Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Tvým bytím ještě rezonuje ozvěna něčeho… vzpomínky? Snu? Stále ještě cítíš doznívající emoce, které jsi v tomto životě snad nikdy nezažila. Rozhodně ne v tak ryzí a silné formě. Stojíš v místnosti a na podlaze leží nehnutě dvě mrtvoly. Zabila si je. Vzala si poprvé někomu život a bylo to tak snadné. Nebo to nebylo tak úplně poprvé?

Panika ti pumpuje adrenalin do žil a možná právě díky tomu jsi schopná dojít na třesoucích se nohách ke dveřím. Tiše je pootevřeš a nakoukneš na chodbu. Vidíš tam u stěny opřeného tvého starého známého, který vás doprovázel celou cestu z tvého domu až sem. Je ti jasné, že je tu po ruce pro případy, kdy pacienti nespolupracují tak vzorně jako ty.  Nevšiml si tě. Vypadá to, že si v mezičase někde tady opatřil výtisk denních novin, a tak si začtený do jejich stránek krátí čekání na to, až se dámy připraví.

Díky tomu si tě nevšimne a ty máš možnost se porozhlédnout. Vidíš dlouhou chodbu lemovanou dveřmi ve více či méně pravidelných rozestupech. Jeden její konec je zakončený dalšími z dveří a druhý konec vede k východu, kterým si přišla. Ovšem v cestě je minimálně ten hromotluk a pak ta mříž u východu, kterou slečna Meeksová poctivě zamknula.

Co ale teď? Co s tebou udělají? Jak tohle vysvětlíš? Kam by si vůbec utíkala? A co se stane, pokud na to, co se zde stalo, někdo přijde? Manželův záhadný stav se dal ještě nějak vysvětlit a zamést pod koberec, ale tohle už je jiný příběh. Otázek je spousta, ale jen Bůh zná odpovědi.

Benedikt Tskilekwa

„Cože? Kde?“ Nakloní se Heinz nad papír, který mu ukazuješ. „Tady máte dvakrát amoniak, chrom, kyslík...“ Zapichuje prst do jednotlivých písmen. Nutno podotknout, že minimálně chrom by sis s mědí splést mohl, ovšem pak už je otázka, jak stabilní by byla měď v takové sloučenině a jestli by vůbec… „Kyslík snad poznáte, ne Tskilekwo?“ Houkne na tebe Heinz a jen zakroutí hlavou. „Co vás dnes na těch školách učí.“

„Buďte, prosím, opatrný. Hlavně pozor na pipetování těch silných kyselin a zásad. Nepotřebuji, abyste se mi tu něčeho takového nalokal.“ Pronáší ještě mentorské rady, zatímco si na sebe obléká sako, lehce pomuchlané sako a s tím začíná vypadat, že je myšlenkami někde mimo. „Jistě… dobře. Děkuji.“ Zamyšleně loví něco v kapsách, než nakonec dle spokojeného kývnutí uspěje a otočí se naposledy k tobě. „A otevřete si okno. Jen tak pro jistotu.“ Zazní jeho poslední instrukce, než zmizí ve dveřích.

Dáš se do práce. Laboratorní sklo cinká a ty si chystáš vše potřebné. Kvalitní příprava je půlkou úspěšné práce. Minimálně. Dobré bude začít tím lehčím, co nepotřebuje tu věc, co ti Heinz před chvílí zakázal. Improvizaci. Vytáruješ laboratorní váhy a začneš vyvažovat přesné množství suchých sloučenin, které potřebuješ pak následně rozpustit v přesně odměřeném množství destilované vody. Na to je tady kousek od tebe velká skleněná nádoba s mosazným kohoutkem.

Práce ti ubíhá pod rukama, ačkoliv občas zašilháš po těžkých skříních, ve kterých tušíš množství pokladů. A v neposlední řadě je tu také v jedné z nich trezor, kde je několik kousků toho, o čem jsi před pár hodinami tak živě diskutoval s Vratislawem. Dokonce sis pamatoval i kód. Stačilo jen Heinzovi v příhodný okamžik koukat pod ruce. Nakonec zas tak marný případ určitě nebudeš. Z hříšných myšlenek tě ale vytrhne zaklepání na dveře.

Za nimi je dívka, kterou znáš až moc dobře. Hnědé vlasy má sepnuté ve volném drdolu, zlatý nenápadný řetízek na krku a tmavé jednoduché šaty. Oříškově hnědé oči se pozorně rozhlédnou po místnosti, než zjistí, že jsi tu sám. Rty roztáhnou v pobaveném úsměvu.

„Benedikte, dobrý den. Kdepak máš svého nadřízeného? Neříkej mi, že tu jsi sám?“ Vpluje do místnosti a zvědavě se rozhlíží po všemožných nástrojích a přístrojích. V rukou drží nějaké složky. „Hmm, mám tu něco od Jansenna. Ale ne pro tebe!“ Přitiskne si je k hrudi majetnicky.

„Co je tohle?“ Zadívá se fascinovaně na jednu z křivulí, které jsou součástí destilační soustavy.
 

Elke Krasinski

Vera De Lacey

Samuel se zamyslí, ale než ti stačí odpovědět, vpadne mu do řečí Nicolas, rozohněný nad vlastními problémy. Když konečně domluví, vypadá to, že Samuel se chytá k odpovědi, ale je opět přerušen. Tentokrát ale za to nevděčí nikomu z této skupiny.

Služebný stojí před tebou, stoický výraz ve tváři, a i přes tvé jisté váhání, čeká tiše na tvou odpověď.

„Jistě, nemáte zač. Užijte si večer.“ Dostane se ke slovu konečně Samuel.

„Nápodobně a třeba někdy na shledanou.“ Kývne Alisson a vidíš, že si tě opět zamyšleně prohlíží.

„Vy nás opouštíte? Tak brzy? To je ovšem nemilé.“ Nicolas vrhne vyčítavý pohled na sluhu, který nehne ani brvou. „Ale chápu. V tom případě, vám přeji krásný večer, mladá lady De Lacey.“ Pokloní se ti a stejně jako ostatní tě sleduje, než se vydáš se služebným zpátky do sídla. Po pár krocích už zase slyšíš jejich družný hovor a Nicolasův smích. Vypadá to, že je takové věci z míry jen tak nevyvedou.

♬♬♬♬♬

Sluha tě vede sálem. Smyčcový orchestr se dnes činí. Je až škoda, že nejste v hudební síni, ale místo toho ten umělecký zážitek ruší konverzace a smích ostatních. Sál už se za dobu, co jsi strávila na terase docela zaplnil. Manželé Chesterlyovi museli sezvat skoro každého, kdo v Novém Jeruzalémě něco znamená. Musíš se tedy čas od času proplétat mezi hosty, vedená tichým sluhou podél sálu.

 „Omlouvám se, lady, ale nebyl jsem seznámen s důvodem vašeho předvolání.“ Odpoví ti stroze, zatímco se na tebe ohlédne přes rameno. Procházíte dál sálem, až ho skoro celý obejdete. Na druhé straně se nachází východ na jednu z teras podobné té, na které jsi strávila pár chvil v netradiční společnosti. Opět tě ovane noční vzduch a hudba začne slábnout. Před vámi se za zábradlím otevře pohled do zahrady, jejíž část je ale dobře osvětlená. Na dlážděném place je zde na zemi kotvícími lany připoutaná vzducholoď. Je to jeden z těch menších vyhlídkových modelů, které má jen pár vyvolených Jeruzaléma. Slyšela jsi, že Chesterlyovi jsou jedni z těch šťastlivců, která takovou vlastní. Pár už si jich viděla kroužit nad městem, ale nikdy si v žádné nebyla. Ozdobné prvky odráží světlo luceren a proplétají se v ornamentálních vzorech. Tvůj doprovod na nic nečeká a vydá se ze schodů vedoucích k přistávací ploše.

„Prosím, lady.“ Ukáže ti na dveře, které otevře. Bohatí si rádi podepisují své drahocenné hračky a i zde, podobně jako na kočátech, sis mohla všimnout erbu, vyhotoveného v podobném ozdobném duchu jako zbytek kování, ale jedna věc tě zarazila. Erb rodiny Chesterlyů si po dnešním dni měla v živé paměti. Byl tu ostatně patrný na dost věcech… Ten před tebou si ale nikdy neviděla.

Phelia Boulder

Lovec a kořist

Procházím zámečkem a opatrně obcházím nábytek. Děkuji za osvětlení, jinak bych se tady nepochybně ještě přizabil. Sochy moje napjaté nervy drásají. Přistihnu se, jak několikrát má ruka téměř vyletí, aby nějakou zastřelila, ale vždy se naštěstí zastavím v čas. Nikdy jsem neměl tuhle výzdobu rád. Stejně jako portréty, které člověka sledují kdekoliv v místnosti je. Už jsem ale téměř venku z místnosti a stopa pokračuje. Zdá se, že tady můj cíl není. Když v tom pak…

Je tady, na dosah. Vyrazím směrem ke zvuku jako lovecký pes. Zastavím se na kraji a hledím na umělé jezero. Hloupé místo, kam se schovat. Bude mi stačit jen vyčkávat až se ta věc vynoří. Já mám celou noc a věřím že sem tajná policie nepustí nikoho dřív, než budu hotov. Zdvihnu pistoli a očima sleduji hladinu, připravený vystřelit, jakmile budu mít jistotu zásahu. Pod šátkem se usmívám. Všechny karty mám v ruce já.

Málem už stisknu spoušť, když se ukáže dvojice zlatých očí. Černé vlasy se ale moc rychle ponoří pod hladinu a já nechci riskovat. Ta podivná žena se schovává. Pokud mě chce nalákat blíž k hladině má smůlu. Podivné oči vzbuzují spoustu otázek. Jen teď není čas se ptát. Myšlenky si musím schovat potom co bude tento souboj dobojován. Do té doby se musím soustředit bez ohledu na to co se přede mnou z hladiny jezírka objeví.

Pak uslyším tiché brumendo. Cítím, jak proniká do hlavy. Kdo by neslyšel o hypnotizérech a kejklířích co dokážou své oběti ovládnout a okrást. Uvnitř zámečku jsem kromě lucerny zahlédl i několik svící pro dotvoření romantické atmosféry večerních dýchánků. Chci se otočit a vrhnout se pro vosk kterým si uši zacpu. Lepší přijít o sluch a bojovat než se nechat zmámit a rozsápat. Cítím, ale že je pozdě. Že jsem prohrál a tenhle lov končí. Nakonec jsem nebyl na vrcholku potravního řetězce. Nakonec… to už ale mou mysl naplňuje jen ten tón, vyplní myšlenky, instinkty, a nakonec už není nic. Jen tiché broukání v temnotě…

Verše: Ten co viděl pokrok

Can a mortal be more righteous than God? Can even a strong man be more pure than his Maker?

Job 4:17

… zaženu temnotu mrkáním a protřu v prstech svou vlastní krev. Zuriel, Tabbris a Sariel. Všichni padli abych přežil. Všichni zahynuli abych dostal pryč věc, kterou svírám ve svých rukou. Pro ni jsme byli vysláni a ta musí být vzata zpět do Zlatého Města. Není jiné cesty. Nežene mě už jen příkaz. Teď musím uspět pro ně. Nesmím zavinit, že mí bratři zemřeli nadarmo. Odlepím se od stěny a sevřu svůj meč. Na rukověti zůstanou zlatavé stopy mé krve.

Nepolevím. Jsem válečník trůnu. Bojovník Zlatého Města. Planoucí čepel boží. Oděný ve zlaté, roznášející strach v srdcích nepřátel, úctu u spolubojovníků a řád v chaosu.

Přesto jsem byl poražen. Bitva to byla krutá a nelítostná. Naši bývalí bratři se snesli z nebes za našimi zády. Sladkým jazykem lží se jim podařilo dostat na svou stranu i lidi, kteří obývali toto místo, kdysi tak čisté a krásné. Mezitím co jsme bojovali zasypávali nás střelami ze svých zbraní. Přesně těch, o kterých jsem věděl, že se můžou stát naší zkázou. Varoval jsem před nimi. Zároveň je ale i obdivoval.

☩

„Copak nevíš že andělům je zakázáno tvořit? Že nám byla dána prostá dokonalost stvořitele? Ty chceš abychom vyrobili zbraně podobné těm lidským? Chceš, aby naši válečníci nevládli jen mečem božím? Hlupáku! Zmiz nám z očí, než budeš potrestán! Neopovažuj se na toto téma jen pomyslet!“ Rozléhal se pod kopulí Zlatého Města hlas Trůnů. Já klečel a cítil jejich zlobu. Byl jsem zklamán. Zároveň ale rád. Moje drzost mohla dopadnout mnohem hůř. Zdvihl jsem se a odešel. Nemluvil jsem dál o své touze, ale přesto ji choval v srdci s něhou a láskou. Chtěl jsem tvořit. Chtěl jsem být ten co povede kohorty ke slávě a vítezství.

☩

Zamrkám. Mé myšlenky mě zase na několik krátkých chvil ponořili do temnot minulosti. Musím se pohnout. Jsou již blízko. Necítím, že bych se jim mohl postavit. Proklínám se za svou zbabělost, ale můj úkol je důležitější. Vyrazím chodbou. Musím se dostat někam odkud vzlétnu. Okna jsou moc malá abych se jimi protáhl. Pořád nemůžu uvěřit tomu, jak se to celé událo.

☩

„Je čas abychom vás zbavili vašeho břímě.“ Předstoupil před muže v dlouhém rouchu Sariel. Natáhl ruce ke skříňce a usmíval se. Miloval lidi. Viděl v nich potenciál jako málokterý z andělů.

„A-ano, můj pane.“ Řekl kněz a v očích se mu zračil strach.

„Nejsem váš pán. Ten sídlí na nebesích. Jsem jen jeho hlas, dnes jste ho ale potěšili.“ Sariel se tvářil milostivě a jeho krása byla ohromující. Muži se rozklepaly kolena a poklonil se. Nikdo z nás nevěděl, že ne nám.

„Zdravím bratři. Zdá se, že jste tu na čas.“ Ozval se její posměšný hlas. Otočili jsme se jako jeden muž. Plamenné meče v rukou. Kolem ní se snášeli další padlí. Vrhli se na nás jako přívalová vlna jenže mi stáli pevně jako to nejvyšší pohoří.

Sekal jsem planoucím mečem kolem sebe. Černá krev zkrápěla zem. Lidem jsme nevěnovali pozornost. Pak začalo hřmít. Desítky trubkovitých pušek mířili na nás. Kule se snášely jako déšť a bubnovaly o naše zbroje. Zuriel zrovna bojoval ve vzduchu. Jedno jeho křídlo bylo najednou pokryté desítkami děr. Spadl k zemi a padlí se něj sesypali. Bodali a bodali. Když jsem se k němu dostal téměř nešlo poznat, že byl kdysi mým bratrem.

Snesla se ke mně. Její spáry mi rozsekly bok. Kdyby chtěla, mohla mě setnout svou poskvrněnou čepelí. Věděl jsem, ale že si hraje. Věděla, že jsme poražení. Díky tomu si chtěla vychutnat naši porážku. Mou zejména.

Přesto jsme zabili většinu z nich. Hořká chuť na jazyku zůstávala, když jsem se ponořil do nitra chrámu abych získal skříňku a uprchl s ní. Sariel se na mě usmál. Držel vchod, ke kterému jsem se ztěžka a krok za krokem probojovali. Jeho oči zářily jako lucerny a meč plál jako pochodeň. Věděl, že zemře. Přesto se rozhodl zadržet je tak dlouho abych chytil kněze který se skříňkou utíkal.

☩

Krok za krokem jsem se blížil ven. Cítil jsem, že už brzy budu pryč z těch úzkých chodeb a budu moci roztáhnout křídla. Konečně. Najednou se z ohybu chodby vynořil jeden z mých pronásledovatelů. Se smíchem se na mě vrhl. Byl jsem pro něj jen zraněný anděl. Podcenil mě. Naše meče se střetly. Odrazil jsem jeho výpad a sekl vrchem. Nastavil pevný kryt. Tlačil jsem jeho ruku dolů. Cítil, jak se rána v boku i zádech otevírá a po těle se mi rozlévá teplo. Bylo mi to jedno. Řval jsem a naplňoval mě plamen. Oči zářily a meč plál. Silněji a silněji. Padlý se strachem sledoval, jak proniká jeho zbraní. Propaloval čepel a ta nakonec povolila. Jeho hlava pod nárazem pukla a tělo dopadlo na zem. Ztěžka jsem vydechl a vyrazil dál. Měl jsem se udržet klidný, tohle mě stálo mnoho sil a upozornilo na mě. Chyba, která mě bude stát život. U kněze jsem se zachoval správně i když pochybuji že jsem měl…

☩

Doběhl jsem až do centra horského chrámu. Věděl jsem, že můj přítel už padl. Byl jsem sám. Kněz se krčil u oltáře. Teď jsem vše chápal. Symboly našeho pána byly pryč. Nahradily ho ty, které patřily lháři. Mrazilo mě z té hlouposti a neúcty. Chtěl jsem muže srazit na kolena. Chtěl jsem ho potrestat, ale to nebylo mým úkolem ani právem. Vzal jsem skříňku z jeho prstů a otočil se abych odešel. Pak mnou projela prudká bolest. Byla to její dýka, musela mu ji darovat. Cítil jsem to, poznal bych ji kdykoliv. Vždy byla chytrá. Vztekle jsem se otočil a uviděl zlatou na té černé čepeli. Ránu mezi žebry jen cítil, pálila jako oheň. Napřáhl jsem se a zase meč svěsil. Pak jsem jen vytrhl zbraň ze jeho slabých rukou a odhodil jí co nejdál. Musím pryč…

☩

Běželi za mnou. Nesměli mě dohnat. Už jsem byl téměř venku z chrámu. Vyběhl jsem do denního světla a roztáhl křídla. Vznesl se k obloze. Několik mocných máchnutí a mohl jsem být dost daleko. Věděl jsem, že padlí mé rychlosti nestačí. Byli nižší kasta, opovržení hodní slaboši. Byl jsem ve vzduchu a nabíral rychlost. Nevím kde se zjevila, stiskla mé hrdlo jako svěrák. Strhla mě a táhla zpět k zemi. V očích jí hrálo pobavení. Neobtěžovala se ani vytvořit si na ruce ten prokletý spár. Pobrukovala si melodii, kterou jsem slyšel v chodbách hory. Moc dobře jsem jí znal.

☩

Broukala si jí vždy když jsme jen tak leželi v pokrývkách. Usmívala se a prstem jezdila po mé hrudi. Užíval jsem si její přítomnost tělem i duchem. Byli jsme spolu téměř pořád. Debaty mě nikdy nepřestávaly naplňovat. Byla schopná mluvit o tom, jak vykládat jeho slova i o reformách zlatého města. Někdo by naše slova pokládal za kacířství ale já ne. Zasloužili jsme si pokrok stejně jako mnoho dalších. I když to byly jen sny žili jsme jimi právě teď a tahle chvíle měla být věčná.

☩

Rozmáchl jsem se a pěst dopadla na její obličej. Hlava jí cukla dozadu a krev naplnila úsměv. Přesto mě pořád držela. Její stisk byl pevný a má ruka se znovu napřáhla. Další úder a další a další. Tiskla se ke mně pořád a táhla mě k zemi. Cítil jsem jí u sebe jako dřív. Jenže mě naplňoval už jen odpor. Ostatní kroužili kolem. Musela jim přikázat nezasahovat. Stejně jako jsem nezasáhl já.

☩

Táhli ji ulicemi zlatého města a já jen nehnutě stál. Sariel mi položil ruku na rameno.

„Donášela padlým. Bude svržena bratře. Nemohl jsi to tušit, nikdo z nás nemohl. Neviň se.“

Křičela, že to neudělala. Prosila o smilování. Křičela mé jméno. Já se zapřísáhl že její už nikdy nevyslovím. S tím jsem se otočil a odešel.

☩

Cítil jsem, jak černý se černá spár zjevil kolem její ruky. Mohla ho přivolat stejně jako já svůj planoucí meč. Stisk zesílil a já přišel o poslední zbytky vzduchu. Odhodila mě mezi padlé. Ti mě chytli a drželi. Spár zase zmizel a její černá čepel mi mířila na hrdlo. Byl konec. Nesmí být konec. Sebral jsem všechnu zbývající sílu. Svíral tu prokletou skříňku a zabral. Vymanil se z jejich sevření. Jednomu rozrazil hlavu rohem relikvie a druhého odkopl přímo na její meč. Pak máchl křídly a vyrazil k nebesům.

Už jsem byl dostatečně vysoko. Sáhl jsem k pasu a vyrval z poutka roh. Přiložil ho ke rtům a zadul. Teď už bude slyšet jeho zvuk až k branám Zlatého města a moji bratři přijdou, aby mi pomohli. Zanedlouho se z nebe snesou zlaté kohorty a zničí padlé. Alespoň tak mi bylo přislíbeno, než jsme se vypravili na tuhle misi.

„Kamaeli!“

„Ne…“

„… ne…“

„… Ne.“

Hrdlo se mi stáhne úzkostí a rty rozevřu v němém výkřiku, zatímco před očima mi víří desítky zlatých pírek klesajících pomalu… Zamrkám. Ne, to není peří, ale mžitky. Klečím na studené dlažbě umývárny, která nemá nic společného s nekonečným oceánem mraků, v koutcích očí mě štípou slzy. V hlavě ještě chvíli slyším vlastní zoufalý výkřik ztrácející se v žáru… V žáru... Vlastní... Byl můj vlastní? Byl… Byl Dumah. A já… Já nejsem Dumah. Jsem Delilah, přesto…

„Dumah, já…“

Potřesu hlavou a s námahou se dlouze – zhluboka – nadechnu. V duchu si připomenu, kdo jsem. Kým jsem. I tak to mnou ještě chvíli rezonuje, nejsem schopná myslet na nic jiného. Nakonec je to zima společně s jektajícími zuby, co mne vrátí zpátky do reality. S námahou se natáhnu po navlhlé bílé látky, která leží kousek ode mne a přetáhnu si ji přes nahá záda. V tu samou chvíli zavadím pohledem o tělo sestry Meeksové ležící bezvládně na zemi. A uvědomím si to mrtvolné ticho panující v místnosti, ve kterém je slyšet akorát můj vlastní mělký dech.

S námahou se neohrabaně vytáhnu na nohy, podaří se mi to až na druhý pokus, kdy se zachytím třesoucíma se rukama o okraj vany vedle mě. Zabalím se do prostěradla celá, pootočím se… A zůstanu v šoku hledět na stejně nehybnou dívku, sestru Bellovou, držící v dlani můj prsten. Zalapám po dechu, zatímco zápasím s dalším návalem úzkosti. Pootevřu rty a zase je zavřu. Obě jsou mrtvé, nezbyla v nich ani jiskřička života. Vím to. Cítím to.

A je to moje vina.

Málem se sesunu zpátky na zem, když úzkost vystřídá panika nad tím, co budu dělat… Až je někdo najde. A mě s nimi. Polknu, očima zatěkám po místnosti, pohledem na chvíli ulpím na zamřížovaných oknech. Voda z mokrých rusých vlasů se vpíjí do bílé plachty, kterou svírám křečovitě v dlaních a tisknu si ji k tělu. Trvá mi snad nekonečně dlouho, než se přinutím rozejít směrem ke dveřím. Bledá, rozechvělá, s namodralými rty a rozrušenýma lesknoucíma se očima sáhnu po klice, abych ji stiskla a dveře otevřela a nahlédla na chodbu… Srdce cítím až v krku a vše ve mně křičí – uteč, uteč, uteč!... Ale kam? Jak? Útěk… Útěk je přiznání a já…

Vybaví se mi slova zahaleného.

„Všichni se budeme zodpovídat ze svých hříchů.“

Jacob White

Adrenalin ti koluje v žilách. Je to opojný pocit. Je to pro tebe jako droga, za kterou nemusíš platit penězi, ale něčím naprosto jiným. Dáváš teď svůj život všanc. Stejně jako tehdy na bitevním poli, nebo při lovu v ulicích Jeruzaléma, tak i dnes zde, v opuštěném parku u sídla, které už nemá pána. Nekončící krvavá stopa jen přikrmuje ten vnitřní oheň. Blížíš se. Víš to. Nervy máš našponované doslova k prasknutí. Moc dobře víš, že tady se hraje o vteřiny. Ne, setiny vteřin. I tak krátký okamžik umí rozhodnout o životě a smrti.

Míříš k zámečku. Na schodech si všimneš několika dalších kapek krve. Jdeš dobře. Projdeš portálem do budovy. Světlo měsíce sem nesvítí, ale tvá lampa i zde věrně plní svou úlohu. Je tu několik zahradních stolků s kovanými židlemi a pár romantických zákoutí pro trávení volných chvil místní šlechty. Světlo lucerny přelétne několik soch sklánějících se v alegorických výjevech. Srdce ti při tom pohledu poskočí. Rozlišit mezi sochou a nehybnou postavou ve všudypřítomném šeru není tak lehké, jak se na první pohled může zdát. Nic se zde ale nehýbe. Když v tom, koutkem oka zaznamenáš rychlý pohyb. U východu, který je naproti tobě se mihne stín a zmizí venku. Přidáš do kroku, když v tom uslyšíš tiché šplouchnutí.

Brzy pochopíš, odkud přišlo, protože jakmile se dostaneš ke vstupu, kterým zmizel stín, otevře se ti pohled na umělé jezero. Není to rozhodně nic tak velkého, jako v městském parku, ale loďkou by se zde dalo chvíli kroužit dokola. Na několika místech se ve větru vlní rákosová stébla a po stranách se sklánějí vrby, které máčejí své dlouhé větve v lehce zčeřené hladině jezera.

Světelný kužel klouže po jinak černé hladině, když v tom to uvidíš. Mezi spadaným listím plujícím po hladině se zlatě zalesknou dva body. Trvá to jen okamžik, ani nestihneš tasit, než zmizí pod hladinou, ale ty moc dobře víš, co jsi viděl. Nebo spíše koho. Černé vlasy se vlnily ve vodě, bledá pokožka a jemné rysy. Vypadalo to jako žena…

Hladina se začíná uklidňovat a ty nic nevidíš, ať se rozhlížíš sebevíc, když v tom se z dálky ozve šplouchnutí a hladina k tobě donese další zčeřené vlnky. Černé koruny stromů šumí ve větru, který k tobě nese zvuk, jenž sem rozhodně nepatří. Tiché monotónní broukání, nejprve na hranici slyšitelnosti, ale sílící s každou uplynulou vteřinou. Slyšíš těch pár neustále se opakujících hypnotizujících not, když v tom se najednou začne svět propadat do temnoty a ve tvých uší zní jen ta táhlá melodie…

Mitzrael

Moreover, no one knows when their hour will come: As fish are caught in a cruel net, or birds are taken in a snare, so people are trapped by evil times that fall unexpectedly upon them.

Ecclesiastes 9:12

♬♬♬♬♬

...Melodie sílí a její ozvěna se nese chodbou. Tiskneš se i s křídly ke stěně vyhloubené v samotné hoře. Je to spleť chodeb jednoho ze skalních chrámů, které vystavěli věřící tvého Pána. Z rozdrásaného boku ti vystřeluje bolest do celého těla. Ani tvá zbroj ji nezastavila. Místo toho teď vidíš, jak zlatě lesknoucí krev stéká po tom mistrovském kovářském díle až na zem. Několik kapek se leskne v prachu. Nejsou rozhodně první. Broukání sílí. Dochází ti, že ji k tobě vede vlastní krev. V ruce držíš zdobenou skříňku s trojicí pečetí. Víš moc dobře, že je tu pro ni a také, že je tvou povinností ji za každou cenu uchránit.

Bylo vás víc. Čtyři andělé, kteří měli tuto skříňku vyzvednout a odnést zpět na nebesa, ale někdo vás musel prozradit. Bylo jich třikrát tolik co vás. Kdysi vaši bratři a sestry, kteří ale sešli z cesty a začali sloužit naprosto zcestným a kacířským ideám. Dost jste jich pobili, ale za každých pár jejich, padl jeden z tvých spolubojovníků. Nakonec jsi zůstal sám. Sám se skříňkou a úkolem, který musíš splnit stůj co stůj, jinak oběti tvých přátel a spolubojovníků přijdou vniveč.

*Šrrrrt.* K melodii se přidá škrábavý zvuk, jak dře kov o kámen. Hraje si s tebou jako kočka s myší. Když vyhlédneš z nedalekého okna uvidíš bujnou zelenou džungli ponořenou do ranní mlhy, do které se opírá slunce a nad níž se tyčí rudá hora v jejíchž útrobách je chrám vytesán. Slyšíš křik ptáků, zatímco jejich hejna krouží kolem vrcholků nedalekých hor. Teď ale není čas na to, aby ses kochal Jeho dílem. Víš, že máš za patami minimálně ji a možná další dva. Tvé šance jsou malé, ale na tvé straně stojí ještě někdo a ten je mocnější než celé legie andělů.      

Dumah

♬♬♬♬♬

Ani nevíš, jestli tvoje slova vnímal. Místo odpovědi, tě ovanul jen žár vzduchu rozehnaného jeho planoucími křídly. Zem přestala pukat. Nočním vzduchem se linul zápach spáleniny. Tábor byl celý zničený. Necítila jsi z něj jedinou známku života, ty jediné v dosahu se teď vzdalovali k černému nebi. Svůj úkol jste nakonec přeci jen splnili. Shilmai ležela nehnutě na zemi a nebylo již nic, co by si pro ni mohla udělat. Rozhodnutí bylo snadné. Odrazila jsi se. Tvá popelavá křídla pročísla vzduch a vyrazila jsi.

Nebyl problém je sledovat. Kamaelův plamen žhnul na nočním nebi a přibližoval se k postavám, stoupajícím k oblakům. Už dole jsi mohla dle počtu párů křídel poznat, že se nejednalo o nikoho výše, než byla Třetí trojice. Neměli šanci Kamaelovi uniknout, přesto to pořád bylo osm andělů, kteří byli nejspíše stejně jako vy zkušení v boji. Rozhodně hodně riskoval a ty teď s ním.

Kamael se na moment zastavil. Viděla jsi, jak rukou přejel po čepeli meče, která se rozzářila a pak jí prosekl vzduch před sebou. Směrem k oblakům se začala šířit ohnivá vlna spalující vše, co se jí dostane do cesty.  Okřídlené siluety začaly mizet v mracích, ale viděla jsi, jak poslední z nich oheň zasáhl a nemilosrdně pohltil. Postava vzplála začala se řítit k zemi jako hořící pochodeň. Cítila jsi, jak v ní je ještě život, který ale pomalu vyhasíná. Mávla jsi křídly a přidala, jak nejvíce si mohla. Musela jsi to zastavit.

Kamael stejně jako postavy před ním zmizel v mracích. Prolétla si jejich linií, cítíc chlad na tvářích. Chvíli jsi nic neviděla, než se opar rozestoupil a ty ses dostala nad jejich vrcholky. Měsíc osvětloval nekonečnou planinu nadýchaných mraků a dával tak jejich konturám stříbřitý nádech. Mraky se pomalu převalovaly a plynuly na své nebeské pouti. Připomínalo to celé oceán.

Poklidnou scenérii ale narušovalo to, co se zde dělo. Sedm postav využilo náskoku a rozestoupilo se do půlkruhu. V rukou třímali zářící zbraně. Kamael se vznášel nedaleko místa, kde ses objevila a zjevně se připravoval k útoku. V tom ses ale vynořila ty. Kamael se ohlédl a v očích mu zablesklo překvapení. Jeden ze zářících luků mířící na něj se stočil o pár čísel vedle.

Střela vyletěla a čas se zpomalil.

Světlo střely začalo nabírat na intenzitě. Letěla tvým směrem.

Byla to otázka jen setin vteřiny, než tě zasáhne.

Tvé tváře zase ovanul rozpálený vzduch a dvojice Kamaelových křídel ti zakryla výhled.

Ucítila si na tváři spršku něčeho horkého.

Zlatá pírka se rozlétla všude kolem a zavířila vzduchem.

Padala…

A padala…

☩

Spalující horko nahradil chlad. Chlad a vlhko. Klečela jsi na kolenou na špinavých kachličkách. Bílá hrubá látka byla pohozená na zemi vedle tvého nahého těla, které se třáslo chladem a vysílením. Byla jsi opět Delilah. Delilah Blair Flanagan, zhrzená žena, kterou nechal manžel zavřít do blázince. V místnosti bylo ticho. Slyšela jsi jen splašený tlukot svého srdce. Žádné další tu už netlouklo.

Ležela tu dvě bezvládná těla žen. Černé žíly naběhlé, oči vytřeštěné, ale postrádající ten typický lesk života. Sestra Meeksová i sestra Bellová byly mrtvé… Zůstala jsi jen ty. V bledé ruce mladé sestry protkané černými žilkami se zlatě lesknul tvůj snubní prsten. Našla ho.

Rozloučení

„A vy, pane Lewisi, jaké důvody vedou mimo zrak společnosti vás?“ zeptám se zvědavě, i když před odpovědí ho zřejmě zachrání Nicolasovo hořekování nad přílišnou přízní místních paniček.

Tak on maluje portréty, to se Philip nezmínil. Jestlipak měl v plánu… Myšlenky se mi zaškobrtnou jedna přes druhou, přičemž se nad pouliční štěstěnou pousměji maličko zmateně, než mi dojde, co se Nicolasovi dralo na jazyk původně. Ach. Aha! Nevím honem, jak se na to zatvářit. Není to způsob vyjadřování, na který bych byla zrovna zvyklá. Ve snaze tuhle chvilku přejít vyměním prázdnou skleničku vína za plnou a už se nadechuji k dalším slovům. Vyslovit mi je však není dáno, protože se dveře na mé levici otevřou. Napůl čekám, že to bude panička dožadující se Nicolasova umu, ale je to jenom služebný a –

Překvapeně se na muže zadívám. Moje přítomnost? Jinde? Kde? A proč? Žaludek se mi sevře nervozitou. I já vím, že tohle opravdu není zvykem. Že pro to musí být dobrý důvod, že se muselo něco stát, že – No tak, klid. Za ten vyplašený výraz, který se mi vlil do očí, se okamžitě napomenu. Hruď se mi vzedme hlubším nádechem, přičemž se znovu přinutím zdvořile pousmát a přikývnout. Ale zajisté, nemám důvod odmítnout… ale kéž bych na nějaký přišla!

„Ráda jsem vás všechny potkala,“ pousměji se na tu prazvláštní trojici, přičemž ustoupím do strany a nechám si od sluhy podržet dveře. „Děkuji za ten krátký azyl ve vaší společnosti. Doufám, že se znovu potkáme. Na shledanou… Můžeme.“

Když vykročím spolu se sluhou, uvědomím si, že jsem docela zapomněla odložit skleničku vína. Nevadí, ještě by se mohla hodit. Nespěchám. Přinutím se nastolit docela obyčejné a možná až procházkové tempo. Pohledem zběžně přeběhnu sál v naději, že hostitele zahlédnu poblíž.

„Řekl byste mi, čeho se to týká?“ otážu se služebného.