Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

Část sklenek je s cinkotem rozebrána z tácu a pozvednuta k přípitku. Nikdo další už nic k Nicolasově přípitku nedodává. Vypadá to, že na řeči je tu především on.

„Tak na zdraví.“ Zvedne sklenku Alisson.

„Na zdraví.“ Připojí se i Samuel a připijí.

„My? To je velmi zajímavá historka.“ Otočí se na tebe Nicolas poté, co dobrá třetina jeho sklenky po přípitku zmizí. „Neřekla bych, že zajímavá. Tyhle místa prostě přitahují podobnou sortu lidí. Těch, kteří tak úplně neholdují společenskému pozlátku tam v sále, ale zároveň je povinnosti nutí na podobné akce chodit.“ Odpoví klidně Alisson poté, co upije ze sklenky. „Potkali jsme se vlastně na jedné z takovýchto teras. Už ani nevím, u koho tady ve městě to bylo. Dali jsme se do řeči, ne nepodobně jako teď s vámi. Týden se s týdnem sešel a na dalším večírku jsme se opět potkali. Byla to náhoda.“

„To bych úplně neřekl. Nevěřím na náhody.“ Skočí jí do řeči Nicolas. „Osud zní mnohem… osudověji.“

„Náhoda nebo osud, to už je jedno.“ Odmávne ho Alisson ostentativně. „Každopádně, každý máme důvod se toho reje tam uvnitř stranit. Já osobně příliš nezapadám do škatulky pro bohaté paničky s modrou krví a tady Nicolas, zase nechce všude poslouchat nabídky práce.“

„Ano, je to hrozné. Některé z těch dam mi dokonce chodí ukazovat, jaké mají jejich dcery roztomilé nosy z profilu. Jiné zvládnou prodat i sami sebe. Jako kdybych byl snad nějaký rodinný portrétista na najmutí.“ Odfrkne si a ve tváři se mu zračí pohrdání. „Pravé umění se ale zlatem nedá koupit. Vždy jsem maloval, co chci a vždy budu. I kdyby to byla ta nejnuznější pouliční šť… ehm, štěstěna?“ Zakoktá se a vyslouží si jen dvojici káravých pohledů. Raději už mlčí a dlouze se napije ze sklenky.

Někdo vás ale vyruší. Muž, dle oblečení služebný, se k vám přiblíží a odkašle si. „Dobrý večer, gentlemani, dámy…“ Skloní krátce hlavu. „… Omlouvám se, že vás tu ruším, ale přítomnost lady De Lacey byla hostiteli vyžádána jinde. Pokud byste lady dovolila, doprovodil bych vás.“ Dokončí úslužným tónem. Tato podivná žádost si vyslouží jen překvapené pohledy a ticho. Rozhodně je to nezvyklé, ale v této společnosti si můžeš být jistá, že se nebude jednat o nejapný žert. To by si nikdo nedovolil. Tedy ne z těch uvnitř sálu. Celý debatní kroužek hledí beze slova na tebe a čekají, co uděláš.  

Lovecký pes

Vyhýbavá odpověď zahaleného přináší jen další otázky. Mlčky mu naslouchám, když zmíní Hlas, nad kořenem nosu se mi mezi obočím objeví teninká vráska. Mluví o něčem, na co se většina z nás ani neodvažuje pomyslet, a přesto se mi ta slova zarývají hluboko do mysli doprovázeny ozvěnou vlastních pochyb. Mrtvolné ticho kolem nás jako by dávalo neznámému za pravdu. Na rozdíl od Shilmai. Zastavila bych ji v tom bláhovém počínání, ale... Nemám jak. Všechno se to stane tak rychle. Příliš rychle.
Ucítím to dříve než stačím spatřit hrot meče čnícího ze Shilmainy hrudi. Studený závan života vyprchávajícího z andělského těla, který za sebou zanechává jen pocit prázdna. Překvapeně pootevřu ústa, ovšem výkřik zazní z Kamaelova hrdla. Zapotácím se, několikrát mávnu křídly ve snaze udržet se na nohách stále přikovaných k zemi.

Pohledem přelétnu od jednoho k druhému, ale už je pozdě. Na cokoliv. Zahalený mizí a vojenské ležení se promění v ohnivé peklo propadající se do samotného nitra země. Udělám pár chvatných kroků k tělu Shilmai, které tu zůstalo jako připomínka všeho, co se před chvílí odehrálo. Ostře se nadechnu a s trnutím se ohlédnu po Kamaelovi, ztělesněním plamenným mečem pomsty. Vyslovuje příkaz, který nemohu splnit. Shilmai je mrtvá a mrtvá zůstane, je tu jen její tělo. Ale Kamael... Je stále živý.

"N-ne! Zůs-"

Zůstaň tady se mnou.

Nedořeknu. Hlas se mi zadrhne v hrdle, tentokrát za to ovšem může Kamael, který se vrhá na oblohu, vstříc své krvavé mstě. Na noční obloze připomíná kometu mířící pryč z pozemského světa. Roztáhnu křídla a prudce jimi mávnu, zatímco se odrazím nohama od země, abych si pomohla. Vzlétnu ve snaze jej dohnat a zastavit ho... Nevím jak, ale musím se o to alespoň pokusit.

Dnes už bylo dost zbytečného zabíjení.

To se tak stává, že už jste jednou nohou ve dveřích,
a pak jste jim najednou dál než před chvílí…

Ne, tohle není společnost, se kterou bych měla trávit dnešní večer… Znovu upiji ze skleničky, abych spláchla pocit provinilosti, že by se má lektorka etikety tady na terase začala výmluvně ovívat vějířem. Omdlela by, nebo by to ustála? Těžko říct, ale jisté pochybnosti mám. Dobře vím, že se musím zpátky vrátit do sálu, obejít Philipovy známé a pozdravit je jeho jménem. Udělat dobrý dojem. Přesto se přistihnu, že se při pohledu na kočkování Alisson a Nicolase opět pousměji. Pošťuchují se jako sourozenci, je to hezké… a chvíle mimo společenský ruch ještě nikdy nikoho nezabila…

„Nic pro mě,“ odpovím automaticky, ale to už mi pohled sklouzne na víno, které podezřele rychle ubývá, a dodám: „Nebo skleničku portského, kdybyste byl tak laskav.“

Příliš pozdě mi dojde, že právě to byla příležitost se omluvit a odejít. Teď, když jsem poprosila o skleničku, by to ovšem bylo hloupé, nepochybně hloupé a nezdvořilé, ano, takže mi vlastně nezbývá nic jiného než zůstat. Už jenom chviličku, slibuji. Překvapeně vzhlédnu. Nezarazí mě ani tak Samuelova otázka jako jeho tón, nebo snad jistá otrávenost v jeho pohledu. Ten podobné večery opravdu nemá rád! Samozřejmě, říkal to, ale… Než se stačím nadechnout pro odpověď, Alisson se chopí slova a podívá se na mě. Umět číst v lidech… Nepochybuji ani na okamžik, že to umí výjimečně dobře. Je právník! Nemá to tak trochu v popisu práce? Proboha. Rozpačitě vydechnu, přičemž se ze sebe náhle rostou nervozitu pokusím dostat decentním pohybem zápěstím, s nímž se víno zhoupne ve sklence.

„… je nadmíru důležité,“ dopovím rozpačitě, i když něco ve mně křičí, že bych měla zůstat zticha. „Obzvláště na takovýchto akcích.“ Nebo v soudní síni. „Řekla bych, že mívají i světlé okamžiky,“ otočím se raději k Samuelovi, abych se vrátila k jeho předchozí otázce. „Jako tenhle váš diskuzní kroužek na terase? Nebo toho houslistu, na kterého je hraběnka Chatterlyová tak hrdá,“ pokrčím rameny.

Bezděčně se přes rameno ohlédnu k proskleným dveřím. Najednou mi Samuelovo přirovnání dam ke komárům nepřipadá tak od věci… Nahlas bych to samozřejmě nikdy nepřiznala. To by mi nejmenované krasavice nikdy neodpustily, byť k tomu si možná najdou důvod i tak. Maličko ustoupím stranou – jednak, abych Nicolasovi udělala místo, a jednak, abych se dostala dál ode dveří. Pro jistotu. Takhle na ráně zvědavých očí opravdu být nechci – a nepotřebuji. Opravdu ne.

Na prozřetelnost. Na božskou trpělivost. A milosrdenství, s nímž bude soudit naše chvíli, probleskne mi hlavou, než se připojím k přípitku. Čímž jsem dopila první skleničku – a to tu nejsem ani půl hodinu a neviděla jsem nikoho z těch, které bych vidět měla. Možná by stačilo, že jsem tu dnes byla? A celý večer se schovávala na terase, to tak…

„Tenhle diskuzní kroužek,“ navážu, když sama sebe nepřesvědčím, abych se vrátila do společnosti tam vevnitř, „zní to, že má dlouhou historii… Jak dlouho už se takhle setkáváte? Vlastně by mě nepřekvapilo, kdybyste měli tajný signál, kterou terasu poctíte svou přítomností tentokrát,“ pousměji se krapet žertovně. „Možná bych z vás měla začít tahat moudra, jak takové večery přežít ve zdraví...“  

Jacob White

Prohlížíš místo činu a v hlavě už máš několik různých scénářů, jak se to mohlo celé seběhnout. Rozetřeš zlatě opaleskující tekutinu na kůži rukavic a ucítíš z ní zvláštní zápach. Ne, není to klasický železitý pach krve. Tohle je cítit jinak. Nějak… povědomě? Stopy po drápech, nakonec možná nebudou to nejzvláštnější, co se ti tu podařilo najít.

Skutečně v hlavním prostoru žádná další těla kromě Kenworthyho nenacházíš, když však ale pootevřeš dveře k do pilotní kajuty, ke kterým se snažil hrabě nejspíše dostat, uvidíš, že masakr se neomezil pouze na jeho rodinu. Je tu trojice těl. Na zemi jsou rozsypané střepy rozbitých broušených sklenek a z rozbité lahve vytéká dle vůně kvalitní koňak. Sluha leží prakticky u dveří. Napůl opřený o stěnu v mírném polosedu. Dle rozsáhlých zranění mu už není pomoci. Tělo pilota leží na palubní desce. Krev z rozervaného těla vtéká do složitých mechanismů ukrytých pod nespočtem knoflíků a páček. V rohu je pak také technik. Nejspíš tento svět opustil jako poslední. I teď se krčí u země, ale rozhodně už nedýchá. Ve světle se zablesknou bíle zuby a všimneš si, že mu chybí spodní čelist.

Rozhlížíš se kolem a skutečně, teď, když už víš, co hledáš, si všimneš pár cákanců krve, která podobně jako ta na opěrce podivně opaleskuje. Určitě byl vrah zraněný. Cákance jsou ale sporadické a nedá se v nich v tak malém prostoru vystopovat nějaký vzor. Musel to tu být chaos. Jak se dalo také od takového masakru čekat. Mezi uválenými střepy najdeš ještě větší kaluž tentokrát normální krve. Tady odtud nejspíš museli odnést toho nebožáka, který tento celý masakr přežil.

Po pečlivém prozkoumání vnitřku vzducholodi se vydáš ke dveřím. Pořád tu jsou stopy, které určují směr, kterým se vrah vydal, ačkoliv po pár metrech zeslábnou natolik, že prakticky zmizí. Přesto je to alespoň něco. Stačí jít pár metrů dál a na stéblech trávy si všimneš cákance té podivné krve. Máš stopu. Stačí ji následovat a doufat, že cíl si své zranění neošetří, nebo ji nějak nezamaskuje.

Stopa tě vede zahradami. Jsi jako lovecký pes, který ucítil pach krve kořisti. Proplétáš se udržovanou zelení, míjíš kašny a sochy, které na tebe ve tmě upírají nehybné němé tváře. Už víš, co hledáš. Noc a lucerna tomu vlastně napomáhají. Záblesky kapek neznámé tekutiny se objevují ve tmě a neomylně tě vedou dál… a dál.

Najednou se před tebou stromy udržovaného parku rozestoupí a ty vidíš před sebou malý zámeček s ozdobnou kupolí. Je ponořený ve tmě. Stopa tě neomylně vede k němu. Na krku ti naskočí husí kůže. Máš zvláštní, neodbytný pocit. Skoro jako kdyby tě někdo sledoval.

Dumah

Když promluvíš, postava v kápi odtrhne pohled od Kamaela a pár kroky přejde k tobě, držíc si však pořád pár metrový odstup. „Ale zajisté sestro, ovšem. Rád ti odpovím na všechny tvé otázky. Jistě ale chápeš, že nevyložím karty na stůl jen tak. Pořád jste jen slepí služebníci.“ Přelétne pohledem vaši trojici. Vidíš, že Shilmai ho propaluje pohledem a Kamael těká pohledem mezi ním a tebou.

„Nemůžu vám v tuto chvíli říci mnoho. Snad jen… Jak dlouho je to, co jste slyšeli jeho Hlas? Čí rozkazy posloucháte? Jste pořád služebníci Boží, nebo konáte ve jménu někoho jiného, kdo si uzurpoval moc pro sebe?“ V jeho hlase začíná planout zápal a stejně tak i zpod kápě zazáří pár očí. „Nevědomost vás neomlouvá. Podívejte se kolem sebe?“ Rozmáchne se v ladném gestu a ukáže na tábor, který se stále utápí v tichu. Není to už ale tak díky moci Dumah, jako tím, že zde nezůstal nikdo, kdo by nějaký zvuk mohl vydávat. „Všichni se budeme zodpovídat ze svých hříchů. Já, oni… I vy.“ Šeptne. „Ale… ne dnes. Ne, dokud bude trůn prázdný!“

„Rouhání!“ Vykřikne Shilmai, jejíž pohár trpělivosti už evidentně přetekl. Oči a stejně tak i znaky na kůži jí planou bílou září, tvář zkřivená vztekem a soustředěním. Půda pod jejíma nohama praskne a do té doby nenápadná runa, na které stála, se rozzáří a zase pohasne. Pohne se rychle. Kolem její hlavy se zhmotní několik čepelí tvořených stejným bílým světlem, které ji pokrývá a rozletí se na postavu, stojící před tebou. Muž jen vzhlédne a najednou… je před tebou prázdno. Zmizel.

Shilmai najednou zpomalí a zastaví se. Sýpavě vydechne, zavrávorá a skloní pohled. Z hrudi jí ční kus stříbrné čepele. Postava muže, který s vámi před pár okamžiky hovořil, stojí za ní a drží v rukou meč, který prochází skrz na skrz levou částí jejího hrudníku. Byla to jistá rána.

„Promiň sestro. Je mi to líto.  Ne všichni jsou připraveni pochopit pravdu.“ Zašeptá jí do ucha, držíc ji za rameno a pak jedním rychlým pohybem meč z jejího těla vytáhne. Zlatavě se lesknoucí krev se vyhrne z rány a Shilmai padne těžce na kolena. Naposledy k vám zvedne pohled, ve kterém se mísí strach a šok, než padne na zem do prachu. Bílá záře v očích pohasne.

„Ne!“ Křikne Kamael a křídla mu zaplanou rudými plameny. Cítíš z něj vztek, který každou chvíli sílí. Tasí meč, který zanoří do země před vámi. Drahokam zaplane a stejně tak i plameny na jeho těle. Zem se začne silně chvět, až máš co dělat, aby ses udržela na nohách. Ostatní na tom nejsou o mnoho líp. Hluboké pukliny se za burácivého dunění proříznou do zemské kůry a kdesi tam ze zemských útrob začne stoupat rudá záře a horko.  

„Hmm, nevadí.“ Šeptně postava stojící nad tělem Shilmai. „Přemýšlejte, o tom, co jste tu dnes večer slyšeli.“ A s tím zvedne ruku, jejíž většinu pokrývají složité symboly a luskne prsty. Je opět pryč. Zůstane jen osm dalších postav.

Phelia Boulder

„Převléct?“ Diana na tebe překvapeně pohlédne, než dovysvětlíš zbytek. „Vyzývavě? Líčení?“ Vidíš, jak se jí v hlavě roztáčejí kolečka všemožných úvah, co tím asi tak můžeš myslet. Variant je skutečně hned několik. „Ehm, když myslíš, že je to nutné.“ Neodporuje, jen sklopí oči a pokýve hlavou.

„Dej mi pár minut, prosím. Musím také uložit malou.“ Prosmýkne se kolem tebe, vrátí ti nesmělý úsměv, který je spíše dílem silné vůle, než čehokoliv jiného, a zmizí na chodbě. Postáváš na chodbě a pokuřuješ. Vůně tabáku alespoň přebíjí ten nepříjemný nemocniční zápach. Dým líně stoupá v klikatících se linkách ke stropu a ty čekáš. Čekáš a čekáš. Až už se ti zdá, že tech minut muselo uplynout opravdu hodně. Otevřou se tiše dveře a na chodbu vstoupí Diana. Má na sobě šaty podobné těm, ve kterých chodí paničky ze střední vrstvy, ačkoliv při bližším pohledu si všimneš, že jsou na pár místech vyspravené, přesto jsou čisté, a dokonce ucítíš i lehkou květinovou vůni. Vlasy si vyčesala a rty mají také zdravější rudou barvu. Působí upraveně, ale rozhodně ne příliš vyzývavě. Tento typ jeruzalemské módy tvému požadavku zrovna nenahrává. Možná rozepnout košili o pár knoflíčků a trochu to poupravit? Přitáhnout těsněji korzet? Určitě by se ale našli i tací, kterým by tohle imponovalo. Lidé jsou různí a stejně tak i jejich chutě.

„Stačí?“ Zeptá se tě a uhladí si dlouhou sukni a pak společně projdete vchodovými dveřmi. Diana za vámi pečlivě zamkne a rozhlédne se. Noční ulice Jeruzaléma jsou v tuto dobu, a především v této části města místem, kam většina žen a koneckonců i mužů, raději nevychází, pokud skutečně nemusí. Tobě to už ani tak nepřijde, protože se umíš o sebe postarat, ale Diana vypadá, že se rozhodně necítí ve své kůži. „Kam… půjdeme?“ Zeptá se tě a opět si uhladí sukni, snad jako kdyby se za těch pár okamžiků mohla zmačkat.

Mrtví, co vypovídají, beze slov

Procházím místo masakru a šokovaně hledím na kusy těl kolem. Můj mozek se to celé snaží zpracovat a roztřídit do škatulek které by tomu všemu dávaly smysl. Nebylo to zvíře, mohl ale něco takového udělat člověk? Před pád měsíci bych rozhodně řekl že ne. Po události v hotelu, kterých jsem byl sám hlavním aktérem už si ale nejsem vůbec ničím jistý. Když je obyčejný šlechtický syn schopný činit to co já jaké tajemné schopnosti můžou mít ostatní? Takže ne, není to nemožné. Klidně to mohl udělat člověk.

Nový Jeruzalém je ostatně místem kde se povídá o mnoha strašidlech. Městské čtvrti mají své legendy a temná tajemství. Kolik z báchorek starých chův se zakládá na pravdě. Možná víc, než by si jeden připustil. Zdvihnu lucernu nad hlavu a sleduji celé místo. Hledání vystřelené kule není úspěšné. Pak ale najdu podivnou krvavou stopu a sehnu se k ní. Otočím se a pohledem zkontroluji, zda mohl směr odpovídat pozici střelce. Pokud ano mám tu první stopu pachatele. Muž ho musel zasáhnout. Projektil musel zůstat v jeho těle a já jsem svědkem následků zranění. Lehce se dotknu prstem v rukavici. Zlatavé odlesky mě překvapí. Mohl to být snad stroj? Historky a blouznění učenců z opiových doupat si pohrávají s myšlenkou automatického párou poháněného člověka. Přesto se jim všichni vysmívají. Vysvětlovalo by to ale sílu, brutalitu i drápance. Možná nějaký z těch bláznů uspěl a teď využívá svůj výtvor k vraždění.

Slyšel jsem i o kmenech v dalekých severních krajích. Používají rukavice s čepelemi. Chodí oblečení v kůžích zvířat a loví za mlhy. Temné siluety postav se vynoří jako stíny a rozsápou své nepřátele na kusy. Mohl by si pachatel vzít něco z těchto cestopisných příběhů z krajů kam vkročili jen vážení muži z klubu objevitelů? Možná, podivnou krev by to ale nevysvětlovalo.

Pokud se ale jedná o Ophirium asi bude nejpravděpodobnější vysvětlení i to nejsnazší. Drogy. Pokud někdo dokázal touto vzácnou látkou vylepšit nějaký z bojových stimulantů bylo by to pro vraha ideální. Na vlastní oči jsem v armádě viděl následky těch posilovačů. Muži bojující do posledního dechu, necítící bolest a únavu. Tací, kteří i přes smrtelná zranění pořád agresivně bojují. Jedna věc mi na této teorii hraje do karet. Stimulanty, co znám mají jednu nevýhodu. Jejich uživatel po vyprchání jejich účinků dostává svalové křeče, horečky a bez pomoci není schopný se dostat sám téměř ani na záchod. Navíc pokud by byl útočník zraněný bude pomoc potřebovat o to víc. Jen to musel být někdo doopravdy bohatý. Takový výtvor by určitě nebyl levný.

Dobře, to by byla teorie, teď fakta. První tělo pravděpodobně bude to nejblíž dveří.

Vrah se prohnal otevřenými dveřmi a zastihl hraběnku která si zrovna ukládala kabelku a chystala se pohodlně usadit. Vytřeštěně se na něj podívala. Bestiální postava ji jediným trhnutím urvala ruku a zahodila jí stranou. Ruka s drápy se ohnala a urvala jí obličej. Žena stála na místě ani nestihla dopadnout na zem. Vrah běžel zuřivě dál, odhodil ji a ona dopadla na sedadlo.

Další byli děti. Nebohá to stvoření, co byla dost možná jen v cestě.

Nadšené výskání z cesty vzducholodí se změní na hysterický řev. Kenworthy na ně křičí ať utečou. Sám se vrhá do kabiny. Tam je schovaná zbraň. Jediná možnost, jak útočníka zastavit. Děti jsou ale moc vyděšené, aby byli schopné utéct. Navíc kam? Možná mu ale získaly cenný čas, aby se dostal pro zbraň a svou rodinu alespoň pomstil.

Celá hrůzná scéna vyvrcholila právě v kabině.

Sevře rukověť pistole. Je nabitá a on má jediný výstřel. Otočí se k siluetě vraha, oči mi zalévají slzy. Zmáčne spoušť o ozve se rána. Zasáhne. Krev nahodí jednu z područek. S vyděšeným výrazem ale sleduje, jak jde vrah dál. Jediné máchnutí a pistole z ruky hraběte odletí stranou. Spolu s prsty. Jeho mozek ani nestačí zpracovat bolest, když v tom ho útočník vyvrhne. Muž, vysokého postavení a moci leží na palubě vlastního stroje a krvácí. Umírá s posledním pohledem na svou zmasakrovanou rodinu. Vyvržený jako obyčejné prase. Vrah mizí ze scény.

Tak nějak se to muselo stát. Nicméně kde jsou další těla? Nezmiňoval Edgar, že služebnictvo také padlo rukou útočníka? Měl by tu být ještě pilot a technik. Nebo jsou v jiných částech vzducholodi? Co tam dělali. Kde byl muž, který přežil? Rozhlížím se kolem sebe. Hledám stopy v krvi nebo krvavé stopy vedoucí pryč z místa masakru. Při troše štěstí narazím na nějaké neobvyklé. Hledám další krvavé cákance nebo kapky podobné tomu co byl na opěrce. Pokud pachatel krvácel po zásahu musí tu být. Navíc pokud krvácí půjde i zabít. Není to žádný přízrak z povídaček, nebo pomstychtivý duch. Je to tvor z masa a kostí. Tím pádem ho ulovím nebo on mě. Lov, ale může začít v celé své velkoleposti.

V hlavně mi ještě chvíli zní ozvěna nevyřčeného. "Dumah, já..." Kráčíme vojenským ležením, plynule postupujeme do jeho útrob. Role jsou rozdané, každý z nás je jen dílem v soukolí plnícím svůj účel. Cítím všudypřítomnou smrt, která přichází ať už s písní nebo čepelí Kamelova plamenného meče. Umírají všichni, muži i ženy, mladí i staří, věřící i nevěřící... Smrt není vybíravá, povolává do svého posledního objetí koně a kozy, opeřence, dokonce i mouchy táhnoucí s vojáky napříč zemí. Nikdo nezůstává ušetřen, ať už je zastřešen mocí falešného boha nebo ne.

Náhle se zastavím na místě, nikoliv z mé vlastní vůle. Pootevřu ústa a zase je zavřu. Píseň utichne, zdušena v mém vlastní hrdle. Po zádech mi přejede nepříjemné mrazení v předtuše zahalené postavy, která se i se svým doprovodem objeví přímo před našimi zraky. Každé jedno tlesknutí zní v nastalém tichu jako úder hromu zuřící bouře. Devět andělů, nikým nepozvaných, skrývajících svoji pravou identitu. Veškeré mé myšlenky se ovšem náhle zastaví a zběsile se roztočí v chaosu, který rozpoutá ta jedna jediná věta. Neovládnu se a očima krátce zalétnu k Shilmai a Kamaelovi, abych spatřila jejich vlastní reakce. Odpovědi se ovšem nedočkám u nikoho z nich.

Maličko se zamračím, přemýšlivě nakrčím nos, zatímco zahalený pokračuje ve svém proslovu. Už jen ta slova, která mu vychází z úst jsou... Nepřípustná. Je rouhačské zpochybňovat Boží vůli, jsme přeci služebníci boží - jeho nástroje. A nástroje konají. Jakmile totiž nástroje přestanou konat, ztrácí svůj účel. A náš účel je tím jediným důvodem k naší existenci. Přesto zahalenému naslouchám a v mé tváři nejsou známky po pohoršení či zlosti nad tím, co si to dovolil právě vyslovit nahlas.
Kamael se po mně krátce podívá a já mu jeho pohled oplatím a jen krátce se jej drobným pohybem ruky letmo dotknu. Jsem klidná jak stojatá voda, tichá, věrná svému přízvisku. A přesto cítím ten zakázaný pocit, kterak ve mne bují a protkává moji mysl. Zvědavost.

"Tak nám to vysvětli, bratře," promluvím tiše, ač v hlase mi zaznívá... Zaujetí. Balancuji na hraně propasti a chystám se vrhnout dolů, vědoma si toho, že to, co se nyní chystám vyslovit se trestá. "Řekni nám to, o čem Metatron nemluví."