Andor.cz - Dračí doupě online

Zrcadlo duše a jiných věcí

♫♫♫

Sakra, sakra, sakra. Není to tu. Zírám na prázdnou schránku. Podívám se na hodiny a je jasné že nemám moc času. Co by to bylo za den, kdyby všechno šlo hladce. Vyrazím. Podívám se na hodinky a ručička se až moc rychle točí vstříc konci.

„Co myslíte profesore, kdybych se vás zeptal tak byste to možná taky ocenil.“ Minu tělo a podívám se na jeho prázdné oči. Neodpoví. Ne že bych čekal něco jiného.

Dostanu se k výtahovým šachtám a zacvaknu lano na místo. Kabát za mnou během okamžiku vlaje, jak se řítím nahoru. Počítám. Jsem tu vyskočím do chodby. Nikde nikdo. Skvěle. Vyběhnu dál.

Prásk, prásk, prásk…

Zapadnu zpátky do chodby. Krvácím, cítím odraženou střepinu někde v mase. Vydechnu. Opřu se o zeď. Je konec? Podívám se na hodinky. Ještě ne. Vytáhnu zrcátko. Stojí tam a míří mým směrem. Pokud se vykloním rozstřílí mě na kusy. Nadechnu se a snažím se přemýšlet, uklidnit se. Další zranění moje myšlenky rozhazuje do všech stran. Od kdy s sebou to zrcátko vlastně nosím?

Tik, tak, tik, tak…

Výbuch otřese okolím. Samuel jen tak chytí plecháček s kávou, aby se nerozlil po dřevěné bedně, na které leží balíček karet.

„Zase odstřelují zemi nikoho?“ Položí řečnickou otázku.

„Prý zahlédli několik průzkumníků nepřítele.“ Odvětím a vyložím na stůl další kartu do sloupce.

„Hloupost, nikdo se jí nesnažil překročit už měsíce.“ Upije Samuel kávy.

Není ostatně nic snazšího než se podívat. Sáhnu do batohu, co leží na dřevěné podlážce a vyndám zrcátko, vytáhnu skládací rukověť a nastavím ho tak abych viděl nad zákop. Kilometry zničené země a tam někde sedí podobní jako my se Samuelem. Čekáme až se velení rozhodně že nás pošlou do mlýnku na maso. Nikde nikdo, jen kouř z místa, kam dopadly střely.

 „Co jsi čekal že uvidíš tankovou brigádu nepřítele?“ Ušklíbne se Samuel.

„Pořád lepší než tvůj obličej. Jen se podívej.“ Namířím zrcadlo na něj.

Oba se smějeme. Smějeme se, dokud můžeme. Protože každá hodina může být ta poslední.

Tik, tak, tik, tak…

Zatřepu hlavou. Kdepak Jacobe, nevracej se do minulosti. Vydechnu. I když zranění nevnímám tyhle krátké výpadky mě mohou stát život. Cítím, jak mi na čele perlí pot. Stres i rány si vybírají svou daň. Jsem téměř v pokušení vyběhnout jim vstříc a prostě zkusit kdo z koho. Jenže i když mě netrefí odražené střely mě roztrhají na kusy. Odražené střely, zatracené odražené…

Tik, tak, tik, tak…

„To jako vážně?!“ Vidět Edgara v takovém běsu je děsivé ale rozhodl jsem, že dnes mě nezlomí. „Jak tohle mohla být nehoda!“

„Naverboval jsem mě kvůli mé moci. Neznáte jí, neznám jí ani já. Prostě musíme uznat, že se teprve dozvídáme její úskalí.“ Sedím v křesle a kouřím. Cigarety mám v koutku, aby Edgar neviděl, že se mi třesou ruce. Chladný tón a lhostejný výraz. Nesmím dát najevo slabost.

„Zabil jsi jednoho za našich agentů Jacobe!“ Rudne a já si uvědomuji že provokuji jednoho z nejnebezpečnějších mužů Jeruzaléma. Vlastně mi to vůbec nevadí. Naopak se ve mně mění frustrace na vztek.

 „Znovu podotýkám že za to nemůžu! Nečekal jsem, že střely můžou skutečně reagovat jako světlo. Kdyby ten zmetek, kterého jsem zabil nestál v šatně před obrovským…“

Tik, tak, tik, tak…

…zrcadlem, dojde mi. Ušklíbnu se a odlepím od stěny. Položím své zrcadlo ke stěně. Je o něco větší, než dlaň ale snad to bude stačit. Natočím se tak abych je viděl. Zamířím svou zlatou zbraní. Snažím se vypočítat úhel musí to vyjít. Po pár střelách se nepochybně roztaví. Neptejte se mě, jak to funguje. Věda je na andělskou magii pořád krátká. Svět ale pořád fyzikální zákony uznává. Namířím a stisknu rty. Začnu pálit světelné střely tak aby se jako světlo odrazily na mé nepřátele. Minout bude těžké, zabít všechny nemožné. Počítám, ale že to mezi nimi vyvolá paniku. Jakmile je u stěny jen očouzená, opečená troska vyrazím já. Druhá zbraň se zhmotní okamžitě. Bez míření, obouruč pálím do chodby. Tohle skončí dvěma způsoby. Umřou oni nebo já. Pokud nestihnu svou misi stejně umřou všichni. Ne, zabiju je a vyrazím dál a zničenou připomínku jiné války nechám za sebou. Těch válek je poslední roky nějak moc…

Tik, tak, tik, tak…

Jacob White

♬♬♬♬♬

Starý vědec před tebou utíká, ale ty moc dobře víš, že nemá šanci. Mohla by z toho být dobrá hra kočky s myší, ale ty na takové věci nemáš čas a ostatně ani chuť. Tak hluboko jsi ještě neklesl. Zatím. Zlatá se opět rozvíří kolem tvé ruky a nabere podobu pistole. Opět nové. Opět jiné. Je to až s podivem, kolik podob najednou můžou mít tvé zbraně. Avšak ani jednou nejsou stejné.

„Stále se hledáš, Jacobe. Stále pochybuješ. Tvé zbraně tě prozrazují. Jsou tvým odrazem. Roztříštěným odrazem.“

Jako kdyby si opět mohl slyšet Edricův hlas. Ostatně po nějaké době, co si měl možnost jej blíže poznat, si zjistil, že si nepotrpí na tom, abys jej snad oslovoval jako lorda Farnhama, natož jako Metatrona. Stále to však byl velitel Zionských legií. Tvůj velitel.

Někdy se nakonec přeci jen historie opakovala.

Vystřelíš. Ještě za chůze. Není těžké se trefit. Ne pro tebe. Rozzářená střela si najde svůj cíl a umírající tělo se zhroutí k zemi. Ještě, než dopadne na zem, život profesora Tilburyho vyhasne a ten geniální mozek uznávaný na světové vědecké scéně se rozprskne všude kolem. Najednou nevypadá nějak jinak, než mozek obyčejného vojáka a nebo snad dělníka. Jen cucky růžové hmoty utopené v rudé krvi.

A pak se rozhostí ticho. Posloucháš. Je možné, že jsi zabil všechny ve skladišti? Dle toho, že nic neslyšíš, je to poměrně jisté. A nebo se někde těch pár přeživších vyděšeně schovává. To ale není něco, co by tě mělo více trápit. Ne, pokud na tebe nebudou střílet. Jejich osud je zpečetěn tak jako tak. A tak se rozhlédneš a pokusíš se zorientovat v obrovském prostoru, abys naše to, proč tu jsi. Stačí krátký pohled na hodinky, které odtikávají poslední okamžiky existence Spirit of Progress. Tedy, pokud tvoji kolegové neselhali. A že bys proti nim skutečně nevsadil. Váš výcvik koneckonců nebyl jen tak průměrný.

Rafičky opět o něco poskočí, ale není to žádná katastrofa. Nakonec vše stíháš s přehledem. Jistě… mělo by to být směrem více k přídi. Stačí projít tady touto uličkou mezi bednami, pak doleva a…

Mezi kovovými kontejnery je prázdné místo, na jehož konci je pouze ocelový podstavec, který je tu nakonec tak zvláštním zjevením, že skutečně napoví, že jsi tu správně. Mohlo na něm něco stát? Dost možná. A dost možná víš co.
Nakonec se ti to během boje jen nezdálo. Ta věc tu není. Tedy, pokud ji zákeřně nezavřeli do jednoho z početných kontejnerů, ale o tom bys pochyboval. Ne, ve finále byli prozřetelnější, než bys čekal a tušili, pro co si jdete. Na druhou stranu jim dost možná nedošlo, že v mezičase skončí generátory i motory obložené výbušninami.

Výbuch umocněný takovou dávkou ophiria? Ne, to by byl konec tebe, vašeho týmu, Menorah a kdo ví čeho ještě.

*Tik tak*

Najednou se čas na hodinkách nezdá tak štědrý jako dřív.

A tak není na co čekat. Plány lodi máš uložené v hlavě. Je jen pár míst, kam by něco takového mohli vzít a většina z nich je ve vyšších patrech. Ať už jde o lodní můstek a nebo snad kajuty určené pro pasažéry. V tuhle chvíli se díky poplachu dá ostatně očekávat, že celá loď bude na nohou. Rozhodně se nebudeš nudit.

Je na čase se dostat vzhůru.

Dojdeš k jedné z teď již nefunkčních výtahových šachet. Kabina tu není, ale kovová lana poslouží také dobře. Stačí vytáhnout další z šikovných zařízení, kterými vás vybavil ten upovídaný mladík. Zipline se zacvakne a mechanismus roztočí kolečka přitisknutá na kovové lano. Hned na to ucítíš tah, se kterým se rozjedeš vzhůru.

Tyhle věci umí ušetřit čas a že se ti teď hodí každá vteřina.

V rychlém sledu míjíš dveře do pater protínajících trup Spirit of Progress jako chodby mraveniště. Avšak ty míříš nahoru. Tam, kde… Je zastavená výtahová kabina. Přetočíš se a botami dosedneš na její spodní stranu. Někde tady by měl být servisní otvor v podlaze, bude jej stačit jen… uvolnit. Máš na výběr hned z několika variant. Pár malých výbušných náloží, které se umí postarat o zámky a panty a nebo snad to hodláš rozstřílet? To už je pouze na tobě.

Tak jako tak se ozve pár hlasitých ran, než vykopneš dovnitř kus kovové podlážky výtahu a vyhoupneš se do jeho kabiny. Stačí pak pořádně zabrat, silou rozevřít jeho dveře a…

*Prásk! Prásk!*

Musíš se rychle krýt za jeho roh. Kulky tě doslova olíznou, než se ale odrazí od ocelové stěny výtahu jako šílené šrapnely. Z boku ti vystřelí tupá bolest, jak se jedna z nich zakousne do masa. Těžko říct, jak vážné to je. Bolest ani nějaká výraznější omezení díky adrenalinu nevnímáš. Co ale víš, je, že v téhle kovové pasti nemůžeš zůstat dlouho. Na konci chodby je dle uniforem několik členů osobní ochranky arcivévody. Pět? Šest? Těžko říct, protože vidíš především černé hlavně, které míří výhrůžně tvým směrem. Tohle je skutečně nepříjemně patová situace. Především pro tebe.

A čas běží.

Tik…

…tak!