Andor.cz - Dračí doupě online

Bojí se mě, prokmitne mi hlavou. Není se čemu divit, ale… Ale příliš mi to nepřidá. Aspoň už mě nikdo chodbou nevláčí jako vězně, i když to je jen pramalá útěcha s ohledem na fakt, že nejdeme z tohohle odporného sklepení pryč, pouze do jiné části chodby. Při chůzi se mi lehce točí hlava a cítím, jak mnou prostupuje nepříjemná malátnost, přeci jen jsem od rána neměla ani hlt vody, o snídani ani nemluvím, což mi v kombinaci se zimou dělalo zle.
Blížíme se ke dvoukřídlím dveřím – a čím blíže jsme – tím více jsem přesvědčená, že se za nimi ukrývá… Smrt. Něco zlého a strašného, čeho se nechci účastnit. Reakce sestry mne v tom jen utvrdí. Na můj názor se mne ovšem nikdo neptá, po zvláštním rozhovoru mne zřízenec i s varováním strčí neurvale dovnitř dříve, než stačím udělat… Cokoliv.

Za dveřmi zůstanu jako by mne někdo přikoval k zemi.

Jako první mě udeří do nosu železitá vůně, která se mi usadí v nose a v ústech zanechá kovou pachuť nikláků. Jatka. Páchne to tady jako… Jatka. S očima rozevřenýma dokořán hledím na otevřené tělo ležící na stole. Žaludek mi udělá kotrmelec a krkem vystoupá hořkost žluči, co se prodrala skrze ten knedlík, se mi v hrdle usadil.
Bývaly časy, kdy jsem hltala lékařská skripta, deníky chirurgů provádějících první pitvy. Vždy potají, ve skrytu jiné knihy či opuštěném koutu zimní zahrady jsem očima přejížděla kresby i náčrty a necítila k odpor ani nechutenství při pohledu na takové hanobení lidského těla. Ale tohle bylo poprvé, co jsem něco takového viděla… Doopravdy, když nepočítám okamžiky, kdy jsem se motala v kuchyni ve chvílích, kdy hospodyně kuchala kuře nebo králíka.

Tohle nebylo ovšem kuře a už vůbec ne králík.

Byla to Meeksová.

V tu chvíli za mnou zazní hlas. Se škubnutím se otočím, srdce mi buší a v uších znovu zaslechnu ten tichý hukot. Otec Fernsby vůbec nevypadá tak, jak bych si ho představovala, je… Mladý. A od krve. A od kdy mají služebníci boží v popisu práce tuhle řezničinu? Proboha, kolik… Pacientek už tady musel… Přistihnu se, že na něj zkrátka jen zírám, neschopná odpovědi.
Jako ve snách ho sleduji, jak mi napouští do sklenky vodu a podává mi ji. Přijmu ji až po krátkém zaváhání. Bříška studených prokřehlých prstů sklouznou po něčem vlhkém… Rudém… Málem sklenku upustím, když mi dojde, že to je krev. Přesto jakmile se ode mne Fernsby vzdálí – za výkladu, který bych jindy považovala za opravdu zajímavý, ale nyní a v této situaci je to spíše děsivé – lačně do sebe otočím obsah té sklenky. Chladivá voda klouže hrdlem a je to báječný pocit. Aspoň na chvíli.

Fensby svůj monolog zakončí otázkou, kterou jsem měla čekat, přesto… Přesto nyní polknu a nervózně zatěkám pohledem mezi jím a mrtvolou. Sklenku svírám v dlani pevně, možná až křečovitě.
„Ani jsem se jich nedotkla,“ hlesnu s drobným zavrtěním hlavy. „Vždyť… Jak bych je… Obě… Já… Najednou se sestra Meeksová začala dusit a… Vím nevím, omdlela jsem,“ doluji ze sebe další a další slova. Jednu ruku si během svých slov přitisknu předloktím k břichu, abych si mohla podepřít loket druhé.

Jak tu stojím bosá, zebou mě nohy a kolena se mi chvějí zimou i vlastní nejistotou. Něco… Něco na tom muži…

Tragikomedie

Říká se, že čas plyne jako voda, ale teprve teď mi dochází, jak hluboce pravdivá průpovídka to je. Někdy odkapává minutu za minutou, nesnesitelně pomalu, jako kapky vody po dešti sklouzávají po parapetu okna, jindy zamrzne a krátká chvíle se stane věčností, nebo se prožene divokými koryty nezastavitelné řeky. Svět kolem mě – včetně slov, kterým bych měla věnovat pečlivou pozornost – zanikají v hučení motoru vzducholodi. Připadám si, jako by mi někdo ukazoval jednu fotografii za druhou, mé nejhorší noční můry zamrzlé v čase kdykoliv k dispozici v rodinném albu, a jenom marně se snažím domyslet, co se stalo, mezi snímky.

On… to ví. Hruď se mi vzedme ostrým nádechem. Přistihnu se, že se chystám něco říct, ale nepodaří se mi vyslovit jediné slovo na svou obhajobu. Neskončil. Ani nevím, co to mělo být. Přesně tohohle jsem se obávala tolik dlouhých dní, byť se měnily kulisy i aktéři. Možná se mi dokonce ulevilo, že je… po všem… Světla zhasla, opona spadla, to jenom potlesk se nekoná. Možná si to zasloužím. Teď – nad městem, pod nebesy, nejblíže bohu, jak se smrtelník může ocitnout – nemůžu zastírat, že mě to několikrát nenapadlo. Nezabiješ. A já…

Prostě tam jenom sedím, neschopna se pohnout. Proboha, je to člen Sedmi. Stačilo by mu ukázat a bylo by po všem, jenomže… ono není… Zamrkám. Konečně se mi zase podaří zaostřit, z vévody je na okamžik zase jednou muž, a ne jenom černá čmouha na pozadí hvězd.

„Prosím?“ podaří se mi říct aspoň něco. Stejně jako on sklouznu pohledem ke skleničce. Aha. Aha, pořád ji držím. Věděla jsem, že ji mám odložit… Proč jsem to proboha neudělala dřív?

Musela jsem se přeslechnout. Přece by mi teď nenabídl, abych se obsloužila. Tázavě – a více než maličko bezradně – k němu vzhlédnu, jako bych ho chtěla požádat, ať to zopakuje, ale ze strachu, co by mohl říct, na to nečekám. Skleničku odložím a nalít si z karafy mě ani nenapadne. Teprve, když natáhnu ruku ke stolu, si uvědomím, že se třesu. Ve snaze to zamaskovat si uhladím suknici modrých – a nesmyslně drahých – šatů.

„Můj manžel…“ pokusím se zopakovat, ale hlas se mi zachvěje a chvíli mi trvá, než se vzchopím natolik, abych dokázala složit víc jak dvě slova dohromady. Vzpamatuj se, napomenu se v duchu. Něco chce. A pokud něco chce, mám naději. Malou, skomírající, nemožnou naději. „Pokud vám dám to, co chcete, vy mi…“ pomůžete, nedořeknu, protože i mně samotného to zní hloupě. Naivně. Jenomže v hlavě mi duní tlukot vlastního srdce a teď už nemohu namlouvat, že se nebojím. Bojím. A jak. „Co přesně navrhujete?“

Delilah Blair Flanagan

Vyjdeš na chodbu. Sestra od tebe ustoupí do bezpečné vzdálenosti a v očích jí probleskne nejistota. Zřízenec zaváhá, ale nakonec na tebe nesáhne. Alespoň ne teď. „Ehm, tudy.“ Odkašle si sestra a vyrazí na druhou stranu chodby, na které již není tolik dveří od pokojů, nebo spíše cel. Delší rozestupy mezi dveřmi naznačují větší prostory za nimi a skutečně u jedněch takových, dvoukřídlých se zastavíte. Zpoza nich cítíš i tady zápach smrti. Sestra se zastaví, rozhlédne a pak trochu neohrabaně zaklepe.

„Ale jistě, dále.“ Ozve se mladý mužský hlas. Sestra se nadechne a otevře dveře. Vidíš, že se jí tam příliš nechce, ačkoliv se to snaží skrývat.

„Otče Fernsby, přivedli jsme tu pacientku. Chtěl jste ji vidět.“ Zůstane stát ve dveřích a hledí kamsi do místnosti.

„Ah, ano. Děkuji. Jste moc laskavá. Pošlete mi ji dál. Rád si s ní promluvím. A vy dva můžete zatím jít.“

„Cože? Jste… jste si jistý?“ Zaváhá sestra.

„Ale jistě. Kdyby se něco stalo, stačí, když počkáte u schodů.“ Zazní zevnitř bezstarostný hlas. Sestra po zřízenci střelí tázavým pohledem, ale pak jen přikývne. „Žádné hlouposti.“ Zavrčí na tebe hromotluk a postrčí tě dovnitř.

Stojíš v prostorné místnosti, která je obložená kachličkami. Je osvětlená umělým světlem, protože stejně jako ve tvé cele zde nejsou žádná okna. Pouze u stropu si všimneš pár otvorů, určených nejspíše na odvětrávání. Zem, která je také vykachličkovaná, je na několika místech vyspádovaná do výlevek podobných těm, jaké jsou ve sprchách, ale při bližším pohledu si všimneš, že barva uvízlá ve spárech je v některých místech podivně tmavá. Je zde několik kovových stolů a těžkých skříní, za jejichž prosklenými dveřmi vidíš obrysy nějakých nádob a nástrojů. Co si ale přitáhne většinu tvé pozornosti je stůl, na kterém leží nahé lidské tělo, tedy to co z něj zbylo. Hrudník je otevřený a vidíš tak odhalená žebra roztažená pár nástroji do stran, aby byly odhaleny vnitřní orgány. Stejně tak i na hlavě se táhne přes čelo rovný řez a kůže nad ním je odstraněná až je odhalená lebka, jejíž části na několika místech chybí a ty tak vidíš rýhovanou šedo růžovou hmotu připomínající jakoby podivnou houbu, která lebku vyplňuje. Zmrzačené tělo by si na první pohled nepoznala, ale pak ti pohled padne na tvář. Je to sestra Meeksová.

„Dobrý den.“ Ozve se za tebou prostě a když se otočíš uvidíš poměrně mladého muže v oblečením připomínajícím členy církve. Světlé, blond vlasy má kratší, zvlněné a zrovna si do ručníku utírá špinavé ruce, které na něm zanechávají rudé skvrny.

„Rád vás poznávám. Jsem Theodor Fernsby. Místní.. služebník boží.“ Usměje se na tebe přátelsky, ale ruku ti nepodá.

„Hmm, vypadáte strhaně. Promiňte, vypadá to, že se vám příliš nevěnovali.“ Mlaskne nespokojeně a dojde k jedné ze skříní, ze které vytáhne obyčejnou sklenku a napustí do ní vodu. „Tady. Víc vám toho zde bohužel nabídnout nemůžu.“ Podá ti ji a ty si všimneš, že na ní ještě zůstalo pár slabých krvavých otisků.  „Takže… Musím říct, že je to velmi zajímavé. Jako by nekróza tkání začala zevnitř. Poškozený epitel to jen potvrzuje, a přitom to není orgánově specifické. Tedy… Krevní řečiště bylo zasaženo nejvíce, ale i tak… Podívejte se na ty plíce. Takhle vypadají plíce u týden mrtvého člověka. Ne po jednom dni.“ Přejde pár kroky a ukáže kamsi do hrudníku mrtvoly. Minimálně zápach by jeho slova potvrzoval. „Je pár druhů plazů, jejichž jed ničí přímo tkáně, ale nikdy jsem neslyšel o takovém rozsahu. Řekněte, jak jste to udělala?“ Zahledí se na tebe a položí otázku stejným tónem, jako kdyby se tě ptal, z jakého nástupiště odjíždí jeho vlak.

Theodor Fernsby

Mitzrael

♫♪♪♫

Sáhneš po tom, co bylo vždy zapovězeno a začneš svému daru od Boha nutit svou vůli. Je to pokrok, nebo naopak rouhání? Moc dobře víš, jak by se na to někteří ze Zlatého města dívali. Nejprve cítíš slabý odpor, jak se energie brání tomu být změněna, ale nakonec povolí a začne se přetvářet podle nové vůle, té tvé. Tvá zbraň se rozzáří a její obrysy se začnou měnit. Skoro jako kdyby si její předobraz už měl uložený v hlavě, jen čekal na to, až jej vytáhneš na světlo. Prostě už tam byl. Neznámo odkud a od koho, ale najednou si v rukou držel zbraně, které si nikdy před tím neviděl. Snad možná jen v podivných snech, které ale ráno zmizely z paměti jako mlha rozehnaná slunečními paprsky. Přesto ti přišlo, jako kdyby si je třímal od nepaměti. Věčné zbraně… Ano, to spojení ti naskočilo v mysli a ani ses neopovažoval v tuto chvíli domýšlet, co všechno to může znamenat.

Měl si teď totiž jiné starosti. A to hned několik. Periferně jsi zaznamenal několik obrysů, které se ze strany blížily vzduchem k tobě a v neposlední řadě tu byla ona. Podařilo se ti získat dostatečný odstup, ale ten se zase rychle vytrácel. Blížila se k tobě, ale najednou se zastavila. Zlatá záře ve tvých rukou začala pohasínat a společně s tím tvé nové zbraně nabraly svou finální podobu.

Namířil si.

Křídla široce roztažená, vznášela se nad vrcholky stromů a hleděla na tebe. V jejích očích si viděl překvapení a… byl to obdiv?

Světlo se zkoncentrovalo v hlavních tvých pistolí. Zmáčkl si spoušť. Ten pohyb byl automatický. Jako kdyby si to dělal už po sté. Hlavně se zableskly a zahřměly dva výstřely.

Usmála se.

Dvě rány do hrudi trhly silně jejím tělem a skrz díry ve zbroji začala téct krev. Spousta krve. Prsty se lehce dotkla jedné z nich, snad jako kdyby se chtěla přesvědčit, že se to skutečně děje, ale to už jí křídla vypověděla službu. Párkrát jimi těžce, nekoordinovaně mávla, než se bezhlesně zřítila mezi stromy. Tvé starosti, ale nekončily. Dvojice postav se přiblížila, ale než se k tobě mohli dostat, otočil si své nové zbraně proti nim. Stačilo pár výstřelů, než se i oni zřítili mezi koruny pralesa. Bylo to až hříšně lehké. Zůstal si sám. Nepřátelé, kteří tě pronásledovali byli poraženi. Tví přátelé, kteří tě doprovázeli, také. Sám…

Síly, které si napjal na poslední okamžiky boje začaly docházet. Krev z tvých zranění nepřestávala proudit a potřeboval sis odpočinout. Povinnost volala, ale věděl, si že takto do Zlatého města nedoletíš. Končetiny ti těžkly únavou a dříve potlačená bolest začala opět vystřelovat do celého těla…

☩

…až tě to ochromilo. Bolest na hrudi zabrnkala na tvé smysly jako nepříjemný budíček. Jako kdyby lusknutím prstu si byl zpět. Zpět v Jeruzalémě. Zpět v zahradách kolem Kenworthyho panství. Ležel si na zemi a na hrudi se ti táhly hluboké rány jakoby od drápů divoké šelmy. Ruce si měl prázdné. Pistole ti musela vypadnout, když na tebe zaútočila. Tyčila se nad tebou jako šelma nad kořistí. Mokré černé vlasy jí padaly na ramena a prosté mužské oblečení se jí lepilo na tělo. Byly na něm patrné četné krvavé stopy. Na ruce se jí matně cosi zalesklo. Moc dobře si věděl, cože to je. V obličeji měla ale… prázdný výraz. Hleděla na svou ruku, ze které kapala tvá čerstvá krev a ani se nehnula. Až po chvíli zamrkala a překvapeně na tebe pohlédla.

„Ty…?“ Zašeptala tiše.   

Vera De Lacey

♫♪♪♫

„Hmmh, jistě.“ Pronese vévoda tiše a pohlédne zamyšleně opět z okna. Vzducholoď s vámi vystoupá do výšky a ty můžeš sledovat z okénka Nový Jeruzalém, který se táhne, kam až jen tvé oko dohlédne. Křivolaké uličky, osvětlené honosné čtvrti i vysoké věže, jejichž špičky míjíte skoro až na dosah ruky. Vše je ponořeno do lehkého mlžného oparu a osvětlené měsíčním světlem. Je tu opět ticho. Vévoda sleduje dění tam dole a nemluví, až je to poněkud nepříjemné. Nakonec přeci jen stočí pohled tvým směrem. Pohledem sklouzne ke skleničce alkoholu, kterou držíš jako svůj největší poklad a pak se ti zase zadívá do očí. Většina lidí běžně uhne v takových chvílích pohledem, ale on ne. Je to intenzivní pohled, který ale naštěstí trvá jen několik vteřin.

„Dobře, chápu.“ Povzdechne si a položí ruku na stříbrnou hlavici své hůlky. „A jak moc máte ráda divadlo lady De Lacey? Preferujete komedie? Nebo snad tragédie? Myslím… že tragédie to nebudou, přesto… Má život smysl spíše pro tento typ divadla, že?“ Stiskne neznatelně rty, ale k úsměvu to má daleko. „Má smysl zde pokračovat v té rozehrané šarádě? Chápu, že se lidé snaží přežít s kartami, které jim život rozdá, ale já na podobné kratochvíle a vrtochy nemám čas.“ Narovná se v zádech a povzdechne si.

„Váš muž, lady De Lacey, je mimo město, ale ten neoznačený hrob, nebo spíše prostě jáma u hranic lesa za městem není zrovna typickým místem pro obchodní jednání, že? Prosím… Ještě jsem nedomluvil.“ Zvedne ruku, aby zastavil tvé případné námitky, či šokované výkřiky. „Nevím, upřímně, jestli se o něj postaral ten váš kočí, někdo ze služebných, nebo vy sama, ačkoliv se na první pohled jevíte jako někdo, kdo by toho nebyl schopen, přesto… je díky tomu tak snadné vás podcenit.“ Opět ten pátravý pohled. „Ale je mi to popravdě vcelku jedno. Nedivil bych se ani jedné variantě. Někteří lidé schází s tím, s čím si zahrávají, že?“ Začínáš mít pocit, že toho ví až moc, anebo jen schválně volí tak vágní fráze, aby se v tom každý našel?

„Nejsem tu dnes jako zástupce nějaké světské spravedlnosti, ale jako prostý obchodník. Váš manžel má něco, co chci a pokud mi to dáte, můžeme se domluvit na nějakém vzájemně výhodném obchodu.“ Nakloní hlavu lehce na stranu a pohled mu opět sklouzne ke tvé skleničce. Orel mezi jeho prsty se v okolním světle stříbrně zaleskne.

„Pokud chcete, poslužte si. Nespěchám. Tady naše jednání nikdo rušit nebude.“ Pokyne ti lehkým gestem ke stolku, kde je v broušené karafě nějaký zlatavý alkohol a na podnose několik sklenic z křišťálového skla.

Phelia Boulder

„Třicet za tohle?“ Svraští Sym obočí a zvedne jednu z náušnic. „Chápu Boulder, že tohle není věc, ve které se vyznáš, ale tohle skutečně nemá takovou cenu.“ Vezme si opět brýle a vytáhne ze šuplíku lupu, kterou náušnici ještě jednou prohlédne. „Za prvé, je to tuctový šperk. Žádný zajímavý návrh ani umělecká práce. Za druhé je to sterlingové stříbro. Slitina s příměsí stříbra.“ Mlaskne a položí náušnice na váhy, kde na druhou misku začne pokládat pinzetou malá závažíčka.

„Hmmh, ne. Rozhodně ne třicet.“ Zavrtí hlavou.

Diana se na tebe jen krátce podívá, ale nic neříká. Vypadá to, že tomuto moc nerozumí. „Mělo to být stříbro…“ Hlesne nakonec a Sym si ji jen přeměří znuděným pohledem.

„Dámo, netvrdím, že to stříbro neobsahuje, ale rozhodně to není šperk z ryzího stříbra. Navíc, z tohohle si boháči dělají i příbory.“ Odfrkne si, zatímco Diana vypadá, že by se nejraději na místě propadla do země.

„A co asi dostanu z tohoto, když to roztavím? Je to povětšinou ocel. Kvalitní, ale ocel.“ Ukáže na lékařské náčiní. Chvíli se v tom všem přehrabuje a jen kroutí hlavou.

„Dobře, že si to ty Boulder, nabídnu ti pětapadesát, ale to je poslední nabídka.“ Vzhlédne nakonec od toho všeho na stole. „Výš nejdu. Už tak riskuji, že tu nebude pro tohle odbyt, kdyby se vám náhodou nepodařilo zaplatit vše včas. Moc lidí s medicínským vzděláním ke mně nechodí.“ Ušklíbne se a odhalí zažloutlé zuby. Diana nejistě přešlápne a stočí k tobě tázavý pohled. Vypadá to, že tě tiše pasovala na odborníka na smlouvání.  

Verše: Stvoření

For the creation waits in eager expectation for the children of God to be revealed.

Romans 8:19

Agresivní a hloupá. Odrážím její údery. Hledám místo kam zaútočit. Sek střídá kryt a kryt sek. Cítím, jak mé síly ubývají. Cítím, jak její druhové krouží kolem. Pomalu vidím, jak se odkrývá. Vím kdy zaútočit. Uvědomuji si ale i to že když jí zabiju, skončím i já sám. Musím přijít s plánem. Vymyslet, jak získat převahu.

Vy tam nahoře jste zaslepení vaší zlatou září tak, že už ani pravdu vidět nemůžete.

Přesně to řekla. Co když je pravda nadosah a já ji jen nevidím. Vykryju další úder a cítím další kapky zlaté krve které vytrysknou. Jsem andělem druhé trojice. Má moc přesahuje její. Přesahuje moc těch, co krouží nade mnou. Jen ji správně uchopit. Jen jí správně vytvarovat.

Neopovažuj se na toto téma jen pomyslet!

Není to, ale účel, co světí prostředky. Nebylo řečeno ať artefakt vrátím do Zlatého Města za každou cenu? Není mou povinností pomstít mé bratry. Bez ohledu na následky. Trůny si myslely že jsem zapomněl. Jenže já nezapomněl. Vždy jsem snil o tom uskutečnit svůj plán.

A mince se zase obrací.

Měla pravdu. My jsme dvě strany, jediné rotující mince. Zde se rozhodne, která z nich vyhraje. Je čas vyzkoušet svůj sen. Naše meče, naše zbraně. Zlaté a krásné. Dar od našeho otce. Přizpůsobují se myšlence. Přizpůsobují se svému nositeli. I když je zakázáno je přetvářet. Je zakázáno kopírovat lidské výtvory. Nebesa musí být čistá. Musí být naše. Je zakázáno tvořit.

Chceš, aby naši válečníci nevládli jen mečem božím?

Oh, ano! Chci, chci to víc než cokoliv! Využiju jejího odkrytého boku abych jí odrazil. Silně, tak abych jí, pokud možná vyrazil dech. Odrazím se a vyletím výš. Soustředěním se na to, o čem jsem snil už mnohokrát. Je to jako formovat z hlíny. Zavřu pevně oči. Stačí jen pár vteřin. Cítím, jak se meč mění ve světlo.

Otevřu oči. Muselo to vypadat jako pouhé mrknutí. Meč je pryč a v každé ruce svírám jednu zbraň podobné těm lidským. Září a ustalují se. Najednou necítím bolest ale jen štěstí. Cítím, že jsem našel svůj účel. Udělal to, co mé srdce chtělo. Sevřu rukověti a cítím, jak se uvnitř hlavní shromažďuje ten stejný oheň, který dřív obaloval čepel mého meče. Když stisknu spoušť vyletí vpřed jako paprsek světla. Je se mnou spjatý. Ví, kam má mířit. Proč neminout. Podívám se na stromy pod sebou. Když si ona mohla z temného kovu udělat dráp proč já bych nemohl tvořit. Jsou přesně takové, jaké jsem je viděl ve snech. Snech mimo prostor i čas. Snech, kdy jsem byl někdo jiný.

Najdu ji mezi stromy…

Nadechnu se…

Zmáčknu obě spouště současně…

Plamen vyšlehne…

... opatrně se rozhlížím po pokoji protkaném hřejivými slunečními paprsky a zvláštní vůní vtírající se do nosu, rozdmýchávající ve mne představu horkého oranžového slunce nad pouští. Je to tak… Zvláštní pocit, skoro jako by vzduch zhoustl do konzistence medu a zároveň ne. Do melodie znějící z blízka a z dálky zároveň vstupuje cizí hlas, přebírá nad ní kontrolu jako když se změní uprostřed příběhu vypravěč.

Pomalu pootočím hlavou a chvíli mhouřím oči, sleduji muže probírajícího se knihou… Než… Ne, nepřestávej prosím… Ale z úst mi nevyjde ani hlásky, protože v tu chvíli spatřím i jeho tvář. Pohledem lačně hltám každý detail, každý…

Se skleničkou v ruce

Jméno vévody Essingtona rezonuje vzduchem, jako by někdo rozezněl strunu houslí a vypustil na svět jedinou vytrvalou notu, postupně ztrácející na intenzitě a hlasitosti. Nevěřícně se na sluhu zadívám. Utahuje si… Ne, to by si nedovolil, ne k Philipově ženě, a už vůbec ne k členovi rady Sedmi. Očima znovu zavadím o erb na vzducholodi. Nenapadá mě jediný dobrý důvod, proč by si mě měl vévoda – nebo snad někdo z jeho rodiny? – předvolávat. Kdyby věděl… Zachytím povážlivě se pohupující skleničku vína i druhou rukou. Připadá mi najednou nemístné si ji nechávat, ale nenacházím vhodnou příležitost i odložit, a tak se mnou putuje sem a tam, tam a sem. Snad se Chesterlyovi nebudou zlobit, když se jim jedna nenávratně ztratí, napadne mě zcela nesmyslně.

„Děkuji,“ hlesnu docela tiše.

Vystoupám po schůdcích do kabiny, která přímo vybízí k tomu se posadit a užít si výhledu na noční město, ale pohledem okamžitě zakotvím na tmavovlasém muži. Vévodovi. Pod tím prvotním pohledem chladně šedých očích se bezděčně napřímím – ne nepodobně vyplašenému zvířátku, které se zahnané do kouta snaží působit větší a nebezpečnější, a zhruba stejně tak úspěšným. Když za mnou zacvaknou dveře, jenom krátce se ohlédnu přes rameno, než pomalým krokem přejdu ke křeslu naproti muži.

„Milosti,“ hlesnu, přičemž sklopím pohled a věnuji mu pukrle, než se posadím.

Nic neříká…

Žaludek se mi stáhne nervozitou – nebo snad vědomím, že stoupáme nad město. Nikdy předtím jsem vzducholodí neletěla; je to něco nového a kouzelného, kdykoliv jindy by mě svět prozářený hvězdami naprosto uchvátil. Místo toho, abych se však stejně jako vévoda odvrátila k okénku, setrvám pohledem na něm. Stříbrná orlí hlavice ve mně jenom umocňuje pocit, že sedím naproti predátorovi připraveného mě roztrhat pařáty na kusy, pokud mu dám důvod. Je to jeden z nejmocnějších mužů ve městě a já – jsem jenom já.

Když se do mě zničehonic zabodne chladný pohled, přistiženě sebou škubnu, než vykouzlím na rtech úsměv. Jenom ti, kteří si na srdci nesou vinu svých hříchů, se mají důvod bát, takže – podívám se krátce na rudou hladinu vína chvějící se v té nešťastné skleničce – se nesmím bát.

„Nádherný,“ přikývnu. Mít chvíli klidu – a nemít důvod se přitom třást hrůzou, proč si mě vévoda asi přivolal – dokázala bych na noční oblohu hledět hodiny, možná i dýl…  „Nemůžu vám poděkovat dost za pozvání. Něco takového,“ pokynu rukou k oknu, „se každý den nevidí. Ano. Vera De Lacey, milosti.“ S otázkou na manžela znovu stisknu skleničku ve svém klíně pevněji, ale nedovolím si zatřást ani znovu sklopit pohled. Úsměv na rtech se maličko rozšíří. „Má nějaké zařizování mimo město. Jenom nerad si nechal ujít tento večer – a, samozřejmě, vaši přítomnost. Čemu vděčím za tak vzácné pozvání?“