Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Je ti zima. Ani ne tak od podlahy a bosých nohou, ale celkově tohle celé místo působí mrazivě. Snad, že by tu měli nějaké speciální chlazení? Ne, spíše to bude prostě tím, kde stojíš. Otec Fernsby na tebe v očekávání hledí zpoza otevřeného těla Meeksové, ale když dostane zamítavou odpověď, jen nakrčí zklamaně rty.

„Hmm, skutečně.“ Povzdechne si a projde kolem těla zpátky k tobě. „Chápu, že jste rozrušená a je těžké si všechno správně vybavit.“ Podívá se na tebe chápavě. „Ubohé stvoření, musí vám být zima. Ani vám nedali nic pořádného na sebe.“ Sklouzne mu pohled na tvá bosá, modrající chodidla. Projde dveřmi na chodbu, nechá jedno z křídel pootevřené, zatímco se ozve jeho hlas.

„Sestro!“ Slyšíš a s tím se přiblíží rychlé kroky. Slyšíš, jak jí něco říká, ale slova jsou tichá a pletou se jedno do druhého, podobně jako tvé myšlenky. Trvá to jen pár okamžiků, než se Fernsby zjeví opět ve dveřích. „Promiňte za zdržení.“ Dojde do zadní části této poměrně dlouhé místnosti, která už postrádá všudypřítomné kachličky a stojí tam stůl a několik kartoték.

„Posaďte se, prosím.“ Odsune židli u stolu a poodstoupí, sledujíc zamyšleně každý tvůj krok. „Takže, jak přesně se to stalo? Můžete…“ Zarazí se. „Hmm, ne, počkáme prvně na sestru.“ Prohodí spíše jakoby pro sebe a pak přejde ke stěně, kde je mechanismus, za který když zatáhne, tak se pohne jeden ze závěsů složený na stěně a ten ti tak zakryje výhled na ostatky Meeksové. Pach smrti ale zůstává. „Hmm, chápu, že někoho to může poněkud… rušit.“ Řekne, jako kdybyste řešili pohled do kuchyně a ne do pitevny, zatímco se vrátí k umyvadlu, kde si opět umyje ruce. Tentokrát už pečlivěji.

Netrvá to dlouho a z chodby se ozve drkotání, doprovázené občasným zavrzáním koleček a pak zaklepání na dveře. Do místnosti vejde sestra se starším vozíkem, na kterém poznáváš kouřící konvici čaje a nějaké nádobí. „Děkuji sestro, můžete jít.“ Kývne na ni Fernsby. Ta jen tázavě kmitne pohledem k tobě, ale nic nenamítá a je patrné, že ochotně zase rychle odejde.

„Jestli dovolíte.“ Vezme Fernsby z jednoho pater vozíku složenou deku a pokud se nebráníš, přehodí ti ji přes ramena, jinak ti ji prostě podá složenou. Pak na stůl před tebe postaví kouřící konvici, dle vůně s horkým čajem, obyčejný porcelánový hrnek, který má k čajovým soupravám, na jaké si zvyklá, daleko, a nakonec talíř, na kterém je pár krajíců chleba, hrudka másla a nějaký měkký sýr. Dokonce dostaneš i příbor.

„Takže, prosím, poslužte si. Bude lepší vést debatu, když nebudete vypadat, že mi tu každou chvíli zkolabujete.“ Usměje se a zůstane sám stát.

Čaj voní příjemně a pokud ochutnáš, zjistíš, že je i lehce slazený. Není to žádná extra kvalita, ale tvůj hlad tomu dosti přidává na lákavosti. Přesto… pořád tohle není zrovna místo, kde by jeden běžně chtěl jíst, ale nevypadá to, že by s tím měl otec Fernsby jakékoliv problémy.

„Dobrou chuť.“ Popřeje ti, aniž by z tebe spouštěl oči.

Phelia Boulder

„Padesát pět. Dohodnuto.“ Kývne na tebe Sym a natáhne ruku na stvrzení. „Podržím vám to tady týden. Jako vždy.“ Dodá ještě pro pořádek, aby tu zazněly všechny části dohody a vytáhne zpod pultu skříňku, jenž odemkne a začne z ní sázet na stůl patřičný obnos. Není to moc, ale také to není málo. Záleží, jestli se na to dívá někdo z okraje Industriální čtvrti a nebo někdo ze Zahrad.

„Hmm, hmm, potěšení je na mé straně Boulder.“ Zamručí, zatímco začne skládat rozložené lékařské vybavení do jedné z krabic, které měl vedle pultu. Diana to celé mlčky sleduje, rty semknuté do tenkých čárek, ale nic nenamítá. Když vyrazíš ven, jen tiše a dost nuceně hlesne. „Děkujeme.“

Vyjdete ven. Opře se do vás zase chladný noční vzduch. „Herna… Dobře.“ Kývne Diana bezmocně a svěsí ramena. Je na ní vidět, že se jí ten nápad stále nelíbí, ale následuje tě. Není jí ale moc do řeči. Procházíte křivolakými uličkami Jeruzaléma a držíte se spíše na hlavních třídách, které ještě v tuto dobu poměrně žijí. Přeci jen by bylo zbytečné tohle všechno riskovat kvůli pár zacházkám.

Ke Stříbrnému jelenovi dorazíte něco po jedenácté večer. Okna jsou osvětlená teplým světlem a ven je přes ně slyšet hučení hovorů návštěvníků podniku. Herna spojená s nálevnou. Ideální kombinace, která zajistí majitelům pravidelný zdroj peněz. Není to žádný pajzl z okraje. Na místní poměry vcelku slušně vypadající podnik. Vejdete dovnitř. Vzduch je zahalený do oparu z množství zapálených cigaret. Je tu ruch. Hovory, cinkání skleniček, smích. Velká část stolů v podniku je obsazená. Vypadá to, že zatímco většina Jeruzaléma usíná, tady to začíná teprve žít.

Znáš to tady. U vstupu je hospodská část a když jí projdete více dozadu dostanete se k části, kde si jeden může zahrát karty, kostky a možná… možná už tu mají i ten nový výdobytek, kterém jsi slyšela – ruletu. Prý v Zahradách je to teď žhavý hit, který připravil nejednoho z těch nabubřelců o rodinné jmění a jiným zase přinesl pohádkové bohatství, ačkoliv by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Tak jako tak, je tu rozhodně spousta možností, jak rozmnožit vydělané peníze anebo je naopak nechat rychle rozkutálet. Bude záležet, jestli vám štěstěna dnes natočí svou přívětivou tvář.

Verše: Mezi časy

S prvním výstřelem přijde radost. Cítím se… kompletní. Když vidím, jak padá s prostřelenou hrudí přijde smutek. Cítím se… jako by kus ze mě zmizel. Miloval jsem jí a vždy snil o tom, že pokud své zbraně vytvořím ona bude se mnou a bude je obdivovat. Do mozku se mi zakousne její poslední pohled. Možná je skutečně obdivovala. Jen se musela stát jejich první obětí. Na ostatní padlé se otočím pln hněvu. Tady už lítost necítím. Výstřely splynou do jediného. Mačkám mechanicky spouště a rozsévám smrt. Nestihnou ke mně doletět. Nemají kam utéct. Tohle není meč. Není to ale ani nedokonalá lidská puška. Tohle je slovo boží převedené v jediný výkřik koncentrované smrti.

Několikrát máchnu čtveřicí křídel abych se udržel ve vzduchu. Pistole zmizí stejně jako se objevily. Jen záblesk světla. Stačí na to pomyslet. Cítím se vyčerpaný. Podívám se k nebesům a cítím že cestu tam nezvládnu. Chvíli zvažuji že najdu roh a zavolám si pomoc. Pak to ale zavrhnu. Musím si odpočinout, než budu vysvětlovat co se tu událo. Musím být při smyslech. To, co mě teď čeká bude totiž mnohem nebezpečnější než tento souboj. Budu mít štěstí, pokud neskončím jako ona.

Snesu se k zemi a opatrně přistanu. Sevřu skříňku ve svých rukou a usednu ke stromu. Složím kolem sebe křídla jako ochranný stan a skloním hlavu. Smysly mám pořád napjaté. Jsem sám sobě hlídkou. Pomalu propadám do snů. Třeba ke mně zase přijdou vize jiných časů a míst. Další, které mi poradí kam se můj osud bude ubírat. Přinesou nové nápady a rady v cestě která mě ještě čeká.

☩

Cuknu hlavou a cítím každou ránu kterou jsem na výpravě utržil. Ne, to jsem nebyl já. Vlastně byl ale ne teď a tady. Zakroutím hlavou jako bych se chtěl zbavit obtížného hmyzu. Jsem v zahradách panství. Přede mnou v jezírku je vražedkyně. Která je ale mnohem víc, než jsem si myslel. Stejně jako já sám.

Dívám se na ní a vidím že mě poznala. Poznala to, čím jsem kdysi byl. Mitzrael. Anděl. Jediné, co mi zůstalo jsou jeho zbraně a část vzpomínek. Lituji ho. Miloval ji. Ona milovala jeho. Byl to hlupák. Slaboch. Nedokázal se postavit zákonu, nezvládl věřit ženě kterou miloval a zavrhl jí jen proto že si to společnost žádala. Jsem jím ale postrádám jeho… víru. Podívám se na ní. Bolí mě u srdce. Cítím, jak v něm planou city, které jsem kdysi měl. Chtěla by planout i nenávist ale to nedokážu. Mitzrael ji cítil, protože mu přišlo, že ho podvedla. Jacob ví že politické hry a tahanice nesmí člověka zaslepit. Ideálně se musí držet co nejdál od nich a hrát je jen naoko. Tady nestojím jako ztělesnění všech ctností ale jako člověk. Mám své chyby, zásady a chyby. To ze mě ale dělá muže, co toho chápe víc, než ten páprda ve zlaté zbroji dokázal.

Co ale teď? Cítím náklonost k ženě v jezírku a poslední co chci je zastřelit jí. Pokud to ale neudělám budu mít problém s Edgarem. Lhát mu? Nepřipadá v úvahu. Oči Jeruzaléma mě pozorují a má přehled o každém mém kroku o tom si iluze nedělám. Splnit misi? To je nejsnazší ale mám pocit, že ona si to nezaslouží. Už jsem jí zradil dost. Proč musí být všechno tak komplikované? Co bys mi poradila Agnes? Vždy jsi hlasem rozumu. Jak moc by ti navíc zlomilo srdce, kdybys věděla, že je tu žena, která je mému srdci podobně blízká jen jsem o ní doteď nevěděl. Neznal jí a netušil že s ní společnou historii mám. Podle toho že se na mě ale nevrhla tuším, že mě nechce zabít alespoň ne hned. Možná čeká jen na potvrzení identity, aby si byla jistá. Rozhodnu se jí nezatajovat kým jsem byl. Zároveň ale ukázat že nemá tak úplně pravdu.

„Myslím že ano, viděl jsem vzpomínky Mitzraela poprvé.“ Sklopím zrak, ale ne tak abych nestihl reagovat, kdyby se na mě vrhla. „A omlouvám se za vše, co ti provedli Cassiel.“

Nabídka, která se neodmítá

Sotva se posadím zpátky do křesla, sepnu si roztřesené ruce v klíně a na okamžik se odvážím zvednout pohled k vévodovi. Nedokážu mu ho opětovat dlouho. Něco na něm mě děsí. Možná jsou to jeho slova. Že šaráda s obchodní cestou nemohla vydržet věčně, jsem samozřejmě věděla. Dříve nebo později by přišli. Vyšetřovatelé, nebo jeho rodina, na tom ani nezáleží. Přišli by – a, ať už jsem si to v duchu malovala jakkoliv, nikdy to nemohlo dopadnout dobře. Snad jsem ještě chtěla přijít na způsob, jak ochránit rodinu před skandálem… Nebo se mi alespoň podaří poslat jim dost prostředků, aby se zastřešili před rychle se blížící bouří.

„Neznáte mě,“ přejde mi přes rty. I když se mi hlas zachvěje slabostí a nejspíše mu jenom potvrdí všechno, co si o mě za tu krátkou chvíli stačil pomyslet, tedy že jsem jenom hloupá holka až po uši v nezáviděníhodné situaci, mi do slov pronikne i něco tvrdšího. „A neznáte ani okolnosti mého sňatku. Milosti,“ dodám zase uctivěji, než sklopím pohled k hůlce se stříbrnou hlavicí orla.

Neměla jsem to říkat. V mnoha věcech má pravdu, nebo se jí přinejmenším blíží natolik, že nenacházím sílu mu odporovat. Dokázala bych tady sedět se svěšenou hlavou celé hodiny, aniž bych řekla jediné slovo, ale tohle… Ne. Proto jsem si Philipa nevzala. Kdybych mohla strávit v Davenportu celý život, nelitovala bych toho. Nikdy jsem netoužila po velkolepém životě. Samozřejmě, nevzali jsme se z látky, to netvrdím. Chtěla jsem. Doufala jsem. Všechno jsem si to představovala jinak – a pak přišla ta osudná noc, kterou pořád nedokážu vysvětlit ani sama sobě. V očích mě zaštípají neprolité slzy, ale nedovolím si mrknout, abych je nepropustila na svět. Nebudu plakat. Jakkoliv tuhle chvíli nejsem schopna zvládnout, tak hluboko teď neklesnu. Sevřu své ruce pevněji, křečovitěji, až to zabolí, a zhluboka se nadechnu.  

„Jistě,“ odpovím tiše. Teď už se pohled zvednout neodvážím, místo toho se i nadále soustředím na stříbrnou hlavici orla, jako by měl každou chvílí oživnout a odnést mě na svých křídlech daleko. Otevřený účet mě netrápí… Nehodlám v Novém Jeruzalémě zůstávat. Pokud splní svou část dohody, dříve nebo později odsud budu moct odejít. „Plány s razítkem Dohertyho společnosti,“ zopakuji. Jenom letmo mě napadne, jestli nebyl na slavnosti, ale chvíle plné hudby a tance mi teď přijdou vzdálené celé roky. Nebyla bych si jistá, ani kdybych tam zahlédla vlastního otce. „A skřínku. Co je… Co je v ní, mi neřeknete,“ odpovím si sama. „Jak je asi velká?“

Obojí pravděpodobně bude ve Philipově pracovně. Nebo někde v domě. Nemělo by být těžké je najít – nebo naopak bude, protože mě nenapadá, kde jinde bych mohla hledat. Ovšem Elyse by věděla, nebo někdo jiný. Sama pro sebe přikývnu, jako bych se potřebovala přesvědčit, že to zvládnu. Budu muset. Nic jiného mi nezbývá.

„Ještě něco?“

Bojí se mě, prokmitne mi hlavou. Není se čemu divit, ale… Ale příliš mi to nepřidá. Aspoň už mě nikdo chodbou nevláčí jako vězně, i když to je jen pramalá útěcha s ohledem na fakt, že nejdeme z tohohle odporného sklepení pryč, pouze do jiné části chodby. Při chůzi se mi lehce točí hlava a cítím, jak mnou prostupuje nepříjemná malátnost, přeci jen jsem od rána neměla ani hlt vody, o snídani ani nemluvím, což mi v kombinaci se zimou dělalo zle.
Blížíme se ke dvoukřídlím dveřím – a čím blíže jsme – tím více jsem přesvědčená, že se za nimi ukrývá… Smrt. Něco zlého a strašného, čeho se nechci účastnit. Reakce sestry mne v tom jen utvrdí. Na můj názor se mne ovšem nikdo neptá, po zvláštním rozhovoru mne zřízenec i s varováním strčí neurvale dovnitř dříve, než stačím udělat… Cokoliv.

Za dveřmi zůstanu jako by mne někdo přikoval k zemi.

Jako první mě udeří do nosu železitá vůně, která se mi usadí v nose a v ústech zanechá kovou pachuť nikláků. Jatka. Páchne to tady jako… Jatka. S očima rozevřenýma dokořán hledím na otevřené tělo ležící na stole. Žaludek mi udělá kotrmelec a krkem vystoupá hořkost žluči, co se prodrala skrze ten knedlík, se mi v hrdle usadil.
Bývaly časy, kdy jsem hltala lékařská skripta, deníky chirurgů provádějících první pitvy. Vždy potají, ve skrytu jiné knihy či opuštěném koutu zimní zahrady jsem očima přejížděla kresby i náčrty a necítila k odpor ani nechutenství při pohledu na takové hanobení lidského těla. Ale tohle bylo poprvé, co jsem něco takového viděla… Doopravdy, když nepočítám okamžiky, kdy jsem se motala v kuchyni ve chvílích, kdy hospodyně kuchala kuře nebo králíka.

Tohle nebylo ovšem kuře a už vůbec ne králík.

Byla to Meeksová.

V tu chvíli za mnou zazní hlas. Se škubnutím se otočím, srdce mi buší a v uších znovu zaslechnu ten tichý hukot. Otec Fernsby vůbec nevypadá tak, jak bych si ho představovala, je… Mladý. A od krve. A od kdy mají služebníci boží v popisu práce tuhle řezničinu? Proboha, kolik… Pacientek už tady musel… Přistihnu se, že na něj zkrátka jen zírám, neschopná odpovědi.
Jako ve snách ho sleduji, jak mi napouští do sklenky vodu a podává mi ji. Přijmu ji až po krátkém zaváhání. Bříška studených prokřehlých prstů sklouznou po něčem vlhkém… Rudém… Málem sklenku upustím, když mi dojde, že to je krev. Přesto jakmile se ode mne Fernsby vzdálí – za výkladu, který bych jindy považovala za opravdu zajímavý, ale nyní a v této situaci je to spíše děsivé – lačně do sebe otočím obsah té sklenky. Chladivá voda klouže hrdlem a je to báječný pocit. Aspoň na chvíli.

Fensby svůj monolog zakončí otázkou, kterou jsem měla čekat, přesto… Přesto nyní polknu a nervózně zatěkám pohledem mezi jím a mrtvolou. Sklenku svírám v dlani pevně, možná až křečovitě.
„Ani jsem se jich nedotkla,“ hlesnu s drobným zavrtěním hlavy. „Vždyť… Jak bych je… Obě… Já… Najednou se sestra Meeksová začala dusit a… Vím nevím, omdlela jsem,“ doluji ze sebe další a další slova. Jednu ruku si během svých slov přitisknu předloktím k břichu, abych si mohla podepřít loket druhé.

Jak tu stojím bosá, zebou mě nohy a kolena se mi chvějí zimou i vlastní nejistotou. Něco… Něco na tom muži…

Tragikomedie

Říká se, že čas plyne jako voda, ale teprve teď mi dochází, jak hluboce pravdivá průpovídka to je. Někdy odkapává minutu za minutou, nesnesitelně pomalu, jako kapky vody po dešti sklouzávají po parapetu okna, jindy zamrzne a krátká chvíle se stane věčností, nebo se prožene divokými koryty nezastavitelné řeky. Svět kolem mě – včetně slov, kterým bych měla věnovat pečlivou pozornost – zanikají v hučení motoru vzducholodi. Připadám si, jako by mi někdo ukazoval jednu fotografii za druhou, mé nejhorší noční můry zamrzlé v čase kdykoliv k dispozici v rodinném albu, a jenom marně se snažím domyslet, co se stalo, mezi snímky.

On… to ví. Hruď se mi vzedme ostrým nádechem. Přistihnu se, že se chystám něco říct, ale nepodaří se mi vyslovit jediné slovo na svou obhajobu. Neskončil. Ani nevím, co to mělo být. Přesně tohohle jsem se obávala tolik dlouhých dní, byť se měnily kulisy i aktéři. Možná se mi dokonce ulevilo, že je… po všem… Světla zhasla, opona spadla, to jenom potlesk se nekoná. Možná si to zasloužím. Teď – nad městem, pod nebesy, nejblíže bohu, jak se smrtelník může ocitnout – nemůžu zastírat, že mě to několikrát nenapadlo. Nezabiješ. A já…

Prostě tam jenom sedím, neschopna se pohnout. Proboha, je to člen Sedmi. Stačilo by mu ukázat a bylo by po všem, jenomže… ono není… Zamrkám. Konečně se mi zase podaří zaostřit, z vévody je na okamžik zase jednou muž, a ne jenom černá čmouha na pozadí hvězd.

„Prosím?“ podaří se mi říct aspoň něco. Stejně jako on sklouznu pohledem ke skleničce. Aha. Aha, pořád ji držím. Věděla jsem, že ji mám odložit… Proč jsem to proboha neudělala dřív?

Musela jsem se přeslechnout. Přece by mi teď nenabídl, abych se obsloužila. Tázavě – a více než maličko bezradně – k němu vzhlédnu, jako bych ho chtěla požádat, ať to zopakuje, ale ze strachu, co by mohl říct, na to nečekám. Skleničku odložím a nalít si z karafy mě ani nenapadne. Teprve, když natáhnu ruku ke stolu, si uvědomím, že se třesu. Ve snaze to zamaskovat si uhladím suknici modrých – a nesmyslně drahých – šatů.

„Můj manžel…“ pokusím se zopakovat, ale hlas se mi zachvěje a chvíli mi trvá, než se vzchopím natolik, abych dokázala složit víc jak dvě slova dohromady. Vzpamatuj se, napomenu se v duchu. Něco chce. A pokud něco chce, mám naději. Malou, skomírající, nemožnou naději. „Pokud vám dám to, co chcete, vy mi…“ pomůžete, nedořeknu, protože i mně samotného to zní hloupě. Naivně. Jenomže v hlavě mi duní tlukot vlastního srdce a teď už nemohu namlouvat, že se nebojím. Bojím. A jak. „Co přesně navrhujete?“

Delilah Blair Flanagan

Vyjdeš na chodbu. Sestra od tebe ustoupí do bezpečné vzdálenosti a v očích jí probleskne nejistota. Zřízenec zaváhá, ale nakonec na tebe nesáhne. Alespoň ne teď. „Ehm, tudy.“ Odkašle si sestra a vyrazí na druhou stranu chodby, na které již není tolik dveří od pokojů, nebo spíše cel. Delší rozestupy mezi dveřmi naznačují větší prostory za nimi a skutečně u jedněch takových, dvoukřídlých se zastavíte. Zpoza nich cítíš i tady zápach smrti. Sestra se zastaví, rozhlédne a pak trochu neohrabaně zaklepe.

„Ale jistě, dále.“ Ozve se mladý mužský hlas. Sestra se nadechne a otevře dveře. Vidíš, že se jí tam příliš nechce, ačkoliv se to snaží skrývat.

„Otče Fernsby, přivedli jsme tu pacientku. Chtěl jste ji vidět.“ Zůstane stát ve dveřích a hledí kamsi do místnosti.

„Ah, ano. Děkuji. Jste moc laskavá. Pošlete mi ji dál. Rád si s ní promluvím. A vy dva můžete zatím jít.“

„Cože? Jste… jste si jistý?“ Zaváhá sestra.

„Ale jistě. Kdyby se něco stalo, stačí, když počkáte u schodů.“ Zazní zevnitř bezstarostný hlas. Sestra po zřízenci střelí tázavým pohledem, ale pak jen přikývne. „Žádné hlouposti.“ Zavrčí na tebe hromotluk a postrčí tě dovnitř.

Stojíš v prostorné místnosti, která je obložená kachličkami. Je osvětlená umělým světlem, protože stejně jako ve tvé cele zde nejsou žádná okna. Pouze u stropu si všimneš pár otvorů, určených nejspíše na odvětrávání. Zem, která je také vykachličkovaná, je na několika místech vyspádovaná do výlevek podobných těm, jaké jsou ve sprchách, ale při bližším pohledu si všimneš, že barva uvízlá ve spárech je v některých místech podivně tmavá. Je zde několik kovových stolů a těžkých skříní, za jejichž prosklenými dveřmi vidíš obrysy nějakých nádob a nástrojů. Co si ale přitáhne většinu tvé pozornosti je stůl, na kterém leží nahé lidské tělo, tedy to co z něj zbylo. Hrudník je otevřený a vidíš tak odhalená žebra roztažená pár nástroji do stran, aby byly odhaleny vnitřní orgány. Stejně tak i na hlavě se táhne přes čelo rovný řez a kůže nad ním je odstraněná až je odhalená lebka, jejíž části na několika místech chybí a ty tak vidíš rýhovanou šedo růžovou hmotu připomínající jakoby podivnou houbu, která lebku vyplňuje. Zmrzačené tělo by si na první pohled nepoznala, ale pak ti pohled padne na tvář. Je to sestra Meeksová.

„Dobrý den.“ Ozve se za tebou prostě a když se otočíš uvidíš poměrně mladého muže v oblečením připomínajícím členy církve. Světlé, blond vlasy má kratší, zvlněné a zrovna si do ručníku utírá špinavé ruce, které na něm zanechávají rudé skvrny.

„Rád vás poznávám. Jsem Theodor Fernsby. Místní.. služebník boží.“ Usměje se na tebe přátelsky, ale ruku ti nepodá.

„Hmm, vypadáte strhaně. Promiňte, vypadá to, že se vám příliš nevěnovali.“ Mlaskne nespokojeně a dojde k jedné ze skříní, ze které vytáhne obyčejnou sklenku a napustí do ní vodu. „Tady. Víc vám toho zde bohužel nabídnout nemůžu.“ Podá ti ji a ty si všimneš, že na ní ještě zůstalo pár slabých krvavých otisků.  „Takže… Musím říct, že je to velmi zajímavé. Jako by nekróza tkání začala zevnitř. Poškozený epitel to jen potvrzuje, a přitom to není orgánově specifické. Tedy… Krevní řečiště bylo zasaženo nejvíce, ale i tak… Podívejte se na ty plíce. Takhle vypadají plíce u týden mrtvého člověka. Ne po jednom dni.“ Přejde pár kroky a ukáže kamsi do hrudníku mrtvoly. Minimálně zápach by jeho slova potvrzoval. „Je pár druhů plazů, jejichž jed ničí přímo tkáně, ale nikdy jsem neslyšel o takovém rozsahu. Řekněte, jak jste to udělala?“ Zahledí se na tebe a položí otázku stejným tónem, jako kdyby se tě ptal, z jakého nástupiště odjíždí jeho vlak.

Theodor Fernsby