Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

♫♪♪♫

S hlavou naplněnou vzpomínkami na nedávný případ, který se ti čas od času vracel ve snech, dojdeš ke dveřím. Jsou pootevřené, jak už sis mohl všimnout. Stačí do nich jen strčit a otevřou se. Jde to hladce. Žádné vrzání, nebo dření. Ne, o tento stroj a vše kolem museli pečlivě a pravidelně starat. Puch zesílí a je ti jasné, že ta kajuta bude místem, kde se stal skutečný masakr, ovšem všude je tma. Není ale problém vzít si jednu z luceren z prostoru kolem vzducholodě.

Kužel světla prosvítí temnotu a ve světle se zablesknou zdobné prvky na krajích sedadel a na stěnách. Ano, tady už je to jistě zlato. Najednou ve světle uvidíš něco bílého. Je to ženská ruka visící přes opěradlo. Prsteny s drahými kameny a hedvábná rukavička nasakující krví. Když uděláš pár kroků, uvidíš mrtvolu ženy. Jistě to bude hraběnka Kenworthyová, tedy odvodíš to spíše dedukcí, než že by ti obličej byl povědomý. Ten totiž chybí. Kůže byla z většiny obličeje stržena a z odhaleném mase je několik hlubokých rýh připomínajících stopy drápů. O tom musel mluvit Edgar. V místě kde musel zásah začít a rýhy jsou nejhlubší, chybí jedno z očí. Krk je rozsápaný a ruka v rukavičce, která skoro až elegantně ležela na opěradle, drží u těla už jen na pár cárech kůže. V otevřené ráně na rameni se zalesknou kosti. Při bližším ohledání je patrné, že ramenní kloub byl dislokovaný. To něco, nebo někdo musel mít opravdu velkou sílu. Je to první osoba nejblíže u dveří. Je ti jasné, že na sedadlo ji musel vrah odhodit a pokračovat dál. V další řadě pak nalézáš další dvě těla. Drobnější. Bílé šatečky, na kterých rozkvétají rudé květy. Muselo jim být nějak kolem deseti let. Teď jsou pohozené jako hadrové panenky na straně na zemi pod sedadly. Stejné stopy drápů, které na těch drobných tělech způsobily devastující zranění.  

Postupuješ dál. Už jsi viděl většinu rodiny hraběte, ale ne jeho samotného. Až nakonec, skoro u dveří oddělující prostor pro pasažéry od pilotní kajuty, uvidíš i jeho. Tedy prvně jeho ruku. Je utržená od těla a na koberci se u ní vytvořila už kaluž krve. Leží na zemi a prsty svírají pistoli. Kousek za ní je pak tělo. Stejně jako před tím, je krk rozervaný. Na těle je množství stop po drápech, které pronikly i do břišní stěny, a tak už nic nebránilo jejímu obsahu, aby se podíval na světlo boží. Hrabě Kenworthy je stejně jako celá jeho rodina jistě mrtvý. Když prozkoumáš zbraň, kterou drží jeho odtržená ruka, stačí si přičichnout a ucítíš charakteristický zápach spáleného střelného prachu. Muselo se z ní střílet. Ať hledáš, jak hledáš, nevidíš nikde díru po kulce. Nějakou dobu to trvá, protože nemáš zrovna nejsnazší podmínky, ale nakonec jsi si jistý. Kulka tu nikde není. Když v tom zaznamenáš na jedné z lakovaných dřevěných područek něco zvláštního. Tohle místo je plné krve, a i na područce je ještě nezaschlá stopa krve. Co ale zaujme tvou pozornost je, že se ve světle lucerny podivně kovově zaleskne.

Ne, nešálí tě zrak, skutečně se pod určitými úhly ta krev zvláštně, skoro až zlatě leskne.   

Benedikt Tskilekwa

Pár posledních příprav před tím, než upozorníš na svou jistě za jiných okolností nepřehlédnutelnou přítomnost. Uhladíš si rychle vlasy dozadu, aby ti pár černých pramenů zase ihned spadlo zpátky na čelo. Je to prostě bitva, kterou nemůžeš tak snadno vyhrát. Heinz skoro až nadskočí, když za ním promluvíš a vytrhneš ho tak z jeho soustředění.

„Ah, to jste vy Tskilekwo.“ Otočí se na tebe, zatímco ty máš možnost nahlédnout alespoň zběžně na náčrtek plánů, které drží v rukou. Vypadá to na první pohled jako něco souvisejícího s parním motorem. Základní schéma tam poznáváš, ale je tam několik hřídelí a pístů jinak. Ovšem musel by si mít možnost si to detailnější prohlédnout, aby sis byl svým závěrem jistý.    

„Skutečně?“ Přeměří si tě pohledem a sroluje arch papíru do ruličky. „Hmm, tohle?“ Zvedne arch papíru. „Ano, a nejenom téhle. Ale je to zatím prototyp. Musím provést ještě nějaké výpočty ještě, než se vůbec přikročí k prvnímu testování.“ Odpoví poněkud vyhýbavě. „No, dobře, tak když už jste tady, mám tu pro vás nějakou práci.“ Odloží roli papíru na rýsovací stůl a položí ti ruku na rameno.

„Budu potřebovat namíchat reakční činidla na další sérii kvalitativních analýz.“ Vede tě k části laboratoře, kde jsou v policích, a nejen na nich vyskládány lahvičky, dózy a krabičky se spoustou krátkých i dlouhých chemických vzorců. Samá písmenka a čísla, jak by neznalí oboru řekli. Ty za tím ale vidíš mnohem víc. Dokonce i jistý systém se tam najde, když tomu jeden rozumí. Část pro alkálie zde, část pro kyseliny tady, oxidační činidla tam a napravo pak trocha organiky ve formě alkoholů, aldehydů, esterů a dalších.

„Tady je soupis. Základní složení činidel tam je. Přesný postup přípravy jsem už ale nerozepisoval. Doufám, že víte Tsiklekwo, co s tím?“ Podívá se na tebe přísně. „Žádné to vaše… improvizování. Rozumíme si?“ Podá ti papír, na kterém se poněkud rozdivočelým písmem sepsáno docela velké množství směsí i s jejich jednotlivými vypsanými složkami s doplněným množstvím. Když vidíš to množství, začínáš si říkat, že je ještě dobře, že si dorazil dřív. I tak ale budeš mít, co dělat, pokud nechceš pracovat přes čas. Moc dobře víš, že takovéto kratochvíle Heinz neproplácí.

„Je zde vše potřebné. Připravené roztoky a směsi dejte zpátky sem.“ Ukáže na krabici, ve které jsou prozatím prázdné lahvičky a zašpuntované zkumavky, čekající na naplnění. „“Je vám všechno jasné, doufám. Není to nic těžkého. Stačí na to základní znalost chemie.“ Dodá jako by to byla samozřejmost. Je ti jasné, že dostat tohle někteří tvoji spolužáci do rukou, spadne jim minimálně čelist. Některým i ten papír. Rozhodne to nebylo triviální, jak se Heinz tvářil. Ovšem u něj bylo těžké poznat, jestli to byl jen další z testů, nebo tomu skutečně věřil.

„Budu si muset něco zařídit na univerzitě, takže se na to vrhněte. Šup, šup.“ Pobídne tě a natáhne se pro sako přehozené přes opěradlo židle, aby se do něj nasoukal a pokud nemáš další otázky, nechal tě samotného v cvakající a tikající laboratoři s papírem plným chemických vzorců.

Dumah

♫♪♪♫

Prolétáte oblačnou branou a jako lusknutím prstu místo tepla, které nabízí hřejivé paprsky zlatého města, ucítíte na kůži chlad. Noc nad ležením je dnes vlahá a klidná, přesto je to pro vás pokaždé jistý nezvyk. Klesáte rychle k zemi. Vzduch ti sviští v uších a cíl se přibližuje. Už rozpoznáváš mihotavé osvětlení luceren i větší táborové ohně ozařující stany v ležení, které se rozprostírá kousek od vás.

Koutkem oka zahlédneš od Kamaela, krátké zalesknutí, jak se jeho dva páry před tím složených zlatavých křídel roztáhnou a zůstane se na moment vznášet ve vzduchu, hledíc na tábor před vámi. Mezitím dosedneš a mračna prachu a písku se rozletí do stran. Jsi tu sama jen pár vteřin, než vedle tebe přistane Kamael. Špičky jeho nohou se pomalu dotknou půdy pod vámi a poté přistane. Tiše, bez jediného zvuku, jako kdyby už snad tvé kouzlo působilo. Jste tu jen sami dva. Podívá se na tebe a na čele se mu protáhne ustaraná vráska. Ty víš, co se mu honí hlavou. Tento výraz jsi už párkrát viděla, ačkoliv tuto svou stránku ukazoval jen málokomu. Chvíli váhá, než až skoro zašeptá. „Dumah, já…“ Další rozvíření prachu nedaleko vás. Shilmai přistála. Vráska na Kamelově čele je v ten moment pryč a upře pohled na ležení. Vrátí se mu do něj rozhodnost, která je od někoho jeho postavení při plnění úkolu očekávaná. Jeho dva páry křídel jasně prozrazují, že v nebeské hierarchii patří mezi zástupce Druhé trojice. Nad ním už je pak pouze Třetí trojice a pak sám Bůh.

Stejně jako ty, ani Shilmai na nic nečeká. Udělá pár kroků, poklekne na jedno koleno a položí ruku na vyprahlou zem. Tiše zašeptá několik slov. Země kolem její dlaně začne praskat a do stran se rozeběhnou tenké praskliny, jenž začnou obkružovat tábor. Její ruka začne bíle zářit, stejně jako tetování na její kůži, bílá záře se začne přelévat do praskliny a protékat jí jako nezastavitelné, tenké pramínky vody. Chvíli to trvá, než se zase žena postaví a kývne na vás. Můžete mít jistotu, že nikdo neunikne svému osudu.

Tvůj zpěv se nese ležením, když kráčíš v doprovdu Kamaela a Shilmai. Poslední ukolébavka, která přináší smrt. Ty jsi tu ta, která vládne smrtí. Vnímáš, jak životy ve tvém nejbližším okolí vyhasínají.

„Napravo, sto kroků. Deset duší.“ Ohlédne se Shilmai a disk na čele opět bíle zazáří. Kamael jen přikývne a vyrazí tam. Ano, proto jste zde tři, a ne ty sama. Některým ze smrtelníků ještě falešní bohové nabízejí pomíjivé ochrany výměnou za obětiny, a tak tvá píseň na jejich duše nedosáhne.  Ovšem od toho tu máš své společníky. Nevidíš přesně, co se tam děje, jen se na stanech odrazí rudá záře několika záblesků, než se k vám Kamael opět připojí, tvář naprosto bez výrazu.

„Před námi, třicet kroků. Sedmnáct duší.“

A tak pokračujete. Ty jsi plně soustředěná na svou píseň a Kamael se Shilmai na to, abyste nikoho nepřehlídli. Jste už skoro na druhé straně ležení, když v tom je něco špatně. Tvá píseň se ti zadrhne v hrdle a najednou nemůžeš odlepit nohy od země. „Co se to…?!“ Vidíš Shilmai, jak se překvapeně rozhlíží a zjevně bojuje se stejným problémem. Kamaelovi jen zazáří přimhouřené oči a rozhlédne se.

Zpoza stanu se vynoří postava. Zahalená v černém rouchu a kápi. Na a pár odhalených kouscích kůže se zaleskne zlaté tetování. *Tlesk….tlesk, tlesk* Rozezní se ve tvém tichu jeho potlesk a rty se roztáhnou do širokého úsměvu. „Dobrá práce. Mohl jsem čekat, že sem pošlou přímo tichou smrt. A k tomu vidím, že je tady i přímo někoho ze čtvrtého kůru?“ Padne mu pohled na Kamaela. „Tedy, Metatron nikdy nešetřil výdaji, že?“

Zpoza stanů se vynoří další postavy. Dalších osm. Nemají viditelná křídla, ale cítíte to z nich. Jsou to andělé, jen skrývají svou podstatu, prozatím.

„Bohužel pro vás, jdete pozdě. Ta věc už tu není. Je mi to líto.“ Pokrčí postava rameny a Shilmai se na vás jen nechápavě podívá. Kamael na sobě nedá znát oproti Shilmai překvapení, ale slova té postavy skutečně nedávají moc smysl. Měli jste zde pobít všechny smrtelníky. Žádná zmínka o čemkoliv jiném.

„Co jste zač? Ustupte a nechte nás splnit naši povinnost, jinak vás budeme brát jako nepřátele.“ Zavrčí Kamael a ruka mu sjede k meči u pasu. Zatímco zahalená postava udělá pár kroků vpřed, aby mu pohlédla lépe do očí.

„Oh, počkat. Vy to nevíte? Ne, vy to nevíte. Hah, to je prostě dokonalé.“ Rozesměje se. „Bratře, sestry, copak vám nic neřekli? Zase? A přesto plníte jejich vůli?“ Pronese měkce a pátravě si vás prohlédne. Kamael si dovolí se po tobě krátce ohlédnout a vidíš, jak se ovládá, aby nedal na sobě před nimi znát žádné emoce.

„Aniž byste věděli, komu a proč sloužíte?“ Cítíte, jak vás postava před vámi probodává pohledem, ačkoliv nemáte možnost mu vidět do očí. „Je mi vás líto. Opravdu.“ Je to zvláštní, ale z jeho slov cítíš upřímnost. Až nezvyklou upřímnost.  

Zahalená postava

Vera De Lacey

„Opravdu? Je překvapující vidět rodinu z vyšších kruhů s tímto… postojem. Příjemné překvapení.“ Pousměje se o něco uvolněněji Alisson a odklepne cigaretu přes zábradlí.

„Tak to vás naprosto chápu. Ty davy vevnitř jsou otravné. Jako komáři.“ Pokýve hlavou Samuel a věnuje zhnusený pohled dveřím, za kterými se míhají spousty korzujících postav.

„Sama bez rodiny? Tedy, nemusíte se bát, že byste se tu ztratila. Naopak jste narazila na ty nejspolehlivější, nejctnostnější, nej... au!" Zaškaredí se Nicolas, když ho Alisson šťouchne loktem do žeber. Začínáš mít pocit, že tvá lektorka etikety by z té skupiny brzy omdlela, elegantně s vhodným tichým povzdechem, jak jinak. Nicolas si povzdechne. „Ach ano, obávám se, že se budu muset brzy vydat do jámy lvové. Přátelé, nějaké speciální přání, před tím, než se pro vás obětuji? Limit jsou ale dvě skleničky na hlavu. Nejsem zas tak zručný číšník a rozhodně vás odtud nechci podpírat, až ke kočárům.“ Ušklíbne se pobaveně.

„Je mi to jedno.“ Zamručí Samuel.

„Nějaké červené víno. Poručila bych si něco specifičtějšího, ale… znám tě moc dobře Nicolasi.“ Vrátí mu už o něco méně pobavený úšklebek Alisson. Pak se Nicolas otočí s otázkou v očích na tebe. „A mladá paní by toužila po čem?“ Počká, až si také případně něco poručíš a pak si odkašle. „Dobře tedy, bylo mi ctí se s vámi setkat.“ Poupraví si vázanku, pár tahy urovná oblek a s nádechem vyrazí dovnitř. Jeho postava zmizí v osvětlené místnosti a ty tu zůstaneš se Samuelem a Alisson.

„A baví vás takovéto akce?“ Zeptá se Samuel. Z jeho otázky máš trochu pocit, jako kdyby se ptal prostě proto, aby řeč nestála. „Myslím, že to se dalo odhadnout už z náznaků toho, co říkala před tím. Ty vůbec ostatní neposloucháš.“ Ohradí se Alisson. „Skryté významy. Lidé často mluví o něčem, ale při tom je třeba umět poslouchat to, co skutečně chtějí říct. Někdo mluví o partii bridge, ale při tom volá o pomoc. Číst v lidech…“ Podívá se na tebe upřeně Alisson a ty máš na moment pocit, jako kdyby ti snad viděla až do žaludku. V tom vás ale vyruší ode dveří ruch. Vidíš Nicolase v obležení několika žen, jak balancuje s tácem v ruce a snaží se slušně vypoklonkovat z jejich přítomnosti. Chvíli to trvá, než se nakonec přeci jen otočí vaším směrem a křečovitý úsměv nahradí tiché přehrávané vydechnutí. Zatímco ženy po vás ode dveří ještě chvíli pokukují.

„Omlouvám se. Je to tam plné šelem.“ Dojde k vám s tácem, na kterém je sbírka skleniček, položí ho na kamenné zábradlí a hned se jedné z nich chopí. „Nesnáším to.“ Uvolní si zase vázanku a pozvedne sklenku. „Tak tedy na zdraví mladičké paní De Lacey, která se přidala k našemu malému debatnímu kroužku. Na prozřetelnost, která nás svedla dohromady. A na božskou trpělivost, která je třeba na podobných akcích.“   

Phelia Boulder

Diana i přes svou na oko rezervovanost nadskočí, když praštíš dlaní do ruky a na moment je její maska pryč. Skrývá se pod ní strach. Strach a bezmoc. Emoce, na které jsi při své práci zvyklá. Často prosí a pláčou, případně to svalují na další, na osud, na neštěstí, na kohokoliv jen ne je.

„To… nemůžu…“ Vidíš, jak je zaražená, když promluvíš a místo výhrůžek jí nabídneš pomoc. Chvíli váha, ale pak kývne. Nejspíše jí došlo, že hrdost je teď luxus, který si nemůže dovolit. „Díky. Opravdu, díky.“

„Něco málo tu mám, ale většina mého jmění je v mém lékařském náčiní a medikamentech. Šperku moc nemám. Jen tohle.“ Skoro až provinile šeptne, jako malé dítě chycené při nějaké nepleše a začne si hned z uší odepínat stříbrně vypadající náušnice. Nakonec z krku ještě odepne stříbrný řetízek s jednoduchým křížkem a vloží ti to do dlaně. „Zkusím probrat věci v ordinaci a vyřadit jen to nejnutnější.“ Kývne na tebe a vydá se ke dveřím. Cestu už znáš.

Ordinace je v přízemí. Je to chladná místnost, která je cítit chemikáliemi. Uprostřed je jedno poněkud nuzné lehátko na ošetření pacientů. Dřevěný kabinet, za jehož prosklenými dveřmi je množství různorodých lahviček převážně z tmavého skla. Každá je patřičně a úhledně popsaná, ale většina názvů ti nic neříká. V rohu je pak skříňka s umyvadlem a několik vyskládaných lamp, v tuto chvíli zhasnutých. Díky tomu, že má místnost docela malá okna je celkově tmavá nehledě na denní dobu. U zákroků, především chirurgických, je třeba přesnost, a tak si Diana často vypomáhá právě dodatečnými zdroji světla.

Diana začne vyskládávat některé z lamp na stůl a probírat se za kovového cinkotu šuplíky, kde má své náčiní. Brzy se tam začne přeci jen hromadit menší hromádka. Skalpely, kleště, peany a další nástroje, ovšem pro většinu z nich ani nenalézáš ta správná slova. Spíše si pamatuješ, na co je u tebe Diana použila. „Není to moc, ale pokud to tu nechci úplně zavřít, bude to muset stačit. Snad...? Co myslíš?“ Vzhlédne pak k tobě s otázkou v očích, jako kdyby si snad ty mohla ohodnotit cenu toho všeho na stole. Popravdě vůbec netušíš. Může to být pár šekelů a nebo také spousta. Je to naprosto mimo tvůj obor. Snad vás příliš nenatáhnou.

Ztracený ve vzpomínkách

Zamyšleně hledím dolů, na okamžik zcela ztracena ve vlastních myšlenkách, ke kterým nedokáže proniknout ani jasná záře Zlatého města. Mohutná popelavě šedivá křídla přecházející na spodních okrajích takřka do onyxově černé, která se neleskne dokonce ani ve svitu těch nejjasnějších paprsků nad městem mám složená kolem sebe samé jako bych se schovávala v jejich objetí. Na těch nejdelších perech je patrné nepravidelné zlaté žilkování prozařující tu černou vtahující nicotu v připomínce noční oblohy protkané hvězdami. Jako bych si svá křídla urousala v samotné noci.
V dlouhých rozpuštěných vlasech vybledlé červené barvy sedí pozůstatky zlaté helmy zakrývající dříve i část tváře, a to v podobě okřídlené čelenky pokryté vyrytými symboly. Některé z nich žlutě lesknou podobně jako mé oči dominující symetrické tváři jemných rysů.
Zlaté linie tetování ovíjejí mé paže i hruď, kde se mezi ňadry proplétají v složitých obrazcích dávajících dohromady jediný symbol, načež dvě osamocené zlaté linky vybíhají po karotidách přes spodek brady, kde se spojují v jednu zdobnou čáru protínající spodní ret v jeho středu, na kterém i zdánlivě končí, ačkoliv doopravdy zabíhá i do jeho vnitřní strany.
Oblečená jsem ve světlých šatech, přes které mám přepásanou lehkou zbroj a v jedné ruce svírám štíhlou zlatou hůl působící podobným křehkým dojmem jako já.

Ze zamyšlení mne vytrhne hlas Kamaela, vyslovujícího mé vlastní jméno, tak jako mnohokrát předtím. „Ano, jako vždy,“ odpovím tiše, aniž bych se na něj podívala. Ve stínu jeho vlastních pochyb mu nechci ukazovat své vlastní vepsané ve tváři, byť mimoděk poodtáhnu své pravé křídlo a omylem tím zavadím o jeho rameno v gestu, které chápe jen on.
Shilmai nás popožene k bráně, už nastal čas a na pochybnosti přestalo být místo. Kamael se bez jakéhokoliv zaváhání vrhá dolů, aniž by počkal na nás, až ve mne na okamžik zatrne. Oheň v něm dřímající mne přitahoval stejnou měrou jako mne v takovýchto chvílích popuzoval.

Na Shilmai reaguji prostým kývnutím hlavy. Poslední dobou jsem s ní neprohodila více jak pár slov, v tváří tvář oku vykreslenému na jejím čele jsem cítila zvláštní neklid vyvěrajících z obav, že by se snad s jeho pomocí dokázala probít do mého nitra a zahlédnout tam cokoliv z toho, co jsem skrývala. Myšlenky propletené otázkami, které bylo zakázáno vyslovovat, hlubokými stíny schraňujícími rostoucí nechuť a odpor k příkazům ohýbajícím vlastní vůli. Rozkazy, které jsem dříve slepě poslouchala a lnula k nim ve mně nyní zanechávali podivnou nepříjemnou pachuť.

Přesto jsem nyní rychle vykročila a překonala okraj propasti.

* * *

Chvíli si jen vychutnávám ten volný pád střemhlav dolů, kterým se řítím do noci smrtelného světa, nechávám se tím unášet o chvíle déle, než je nutné. Vždy jsem smrtelníkům záviděla jejich noc, tu možnost uniknout před nikdy neustávajícím zlatým světlem obklopujícím náš domov.
Nakonec prudce roztahuji křídla, nechávám se tím manévrem vyhodit kousek stranou, přičemž pohledem hledám a nacházím Kamaela. Dopadám do zvířeného písku u vojenského ležení v ladném podřepu. Písek se rozprskne do všech stran a okolí na okamžik zahalí do neprostupného oblaku.

Pomalu se narovnám, pomáhám si holí sahajícími mi po ramena. Roztáhnu křídla do celé jejich šíře a několikrát jimi mocně máchnu. Ležením se po celé jeho šíři začne jako na povel začne rozléhat… Ticho. To nepřirozené absolutní ticho lačně pohlcující i zvuk vlastních myšlenek. A společně s tichem se do myslí spících i bdících začne vplétat konejšivá píseň, ukolébavka hřejivá a pokojná stejně jako náruč milující matky.

Tetování žhnou do noci, zatímco následuji Kamaela s Shilmai do útrob tábora. A u toho zpívám. Zpívám a můj hlas šířící se s ozvěnou chorálu tisíců hříšných duší přináší smrt.

Necítím smutek ani lítost nad jejich životy, trápí mne něco zcela jiného.

Všichni tito lidé dnes zemřou aniž by vlastně – stejně jako my – věděli proč.

♪♫♫♪

Já se přece neschovávám, já jenom… sbírám síly.

Manželovo jméno kvituji rychlým úsměvem, ale neodpovím a jenom se napiji. Nemělo by mě překvapovat, že ani tady neuniknu jeho známým – a přátelům. Samael musí pocházet z některé aristokratické rodiny Nového Jeruzaléma, nejspíše ne k jedné z těch úplně nejvyšších, to bych si pamatovala, ale stejně se musel odmalička točit ve stejných kruzích jako Philip. A navíc ta uniforma…

„Těší mě,“ věnuji mu pukrle, než věnuji Alisson úsměv o poznání upřímnější. Témata točící se kolem rodiny – a sester obzvláště – mi vždycky byla blízká. „Charlotta je pýcha celé rodiny. Pokud se rozhodne kráčet tímhle směrem,“ píchne mě u srdce a na okamžik sklopím pohled ke skleničce, mé nejbližší přítelkyni dnes večer, „jistě uděláme všichni cokoliv bude v našich silách…“

Byť by se smutek v oříškových očích nepochybně dal snadno vysvětlit obyčejným steskem po domově, často utěšeným radostmi z nového života, ať už potomstvem, manželovou přízní nebo přítelkyněmi na úrovni, ráda se otočím k Nicolasovi. Zjišťuji, že je snadné se na něj usmívat, a nepochybně to sám dobře ví. Jako by jenom čekal na příležitost zažertovat, zdá se, že mu slova nikdy neschází. Rád se poslouchá, nezhodnotil ho tenkrát Philip? Těžko si ty dva představit vedle sebe… ale možná ano, možná by to naopak šlo až příliš snadno, vždyť Philip nikdy neměl problém dělat si přátele, a možná právě proto tu myšlenku zavrhnu tak rychle.  

„Vlastně… Ano, něco na ten způsob,“ přikývnu přeci jenom. „Je to poprvé, co jsem na podobné události bez rodiny,“ a bez manžela, nedodám, „a přiznávám, že si připadám trochu,“ lehounce pokrčím rameny, jak mi dochází, že bych tohle říkat nahlas neměla, „ztracena v tom davu lidí,“ dořeknu s rozpačitým úsměvem. „Doufám, že jsem vás nevyrušila od něčeho důležitého. Nenapadlo mě, že by se tady někdo schovával. A, obávám se, pane Allarde, že vás čeká odvážná výprava za další skleničkou.“