Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Verše: Buď vůle tvá Mitzrael Sáhneš po tom, co bylo vždy zapovězeno a začneš svému daru od Boha nutit svou vůli. Je to pokrok, nebo naopak rouhání? Moc dobře víš, jak by se na to někteří ze Zlatého města dívali. Nejprve cítíš slabý odpor, jak se energie brání tomu být změněna, ale nakonec povolí a začne se přetvářet podle nové vůle, té tvé. Tvá zbraň se rozzáří a její obrysy se začnou měnit. Skoro jako kdyby si její předobraz už měl uložený v hlavě, jen čekal na to, až jej vytáhneš na světlo. Prostě už tam byl. Neznámo odkud a od koho, ale najednou si v rukou držel zbraně, které si nikdy před tím neviděl. Snad možná jen v podivných snech, které ale ráno zmizely z paměti jako mlha rozehnaná slunečními paprsky. Přesto ti přišlo, jako kdyby si je třímal od nepaměti. Věčné zbraně… Ano, to spojení ti naskočilo v mysli a ani ses neopovažoval v tuto chvíli domýšlet, co všechno to může znamenat. Měl si teď totiž jiné starosti. A to hned několik. Periferně jsi zaznamenal několik obrysů, které se ze strany blížily vzduchem k tobě a v neposlední řadě tu byla ona. Podařilo se ti získat dostatečný odstup, ale ten se zase rychle vytrácel. Blížila se k tobě, ale najednou se zastavila. Zlatá záře ve tvých rukou začala pohasínat a společně s tím tvé nové zbraně nabraly svou finální podobu. Namířil si. Křídla široce roztažená, vznášela se nad vrcholky stromů a hleděla na tebe. V jejích očích si viděl překvapení a… byl to obdiv? Světlo se zkoncentrovalo v hlavních tvých pistolí. Zmáčkl si spoušť. Ten pohyb byl automatický. Jako kdyby si to dělal už po sté. Hlavně se zableskly a zahřměly dva výstřely. Usmála se. Dvě rány do hrudi trhly silně jejím tělem a skrz díry ve zbroji začala téct krev. Spousta krve. Prsty se lehce dotkla jedné z nich, snad jako kdyby se chtěla přesvědčit, že se to skutečně děje, ale to už jí křídla vypověděla službu. Párkrát jimi těžce, nekoordinovaně mávla, než se bezhlesně zřítila mezi stromy. Tvé starosti, ale nekončily. Dvojice postav se přiblížila, ale než se k tobě mohli dostat, otočil si své nové zbraně proti nim. Stačilo pár výstřelů, než se i oni zřítili mezi koruny pralesa. Bylo to až hříšně lehké. Zůstal si sám. Nepřátelé, kteří tě pronásledovali byli poraženi. Tví přátelé, kteří tě doprovázeli, také. Sám… Síly, které si napjal na poslední okamžiky boje začaly docházet. Krev z tvých zranění nepřestávala proudit a potřeboval sis odpočinout. Povinnost volala, ale věděl, si že takto do Zlatého města nedoletíš. Končetiny ti těžkly únavou a dříve potlačená bolest začala opět vystřelovat do celého těla… ☩ …až tě to ochromilo. Bolest na hrudi zabrnkala na tvé smysly jako nepříjemný budíček. Jako kdyby lusknutím prstu si byl zpět. Zpět v Jeruzalémě. Zpět v zahradách kolem Kenworthyho panství. Ležel si na zemi a na hrudi se ti táhly hluboké rány jakoby od drápů divoké šelmy. Ruce si měl prázdné. Pistole ti musela vypadnout, když na tebe zaútočila. Tyčila se nad tebou jako šelma nad kořistí. Mokré černé vlasy jí padaly na ramena a prosté mužské oblečení se jí lepilo na tělo. Byly na něm patrné četné krvavé stopy. Na ruce se jí matně cosi zalesklo. Moc dobře si věděl, cože to je. V obličeji měla ale… prázdný výraz. Hleděla na svou ruku, ze které kapala tvá čerstvá krev a ani se nehnula. Až po chvíli zamrkala a překvapeně na tebe pohlédla. „Ty…?“ Zašeptala tiše.
| ||
| |||
| Komedie nebo tragédie Vera De Lacey
„Hmmh, jistě.“ Pronese vévoda tiše a pohlédne zamyšleně opět z okna. Vzducholoď s vámi vystoupá do výšky a ty můžeš sledovat z okénka Nový Jeruzalém, který se táhne, kam až jen tvé oko dohlédne. Křivolaké uličky, osvětlené honosné čtvrti i vysoké věže, jejichž špičky míjíte skoro až na dosah ruky. Vše je ponořeno do lehkého mlžného oparu a osvětlené měsíčním světlem. Je tu opět ticho. Vévoda sleduje dění tam dole a nemluví, až je to poněkud nepříjemné. Nakonec přeci jen stočí pohled tvým směrem. Pohledem sklouzne ke skleničce alkoholu, kterou držíš jako svůj největší poklad a pak se ti zase zadívá do očí. Většina lidí běžně uhne v takových chvílích pohledem, ale on ne. Je to intenzivní pohled, který ale naštěstí trvá jen několik vteřin.
„Dobře, chápu.“ Povzdechne si a položí ruku na stříbrnou hlavici své hůlky. „A jak moc máte ráda divadlo lady De Lacey? Preferujete komedie? Nebo snad tragédie? Myslím… že tragédie to nebudou, přesto… Má život smysl spíše pro tento typ divadla, že?“ Stiskne neznatelně rty, ale k úsměvu to má daleko. „Má smysl zde pokračovat v té rozehrané šarádě? Chápu, že se lidé snaží přežít s kartami, které jim život rozdá, ale já na podobné kratochvíle a vrtochy nemám čas.“ Narovná se v zádech a povzdechne si.
„Váš muž, lady De Lacey, je mimo město, ale ten neoznačený hrob, nebo spíše prostě jáma u hranic lesa za městem není zrovna typickým místem pro obchodní jednání, že? Prosím… Ještě jsem nedomluvil.“ Zvedne ruku, aby zastavil tvé případné námitky, či šokované výkřiky. „Nevím, upřímně, jestli se o něj postaral ten váš kočí, někdo ze služebných, nebo vy sama, ačkoliv se na první pohled jevíte jako někdo, kdo by toho nebyl schopen, přesto… je díky tomu tak snadné vás podcenit.“ Opět ten pátravý pohled. „Ale je mi to popravdě vcelku jedno. Nedivil bych se ani jedné variantě. Někteří lidé schází s tím, s čím si zahrávají, že?“ Začínáš mít pocit, že toho ví až moc, anebo jen schválně volí tak vágní fráze, aby se v tom každý našel?
„Nejsem tu dnes jako zástupce nějaké světské spravedlnosti, ale jako prostý obchodník. Váš manžel má něco, co chci a pokud mi to dáte, můžeme se domluvit na nějakém vzájemně výhodném obchodu.“ Nakloní hlavu lehce na stranu a pohled mu opět sklouzne ke tvé skleničce. Orel mezi jeho prsty se v okolním světle stříbrně zaleskne. „Pokud chcete, poslužte si. Nespěchám. Tady naše jednání nikdo rušit nebude.“ Pokyne ti lehkým gestem ke stolku, kde je v broušené karafě nějaký zlatavý alkohol a na podnose několik sklenic z křišťálového skla.
| ||
| |||
| Poslední nabídka Phelia Boulder „Třicet za tohle?“ Svraští Sym obočí a zvedne jednu z náušnic. „Chápu Boulder, že tohle není věc, ve které se vyznáš, ale tohle skutečně nemá takovou cenu.“ Vezme si opět brýle a vytáhne ze šuplíku lupu, kterou náušnici ještě jednou prohlédne. „Za prvé, je to tuctový šperk. Žádný zajímavý návrh ani umělecká práce. Za druhé je to sterlingové stříbro. Slitina s příměsí stříbra.“ Mlaskne a položí náušnice na váhy, kde na druhou misku začne pokládat pinzetou malá závažíčka. „Hmmh, ne. Rozhodně ne třicet.“ Zavrtí hlavou. Diana se na tebe jen krátce podívá, ale nic neříká. Vypadá to, že tomuto moc nerozumí. „Mělo to být stříbro…“ Hlesne nakonec a Sym si ji jen přeměří znuděným pohledem. „Dámo, netvrdím, že to stříbro neobsahuje, ale rozhodně to není šperk z ryzího stříbra. Navíc, z tohohle si boháči dělají i příbory.“ Odfrkne si, zatímco Diana vypadá, že by se nejraději na místě propadla do země.
„A co asi dostanu z tohoto, když to roztavím? Je to povětšinou ocel. Kvalitní, ale ocel.“ Ukáže na lékařské náčiní. Chvíli se v tom všem přehrabuje a jen kroutí hlavou.
„Dobře, že si to ty Boulder, nabídnu ti pětapadesát, ale to je poslední nabídka.“ Vzhlédne nakonec od toho všeho na stole. „Výš nejdu. Už tak riskuji, že tu nebude pro tohle odbyt, kdyby se vám náhodou nepodařilo zaplatit vše včas. Moc lidí s medicínským vzděláním ke mně nechodí.“ Ušklíbne se a odhalí zažloutlé zuby. Diana nejistě přešlápne a stočí k tobě tázavý pohled. Vypadá to, že tě tiše pasovala na odborníka na smlouvání.
| ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Verše: Stvoření For the creation waits in eager expectation for the children of God to be revealed. Agresivní a hloupá. Odrážím její údery. Hledám místo kam zaútočit. Sek střídá kryt a kryt sek. Cítím, jak mé síly ubývají. Cítím, jak její druhové krouží kolem. Pomalu vidím, jak se odkrývá. Vím kdy zaútočit. Uvědomuji si ale i to že když jí zabiju, skončím i já sám. Musím přijít s plánem. Vymyslet, jak získat převahu.
Vy tam nahoře jste zaslepení vaší zlatou září tak, že už ani pravdu vidět nemůžete.
Přesně to řekla. Co když je pravda nadosah a já ji jen nevidím. Vykryju další úder a cítím další kapky zlaté krve které vytrysknou. Jsem andělem druhé trojice. Má moc přesahuje její. Přesahuje moc těch, co krouží nade mnou. Jen ji správně uchopit. Jen jí správně vytvarovat.
Neopovažuj se na toto téma jen pomyslet!
Není to, ale účel, co světí prostředky. Nebylo řečeno ať artefakt vrátím do Zlatého Města za každou cenu? Není mou povinností pomstít mé bratry. Bez ohledu na následky. Trůny si myslely že jsem zapomněl. Jenže já nezapomněl. Vždy jsem snil o tom uskutečnit svůj plán.
A mince se zase obrací.
Měla pravdu. My jsme dvě strany, jediné rotující mince. Zde se rozhodne, která z nich vyhraje. Je čas vyzkoušet svůj sen. Naše meče, naše zbraně. Zlaté a krásné. Dar od našeho otce. Přizpůsobují se myšlence. Přizpůsobují se svému nositeli. I když je zakázáno je přetvářet. Je zakázáno kopírovat lidské výtvory. Nebesa musí být čistá. Musí být naše. Je zakázáno tvořit.
Chceš, aby naši válečníci nevládli jen mečem božím?
Oh, ano! Chci, chci to víc než cokoliv! Využiju jejího odkrytého boku abych jí odrazil. Silně, tak abych jí, pokud možná vyrazil dech. Odrazím se a vyletím výš. Soustředěním se na to, o čem jsem snil už mnohokrát. Je to jako formovat z hlíny. Zavřu pevně oči. Stačí jen pár vteřin. Cítím, jak se meč mění ve světlo. Světlo v něco jiného. Zalévá mě teplo samotného stvoření. V mysli mi vzniká něco nového co tento svět ještě nespatřil. Jen přetvarováním jeho daru. Rukověť už není obmotaná kůží ale z dřeva. Zdobení ze záštity se přesune na ní. Čepel se zkrátí a vytvoří trubku. Hruška se přetvaruje to spouště a křesadla. Drobné zdobení potáhne celou zbraň, jak kdysi zdobilo meč. Cítím, že kusy zbývají. Části mého meče pořád nejsou využité. Téměř polovina. Udělám zrcadlový obraz svého prvního výtvoru. Cítím že to co jsem stvořil je věčné. Otevřu oči. Muselo to vypadat jako pouhé mrknutí. Meč je pryč a v každé ruce svírám jednu zbraň podobné těm lidským. Září a ustalují se. Najednou necítím bolest ale jen štěstí. Cítím, že jsem našel svůj účel. Udělal to, co mé srdce chtělo. Sevřu rukověti a cítím, jak se uvnitř hlavní shromažďuje ten stejný oheň, který dřív obaloval čepel mého meče. Když stisknu spoušť vyletí vpřed jako paprsek světla. Je se mnou spjatý. Ví, kam má mířit. Proč neminout. Podívám se na stromy pod sebou. Když si ona mohla z temného kovu udělat dráp proč já bych nemohl tvořit. Jsou přesně takové, jaké jsem je viděl ve snech. Snech mimo prostor i čas. Snech, kdy jsem byl někdo jiný.
Najdu ji mezi stromy… Nadechnu se… Zmáčknu obě spouště současně… Plamen vyšlehne…
| ||
| |||
 | "Vše, co vidíme a čemu naše oko věří, ... opatrně se rozhlížím po pokoji protkaném hřejivými slunečními paprsky a zvláštní vůní vtírající se do nosu, rozdmýchávající ve mne představu horkého oranžového slunce nad pouští. Je to tak… Zvláštní pocit, skoro jako by vzduch zhoustl do konzistence medu a zároveň ne. Do melodie znějící z blízka a z dálky zároveň vstupuje cizí hlas, přebírá nad ní kontrolu jako když se změní uprostřed příběhu vypravěč.Chvíli dezorientovaně tápu pohledem po tmavé místnosti, která je na míle daleko místu, na které jsem před chvílí zabloudila. Až opožděně – ve chvíli, kdy se dveře otevřou – mi dojde, co znamenal ten podivný rachtavý zvuk. Zamrkám, jen pomalu zaostřím na siluetu postavy doktora Harta. Pryč je ten muž, který mě „doprovázel“ v kočáru, pokud tam vůbec někdy byl a nebyla to celé jen přetvářka. Nasucho polknu, když na mne začne mluvit, ve stejnou chvíli ucuknu pohledem, který upřu kamsi za doktora Harta a namísto něj si snažím vybavit znovu tvář tmavookého muže. Protože to, co jsem v Hartově očích zahlédla… Nebylo nic pěkného. Po páteři mi sklouzne nepříjemné mrazení v předtuše trestu, který mi Hart nadělil. Samota mi nikdy nevadila, ovšem až v uplynulých několika hodinách mi začalo docházet, že vlastně jsem nikdy doopravdy sama nebyla. Měla jsem své knihy. Klavír. Hudbu. Měla jsem služebné, které se staraly o to, aby mi nic nechybělo. Tady byly jen čtyři holé stěny a jedinou společností vlastní příliš hlasité myšlenky. Naslouchám Hartovi, ačkoliv mlčím. Rty mám semknuté stejně jako hrdlo stažené žízní. Když se otočí k odchodu, zabodnu do jeho zad na krátkou chvíli pohled. Hart byl stejné monstrum jako Bartholomew, Meeksová… Ten muž stojící za dveřmi. Jen pomalu se vytáhnu na nohy, jsem rozlámaná a rozbolavělá, ruce mám tak ledové, že konečny prstů takřka necítím stejně jako promrzlé nohy. Na bledé kůži na paži už rozkvetl fialovo modrý vzor otisku dlaně zřízence. Ke dveřím se tak blížím jen neochotně, váhavě jako bych se chystala každou chvíli uskočit dozadu a ucuknout. Což se zajisté stane, jestli na mě ten chlap bude chtít znovu sáhnout. Nebo vlastně kdokoliv z přítomných, protože podobnou nedůvěru ve mně budí i sestřička svírající v rukách kovovou krabičku. „Půjdu sama,“ hlesnu rychle na dosah ode dveří, tedy… Spíše zachraptím. | ||
| |||
 | Se skleničkou v ruce
Jméno vévody Essingtona rezonuje vzduchem, jako by někdo rozezněl strunu houslí a vypustil na svět jedinou vytrvalou notu, postupně ztrácející na intenzitě a hlasitosti. Nevěřícně se na sluhu zadívám. Utahuje si… Ne, to by si nedovolil, ne k Philipově ženě, a už vůbec ne k členovi rady Sedmi. Očima znovu zavadím o erb na vzducholodi. Nenapadá mě jediný dobrý důvod, proč by si mě měl vévoda – nebo snad někdo z jeho rodiny? – předvolávat. Kdyby věděl… Zachytím povážlivě se pohupující skleničku vína i druhou rukou. Připadá mi najednou nemístné si ji nechávat, ale nenacházím vhodnou příležitost i odložit, a tak se mnou putuje sem a tam, tam a sem. Snad se Chesterlyovi nebudou zlobit, když se jim jedna nenávratně ztratí, napadne mě zcela nesmyslně.
„Děkuji,“ hlesnu docela tiše.
Vystoupám po schůdcích do kabiny, která přímo vybízí k tomu se posadit a užít si výhledu na noční město, ale pohledem okamžitě zakotvím na tmavovlasém muži. Vévodovi. Pod tím prvotním pohledem chladně šedých očích se bezděčně napřímím – ne nepodobně vyplašenému zvířátku, které se zahnané do kouta snaží působit větší a nebezpečnější, a zhruba stejně tak úspěšným. Když za mnou zacvaknou dveře, jenom krátce se ohlédnu přes rameno, než pomalým krokem přejdu ke křeslu naproti muži.
„Milosti,“ hlesnu, přičemž sklopím pohled a věnuji mu pukrle, než se posadím.
Nic neříká…
Žaludek se mi stáhne nervozitou – nebo snad vědomím, že stoupáme nad město. Nikdy předtím jsem vzducholodí neletěla; je to něco nového a kouzelného, kdykoliv jindy by mě svět prozářený hvězdami naprosto uchvátil. Místo toho, abych se však stejně jako vévoda odvrátila k okénku, setrvám pohledem na něm. Stříbrná orlí hlavice ve mně jenom umocňuje pocit, že sedím naproti predátorovi připraveného mě roztrhat pařáty na kusy, pokud mu dám důvod. Je to jeden z nejmocnějších mužů ve městě a já – jsem jenom já.
Když se do mě zničehonic zabodne chladný pohled, přistiženě sebou škubnu, než vykouzlím na rtech úsměv. Jenom ti, kteří si na srdci nesou vinu svých hříchů, se mají důvod bát, takže – podívám se krátce na rudou hladinu vína chvějící se v té nešťastné skleničce – se nesmím bát.
„Nádherný,“ přikývnu. Mít chvíli klidu – a nemít důvod se přitom třást hrůzou, proč si mě vévoda asi přivolal – dokázala bych na noční oblohu hledět hodiny, možná i dýl… „Nemůžu vám poděkovat dost za pozvání. Něco takového,“ pokynu rukou k oknu, „se každý den nevidí. Ano. Vera De Lacey, milosti.“ S otázkou na manžela znovu stisknu skleničku ve svém klíně pevněji, ale nedovolím si zatřást ani znovu sklopit pohled. Úsměv na rtech se maličko rozšíří. „Má nějaké zařizování mimo město. Jenom nerad si nechal ujít tento večer – a, samozřejmě, vaši přítomnost. Čemu vděčím za tak vzácné pozvání?“ | ||
| |||
| Sedíš opřená o zeď, která tě i přes tenké prostěradlo a košili studí do zad. Pohmožděniny, které si utržila při tom, jak tě zřízenec nevybíravě vláčel sanatoriem, tupě bolí a kůže se na několika místech barví do odstínů žluté a fialové. To ale není to nejhorší, co právě teď cítíš. Nejistota a bezmoc se už dnes stávají svými věrnými, i když nevítanými společníky.
Čas plyne. Těžko říci, jestli pomalu a líně jako široká řeka za teplého dne, nebo naopak uhání jako horské peřeje. Vše se zde zdá pořád stejné. Prázdné. Tiché. Temné. Je až s podivem, jak se během chvilky může jednomu člověku otočit život o sto osmdesát stupňů. Ještě to není ani dvacet čtyři hodin, co si seděla u klavíru ve vašem sídle a nechávala se unášet jeho melodií. Anebo možná ano? Máš pocit, že jsi na nějakou dobu vysílením usnula, anebo se ti to jen zdá? Ale co na tom tady záleží. Oči se ti zase klíží a tvé melodické pobrukování tiše zní tímto temným vězením.
☩
Svět se pohupuje a hučí. Černé vířící tečky se rozestoupí a ty jakoby v oparu před sebou vidíš scénu. Ne, nejsi ve své cele. Ani ses neprobudila opět doma ve své posteli, jakkoliv lákavé by to pro tebe bylo. V hlavě ti stále zní tvá melodie. Paprsky procházející oválnými okny osvětlují poměrně menší ale a útulně zařízenou místnost. Je zde masivní dřevěný stůl, na kterém jsou rozložené všemožné papíry a knihy v nepopsaných kožených vazbách. Židle je odsunutá a na kraji stolu stojí prázdný, zlatem lemovaný porcelánový šálek s podšálkem. Vzduchem se nese zvláštní kořeněná vůně exotického dřeva. Je obtížné se zde rozhlížet, protože svět se na okrajích tvého zorného pole rozmazává a vše působí zpomaleně. Přesto se ti podaří všimnout si u jedné ze stěn rozestlané velké postele. Rám je vyřezán do zdobných výjevů, připomínajících zboží a styl z Východních provincií. Na kůži cítíš hřejivé teplo. A pak u jednoho z oken zahlédneš pohyb. Tvá melodie pokračuje, ale vnímáš, jak se mění. Hlas je hlubší a broukání začíná postrádat ten přesný rytmus, na jaký si zvyklá.
U okna ve světle je postava. Musíš dobře zaostřit, aby si z ní rozeznala něco více než jen černý obrys. V polosedu na lenošce tam sedí muž, oděný v jednoduchém a pohodlném oděvu. Vidíš, že černá, hedvábná košile je zdobená po lemech jemným, exotickým vyšíváním. Ležérně pohupuje nohou v pomalém rytmu melodie, kterou si brouká, obličej schovaný za otevřenou knihou. Sebrané spisy Adeem Zahira. Hlásá hrdě přebal. Prsty nahmátne stránku a otočí ji, ale v půli pohybu se zarazí. Melodie ustane a svět se zase začne po krajích rozplývat do mlhy. Kniha klesne a v posledních okamžicích ti odhalí pohled na jeho tvář.
Oči už nežhnou zlatou září, ale jsou tmavě hnědé, skoro až černé. Rudé vlasy spadající mu kousek pod ramena má volně rozpuštěné a lemují ostře řezanou tvář, kterou tak dobře, a přitom krátce znáš. Rozhlédne se tázavě kolem sebe a pak najednou upře pohled tvým směrem. Vidíš, jak přimhouří oči, snažíš se zahlédnout něco, co tam není. Trvá to už ale jen okamžik, než se svět zase propadne do černých vířících teček, které nakonec pohltí vše kolem tebe.
☩
Jazyk se ti lepí žízní na patro. Probíráš se a cítíš chlad. Vůni dřeva nahradil zase zápach plísně a hniloby. Opět jsi v šeru cely, kam tě zavřeli. Těžko říci před jakou dobou, se to všechno seběhlo. Zámek ještě jednou zarachotí a dveře se otevřou. Stojí v nich doktor Hart s jednou ze sester, která má v rukou menší plechovou krabičku.
„Paní Flanagan…“ Jeho hlas je chladný, stejně jako pohled, kterým si tě schoulenou na zemi přeměří. „Váš příchod nám způsobil samé problémy. Nemilé problémy. Vzhledem k tomu…incidentu.“ Poslední slovo až skoro popuzeně vyprskne. „Mám teď díky tomu spoustu věcí k zařízení, než abych se mohl s vámi zaobírat. Ale nemusíte se bát. Tady máte spoustu času. Opravdu spoustu. Otec Fernsby mne v tomto zastoupí a vyřeší s vámi vše potřebné.“ Žádný náznak ani stopy lítosti v jeho očích nenajdeš.
„Sestro, doprovoďte ji k Fernsbymu. On už si s ní promluví.“ Odsekne, otočí se na patě a opustí tvou celu. Sestra ti pokyne ke dveřím a ty zahlédneš, jak zpoza nich vystoupí postava tobě už známého zřízence. Nejspíš si chtějí být jistí, že nebudeš zkoušet nějaké hlouposti.
| ||
| |||
 | První nabídka Diana přispěchá na pomoc a prozradí odkud to všechno pochází. Myslím, že to je dobrý tah. Aspoň ví, že se nemusí ničeho bát, ale čtyřicet pět je málo. Potřebujeme co nejvíc. Zamyšleně poklepu prstem na dřevo jak přemýšlím o jeho nabídce, pak natáhnu ruku a přesunu doprostřed šperky. "Dobře, pětačtyřicet za to náčiní a dalších třicet za náušnice s řetízkem," udělám protinabídku. "Zbavit se tohohle nebude takový problém kdyby nám to náhodou nevyšlo. Určitě to zvládneš třeba nechat roztavit a provést s tím ta svoje kouzla aby z toho vzniklo něco nového, ale i bez toho to má určitě vyšší cenu." Teď jenom doufám, že to nejsou nějaké levné cetky, ale skutečně pravé stříbro. Já si myslím, že ano, ale nejsem klenotník abych to poznala na jisto, kdežto Sym ano. Ten na to má čuch a plný šuplík všelijakých podobných levných napodobenin. možná by stálo za to aby to Diana potvrdila, ale nevybídnu jí k tomu. Byla by to známka slabosti a tu si nemohu dovolit ukázat. zachovávám stále stejný výraz na tváři. Trochu znuděný, trochu zamyšlený jako kdyby mi na tom nesešlo. Hlavně žádná nervozita nebo netrpělivost. Chci působit jako někdo do se může tady o ceně dohadovat až do skonání světa. | ||
| |||
| "Zkušenost je drastická, ale poučíš se. Bože, poučíš se" Sotva stačím ustoupit zpátky do místnosti. Napjatě sleduji reakci muže, a tak málem nadskočím, když na mě vyštěkne ten povel. Ovšem příliš s tím neotálím a opravdu se přesunu do rohu místnosti, kde zůstanu... Stát. Chvěji se, zimou i nervozitou, vědoma si toho, že jsem nyní ztratila veškerou kontrolu nad situací. Věci naberou opravdu rychlý spád s příchodem doktora Harta a dvou sester. Meeksové ani Bellové už nemůže pomoci, i tak málem nedýchám, když vidím jak k vrchní sestře pokleká... Je hořkosladké, že Bellová ho nezajímá. Jako by cena jejího života nebyla srovnatelná s tou krutou harpyjí, co tady tomu velela. | ||
| |||
| Verše: Je čas Mitzrael „Co se ze mě stalo? Jen to, co muselo.“ Zavrčí a roztáhne ruce. „Skládačka? Tahle podoba?“ Rozesměje se a přestane kroužit, než její výraz ztvrdne.
„Nic nevíš. Nic! A stejně tak mi tu slepě kážeš o tom, jak bych měla vést svůj život… Svržená tady dolů, když… A zrovna Ty?! Který si užívá jejich přízně! Jak pokrytecké!“ Vyprskne popuzeně. „Ale, co tu s tebou ztrácím čas. Vy tam nahoře jste zaslepení vaší zlatou září tak, že už ani pravdu vidět nemůžete.“ Sevře svůj meč a namíří ho na tebe. „Ano, v tomto s tebou souhlasím, drahý. Je čas.“
A s tím se odrazí, až jí od paty odletí sprška listí. Sek vede vrchem. Je to rychlý útok a rozhodně to nevypadá, že by tě chtěla šetřit. Svou čepel nastavíš včas a její ránu svedeš bokem. Cítíš, že není tak silná jako ty, ale rozhodně je teď mrštnější. Na rozdíl od tebe není tak vážně zraněná. Jen po bradě jí stále teče krev. Na nic nečeká a vrhá se do zase do útoku. Zasype tě sérií seků, které stiháš vykrývat, ale nedávají ti příliš možností k protiútoku. Zbraně zvoní a kolem vás víří listí, které při dotyku s tvým mečem jen krátce vzplane a změní se v hromádku popela.
„Hmmh, čekala jsem od tebe víc.“ Odplivne krvavou slinu a vrhne se do dalšího útoku. Ano, možná je mrštnější, ale útočí bez rozmyslu, stále stejně. Už jsi schopen v tom celém rozpoznat určitý rukopis a předvídat její další kroky. Útočí především vrchem a zleva, naopak její obrana pravé strany má dost mezer. Stačí jen přečkat její další sérii útoků a pak ve vhodný okamžik na to přejít do protiútoku. Bude stačit jedna rána...?
| ||