Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„De Lacey. Samozřejmě! Jak mi to jen mohlo vypadnout?“ Otočí se Nicolas na ostatní, kteří nevypadají příliš přesvědčení tímhle malým představením a rozhodně se nesnaží to skrývat.

„De Lacey?“ Upře na tebe pohled Samuel. „Ano, slyšel jsem, že se poměrně nedávno Philip oženil. Vy tedy musíte být ta jeho záhadná žena, kterou si přivedl do Jeruzaléma. Promiňte, Samuel Lewis, důstojník třetího pluku.“ Skloní hlavu v náznaku pozdravu. Lewis? Máš pocit, že to jméno si zaslechla mezi spoustou ostatních, když ses snažila seznámit s jmény aristokratických rodin Jeruzaléma, ale bylo jich tolik, že by si potřebovala rozhodně delší dobu na studium.

„Ano, jsem.“ Odpoví po chvilkovém zaváhání Alisson a v očích se jí objeví ostražitost, když ale mluvíš dál, zase vymizí a nahradí ji úsměv. „Tedy, to jsem nečekala. Mladé dívky, které by chtěly jít v mých šlépějích? To je pocta. Doufám ale, že máte v rodině ocelové lokty.“ Zvážní při posledních slovech.

„Vidíš, Alisson, nikdy bych neřekl, že budeš materiál na vzor pro mladé aristokratky dychtících po studiích práv. S takovou bude v soudních síních při veřejnosti otevřených procesech za chvílí narváno. Možná začnou u dveří prodávat i pražené ořechy.“ Mrkne Nicolas na Alisson a pak se zase otočí na tebe.

„Nicolas Allard. Enchanté.“ Skloní se, aby ti políbil ruku. Tentokrát ti zazvoní silnější zvoneček než u Samuela. Allard. Ano, mluvil o něm tvůj manžel, že tu bude mít v galerii nějakou velkou výstavu. Ve světě známý malíř, jehož díla jsou teď mezi smetánkou žádanou komoditou. Philip také plánoval nějaký z jeho obrazů koupit, až k tomu bude příležitost. Prý dobrá investice. Malíř… Podíváš se na toho žertujícího muže před tebou. Ale že by to byl zrovna on? Jak vůbec poznat malíře? Prsty od barvy rozhodně špinavé nemá. Možná jen shoda příjmení.  

„Cože naše malá společnost zaujala vaši pozornost?“ Zeptá se tě Alisson.

„Většinou se totiž na podobná místa chodíme zbaběle schovat a doufáme, že náš tu nikdo nenajde. Lidé sem ven moc nechodí, protože tu není pití.“ Doplní ji Nicolas a smutně se podívá do prázdné sklenky.

„Hmm, možná jen také preferuje klid oproti tomu ruchu uvnitř.“ Zapojí se do diskuze Samuel a opře se loktem o kamenné zábradlí. Vypadá to, že diskuze pokračuje dál a tentokrát jsi její součástí.

Benedikt Tskilekwa

„Ale jistě.“ Usměje se servírka, když požádáš o nějakou vodu. „Jste laskav. Tohle se tu ale prostě stává. Nedělejte si z toho hlavu.“ Uklidní tě a odběhne kamsi dozadu. Chvíli to trvá, než před tebe postaví karafu s vodou a čistou sklenici. „Prosím.“ Dodá krátce černovláska a opět se mile usměje. Skutečně tu mají dobrou ruku při výběru personálu. Možná právě proto sem také s Vratislawem tak rádi chodíte.  

Koláčky jsou jako vždy výborné. Peníze tě hřejí v kapse a sem tam procházející černovláska se čas od času ohlédne tvým směrem a lehce se usměje. Vytáhneš si jednu z knih a dáš se do četby. Den by nemohl být lepší, nebo vlastně možná ano. Ano, mohl. Na mysl se ti stále vrací Vratislaw a jeho možný osud. Kdo ví, jak tohle všechno dopadne. Rozhodně, když odtud odcházel vypadal na výsost odhodlaně. Nejsi v tomto stavu schopen se pořádně soustředit. Místo teoretizování o kujnosti a tažnosti slitin jen přemýšlíš nad Vratislawem a tím, co teď asi dělá. Je to marné. S trochou štěstí ho snad brzy uvidíš a vyptáš se ho, aby si byl od tohoto nekonečného přemítání osvobozen. Teď to ale hned tak nebude.

Zaplatíš, vysloužíš si další úsměv servírky a sbalíš své věci. Je na čase vyrazit za povinnostmi. Opustíš kavárnu a kráčíš ulicemi Univerzitní čtvrti. Po obou stranách ulice proudí skupinky lidí, dosti mladých lidí, takže je sem tam slyšet pobavený smích od několika mladíků, nebo naopak kusy zapálené diskuze. Kočáry projíždějí kolem a rozstřikují kaluže, které zůstaly na dlažbě po nedávném dešti. Je příjemně teplo a slunce hřejivě svítí na Nový Jeruzalém. Je to prostě den jako vymalovaný.

Nohy tě nesou už známou cestou. Když dorazíš k cíli, máš za sebou vcelku slušnou procházku, ale alespoň to trochu pomohlo s dvěma porcemi koláčků, na které si nakonec zbyl pouze ty sám. Vydáš se do vysoké budovy. Na vrátnici mineš starého muže se stříbrným knírkem, který jen vzhlédne od rozečtených novin a když tě uvidí, tiše zamručí a vrátí se zase ke čtení. Vystoupáš po schodech do třetího patra, kde projdeš dvojicí dveří, od kterých má klíče jen několik osob a ty jsi jednou z nich.

Těžké křídlo dveří se pohne a odhalí před tebou místo, z kterého inspirace přímo čiší. Laboratoř se nachází v poměrně rozlehlé místnosti. Po jejím obvodu jsou povětšinou rozmístěné stoly, na kterých je nespočet různých zařízení, laboratorních sestav s křivulemi a kahany a také mikroskopy a různé měřáky. Na stěnách je také dvojice hustě popsaných tabulí a jakási nástěnka, na niž jsou připnuté rozmanité kusy papíru s poznámkami, náčrty nebo chemickými vzorci. K uším se ti donese spousta různého tikání a cvakání a ve vzduchu je cítit stále lehce čpavek. To po posledním pokusu, kdy se vám poslední fáze reakce poněkud vymkla z rukou. Dostat ten zápach z vlasů byl doslova nadlidský úkol.

Na druhé straně místnosti si všimneš postavy. Ano, je to Heinz. Stojí u okna a prohlíží si nějaký nákres. Heinz není nejmladší, alespoň v tvých mladých očích, ale rozhodně nespadá do škatulky starého vědce z univerzity. Vlasy i vousy má černé a v živých očích se sem tam zapáleně zaleskne. Vypadá to, že tvůj příchod nezaregistroval a je plně zabrán nákresem na archu papíru. Možná kdyby mu tu někdo začal vykrádat laboratoř, ani to nepozná. To by byla už čtvrtá.

Heinz Doofenshmirtz

Do sídla mrtvých

„Rozumím,“ ale zeptat jsem se musel, „udělám co bude třeba.“ Dostal jsem právě oficiální pověření zabíjet od velitele tajné policie. To mě těší. Větší slovo už by mohla mít právě a jen Sedmička. Věřím, že je Edgar schopný mě kdykoliv hodit přes palubu. Dokud ale budu ukazovat víc užitku, než problémů hrozba je to minimální. U tohohle případu ale získávám pocit, že mi toho zase tolik netají. Tápe ve tmě. Což je u něj nezvyklé.

„Dobře, vyrazím tedy abych mohl sledovat co nejčerstvější stopu. Hezký večer.“ Otočím se na patě a vyrazím směrem k Pascalovi uvázanému před parkem kde jsme se setkali.

Nasednu a pobídnu svého koně. Chci tam být rychle. Popravdě cítím sám silnou dávku zvědavosti. Viděl jsem těla roztrhaná děly, zastřelená i rozsekaná chladnými zbraněmi. Viděl jsem brutalitu lidí, ale mám pocit, že tohle bude trochu něco jiného. Třeba se pletu ale jak to můj benefaktor popisoval prostě jsem nabyl ten pocit. Ještě víc pobídnu Pascala do trysku nočními ulicemi. Tenhle lov mě prostě zajímá.

Dorazím na místo a najdu místo před sídlem kde uvázat Pascala, to není problém. Dívám se na sídlo. Už jsem ho několikrát viděl zvenčí ale nikdo zevnitř. Naše rodiny se nijak nesetkávaly. Maximálně co vím. Možná jsem je viděl na nějaké společenské události. Jenže hodně šlechticů mi prostě v paměti neutkvělo. Všichni mi připadají stejní. Nejsem Alexander abych si pamatoval všechna ta jména i drobnosti k lidem a mohl tak snadno navázat konverzaci a ukázat že jsou pro mě něčím důležití. Pravda je totiž taková že nejsou. Výhoda prostředního syna. Vydám se po schodech směrem k domu.

Pokud mě nic nepraští do očí v samotném sídle vydám se rovnou k přistávací plošině pro vzducholoď abych jí obhlédl. Chci vidět ta zranění a zjistit podle rozmístění těl, jak se situaci asi odehrála. Kdo umřel první, kam ostatní utíkali a zda se někdo snažil bránit. Chci zjistit o tom kdo vraždu spáchal co nejvíc. Pak budu hledat možné únikové cesty i to kde se mohl pachatel schovat. Šavli mám u pasu a pistole nabité. Věřím, že to bude stačit. Kdyby ne… mám i eso v rukávu. Není třeba ale předbíhat. Nejdřív těla a ohledání místa činu pak samotný lov a zabíjení…

♫♪♪♫

U srdce mne hřeje pocit zadostiučinění při krátkém pohledu do tupého obličeje Meeksové, avšak od té chvíle jí už ostentativně nevěnuji ani zbla pozornosti, byť mi srdce v hrudi bije jako křídla kolibříka zavřeného v malé klícce. Ostatně to není zase tak těžké, protože vlézt a ponořit se do studené vody ve vaně mne zaměstnává dostatečně na to, abych k tomu snad řešila ještě vrchní sestru. Je to rozhodně velká zkouška odhodlání a vůle. Jak si lze na něco takového zvyknout? Vždyť koupáním v tak studené vodě akorát prochladnu a doopravdy onemocním!

Je to snad má nejrychlejší koupel v životě, kouskem nekvalitního levného mýdla se tak akorát namydlím, aby se neřeklo a už rychle vylézám z vody ven. Jakmile se vynořím a ovane mne chladný vzduch, div mi z toho nezajektají zuby. Vděčně se tak natáhnu po kusu hrubé bílé látky, abych se za ni rychle skryla. Bellová zajisté musela dělat dříve služebnou, jak mi probleskne hlavou, nicméně její pomoc přijímám se samozřejmostí někoho, koho služebnictvo obskakovalo po většinu jeho života. Krátký záblesk úsměvu v její tváři je balzámem na bolavou duši, který… Něco je špatně.

Co je to něco se vykreslí v dalším okamžiku společně s rudým obtiskem dlaně sestry Meeksové na mé tváři.

Zapotácím se pod tím úderem, jak mi na kachlové mokré podlaze podjedou nohy. V šoku se chytím za tvář, oči rozevřené dokořán. Přízračné ticho, které se po uštědřené facce rozhostí umývárnou, se v dalším okamžiku roztříští na tisíce drobných střepů. Šumů. Hlasů.
Takřka nehnutě stojím – shrbená, zaťatá – hledím na Meeksovou. Na ni. Skrze ni. Křičí na mě až jí od rtů létají drobné zčeřené krůpěje slin. Každé z těch slov na mě dopadá jako další rána. A s každým tím neviditelným políčkem, výhružkou, urážkou, cítím, jak ve mně něco bublá. Syčí. Praská. A slévá se v šepot obklopující mne ze všech stran.

Pomalu se narovnám, ve tváři divoký zlostný výraz šelmy zahnané do kouta. Teď, stejně jako tehdy.

Bez varování se ozve ostrý kovový zvuk snubního prstenu odrážejícího se od země.

Zvuk, do kterého zazní i můj vlastní hlas.

„Ne.“

To jedno jediné slovo vzdoru, které ze mne nenávistně vytryskne s ozvěnou desítek hlasů a zanechá v ústech pachuť tlejícího listí mezi kamením. Slovo, se kterým k sobě veškerou tu sílu strhávám, a nikoliv ze strachu. Ale protože chci.

Kajte se ze svých hříchů, madam Meeksová.

Bůh vám je možná odpustí...

Ale já ne.

Jacob White

Kráčíte parkem a tobě se honí hlavou spousta myšlenek. Že by skutečně nechali park uzavřít, jen abyste měli možnost si nerušeně promluvit? Nebo jste se prostě jen trefili do momentu, kdy tu nikdo není? Edgar byl osobou plnou tajemství a rozhodně ti ve tvých úvahách nepodal pomocnou ruku. Naopak uměl dobře přiživit tvůj stihomam.

„Nemáme ještě dostatek informací. Je to celé čerstvé.“ Zabručí a od cigarety mu odpadne kus popela, který zavíří ve vzduchu. „Všichni, co byli na tom plavidle jsou mrtví. Všichni, až na jednoho. Tedy alespoň prozatím. Jeden ze sluhů to přežil. Odvezli ho s vážnými zraněními do městské nemocnice svatého Benedikta. Co vím, tak nebyl rozhodně ve stavu teď hned vypovídat. Pokud někdy vůbec bude.“ Dodá chladně. „Pilot i technik skončili stejně jako hrabě s rodinou. Předpokládáme, že byli jen ve špatný čas na špatném místě a s motivem činu neměli nic společného, ale už se jich teď stejně nezeptáme.“

„Zoologie nebude potřeba. Ne, kdyby to bylo něco tak prostého, tak pro tebe nepošlu.“ Zachmuří se, zastaví a zahledí se na jezero na jehož hladině tančí drobné vodní vlnky a světelné odlesky. U protějšího břehu se pohupuje pár loděk přivázaných k molu a nad stromy vystupují obrysy střechy jedné z budov, které jsou po areálu parku nahodile rozeseté.

„I když to vypadalo jako útok zvířete, na místě se nenašly žádné zvířecí stopy. Pouze lidské. Tváří se to jako záhada a nevím, jestli na ni chci znát odpověď.“ Vyfoukne dlouze oblak kouře a vzhlédne k tobě, zatímco dým stoupá k obloze.

„Informace o hraběti moji muži ještě dávají do kupy. Přeci jen je to u aristokratů poněkud náročnější. Většina se někde do něčeho namočí a ne jednou. Dostaneš je, jakmile budou k dispozici. Teď prohlédni místo, než to někdo ze záklaďáků celý znehodnotí. Možná bude stopa ještě teplá. Jeden z mých mužů na tebe bude čekat nedaleko jižní brány jejich sídla, takže mi po něm můžeš případně poslat zprávu, nebo si vyžádat další instrukce. Heslo znáš.“ Dodá suše a pak padne tvá otázka na aristokracii. Edgar jen souhlasně pokývá hlavou a tiše odpoví.

„Vyřeš ten problém jakýmikoliv prostředky. Jediní, kteří jsou nedotknutelní, jsou sedmička, rozumíme si?“ Upře na tebe přísný pohled a tobě je jasné, že nežertuje. Ať už prst spravedlnosti ukáže na kohokoliv z tohoto města, může velmi rychle zmizet nehledě na postavení, bohatství, kontakty. Cože to říkají na bohoslužbách? Že světské statky jsou pomíjivé?

Edgar zahodí nedopalek a zatlačí ho špičkou své hůlky mezi štěrk na cestě. Jasné znamení, že tady jste skončili. Je už na tobě, zda ještě zkusíš štěstí a jeho trpělivost a nebo se vydáš na místo činu. Není to příliš daleko. Mělo by to být ani ne deset minut jízdy. Možná i míň, když Pascala pořádně pobídneš.

Vy mě možná ne, ale já vás ano!

Tu poněkud komickou výměnu mezi trojící přátel, podezřele připomínající scénku v cirkuse, pozoruji se zdvořilým úsměvem. Když se ke mně ve finále obrátí jistý Nicolas – znát tak jeho příjmení! – s prosbou v očích, koutky úst mi podezřele cuknou s pobaveným výdechem. Je to první chvíle od událostí oné osudné noci, kdy si nepřipadám, že na mě každou chvíli dopadne tíha celého světa a rozdrtí mě jako mouchu pod plácačkou. Musí si být blízcí…

Možná jim to maličko závidím. Má nejbližší přítelkyně ve městě je Elyse, kterou bych ve vší upřímnosti asi označila jinak než přítelkyně, ale důležitá pro mě není o nic míň a tak nějak tuším, že je jediná na světě, kdo chápe… to všechno, co se stalo. Pohnu rukou se skleničkou portského, jako bych se chtěla napít a koupit si tím čas na rozmyšlenou, ale nakonec se jí jenom zaštítím na hrudi.

„De Lacey,“ dopovím za muže, ale slituji se a dovolím mu kličku ven z té nepříliš lichotivé situace, když dodám: „Také jsem si na to ještě nezvykla… Vera De Lacey, těší mě,“ představím se tentokrát celým jménem a pohledem znovu sklouznu k Alisson. Alisson Ashby, to jméno přece znám! „Vy jste ta právnička, viďte? Odpusťte mi tu přímost, ale moje mladší sestra, Charlotta, vás zbožňuje. Po týdnu v Novém Jeruzalémě se rozhodla, že bude přesně jako vy a odjela s náručím plným univerzitních knih o právu,“ nezabráním si v láskyplném pousmání. „Nejsem si jistá, kolik toho má šanci pochopit, ale zezelená závistí, až jí řeknu, koho jsem potkala.“

Delilah Blair Flanagan

Když promluvíš, vidíš, jak se sestra Meeksová zarazí. Doslova ustrne v pohybu. Pusa se jí otevře a její obličej dostane na pár chvil výraz někoho skutečně hodného tohoto zařízení. Domluvíš s hlavou hrdě vztyčenou, zatímco žena před tebou je zjevně stále zaskočena něčím, na co nebude příliš zvyklá.

„Vy… vy…“ Mumlá na místě, zatímco se svlékáš a odkládáš kousky svého oděvu na předem nachystaný vozík. Když se mimoděk otočíš, koutkem oka vidíš, že to v ní viditelně něco zažehlo. Ruce svírá a zase otvírá a propaluje tě pohledem. Odstrojíš se a vydáš se k vaně. Kachličky jsou ledové a kluzké. Pohled ti padne na mladou sestru, která celou dobu klopí oči k podlaze jak nejlépe může a je na ní patrné, že by se nejraději propadla do země, hlavně aby tu teď s vámi nebyla.

Voda ve vaně by se stěží dala nazvat vlažnou, alespoň dle tvých měřítek. Když tam ponoříš nohu, musíš přemoct prvotní impuls ucuknout, ale nakonec tam s husí kůží pokrývající většinu těla odvážně vlezeš. Sestra Bellová se alespoň na chvíli probere a pohotově ti podá ohmataný kousek hnědého tukového mýdla. Nic parfemovaného, jako ty na které jsi byla zvyklá. Jen mazlavý kousek neforemné hmoty, která prokluzuje mezi vlhkými prsty. Rychle se umyješ a když vylézáš, podá ti sestra Bellová kus látky připomínající prostěradlo, do které se můžeš zabalit, aby si oschnula. Dokonce ti i obratně pomůže snad jako kdyby byla tvá osobní služka. Vaše oči se na moment střetnou a ona se na tebe lehce pousměje a kývne. Dnes je to první upřímný úsměv, který si viděla. Pak ale uhne očima kamsi za tebe a rychle ustoupí. Otočíš se a…

*Plesk*

Odrazí se od stěn ozvěna. Ruka sestry Meeksové po sobě na tvé tváři zanechá pořádný rudnoucí otisk a především horkou bolest. Sestra Meeksová asi v mezičase pobrala svou rozhodnost a rozhodla se, že ti nenechá poslední slovo. V očích jí plane vztek. Máš pocit, že snad stojí na špičkách, a i tak ti sahá sotva po bradu. Malá vzteklá žena. A pak se rozkřičí.

„Tak aby bylo jasno! Tady nikdo neodmlouvá! Nikdo tu není zvědavý na vaše…“

Cítíš bolest, která ti pulsuje tváří a cosi povědomého. Cosi, co jsi už cítila. Něco hluboko uvnitř tebe.

„… A rozhodně si vyprošuji takovéto chování. Však my už to z vás…“

Vztek. Zloba. Pocit nespravedlnosti. Jako tehdy v zimní zahradě. Jako tehdy s Bartholomewem.

„…Možná vám váš muž zaplatil zvláštní zacházení, ale jestli si myslíte, že si díky tomu budete moci dělat…“

Cítíš to tady. Je to tu všude. Ten podivný klid a energie místa, kterými je to tu nasáklé. Celá místnost. Doslova to vyzařují stěny, které vás obklopují. Je ti to podivně blízké. Jakoby to tu k tobě šeptalo. Tichý šepot spousty hlasů, mluvících jeden přes druhý.

„…Nemusíte se bát. Však o vás bude dobře postaráno. Osobně na to dohlédnu!“

Vnímáš, jak je se ta síla v tobě probouzí. Jako tehdy. Stačí s k ní jen natáhnout.

Cosi za vámi zacinká. Sestře Bellové zjevně spadl jeden ze tvých prstenů z vozíku a tak teď klečí na zemi a snaží se ho najít. Omluvně se na vás podívá a sestra Meeksová si jen pohrdlivě odfrkne, než pohled stočí zase na tebe.  

Jako tehdy v zimní zahradě. Kde všechno zemřelo.

Phelia Boulder

Rozhlížíš se po místnosti, ale jste tam skutečně jen vy dvě. Nikdo se tě tu nechystá přepadnout. Jediný, kdo je tu tedy nějak nebezpečný, jsi ty sama. Diana na tebe hledí a nejistě postává uprostřed nevelké místnosti.

„Tři stovky…“ Svěsí hlavu s povzdechem. „To je třetina.“

Když se jí zeptáš na důvod takové hlouposti, jen zvedne bradu a blýskne se jí v očích. „Proč? Kvůli ní! Kvůli Sophii.“ Ukáže rukou na dveře.

„Nemysli si, že nevím, jak Fisk a jeho služby fungují. Myslíš si, že jsem až tak naivní, nebo snad hloupá? Ale… Ale neměla jsem jinou možnost!“ Skoro až zasyčí jako kočka zahnaná do kouta.  „Nečekala jsem jen, že to bude chtít tak brzy.“ Přejde zase do šeptu a sklopí pohled na pár okamžiků k podlaze.

„Jak to tedy uděláme? Jsi tu, aby si vybrala peníze. Na rovinu jsem ti řekla, že víc než stovku teď nemám. Ano, mohla bych prodat své vybavení a prostě to tady zavřít, ale i tak by to stěží pokrylo dvě třetiny toho dluhu a nějaký čas to zabere…Jak… Jak to chodí dál? Když někdo nezaplatí?“ Trochu se jí zachvěje hlas a upře na tebe doširoka otevřené oči. Vidíš, že se drží silou vůle, aby neprosákla její panika napovrch. Stojí tam před tebou v nažloutlém světle osvětlení a čeká.

Tvoje lékařka. Kamarádka. A teď i práce.