Andor.cz - Dračí doupě online

Břicho velryby

Krok za krokem se ubírám tanečním sálem. Proplétám se mezi lidmi, jejichž jména mi splývají a jména se ztrácejí v divokém proudu myšlenek. Jako ve snu se mi podaří rozdat pár letmých úsměvů, a dokonce věnovat známému manžela pukrle, ale nezastavuji. Zdá se mi to jako celá věčnost, než mi podpatky opět zaklapou na kamenné terase a pokračuji zahradami. Ještě před chvílí jsem si nepřála nic víc než čerstvý vzduch; teď, když vstoupím do zahrad, mě ostrý nádech mrazí a zároveň pálí v plicích. Otřesu se. Kam mě to vede? Nemohla bych si aspoň… zajít pro pláštík?

Mohlo by to tady být i krásné. Světlo luceren se proplétá stíny noci, které kreslí prazvláštní obrazy na chodníček vedoucí k vzducholodi. Při pohledu na tu monstrozitu bezděčně zpomalím krok. Upiji vína. Takhle zblízka jsem žádnou neviděla – a už vůbec si nejsem jistá, že ji chci vidět zevnitř. Součástí dnešního večera mají být projížďky nad městem, prý je takhle v noci naprosto úchvatné, slyšela jsem o tom, nebo aspoň myslím, že jsem o tom slyšela… Potřebuji se uklidnit. Každý tichý okamžik ve společnosti toho sluhy ve mně však umocňuje pocit… bezmoci. A samoty. Nemám na nic z toho nárok; vím, že na to nemám nárok, a přece si ze všeho nejvíc přeji, abych tady nemusela být sama. Kdyby tady byl Philip, nepochybně by věděl, o co se jedná. Vysmál by se mým obavám, nebo by mi možná řekl, že si tohle zasloužím. A zasloužím? Marně přemýšlím, kdy se mi život začal hroutit jako domeček z karet. Před pár týdny, před měsícem, nebo před dlouhými roky, kdy jsem slyšela řeči o dědici De Lacey a považovala je za hloupé pomluvy?

„Promiňte,“ zastavím se přeci jenom na vyplazeném jazyce velryby, „komu tahle vzducholoď patří?“ Hlavou jemně pokývnu na erb, který docela určitě nepatří rodině Chesterlyů.

Co by musel říct, abych se otočila na prahu dveří vzducholodi a utekla? Pořád ještě mě žádá o spolupráci, přišel za mnou on, ne někdo jiný, a teď mi otevírá dveře. Je to malá jiskřička naděje, že možná bude… všechno v pořádku, avšak v moři pochybností a pochmurných obav nemůže dlouho vydržet. Měla bych jít dovnitř. Přímo do břicha velryby. 

Pomalu – váhavě – pootevřu dveře a vyhlédnu na chodbu. Krve by se ve mne nedořezal, když pohledem zavadím o postavu ramenatého muže stojící u stěny. V rukách drží noviny, do kterých je natolik začtený, že si nevšimne pohybu dveří ani mě. Krátkou chvíli ho hypnotizuji pohledem, než se se srdcem málem až v krku rozhlédnu váhavě napříč chodbou.
Východ odsud stráží muž i mříž – Meeksová! Meeksová musí mít u sebe klíče! Ale… Ale ani klíče by mi nepomohly s tím mužem. Byla bych v tomhle stavu vůbec schopná utíkat? Jak daleko? Nebo… Nebo bych si mohla vzít sesterské oblečení a prostě kolem něj projít… Ovšem představa, že bych měla Bellovou svléknout z její uniformy… Ne, to jí nemůžu udělat.

Připadám si jako zvíře zahnané do rohu. Myšlenky zběsile skáčou jedna přes druhou, jak se snažím vymyslet… Jak z toho ven. A… Nevím. Nevím, jak to vysvětlím, zvláště pokud se pokusím utéci a nevyjde to… A když to vyjde, tak co? Kam půjdu? Do svého vlastního domu jen těžko. Nebo do rodinné vily? Jak se tam odsud pěšky vůbec dostanu, už teď mám málem závratě, a to jen stojím ve dveřích.

Zatímco horečnatě přemýšlím, schovám se do zákrytu dveří. Vlastně mi ani v ten okamžik nedochází, že tam stojím nahá, skrytá jen za bílou plachtou, do které jsem se zamotala. Záleží na tom teď? Kdybych se oblékla, nemusela by mi být taková zima, ale nebylo by to také přiznání? Chladnokrevná vražda, po které se vražedkyně v klidu převlékla?
Nadechnu se a zase vydechnu. Snažím se uklidnit. Jde mi to jen částečně… Protože tu za mnou stále leží dvě mrtvé ženy. A já tu jsem s cejchem ženy, jejíž manžel skončil málem stejně.

… manžel…

Bartholomew mohl říci detektivům, že jsem se ho pokusila… Otrávit. Zabít. Ale neřekl to. Nechtěl skandál, ublížilo by to pověsti každého z nás, včetně mé rodiny. Mohla jsem na to samé spoléhat u doktora Harta? Měl tu své vyhlášené sanatorium, kterým se tak chlubil… Aféra a drby šířící se napříč celým Jeruzalémem by mu nepomohly… Tahle myšlenka mne trochu uklidní. Ale jen trochu. Pořád zbývá palčivá otázka, co bude se mnou…

… byla to přeci… V podstatě sebeobrana! Meeksová by mi ze života dělala peklo, a nejen mně, nikomu tady chybě nebude…

… ale sestra Bellová…

… možná je se mnou opravdu něco špatně…

Kousnu se do rtu. Pocit neodvratného ve mně jen zesílí, z tohohle se nemám, jak dostat. Útěk je přiznání. Všechno… Všechno záleží jen na tom, jak uhraji následujících několik minut.

Udělám pár kroků zpátky do umývárny, naposledy se podívám po chladnoucích tělech sester a v další chvíli klopýtavým krokem vyběhnu ven, ramenem přitom vrazím do dveří a prudce je tak otevřu takřka dokořán.
„O-ony… Z-začaly se najednou dávit… J-já… Omdlel-la, a k-když jsem přišla… Potřebují… L-lékaře…“ spustím rozrušeně směrem k tomu muži. Ani to nemusím hrát. Skrze knedlík v krku se mi mluví jen špatně a v uších mi vydatně temně hučí.

Mitzrael

„Ráda tě zase vidím…“ Usmála se a odhalila v krutém úsměvu zakrvácené, bílé zuby. „…drahý.“ Z koutku rozbitého rtu jí stékal pramínek krve. To ale nebylo nic oproti tomu, jakým množstvím krve byla pokrytá její čepel. Mohl sis ji dobře prohlédnout. Ten rudo zlatý lesk. Ostrá špička se opřela o tvůj krk. Cítil si z ní zápach krve. Krve svých přátel.

„A mince se zase obrací.“ Zanotovala a tlak zesílil. Bylo ti jasné, že si ten moment vychutnává. Musela na něj čekat celé dekády. Oči jí vítězoslavně planuly, zatímco se nad tebou tyčila jako anděl posledního soudu. Ucítil si ale příležitost. Až moc se nechala unést svým zdánlivým vítězstvím. Ve vhodný moment si se zapřel a dostal z jejich držení. Pořád to byli jen nižší padlí a nemohli se ti rovnat. Podařilo se ti ty dva zabít. Nebyl to zrovna elegantní souboj, ale na ty se v opravdovém boji nikdy nehledělo. Vzlétl jsi. Slyšel si jen její vzteklé zavrčení, když vytáhla černý meč z těla svého spolubojovníka a vzhlédla k nebi. Tam si už byl ty, letící ke slunci. Odrazila se, roztáhla svá křídla a vyrazila za tebou.

Měl si ale náskok. Konečně jsi ho mohl využít. Odepnul si od pasu zlacený roh a přiložil ho k ústům. Nadechl se a… Do plic jsi ale nenabral žádný vzduch. Jen si naprázdno zalapal po dechu. Ohlédl ses a viděl ji tam za tebou. Tetování, jejichž každou linii jsi stále znal nazpaměť, žhnula na jejím těle, ačkoliv na několika místech byly dříve zlaté linie zčernalé. Ano, díky své duchovní podstatě uměla ovládat vzduch. Možná, kdyby si nebyl tak zraněný, nedohnala by tě, ale teď…

„Ale, ale… myslela jsem, že si to vyříkáme mezi čtyřma očima!“ A s tím do tebe silně udeřil náraz vzduchu, který tě srazil z oblohy.

„Jen ty!“ Další náraz tentokrát z jiného směru. Roh ti vypadl z ruky. Viděl jsi jen, jak se od něj odrazily sluneční paprsky, než zmizel mezi korunami stromů.

„A já!“ Vykřikla. Třetí náraz byl nejsilnější a poslal tě neomylně k zemi.

Větve se lámaly a šlehaly tě do obličeje. Propadl si korunami stromů, strhl několik lián a nakonec těžce dopadl na zem. Byla plná trouchnivějícího listí. Vzduch byl těžký, nasáklý vlhkostí. Byl jsi na malém plácku pod jedním z lesních velikánů, kolem kterého byla spousta husté zeleně. Listy rozmanitých rostlin. Nespočet bzučícího i plazícího se hmyzu.

Mezi křikem ptáků a opic se ozvalo zase tiché, známé broukání. Bylo nedaleko. Rozhlížel ses kolem, ale nikde si ji neviděl. Křupnutí dřeva napravo. Otočil ses, aby si uviděl dvojici opic houpající se ve větvích. Pak si ale na zlomek vteřiny zahlédl koutkem oka záblesk. Otočil ses jen tak tak, abys nastavil čepel jejímu meči. Zbraně o sebe hlasitě zazvonily. „Hmm, kde jsme to byli?“ Ušklíbla se, zatímco tlačila proti tvému meči, než po chvíli odskočila a nechala mezi vámi dostatečný prostor.

„Už uběhlo tolik vody, co jsme se viděli naposled. Stýskalo se ti aspoň, drahý?“ Kráčela kolem tebe pomalým krokem a špičkou meče rozhrnovala tlející listí. „Já na tebe myslela… Ó ano. Na naše poslední společné chvíle. Hmm, jak už je to dlouho?“ Našpulila zamyšleně rty, ale pořád tě obezřetně sledovala. Věděla, že i ve tvém stavu jsi pro ni nebezpečný, ale stejně tak si ty věděl, že tvá utržená zranění tě dostávají do dostatečné nevýhody na to, aby ti byla rovnocenným soupeřem.

 „Jaké je to vyřknout nad někým falešný rozsudek? Odsoudit ho jen tak… na základě… čeho vlastně?!“ Rozhodila rukama a oči jí planuly. „Jaké je to věřit raději jim, než mně?“ Procedila hořce přes zkřivené rty.  

Delilah Blair Flanagan

Tvým bytím ještě rezonuje ozvěna něčeho… vzpomínky? Snu? Stále ještě cítíš doznívající emoce, které jsi v tomto životě snad nikdy nezažila. Rozhodně ne v tak ryzí a silné formě. Stojíš v místnosti a na podlaze leží nehnutě dvě mrtvoly. Zabila si je. Vzala si poprvé někomu život a bylo to tak snadné. Nebo to nebylo tak úplně poprvé?

Panika ti pumpuje adrenalin do žil a možná právě díky tomu jsi schopná dojít na třesoucích se nohách ke dveřím. Tiše je pootevřeš a nakoukneš na chodbu. Vidíš tam u stěny opřeného tvého starého známého, který vás doprovázel celou cestu z tvého domu až sem. Je ti jasné, že je tu po ruce pro případy, kdy pacienti nespolupracují tak vzorně jako ty.  Nevšiml si tě. Vypadá to, že si v mezičase někde tady opatřil výtisk denních novin, a tak si začtený do jejich stránek krátí čekání na to, až se dámy připraví.

Díky tomu si tě nevšimne a ty máš možnost se porozhlédnout. Vidíš dlouhou chodbu lemovanou dveřmi ve více či méně pravidelných rozestupech. Jeden její konec je zakončený dalšími z dveří a druhý konec vede k východu, kterým si přišla. Ovšem v cestě je minimálně ten hromotluk a pak ta mříž u východu, kterou slečna Meeksová poctivě zamknula.

Co ale teď? Co s tebou udělají? Jak tohle vysvětlíš? Kam by si vůbec utíkala? A co se stane, pokud na to, co se zde stalo, někdo přijde? Manželův záhadný stav se dal ještě nějak vysvětlit a zamést pod koberec, ale tohle už je jiný příběh. Otázek je spousta, ale jen Bůh zná odpovědi.

Benedikt Tskilekwa

„Cože? Kde?“ Nakloní se Heinz nad papír, který mu ukazuješ. „Tady máte dvakrát amoniak, chrom, kyslík...“ Zapichuje prst do jednotlivých písmen. Nutno podotknout, že minimálně chrom by sis s mědí splést mohl, ovšem pak už je otázka, jak stabilní by byla měď v takové sloučenině a jestli by vůbec… „Kyslík snad poznáte, ne Tskilekwo?“ Houkne na tebe Heinz a jen zakroutí hlavou. „Co vás dnes na těch školách učí.“

„Buďte, prosím, opatrný. Hlavně pozor na pipetování těch silných kyselin a zásad. Nepotřebuji, abyste se mi tu něčeho takového nalokal.“ Pronáší ještě mentorské rady, zatímco si na sebe obléká sako, lehce pomuchlané sako a s tím začíná vypadat, že je myšlenkami někde mimo. „Jistě… dobře. Děkuji.“ Zamyšleně loví něco v kapsách, než nakonec dle spokojeného kývnutí uspěje a otočí se naposledy k tobě. „A otevřete si okno. Jen tak pro jistotu.“ Zazní jeho poslední instrukce, než zmizí ve dveřích.

Dáš se do práce. Laboratorní sklo cinká a ty si chystáš vše potřebné. Kvalitní příprava je půlkou úspěšné práce. Minimálně. Dobré bude začít tím lehčím, co nepotřebuje tu věc, co ti Heinz před chvílí zakázal. Improvizaci. Vytáruješ laboratorní váhy a začneš vyvažovat přesné množství suchých sloučenin, které potřebuješ pak následně rozpustit v přesně odměřeném množství destilované vody. Na to je tady kousek od tebe velká skleněná nádoba s mosazným kohoutkem.

Práce ti ubíhá pod rukama, ačkoliv občas zašilháš po těžkých skříních, ve kterých tušíš množství pokladů. A v neposlední řadě je tu také v jedné z nich trezor, kde je několik kousků toho, o čem jsi před pár hodinami tak živě diskutoval s Vratislawem. Dokonce sis pamatoval i kód. Stačilo jen Heinzovi v příhodný okamžik koukat pod ruce. Nakonec zas tak marný případ určitě nebudeš. Z hříšných myšlenek tě ale vytrhne zaklepání na dveře.

Za nimi je dívka, kterou znáš až moc dobře. Hnědé vlasy má sepnuté ve volném drdolu, zlatý nenápadný řetízek na krku a tmavé jednoduché šaty. Oříškově hnědé oči se pozorně rozhlédnou po místnosti, než zjistí, že jsi tu sám. Rty roztáhnou v pobaveném úsměvu.

„Benedikte, dobrý den. Kdepak máš svého nadřízeného? Neříkej mi, že tu jsi sám?“ Vpluje do místnosti a zvědavě se rozhlíží po všemožných nástrojích a přístrojích. V rukou drží nějaké složky. „Hmm, mám tu něco od Jansenna. Ale ne pro tebe!“ Přitiskne si je k hrudi majetnicky.

„Co je tohle?“ Zadívá se fascinovaně na jednu z křivulí, které jsou součástí destilační soustavy.
 

Elke Krasinski

Vera De Lacey

Samuel se zamyslí, ale než ti stačí odpovědět, vpadne mu do řečí Nicolas, rozohněný nad vlastními problémy. Když konečně domluví, vypadá to, že Samuel se chytá k odpovědi, ale je opět přerušen. Tentokrát ale za to nevděčí nikomu z této skupiny.

Služebný stojí před tebou, stoický výraz ve tváři, a i přes tvé jisté váhání, čeká tiše na tvou odpověď.

„Jistě, nemáte zač. Užijte si večer.“ Dostane se ke slovu konečně Samuel.

„Nápodobně a třeba někdy na shledanou.“ Kývne Alisson a vidíš, že si tě opět zamyšleně prohlíží.

„Vy nás opouštíte? Tak brzy? To je ovšem nemilé.“ Nicolas vrhne vyčítavý pohled na sluhu, který nehne ani brvou. „Ale chápu. V tom případě, vám přeji krásný večer, mladá lady De Lacey.“ Pokloní se ti a stejně jako ostatní tě sleduje, než se vydáš se služebným zpátky do sídla. Po pár krocích už zase slyšíš jejich družný hovor a Nicolasův smích. Vypadá to, že je takové věci z míry jen tak nevyvedou.

♬♬♬♬♬

Sluha tě vede sálem. Smyčcový orchestr se dnes činí. Je až škoda, že nejste v hudební síni, ale místo toho ten umělecký zážitek ruší konverzace a smích ostatních. Sál už se za dobu, co jsi strávila na terase docela zaplnil. Manželé Chesterlyovi museli sezvat skoro každého, kdo v Novém Jeruzalémě něco znamená. Musíš se tedy čas od času proplétat mezi hosty, vedená tichým sluhou podél sálu.

 „Omlouvám se, lady, ale nebyl jsem seznámen s důvodem vašeho předvolání.“ Odpoví ti stroze, zatímco se na tebe ohlédne přes rameno. Procházíte dál sálem, až ho skoro celý obejdete. Na druhé straně se nachází východ na jednu z teras podobné té, na které jsi strávila pár chvil v netradiční společnosti. Opět tě ovane noční vzduch a hudba začne slábnout. Před vámi se za zábradlím otevře pohled do zahrady, jejíž část je ale dobře osvětlená. Na dlážděném place je zde na zemi kotvícími lany připoutaná vzducholoď. Je to jeden z těch menších vyhlídkových modelů, které má jen pár vyvolených Jeruzaléma. Slyšela jsi, že Chesterlyovi jsou jedni z těch šťastlivců, která takovou vlastní. Pár už si jich viděla kroužit nad městem, ale nikdy si v žádné nebyla. Ozdobné prvky odráží světlo luceren a proplétají se v ornamentálních vzorech. Tvůj doprovod na nic nečeká a vydá se ze schodů vedoucích k přistávací ploše.

„Prosím, lady.“ Ukáže ti na dveře, které otevře. Bohatí si rádi podepisují své drahocenné hračky a i zde, podobně jako na kočátech, sis mohla všimnout erbu, vyhotoveného v podobném ozdobném duchu jako zbytek kování, ale jedna věc tě zarazila. Erb rodiny Chesterlyů si po dnešním dni měla v živé paměti. Byl tu ostatně patrný na dost věcech… Ten před tebou si ale nikdy neviděla.

Phelia Boulder

Lovec a kořist

Procházím zámečkem a opatrně obcházím nábytek. Děkuji za osvětlení, jinak bych se tady nepochybně ještě přizabil. Sochy moje napjaté nervy drásají. Přistihnu se, jak několikrát má ruka téměř vyletí, aby nějakou zastřelila, ale vždy se naštěstí zastavím v čas. Nikdy jsem neměl tuhle výzdobu rád. Stejně jako portréty, které člověka sledují kdekoliv v místnosti je. Už jsem ale téměř venku z místnosti a stopa pokračuje. Zdá se, že tady můj cíl není. Když v tom pak…

Je tady, na dosah. Vyrazím směrem ke zvuku jako lovecký pes. Zastavím se na kraji a hledím na umělé jezero. Hloupé místo, kam se schovat. Bude mi stačit jen vyčkávat až se ta věc vynoří. Já mám celou noc a věřím že sem tajná policie nepustí nikoho dřív, než budu hotov. Zdvihnu pistoli a očima sleduji hladinu, připravený vystřelit, jakmile budu mít jistotu zásahu. Pod šátkem se usmívám. Všechny karty mám v ruce já.

Málem už stisknu spoušť, když se ukáže dvojice zlatých očí. Černé vlasy se ale moc rychle ponoří pod hladinu a já nechci riskovat. Ta podivná žena se schovává. Pokud mě chce nalákat blíž k hladině má smůlu. Podivné oči vzbuzují spoustu otázek. Jen teď není čas se ptát. Myšlenky si musím schovat potom co bude tento souboj dobojován. Do té doby se musím soustředit bez ohledu na to co se přede mnou z hladiny jezírka objeví.

Pak uslyším tiché brumendo. Cítím, jak proniká do hlavy. Kdo by neslyšel o hypnotizérech a kejklířích co dokážou své oběti ovládnout a okrást. Uvnitř zámečku jsem kromě lucerny zahlédl i několik svící pro dotvoření romantické atmosféry večerních dýchánků. Chci se otočit a vrhnout se pro vosk kterým si uši zacpu. Lepší přijít o sluch a bojovat než se nechat zmámit a rozsápat. Cítím, ale že je pozdě. Že jsem prohrál a tenhle lov končí. Nakonec jsem nebyl na vrcholku potravního řetězce. Nakonec… to už ale mou mysl naplňuje jen ten tón, vyplní myšlenky, instinkty, a nakonec už není nic. Jen tiché broukání v temnotě…

Verše: Ten co viděl pokrok

Can a mortal be more righteous than God? Can even a strong man be more pure than his Maker?

Job 4:17

… zaženu temnotu mrkáním a protřu v prstech svou vlastní krev. Zuriel, Tabbris a Sariel. Všichni padli abych přežil. Všichni zahynuli abych dostal pryč věc, kterou svírám ve svých rukou. Pro ni jsme byli vysláni a ta musí být vzata zpět do Zlatého Města. Není jiné cesty. Nežene mě už jen příkaz. Teď musím uspět pro ně. Nesmím zavinit, že mí bratři zemřeli nadarmo. Odlepím se od stěny a sevřu svůj meč. Na rukověti zůstanou zlatavé stopy mé krve.

Nepolevím. Jsem válečník trůnu. Bojovník Zlatého Města. Planoucí čepel boží. Oděný ve zlaté, roznášející strach v srdcích nepřátel, úctu u spolubojovníků a řád v chaosu.

Přesto jsem byl poražen. Bitva to byla krutá a nelítostná. Naši bývalí bratři se snesli z nebes za našimi zády. Sladkým jazykem lží se jim podařilo dostat na svou stranu i lidi, kteří obývali toto místo, kdysi tak čisté a krásné. Mezitím co jsme bojovali zasypávali nás střelami ze svých zbraní. Přesně těch, o kterých jsem věděl, že se můžou stát naší zkázou. Varoval jsem před nimi. Zároveň je ale i obdivoval.

☩

„Copak nevíš že andělům je zakázáno tvořit? Že nám byla dána prostá dokonalost stvořitele? Ty chceš abychom vyrobili zbraně podobné těm lidským? Chceš, aby naši válečníci nevládli jen mečem božím? Hlupáku! Zmiz nám z očí, než budeš potrestán! Neopovažuj se na toto téma jen pomyslet!“ Rozléhal se pod kopulí Zlatého Města hlas Trůnů. Já klečel a cítil jejich zlobu. Byl jsem zklamán. Zároveň ale rád. Moje drzost mohla dopadnout mnohem hůř. Zdvihl jsem se a odešel. Nemluvil jsem dál o své touze, ale přesto ji choval v srdci s něhou a láskou. Chtěl jsem tvořit. Chtěl jsem být ten co povede kohorty ke slávě a vítezství.

☩

Zamrkám. Mé myšlenky mě zase na několik krátkých chvil ponořili do temnot minulosti. Musím se pohnout. Jsou již blízko. Necítím, že bych se jim mohl postavit. Proklínám se za svou zbabělost, ale můj úkol je důležitější. Vyrazím chodbou. Musím se dostat někam odkud vzlétnu. Okna jsou moc malá abych se jimi protáhl. Pořád nemůžu uvěřit tomu, jak se to celé událo.

☩

„Je čas abychom vás zbavili vašeho břímě.“ Předstoupil před muže v dlouhém rouchu Sariel. Natáhl ruce ke skříňce a usmíval se. Miloval lidi. Viděl v nich potenciál jako málokterý z andělů.

„A-ano, můj pane.“ Řekl kněz a v očích se mu zračil strach.

„Nejsem váš pán. Ten sídlí na nebesích. Jsem jen jeho hlas, dnes jste ho ale potěšili.“ Sariel se tvářil milostivě a jeho krása byla ohromující. Muži se rozklepaly kolena a poklonil se. Nikdo z nás nevěděl, že ne nám.

„Zdravím bratři. Zdá se, že jste tu na čas.“ Ozval se její posměšný hlas. Otočili jsme se jako jeden muž. Plamenné meče v rukou. Kolem ní se snášeli další padlí. Vrhli se na nás jako přívalová vlna jenže mi stáli pevně jako to nejvyšší pohoří.

Sekal jsem planoucím mečem kolem sebe. Černá krev zkrápěla zem. Lidem jsme nevěnovali pozornost. Pak začalo hřmít. Desítky trubkovitých pušek mířili na nás. Kule se snášely jako déšť a bubnovaly o naše zbroje. Zuriel zrovna bojoval ve vzduchu. Jedno jeho křídlo bylo najednou pokryté desítkami děr. Spadl k zemi a padlí se něj sesypali. Bodali a bodali. Když jsem se k němu dostal téměř nešlo poznat, že byl kdysi mým bratrem.

Snesla se ke mně. Její spáry mi rozsekly bok. Kdyby chtěla, mohla mě setnout svou poskvrněnou čepelí. Věděl jsem, ale že si hraje. Věděla, že jsme poražení. Díky tomu si chtěla vychutnat naši porážku. Mou zejména.

Přesto jsme zabili většinu z nich. Hořká chuť na jazyku zůstávala, když jsem se ponořil do nitra chrámu abych získal skříňku a uprchl s ní. Sariel se na mě usmál. Držel vchod, ke kterému jsem se ztěžka a krok za krokem probojovali. Jeho oči zářily jako lucerny a meč plál jako pochodeň. Věděl, že zemře. Přesto se rozhodl zadržet je tak dlouho abych chytil kněze který se skříňkou utíkal.

☩

Krok za krokem jsem se blížil ven. Cítil jsem, že už brzy budu pryč z těch úzkých chodeb a budu moci roztáhnout křídla. Konečně. Najednou se z ohybu chodby vynořil jeden z mých pronásledovatelů. Se smíchem se na mě vrhl. Byl jsem pro něj jen zraněný anděl. Podcenil mě. Naše meče se střetly. Odrazil jsem jeho výpad a sekl vrchem. Nastavil pevný kryt. Tlačil jsem jeho ruku dolů. Cítil, jak se rána v boku i zádech otevírá a po těle se mi rozlévá teplo. Bylo mi to jedno. Řval jsem a naplňoval mě plamen. Oči zářily a meč plál. Silněji a silněji. Padlý se strachem sledoval, jak proniká jeho zbraní. Propaloval čepel a ta nakonec povolila. Jeho hlava pod nárazem pukla a tělo dopadlo na zem. Ztěžka jsem vydechl a vyrazil dál. Měl jsem se udržet klidný, tohle mě stálo mnoho sil a upozornilo na mě. Chyba, která mě bude stát život. U kněze jsem se zachoval správně i když pochybuji že jsem měl…

☩

Doběhl jsem až do centra horského chrámu. Věděl jsem, že můj přítel už padl. Byl jsem sám. Kněz se krčil u oltáře. Teď jsem vše chápal. Symboly našeho pána byly pryč. Nahradily ho ty, které patřily lháři. Mrazilo mě z té hlouposti a neúcty. Chtěl jsem muže srazit na kolena. Chtěl jsem ho potrestat, ale to nebylo mým úkolem ani právem. Vzal jsem skříňku z jeho prstů a otočil se abych odešel. Pak mnou projela prudká bolest. Byla to její dýka, musela mu ji darovat. Cítil jsem to, poznal bych ji kdykoliv. Vždy byla chytrá. Vztekle jsem se otočil a uviděl zlatou na té černé čepeli. Ránu mezi žebry jen cítil, pálila jako oheň. Napřáhl jsem se a zase meč svěsil. Pak jsem jen vytrhl zbraň ze jeho slabých rukou a odhodil jí co nejdál. Musím pryč…

☩

Běželi za mnou. Nesměli mě dohnat. Už jsem byl téměř venku z chrámu. Vyběhl jsem do denního světla a roztáhl křídla. Vznesl se k obloze. Několik mocných máchnutí a mohl jsem být dost daleko. Věděl jsem, že padlí mé rychlosti nestačí. Byli nižší kasta, opovržení hodní slaboši. Byl jsem ve vzduchu a nabíral rychlost. Nevím kde se zjevila, stiskla mé hrdlo jako svěrák. Strhla mě a táhla zpět k zemi. V očích jí hrálo pobavení. Neobtěžovala se ani vytvořit si na ruce ten prokletý spár. Pobrukovala si melodii, kterou jsem slyšel v chodbách hory. Moc dobře jsem jí znal.

☩

Broukala si jí vždy když jsme jen tak leželi v pokrývkách. Usmívala se a prstem jezdila po mé hrudi. Užíval jsem si její přítomnost tělem i duchem. Byli jsme spolu téměř pořád. Debaty mě nikdy nepřestávaly naplňovat. Byla schopná mluvit o tom, jak vykládat jeho slova i o reformách zlatého města. Někdo by naše slova pokládal za kacířství ale já ne. Zasloužili jsme si pokrok stejně jako mnoho dalších. I když to byly jen sny žili jsme jimi právě teď a tahle chvíle měla být věčná.

☩

Rozmáchl jsem se a pěst dopadla na její obličej. Hlava jí cukla dozadu a krev naplnila úsměv. Přesto mě pořád držela. Její stisk byl pevný a má ruka se znovu napřáhla. Další úder a další a další. Tiskla se ke mně pořád a táhla mě k zemi. Cítil jsem jí u sebe jako dřív. Jenže mě naplňoval už jen odpor. Ostatní kroužili kolem. Musela jim přikázat nezasahovat. Stejně jako jsem nezasáhl já.

☩

Táhli ji ulicemi zlatého města a já jen nehnutě stál. Sariel mi položil ruku na rameno.

„Donášela padlým. Bude svržena bratře. Nemohl jsi to tušit, nikdo z nás nemohl. Neviň se.“

Křičela, že to neudělala. Prosila o smilování. Křičela mé jméno. Já se zapřísáhl že její už nikdy nevyslovím. S tím jsem se otočil a odešel.

☩

Cítil jsem, jak černý se černá spár zjevil kolem její ruky. Mohla ho přivolat stejně jako já svůj planoucí meč. Stisk zesílil a já přišel o poslední zbytky vzduchu. Odhodila mě mezi padlé. Ti mě chytli a drželi. Spár zase zmizel a její černá čepel mi mířila na hrdlo. Byl konec. Nesmí být konec. Sebral jsem všechnu zbývající sílu. Svíral tu prokletou skříňku a zabral. Vymanil se z jejich sevření. Jednomu rozrazil hlavu rohem relikvie a druhého odkopl přímo na její meč. Pak máchl křídly a vyrazil k nebesům.

Už jsem byl dostatečně vysoko. Sáhl jsem k pasu a vyrval z poutka roh. Přiložil ho ke rtům a zadul. Teď už bude slyšet jeho zvuk až k branám Zlatého města a moji bratři přijdou, aby mi pomohli. Zanedlouho se z nebe snesou zlaté kohorty a zničí padlé. Alespoň tak mi bylo přislíbeno, než jsme se vypravili na tuhle misi.

„Kamaeli!“

„Ne…“

„… ne…“

„… Ne.“

Hrdlo se mi stáhne úzkostí a rty rozevřu v němém výkřiku, zatímco před očima mi víří desítky zlatých pírek klesajících pomalu… Zamrkám. Ne, to není peří, ale mžitky. Klečím na studené dlažbě umývárny, která nemá nic společného s nekonečným oceánem mraků, v koutcích očí mě štípou slzy. V hlavě ještě chvíli slyším vlastní zoufalý výkřik ztrácející se v žáru… V žáru... Vlastní... Byl můj vlastní? Byl… Byl Dumah. A já… Já nejsem Dumah. Jsem Delilah, přesto…

„Dumah, já…“

Potřesu hlavou a s námahou se dlouze – zhluboka – nadechnu. V duchu si připomenu, kdo jsem. Kým jsem. I tak to mnou ještě chvíli rezonuje, nejsem schopná myslet na nic jiného. Nakonec je to zima společně s jektajícími zuby, co mne vrátí zpátky do reality. S námahou se natáhnu po navlhlé bílé látky, která leží kousek ode mne a přetáhnu si ji přes nahá záda. V tu samou chvíli zavadím pohledem o tělo sestry Meeksové ležící bezvládně na zemi. A uvědomím si to mrtvolné ticho panující v místnosti, ve kterém je slyšet akorát můj vlastní mělký dech.

S námahou se neohrabaně vytáhnu na nohy, podaří se mi to až na druhý pokus, kdy se zachytím třesoucíma se rukama o okraj vany vedle mě. Zabalím se do prostěradla celá, pootočím se… A zůstanu v šoku hledět na stejně nehybnou dívku, sestru Bellovou, držící v dlani můj prsten. Zalapám po dechu, zatímco zápasím s dalším návalem úzkosti. Pootevřu rty a zase je zavřu. Obě jsou mrtvé, nezbyla v nich ani jiskřička života. Vím to. Cítím to.

A je to moje vina.

Málem se sesunu zpátky na zem, když úzkost vystřídá panika nad tím, co budu dělat… Až je někdo najde. A mě s nimi. Polknu, očima zatěkám po místnosti, pohledem na chvíli ulpím na zamřížovaných oknech. Voda z mokrých rusých vlasů se vpíjí do bílé plachty, kterou svírám křečovitě v dlaních a tisknu si ji k tělu. Trvá mi snad nekonečně dlouho, než se přinutím rozejít směrem ke dveřím. Bledá, rozechvělá, s namodralými rty a rozrušenýma lesknoucíma se očima sáhnu po klice, abych ji stiskla a dveře otevřela a nahlédla na chodbu… Srdce cítím až v krku a vše ve mně křičí – uteč, uteč, uteč!... Ale kam? Jak? Útěk… Útěk je přiznání a já…

Vybaví se mi slova zahaleného.

„Všichni se budeme zodpovídat ze svých hříchů.“