Andor.cz - Dračí doupě online

Se skleničkou v ruce

Jméno vévody Essingtona rezonuje vzduchem, jako by někdo rozezněl strunu houslí a vypustil na svět jedinou vytrvalou notu, postupně ztrácející na intenzitě a hlasitosti. Nevěřícně se na sluhu zadívám. Utahuje si… Ne, to by si nedovolil, ne k Philipově ženě, a už vůbec ne k členovi rady Sedmi. Očima znovu zavadím o erb na vzducholodi. Nenapadá mě jediný dobrý důvod, proč by si mě měl vévoda – nebo snad někdo z jeho rodiny? – předvolávat. Kdyby věděl… Zachytím povážlivě se pohupující skleničku vína i druhou rukou. Připadá mi najednou nemístné si ji nechávat, ale nenacházím vhodnou příležitost i odložit, a tak se mnou putuje sem a tam, tam a sem. Snad se Chesterlyovi nebudou zlobit, když se jim jedna nenávratně ztratí, napadne mě zcela nesmyslně.

„Děkuji,“ hlesnu docela tiše.

Vystoupám po schůdcích do kabiny, která přímo vybízí k tomu se posadit a užít si výhledu na noční město, ale pohledem okamžitě zakotvím na tmavovlasém muži. Vévodovi. Pod tím prvotním pohledem chladně šedých očích se bezděčně napřímím – ne nepodobně vyplašenému zvířátku, které se zahnané do kouta snaží působit větší a nebezpečnější, a zhruba stejně tak úspěšným. Když za mnou zacvaknou dveře, jenom krátce se ohlédnu přes rameno, než pomalým krokem přejdu ke křeslu naproti muži.

„Milosti,“ hlesnu, přičemž sklopím pohled a věnuji mu pukrle, než se posadím.

Nic neříká…

Žaludek se mi stáhne nervozitou – nebo snad vědomím, že stoupáme nad město. Nikdy předtím jsem vzducholodí neletěla; je to něco nového a kouzelného, kdykoliv jindy by mě svět prozářený hvězdami naprosto uchvátil. Místo toho, abych se však stejně jako vévoda odvrátila k okénku, setrvám pohledem na něm. Stříbrná orlí hlavice ve mně jenom umocňuje pocit, že sedím naproti predátorovi připraveného mě roztrhat pařáty na kusy, pokud mu dám důvod. Je to jeden z nejmocnějších mužů ve městě a já – jsem jenom já.

Když se do mě zničehonic zabodne chladný pohled, přistiženě sebou škubnu, než vykouzlím na rtech úsměv. Jenom ti, kteří si na srdci nesou vinu svých hříchů, se mají důvod bát, takže – podívám se krátce na rudou hladinu vína chvějící se v té nešťastné skleničce – se nesmím bát.

„Nádherný,“ přikývnu. Mít chvíli klidu – a nemít důvod se přitom třást hrůzou, proč si mě vévoda asi přivolal – dokázala bych na noční oblohu hledět hodiny, možná i dýl…  „Nemůžu vám poděkovat dost za pozvání. Něco takového,“ pokynu rukou k oknu, „se každý den nevidí. Ano. Vera De Lacey, milosti.“ S otázkou na manžela znovu stisknu skleničku ve svém klíně pevněji, ale nedovolím si zatřást ani znovu sklopit pohled. Úsměv na rtech se maličko rozšíří. „Má nějaké zařizování mimo město. Jenom nerad si nechal ujít tento večer – a, samozřejmě, vaši přítomnost. Čemu vděčím za tak vzácné pozvání?“  

♫♪♪♫

Sotva stačím ustoupit zpátky do místnosti. Napjatě sleduji reakci muže, a tak málem nadskočím, když na mě vyštěkne ten povel. Ovšem příliš s tím neotálím a opravdu se přesunu do rohu místnosti, kde zůstanu... Stát. Chvěji se, zimou i nervozitou, vědoma si toho, že jsem nyní ztratila veškerou kontrolu nad situací. Věci naberou opravdu rychlý spád s příchodem doktora Harta a dvou sester. Meeksové ani Bellové už nemůže pomoci, i tak málem nedýchám, když vidím jak k vrchní sestře pokleká... Je hořkosladké, že Bellová ho nezajímá. Jako by cena jejího života nebyla srovnatelná s tou krutou harpyjí, co tady tomu velela.

Ramenatému zřízenci se ani nesnažím vytrhnout, zatímco mne odvádí pryč z místnosti, ale... Příjemné mi to není, zvláště když mě chytí za paži a smýkne se mnou dopředu, aby mne přinutil k rychlejší chůzi. Spíše po jeho boku klopýtám, bosá, promrzlá a jediné, co skrývá aspoň nějak moji nahotu je ta bílá plachta, kterou si tak úzkostně držím oběma rukama ve snaze zabránit tomu, aby mi spadla či sjela z hrudníku byť o centimetr níže.

Špatný pocit z toho všeho jen zesílí, když zamíříme do těch... Dveří, za kterými se ukrývá schodiště vedoucí pod úroveň domu. Sklepení vypadá jako něco z mých nočních můr a dokonale naplňuje všechny ty divoké představy o ústavu. Chřípí mi naplní ten odporný - varovný - zápach a při pohled na masivní dveře na mne dopadne v plné tíži ta stísněná pochmurná atmosféra. Málem se v tu chvíli pokusím o nějakou hloupost, ale mé zaváhání a krátké zakolísání v chůzi si muž odmění akorát dalším hrubým postrčením vpřed. Jeho prsty se mi zarývají do paže tak silně, že mi po nich určitě zůstanou modřiny...

O chvíli později plně pochopím slova "samotka". Dopadnu tvrdě na zem, když se mnou zřízenec škubne a v dalším okamžiku mne pustí. Chvíli tak setrvám, jen přerývaně dýchám, vstřebávám palčivou bolest vystřelující z kolenou. Ze studené vlhké země se zvedám jen pomalu, s obavami se rozhlížím po nevelké... No, vlastně docela malé místnosti. Připomíná spíše strašidelnou komoru. Při pohledu na nepřívětivě působící kovou postel... To jsou pouta?... mi přeběhne mráz po zádech. Celé to korunuje kýbl v rohu, který může sloužit k jedinému účelu. Žaludek se mi sevře tak silně, že se málem na místě pozvracím.
Tak tohle jsou ty pokrokové moderní metody, o kterých Hart mluvil? Temná místnost ve sklepě, kde vás připoutají k posteli, dokud nedostanete rozum? Ostře se nadechnu, prsty se opatrně dotknu kožených pout jako bych se bála, že snad každou chvíli obživnou a chňapnou po mě. Všechno, co mi o "svém" sanatoriu tak hrdě vyprávěl za sebou náhle zanechává hořkou pachuť lží.

Stáhnu se do nejvzdálenějšího rohu místnosti, kde se vyčerpaně svezu podél zdi na zem a i přes nepohodlí tam zůstanu sedět. Temenem se opírám o hrubou zeď a... Čekám. Čekám... A čekám... Aniž bych vlastně věděla na co. Srdce mi stále buší a pod kůží tančí neklid jen násobený čtyřmi stěnami, co mě svírají mezi mezi sebou. Myšlenkami se stále vracím k tomu, co se stalo. Co jsem udělala. Jak jsem to udělala... V umývárně i v zimní zahradě. Zážitek starý pár týdnů se mi náhle prolíná s tím, co se stalo tady.
Jediným vyrušením z mé samoty je košile prohozená okénkem, co se zavře stejně rychle jako se otevřelo. Jen ztěžka se zvednu, abych si ji neohrabaně a až na druhý pokus přetáhla přes hlavu. Příliš mi nesedí, látka nepříjemně drhne o kůži. Dlouho u dveří neotálím, snad jen pár minut tam zkrátka stojím a naslouchám zvukům z chodby... Než se uklidím zpátky do svého rohu, kde se navíc pro ten falešný pocit bezpečí znovu zamotám do plachty.

Z šera na mě hledí akorát tak vyčítavé ticho a čas... Čas plyne zvláštním způsobem. Mohla bych tu sedět minuty, stejně jako hodiny... Dny? Kousnu se do rtu. Pohledem zalétnu ke stropu, který vypadá jako by byl posetý tmavými skvrnkami. O chvíli později se přistihnu, že na ně bez hnutí hledím a sleduji, jak mi tančí před očima podobny peříčkům poletujícím ve vzduchu. Kamael, prolétne mi hlavou to zvláštní jméno a hruď opět sevře úzkost vyvěrající z té zvláštní... Ani nevím, co to bylo, ale přesto to nedokážu odmávnout jako výplod mysli tonoucí v šoku.

Nový Jeruzalém, město postavené na ostatcích andělů...

Zamrkám.

Cítím, jak mě zase pálí oči.

A tak se přinutím je... Prostě zavřít. Vydechnout. Sedím tam, shrbená, pažemi si objímám vlastní nohy, skrčené a přitáhnuté k tělu. A tiše, rozechvěle si pobrukuji hlasem zhrublým žízní i únavou píseň, která aspoň na chvíli přináší... Klid.

♫♪♪♫

Mitzrael

„Co se ze mě stalo? Jen to, co muselo.“ Zavrčí a roztáhne ruce. „Skládačka? Tahle podoba?“ Rozesměje se a přestane kroužit, než její výraz ztvrdne.

„Nic nevíš. Nic! A stejně tak mi tu slepě kážeš o tom, jak bych měla vést svůj život… Svržená tady dolů, když… A zrovna Ty?! Který si užívá jejich přízně! Jak pokrytecké!“ Vyprskne popuzeně.

„Ale, co tu s tebou ztrácím čas. Vy tam nahoře jste zaslepení vaší zlatou září tak, že už ani pravdu vidět nemůžete.“ Sevře svůj meč a namíří ho na tebe.

„Ano, v tomto s tebou souhlasím, drahý. Je čas.“

A s tím se odrazí, až jí od paty odletí sprška listí. Sek vede vrchem. Je to rychlý útok a rozhodně to nevypadá, že by tě chtěla šetřit. Svou čepel nastavíš včas a její ránu svedeš bokem. Cítíš, že není tak silná jako ty, ale rozhodně je teď mrštnější. Na rozdíl od tebe není tak vážně zraněná. Jen po bradě jí stále teče krev. Na nic nečeká a vrhá se do zase do útoku. Zasype tě sérií seků, které stiháš vykrývat, ale nedávají ti příliš možností k protiútoku. Zbraně zvoní a kolem vás víří listí, které při dotyku s tvým mečem jen krátce vzplane a změní se v hromádku popela.

„Hmmh, čekala jsem od tebe víc.“ Odplivne krvavou slinu a vrhne se do dalšího útoku. Ano, možná je mrštnější, ale útočí bez rozmyslu, stále stejně. Už jsi schopen v tom celém rozpoznat určitý rukopis a předvídat její další kroky. Útočí především vrchem a zleva, naopak její obrana pravé strany má dost mezer. Stačí jen přečkat její další sérii útoků a pak ve vhodný okamžik na to přejít do protiútoku. Bude stačit jedna rána...?

Phelia Boulder

„Ah?... Boulder? Ale jistě, jistě.“ S nadzvedlými brýlemi si vás prohlíží. „Dlouho jsem tě tu neviděl. Předpokládám, že zápasy jdou dobře?“ Prohodí svým tichým hlasem, zatímco před něj postavíš tašku s věcmi. Krátce pohlédne na Dianu, která tam stojí jako tichá myška a ani nedutá. „No, založit říkáš?“ Mlaskne a natáhne se pro tašku položenou na stole před ním.

„Moment.“ Šeptne a začne pomalu a pečlivě uklízet ze stolu svou rozdělanou práci. Je to skoro až hypnotizující pohled, jak do jedné z krabiček potažených rudým sametem opatrně pinzetou skládá ozubená kolečka, která měl před tím rozložená na stole. Nakonec do lesklé látky zabalí torzo strojku, na kterém pracoval a vše opatrně odloží kamsi pod pult.

„Dobře, takže, copak jste mi dámy přinesly.“ Nadechne se a otevře tašku, ze které začne vytahovat různé lékařské náčiní a věci, co jste pobalily u Diany.  

„Tedy… tohle tu nemívám každý den.“ Otáčí před očima úzkou pilkou. „Ehm, není to doufám nějak… nalezené. Tohle zboží je ve městě docela ojedinělé. Majitelé si ho často umějí poznat. Třeba tady…“ Ukáže na pilce na nenápadnou značku vyraženou u rukojeti.

„Ne, není kradené!“ Vyhrkne Diana až se sama zarazí. „Není… Je to moje. Moje značka.“ Dodá už o poznání tišeji. Sym si ji jen přeměří těžko čitelným pohledem, aniž by cokoliv dodával, než se zase začne probírat vaším zbožím.

„Dobře… dobře… No, není to nic, pro co bych našel snadný odbyt, kdybyste náhodou… No, kdyby se náhodou stalo, že by si mi nemohla zaplatit zpátky Boulder. Hmm, tak čtyřicet pět.“ Pohladí si zamyšleně dlouhý vous.

Benedikt Tskilekwa

„Tsss, nemáš tu náhodou nějakou práci, Benedikte?“ Vytrhne ti na oko uraženě ruku, ale v očích se jí pobaveně zableskne, zatímco kolem tebe projde s nosem nahoru. „Za to vám to tady nějak smrdí.“ Začichá a nakrčí nos. Ty už to ani pořádně nevnímáš, ale ten amoniak… ach, ten prokletý amoniak. Elke zjevně vědomá toho, že z ní nespouštíš oči se začne pomalu procházet po laboratoři.

„Samo nebe? Myslíš, jakože jsem anděl, který tě tu přišel zachránit od denní rutiny?“ Zasměje se vesele. „Ne, Benedikte, jsem tu, abych donesla Doofenshmirtzovi nějaké dokumenty. Nic víc. Nic míň. Tebe se to vůbec netýká.“ Odtrhne od tebe pohled a místo toho se začne věnovat destilační soustavě. Ihned přispěcháš s vysvětlením, zatímco vidíš její zvědavou tvář zkřivenou za sklem jímací nádržky. „Sepa… co?“ Vykoukne na tebe zpoza ní. „Pálenka? Neříkej mi, že tu s Doofenshmirtzem pálíte pálenku?!“ Zpraží tě přísným pohledem, ale na tvou obranu i ona vidí, že je destilační kolona aktuálně nečinná a nikde nic nebublá a ani nekape.  

„Hmm, cože tu vlastně děláš?“ Začne přecházet opět po místnosti, míříc si to ke stolu s chemikáliemi, kde máš zrovna rozdělanou práci. „Ty… tady tohle mícháš dohromady?“ Prohlíží si pro změnu stůl, který je zaplněný kádinkami, dózami i zkumavkami s různými chemickými látkami i sloučeninami. Elke sice nemá vzdělání jako ty, ale vidíš, že jí prostý selský rozum nechybí, takže na nic z toho, co nezná, nesahá a drží si bezpečný odstup. Vzhledem k tomu, že pracuje pro Jansenna, určitě už ví, že tohle není první laboratoř.

„Každopádně, kdy si říkal, že se Doofenshmirtz vrátí? Kdyby tu nikdo nebyl… ale takhle to tady nemůžu nechat. Je mi úplně jasné, že by do toho někdo strkal ten svůj zvědavý nos.“ Ušklíbne se na tebe a evidentně se nehodlá složek jen tak vzdát. Zamyšleně se pak rozhlédne po místnosti a bezděčně si zastrčí neposedný pramen vlasů za ucho.

„Takže, pane Tskilekwo, snad vám to nebude vadit, ale počkám zde na vašeho nadřízeného. Prosím, nenechte se rušit.“ Pronese až obřadně a zamává na tebe rukou, jakoby tě chtěla popohnat do práce. „Jako bych tu nebyla.“ Usměje se skoro až ďábelsky a nespouští z tebe oči.

Vera De Lacey

Sluha je snad poprvé ve tvé společnosti lehce zaskočen. Rozhlédne se kolem vás, snad jako kdyby pátral po tom, zda vás nesleduje příliš zvědavých očí, ale ne. Jste tu sami. Je až s podivem, že na terase nikdo z hostů nebyl.  

„Omlouvám se, ale pán nechtěl…“ Odkašle si, ale pohled do tvých už dosti nervózních očí jeho další slova zarazí. Na chvíli na tebe hledí než jeho jindy kamenný výraz ve tváři přeci jen o něco povolí.

„Skutečně, lady je velmi dobře vzdělaná, když poznala erb rodu Essingtonů.“ Skloní před tebou uznale hlavu. Ty tentokrát nemusíš dlouho přemýšlet. To jméno by měl znát v Jeruzalémě každý. Essington. Vévoda Essington. Jeden z Rady Sedmi. Aktivní na politické scéně, ale již ne tak moc na společenské. Nikdy si se s ním za svůj život v Jeruzalémě nesetkala, ačkoliv to nebylo něco až tak zvláštního. Nikoho z rady si nepotkala osobně. Philip většinou mluvil o Radě jako takové než jejích jednotlivých členech. Vyhlášky a nařízení, to bylo to jediné, co se z jejich zasedání dostalo na veřejnost.

„Jestli lady dovolí.“ Pokyne ti ještě jednou sluha a tobě je jasné, že odtud není útěku. Ne, když si tvou přítomnost vyžádal někdo z Rady. Vstoupíš tedy na palubu. Otevře se před tebou vkusně zařízený prostor připomínající spíše salónek než dopravní prostředek. Je zde několik křesel a pohovek. Čalounění je vyvedeno v tmavě modrých odstínech se stříbrnou a doplněné tmavých lakovaným dřevem. Nebýt série oválných oken podél stěn, skutečně by to zde působilo jako nějaká menší přijímací místnost. Na jedné z pohovek u okna sedí muž. Je vysoký, černé krátce střižné vlasy mu spadají do čela. Na sobě má černý kvalitní oblek a u nohy opřenou hůlku se stříbrnou hlavicí v podobě orla. Vypadá, že mu bude stěží třicet. Přesto, když na tebe krátce upře šedé chladné oči, máš pocit, že musí být rozhodně starší. Aniž by se obtěžoval zvednout, nebo tě jakkoliv uvítat, jen ukáže  rukou na jedno z křesel naproti němu a zahledí se zase z okénka.

Dveře za tebou se zabouchnout a za chvíli sebou vzducholoď trhne. Kotevní lana jsou odpoutána a trup se rozechvěje nahozenými motory. Není to žádná pekelná jízda, naopak, hladce začnete stoupat. Vévoda nemluví, celou dobu sleduje výhled z okénka, ve kterém je vidět odraz jeho tváře bez známek emocí. Z okénka, které je vedle, můžeš sama sledovat, jak se zem vzdaluje. Za chvíli máte výhled na celé panství Chesterlyů. Tam někde dole mezi těmi světly je terasa, kde jsi ještě před pár okamžiky mluvila s tou netradiční společností. Vypadá to, že netradiční společnost bude heslem tvého dnešního večera.

„Krásný výhled, že?“ Ozve se do ticha rušeného jen tichým hučením motorů mužský, až nezvykle melodický hlas. „Lady De Lacey, že?“ Odtrhne konečně pohled od okénka a zabodne do tebe svůj nevzrušený chladný pohled.
„Jak se má váš manžel?“

William R. Essington

Delilah Blair Flanagan

Vyklopýtáš na chodbu a muž opírající se o stěnu s poněkud znuděným výrazem vzhlédne k tomu, kdo ho tu tak nevybíravě ruší. Když tě ale uvidí a pak uslyší i těch pár slov, co ze sebe přes strachy sevřené hrdlo dostaneš, v očích probleskne ostražitost. Vyrazí k tobě a dveřím do koupelny. Upuštěné noviny jen zašustí na zemi a stránky se rozlétnou do stran.

„Ustupte zpátky!“ Zaburácí na tebe a ukáže ti zpátky do místnosti, odkud jsi vyšla. Pokud nereaguješ dostatečně rychle, tak tě tam nevybíravě zatlačí sám. „Sestro Meeksová? O co tu…“ Vstoupí dveřmi a pak jen zamrzne na místě. Chvíli očima těká mezi dvěma ležícími těly a tebou, než se vzpamatuje z toho, co tu vidí.

„Doktora. Potřebujeme doktora!“ Nese se jeho křik chodbou, odrážejíc se od chladných stěn.

„Vy! Postavte se tam a o nic se nepokoušejte!“ Ukáže do jednoho z rohů místnosti a sám přiklekne k jednomu z těl. Vidíš, jak se jeho oči šokovaně rozšíří, když uvidí spleť černých žil na zsinalé kůži.

„Co se tady u všech svatých děje?!“ Objeví se ve dveřích doktor Hart v doprovodu dvou sester. „Panebože!“ Vyjekne jedna z nich a ruce jí ve vyděšeném gestu vystřelí k ústům. „No to snad…Sestro Meeksová!“ Přiklekne doktor Hart k tělu vrchní sestry a pokusí se nahmátnout puls. Dle jeho potemnělého výrazu tušíš výsledek jeho snažení.

„Zatraceně. Vy tam. Odveďte ji na samotku. Hned!“ Křikne po hromotlukovi, který klečí u druhého těla. „Doneste mi hned mou brašnu a zavolejte otce Fernsbyho.“ Otočí se na jednu ze sester, která zůstala stát zděšeně ve dveřích. „Co tam tak stojíte ženská! Pospěšte si!“ Jeho direktivní tón v kombinaci se zvýšeným hlasem je nakonec dostatečným impulsem pro to, aby ta žena zase začala vnímat situaci. Jen tiše přikývne a pobledlá se rozběhne chodbou. Slyšíš jen její rychlé kroky, které každou chvíli slábnou. V ten moment tě ale popadne ruka místního zřízence a smýkne s tebou ke dveřím, až máš co dělat, aby si udržela rovnováhu. Vypadá to, že jednání v rukavičkách skončilo a nejsi jediná, která tu má teď nervy na pochodu.  Zatímco tě vyvádí z místnosti vidíš, jak se doktor Hart zvedá sestře Meeksové ruce za hlavu a povoluje jí límeček nejspíš v poslední snaze o její záchranu. Jen na moment se vaše pohledy setkají a on jen svraští husté obočí, než zase skloní pohled k mrtvému tělu.

Zřízenec tě vyvede ven. Pokud jdeš pomalu, chytne tě za paži a nevybíravě tě potáhne vedle sebe.  Procházíte chodbou, než projdete dveřmi, za kterými chodba zahýbá do jednoho z bočních křídel léčebny. Před vámi jsou prosklené široké dveře, nad nimiž je nápis „První oddělení“. Za dveřmi vidíš pohybovat se po osvětlené chodbě pár lidí. K nim ale nedojdete. Hned vedle nich jsou jedny menší. Nenápadnější. Odemkne je a je tam obyčejné betonové schodiště vedoucí kamsi dolů. Trhne s tebou tím směrem a začnete sestupovat. Ve vzduchu je cítit plíseň a zápach moči.

Dole vstoupíte do chodby, která připomíná spíše sklepení než nemocnici. Dveře tady nejsou klasicky dřevěné jako nahoře, ale těžké kovové. Všímáš si masivních zámků i zašupovacích okének s petlicemi. Jedny z nich zřízenec otevře a doslova tě hodí dovnitř. Dveře se za tebou hlasitě zabouchnou a pak uslyšíš jen šramocení klíčů v zámku.

Jsi v malé místnosti. Světlo jsem proniká jen z chodby k tomu určeným průhledem u stropu. Žádné okno tu není. Není tam nic kromě jedné kovové postele uprostřed a oprýskaného kýble v rohu. Postel je bez přikrývky nebo polštáře. Jen holá matrace. Z boků postele visí popruhy zakončené něčím, co ti připomíná kožená pouta. Po těžko určitelném čase se otevře otvor na dveřích a do místnosti ti padne na zem balíček látky. Je to hrubá bílá látka, která vypadá jako volná košile dosti univerzální velikosti. Okénko se zase zavře a vrátí se ticho…

Verše: Hněv

Moc brzy jsem věřil svému vítezství teď je konec. Roh je pryč a já ležím na zemi. Cítím, jak z mého těla s každým nádechem uniká život. Udělal jsem, co jsem mohl a prohrál. Není špatné přijmout prohru. Jediné, čeho lituji jsou mí druzi. Položili své životy zbytečně. Svírám skříňku, ale cítím, že pevné sevření prstů ochabuje pořád víc a víc.

„Truchlil jsem.“ Pronesu skrz popraskané rty. „Litoval jsem, že jsi sešla z cesty. Že jsi se nechala zlákat lží. Že jsi nebyla silnější a neodolala svádění nepřítele. Nesnášel jsem se za to, že jsem ti věřil. Že jsem doopravdy věřil tomu, že jsme mluvili o tom, že změna musí přijít pomalu a v souladu s přikázáními Zlatého města.“ S námahou se zdvihnu. Cítím, že hněv ve mně probouzí sílu, kterou jsem nevěděl, že mám. Hledím na ní planoucíma očima.

„Jistě že jsem pochyboval. Každou minutu. Pak jsem zjistil, co se z tebe stalo a vše zapadlo do sebe jako skládačka.“ Hlas mám pevný i když mě to stojí všechnu sílu. Snaží se třást, přeskakovat a oči mě pálí. „Kdyby tě obvinili křivě nejsi tu dnes v téhle podobě. Kdybys byla nevinná nechováš ke Zlatému Městu nenávist. Skryješ se v životě poustevnice. Zmizíš a rozjímáš. Ať už byl počátek pravdou nebo ne nakonec ji měli. Nechala jsi se svést. Začala jsi bojovat proti všemu co nám bylo drahé a vzácné. Co je čas? Je jedno zda viděli tvou zradu tenkrát nebo se stala až poté. Hlavní je že se stala. Už tím že jsi zlomitelná si své místo nahoře nezasloužíš.“

Pozoruji, jak kolem mě krouží jako kočka a cítím největší vztek jaký se ve mně kdy probudil. Chci ji vidět mrtvou nebo zemřít sám.

„Toho dne jsem zapomněl tvé jméno. Dnes máš možnost mě zahubit nebo já tebe. Je čas.“ Sevřu meč. Nějakým zázrakem mi zůstal. Jsem slabý a jediné co mě žene vpřed je planoucí oheň. Pravděpodobně i když zvítězím proti ní tak mě roztrhají na kusy její zbývající padlí. Možná se ale také stane zázrak.