jak je asi velká?“

Obojí pravděpodobně bude ve Philipově pracovně. Nebo někde v domě. Nemělo by být těžké je najít – nebo naopak bude, protože mě nenapadá, kde jinde bych mohla hledat. Ovšem Elyse by věděla, nebo někdo jiný. Sama pro sebe přikývnu, jako bych se potřebovala přesvědčit, že to zvládnu. Budu muset. Nic jiného mi nezbývá.

„Ještě něco?“