Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | A když bude nejhůř, je třeba mít pečlivě rozmyšleno, kam se vrhnout! Bez váhání a střemhlav. Nelze neobdivovat odhodlání a statečnost, s jakou mě Heinz vytrvale oslovuje příjmením. Cvičil to tajně, nebo schopnost vyslovovat příšerná jména patří k jeho talentům? Ne nadarmo jsem pro většinu lidí prostě Benedikt. Můžu si jen gratulovat, že už jsem se stačil narodit v Jeruzalémě. "Pár výpočtů už zní být hodně blízko něčemu skutečně zajímavému," zasvítí mi v očích potěšeně. Nejraději bych se začal vyptávat a vytáhl z něj alespoň nějaké podrobnosti, a také - hlavně a především - jestli to má souvislost s my-víme-čím, ale on sám se do sdílné nálady ještě nepropracoval a tak vím, že musím vydržet... a že stačí vydržet, ale je to těžké. Koneckonců stěžovat si nemusím, program tu mám nachystaný skvělý. "Žádné improvizování," zopakuju pokorně a určitě se vydržím nepodívat ke stropu. Nepodívám se - nepodívám - no dobře, podívám. Z tohoto úhlu pohledu se ta modrofialová skvrna nad našimi hlavami proměnila v siluetu člověka v životní velikosti, tedy pokud by mohli mít lidé křídla, pospíchajícího k oknu... a to mi zdravě připomene, že se nemám hádat, i když po pravdě, naprosto každý krok mého postupu dával dokonalý smysl a logicky navazoval na ten předchozí. Dodneška mám podezření, že byla chyba na straně přírodních zákonů. "A-ano. Je mi dokonale jasné, co mám dělat," odsouhlasím i seznam a už si v duchu začnu rozvrhovat v jakém pořadí začít, co by mohlo dobře navazovat na co, a taky díky těm jednoduchým věcem krabice začne vypadat brzy plná. "Co přesně je napsané tady?" vzdám boj s rukopisem, ale třeba ocení, že opravdu přemýšlím nad tím, co vidím. Úplně dole padnu na jednu dvě položky, u kterých si moc jistý nejsem, ale... ale třeba na to do té doby přijdu, chemie je totiž úžasná věc, kde všechno krásně navazuje a zapadá do sebe; a nebo se stačí vrátit. A nebo to najdu v knihách. Nebo to neudělám, protože tady nikdo neimprovizuje, kdepak, a Heinz poslední ze všech, co, šéfe? Možná jednou budu moct stejně odhodlaně i vykřikovat, že vím, JAK to mám udělat. "Tak dobře pořiďte," popřeju mu vesele a pokouším se zabrzdit v přípravách na tak dlouho, abych si v papíru označil pořadí přeci jen i tužkou, ať pak nic nepřehlédnu, i když ty jisté dva tři body na seznamu... ale... ví přeci, že tu má studenta... ne? Být ve společnosti génia je převážně skvělé, alespoň do chvíle, než jeden potřebuje jistotu, kde zrovna bloudí géniova mysl. Zůstat tu sám je ale úžasné a hodlám si to užít. Můžu si představovat, že je to moje laboratoř, úkol přede mnou vážně není lehký, a vůbec nemám touhy okukovat jisté těžké kovové skříně zblízka a případně i zevnitř, nebo alespoň ne hned. Možná za odměnu, až budu řekněme v půlce. Nebo ve třetině, to se líp počítá. Ve dvou pětinách? Rozložím si věci, ujistím se neprůstřelně spolehlivou zkouškou, tedy čichem a letmým pohledem proti oknu, že kádinky byly dobře umyté, a pustím se do práce. Ty tři čtyři položky, ale opravdu jich nebylo víc než pět... nedělají mi starosti, ujistím se honem. Třeba vím jak na to, ani o tom nevím. Navíc není ostuda přiznat nevědomost, i když jsem si zároveň dost jistý, že to není ostuda, jen pokud se to týká kohokoli jiného... mmm vždycky mám rád, když to mění barvy. Je to poněkud dětinské potěšení, uznávám, ale když ono to vypadá jako kouzlo - a jemné tikání přístrojů na pozadí je píseň snad ještě příjemnější než šumění vody. | ||
| |||
 | Lovec Jacob White Adrenalin ti koluje v žilách. Je to opojný pocit. Je to pro tebe jako droga, za kterou nemusíš platit penězi, ale něčím naprosto jiným. Dáváš teď svůj život všanc. Stejně jako tehdy na bitevním poli, nebo při lovu v ulicích Jeruzaléma, tak i dnes zde, v opuštěném parku u sídla, které už nemá pána. Nekončící krvavá stopa jen přikrmuje ten vnitřní oheň. Blížíš se. Víš to. Nervy máš našponované doslova k prasknutí. Moc dobře víš, že tady se hraje o vteřiny. Ne, setiny vteřin. I tak krátký okamžik umí rozhodnout o životě a smrti.
Míříš k zámečku. Na schodech si všimneš několika dalších kapek krve. Jdeš dobře. Projdeš portálem do budovy. Světlo měsíce sem nesvítí, ale tvá lampa i zde věrně plní svou úlohu. Je tu několik zahradních stolků s kovanými židlemi a pár romantických zákoutí pro trávení volných chvil místní šlechty. Světlo lucerny přelétne několik soch sklánějících se v alegorických výjevech. Srdce ti při tom pohledu poskočí. Rozlišit mezi sochou a nehybnou postavou ve všudypřítomném šeru není tak lehké, jak se na první pohled může zdát. Nic se zde ale nehýbe. Když v tom, koutkem oka zaznamenáš rychlý pohyb. U východu, který je naproti tobě se mihne stín a zmizí venku. Přidáš do kroku, když v tom uslyšíš tiché šplouchnutí.
Brzy pochopíš, odkud přišlo, protože jakmile se dostaneš ke vstupu, kterým zmizel stín, otevře se ti pohled na umělé jezero. Není to rozhodně nic tak velkého, jako v městském parku, ale loďkou by se zde dalo chvíli kroužit dokola. Na několika místech se ve větru vlní rákosová stébla a po stranách se sklánějí vrby, které máčejí své dlouhé větve v lehce zčeřené hladině jezera.
Světelný kužel klouže po jinak černé hladině, když v tom to uvidíš. Mezi spadaným listím plujícím po hladině se zlatě zalesknou dva body. Trvá to jen okamžik, ani nestihneš tasit, než zmizí pod hladinou, ale ty moc dobře víš, co jsi viděl. Nebo spíše koho. Černé vlasy se vlnily ve vodě, bledá pokožka a jemné rysy. Vypadalo to jako žena…
Hladina se začíná uklidňovat a ty nic nevidíš, ať se rozhlížíš sebevíc, když v tom se z dálky ozve šplouchnutí a hladina k tobě donese další zčeřené vlnky. Černé koruny stromů šumí ve větru, který k tobě nese zvuk, jenž sem rozhodně nepatří. Tiché monotónní broukání, nejprve na hranici slyšitelnosti, ale sílící s každou uplynulou vteřinou. Slyšíš těch pár neustále se opakujících hypnotizujících not, když v tom se najednou začne svět propadat do temnoty a ve tvých uší zní jen ta táhlá melodie…
Verše: Kořist Mitzrael Moreover, no one knows when their hour will come: As fish are caught in a cruel net, or birds are taken in a snare, so people are trapped by evil times that fall unexpectedly upon them.
...Melodie sílí a její ozvěna se nese chodbou. Tiskneš se i s křídly ke stěně vyhloubené v samotné hoře. Je to spleť chodeb jednoho ze skalních chrámů, které vystavěli věřící tvého Pána. Z rozdrásaného boku ti vystřeluje bolest do celého těla. Ani tvá zbroj ji nezastavila. Místo toho teď vidíš, jak zlatě lesknoucí krev stéká po tom mistrovském kovářském díle až na zem. Několik kapek se leskne v prachu. Nejsou rozhodně první. Broukání sílí. Dochází ti, že ji k tobě vede vlastní krev. V ruce držíš zdobenou skříňku s trojicí pečetí. Víš moc dobře, že je tu pro ni a také, že je tvou povinností ji za každou cenu uchránit.
Bylo vás víc. Čtyři andělé, kteří měli tuto skříňku vyzvednout a odnést zpět na nebesa, ale někdo vás musel prozradit. Bylo jich třikrát tolik co vás. Kdysi vaši bratři a sestry, kteří ale sešli z cesty a začali sloužit naprosto zcestným a kacířským ideám. Dost jste jich pobili, ale za každých pár jejich, padl jeden z tvých spolubojovníků. Nakonec jsi zůstal sám. Sám se skříňkou a úkolem, který musíš splnit stůj co stůj, jinak oběti tvých přátel a spolubojovníků přijdou vniveč.
*Šrrrrt.* K melodii se přidá škrábavý zvuk, jak dře kov o kámen. Hraje si s tebou jako kočka s myší. Když vyhlédneš z nedalekého okna uvidíš bujnou zelenou džungli ponořenou do ranní mlhy, do které se opírá slunce a nad níž se tyčí rudá hora v jejíchž útrobách je chrám vytesán. Slyšíš křik ptáků, zatímco jejich hejna krouží kolem vrcholků nedalekých hor. Teď ale není čas na to, aby ses kochal Jeho dílem. Víš, že máš za patami minimálně ji a možná další dva. Tvé šance jsou malé, ale na tvé straně stojí ještě někdo a ten je mocnější než celé legie andělů.
| ||
| |||
| Verše: Zlatá pírka Dumah Ani nevíš, jestli tvoje slova vnímal. Místo odpovědi, tě ovanul jen žár vzduchu rozehnaného jeho planoucími křídly. Zem přestala pukat. Nočním vzduchem se linul zápach spáleniny. Tábor byl celý zničený. Necítila jsi z něj jedinou známku života, ty jediné v dosahu se teď vzdalovali k černému nebi. Svůj úkol jste nakonec přeci jen splnili. Shilmai ležela nehnutě na zemi a nebylo již nic, co by si pro ni mohla udělat. Rozhodnutí bylo snadné. Odrazila jsi se. Tvá popelavá křídla pročísla vzduch a vyrazila jsi.
Nebyl problém je sledovat. Kamaelův plamen žhnul na nočním nebi a přibližoval se k postavám, stoupajícím k oblakům. Už dole jsi mohla dle počtu párů křídel poznat, že se nejednalo o nikoho výše, než byla Třetí trojice. Neměli šanci Kamaelovi uniknout, přesto to pořád bylo osm andělů, kteří byli nejspíše stejně jako vy zkušení v boji. Rozhodně hodně riskoval a ty teď s ním.
Kamael se na moment zastavil. Viděla jsi, jak rukou přejel po čepeli meče, která se rozzářila a pak jí prosekl vzduch před sebou. Směrem k oblakům se začala šířit ohnivá vlna spalující vše, co se jí dostane do cesty. Okřídlené siluety začaly mizet v mracích, ale viděla jsi, jak poslední z nich oheň zasáhl a nemilosrdně pohltil. Postava vzplála začala se řítit k zemi jako hořící pochodeň. Cítila jsi, jak v ní je ještě život, který ale pomalu vyhasíná. Mávla jsi křídly a přidala, jak nejvíce si mohla. Musela jsi to zastavit.
Kamael stejně jako postavy před ním zmizel v mracích. Prolétla si jejich linií, cítíc chlad na tvářích. Chvíli jsi nic neviděla, než se opar rozestoupil a ty ses dostala nad jejich vrcholky. Měsíc osvětloval nekonečnou planinu nadýchaných mraků a dával tak jejich konturám stříbřitý nádech. Mraky se pomalu převalovaly a plynuly na své nebeské pouti. Připomínalo to celé oceán.
Poklidnou scenérii ale narušovalo to, co se zde dělo. Sedm postav využilo náskoku a rozestoupilo se do půlkruhu. V rukou třímali zářící zbraně. Kamael se vznášel nedaleko místa, kde ses objevila a zjevně se připravoval k útoku. V tom ses ale vynořila ty. Kamael se ohlédl a v očích mu zablesklo překvapení. Jeden ze zářících luků mířící na něj se stočil o pár čísel vedle.
Střela vyletěla a čas se zpomalil.
Světlo střely začalo nabírat na intenzitě. Letěla tvým směrem.
Byla to otázka jen setin vteřiny, než tě zasáhne.
Tvé tváře zase ovanul rozpálený vzduch a dvojice Kamaelových křídel ti zakryla výhled.
Ucítila si na tváři spršku něčeho horkého.
Zlatá pírka se rozlétla všude kolem a zavířila vzduchem.
Padala…
A padala…
☩
Spalující horko nahradil chlad. Chlad a vlhko. Klečela jsi na kolenou na špinavých kachličkách. Bílá hrubá látka byla pohozená na zemi vedle tvého nahého těla, které se třáslo chladem a vysílením. Byla jsi opět Delilah. Delilah Blair Flanagan, zhrzená žena, kterou nechal manžel zavřít do blázince. V místnosti bylo ticho. Slyšela jsi jen splašený tlukot svého srdce. Žádné další tu už netlouklo.
Ležela tu dvě bezvládná těla žen. Černé žíly naběhlé, oči vytřeštěné, ale postrádající ten typický lesk života. Sestra Meeksová i sestra Bellová byly mrtvé… Zůstala jsi jen ty. V bledé ruce mladé sestry protkané černými žilkami se zlatě lesknul tvůj snubní prsten. Našla ho. | ||
| |||
 | Rozloučení
„A vy, pane Lewisi, jaké důvody vedou mimo zrak společnosti vás?“ zeptám se zvědavě, i když před odpovědí ho zřejmě zachrání Nicolasovo hořekování nad přílišnou přízní místních paniček.
Tak on maluje portréty, to se Philip nezmínil. Jestlipak měl v plánu… Myšlenky se mi zaškobrtnou jedna přes druhou, přičemž se nad pouliční štěstěnou pousměji maličko zmateně, než mi dojde, co se Nicolasovi dralo na jazyk původně. Ach. Aha! Nevím honem, jak se na to zatvářit. Není to způsob vyjadřování, na který bych byla zrovna zvyklá. Ve snaze tuhle chvilku přejít vyměním prázdnou skleničku vína za plnou a už se nadechuji k dalším slovům. Vyslovit mi je však není dáno, protože se dveře na mé levici otevřou. Napůl čekám, že to bude panička dožadující se Nicolasova umu, ale je to jenom služebný a –
Překvapeně se na muže zadívám. Moje přítomnost? Jinde? Kde? A proč? Žaludek se mi sevře nervozitou. I já vím, že tohle opravdu není zvykem. Že pro to musí být dobrý důvod, že se muselo něco stát, že – No tak, klid. Za ten vyplašený výraz, který se mi vlil do očí, se okamžitě napomenu. Hruď se mi vzedme hlubším nádechem, přičemž se znovu přinutím zdvořile pousmát a přikývnout. Ale zajisté, nemám důvod odmítnout… ale kéž bych na nějaký přišla!
„Ráda jsem vás všechny potkala,“ pousměji se na tu prazvláštní trojici, přičemž ustoupím do strany a nechám si od sluhy podržet dveře. „Děkuji za ten krátký azyl ve vaší společnosti. Doufám, že se znovu potkáme. Na shledanou… Můžeme.“
Když vykročím spolu se sluhou, uvědomím si, že jsem docela zapomněla odložit skleničku vína. Nevadí, ještě by se mohla hodit. Nespěchám. Přinutím se nastolit docela obyčejné a možná až procházkové tempo. Pohledem zběžně přeběhnu sál v naději, že hostitele zahlédnu poblíž.
„Řekl byste mi, čeho se to týká?“ otážu se služebného. | ||
| |||
| Nečekané vyrušení Vera De Lacey Část sklenek je s cinkotem rozebrána z tácu a pozvednuta k přípitku. Nikdo další už nic k Nicolasově přípitku nedodává. Vypadá to, že na řeči je tu především on. „Tak na zdraví.“ Zvedne sklenku Alisson.
„Na zdraví.“ Připojí se i Samuel a připijí.
„My? To je velmi zajímavá historka.“ Otočí se na tebe Nicolas poté, co dobrá třetina jeho sklenky po přípitku zmizí. „Neřekla bych, že zajímavá. Tyhle místa prostě přitahují podobnou sortu lidí. Těch, kteří tak úplně neholdují společenskému pozlátku tam v sále, ale zároveň je povinnosti nutí na podobné akce chodit.“ Odpoví klidně Alisson poté, co upije ze sklenky. „Potkali jsme se vlastně na jedné z takovýchto teras. Už ani nevím, u koho tady ve městě to bylo. Dali jsme se do řeči, ne nepodobně jako teď s vámi. Týden se s týdnem sešel a na dalším večírku jsme se opět potkali. Byla to náhoda.“
„To bych úplně neřekl. Nevěřím na náhody.“ Skočí jí do řeči Nicolas. „Osud zní mnohem… osudověji.“
„Náhoda nebo osud, to už je jedno.“ Odmávne ho Alisson ostentativně. „Každopádně, každý máme důvod se toho reje tam uvnitř stranit. Já osobně příliš nezapadám do škatulky pro bohaté paničky s modrou krví a tady Nicolas, zase nechce všude poslouchat nabídky práce.“
„Ano, je to hrozné. Některé z těch dam mi dokonce chodí ukazovat, jaké mají jejich dcery roztomilé nosy z profilu. Jiné zvládnou prodat i sami sebe. Jako kdybych byl snad nějaký rodinný portrétista na najmutí.“ Odfrkne si a ve tváři se mu zračí pohrdání. „Pravé umění se ale zlatem nedá koupit. Vždy jsem maloval, co chci a vždy budu. I kdyby to byla ta nejnuznější pouliční šť… ehm, štěstěna?“ Zakoktá se a vyslouží si jen dvojici káravých pohledů. Raději už mlčí a dlouze se napije ze sklenky.
Někdo vás ale vyruší. Muž, dle oblečení služebný, se k vám přiblíží a odkašle si. „Dobrý večer, gentlemani, dámy…“ Skloní krátce hlavu. „… Omlouvám se, že vás tu ruším, ale přítomnost lady De Lacey byla hostiteli vyžádána jinde. Pokud byste lady dovolila, doprovodil bych vás.“ Dokončí úslužným tónem. Tato podivná žádost si vyslouží jen překvapené pohledy a ticho. Rozhodně je to nezvyklé, ale v této společnosti si můžeš být jistá, že se nebude jednat o nejapný žert. To by si nikdo nedovolil. Tedy ne z těch uvnitř sálu. Celý debatní kroužek hledí beze slova na tebe a čekají, co uděláš.
| ||
| |||
 | Zpět do ulic Spokojeně kývnu když si prohlédnu Dianu v jejím novém oblečení. Sice to mohlo být o něco lepší, ale nemůžeme čekat zázraky a takhle to taky stačí. Na první pohled zapůsobí a to je kolikrát to co stačí. Na ten druhý často ani nemusí dojít. "Nejdřív zajdeme za Symem. Má takovou malou zastavárnu a trochu ho znám. U něj vybereme nějaké peníze za tohle," zvednu tašku ve které to významně zacinká. "Až budeme mít šekely v kapse tak zamíříme ke Stříbrnému jelenovi. Je to herna a tam je rozmnožíme," vysvětlím svůj plán. Do podrobností nezabíhám a to hlavně proto, že žádné nemám. Budeme hezky postupovat krok za krokem a překážky zdolávat tak jak se před námi budou objevovat. Ještě než vykročíme hlasitě zívnu. Tahle noc bude ještě dlouhá. Moje postel je teď vzdálená stejně jako bledý měsíc schovaný za mraky, ale nedá se nic dělat. Sama jsem se k tomu nabídla a nebude to moje první probdělá noc a ani poslední. Takže nejdřív Sym. Ten bude mít také otevřeno. Není to zrovna ranní ptáče a většina jeho obchodů se odehrává hezky pod rouškou noci. Je to trochu dál, ale myslím, že se nám to vyplatí. Nasměruji Dianu směrem do těch míst Jeruzaléma, které jsou plné špíny, zvratků a podrazů. Tam kde svítí sotva každá pátá lampa a kde se krysy bezostyšně promenádují středem ulice. Tam kde jsem doma já. Kdyby tam šla sama nejspíš by neudělala ani tucet kroků aniž by jí někdo neotravoval, ale se mnou by měla být v dostatečném bezpečí. Já už vím na co si dát pozor, čemu se vyhnout a do čeho se naopak vrhnout. Proto také kabelu s lékařským náčiním nesu já a pevně jí svírám pod paží. Pokud by se snad objevil někdo natolik bláhový, kdo by si myslel, že si na nás trochu přivydělá tak se mu zle povede. | ||
| |||
2971.jpg){kind=icon} | Lovecký pes Nelezení dalších těl mě jen utvrdí v tom, že brutalita vraha se nevztahovala jen na rodinu, ale na všechny, kdo se mu připletli do cesty. Tak prostě zabíjí. Jako monstrum. Bestie, který svou sílu využívá do poslední kapky. Nechám těla těly. Nechci, aby stopa vychladla. Míjím místo, kde byl pravděpodobně jediný přeživší masakru. Nechápu, jak mohl celou situaci přežít. Vrah jednal s neskutečnou efektivitou. Nejde ani o tom že by byl nějak extrémně přesný nebo obratný. Jen silný. Stejně jako bouracím kladivem nevytvaruje člověk sochu tak by jeho oběti neměly přežívat. Možná ho jen oslabilo zranění, ale nechce se mi tomu věřit. Budu muset zjistit víc ale to až časem. Teď jdu po stopě. Pokračuji po schodech a sleduji krvavou stopu. Vyndám jednu za svých pistolí. V druhé ruce sevřu šavli. Nervy mám napjaté k prasknutí. Cítím, jak mi žilami proudí adrenalin a mám téměř chuť se smát. Ne že by situace byla nějak veselá ale euforie se ve mně zdvihá jako přívalová vlna. Vsadím se, že se pod maskou tvářím jako blázen. Musím uznat, že Edgar si našel na tu práci toho pravého. Neuvědomoval jsem si, jak moc mi tenhle pocit chybí. Dokud jsem nezačal pracovat pro něj. Od války se zdá vše v normálním životě… nudné a šedé. Tohle jsou chvíle, když srdce zase bije a svět má jasné barvy. To a chvíle s Agnes… stejné, a přitom tak jiné. Ztratil jsem snad stopu? Ne, tak snadno se mě nezbaví. Prohledávám okolí, a nakonec najdu co hledám. Pokračování stezky vedoucí k mému cíli. Napjatý jako struna jdu parkem. Míjím pečlivě udržované záhonky, zastřižené stromy i pohodlně vypadající lavičky. Věřím, že z tohoto místa mohla mít rodina hraběte Kenworthyho spousty krásných vzpomínek. V létě tu musely být nezapomenutelné čajový dýchánky. Oslavy podzimních slavností mezi napadaným pestrobarevným listím nezapomenutelné a každý kout toho místa musel být jako kouzelné královstí do kterého se děti mohly ukrýt před světem kolem. Nicméně děti nebyly to jediné, co se tu může skrývat. Naopak něco mi napovídá že cíl je blízko. Jsem napjatý a připravený k pohybu, obraně i útoku. Jdu pomalu a obezřetně. Sleduji stíny a nenechávám se jimi zbytečně vyděsit. Mrazení napovídá že mám pravdu. Věřím svým instinktům. Pokud mě někdo sleduje nedám mu varování. Pomalým krokem jdu k zámečku v zahradě. Nesleduji ale jen ten. Očí hledají v okolí jakýkoliv možný úkryt. Pokud zaútočí budu připravený, pokud se pokusí utéct uvidím ho. Obojí bude chyba, kterou nezopakuje.
| ||
| |||
 | Verše "Vůlí tys ztracen, vůlí tys nalezen, vůlí jsi svoboden, uvězněn a svázán" Vyhýbavá odpověď zahaleného přináší jen další otázky. Mlčky mu naslouchám, když zmíní Hlas, nad kořenem nosu se mi mezi obočím objeví teninká vráska. Mluví o něčem, na co se většina z nás ani neodvažuje pomyslet, a přesto se mi ta slova zarývají hluboko do mysli doprovázeny ozvěnou vlastních pochyb. Mrtvolné ticho kolem nás jako by dávalo neznámému za pravdu. Na rozdíl od Shilmai. Zastavila bych ji v tom bláhovém počínání, ale... Nemám jak. Všechno se to stane tak rychle. Příliš rychle. | ||
| |||
| To se tak stává, že už jste jednou nohou ve dveřích,
Ne, tohle není společnost, se kterou bych měla trávit dnešní večer… Znovu upiji ze skleničky, abych spláchla pocit provinilosti, že by se má lektorka etikety tady na terase začala výmluvně ovívat vějířem. Omdlela by, nebo by to ustála? Těžko říct, ale jisté pochybnosti mám. Dobře vím, že se musím zpátky vrátit do sálu, obejít Philipovy známé a pozdravit je jeho jménem. Udělat dobrý dojem. Přesto se přistihnu, že se při pohledu na kočkování Alisson a Nicolase opět pousměji. Pošťuchují se jako sourozenci, je to hezké… a chvíle mimo společenský ruch ještě nikdy nikoho nezabila…
„Nic pro mě,“ odpovím automaticky, ale to už mi pohled sklouzne na víno, které podezřele rychle ubývá, a dodám: „Nebo skleničku portského, kdybyste byl tak laskav.“
Příliš pozdě mi dojde, že právě to byla příležitost se omluvit a odejít. Teď, když jsem poprosila o skleničku, by to ovšem bylo hloupé, nepochybně hloupé a nezdvořilé, ano, takže mi vlastně nezbývá nic jiného než zůstat. Už jenom chviličku, slibuji. Překvapeně vzhlédnu. Nezarazí mě ani tak Samuelova otázka jako jeho tón, nebo snad jistá otrávenost v jeho pohledu. Ten podobné večery opravdu nemá rád! Samozřejmě, říkal to, ale… Než se stačím nadechnout pro odpověď, Alisson se chopí slova a podívá se na mě. Umět číst v lidech… Nepochybuji ani na okamžik, že to umí výjimečně dobře. Je právník! Nemá to tak trochu v popisu práce? Proboha. Rozpačitě vydechnu, přičemž se ze sebe náhle rostou nervozitu pokusím dostat decentním pohybem zápěstím, s nímž se víno zhoupne ve sklence.
„… je nadmíru důležité,“ dopovím rozpačitě, i když něco ve mně křičí, že bych měla zůstat zticha. „Obzvláště na takovýchto akcích.“ Nebo v soudní síni. „Řekla bych, že mívají i světlé okamžiky,“ otočím se raději k Samuelovi, abych se vrátila k jeho předchozí otázce. „Jako tenhle váš diskuzní kroužek na terase? Nebo toho houslistu, na kterého je hraběnka Chatterlyová tak hrdá,“ pokrčím rameny.
Bezděčně se přes rameno ohlédnu k proskleným dveřím. Najednou mi Samuelovo přirovnání dam ke komárům nepřipadá tak od věci… Nahlas bych to samozřejmě nikdy nepřiznala. To by mi nejmenované krasavice nikdy neodpustily, byť k tomu si možná najdou důvod i tak. Maličko ustoupím stranou – jednak, abych Nicolasovi udělala místo, a jednak, abych se dostala dál ode dveří. Pro jistotu. Takhle na ráně zvědavých očí opravdu být nechci – a nepotřebuji. Opravdu ne.
Na prozřetelnost. Na božskou trpělivost. A milosrdenství, s nímž bude soudit naše chvíli, probleskne mi hlavou, než se připojím k přípitku. Čímž jsem dopila první skleničku – a to tu nejsem ani půl hodinu a neviděla jsem nikoho z těch, které bych vidět měla. Možná by stačilo, že jsem tu dnes byla? A celý večer se schovávala na terase, to tak…
„Tenhle diskuzní kroužek,“ navážu, když sama sebe nepřesvědčím, abych se vrátila do společnosti tam vevnitř, „zní to, že má dlouhou historii… Jak dlouho už se takhle setkáváte? Vlastně by mě nepřekvapilo, kdybyste měli tajný signál, kterou terasu poctíte svou přítomností tentokrát,“ pousměji se krapet žertovně. „Možná bych z vás měla začít tahat moudra, jak takové večery přežít ve zdraví...“ | ||
| |||
| Krvavá stopa Jacob White Prohlížíš místo činu a v hlavě už máš několik různých scénářů, jak se to mohlo celé seběhnout. Rozetřeš zlatě opaleskující tekutinu na kůži rukavic a ucítíš z ní zvláštní zápach. Ne, není to klasický železitý pach krve. Tohle je cítit jinak. Nějak… povědomě? Stopy po drápech, nakonec možná nebudou to nejzvláštnější, co se ti tu podařilo najít.
Skutečně v hlavním prostoru žádná další těla kromě Kenworthyho nenacházíš, když však ale pootevřeš dveře k do pilotní kajuty, ke kterým se snažil hrabě nejspíše dostat, uvidíš, že masakr se neomezil pouze na jeho rodinu. Je tu trojice těl. Na zemi jsou rozsypané střepy rozbitých broušených sklenek a z rozbité lahve vytéká dle vůně kvalitní koňak. Sluha leží prakticky u dveří. Napůl opřený o stěnu v mírném polosedu. Dle rozsáhlých zranění mu už není pomoci. Tělo pilota leží na palubní desce. Krev z rozervaného těla vtéká do složitých mechanismů ukrytých pod nespočtem knoflíků a páček. V rohu je pak také technik. Nejspíš tento svět opustil jako poslední. I teď se krčí u země, ale rozhodně už nedýchá. Ve světle se zablesknou bíle zuby a všimneš si, že mu chybí spodní čelist.
Rozhlížíš se kolem a skutečně, teď, když už víš, co hledáš, si všimneš pár cákanců krve, která podobně jako ta na opěrce podivně opaleskuje. Určitě byl vrah zraněný. Cákance jsou ale sporadické a nedá se v nich v tak malém prostoru vystopovat nějaký vzor. Musel to tu být chaos. Jak se dalo také od takového masakru čekat. Mezi uválenými střepy najdeš ještě větší kaluž tentokrát normální krve. Tady odtud nejspíš museli odnést toho nebožáka, který tento celý masakr přežil.
Po pečlivém prozkoumání vnitřku vzducholodi se vydáš ke dveřím. Pořád tu jsou stopy, které určují směr, kterým se vrah vydal, ačkoliv po pár metrech zeslábnou natolik, že prakticky zmizí. Přesto je to alespoň něco. Stačí jít pár metrů dál a na stéblech trávy si všimneš cákance té podivné krve. Máš stopu. Stačí ji následovat a doufat, že cíl si své zranění neošetří, nebo ji nějak nezamaskuje.
Stopa tě vede zahradami. Jsi jako lovecký pes, který ucítil pach krve kořisti. Proplétáš se udržovanou zelení, míjíš kašny a sochy, které na tebe ve tmě upírají nehybné němé tváře. Už víš, co hledáš. Noc a lucerna tomu vlastně napomáhají. Záblesky kapek neznámé tekutiny se objevují ve tmě a neomylně tě vedou dál… a dál.
Najednou se před tebou stromy udržovaného parku rozestoupí a ty vidíš před sebou malý zámeček s ozdobnou kupolí. Je ponořený ve tmě. Stopa tě neomylně vede k němu. Na krku ti naskočí husí kůže. Máš zvláštní, neodbytný pocit. Skoro jako kdyby tě někdo sledoval.
| ||
