Andor.cz - Dračí doupě online

Phelia Boulder

„Třicet za tohle?“ Svraští Sym obočí a zvedne jednu z náušnic. „Chápu Boulder, že tohle není věc, ve které se vyznáš, ale tohle skutečně nemá takovou cenu.“ Vezme si opět brýle a vytáhne ze šuplíku lupu, kterou náušnici ještě jednou prohlédne. „Za prvé, je to tuctový šperk. Žádný zajímavý návrh ani umělecká práce. Za druhé je to sterlingové stříbro. Slitina s příměsí stříbra.“ Mlaskne a položí náušnice na váhy, kde na druhou misku začne pokládat pinzetou malá závažíčka.

„Hmmh, ne. Rozhodně ne třicet.“ Zavrtí hlavou.

Diana se na tebe jen krátce podívá, ale nic neříká. Vypadá to, že tomuto moc nerozumí. „Mělo to být stříbro…“ Hlesne nakonec a Sym si ji jen přeměří znuděným pohledem.

„Dámo, netvrdím, že to stříbro neobsahuje, ale rozhodně to není šperk z ryzího stříbra. Navíc, z tohohle si boháči dělají i příbory.“ Odfrkne si, zatímco Diana vypadá, že by se nejraději na místě propadla do země.

„A co asi dostanu z tohoto, když to roztavím? Je to povětšinou ocel. Kvalitní, ale ocel.“ Ukáže na lékařské náčiní. Chvíli se v tom všem přehrabuje a jen kroutí hlavou.

„Dobře, že si to ty Boulder, nabídnu ti pětapadesát, ale to je poslední nabídka.“ Vzhlédne nakonec od toho všeho na stole. „Výš nejdu. Už tak riskuji, že tu nebude pro tohle odbyt, kdyby se vám náhodou nepodařilo zaplatit vše včas. Moc lidí s medicínským vzděláním ke mně nechodí.“ Ušklíbne se a odhalí zažloutlé zuby. Diana nejistě přešlápne a stočí k tobě tázavý pohled. Vypadá to, že tě tiše pasovala na odborníka na smlouvání.  

Verše: Stvoření

For the creation waits in eager expectation for the children of God to be revealed.

Romans 8:19

Agresivní a hloupá. Odrážím její údery. Hledám místo kam zaútočit. Sek střídá kryt a kryt sek. Cítím, jak mé síly ubývají. Cítím, jak její druhové krouží kolem. Pomalu vidím, jak se odkrývá. Vím kdy zaútočit. Uvědomuji si ale i to že když jí zabiju, skončím i já sám. Musím přijít s plánem. Vymyslet, jak získat převahu.

Vy tam nahoře jste zaslepení vaší zlatou září tak, že už ani pravdu vidět nemůžete.

Přesně to řekla. Co když je pravda nadosah a já ji jen nevidím. Vykryju další úder a cítím další kapky zlaté krve které vytrysknou. Jsem andělem druhé trojice. Má moc přesahuje její. Přesahuje moc těch, co krouží nade mnou. Jen ji správně uchopit. Jen jí správně vytvarovat.

Neopovažuj se na toto téma jen pomyslet!

Není to, ale účel, co světí prostředky. Nebylo řečeno ať artefakt vrátím do Zlatého Města za každou cenu? Není mou povinností pomstít mé bratry. Bez ohledu na následky. Trůny si myslely že jsem zapomněl. Jenže já nezapomněl. Vždy jsem snil o tom uskutečnit svůj plán.

A mince se zase obrací.

Měla pravdu. My jsme dvě strany, jediné rotující mince. Zde se rozhodne, která z nich vyhraje. Je čas vyzkoušet svůj sen. Naše meče, naše zbraně. Zlaté a krásné. Dar od našeho otce. Přizpůsobují se myšlence. Přizpůsobují se svému nositeli. I když je zakázáno je přetvářet. Je zakázáno kopírovat lidské výtvory. Nebesa musí být čistá. Musí být naše. Je zakázáno tvořit.

Chceš, aby naši válečníci nevládli jen mečem božím?

Oh, ano! Chci, chci to víc než cokoliv! Využiju jejího odkrytého boku abych jí odrazil. Silně, tak abych jí, pokud možná vyrazil dech. Odrazím se a vyletím výš. Soustředěním se na to, o čem jsem snil už mnohokrát. Je to jako formovat z hlíny. Zavřu pevně oči. Stačí jen pár vteřin. Cítím, jak se meč mění ve světlo.

Otevřu oči. Muselo to vypadat jako pouhé mrknutí. Meč je pryč a v každé ruce svírám jednu zbraň podobné těm lidským. Září a ustalují se. Najednou necítím bolest ale jen štěstí. Cítím, že jsem našel svůj účel. Udělal to, co mé srdce chtělo. Sevřu rukověti a cítím, jak se uvnitř hlavní shromažďuje ten stejný oheň, který dřív obaloval čepel mého meče. Když stisknu spoušť vyletí vpřed jako paprsek světla. Je se mnou spjatý. Ví, kam má mířit. Proč neminout. Podívám se na stromy pod sebou. Když si ona mohla z temného kovu udělat dráp proč já bych nemohl tvořit. Jsou přesně takové, jaké jsem je viděl ve snech. Snech mimo prostor i čas. Snech, kdy jsem byl někdo jiný.

Najdu ji mezi stromy…

Nadechnu se…

Zmáčknu obě spouště současně…

Plamen vyšlehne…

... opatrně se rozhlížím po pokoji protkaném hřejivými slunečními paprsky a zvláštní vůní vtírající se do nosu, rozdmýchávající ve mne představu horkého oranžového slunce nad pouští. Je to tak… Zvláštní pocit, skoro jako by vzduch zhoustl do konzistence medu a zároveň ne. Do melodie znějící z blízka a z dálky zároveň vstupuje cizí hlas, přebírá nad ní kontrolu jako když se změní uprostřed příběhu vypravěč.

Pomalu pootočím hlavou a chvíli mhouřím oči, sleduji muže probírajícího se knihou… Než… Ne, nepřestávej prosím… Ale z úst mi nevyjde ani hlásky, protože v tu chvíli spatřím i jeho tvář. Pohledem lačně hltám každý detail, každý…

Se skleničkou v ruce

Jméno vévody Essingtona rezonuje vzduchem, jako by někdo rozezněl strunu houslí a vypustil na svět jedinou vytrvalou notu, postupně ztrácející na intenzitě a hlasitosti. Nevěřícně se na sluhu zadívám. Utahuje si… Ne, to by si nedovolil, ne k Philipově ženě, a už vůbec ne k členovi rady Sedmi. Očima znovu zavadím o erb na vzducholodi. Nenapadá mě jediný dobrý důvod, proč by si mě měl vévoda – nebo snad někdo z jeho rodiny? – předvolávat. Kdyby věděl… Zachytím povážlivě se pohupující skleničku vína i druhou rukou. Připadá mi najednou nemístné si ji nechávat, ale nenacházím vhodnou příležitost i odložit, a tak se mnou putuje sem a tam, tam a sem. Snad se Chesterlyovi nebudou zlobit, když se jim jedna nenávratně ztratí, napadne mě zcela nesmyslně.

„Děkuji,“ hlesnu docela tiše.

Vystoupám po schůdcích do kabiny, která přímo vybízí k tomu se posadit a užít si výhledu na noční město, ale pohledem okamžitě zakotvím na tmavovlasém muži. Vévodovi. Pod tím prvotním pohledem chladně šedých očích se bezděčně napřímím – ne nepodobně vyplašenému zvířátku, které se zahnané do kouta snaží působit větší a nebezpečnější, a zhruba stejně tak úspěšným. Když za mnou zacvaknou dveře, jenom krátce se ohlédnu přes rameno, než pomalým krokem přejdu ke křeslu naproti muži.

„Milosti,“ hlesnu, přičemž sklopím pohled a věnuji mu pukrle, než se posadím.

Nic neříká…

Žaludek se mi stáhne nervozitou – nebo snad vědomím, že stoupáme nad město. Nikdy předtím jsem vzducholodí neletěla; je to něco nového a kouzelného, kdykoliv jindy by mě svět prozářený hvězdami naprosto uchvátil. Místo toho, abych se však stejně jako vévoda odvrátila k okénku, setrvám pohledem na něm. Stříbrná orlí hlavice ve mně jenom umocňuje pocit, že sedím naproti predátorovi připraveného mě roztrhat pařáty na kusy, pokud mu dám důvod. Je to jeden z nejmocnějších mužů ve městě a já – jsem jenom já.

Když se do mě zničehonic zabodne chladný pohled, přistiženě sebou škubnu, než vykouzlím na rtech úsměv. Jenom ti, kteří si na srdci nesou vinu svých hříchů, se mají důvod bát, takže – podívám se krátce na rudou hladinu vína chvějící se v té nešťastné skleničce – se nesmím bát.

„Nádherný,“ přikývnu. Mít chvíli klidu – a nemít důvod se přitom třást hrůzou, proč si mě vévoda asi přivolal – dokázala bych na noční oblohu hledět hodiny, možná i dýl…  „Nemůžu vám poděkovat dost za pozvání. Něco takového,“ pokynu rukou k oknu, „se každý den nevidí. Ano. Vera De Lacey, milosti.“ S otázkou na manžela znovu stisknu skleničku ve svém klíně pevněji, ale nedovolím si zatřást ani znovu sklopit pohled. Úsměv na rtech se maličko rozšíří. „Má nějaké zařizování mimo město. Jenom nerad si nechal ujít tento večer – a, samozřejmě, vaši přítomnost. Čemu vděčím za tak vzácné pozvání?“  

♫♪♪♫

Sotva stačím ustoupit zpátky do místnosti. Napjatě sleduji reakci muže, a tak málem nadskočím, když na mě vyštěkne ten povel. Ovšem příliš s tím neotálím a opravdu se přesunu do rohu místnosti, kde zůstanu... Stát. Chvěji se, zimou i nervozitou, vědoma si toho, že jsem nyní ztratila veškerou kontrolu nad situací. Věci naberou opravdu rychlý spád s příchodem doktora Harta a dvou sester. Meeksové ani Bellové už nemůže pomoci, i tak málem nedýchám, když vidím jak k vrchní sestře pokleká... Je hořkosladké, že Bellová ho nezajímá. Jako by cena jejího života nebyla srovnatelná s tou krutou harpyjí, co tady tomu velela.

Ramenatému zřízenci se ani nesnažím vytrhnout, zatímco mne odvádí pryč z místnosti, ale... Příjemné mi to není, zvláště když mě chytí za paži a smýkne se mnou dopředu, aby mne přinutil k rychlejší chůzi. Spíše po jeho boku klopýtám, bosá, promrzlá a jediné, co skrývá aspoň nějak moji nahotu je ta bílá plachta, kterou si tak úzkostně držím oběma rukama ve snaze zabránit tomu, aby mi spadla či sjela z hrudníku byť o centimetr níže.

Špatný pocit z toho všeho jen zesílí, když zamíříme do těch... Dveří, za kterými se ukrývá schodiště vedoucí pod úroveň domu. Sklepení vypadá jako něco z mých nočních můr a dokonale naplňuje všechny ty divoké představy o ústavu. Chřípí mi naplní ten odporný - varovný - zápach a při pohled na masivní dveře na mne dopadne v plné tíži ta stísněná pochmurná atmosféra. Málem se v tu chvíli pokusím o nějakou hloupost, ale mé zaváhání a krátké zakolísání v chůzi si muž odmění akorát dalším hrubým postrčením vpřed. Jeho prsty se mi zarývají do paže tak silně, že mi po nich určitě zůstanou modřiny...

O chvíli později plně pochopím slova "samotka". Dopadnu tvrdě na zem, když se mnou zřízenec škubne a v dalším okamžiku mne pustí. Chvíli tak setrvám, jen přerývaně dýchám, vstřebávám palčivou bolest vystřelující z kolenou. Ze studené vlhké země se zvedám jen pomalu, s obavami se rozhlížím po nevelké... No, vlastně docela malé místnosti. Připomíná spíše strašidelnou komoru. Při pohledu na nepřívětivě působící kovou postel... To jsou pouta?... mi přeběhne mráz po zádech. Celé to korunuje kýbl v rohu, který může sloužit k jedinému účelu. Žaludek se mi sevře tak silně, že se málem na místě pozvracím.
Tak tohle jsou ty pokrokové moderní metody, o kterých Hart mluvil? Temná místnost ve sklepě, kde vás připoutají k posteli, dokud nedostanete rozum? Ostře se nadechnu, prsty se opatrně dotknu kožených pout jako bych se bála, že snad každou chvíli obživnou a chňapnou po mě. Všechno, co mi o "svém" sanatoriu tak hrdě vyprávěl za sebou náhle zanechává hořkou pachuť lží.

Stáhnu se do nejvzdálenějšího rohu místnosti, kde se vyčerpaně svezu podél zdi na zem a i přes nepohodlí tam zůstanu sedět. Temenem se opírám o hrubou zeď a... Čekám. Čekám... A čekám... Aniž bych vlastně věděla na co. Srdce mi stále buší a pod kůží tančí neklid jen násobený čtyřmi stěnami, co mě svírají mezi mezi sebou. Myšlenkami se stále vracím k tomu, co se stalo. Co jsem udělala. Jak jsem to udělala... V umývárně i v zimní zahradě. Zážitek starý pár týdnů se mi náhle prolíná s tím, co se stalo tady.
Jediným vyrušením z mé samoty je košile prohozená okénkem, co se zavře stejně rychle jako se otevřelo. Jen ztěžka se zvednu, abych si ji neohrabaně a až na druhý pokus přetáhla přes hlavu. Příliš mi nesedí, látka nepříjemně drhne o kůži. Dlouho u dveří neotálím, snad jen pár minut tam zkrátka stojím a naslouchám zvukům z chodby... Než se uklidím zpátky do svého rohu, kde se navíc pro ten falešný pocit bezpečí znovu zamotám do plachty.

Z šera na mě hledí akorát tak vyčítavé ticho a čas... Čas plyne zvláštním způsobem. Mohla bych tu sedět minuty, stejně jako hodiny... Dny? Kousnu se do rtu. Pohledem zalétnu ke stropu, který vypadá jako by byl posetý tmavými skvrnkami. O chvíli později se přistihnu, že na ně bez hnutí hledím a sleduji, jak mi tančí před očima podobny peříčkům poletujícím ve vzduchu. Kamael, prolétne mi hlavou to zvláštní jméno a hruď opět sevře úzkost vyvěrající z té zvláštní... Ani nevím, co to bylo, ale přesto to nedokážu odmávnout jako výplod mysli tonoucí v šoku.

Nový Jeruzalém, město postavené na ostatcích andělů...

Zamrkám.

Cítím, jak mě zase pálí oči.

A tak se přinutím je... Prostě zavřít. Vydechnout. Sedím tam, shrbená, pažemi si objímám vlastní nohy, skrčené a přitáhnuté k tělu. A tiše, rozechvěle si pobrukuji hlasem zhrublým žízní i únavou píseň, která aspoň na chvíli přináší... Klid.

♫♪♪♫

Mitzrael

„Co se ze mě stalo? Jen to, co muselo.“ Zavrčí a roztáhne ruce. „Skládačka? Tahle podoba?“ Rozesměje se a přestane kroužit, než její výraz ztvrdne.

„Nic nevíš. Nic! A stejně tak mi tu slepě kážeš o tom, jak bych měla vést svůj život… Svržená tady dolů, když… A zrovna Ty?! Který si užívá jejich přízně! Jak pokrytecké!“ Vyprskne popuzeně.

„Ale, co tu s tebou ztrácím čas. Vy tam nahoře jste zaslepení vaší zlatou září tak, že už ani pravdu vidět nemůžete.“ Sevře svůj meč a namíří ho na tebe.

„Ano, v tomto s tebou souhlasím, drahý. Je čas.“

A s tím se odrazí, až jí od paty odletí sprška listí. Sek vede vrchem. Je to rychlý útok a rozhodně to nevypadá, že by tě chtěla šetřit. Svou čepel nastavíš včas a její ránu svedeš bokem. Cítíš, že není tak silná jako ty, ale rozhodně je teď mrštnější. Na rozdíl od tebe není tak vážně zraněná. Jen po bradě jí stále teče krev. Na nic nečeká a vrhá se do zase do útoku. Zasype tě sérií seků, které stiháš vykrývat, ale nedávají ti příliš možností k protiútoku. Zbraně zvoní a kolem vás víří listí, které při dotyku s tvým mečem jen krátce vzplane a změní se v hromádku popela.

„Hmmh, čekala jsem od tebe víc.“ Odplivne krvavou slinu a vrhne se do dalšího útoku. Ano, možná je mrštnější, ale útočí bez rozmyslu, stále stejně. Už jsi schopen v tom celém rozpoznat určitý rukopis a předvídat její další kroky. Útočí především vrchem a zleva, naopak její obrana pravé strany má dost mezer. Stačí jen přečkat její další sérii útoků a pak ve vhodný okamžik na to přejít do protiútoku. Bude stačit jedna rána...?

Phelia Boulder

„Ah?... Boulder? Ale jistě, jistě.“ S nadzvedlými brýlemi si vás prohlíží. „Dlouho jsem tě tu neviděl. Předpokládám, že zápasy jdou dobře?“ Prohodí svým tichým hlasem, zatímco před něj postavíš tašku s věcmi. Krátce pohlédne na Dianu, která tam stojí jako tichá myška a ani nedutá. „No, založit říkáš?“ Mlaskne a natáhne se pro tašku položenou na stole před ním.

„Moment.“ Šeptne a začne pomalu a pečlivě uklízet ze stolu svou rozdělanou práci. Je to skoro až hypnotizující pohled, jak do jedné z krabiček potažených rudým sametem opatrně pinzetou skládá ozubená kolečka, která měl před tím rozložená na stole. Nakonec do lesklé látky zabalí torzo strojku, na kterém pracoval a vše opatrně odloží kamsi pod pult.

„Dobře, takže, copak jste mi dámy přinesly.“ Nadechne se a otevře tašku, ze které začne vytahovat různé lékařské náčiní a věci, co jste pobalily u Diany.  

„Tedy… tohle tu nemívám každý den.“ Otáčí před očima úzkou pilkou. „Ehm, není to doufám nějak… nalezené. Tohle zboží je ve městě docela ojedinělé. Majitelé si ho často umějí poznat. Třeba tady…“ Ukáže na pilce na nenápadnou značku vyraženou u rukojeti.

„Ne, není kradené!“ Vyhrkne Diana až se sama zarazí. „Není… Je to moje. Moje značka.“ Dodá už o poznání tišeji. Sym si ji jen přeměří těžko čitelným pohledem, aniž by cokoliv dodával, než se zase začne probírat vaším zbožím.

„Dobře… dobře… No, není to nic, pro co bych našel snadný odbyt, kdybyste náhodou… No, kdyby se náhodou stalo, že by si mi nemohla zaplatit zpátky Boulder. Hmm, tak čtyřicet pět.“ Pohladí si zamyšleně dlouhý vous.

Benedikt Tskilekwa

„Tsss, nemáš tu náhodou nějakou práci, Benedikte?“ Vytrhne ti na oko uraženě ruku, ale v očích se jí pobaveně zableskne, zatímco kolem tebe projde s nosem nahoru. „Za to vám to tady nějak smrdí.“ Začichá a nakrčí nos. Ty už to ani pořádně nevnímáš, ale ten amoniak… ach, ten prokletý amoniak. Elke zjevně vědomá toho, že z ní nespouštíš oči se začne pomalu procházet po laboratoři.

„Samo nebe? Myslíš, jakože jsem anděl, který tě tu přišel zachránit od denní rutiny?“ Zasměje se vesele. „Ne, Benedikte, jsem tu, abych donesla Doofenshmirtzovi nějaké dokumenty. Nic víc. Nic míň. Tebe se to vůbec netýká.“ Odtrhne od tebe pohled a místo toho se začne věnovat destilační soustavě. Ihned přispěcháš s vysvětlením, zatímco vidíš její zvědavou tvář zkřivenou za sklem jímací nádržky. „Sepa… co?“ Vykoukne na tebe zpoza ní. „Pálenka? Neříkej mi, že tu s Doofenshmirtzem pálíte pálenku?!“ Zpraží tě přísným pohledem, ale na tvou obranu i ona vidí, že je destilační kolona aktuálně nečinná a nikde nic nebublá a ani nekape.  

„Hmm, cože tu vlastně děláš?“ Začne přecházet opět po místnosti, míříc si to ke stolu s chemikáliemi, kde máš zrovna rozdělanou práci. „Ty… tady tohle mícháš dohromady?“ Prohlíží si pro změnu stůl, který je zaplněný kádinkami, dózami i zkumavkami s různými chemickými látkami i sloučeninami. Elke sice nemá vzdělání jako ty, ale vidíš, že jí prostý selský rozum nechybí, takže na nic z toho, co nezná, nesahá a drží si bezpečný odstup. Vzhledem k tomu, že pracuje pro Jansenna, určitě už ví, že tohle není první laboratoř.

„Každopádně, kdy si říkal, že se Doofenshmirtz vrátí? Kdyby tu nikdo nebyl… ale takhle to tady nemůžu nechat. Je mi úplně jasné, že by do toho někdo strkal ten svůj zvědavý nos.“ Ušklíbne se na tebe a evidentně se nehodlá složek jen tak vzdát. Zamyšleně se pak rozhlédne po místnosti a bezděčně si zastrčí neposedný pramen vlasů za ucho.

„Takže, pane Tskilekwo, snad vám to nebude vadit, ale počkám zde na vašeho nadřízeného. Prosím, nenechte se rušit.“ Pronese až obřadně a zamává na tebe rukou, jakoby tě chtěla popohnat do práce. „Jako bych tu nebyla.“ Usměje se skoro až ďábelsky a nespouští z tebe oči.