Andor.cz - Dračí doupě online

Ztracený ve vzpomínkách

Zamyšleně hledím dolů, na okamžik zcela ztracena ve vlastních myšlenkách, ke kterým nedokáže proniknout ani jasná záře Zlatého města. Mohutná popelavě šedivá křídla přecházející na spodních okrajích takřka do onyxově černé, která se neleskne dokonce ani ve svitu těch nejjasnějších paprsků nad městem mám složená kolem sebe samé jako bych se schovávala v jejich objetí. Na těch nejdelších perech je patrné nepravidelné zlaté žilkování prozařující tu černou vtahující nicotu v připomínce noční oblohy protkané hvězdami. Jako bych si svá křídla urousala v samotné noci.
V dlouhých rozpuštěných vlasech vybledlé červené barvy sedí pozůstatky zlaté helmy zakrývající dříve i část tváře, a to v podobě okřídlené čelenky pokryté vyrytými symboly. Některé z nich žlutě lesknou podobně jako mé oči dominující symetrické tváři jemných rysů.
Zlaté linie tetování ovíjejí mé paže i hruď, kde se mezi ňadry proplétají v složitých obrazcích dávajících dohromady jediný symbol, načež dvě osamocené zlaté linky vybíhají po karotidách přes spodek brady, kde se spojují v jednu zdobnou čáru protínající spodní ret v jeho středu, na kterém i zdánlivě končí, ačkoliv doopravdy zabíhá i do jeho vnitřní strany.
Oblečená jsem ve světlých šatech, přes které mám přepásanou lehkou zbroj a v jedné ruce svírám štíhlou zlatou hůl působící podobným křehkým dojmem jako já.

Ze zamyšlení mne vytrhne hlas Kamaela, vyslovujícího mé vlastní jméno, tak jako mnohokrát předtím. „Ano, jako vždy,“ odpovím tiše, aniž bych se na něj podívala. Ve stínu jeho vlastních pochyb mu nechci ukazovat své vlastní vepsané ve tváři, byť mimoděk poodtáhnu své pravé křídlo a omylem tím zavadím o jeho rameno v gestu, které chápe jen on.
Shilmai nás popožene k bráně, už nastal čas a na pochybnosti přestalo být místo. Kamael se bez jakéhokoliv zaváhání vrhá dolů, aniž by počkal na nás, až ve mne na okamžik zatrne. Oheň v něm dřímající mne přitahoval stejnou měrou jako mne v takovýchto chvílích popuzoval.

Na Shilmai reaguji prostým kývnutím hlavy. Poslední dobou jsem s ní neprohodila více jak pár slov, v tváří tvář oku vykreslenému na jejím čele jsem cítila zvláštní neklid vyvěrajících z obav, že by se snad s jeho pomocí dokázala probít do mého nitra a zahlédnout tam cokoliv z toho, co jsem skrývala. Myšlenky propletené otázkami, které bylo zakázáno vyslovovat, hlubokými stíny schraňujícími rostoucí nechuť a odpor k příkazům ohýbajícím vlastní vůli. Rozkazy, které jsem dříve slepě poslouchala a lnula k nim ve mně nyní zanechávali podivnou nepříjemnou pachuť.

Přesto jsem nyní rychle vykročila a překonala okraj propasti.

* * *

Chvíli si jen vychutnávám ten volný pád střemhlav dolů, kterým se řítím do noci smrtelného světa, nechávám se tím unášet o chvíle déle, než je nutné. Vždy jsem smrtelníkům záviděla jejich noc, tu možnost uniknout před nikdy neustávajícím zlatým světlem obklopujícím náš domov.
Nakonec prudce roztahuji křídla, nechávám se tím manévrem vyhodit kousek stranou, přičemž pohledem hledám a nacházím Kamaela. Dopadám do zvířeného písku u vojenského ležení v ladném podřepu. Písek se rozprskne do všech stran a okolí na okamžik zahalí do neprostupného oblaku.

Pomalu se narovnám, pomáhám si holí sahajícími mi po ramena. Roztáhnu křídla do celé jejich šíře a několikrát jimi mocně máchnu. Ležením se po celé jeho šíři začne jako na povel začne rozléhat… Ticho. To nepřirozené absolutní ticho lačně pohlcující i zvuk vlastních myšlenek. A společně s tichem se do myslí spících i bdících začne vplétat konejšivá píseň, ukolébavka hřejivá a pokojná stejně jako náruč milující matky.

Tetování žhnou do noci, zatímco následuji Kamaela s Shilmai do útrob tábora. A u toho zpívám. Zpívám a můj hlas šířící se s ozvěnou chorálu tisíců hříšných duší přináší smrt.

Necítím smutek ani lítost nad jejich životy, trápí mne něco zcela jiného.

Všichni tito lidé dnes zemřou aniž by vlastně – stejně jako my – věděli proč.

♪♫♫♪

Já se přece neschovávám, já jenom… sbírám síly.

Manželovo jméno kvituji rychlým úsměvem, ale neodpovím a jenom se napiji. Nemělo by mě překvapovat, že ani tady neuniknu jeho známým – a přátelům. Samael musí pocházet z některé aristokratické rodiny Nového Jeruzaléma, nejspíše ne k jedné z těch úplně nejvyšších, to bych si pamatovala, ale stejně se musel odmalička točit ve stejných kruzích jako Philip. A navíc ta uniforma…

„Těší mě,“ věnuji mu pukrle, než věnuji Alisson úsměv o poznání upřímnější. Témata točící se kolem rodiny – a sester obzvláště – mi vždycky byla blízká. „Charlotta je pýcha celé rodiny. Pokud se rozhodne kráčet tímhle směrem,“ píchne mě u srdce a na okamžik sklopím pohled ke skleničce, mé nejbližší přítelkyni dnes večer, „jistě uděláme všichni cokoliv bude v našich silách…“

Byť by se smutek v oříškových očích nepochybně dal snadno vysvětlit obyčejným steskem po domově, často utěšeným radostmi z nového života, ať už potomstvem, manželovou přízní nebo přítelkyněmi na úrovni, ráda se otočím k Nicolasovi. Zjišťuji, že je snadné se na něj usmívat, a nepochybně to sám dobře ví. Jako by jenom čekal na příležitost zažertovat, zdá se, že mu slova nikdy neschází. Rád se poslouchá, nezhodnotil ho tenkrát Philip? Těžko si ty dva představit vedle sebe… ale možná ano, možná by to naopak šlo až příliš snadno, vždyť Philip nikdy neměl problém dělat si přátele, a možná právě proto tu myšlenku zavrhnu tak rychle.  

„Vlastně… Ano, něco na ten způsob,“ přikývnu přeci jenom. „Je to poprvé, co jsem na podobné události bez rodiny,“ a bez manžela, nedodám, „a přiznávám, že si připadám trochu,“ lehounce pokrčím rameny, jak mi dochází, že bych tohle říkat nahlas neměla, „ztracena v tom davu lidí,“ dořeknu s rozpačitým úsměvem. „Doufám, že jsem vás nevyrušila od něčeho důležitého. Nenapadlo mě, že by se tady někdo schovával. A, obávám se, pane Allarde, že vás čeká odvážná výprava za další skleničkou.“

Jacob White

Edgar jen pokýve hlavou a otočí se k temné vodní hladině.

„Hodně štěstí.“ Slyšíš jen za sebou tiše do zvuku štěrku skřípajícího pod podrážkami těžkých bot. Pokud se ohlédneš, vidíš, že se neotáčí. Nehybně hledí na hladinu řeky a ve všeobjímající tmě se z něj stala jen temná silueta.

Vyrazíš. Vyšvihneš se do sedla a pobídneš koně ke spěchu. Pascal hrábne kopytem a rozběhne se. Skutečně to netrvá tak dlouho, než dorazíš na místo. Před tebou je vysoký plot chránící pozemky Kenworthyho panství od zvědavých pohledů a nezvaných návštěvníků. U kované brány postává jeden policista. Mladý policista stojí u brány a rozhlíží se nejistě po ulici. Rozhodně není běžné, aby sídla aristokratů hlídala městská policie, takže to jen potvrzuje to, že se tu něco stalo. Něco, co vyžaduje přítomnost uniformovaných strážců zákona.

Když dorazíš k policistovi, jen se na tebe tázavě podívá a už už se nadechuje, aby tě vykázal do patřičných mezí. Stačí ale jednoduché gesto, kterým mu ukážeš stříbrně se lesknoucí amulet připomínající vraní lebku a křídly a zase si to rychle rozmyslí. Ano, jste tajná policie, ale i tak musíte být rozpoznatelní, když je to třeba. Běžní řadoví policisté jsou běžně informováni alespoň o tom, že něco takového existuje a pokud uvidí někoho, kdo se prokáže jejich symbolem, musí se mu klidit z cesty a nic nenamítat. Většina z nich nikdy za svou kariéru tento symbol neuvidí, ale některým se to poštěstí.

„Ah… To… To je…“ Koktá mladík a klouže pohledem mezi tebou a symbolem, který mu ukazuješ. „Dobře, chápu.“ Sundá si čepici a prohrábne nervózně krátce střižené vlasy. „Můžete dál. Plavidlo je tady kousek… směrem doprava.“ Dostane ze sebe nakonec a s očima navrch hlavy tě sleduje, zatímco se vydáváš směrem, kterým tě poslal.  Stačí pokračovat po dlážděné cestě, která se proplétá pozemky posetými udržovanou zelení. Do sídla se díky tomu ani nemusíš dostat. Prozatím. Zpoza přesně zastřiženého živého plotu nakonec vykoukne vzducholoď, upevněná k zemi kotvícími lany. Je to menší model. Přesně takový, který používají nejbohatší rodiny Jeruzaléma, aby dávaly na odiv své bohatství. Podlouhlý balón je vyvedený v rudé barvě a má k sobě připevněnou samotnou část pro pasažéry a obslužný personál. Ta je bohatě zdobena reliéfy a kováním nejspíše z mosazi. Zlato si nejspíš nechali až do interiéru, kde nebude tak opotřebováváno povětrnostními vlivy. Postranní vrtule jsou vztyčené, aby nedrhly o zem a celkově stroj působí neaktivním, mrtvým dojmem.

Na zemi je několik luceren a dvojice dalších policistů, kteří postávají před ní. O něčem si povídají a jeden z nich pokuřuje. Ruka s cigaretou se mu viditelně třese. Vypadá to, že Edgar nelhal a zpráva, že se nemají na místě činu zbytečně motat, se k nim dostala. Dojdeš k nim. Stačí zopakovat to krátké gesto jako u brány, aby jejich ležérní postoje nahradilo překvapení a možná i trochu strach.

„Ehm, pane. Jistě. Samozřejmě. Netušili jsme, že sem pošlou zrovna někoho od…“ Druhý po něm střelí pohledem a rýpne ho loktem. „Promiňte.“ Odkašle si. „Místo činu jsme zatím nechali víceméně netknuté. Tedy po tom, co jsme se dozvěděli, že si to přebíráte. Zajistili jsme okolí. V domě ani na pozemcích se nenachází nikdo, kdo by tu neměl co dělat. Tedy, alespoň co se lidí týče.“ Dodá pak střelí nervózním pohledem ke dveřím do kabiny vzducholodi. I v teplém světle lamp vidíš, jak má jeho obličej zsinalou barvu. Když pohlédneš stejným směrem. Nevidíš na první pohled nic moc zvláštního. Zdobené dveře s pro tebe neznámým rodovým erbem, nejspíše určitě ale patřícím Kenworthymu. Nic zvláštního. Při bližším pohledu si ale začneš všímat zlověstnějších detailů.

Krvavé stopy otisknuté na dlažbě, které vedou ode dveří a postupně slábnou, než po několika metrech zmizí. Krev na podrážkách už zjevně došla. Dveře do vzducholodi jsou pootevřené a line z nich zápach, který poznáváš. Krve a vnitřností. Je to tobě dobře známý zápach. Zápach smrti.

Odznak

Delilah Blair Flanagan

Tvůj hlas se odrazí od stěn a vrátí se, jako by ho cihly křičely nazpět. Ze všech směrů je najednou slyšet to jediné slovo.

Ne

Ne

Ne

Vnímáš v sobě rostoucí sílu. Je jako doutnající uhlíky, na které někdo mocně foukl. Rozhoří se a…

Sestra Meeksová vytřeští oči. Na krku jí začnou naskakovat žíly, které divoce tepou a postupně černají. Začíná se dusit. Prsty vystřelí ke krku a začnou drásat kůži v marné snaze si jakkoliv pomoci. Chroptící padne na kolena. Z koutku oka naplněného strachem jí vyteče kapka slz. V ten samý moment uslyšíš tiché zašustění látky doprovázené podobným smrtelným chroptěním ze strany, kde sestra Bellová hledala tvůj snubní prstýnek. Ohlédneš se a uvidíš, jak se zlatě zaleskne…

Dumah

♫♪♪♫

That night the angel of the Lord went out and put to death a hundred and eighty-five thousand in the Assyrian camp. When the people got up the next morning—there were all the dead bodies!

2 Kings 19:35

…zbroj vedle tebe. Stojíte na okraji Zlatého města. Za vámi jsou vysoké kruhové hradby a nad celým městem září silná zlatavá záře, silnější než slunce. Hřeje, laská, ale i pálí. Byli jste povolání pouze tři. Tři boží služebníci, kteří dostali za úkol jediné. Ukončit pozemskou existenci skupiny nehodných smrtelníků. Nikdo vám nic nevysvětlovat. Jako vždy se od vás čekalo, že poslechnete bez námitek. Moc dobře jste věděli, jak končí ti, kteří se opováží postavit slovu božímu, ačkoliv jste jeho samotného už nějakou dobu neslyšeli. Jako již v posledních staletích vždy, byl to Metatron, který vám tlumočil přání a rozkaz boží.

„Nejsem si tím úplně jistý…“ Zachmuřil se muž po tvé pravici a sklonil dva páry zlatavých křídel. Byl vysoký, dlouhé rudé vlasy vlály ve větru a zlatě zářící oči podobné těm dravce hleděly upřeně dolů do hlubiny pod vámi, kde byla jen nekonečná clona bílých mraků. Měl na sobě zlato černou zbroj a u pasu dlouhý meč na jehož hrušce se rudě leskl drahokam, ve kterém jakoby hořel vnitřní oheň. Na krku se mu vinulo zlaté tetování, které se mu ztrácelo pod rudými vlasy.

„Kamaeli, nemáme na výběr. Moc dobře to víš.“ Promluvil ženský hlas zpoza tvé levice. Stála tam žena. Zlaté tetování se táhlo přes střed jejího obličeje a kruh na čele se až podivně leskl. I ona byla oděná do zlaté zbroje, ale o něco lehčí. Bílou kápi přehozenou přes hnědé vlasy. Jeden pár bílých křídel byl zdobený zlatými ornamenty vpletenými mezi pírka.  

„Vím, Shilmai. Vím to moc dobře.“ Otočil se na vás obě zachmuřený muž a přeci jen se usmál. „Dumah, takže jako vždy?“ Mluvil na tebe. Věděla jsi to. Bylo to tvé jméno.

„Pospěšte si vy dva. Brána se už otevírá.“ Ozvala se pak Shilmai a skutečně. Nepropustná clona mraků se začala za hlasitého hřmění rozestupovat a vytvořil se v ní kruhový průchod. Tam dole pod vámi byl vidět svět smrtelníků. Zahalený ve tmě noci. Kolikrát už jste se tudy vydávali plnit svou povinnost mezi nimi. Stačilo se vrhnout dolů.

„Držte se pohromadě.“ Pronesl velitelským tónem Kamael a vrhnul se dolů k mrakům. „Až po tobě.“ Hlesla Shilmai a tak jste začali padat.

☩

Nad asyrským vojenským ležením se rozsvítilo nebe a noční oblohu prořízla bílá záře připomínající padající hvězdu. „Špatné znamení. Moc špatné znamení. Bohové chraňte nás.“ Zamumlal jeden z vojáků a žmoulajíc v kapse figurku jeho božstva se začal tiše modlit.

Vera De Lacey

„De Lacey. Samozřejmě! Jak mi to jen mohlo vypadnout?“ Otočí se Nicolas na ostatní, kteří nevypadají příliš přesvědčení tímhle malým představením a rozhodně se nesnaží to skrývat.

„De Lacey?“ Upře na tebe pohled Samuel. „Ano, slyšel jsem, že se poměrně nedávno Philip oženil. Vy tedy musíte být ta jeho záhadná žena, kterou si přivedl do Jeruzaléma. Promiňte, Samuel Lewis, důstojník třetího pluku.“ Skloní hlavu v náznaku pozdravu. Lewis? Máš pocit, že to jméno si zaslechla mezi spoustou ostatních, když ses snažila seznámit s jmény aristokratických rodin Jeruzaléma, ale bylo jich tolik, že by si potřebovala rozhodně delší dobu na studium.

„Ano, jsem.“ Odpoví po chvilkovém zaváhání Alisson a v očích se jí objeví ostražitost, když ale mluvíš dál, zase vymizí a nahradí ji úsměv. „Tedy, to jsem nečekala. Mladé dívky, které by chtěly jít v mých šlépějích? To je pocta. Doufám ale, že máte v rodině ocelové lokty.“ Zvážní při posledních slovech.

„Vidíš, Alisson, nikdy bych neřekl, že budeš materiál na vzor pro mladé aristokratky dychtících po studiích práv. S takovou bude v soudních síních při veřejnosti otevřených procesech za chvílí narváno. Možná začnou u dveří prodávat i pražené ořechy.“ Mrkne Nicolas na Alisson a pak se zase otočí na tebe.

„Nicolas Allard. Enchanté.“ Skloní se, aby ti políbil ruku. Tentokrát ti zazvoní silnější zvoneček než u Samuela. Allard. Ano, mluvil o něm tvůj manžel, že tu bude mít v galerii nějakou velkou výstavu. Ve světě známý malíř, jehož díla jsou teď mezi smetánkou žádanou komoditou. Philip také plánoval nějaký z jeho obrazů koupit, až k tomu bude příležitost. Prý dobrá investice. Malíř… Podíváš se na toho žertujícího muže před tebou. Ale že by to byl zrovna on? Jak vůbec poznat malíře? Prsty od barvy rozhodně špinavé nemá. Možná jen shoda příjmení.  

„Cože naše malá společnost zaujala vaši pozornost?“ Zeptá se tě Alisson.

„Většinou se totiž na podobná místa chodíme zbaběle schovat a doufáme, že náš tu nikdo nenajde. Lidé sem ven moc nechodí, protože tu není pití.“ Doplní ji Nicolas a smutně se podívá do prázdné sklenky.

„Hmm, možná jen také preferuje klid oproti tomu ruchu uvnitř.“ Zapojí se do diskuze Samuel a opře se loktem o kamenné zábradlí. Vypadá to, že diskuze pokračuje dál a tentokrát jsi její součástí.

Benedikt Tskilekwa

„Ale jistě.“ Usměje se servírka, když požádáš o nějakou vodu. „Jste laskav. Tohle se tu ale prostě stává. Nedělejte si z toho hlavu.“ Uklidní tě a odběhne kamsi dozadu. Chvíli to trvá, než před tebe postaví karafu s vodou a čistou sklenici. „Prosím.“ Dodá krátce černovláska a opět se mile usměje. Skutečně tu mají dobrou ruku při výběru personálu. Možná právě proto sem také s Vratislawem tak rádi chodíte.  

Koláčky jsou jako vždy výborné. Peníze tě hřejí v kapse a sem tam procházející černovláska se čas od času ohlédne tvým směrem a lehce se usměje. Vytáhneš si jednu z knih a dáš se do četby. Den by nemohl být lepší, nebo vlastně možná ano. Ano, mohl. Na mysl se ti stále vrací Vratislaw a jeho možný osud. Kdo ví, jak tohle všechno dopadne. Rozhodně, když odtud odcházel vypadal na výsost odhodlaně. Nejsi v tomto stavu schopen se pořádně soustředit. Místo teoretizování o kujnosti a tažnosti slitin jen přemýšlíš nad Vratislawem a tím, co teď asi dělá. Je to marné. S trochou štěstí ho snad brzy uvidíš a vyptáš se ho, aby si byl od tohoto nekonečného přemítání osvobozen. Teď to ale hned tak nebude.

Zaplatíš, vysloužíš si další úsměv servírky a sbalíš své věci. Je na čase vyrazit za povinnostmi. Opustíš kavárnu a kráčíš ulicemi Univerzitní čtvrti. Po obou stranách ulice proudí skupinky lidí, dosti mladých lidí, takže je sem tam slyšet pobavený smích od několika mladíků, nebo naopak kusy zapálené diskuze. Kočáry projíždějí kolem a rozstřikují kaluže, které zůstaly na dlažbě po nedávném dešti. Je příjemně teplo a slunce hřejivě svítí na Nový Jeruzalém. Je to prostě den jako vymalovaný.

Nohy tě nesou už známou cestou. Když dorazíš k cíli, máš za sebou vcelku slušnou procházku, ale alespoň to trochu pomohlo s dvěma porcemi koláčků, na které si nakonec zbyl pouze ty sám. Vydáš se do vysoké budovy. Na vrátnici mineš starého muže se stříbrným knírkem, který jen vzhlédne od rozečtených novin a když tě uvidí, tiše zamručí a vrátí se zase ke čtení. Vystoupáš po schodech do třetího patra, kde projdeš dvojicí dveří, od kterých má klíče jen několik osob a ty jsi jednou z nich.

Těžké křídlo dveří se pohne a odhalí před tebou místo, z kterého inspirace přímo čiší. Laboratoř se nachází v poměrně rozlehlé místnosti. Po jejím obvodu jsou povětšinou rozmístěné stoly, na kterých je nespočet různých zařízení, laboratorních sestav s křivulemi a kahany a také mikroskopy a různé měřáky. Na stěnách je také dvojice hustě popsaných tabulí a jakási nástěnka, na niž jsou připnuté rozmanité kusy papíru s poznámkami, náčrty nebo chemickými vzorci. K uším se ti donese spousta různého tikání a cvakání a ve vzduchu je cítit stále lehce čpavek. To po posledním pokusu, kdy se vám poslední fáze reakce poněkud vymkla z rukou. Dostat ten zápach z vlasů byl doslova nadlidský úkol.

Na druhé straně místnosti si všimneš postavy. Ano, je to Heinz. Stojí u okna a prohlíží si nějaký nákres. Heinz není nejmladší, alespoň v tvých mladých očích, ale rozhodně nespadá do škatulky starého vědce z univerzity. Vlasy i vousy má černé a v živých očích se sem tam zapáleně zaleskne. Vypadá to, že tvůj příchod nezaregistroval a je plně zabrán nákresem na archu papíru. Možná kdyby mu tu někdo začal vykrádat laboratoř, ani to nepozná. To by byla už čtvrtá.

Heinz Doofenshmirtz

Do sídla mrtvých

„Rozumím,“ ale zeptat jsem se musel, „udělám co bude třeba.“ Dostal jsem právě oficiální pověření zabíjet od velitele tajné policie. To mě těší. Větší slovo už by mohla mít právě a jen Sedmička. Věřím, že je Edgar schopný mě kdykoliv hodit přes palubu. Dokud ale budu ukazovat víc užitku, než problémů hrozba je to minimální. U tohohle případu ale získávám pocit, že mi toho zase tolik netají. Tápe ve tmě. Což je u něj nezvyklé.

„Dobře, vyrazím tedy abych mohl sledovat co nejčerstvější stopu. Hezký večer.“ Otočím se na patě a vyrazím směrem k Pascalovi uvázanému před parkem kde jsme se setkali.

Nasednu a pobídnu svého koně. Chci tam být rychle. Popravdě cítím sám silnou dávku zvědavosti. Viděl jsem těla roztrhaná děly, zastřelená i rozsekaná chladnými zbraněmi. Viděl jsem brutalitu lidí, ale mám pocit, že tohle bude trochu něco jiného. Třeba se pletu ale jak to můj benefaktor popisoval prostě jsem nabyl ten pocit. Ještě víc pobídnu Pascala do trysku nočními ulicemi. Tenhle lov mě prostě zajímá.

Dorazím na místo a najdu místo před sídlem kde uvázat Pascala, to není problém. Dívám se na sídlo. Už jsem ho několikrát viděl zvenčí ale nikdo zevnitř. Naše rodiny se nijak nesetkávaly. Maximálně co vím. Možná jsem je viděl na nějaké společenské události. Jenže hodně šlechticů mi prostě v paměti neutkvělo. Všichni mi připadají stejní. Nejsem Alexander abych si pamatoval všechna ta jména i drobnosti k lidem a mohl tak snadno navázat konverzaci a ukázat že jsou pro mě něčím důležití. Pravda je totiž taková že nejsou. Výhoda prostředního syna. Vydám se po schodech směrem k domu.

Pokud mě nic nepraští do očí v samotném sídle vydám se rovnou k přistávací plošině pro vzducholoď abych jí obhlédl. Chci vidět ta zranění a zjistit podle rozmístění těl, jak se situaci asi odehrála. Kdo umřel první, kam ostatní utíkali a zda se někdo snažil bránit. Chci zjistit o tom kdo vraždu spáchal co nejvíc. Pak budu hledat možné únikové cesty i to kde se mohl pachatel schovat. Šavli mám u pasu a pistole nabité. Věřím, že to bude stačit. Kdyby ne… mám i eso v rukávu. Není třeba ale předbíhat. Nejdřív těla a ohledání místa činu pak samotný lov a zabíjení…