Andor.cz - Dračí doupě online

Phelia Boulder

„Ah?... Boulder? Ale jistě, jistě.“ S nadzvedlými brýlemi si vás prohlíží. „Dlouho jsem tě tu neviděl. Předpokládám, že zápasy jdou dobře?“ Prohodí svým tichým hlasem, zatímco před něj postavíš tašku s věcmi. Krátce pohlédne na Dianu, která tam stojí jako tichá myška a ani nedutá. „No, založit říkáš?“ Mlaskne a natáhne se pro tašku položenou na stole před ním.

„Moment.“ Šeptne a začne pomalu a pečlivě uklízet ze stolu svou rozdělanou práci. Je to skoro až hypnotizující pohled, jak do jedné z krabiček potažených rudým sametem opatrně pinzetou skládá ozubená kolečka, která měl před tím rozložená na stole. Nakonec do lesklé látky zabalí torzo strojku, na kterém pracoval a vše opatrně odloží kamsi pod pult.

„Dobře, takže, copak jste mi dámy přinesly.“ Nadechne se a otevře tašku, ze které začne vytahovat různé lékařské náčiní a věci, co jste pobalily u Diany.  

„Tedy… tohle tu nemívám každý den.“ Otáčí před očima úzkou pilkou. „Ehm, není to doufám nějak… nalezené. Tohle zboží je ve městě docela ojedinělé. Majitelé si ho často umějí poznat. Třeba tady…“ Ukáže na pilce na nenápadnou značku vyraženou u rukojeti.

„Ne, není kradené!“ Vyhrkne Diana až se sama zarazí. „Není… Je to moje. Moje značka.“ Dodá už o poznání tišeji. Sym si ji jen přeměří těžko čitelným pohledem, aniž by cokoliv dodával, než se zase začne probírat vaším zbožím.

„Dobře… dobře… No, není to nic, pro co bych našel snadný odbyt, kdybyste náhodou… No, kdyby se náhodou stalo, že by si mi nemohla zaplatit zpátky Boulder. Hmm, tak čtyřicet pět.“ Pohladí si zamyšleně dlouhý vous.

Benedikt Tskilekwa

„Tsss, nemáš tu náhodou nějakou práci, Benedikte?“ Vytrhne ti na oko uraženě ruku, ale v očích se jí pobaveně zableskne, zatímco kolem tebe projde s nosem nahoru. „Za to vám to tady nějak smrdí.“ Začichá a nakrčí nos. Ty už to ani pořádně nevnímáš, ale ten amoniak… ach, ten prokletý amoniak. Elke zjevně vědomá toho, že z ní nespouštíš oči se začne pomalu procházet po laboratoři.

„Samo nebe? Myslíš, jakože jsem anděl, který tě tu přišel zachránit od denní rutiny?“ Zasměje se vesele. „Ne, Benedikte, jsem tu, abych donesla Doofenshmirtzovi nějaké dokumenty. Nic víc. Nic míň. Tebe se to vůbec netýká.“ Odtrhne od tebe pohled a místo toho se začne věnovat destilační soustavě. Ihned přispěcháš s vysvětlením, zatímco vidíš její zvědavou tvář zkřivenou za sklem jímací nádržky. „Sepa… co?“ Vykoukne na tebe zpoza ní. „Pálenka? Neříkej mi, že tu s Doofenshmirtzem pálíte pálenku?!“ Zpraží tě přísným pohledem, ale na tvou obranu i ona vidí, že je destilační kolona aktuálně nečinná a nikde nic nebublá a ani nekape.  

„Hmm, cože tu vlastně děláš?“ Začne přecházet opět po místnosti, míříc si to ke stolu s chemikáliemi, kde máš zrovna rozdělanou práci. „Ty… tady tohle mícháš dohromady?“ Prohlíží si pro změnu stůl, který je zaplněný kádinkami, dózami i zkumavkami s různými chemickými látkami i sloučeninami. Elke sice nemá vzdělání jako ty, ale vidíš, že jí prostý selský rozum nechybí, takže na nic z toho, co nezná, nesahá a drží si bezpečný odstup. Vzhledem k tomu, že pracuje pro Jansenna, určitě už ví, že tohle není první laboratoř.

„Každopádně, kdy si říkal, že se Doofenshmirtz vrátí? Kdyby tu nikdo nebyl… ale takhle to tady nemůžu nechat. Je mi úplně jasné, že by do toho někdo strkal ten svůj zvědavý nos.“ Ušklíbne se na tebe a evidentně se nehodlá složek jen tak vzdát. Zamyšleně se pak rozhlédne po místnosti a bezděčně si zastrčí neposedný pramen vlasů za ucho.

„Takže, pane Tskilekwo, snad vám to nebude vadit, ale počkám zde na vašeho nadřízeného. Prosím, nenechte se rušit.“ Pronese až obřadně a zamává na tebe rukou, jakoby tě chtěla popohnat do práce. „Jako bych tu nebyla.“ Usměje se skoro až ďábelsky a nespouští z tebe oči.

Vera De Lacey

Sluha je snad poprvé ve tvé společnosti lehce zaskočen. Rozhlédne se kolem vás, snad jako kdyby pátral po tom, zda vás nesleduje příliš zvědavých očí, ale ne. Jste tu sami. Je až s podivem, že na terase nikdo z hostů nebyl.  

„Omlouvám se, ale pán nechtěl…“ Odkašle si, ale pohled do tvých už dosti nervózních očí jeho další slova zarazí. Na chvíli na tebe hledí než jeho jindy kamenný výraz ve tváři přeci jen o něco povolí.

„Skutečně, lady je velmi dobře vzdělaná, když poznala erb rodu Essingtonů.“ Skloní před tebou uznale hlavu. Ty tentokrát nemusíš dlouho přemýšlet. To jméno by měl znát v Jeruzalémě každý. Essington. Vévoda Essington. Jeden z Rady Sedmi. Aktivní na politické scéně, ale již ne tak moc na společenské. Nikdy si se s ním za svůj život v Jeruzalémě nesetkala, ačkoliv to nebylo něco až tak zvláštního. Nikoho z rady si nepotkala osobně. Philip většinou mluvil o Radě jako takové než jejích jednotlivých členech. Vyhlášky a nařízení, to bylo to jediné, co se z jejich zasedání dostalo na veřejnost.

„Jestli lady dovolí.“ Pokyne ti ještě jednou sluha a tobě je jasné, že odtud není útěku. Ne, když si tvou přítomnost vyžádal někdo z Rady. Vstoupíš tedy na palubu. Otevře se před tebou vkusně zařízený prostor připomínající spíše salónek než dopravní prostředek. Je zde několik křesel a pohovek. Čalounění je vyvedeno v tmavě modrých odstínech se stříbrnou a doplněné tmavých lakovaným dřevem. Nebýt série oválných oken podél stěn, skutečně by to zde působilo jako nějaká menší přijímací místnost. Na jedné z pohovek u okna sedí muž. Je vysoký, černé krátce střižné vlasy mu spadají do čela. Na sobě má černý kvalitní oblek a u nohy opřenou hůlku se stříbrnou hlavicí v podobě orla. Vypadá, že mu bude stěží třicet. Přesto, když na tebe krátce upře šedé chladné oči, máš pocit, že musí být rozhodně starší. Aniž by se obtěžoval zvednout, nebo tě jakkoliv uvítat, jen ukáže  rukou na jedno z křesel naproti němu a zahledí se zase z okénka.

Dveře za tebou se zabouchnout a za chvíli sebou vzducholoď trhne. Kotevní lana jsou odpoutána a trup se rozechvěje nahozenými motory. Není to žádná pekelná jízda, naopak, hladce začnete stoupat. Vévoda nemluví, celou dobu sleduje výhled z okénka, ve kterém je vidět odraz jeho tváře bez známek emocí. Z okénka, které je vedle, můžeš sama sledovat, jak se zem vzdaluje. Za chvíli máte výhled na celé panství Chesterlyů. Tam někde dole mezi těmi světly je terasa, kde jsi ještě před pár okamžiky mluvila s tou netradiční společností. Vypadá to, že netradiční společnost bude heslem tvého dnešního večera.

„Krásný výhled, že?“ Ozve se do ticha rušeného jen tichým hučením motorů mužský, až nezvykle melodický hlas. „Lady De Lacey, že?“ Odtrhne konečně pohled od okénka a zabodne do tebe svůj nevzrušený chladný pohled.
„Jak se má váš manžel?“

William R. Essington

Delilah Blair Flanagan

Vyklopýtáš na chodbu a muž opírající se o stěnu s poněkud znuděným výrazem vzhlédne k tomu, kdo ho tu tak nevybíravě ruší. Když tě ale uvidí a pak uslyší i těch pár slov, co ze sebe přes strachy sevřené hrdlo dostaneš, v očích probleskne ostražitost. Vyrazí k tobě a dveřím do koupelny. Upuštěné noviny jen zašustí na zemi a stránky se rozlétnou do stran.

„Ustupte zpátky!“ Zaburácí na tebe a ukáže ti zpátky do místnosti, odkud jsi vyšla. Pokud nereaguješ dostatečně rychle, tak tě tam nevybíravě zatlačí sám. „Sestro Meeksová? O co tu…“ Vstoupí dveřmi a pak jen zamrzne na místě. Chvíli očima těká mezi dvěma ležícími těly a tebou, než se vzpamatuje z toho, co tu vidí.

„Doktora. Potřebujeme doktora!“ Nese se jeho křik chodbou, odrážejíc se od chladných stěn.

„Vy! Postavte se tam a o nic se nepokoušejte!“ Ukáže do jednoho z rohů místnosti a sám přiklekne k jednomu z těl. Vidíš, jak se jeho oči šokovaně rozšíří, když uvidí spleť černých žil na zsinalé kůži.

„Co se tady u všech svatých děje?!“ Objeví se ve dveřích doktor Hart v doprovodu dvou sester. „Panebože!“ Vyjekne jedna z nich a ruce jí ve vyděšeném gestu vystřelí k ústům. „No to snad…Sestro Meeksová!“ Přiklekne doktor Hart k tělu vrchní sestry a pokusí se nahmátnout puls. Dle jeho potemnělého výrazu tušíš výsledek jeho snažení.

„Zatraceně. Vy tam. Odveďte ji na samotku. Hned!“ Křikne po hromotlukovi, který klečí u druhého těla. „Doneste mi hned mou brašnu a zavolejte otce Fernsbyho.“ Otočí se na jednu ze sester, která zůstala stát zděšeně ve dveřích. „Co tam tak stojíte ženská! Pospěšte si!“ Jeho direktivní tón v kombinaci se zvýšeným hlasem je nakonec dostatečným impulsem pro to, aby ta žena zase začala vnímat situaci. Jen tiše přikývne a pobledlá se rozběhne chodbou. Slyšíš jen její rychlé kroky, které každou chvíli slábnou. V ten moment tě ale popadne ruka místního zřízence a smýkne s tebou ke dveřím, až máš co dělat, aby si udržela rovnováhu. Vypadá to, že jednání v rukavičkách skončilo a nejsi jediná, která tu má teď nervy na pochodu.  Zatímco tě vyvádí z místnosti vidíš, jak se doktor Hart zvedá sestře Meeksové ruce za hlavu a povoluje jí límeček nejspíš v poslední snaze o její záchranu. Jen na moment se vaše pohledy setkají a on jen svraští husté obočí, než zase skloní pohled k mrtvému tělu.

Zřízenec tě vyvede ven. Pokud jdeš pomalu, chytne tě za paži a nevybíravě tě potáhne vedle sebe.  Procházíte chodbou, než projdete dveřmi, za kterými chodba zahýbá do jednoho z bočních křídel léčebny. Před vámi jsou prosklené široké dveře, nad nimiž je nápis „První oddělení“. Za dveřmi vidíš pohybovat se po osvětlené chodbě pár lidí. K nim ale nedojdete. Hned vedle nich jsou jedny menší. Nenápadnější. Odemkne je a je tam obyčejné betonové schodiště vedoucí kamsi dolů. Trhne s tebou tím směrem a začnete sestupovat. Ve vzduchu je cítit plíseň a zápach moči.

Dole vstoupíte do chodby, která připomíná spíše sklepení než nemocnici. Dveře tady nejsou klasicky dřevěné jako nahoře, ale těžké kovové. Všímáš si masivních zámků i zašupovacích okének s petlicemi. Jedny z nich zřízenec otevře a doslova tě hodí dovnitř. Dveře se za tebou hlasitě zabouchnou a pak uslyšíš jen šramocení klíčů v zámku.

Jsi v malé místnosti. Světlo jsem proniká jen z chodby k tomu určeným průhledem u stropu. Žádné okno tu není. Není tam nic kromě jedné kovové postele uprostřed a oprýskaného kýble v rohu. Postel je bez přikrývky nebo polštáře. Jen holá matrace. Z boků postele visí popruhy zakončené něčím, co ti připomíná kožená pouta. Po těžko určitelném čase se otevře otvor na dveřích a do místnosti ti padne na zem balíček látky. Je to hrubá bílá látka, která vypadá jako volná košile dosti univerzální velikosti. Okénko se zase zavře a vrátí se ticho…

Verše: Hněv

Moc brzy jsem věřil svému vítezství teď je konec. Roh je pryč a já ležím na zemi. Cítím, jak z mého těla s každým nádechem uniká život. Udělal jsem, co jsem mohl a prohrál. Není špatné přijmout prohru. Jediné, čeho lituji jsou mí druzi. Položili své životy zbytečně. Svírám skříňku, ale cítím, že pevné sevření prstů ochabuje pořád víc a víc.

„Truchlil jsem.“ Pronesu skrz popraskané rty. „Litoval jsem, že jsi sešla z cesty. Že jsi se nechala zlákat lží. Že jsi nebyla silnější a neodolala svádění nepřítele. Nesnášel jsem se za to, že jsem ti věřil. Že jsem doopravdy věřil tomu, že jsme mluvili o tom, že změna musí přijít pomalu a v souladu s přikázáními Zlatého města.“ S námahou se zdvihnu. Cítím, že hněv ve mně probouzí sílu, kterou jsem nevěděl, že mám. Hledím na ní planoucíma očima.

„Jistě že jsem pochyboval. Každou minutu. Pak jsem zjistil, co se z tebe stalo a vše zapadlo do sebe jako skládačka.“ Hlas mám pevný i když mě to stojí všechnu sílu. Snaží se třást, přeskakovat a oči mě pálí. „Kdyby tě obvinili křivě nejsi tu dnes v téhle podobě. Kdybys byla nevinná nechováš ke Zlatému Městu nenávist. Skryješ se v životě poustevnice. Zmizíš a rozjímáš. Ať už byl počátek pravdou nebo ne nakonec ji měli. Nechala jsi se svést. Začala jsi bojovat proti všemu co nám bylo drahé a vzácné. Co je čas? Je jedno zda viděli tvou zradu tenkrát nebo se stala až poté. Hlavní je že se stala. Už tím že jsi zlomitelná si své místo nahoře nezasloužíš.“

Pozoruji, jak kolem mě krouží jako kočka a cítím největší vztek jaký se ve mně kdy probudil. Chci ji vidět mrtvou nebo zemřít sám.

„Toho dne jsem zapomněl tvé jméno. Dnes máš možnost mě zahubit nebo já tebe. Je čas.“ Sevřu meč. Nějakým zázrakem mi zůstal. Jsem slabý a jediné co mě žene vpřed je planoucí oheň. Pravděpodobně i když zvítězím proti ní tak mě roztrhají na kusy její zbývající padlí. Možná se ale také stane zázrak.

Břicho velryby

Krok za krokem se ubírám tanečním sálem. Proplétám se mezi lidmi, jejichž jména mi splývají a jména se ztrácejí v divokém proudu myšlenek. Jako ve snu se mi podaří rozdat pár letmých úsměvů, a dokonce věnovat známému manžela pukrle, ale nezastavuji. Zdá se mi to jako celá věčnost, než mi podpatky opět zaklapou na kamenné terase a pokračuji zahradami. Ještě před chvílí jsem si nepřála nic víc než čerstvý vzduch; teď, když vstoupím do zahrad, mě ostrý nádech mrazí a zároveň pálí v plicích. Otřesu se. Kam mě to vede? Nemohla bych si aspoň… zajít pro pláštík?

Mohlo by to tady být i krásné. Světlo luceren se proplétá stíny noci, které kreslí prazvláštní obrazy na chodníček vedoucí k vzducholodi. Při pohledu na tu monstrozitu bezděčně zpomalím krok. Upiji vína. Takhle zblízka jsem žádnou neviděla – a už vůbec si nejsem jistá, že ji chci vidět zevnitř. Součástí dnešního večera mají být projížďky nad městem, prý je takhle v noci naprosto úchvatné, slyšela jsem o tom, nebo aspoň myslím, že jsem o tom slyšela… Potřebuji se uklidnit. Každý tichý okamžik ve společnosti toho sluhy ve mně však umocňuje pocit… bezmoci. A samoty. Nemám na nic z toho nárok; vím, že na to nemám nárok, a přece si ze všeho nejvíc přeji, abych tady nemusela být sama. Kdyby tady byl Philip, nepochybně by věděl, o co se jedná. Vysmál by se mým obavám, nebo by mi možná řekl, že si tohle zasloužím. A zasloužím? Marně přemýšlím, kdy se mi život začal hroutit jako domeček z karet. Před pár týdny, před měsícem, nebo před dlouhými roky, kdy jsem slyšela řeči o dědici De Lacey a považovala je za hloupé pomluvy?

„Promiňte,“ zastavím se přeci jenom na vyplazeném jazyce velryby, „komu tahle vzducholoď patří?“ Hlavou jemně pokývnu na erb, který docela určitě nepatří rodině Chesterlyů.

Co by musel říct, abych se otočila na prahu dveří vzducholodi a utekla? Pořád ještě mě žádá o spolupráci, přišel za mnou on, ne někdo jiný, a teď mi otevírá dveře. Je to malá jiskřička naděje, že možná bude… všechno v pořádku, avšak v moři pochybností a pochmurných obav nemůže dlouho vydržet. Měla bych jít dovnitř. Přímo do břicha velryby. 

Pomalu – váhavě – pootevřu dveře a vyhlédnu na chodbu. Krve by se ve mne nedořezal, když pohledem zavadím o postavu ramenatého muže stojící u stěny. V rukách drží noviny, do kterých je natolik začtený, že si nevšimne pohybu dveří ani mě. Krátkou chvíli ho hypnotizuji pohledem, než se se srdcem málem až v krku rozhlédnu váhavě napříč chodbou.
Východ odsud stráží muž i mříž – Meeksová! Meeksová musí mít u sebe klíče! Ale… Ale ani klíče by mi nepomohly s tím mužem. Byla bych v tomhle stavu vůbec schopná utíkat? Jak daleko? Nebo… Nebo bych si mohla vzít sesterské oblečení a prostě kolem něj projít… Ovšem představa, že bych měla Bellovou svléknout z její uniformy… Ne, to jí nemůžu udělat.

Připadám si jako zvíře zahnané do rohu. Myšlenky zběsile skáčou jedna přes druhou, jak se snažím vymyslet… Jak z toho ven. A… Nevím. Nevím, jak to vysvětlím, zvláště pokud se pokusím utéci a nevyjde to… A když to vyjde, tak co? Kam půjdu? Do svého vlastního domu jen těžko. Nebo do rodinné vily? Jak se tam odsud pěšky vůbec dostanu, už teď mám málem závratě, a to jen stojím ve dveřích.

Zatímco horečnatě přemýšlím, schovám se do zákrytu dveří. Vlastně mi ani v ten okamžik nedochází, že tam stojím nahá, skrytá jen za bílou plachtou, do které jsem se zamotala. Záleží na tom teď? Kdybych se oblékla, nemusela by mi být taková zima, ale nebylo by to také přiznání? Chladnokrevná vražda, po které se vražedkyně v klidu převlékla?
Nadechnu se a zase vydechnu. Snažím se uklidnit. Jde mi to jen částečně… Protože tu za mnou stále leží dvě mrtvé ženy. A já tu jsem s cejchem ženy, jejíž manžel skončil málem stejně.

… manžel…

Bartholomew mohl říci detektivům, že jsem se ho pokusila… Otrávit. Zabít. Ale neřekl to. Nechtěl skandál, ublížilo by to pověsti každého z nás, včetně mé rodiny. Mohla jsem na to samé spoléhat u doktora Harta? Měl tu své vyhlášené sanatorium, kterým se tak chlubil… Aféra a drby šířící se napříč celým Jeruzalémem by mu nepomohly… Tahle myšlenka mne trochu uklidní. Ale jen trochu. Pořád zbývá palčivá otázka, co bude se mnou…

… byla to přeci… V podstatě sebeobrana! Meeksová by mi ze života dělala peklo, a nejen mně, nikomu tady chybě nebude…

… ale sestra Bellová…

… možná je se mnou opravdu něco špatně…

Kousnu se do rtu. Pocit neodvratného ve mně jen zesílí, z tohohle se nemám, jak dostat. Útěk je přiznání. Všechno… Všechno záleží jen na tom, jak uhraji následujících několik minut.

Udělám pár kroků zpátky do umývárny, naposledy se podívám po chladnoucích tělech sester a v další chvíli klopýtavým krokem vyběhnu ven, ramenem přitom vrazím do dveří a prudce je tak otevřu takřka dokořán.
„O-ony… Z-začaly se najednou dávit… J-já… Omdlel-la, a k-když jsem přišla… Potřebují… L-lékaře…“ spustím rozrušeně směrem k tomu muži. Ani to nemusím hrát. Skrze knedlík v krku se mi mluví jen špatně a v uších mi vydatně temně hučí.

Mitzrael

„Ráda tě zase vidím…“ Usmála se a odhalila v krutém úsměvu zakrvácené, bílé zuby. „…drahý.“ Z koutku rozbitého rtu jí stékal pramínek krve. To ale nebylo nic oproti tomu, jakým množstvím krve byla pokrytá její čepel. Mohl sis ji dobře prohlédnout. Ten rudo zlatý lesk. Ostrá špička se opřela o tvůj krk. Cítil si z ní zápach krve. Krve svých přátel.

„A mince se zase obrací.“ Zanotovala a tlak zesílil. Bylo ti jasné, že si ten moment vychutnává. Musela na něj čekat celé dekády. Oči jí vítězoslavně planuly, zatímco se nad tebou tyčila jako anděl posledního soudu. Ucítil si ale příležitost. Až moc se nechala unést svým zdánlivým vítězstvím. Ve vhodný moment si se zapřel a dostal z jejich držení. Pořád to byli jen nižší padlí a nemohli se ti rovnat. Podařilo se ti ty dva zabít. Nebyl to zrovna elegantní souboj, ale na ty se v opravdovém boji nikdy nehledělo. Vzlétl jsi. Slyšel si jen její vzteklé zavrčení, když vytáhla černý meč z těla svého spolubojovníka a vzhlédla k nebi. Tam si už byl ty, letící ke slunci. Odrazila se, roztáhla svá křídla a vyrazila za tebou.

Měl si ale náskok. Konečně jsi ho mohl využít. Odepnul si od pasu zlacený roh a přiložil ho k ústům. Nadechl se a… Do plic jsi ale nenabral žádný vzduch. Jen si naprázdno zalapal po dechu. Ohlédl ses a viděl ji tam za tebou. Tetování, jejichž každou linii jsi stále znal nazpaměť, žhnula na jejím těle, ačkoliv na několika místech byly dříve zlaté linie zčernalé. Ano, díky své duchovní podstatě uměla ovládat vzduch. Možná, kdyby si nebyl tak zraněný, nedohnala by tě, ale teď…

„Ale, ale… myslela jsem, že si to vyříkáme mezi čtyřma očima!“ A s tím do tebe silně udeřil náraz vzduchu, který tě srazil z oblohy.

„Jen ty!“ Další náraz tentokrát z jiného směru. Roh ti vypadl z ruky. Viděl jsi jen, jak se od něj odrazily sluneční paprsky, než zmizel mezi korunami stromů.

„A já!“ Vykřikla. Třetí náraz byl nejsilnější a poslal tě neomylně k zemi.

Větve se lámaly a šlehaly tě do obličeje. Propadl si korunami stromů, strhl několik lián a nakonec těžce dopadl na zem. Byla plná trouchnivějícího listí. Vzduch byl těžký, nasáklý vlhkostí. Byl jsi na malém plácku pod jedním z lesních velikánů, kolem kterého byla spousta husté zeleně. Listy rozmanitých rostlin. Nespočet bzučícího i plazícího se hmyzu.

Mezi křikem ptáků a opic se ozvalo zase tiché, známé broukání. Bylo nedaleko. Rozhlížel ses kolem, ale nikde si ji neviděl. Křupnutí dřeva napravo. Otočil ses, aby si uviděl dvojici opic houpající se ve větvích. Pak si ale na zlomek vteřiny zahlédl koutkem oka záblesk. Otočil ses jen tak tak, abys nastavil čepel jejímu meči. Zbraně o sebe hlasitě zazvonily. „Hmm, kde jsme to byli?“ Ušklíbla se, zatímco tlačila proti tvému meči, než po chvíli odskočila a nechala mezi vámi dostatečný prostor.

„Už uběhlo tolik vody, co jsme se viděli naposled. Stýskalo se ti aspoň, drahý?“ Kráčela kolem tebe pomalým krokem a špičkou meče rozhrnovala tlející listí. „Já na tebe myslela… Ó ano. Na naše poslední společné chvíle. Hmm, jak už je to dlouho?“ Našpulila zamyšleně rty, ale pořád tě obezřetně sledovala. Věděla, že i ve tvém stavu jsi pro ni nebezpečný, ale stejně tak si ty věděl, že tvá utržená zranění tě dostávají do dostatečné nevýhody na to, aby ti byla rovnocenným soupeřem.

 „Jaké je to vyřknout nad někým falešný rozsudek? Odsoudit ho jen tak… na základě… čeho vlastně?!“ Rozhodila rukama a oči jí planuly. „Jaké je to věřit raději jim, než mně?“ Procedila hořce přes zkřivené rty.